Příběh, jak jej podal mistr Tung-Wang,
opat kláštera Han-hsin,
třináctého roku období draka (r. 898)
Můj drahý příteli, nejváženější mistře Tung-Wangu!
Jsem již starý a unavený, ležím tu na smrtelné posteli a vím, že napsat tento dopis bude můj poslední čin na této zemi. V době, kdy jej budeš číst, již budu odešlý z tohoto života.
Třebaže jsme se neviděli po mnoho let od doby, kdy jsme byli oba žáky našeho ctihodného mistra, často jsem o Tobě přemýšlel, zejména poté, co ses stal jeho nástupcem. Po celé Číně teď hlásají mniši, že jsi pravý lev Buddhovy dharmy, jehož oko je jiskřící hvězdou, jehož ruka chytí blesk a jehož has burácí jako hrom. Říká se, že každý Tvůj čin otřese nebem i zemí, až se sloni a draci nevědomosti bezmocně rozprchnou… Také jsem se dozvěděl, že Tvůj klášter je nepřekonatelný v odříkání, a že tam pod Tvým pevným vedením cvičí stovky mnichů pilně a s největším odhodláním.
Přesto jsem se doslechl, že ve věci Tvého nástupce jsi již takové štěstí neměl, což mě přivádí k tématu tohoto dopisu.
Prosím Tě tedy nyní, abys laskavě obrátil svou pozornost na mladého muže, který bude mít na sobě připevněn tento dopis. Jak teď stojí před tebou, zřejmě se přihlouple usmívá a cpe se nakládanými okurkami. Můžeš se tázat, co je to za omezence, a co mě vedlo poslat ho za Tebou. Pokud Ti na to mohu odpovědět, tak za prvé Tě ujišťuji, že Wu-Mingova hloupost sahá mnohem dál, než Ti připadá na první pohled, za druhé si však dovoluji tvrdit, že právě proto slouží Wu-Ming bezděčně a zcela přirozeně jako velký bódhisattva. Snad poslouží i Tobě. Povol mu prosím šestnáct hodin spánku denně a zásobuj ho nakládanými okurkami, a on bude šťastný. Nečekej od něho nic a budeš šťastný i Ty.
V úctě,
Čin-Mang
Po Čin-Mangově pohřbu zařídili příznivci jeho kláštera cestu Wu-Minga do kláštera Han-hsin, kde jsem přebýval jako jeho opat, stejně jako dnes. Jeden z mnichů objevil Wu-Minga u klášterní brány a když si všiml dopisu, přišpendleného na jeho rouchu, dovedl ho za mnou.
Podle zvyklostí je tomu tak, že když se novic představuje opatovi, třikrát se pokloní a uctivě se otáže, zda může být přijat jako žák. Proto jsem byl poněkud zaražen, když poté, co Wu-Ming vkročil do místnosti, vytáhl z džbánku pod paží kyselou okurku, nacpal si ji celou do pusy, slastně ji přežvykoval a nasadil přitom usměvavý bezelstný výraz, jenž se později stal legendárním. Přehlédl místnost, jakoby tam chodil odjakživa, s mlasknutím si olízl rty a zeptal se: „A copak máme k obědu?“
Po přečtení dopisu od drahého Čin-Manga jsem zavolal hlavního mnicha a požádal ho, aby novicovi ukázal, kde přebývají mniši. Když oba odešli, zamyslel jsem se nad dopisem. Náš klášter Han-hsin byl totiž proslulý tvrdými podmínkami: V zimě tu byl mráz až na kost a v létě tu zase pálilo slunce. Za celý den spali mniši nejvýše tři hodiny a jedli jen jednu skromnou porci. Zbytek dne buď tvrdě pracovali nebo nepohnutě seděli v meditační hale. Navzdory této disciplíně – jak se můj přítel Čin-Mang správně domníval - se však mezi mými žáky dosud nenašel jediný, který by byl hoden stát se vzácnou nádobou k živému přenosu nesdělitelné dharmy. Začínal jsem zoufat, že jednoho dne nebudu mít žádného nástupce, a že tak nesplním své poslání zachovat pokračování dharmy svého učitele.
Potíž byla v tom, že nikdo nemohl podezírat mé mnichy z netečnosti či zahálky. Jejich opravdové úsilí stejně jako příkladná kázeň byly obdivuhodné, a mnoho z nich dosáhlo pozoruhodné jasnosti mysli. Naneštěstí se příliš zaměstnávali tvrdou disciplínou a zakládali si na svém vhledu. Zápasili navzájem o postavení a důležitost a zdráhali se uznat jeden druhého. Žárlivost, soupeření a ambice se tak usadily nad klášterem Han-hsin jako temný mrak a zatáhly i ty nejmoudřejší a neopravdovější do jeho temného stínu.
Jak jsem před sebou držel dopis od Čin-Manga, uvěřil jsem mu s modlil jsem se, aby se tento bezděčný bódhistattva stal právě oním kvasem, který zatím postrádaly moje recepty na osvícení.
K mému příjemnému překvapení se Wu-Ming v našem klášteře zabydlel jako kachna ve vodě. Na můj příkaz dostal úkol nakládat zeleninu v kuchyni. Vykonával to neúnavně - s radostnou horlivostí krouhal zeleninu a míchal koření, zvedal těžké hrnce a tahal vědra se vodou. Byl u toho šťastný!
Když se mniši shromáždil v meditační hale, pravidelně nacházeli Wu-Minga pohrouženého v naprostém utišení, patrně v hlubokém a vzácném samádhi. Nikoho přitom nenapadlo, že na Wu-Mingově meditaci je vzácná jediná věc, a to jak mohl přijít na to, že v dokonalé meditační pozici, s nohama v lotosovém sedu, se vzpřímenými a vyváženými zády, se dá tak báječně a nerušeně dlouhé hodiny spát.
Den za dnem, měsíc za měsícem zápasili mniši, aby zvládli tělesné i duševní těžkosti klášterního života. Wu-Ming se jen radostně šklebil, pískal si a proplouval bez námahy. Třebaže byla Wu-Mingova zenová praxe popravdě bez nejmenší zásluhy, z vnějšího pohledu působil na všechny jako velice pokročilý, dokonale ukázněný mnich. Mohl jsem samozřejmě jejich klam snadno rozptýlit, ale cítil jsem, že Wu-Mingovo osobité kouzlo již začalo působit a nechtěl jsem proto zahodit tento podivuhodný nástroj.
Postupně to, co mniši považovali u Wu-Minga za pokročilý stav, v nich začalo vyvolávat nejistotu, závist, pocit křivdy a nepřátelství. Wu-Minga by samozřejmě ani nenapadlo, že jeho chování může vést k takovým závěrům, na to byla potřeba mnohem složitější mysl. Jenže právě protože všecko, co dělal, bylo natolik prosté a zřejmé, tak to ostatním připadalo neuchopitelně jemné.
Wu-Mingova neodbytná přítomnost měla zneklidňující účinek na životy mnichů a podkopala jim síť vžitých postojů. Díky své svrchované prostotě byl naprosto imunní vůči sociálním předsudkům druhých. Pokusy shodit ho či urazit u něj narážely na stále stejný naivně radostný výraz, ve kterém mniši cítili samo ostří „meče vše překračující moudrosti“.
Když už nemohli prorazit k Wu-Mingovi, byli nuceni vyřešit si svou nejistotu každý ve své vlastní mysli. Paradoxně došlo k tomu, že Wu-Ming v nich vyvolal nezlomnou touhu plně proniknout učení „Velká cesta není nijak těžká“, neboť si mysleli, že právě tohle ovládá.
Za svůj život jsem poznal řadu nejvznešenějších mistrů Budhova učení, nikdy však takového, aby probudil druhé k jejich pravé vnitřní podstatě tak jako tento skvělý hlupák Wu-Ming. Jeho duchovní nemožnosti byly jako jiskry, které zapálily plamen moudrosti v myslích mnoha lidí, kteří se s ním setkali.
Jednou potkal mnich Wu-Minga a zeptal se ho naprosto vážně: „Co je nejlepší v celém vesmíru?“ Wu-Ming mu bez váhání strčil před nos okurku a vykřikl: „Není nic lepšího než tohle!“ V tu chvíli mnich pronikl dualitou subjektu a objektu a jásal: “Celý vesmír je kyselá okurka, kyselá okurka je celý vesmír!“ Wu-Ming se zašklebil a podotkl: „Přestaň plácat nesmysly. Okurka je okurka a vesmír je vesmír. Co je na tom za problém?“ Tím pronikl mnich dokonce až k dokonalému projevení absolutní pravdy, tleskal rukama a smál se: „V nekonečném prostoru je všechno báječné kyselé!“
Jindy se mnich otázal Wu-Minga: „Třetí patriarcha řekl, že Velká cesta není těžká, jenom je potřeba vzdát se upřednostňování – jak můžete nalézat potěšení v okurkách a přitom odmítat jediný kousek mrkve?“ Wu-Ming mu odpověděl: „Prostě mám rád okurky a nesnáším mrkev.“ Mnich se zarazil, jako kdyby do něj uhodl hrom. Pak se rozesmál, vzlykal a tancoval s výkřiky: “Mít rád okurky a nesnášet mrkev není nijak těžké, je potřeba jen vzdát se upřednostňování Velké cesty.“
Po třech letech od jeho příchodu si pověsti o „Velkém bódhistattvovi z kláštera Han-hsin“ našly svou cestu všemi čínskými provinciemi. O jeho slávě jsem dobře věděl, a tak mě nijak nepřekvapilo, když se jednoho dne objevil posel, žádající, aby se Wu-Ming okamžitě dostavil do císařského paláce.
V té době byli svoláni představitelé všech tří velkých učení – buddhismu, konfuciánismu a taoismu - do hlavního města, kde chtěl císař vybrat jediné z nich, aby bylo za jeho vlády vyučováno a praktikováno ve všech zemích. Myšlenka takového soupeření pro pouhý císařský rozmar mě nijak netěšila a náboženská nesnášenlivost, která z toho mohla vzejít, mi dělala velké starosti. Císařské nařízení se však nedá opomenout, a tak jsme se s Wu-Mingem vydali druhý den na cestu.
Ve Velkém paláci se shromáždilo více než sto kněží a učenců, kteří sem přišli debatovat. Byli obklopeni nejvýznačnějšími čínskými šlechtici spolu s bezpočetnými rádci. Trumpety zatroubily, rozezněly se cimbály a vyvalila se oblaka kadidla. V nosítkách přinášeli císaře, doprovázeného tělesnou stráží. Po nezbytných formalitách dal císař pokyn k zahájení debaty.
Uplynulo několik hodin, během kterých vždy vystoupil ten či onen kněz či učenec a přednesl svůj názor a zodpověděl dotazy. Wu-Ming přitom seděl ve slastném zapomnění, protože se cpal svými oblíbenými okurkami. Když mu došla jejich zásoba, šťastně zkřížil nohy, narovnal záda a zavřel oči. Jenže hluk a hemžení v hale ho vyrušovaly a tak nemohl příjemně spát, proto se začal neklidně vrtět a být podrážděný. Uchopil jsem ho pevně za rameno, abych ho usadil, ale vtom mu pokynul císař, že má předstoupit před trůn.
Když k němu Wu-Ming přišel, císař řekl: „Po celé zemi tě chválí jako bódhisattvu, jehož mysl je samou Velkou prázdnotou, a přece jsi ještě neposkytl tomuto shromáždění ani jediné své slovo. Proto tě nyní žádám, pouč mě o Velké cestě, kterou bude muset následovat každý člověk pod nebem.“ Wu-Ming nic neřekl. Po nějaké chvíli císař s netrpělivostí v hlase naléhal: „Patrně dobře neslyšíš, a tak se musím opakovat: Pouč mě o Velké cestě, kterou bude muset následovat každý člověk pod nebem.“
Wu-Ming stále nic neříkal a celé shromáždění ztuhlo v napjatém očekávání, co se stane, když si mnich dovolí chovat se takto v císařově přítomnosti.
Wu-Ming totiž neslyšel nic, co řekl císař, ani si nevšiml napětí v sále. Jediné, o co mu šlo, bylo najít tiché místo, kde by mohl nerušeně spát. Císař promluvil znovu, jeho hlas se třásl zlostí a jeho tvář rudla hněvem: „Byl jsi předvolán před tento koncil, abys promluvil na obranu Budhova učení. Tvou neúctu již nelze dále trpět. Zeptám se tě znovu, a pokud neodpovíš, následky budou ty nejvážnější: Pouč mě o Velké cestě, kterou bude muset následovat každý člověk pod nebem.“
Wu-Ming se beze slova otočil a všichni viděli v němém úžasu, jak schází ze stupínku a razí si cestu ven ke dveřím.
Chvíli vládly mrtvé rozpaky, než propukl dav ve zmatený křik. Někteří tleskali Wu-Mingovi za brilantní ukázku pronikavého vhledu, zatímco jiní pobíhali sálem a vykřikovali hrozby a nadávky směrem ke dveřím, kterými zmizel. Ani císař nevěděl, zda ho má chválit, nebo ho dát popravit, a tak se obrátil na své rádce. Jenže ani ti nebyli o nic moudřejší. Nakonec, když viděl bezhlavou anarchii v sále, ve kterou se změnila původně vznešená debata, došel k závěru, že ať již byl Wu-Mingův úmysl jakýkoli, zbýval nyní jediný způsob, jak zabránit vážné ostudě. Promluvil tedy:
„Velký mudrc z kláštera Han-hsin nám obratně předvedl, že velké Tao nelze spoutat naukami, a že se nejlépe projeví přiměřenými činy. Využijme tedy této moudrosti, o kterou se s námi tak soucitně rozdělil, a udělejme každý svůj malý krok, který sjednotí nebe a zemi podle vzácného a jemného Taa.“
Toto řečí zakončil nebeský císař Velkou debatu.
Okamžitě jsem běžel najít Wu-Minga, ten však zmizel v přeplněných ulicích císařského hlavního města.
Od té doby uplynulo již deset let, aniž bych ho spatřil. Příležitostně se sice objeví putující mnich s nějakými zprávami o něm, prý bloudí zemí a bez úspěchu se snaží najít cestu domů. Vzhledem k jeho slávě ho všude přijímají laskavě a štědře. Ti, kteří se mu snaží pomoci na cestě, pak obvykle svědčí, že bylo pomoženo jim.
Jeden mladý mnich vyprávěl o setkání, ve kterém se ho Wu-Ming ptal: „Můžete mi říci, kde je můj domov?“ Mnicha otázka zarazila a hledal v ní duchovní obsah: “Mluvíte prosím o relativním domově v čase a prostoru, nebo tím míníte pravý domov v Budhově podstatě?“
Wu-Ming chvíli váhal, jakoby přemýšlel nad otázkou, pak vzhlédl, upřel na mnicha svůj bezelstný pohled a odpověděl: „Ano.“