Buddhova stezka
Přednáška Petra Pavlíka a Vladimíra Bláhy v Lotusu 16.11.2015
O sloní stopě
„Stane se, že se na světě objeví Tathágata [Buddha], výtečný a plně probuzený. Ten učí Dharmu, skvělou na začátku, uprostřed i na konci. Hlásá svatý život, a to jak v podrobnostech, tak i v celku, naprosto dokonalý, nadmíru čistý.
Tehdy hospodář či hospodářův syn uslyší o Dharmě a uvědomí si: Život hospodáře je prašná cesta, naopak přijmout útočiště, to je jako dostat se na čistý vzduch. Opustí proto své bohatství, malé či velké, oholí si hlavu, obleče okrové roucho a vydá se hledat svatou Dharmu.
(1) Zanechá zabíjení, braní života. Odloží nůž, odloží hůl a ponechá si soucit ke všem bytostem a přání jejich dobra.
(2) Přestane brát nedané. Nežije z krádeže a přijímá jen to, co dostane.
(3) Zanechá smyslové nestřídmosti. Nejedná po způsobu vesničanů, žije pokojně.
(4) Zanechá křivé řeči - mluví vždy pravdu, drží se pravdy, je pevný v pravdě a spolehlivý. Co slyšel zde, nedonáší jinam, a co slyšel tam, nedonáší sem. Svou řečí nikoho nerozděluje - naopak, snaží se druhé spojovat. Nikoho přitom neuráží, mluví vždy srdečně a příjemně. Nehovoří nikdy planě, mluví vždycky jen k věci.
(5) Nepožije nic, co by otupilo jeho pozornost (... dál pokračují pravidla po mnichy).
Když začne cvičit, nejprve odtáhne své smysly a nechytá se ničeho zevního. Stejně tak se nechytá ničeho vnitřního, myšlenek ani představ, je pouze vnitřně pozorný a citlivý.
Přitom pěstuje bdělost: Hledí-li tam, hledí bděle, hledí-li jinam, hledí také bděle. Když ohýbá paži, ohýbá ji bděle. Když si obléká roucho, obléká si ho bděle. Když jí, tak jí bděle, když pije, tak pije bděle. Když přechází, přechází bděle. Když mluví, mluví bděle. Když jde za svou potřebou, jde bděle.
Vybere si osamělé místo - v divočině, u paty stromu, v horách, v jeskyni, na pohřebišti, v háji, ve stohu. Poté co pojedl, posadí se zpříma, zkříží nohy a zbystří pozornost. Odloží závist, odloží hněv, odloží neklid i malátnost, odloží všechny pochybnosti. S takovou myslí pak vstoupí do první džhány a prožívá štěstí a radost z utišení, provázené usměrňováním mysli a uvědomováním. Po nějaké době vstoupí do druhé džhány. Prožívá štěstí z utišení a pocit jistoty. Když odezní pocit štěstí, zůstává ve třetí džháně jen vyrovnaný, bdělý a pozorný, a pouze vnímá příjemný tělesný pocit. Nakonec zcela opustí příjemné a nepříjemné a vstoupí tak do čtvrté džhány, čistě, vyrovnaně a pozorně.
Poté si uvědomí, kolik životů žil a kým kde byl: Byl jsem tím a tím, dělal jsem to a to, jedl jsem to a to. Byl jsem někým jiným, dělal jsem to a to, jedl jsem to a to - tak o sobě uvažuje.
Poté si uvědomí totéž o všech bytostech. Jsou tím a tím, dělají to a to, jedí to a to - tak o nich uvažuje.
Na základě takto získané čistoty mysli zažije konečně všechny čtyři pravdy: Toto je utrpení - to zažívá. Tak vzniká - to zažívá. Tak zaniká utrpení a toto je cesta k jeho ukončení. Tím si uvědomí: jsem svoboden. Zrozování je ukončeno, svatý život se naplnil, dílo je dokonáno. Není už nic dalšího na tomto světě.“
Původně tam osm stupňů nebylo
Petr: Tady máme před sebou jeden z nejstarších záznamů Buddhovy cesty, takový ještě hodně syrový, originální. Je sestřihaný ze sútry „Menší řeč o sloní stopě“, tam se to ještě takhle dochovalo. Ale kam se poděla ta sloní stopa? Vždyť jsme tam o žádné neslyšeli! Tak ta nám zůstala v té strašně dlouhé „menší“ sútře spolu s většinou textu, aby v sestřihu vynikla právě ta prostota a chudoba, jak to všechno v nejstarším buddhismu začínalo.
Proč? Protože od té doby se buddhistické texty mohutně vyvíjely a žily svým vlastním životem. Hlavně tam každý rád přidal kousek toho svého. Samozřejmě, že Buddha všechno to, co všechno je mu dnes přisuzováno, nikdy říci nemohl, zejména v prvých letech svého vyučování. Tehdy mluvil hlavně o střední cestě, a tu nijak zvlášť nečlenil. Teprve až později se jeho cesta rozrostla do dnešních osmi členů. Důvodem pro to mohly být i konkurenční školy, jóga a džinismus, které měly také svých vlastních osm stupňů. Kdo z nich měl co dřív, a co kdo převzal od koho, to už dnes asi není důležité.
Na rozdíl třeba od Mojžíšova desatera, které je jakoby nadiktované shůry, vznikla tedy Buddhova osmidílná stezka postupným vývojem. Buddha a jeho žáci – celá tehdejší Sangha – k ní dospěli společně, praxí, učením, a hlavně spoustou trápení, když jim to nešlo a nešlo, když se spolu nemohli ani domluvit, když mniši vůbec nechápali, v čem to vlastně doopravdy je, to vytoužené Buddhovo probuzení. Ani my bychom nemuseli sedět na podlaze tady v Lotusu, kdybychom s tím neměli problémy... Vznášeli bychom se pěkně pod stropem mezi zástupy nebeských posluchačů a divili se, proč to nejde těm dole (směje se).
Není to na chvíli, je to životní program
Tak takhle tedy ta buddhistická stezka vznikla. Zkusíme si ji nejdřív projít podle té sútry právě v té nejstarší podobě, bez toho pozdějšího škatulkování.
Na začátku si hledající prostě uvědomí, jak na tom je. Není to reflexe v tom smyslu, že by se dopodrobna zabýval svými okamžitými úspěchy, neúspěchy, zklamáními, vztahy, pak vztahy v těch vztazích, a potom ještě jejich vztahy... to by nemělo konce! Prostě a jednoduše si uvědomí, že je tady, že se našel na světě jako člověk, že je to hodně bolavé, a že by s tím snad něco šlo. To mu na začátek úplně stačí.
Pak zjistí, že je tu nějaká nabídka, jak z toho. Každý něco slibuje. Odmítne levná řešení, jako je zábava a drogy, a rozhodne se pro Buddhovu cestu - přijme útočiště. Najde nové přátele, získá novou důvěru a cítí se o mnoho lépe, přestože sám vlastně ještě nic neumí. Ale vykročil vpřed, a to je to hlavní.
Pak přijde moc důležitá část cesty, a ta nijak brzy neskončí - aby si dal dohromady svůj život. Co to znamená? Aby dělal, co má, a nedělal, co nemá. Zní to jednoduše, ale zadarmo to není! Laik musí dodržovat pět předpisů (ty jsou v té sútře očíslované), mnich toho má o mnoho víc. Každý hledající to musí vzít hlavně za své: že tohle teď nejsou nějaká cizí pravidla, ale jeho vlastní život. Že to nedělá, aby se někomu zalíbil, ale aby ten život byl lepší a cíl stezky bližší. Dokonce že to ani jinak než správně nejde, že jednat správně je běžné, obyčejné, obvyklé, normální. A tím tu stezku přijme za svou.
Když už v tom trochu pokročí, tak zjistí, že největší problém není v tom, kolik chyb za den udělá, ale kolika si jich vůbec nevšiml, nebo kolika si jich všiml až pozdě. A to už něco umí: přijme za své, že chybná bývají nejen jeho okamžitá rozhodnutí, ale hlavně jeho staré zvyky a způsoby myšlení, cítění a jednání, které stále ještě vytvářejí jeho karmu, ať chce či nechce. A tu karmu musí teď postupně obrátit nazpátek, trpělivě a pokorně. Smíří se tedy s tím, že to bude běh na dlouhou trať.
Proč se klade důraz na pozornost
Pak si musí uvědomit, co je na té cestě hlavní, o co tam vůbec jde. Že se to týká jeho mysli, zda je obrácená ke světským lákadlům – a těch je pořád dost dokonce i v klášteře – nebo zda je ochotná obrátit se dovnitř, ke svému základu. V Buddhově době se kladl největší důraz na odtažení smyslů, nechytat se lákavých věcí. Dnes bychom k tomu ještě přidali vztahy a hodnoty. Máme teď za ty dva tisíce let ten náklad o hodně větší. Zase ale nemáme tak těžkopádné myšlení jako tenkrát, něco za něco.
Takže obracet mysl dovnitř. Jenže kdo už to zkoušel a povedlo se mu to, ten zjistí, že tam vevnitř má mysl schované záludné překvapení – jak se jí tam zalíbí, tak se tam přilepí. A drží a drží a ten člověk je pak tupý a nevšímavý. Naopak komu se to nepovede tolik se soustředit a dovnitř se nedostal, ten byl zase roztěkaný, a to je druhá příčina nepozornosti. Takže oběma – a tím taky nám všem - pak nezbývá, než se tu pozornost vytrvale učit.
Jak se buddhisté učí pozornosti? Mají na to přiléhavé slovíčko, sati. Znamená to paměť, připamatovávání. Prostě na to nezapomínat, pořád být bdělý, všímavý, a když se na to zapomene, tak si to znovu připomenout, a pak zase.
A konečně je tu ta třešnička na dortu, hluboké ponoření, samádhi, v buddhismu se také říká džhána, zatím to nebudeme rozlišovat. Pro hledajícího není podstatné, ani kolik těch džhán bude, ani co zvláštního se přitom zažije. Jde hlavně o to, aby jeho mysl byla usebraná, klidná, celistvá, spokojená, sjednocená, v míru se sebou i se vším ostatním. To je to hlavní a podle toho pozná, že je na dobré cestě. Naopak když se objeví cokoli výjimečného, lákavého, okouzlujícího, tak na to by měl dát velký pozor.
Jak je to s dalšími životy
V tomhle místě už se může zdát, že je cesta u konce. Ale to by bylo málo, zatím se ten hledající vyrovnal jenom s jedním životem, uklidnila se a opadla jeho hlavní životní vlna. Jak se tohle stane, a pokud se toho nelekne, otevře se mu širší pohled na další životy.
Nejdřív si uvědomí, že jeho život je jakoby korálkem na dlouhé šňůře všech jeho životů, kým kdy byl, kde se kdy našel na světě. Tím ta jeho vlna opadne ještě víc a sjednotí se se všemi ostatními.
Ale to pořád není dost. Jak se sjednotil se všemi svými životy, tak se mu opět otevře další prostor. A když se nelekne ani toho, tak pochopí, nebo spíš přímo prožije, že i životy ostatních jsou stejně důležité jako jeho vlastní, že je to dokonce totéž. Už tedy nemyslí na sebe, a pokud myslí na někoho, tak spíš na ostatní. To ale může být tvrdý oříšek pro poustevnické typy, co si příliš zvykli starat se jen o sebe. Naopak lidé odjakživa překypující láskou k druhým, ti zjistí, že to znali už dávno, jenom nevěděli, že zrovna tohle je „ten pravý buddhismus“ (směje se).
A teď přijdou ty čtyři Buddhovy pravdy. To jsou ty o utrpení, vzpomenete si? Je moc dobré pořád si je připomínat a snažit se do nich proniknout. Nevím, kdo z vás se poctivě snažil přijít jim na kloub, ale většina v sále se tu asi přizná, že je to nějaké těžké. Proč? Odpověď je taková, že čtyři Buddhovy pravdy se dají plně pochopit a prožít až na konci cesty. Teprve pak si člověk přizná: „Ano, celou dobu jsem tomu nějak věřil, ale stejně jsem tomu nerozuměl, vlastně ani trochu, než se moje mysl dostala do takové jasnosti a průzračnosti, aby se to ukázalo.“
Pak už toho na cestě tak moc nezbývá. Člověk zjistí, že už je svobodný, že už sám pro to nemusí a vlastně ani nemůže vůbec nic dělat. Copak by někdo mohl být svobodnější, než úplně svobodný? Zkrátka probuzení je tady, ta samé pro každého z nás, jenom sen jsme měli každý trochu jiný.
Buď vhled, anebo okouzlení – něco za něco
Vláďa: Když se začíná, tak má každý rozzářené a okouzlené oči, a tak je to správně. Protože v tu dobu má největší zájem, a z toho mu přijde spousta energie. V té době mu také připadá, že mu všechno jde, i to, co mu ještě vůbec nejde. Sice do ničeho vůbec nevidí a dělá všecko možné, jen ne to, co by měl dělat, ale ani to kupodivu nevadí.
Jak má někdo opravdový zájem, tak všechny překážky zmizí. Vzpomínám si na krásné doby, když jsem vedl oddělení techniky v Domě pionýrů. Začínali jsme s holou klubovnou - stoly, židle a čtyři stěny, přišli tenkrát jen dva kluci. A pak jako když spadne s nebe, objevil se tam externista, a ten těm letadélkům skutečně fandil. Všecko hned dostalo křídla. Kluci přivedli kamarády a cestou jim nadšeně vysvětlovali, co všecko se chystá, co všecko jim ten vedoucí nasliboval, a nejen to, co jim prakticky ukázal, a ono to pak doopravdy létalo. Za chvíli bylo těch nadšených dětí tolik, že jsem je neměl ani kam umístit. Všechno rozkvetlo, problémy zmizely.
Proč to říkám? Podobně když se dá začátečník do Buddhovy stezky, tak má velkou šanci, že mu to zpočátku půjde. Právě to jeho úžasné okouzlení způsobí, že v tu chvíli nic jiného neuvidí. Jenomže aby skutečně chápal, o co jde, aby do toho opravdu viděl skrz naskrz – kdepak, to je pro něj úplně nemožné, a to právě kvůli tomu okouzlení. Buď okouzlení, anebo vhled, něco za něco.
Ani já jsem z toho nebyl výjimkou. Vzpomínám si, jak jsem chodil v sedmdesátých letech do Unitarie na přednášky Eduarda Tomáše, tenkrát se mu říkalo pan doktor. Dneska mi připadá, že kdyby to, co tenkrát říkal, bylo maďarsky a pustilo se to pozpátku, tak jsem tomu možná rozuměl líp. Nechápal jsem tenkrát nic, vůbec nic! Ale protože jsem byl okouzlený, měl jsem ty rozzářené oči, tak to vůbec nevadilo, tak mocně to kouzlo působilo. Samozřejmě, že začátečnické nadšení nevydrží pořád, po něm musí nastoupit vytrvalost, a ta pak člověka posunuje dál, ale to už je pak po zasloužených malinkatých krůčcích - dva tam, jeden zpátky.
Cestovní mapa
Vláďa: Proč se tady v Lotusu vlastně scházíme? Vždyť to, co Buddha řekl, si můžeme sami přečíst v nějaké příručce! Jenže i kdyby to bylo napsané tady na dveřích od Lotusu, aby na to každý narazil, nejlépe česky a velkými písmeny, tak něco jiného je přečíst si to, něco jiného je pochopit to, dokonce i naprosto správně, a ještě něco jiného je skutečně to prožít. A stejně tak to platí i nazpátek: To, co se prožije vlastní myslí, srdcem i tělem, tomu je těžké sám správně porozumět, a ještě těžší je vyjádřit to tak, aby to druhým něco řeklo.
Nemůžete někomu vysvětlit, jak chutná med, když ho nikdy nechutnal. Budete to všelijak popisovat a přirovnávat, ale stejně to nikdy nebude ono. Stejně tak všechno, co tu od nás uslyšíte, bude vždycky pouhá cestovní mapa, abyste na Buddhově cestě nezabloudili a znali správný směr. A taky uvěřili, že to jde, to bývá často to hlavní. Ale jít podle té mapy, vydat se podle ní do neznáma, s tím musí každý začít u sebe.
Počítej do dvaceti
Tak se teď zkusíme podívat, co se o té Buddhově osmidílné stezce dočteme. Takový hodně stručný a praktický přehled, sestříhaný z původních buddhistických textů, je třeba Slovo Buddhovo. To se určitě hodí koupit jako knížku nebo si to aspoň stáhnout z internetu.
Jména členů osmidílné stezky, ty překládal do češtiny každý jinak, a to je dobře. Můžeme si později svým vlastním citem vybrat, co se nejlépe hodí. První člen, který tady budu nazývat pravé nebo správné pochopení, se také překládá jako vidění, náhled, nazírání, názor, chápání. Z těch slov cítíme, že to má něco společného s vhledem do skutečnosti, a to je moc potřebná schopnost naší mysli. Máme-li vhled, tak je nám jasné, že ve skutečnosti, teď, tady, v tomto okamžiku, je to hotové, že je to tady, vždycky to bylo a nikdy nebylo jinak.
Jenže nemáme-li vhled, proč to tak nevidíme? Je to jako kdybychom chtěli napočítat dvacet, ale začali bychom až od osmi: osm, devět, deset ... dvacet osm. Tak bychom pro změnu začali od dvanácti a vyšlo by nám místo správných dvaceti třicet dva. A tak pořád. A zoufale bychom si stěžovali, že přece počítáme správně, tak proč se nemůžeme dopočítat!
Jistě už sami vidíte, kde je chyba. Do dvaceti jsme sice počítali správně, ale zvolili jsme špatný počátek, chybný výchozí bod. A stejně tak je to s naším myšlením, proč je to pořád obcházení okolo a ne trefa do černého. Tam taky začínáme ze špatného místa! A i kdyby to pak dál bylo naprosto perfektně, bude to vždycky vedle. To je pak pouhé uvažování, spekulování, možná i správné, ale nikdy ne vhled.
A kde je ten náš chybný začátek? Potíž je v tom, že to sami nevíme, ani to netušíme. Dokonce - i kdyby nám to někdo naprosto jasně řekl do očí, tak to pro nás bude prázdné slovo, protože bychom i přitom vycházeli z toho samého počátku.
Ale Buddha byl vždycky trpělivý, a tak musíme být taky. Zkusíme to tedy prozradit? Ta chyba vzniká z pocitu oddělenosti. Když vyslovím já, v tom okamžiku tryskne nejá. A v tom samém okamžiku se ztotožním s tím já, a to nejá od sebe odstrčím. A toho já už se nikdy nepustím, čím dál se moje mysl rozvíjí, tím je to pevnější. Tento pocit oddělenosti je nejen v rozumu, je i v citech a je i v pocitech. Společného má vždycky to, že je nevědomý. Je to pak celá škála nevědomosti, od jemné šedi, třeba zdvořilého odmítnutí, až po úplně černou, po radost z cizího neštěstí.
Dá se s tím něco dělat? Ano, přispět – a to jakýmkoli způsobem – aby se tam, kde teď pevně sedí to nevědomí, dostalo vědomí. Takhle je to prosté. Uvědomování, uvědomování a zase uvědomování. Celá Buddhova osmidílná stezka je vlastně cesta od nevědomí k vědomí.
Potápěč a poklad
Petr: Jak to říkal Vláďa s tím počítáním do dvaceti, tak podobně si můžeme představit, že jsme potápěč, který hledá podmořský poklad. Jenže hluboko pod vodou jsou mořské proudy, které mají různou teplotu a slanost vody, a tak různě lámou světlo. A teď ten potápěč sáhne po zlaté minci na dně, a najednou má prázdnou ruku. Ta mince byla o kus vedle. Pak chce chytit zlatý pohár, a zase vedle. Nakonec raději zavře oči a pátrá po hmatu… Podobně i prostor našeho vědomí je naší sebestředností všelijak deformovaný, a tak vidíme věci vždycky o kus vedle. Bohužel nikdy nemůžeme vědět o kolik a kam je to vedle, dokud je tu ta sebestřednost. Může to dokonce dojít až tak daleko, že něčí vědomí je jako černá díra, která všecko přitahuje až natolik, že zakřiví i paprsky světla. Je to pak jeho svět, jak ho sám chce vidět, bez ohledu na to, jaký je. Moje, moje, moje… a dál už nic.
Voda a vlny
Vláďa: Oba předchozí příklady, které jsme tu ukázali – počítání do dvaceti, potápěč hledá poklad - ty nám ukazují, jak je to vždycky vedle, proč se netrefujeme. Že je tu jakási základní oddělenost, kterou si sami vyváříme, a pak jsme z ní nešťastní, protože už jsme zapomněli, jak jsme se tam dostali, a neumíme se už vrátit.
Určitě vás teď napadne - dobře, až budu jednou plně probuzený a budu vidět svět jako Buddha, bude to potom jinak? Možná se leknete, když se dozvíte, že vlastně nebude. Mnich dál vstává, sedá, lehá, vezme misku a jde žebrat ... Svět se ani jinak udělat nedá, má svoje zákony.
Ale přesto to bude jinak! Bude to zásadně, bytostně jinak, přestože to navenek jinak nebude. Zdá se vám to trochu zvláštní? Mám na to rád takové přirovnání, moře a vlny, poprvé jsem ho slyšel od paní Míly Tomášové. Dejme tomu, že je tady jenom moře, a z neznámého důvodu na něm vzniknou vlny. Jedna, druhá, třetí... Ty, já, my všichni, lampa, pes, kámen... všechno jsou to vlny jediného moře. A ty vlny opět z neznámého důvodu zapomněly, že jsou mořem. A tak proti sobě bojují, nebo se zase jinak škorpí, nebo si povídají, a přitom jim připadá, čím dál tím pevněji, že jsou úplně odděleny jedna od druhé. To, co je odděluje, je jejich nevědomí, ale to už nemohou vědět.
Jednou se ale stane, že se nějaká vlna zadívá pod sebe, do té závratné hlubiny. Uvidí se a pocítí se jako moře, vzdá se své zdánlivé samostatnosti a postupně si tak uvědomí, že i ostatní vlny a vůbec všechno je jenom moře, jediný oceán.
Nebo jako to jindy přirovnávala paní Míla Tomášová - průzračný svět. Jakoby malíř namaloval tento svět, všechny bytosti a všechno ze světla, nic víc než různé barvy a tóny světel. Najednou vidíte, že všechno je světlo, nic než světlo, že je to všechno průhledné, průzračné, mizející pod rukou, a přitom neuvěřitelně krásné.
Ale teď zase zpátky na zem. Kde jsme teď? Jak těžké je naše zapomenutí? A kde se dá vůbec začít? Jedna možnost je v situacích, kde se ta naše vlna ještě dál odděluje, kdy už se na ní objevuje zpěněný hřbet: Přece já dostanu ten větší řízek, sice kamarád je kamarád, ale já chci ten větší, tak co mi do toho má mluvit! Já mám svůj názor a já jsem tady ten první. Takových situací je denně stovky, kdy jsme moc velicí, nebo zase moc přikrčení. Moc chytří, nebo zase moc jednoduší - pořád moc nějací.
A to se přece dá všechno uvědomit, hlavně dřív, než to začne bolet! Aha, už chci zase velký řízek, už chci zase na někom chytračit. Anebo proč pořád jenom ustupuji, proč konečně jednou neřeknu „Správně je to přece takhle!“ Moc se krčit, to je přece totéž jako mít moc velká ramena. Nebo „Víte, on to byl vždycky takový nenápadný, opravdu skromný člověk, vždycky stál až vzadu.“ Ano, možná, jenomže taky od všeho couval, když to mělo být na něm.
To je obrovský prostor, který se nám tu otevírá, spousty denních situací, a když to zkazíme, další příležitost čeká hned za rohem. Jedině soustavná denní praxe, laskavý zájem a nezavřené oči, to nás posouvá o kousek dál.
Kuřák si jde koupit noviny
Petr: Na správné vidění hned navazuje druhý člen stezky, to je správná motivace, také záměr nebo směřování mysli. Nebo docela jednoduše postoj, jak se k věcem stavíme, než vůbec začneme jednat. Když bude naším výchozím bodem vhled a laskavá pozornost, bude pak naše jednání užitečné, prospěšné a láskyplné. A naopak, když bude naším úplně prvním, výchozím motivem – ještě než začneme přemýšlet – po něčem (nebo po někom) chňapnout, něco (nebo někoho) odstrčit, nebo od něčeho (či od někoho) utéct, tak se to pak vždycky vyvine v něco pokaženého, buddhisté říkají zhoubného, to je docela přiléhavé slovo.
Motivace, to je věc docela nenápadná a většina lidí, hlavně ti, kteří nemají rozvinutou schopnost pozorovat sama sebe, o ní často vůbec netuší. Vezměte si třeba kuřáka. Ráno s vámi jde po ulici a najednou se ho chopí jakási tajemná magnetická síla (směje se), rychle přejde na druhou stranu ulice a jde si tam koupit noviny, že je moc zvědavý, jak včera dopadl fotbal. Jenže ve skutečnosti si jde koupit cigarety, to byl ten jeho pravý motiv, protože prostě musí, protože bez nich by nevydržel. Z těch novin pak jakoby náhodou zjistí, že ten fotbal bude až v sobotu, ale ty cigarety už má v kapse. Je to celá komplikovaná hra na schovávanou před druhými i sám před sebou. Hrajeme ji všichni – opravdu všichni - a nikdo se pak už nedozví, co si uvědomuje, co předstírá a co už o sobě vůbec neví.
Co s tím? Ideální by bylo všechny tyto nitky, směřující k chybnému jednání, jednu po druhé přestříhat a nahradit je vhledem a laskavou pozorností. Jenže to je strašně těžké, protože toho je moc a je na to špatně vidět. Navíc to vždycky nemusí být černobílé. Třeba kariéra - být někým, něco v životě znamenat. Tam jsou obvykle motivy dva, jednak něco pěkného v životě udělat, a jednak vytáhnut se nad druhé. Ředitelem, tím přece nemůže být každý, a tak musí vždycky někoho přeskočit, někoho mít pod sebou, ať už chce nebo nechce. To je moc těžké rozmotat, pokud o to člověk vůbec stojí - z čeho čerpá energii, co je jeho palivo, zda je to touha něco dobrého udělat, nebo jenom široké lokty. Obojí funguje, obojí přináší uspokojení, jenom to druhé pak časem bolí.
Co nám v tom pomůže celkově, to je pochopit svůj životní úkol, svou životní roli na světě. Co opravdu umíme a na co se hodíme, v čem můžeme být opravdu užiteční. Indiáni tomu říkali vize. Když bojovník dospěl, odebral se na osamělé místo a tam byl tak dlouho, dokud se mu ta vize neukázala. Třeba uviděl (a taky ucítil, prožil) jelena, a od té doby měl sílu jelena a běhal jako jelen a svému kmeni pak byl prospěšný, když byla třeba současně síla a rychlost.
Buddhistický mnich, ten to má vyřešené, jeho vize je přijetí útočiště, svatý život a probuzení, nic víc. My laici to tak snadné nemáme, ale vždycky bychom aspoň měli dávat to duchovní navrch a teprve až potom to ostatní. Konec konců, právě tohle je mocná vize, právě tu mám moc rád (směje se).
Opičí škola
Petr: Správnou motivaci a z ní plynoucí správné jednání (to je čtvrtý člen stezky) nám vytrvale kazí tři základní vzorce jednání, a to chtivost, nenávist a zaslepenost. Je k tomu takové pěkné přirovnání, které pochopí i malé děti, a nemusí to být ani buddhisté. Místem je opičí škola, vyučovací předmět je banán, žáci tři opičky. Pan učitel vyndá banán, zamává s ním a čeká, co ty opičky udělají. První opička po tom banánu okamžitě chňapne chtivou ručičkou a než se pan učitel rozkouká, je s ním pryč. Ano, tak to chodí, pan učitel pokývá hlavou a vytáhne druhý banán. Další opička si ho pečlivě prohlídne, zjistí, že je zkažený, a než se pan učitel rozkouká po druhé, tou svojí zlomyslnou ručičkou ho po něm hodí. Pan učitel opět spokojeně pokývá hlavou, utře si tvář a vyndá třetí banán. Poslední opička, když vidí, že se od ní bude něco chtít, tak provokativně zívne, dá si ručičky přes oči, pak se otočí a pověsí se na za ocas na větev. Pan učitel chvíli čeká, co udělá dál, opička pořád nic, pan učitel tedy pokrčí rameny, usměje se a opičí hodinu ukončí.
Tak ještě jednou, tři opičky, tři vzorce jednání - chtivost, nenávist a zaslepenost, to jsou ty tři věci, které nám to všecko kazí. A nejenom to, ty nám přímo kradou štěstí. Za prvé ta chňapající ruka, za druhé ta odstrkující ruka, a za třetí ta ruka přes oči (ukazuje). To je určitě snadné si zapamatovat. Jenže spousta lidí si myslí, že vhled či moudrost či dokonce probuzení se dají nějak udělat, nebo že je k tomu potřeba ještě něco dalšího. Opak je pravdou! To všechno je tady samo od sebe, když to tyhle tři opičky nekazí. To je to kouzlo! Prostě stačí, když chtivost, nenávist a zaslepenost, v nejrůznějších převlecích a nejzamotanějších důsledcích, tomu nijak nestojí v cestě.
Jak v životě nenabourat
V tomhle je buddhismus moc krásný, protože je věcný. Když něco zkazíme, tak na nás nikdo nekřičí, ani nás nikdo nestaví do kouta čelem ke zdi, právě naopak. Bylo to proto a proto, tohle ses ještě nenaučil, tak to zatím neumíš, nic víc. Kdybys to uměl, tak bys to přece nekazil. Tak si to zkus sám přebrat. A hotovo. Žádné vyčítání, žádné hledání viníků – zato vytrvalé a pokorné uvědomování, hledání, nacházení, pochopení motivace. Co je nakonec naším cílem, to buddhisté nazývají obratné nebo kvalifikované jednání, prostě opak slona v porcelánu.
A teď jak z toho. První, co člověka napadne, je to neobratné jednání si prostě zakázat, a hotovo. To se nám ale podaří jen tam, kde to přímo bije do očí, tam na to máme těch pět morálních pravidel. Jenže na věci, na které dost dobře nevidíme, tam to ale nejenom nefunguje, ale dokonce z těch nekonečných zákazů na nás hned vyskočí ta druhá opička, nenávist – pak bychom se sami neměli rádi. Podobně dopadneme, když se budeme naopak do něčeho pozitivního, co nám nejde, křečovitě nutit, a nejhůř ze všeho, když všeho necháme a budeme dělat kamenného svatého na mostě.
Tak co s tím? Musíme to nejdřív celé aspoň trochu pochopit a pak, jak říkal Vláďa, si to uvědomit, a to až do největší hloubky, až ke kořenům, kde to vzniká.
Spousta z nás už zažila v životě nějaký pořádný bourák, a kdybychom se ohlédli, tak nakonec zjistíme, že se za tím šklebila aspoň jedna z těch tří opiček, a často dokonce všechny tři. Bouráky – na silnici i v životě – ty děláme, když neumíme jezdit a když vůbec nevíme, co zrovna řídíme za auto, jestli malou „nákupní tašku“, nebo silný bavorák, nebo dokonce kamion s návěsem. Co je tady nejlepší udělat? Zastavit, prohlídnout, pochopit, a když to nejde, tak se aspoň zeptat. A pokud s tím ještě jezdíme na černo, přiznat se a konečně se zapsat do autoškoly.
Zázračné hrnce
Všecko probrat nestihneme, ale pátý člen stezky si zasluhuje zvláštní pozornost, protože je až příliš nenápadný, a to je správná obživa. Prostě z čeho, za co, nebo dokonce na čí úkor žijeme.
Mám jednoho dobrého kamaráda, je to poctivý a pracovitý člověk, a ten bydlí v Uherském Brodě. Jestli jste tam někdy byli, tak tam každý, kdo něco umí, pracuje v místní zbrojovce. Pracovaly tam celé generace, dědeček, tatínek, syn. Ten kamarád samozřejmě taky, je to strojař. Jenže od té doby, co začal meditovat a víc přemýšlet o životě, tak o tom svém původně poctivém povolání začíná mít pochybnosti. „Vždyť vlastně vyrábím stroje na zabíjení lidí... Nebo dokonce na vraždění lidí...“ A teď neví, jak z toho. Přece nebude nezaměstnaný, co potom ... To je pro něj opravdu velký balvan na cestě.
Nebo jiný příklad, podomní obchodník, co nabízí předražené hrnce. Ty prý ušetří až polovinu energie. Sice to není pravda, ale ten člověk tomu sám skálopevně věří, a proto dokáže hospodyňky tak úspěšně přesvědčit. Ale kdyby mu třeba nějaký buddhista poradil (prosím, raději opatrně), ať se zastaví, zamyslí se a vyslechne odbornou kritiku, a pak by mu s hrůzou došlo, co to prodává za šmejd, a prohlásil by, že tedy bude „taky ten buddhista“ (prosím, taky raději opatrně), čekal by ho trpký život. Jednak by ztratil na své přesvědčivosti, a pak by ho trápily výčitky, že podvádí. Zlatá nevědomost, to se mu to předtím žilo...
Vláďa: Dokud si plácá na oči bláto, tak nemůže nic vidět. Problém začne, až toho nechá.
Petr: A co když nenechá? V životě se sice najde pár příležitostí, jak z dosavadního života vykolejit a přehodit výhybky na poctivou obživu, jenže jak je propásne, tak už se nehne.
Vláďa: Tak nemilosrdné to zase nebude. Třeba to opravdu není v možnostech toho člověka, dělat všecko nejlépe.
Petr: Ale sedět na očích by si neměl, to přece ne!
Vláďa: Jenže co když právě tohle nedokáže? Pak by to měl zase někde jinde vynahradit. Takových lidí je hromada, co si nedovedou poručit, nebo co nedovedou druhého odmítnout. Třeba řemeslník, co dá účet, jenom když opravdu musí. Zákazník trochu vydělá, on taky trochu vydělá. Správné to sice není, ale on se bojí, že všichni jeho konkurenti to tak udělají, a když on bude o tu trochu dražší, tak že zkrachuje. No tak zase jindy dá někde do kasičky, nebo bude třeba dobrovolně pracovat na dětském táboře.
Petr: A co když to vezme jako omluvenku a bude si hrát na Jánošíka? Bohatým bral, chudým dával...
Vláďa: Říkal jsem přece, jen když to jinak nejde! Jak tam není ta možnost, tak je tu aspoň jiná možnost. Prostě to nějak vynahradí, jak nejlépe umí. Měli bychom na sebe být hodní, mít se rádi, i sebe. Musíme přece i se sebou samými nějak vyjít.
Kam vedou zaťaté zuby
Petr: A teď něco o správném úsilí, to je šestý člen stezky. Správné úsilí neznamená zbytečně tlačit, ale o to pilněji a vytrvaleji pracovat.
Vláďa: Buddhisté říkají, že úsilí je správné, když v něm nejsou přítomny chtivost, nenávist a zaslepenost. To je cosi zbytečného, co je tam navíc. Hlavně ta chtivost. Spousta z nás si pak plete úsilí s neustále chňapající rukou. To ale nejde, ta nemá ve správném úsilí místo.
Petr: Má to přece jeden háček, a ten je hluboce zakotvený v indické kultuře: „Svobodný je ten, kdo je bez žádostí...“ – to nakonec potvrdí každý, komu se povedlo samádhi. Takový úžasný klid a mír, tak na co ještě usilovat... I pohled na sochu sedícího Buddhy by mohl svádět k představě, že úsilí spíš překáží, než osvobozuje.
Jenže samotná touha, Buddha říkal žízeň, ta ještě škodlivá být nemusí. Pokud ta touha směřuje k tomu, aby ten Buddhův klid a mír nastal, tak z ní vznikne správné úsilí. Jenže jak to poznat? Co když vede do pekla? To není snadné, ale jde to. Buď se to pozná rovnou vhledem, o tom tu mluvil Vláďa, to by bylo nejlepší. Nebo se aspoň věří, že touha po poznání, po osvobození, po přijetí útočiště u Buddhy a svatém životě jsou všechno ty nejlepší věci, o které je potřeba usilovat.
A pak je tu další chyták, a to je síla vůle. Ten první chyták byl, že už se nic nemusí. A tenhle zase je, že se všecko dokáže. Opravdu jsou mezi námi lidé, co zatnou zuby a dokážou nemožné věci. Jenže stejně nedokážou všechno, hlavně pak nedokážou v sobě povolit. Celá ta iluze silné vůle v nich vznikla jedině z toho, že v nich byl silný odpor. Jednou s tím musí strašně nabourat, jednou se musí rozbít, nebo víckrát, než jim dojde, že ten, kdo moc tlačil, ten tam byl navíc.
Vláďa: Pochopit, co je úsilí a jak funguje vůle, to je vděčné téma pro naši praxi. To si každý musí vyzkoušet sám, protože to buď v knížkách vůbec nenajde, nebo to v nich stejně přehlédne. Zkoušet a zkoušet, jestli to funguje nebo nefunguje, jestli to vede k míru a lásce, nebo jestli nevede.
Pozornost v denních situacích
Vláďa: Ještě by se hodilo říci něco o správné pozornosti, to je sedmý člen Buddhovy stezky. Ta pozornost je správná, když je naše jednání přiměřené situaci, když jsme si plně vědomi, co se kolem nás děje, a také co se přitom děje uvnitř v nás.
Jak Petr četl, že jak mnich ohýbá paži, tak ji ohýbá bděle - to je pořád moc snadné, protože je to vlastně v laboratorních podmínkách, v tichu a za větrem. Tak snadný ale život většiny z nás není. Nám proto nezbývá, než to zkoušet rovnou na jisto, skočit do studené vody a plavat.
Třeba když přijdu někam do společnosti, kterou neznám, tak se tam hned neroztahuji. Pozorně sleduji, jaká hra se tam hraje. Co se děje, kdo je tam hlavní, co se vlastně má. Pak si zkusím představit, co se ode mne očekává, a postupně se do té hry zařadím. Hlavně si hned nesednu doprostřed a nevyprávím hodinu svoje zážitky z dovolené, když to nikoho nezajímá. Na to všechno je potřeba hromada pozornosti, a ta funguje, když není přilepená jen na sebe.
Nebo pozornost v dialogu. Jsou lidé, kteří vůbec neumí naslouchat. Pro ně jste křoví, nebo zeď, od které se jejich slova odrážejí, a oni zase poslouchají jenom ta svá slova. Dialog je přece, že když na mě někdo mluví, tak mu opravdu naslouchám, prostě jsem jedno ucho. V tom okamžiku ten, kdo poslouchá, jakoby sám vůbec nebyl. Je tu pouze to naslouchání. Teprve až ten, co mluví, toho nechá, tak ten druhý může začít. Takhle se mezi nimi ta pozornost musí přelévat.
A tak je to celý den, třeba v tramvaji, nebo na pracovišti. Aby tam člověk nebyl nafouklá figura, která všechno vytěsní, nebo naopak splasklá figura, která se chová uboze, leští kliky a neustále se shýbá. Nebo zase kamenná figura, která jen sedí na židli a čeká, až bude moci jít domů, a jinak se o nic nezajímá. To všechno je zbytečné ego, ať už nabubřelé, ušlápnuté, nebo zkamenělé - pořád to samé, stále tam chybí ta správná pozornost, otevřená, živá a nezaujatá sebou samým.
Klíč ke štěstí
Petr: Tak ještě poslední člen stezky, samádhi, a máme to. Máme to? Bylo by to opravdu pěkné, mít to tady každý... (směje se). Co by za to kdo dal, vždyť ono to samádhi je klíč ke štěstí, aspoň na chviličku.
Přitom v Buddhově době to tak vzácné nebylo, lidé žili jednodušeji, klidněji, a byli hlavně důvěřivější. Také tenkrát žili víc tělem, než myšlenkami nebo city. Samádhi (a stejně tak čtyři džány), to byl proto centrální bod Buddhovy stezky, o to se mohl opřít: Sedni si, odevzdaně čekej, až se mysl uklidní, a bude to tady. Všechno se ti to spojí, bude ti dobře. Budeš mít pevný základ, ze kterého začneš vidět věci správně, až všechny překážky postupně odpadnou a budeš pak svobodný. Takhle prosté to bylo, skoro až primitivní.
Postupně se ale k buddhismu hlásilo čím dál tím víc lidí, co jsou spíš nedůvěřiví, žijí hodně v myšlenkách a rádi se pozorují a hodnotí. Nejvíc je to vidět tady na Západě, kde už je hluboké samádhi vzácnost. Není pak divu, že se učitelé meditace opírají spíš o pozornost a všímavost, a samádhi nechávají jen pro toho, kdo to dokáže.
Ale i dnes se mezi západními buddhisty najdou lidé, co si sednou na polštář a za deset minut jsou v nebi. Je moc pěkné se s nimi seznámit, a ještě lepší je zkusit je pochopit. Protože ono je pak hrozně těžké je z toho nebe dostat, a když se to konečně podaří, jsou nešťastní jako želva. Jenom pláčou a chtěli by tam znova. Bylo to přece tak sladké...
Naopak ti, co jim jde vhled a mají rádi meditaci vipassaná, ti jsou na tom přesně obráceně. Všechno vidí jasně a zřetelně, na nic se nedají nachytat, ale že by vypadali nějak příliš spokojeně, to zase ne.
Vláďa: Přirovnal bych to k helikoptéře. Ta má vepředu velkou vrtuli, ta je nosná a taky tu helikoptéru pohání, a vzadu má malou vrtuli, a ta ji vyrovnává, aby letěla rovně. Kdyby se poškodila, tak se ta helikoptéra začne točit.
A teď jak je to s námi. Komu jde samádhi, kdo je důvěřivý a žije víc tělem než myšlenkami, tak to samádhi je pro něho ta velká vrtule, co ho nese a pohání, a ta malá vrtule, to je jeho vhled. Ten musí být aspoň takový, aby se ta jeho helikoptéra neroztočila a nespadla, v meditaci a stejně tak i v životě. Musí se proto naučit aspoň trochu koukat, brát ohledy a všímat si druhých.
Naopak ten, co mu jde vhled, kdo je spíš nedůvěřivý a žije víc myšlenkami než tělem, pro toho je ta velká vrtule ten jeho vhled, to ho pak nese životem a pohání ho. Ale bez té malé vrtule by mu bylo na světě moc smutno, trochu samádhi se mu taky hodí. Musí si to tedy nějak doplnit, aby mu to letělo rovně, třeba meditací mettá nebo upřímnou modlitbou. Tím mu jeho srdce změkne, a to už je samádhi na cestě.
A když už nic z toho nejde, a to je docela normální stav (směje se), tak je na řadě nezištná práce. Někomu pomoci, třeba kamarádovi, a to znamená pomoci mu ne tak, jak se to mně líbí, ale jak on potřebuje. A když vidíme, co on potřebuje, a přesto je to pro nás obtížné, ale nakonec se to podaří, tak to je ten pravý rejžák na tu naši zatvrdlou dušičku. Je to nakonec jedno co, ale nesmí to být zadarmo.
Petr: Tak to zkusíme shrnout: Začíná to morálkou, dát si dohromady život, nemít výčitky, nemít pochybnosti, to je povinný základ. Pak to pokračuje, naučit se soustředit, utišit se, udržet se v klidu bez zbytečného úsilí. Konečně pak vycházet z toho klidu, vidět všechno jasně a zřetelně a postupně se osvobodit od všeho lpění. To je Buddhova cesta.