JAK SE PROPADNOUT

Miloš: Dobrý večer.

Petr: My jsme si tady na Buddhistických večerech povídali o takových dvou základních způsobech, jak dojít k tomu, aby nás naše “já” nebolelo. Vzpomínáte si všichni dobře.

Buď že to “já” jakoby není, že najednou zmizí, že se úplně zahladí, že to je pouhá jedna figurka na šachovnici, která nemá výsadní postavení.

Anebo ten druhý případ, kdy se naopak “já” stane úplně vším.

Jenže co si pamatuji, Miloši, jak jsme spolu seděli minulý týden u vás doma, tak ty máš ještě další, třetí způsob, a ten byl dovnitř, do člověka. Jak to tam je?

Miloš: Já neumím moc mluvit, tak se omlouvám. Můžeme říci, že to je asi tak, jako když se člověk propadne sám do sebe. Všechno, co má, o čem ví, všechno, co pro něj bylo a je a co pro něj něco znamená - když to obrátí do sebe. Nebo když se tím stane sám.

Petr: To jsi řekl, Miloši, sice skvěle, ale přece jenom trochu stručně. Dobře. Ono to vlastně taky takhle stručné opravdu je, pokud je to správně. S tím se nedělají žádné velké okolky. To jde opravdu velmi rychle.

Všimněte si, kdo jste pozorně poslouchali, že se tady stane něco, o čem jsme zatím příliš nemluvili. Oba ty způsoby, o kterých jsme dosud mluvili, směřovaly spíš jakoby ven: Buď člověk zjistí, že žádná z těch jeho myšlenek není nijak strašně výsadní, dokonce ani myšlenka na sebe sama, že tedy vlastně žádné pevné “já” není. Anebo si uvědomí, že všechno, co vidí, to je zase on, takže zase nemá cenu říkat, že je tady nějaké další “já”, protože se mezitím stalo vším a ztratilo svou výlučnost. To obojí je v buddhismu známo jako vipassanové způsoby, založené na pasení: podobně jako je pasení kraviček, tak na pasení myšlenek.

Jenomže to, o čem mluví Miloš, to je úplně jiný způsob, který na to jde přes samádhi, to slovo už jste slyšeli určitě od jóginů, a takové cestě říkají buddhisté samathá. Tam se naopak směřuje spíš jakoby dovnitř.

Vrátíme se k tomu: A co potom nakonec zůstane, Miloši, když se to celé takhle udělá, jak jsi říkal, jakoby úplně dovnitř, když se to všechno propadne, tak co potom zbude ?

Miloš: Člověk by řekl, že nic, ale nic je také pojem. Nic… Když totiž řeknu nic, tak mám pořád ještě něco na mysli, takže jak to mám definovat! Už jen mluvit o tom se dá špatně, natožpak to nějak definovat.

Petr: Že by přece jen něco nezbylo? Aspoň kousek…

Miloš: Člověk nemůže odložit úplně všechno chtění a potřeby, přestože by to bylo ideální, to už by ho nepoutalo vůbec nic. Zůstane mu potřeba každé ráno si čistit zuby, musí chodit do práce a všelijaké ty nutnosti, co má zařídit nebo nemá, a musí na to také myslet, takže to úplně nejde, aby na to zapomněl. Přesto se může vycvičit, aby na tom sám nelpěl. Tohle si myslím, že je užitečné.

Petr: Vida, nelpět! To už jsme zase na známé půdě, to tady opakujeme každou přednášku tam a nazpátek. Vidíte, že v každé cestě na to stejně musí nějakým způsobem dojít.

To byl také i případ našeho černého šachového krále: jak na něm ulpím, jak si nevšimnu, že je to chyták, že je namazaný vteřinovým lepidlem a že se mi přilepí okamžitě k ruce a že ho pak nepůjde pustit, že ano? Na čem se lpí, co se křečovitě drží, to se nedá pustit. Co se nedá pustit, to se nedá vzdát a tak se potom stane, že ten bílý, ten nejsilnější protivník na světě, proti kterému se vůbec kdy dá hrát, ten mě postupně obere o všechny figurky a zbude mi jen tohle - ten jeden, černý král (ukazuje figurku).

A kdy mi seberou toho? Jednou na to musí dojít, a když se nenechám, tak až když umřu. Konec hry. Jenže to je ta nejostudnější partie vůbec. Nechat si sebrat všechny figurky a ještě si stěžovat, proč se nehraje dál.

Ví se přece, že moudrý šachista to vzdá včas a pak si ještě klidně stokrát zahraje. Jenomže ten tu poslední figurku nikdy nedrží až do poslední chvíle zoufale přilepenou k prstům. Podobně moudrý člověk to “já” dokáže vždycky včas pustit.

Miloš: Petře, když dovolíš, tak bych tady teď zodpověděl nějaké otázky, které mi teď podstrčil na papírku Hynek, protože s tím tvým pouštěním hodně souvisejí.

Nejdřív se ale ještě vrátím k tomu mému propadnutí. Ono to neznamená nějaké propadání seshora dolů nebo odněkud někam. Spíš bych to přirovnal k tomu, že si nevědomky obrátíte svetr naruby. Prostě se z toho zevního obrátíte se vším všudy sám (nebo sama) do toho vnitřního. To jsem myslel tím slovem “propadnout”, když se člověk propadne sám do sebe, do svého nitra, aby tam byl nebo mohl přebývat, třeba jenom na okamžik.

A teď ty otázky od Hynka:

Když se propadne sám do sebe, co tam vidí?

Řekl bych, že tam žádné vidění není, neboť jestliže mám něco vidět, tak musím používat oči jako čidlo zraku, ale tak to postavené není. Nedá se to zevně pochopit.

Další otázka navazuje, nebo je to podotázka:

Je tam čas, je tam Poznání, je tam Bůh?

Myslím, že kdyby tam byl čas, tak by to bylo odněkud někam, jenomže odněkud někam to také není. Absolutno žádný čas nebo prostor nemá a to mnozí z vás víte. A o tom Poznání, nemůžu říci, že je tam Poznání, protože bych musel použít nějaké slovo nebo definici. Zrovna tak, jestli je tam Bůh. Můžeme tomu říkat Bůh nebo Absolutno nebo jak je kdo navyklý. Je tam určitě Bůh, ale rád bych podotkl, že Bůh je všude, tedy i v těch myšlenkách. Nejenom za myšlenkami, ale i v myšlenkách. I když se člověk propadá nebo nepropadá, ať se sebou něco podniká či se sebou nic nepodniká. Ten Bůh je všudypřítomný.

Petr: Miloši, já jsem dalekozraký, to jsou takoví lidé, kteří přečtou noviny na sousedním stole a přitom to, co mají zrovna před očima, mají naopak rozmazané. Ono to nějak souhlasí i s myslí. Už je to tak, my králíci jsme zvyklí na vipassanu, jak už jsme tu říkali, a vždycky koukáme raději daleko než blízko, my už jsme od přírody takoví.

Tak třeba teď se ti zdálky koukám na ten papírek s dotazy od Hynka, jak jsi to vzal tak pěkně popořádku, že tam z toho vlastně nic není - ani čas, ani Bůh, ani poznání. Co kdybych se tě ale zeptal, zda je tam naopak nějaké nepoznání nebo nepoznávání?

Miloš: Jenomže to bychom si museli říci, co je a co není Poznání. To bychom byli u nějakých definic. Ty mě znáš od školních let, také si mne učil matematiku, tak víš, že na ty definice nejsem.

Petr: Pravda, ty nám tenkrát moc nešly, naštěstí je tady nijak zvlášť nepotřebujeme. Šlo mi jen o to, že když tam tedy není ani poznání ani nějaké nepoznávání, tak že tam asi nic nechybí. Nebo tam snad něco přece jen chybí?

Miloš: No to asi ne, to jistě ne.

Petr: Tedy nechybí. A přebývá tam něco?

Miloš: Já si myslím, že ne, dokonce i kdybychom tam našli to Poznání, tak tam pořád nic nepřebývá.

Petr: Tak nechybí, dobře, ani nepřebývá.

Miloš: Člověk skutečně zjistí, že nikde nic nechybí nebo nepřebývá, ani to nijak neubývá, a tak se o to už dál nezajímá.

Petr: Vidíte, Miloš není vůbec buddhista, nota bene žádný “velký” buddhista, říká tady naprosto nepřipravené věci a přitom to dává velmi dobrý smysl! Všimněte si, že v té nejhlubší koncentraci nic nechybí, nic tam nepřebývá a přesto je to, jak nakonec ukázal, úplně v pořádku. A teď o čem jsme dneska mluvili na přednášce - jak je to s tím “já”. Překáží tam nějaké?

Miloš: Já ani nevím, Petře, kde by to “já” mělo překážet.

Petr: Tak.

Miloš: Řekl bych, že to chce ne mít úsilí, ale pokoru. Být pokorný a neusilovat. Odmítnout od sebe, odložit veškeré chtění.

Petr: Říkáš pokoru, a ne žádné zvláštní úsilí. Přesto ví tady každý z nás, kdo tu sedí, že na soustředění vždycky nějaké úsilí potřebuje. Už jenom rovně si sednout, narovnat se. Tam je určitě potřeba nějaké úsilí. Zdarma se to neudělá. Tak co se tam s tím úsilím stane, v té koncentraci?

Miloš: V podstatě jak ubývá přání a veškerých tužeb, tak ubývá i myšlenek.

Petr: A to úsilí?

Miloš: Úsilí? To už pak žádné není. Na místo úsilí by měla přijít vůle. Všecko to chtění a tužbu něčeho dosáhnout nebo někam dojít, dopracovat se, to bych dokonce už od počátku cesty radil nahradit vůlí. Vůlí a pokorou.

Petr: Pokorou, to jsi už říkal, to je moc důležitá věc. Ale jak je to s tou vůlí?

Miloš: Ta předpokládá naprosto čistý charakter, samozřejmě, a pokud ještě něco zbývá, tak bych radil odevzdat všechno do vůle Boží. Abych pořád neužíval to slovo “Bůh”, tak do vůle Všudypřítomnosti nebo Absolutna.

Petr: Tak ještě jednou, podívejte se všichni. Když to teď dáme dohromady, tak jsme ukazovali ty dva buddhistické způsoby, když se to jakoby pase, jak se to nechá a přitom se jenom kouká. Tam se to “já” buď takhle pustí jako tahle šachová figurka, anebo se řekne, že je to úplně všechno, krásně se to obejme a rozpustí se to.

Anebo se pozornost celá obrátí do sebe, dovnitř, a tam se také stane, že se to tam samo srovná tak, že nic nepřekáží.

Tak, a teď otázky z lístečků. Co nám tady zase kdo napsal?

Jsme tam a pak zas v tomhle světě, jakou to má souvislost?

Miloš: Já bych odpověděl také otázkou: je vůbec potřeba hledat nějaké souvislosti? Ono to souvislost jistě má, vše souvisí se vším, ale proč se tím trápit? Jakou to má souvislost, to by asi Petr definoval lépe.

Petr: Ne, Miloši, nemusíme ani “definovat” nic navíc. Když ty to máš všecko tak krásně udělané, tak uklizené…

Ono se to dělá tak: ty hračky se musí nejdřív pořádně roztahat, aby byly pěkně na očích a hezky překážely, a teprve potom je zase smíme uklidit. Kdybys ukazoval jenom uklizené věci, tak toho nikdo moc neuvidí. Já to tedy zkusím nejprve roztahat, když dovolíš:

Některé věci umí Miloš hodně dobře, proto tady mezi námi dnes sedí. Když se někdo jiný bude snažit být taky tak chvilku vevnitř v sobě a taky se mu to podaří, tak to je správně, je to jak má být, a jak jsme říkali, nic potom nepřebývá a nic nechybí. Bude mu dobře.

Jenže pak si jde třeba koupit zmrzlinu, pořád se přece nemedituje, a najednou se mu zdá, jakoby to už nebylo správné, jakoby tam už zase nějaké “já” překáželo. Předtím, když byl pěkně v sobě vevnitř, když byl doma, tak to správné bylo. Jenže jak to stojí tady v té otázce, když “je v tomto světě”, tak se mu najednou může stát, že už to správné není. To je typická situace u lidí, kteří jdou cestou vnitřní koncentrace, cestou samathá, která, jak jsme říkali, vede přes samádhi. Dokud sedí, je to dobře a když běhají, tak to zatím nemusí být dobře. Je to tak, Miloši, nebo je to jinak? Jak to znáš ty? Já jsem spíš králík přes to koukání, ty mi to řekni.

Miloš: Já to znám tak, že v tomto světě, v tom zevním tedy, může člověk být jakoby v tom vnitřním. Prostě si myslím, že by bylo dobře si to vnitřní co nejčastěji připomínat a snažit se v tom žít a ono se to potom navodí automaticky. Člověk jakoby nerozeznává rozdíl. Možná, když si to připomene, tak ten rozdíl více méně vidí, ten vnější svět pozná bezpochyby, ale už je mu to takové ukradené. Všechny problémy jsou mu jaksi ukradené.

Petr: Zkusím teď dělat takového trochu hloupějšího buddhistu. Podívej, začnu takhle: Tak ty mi tady říkáš, jak je to skvělé, když se soustředím. Pěkně si sednu, zapnu baterky, vlítnu dovnitř a tam je to správně. Nic nevidím, svět neexistuje, jak si tady říkal, čas neexistuje, vůbec všecko to je úplně v klidu, jak to má být, a je to dobře.

A teď jdu po ulici a mám dojem: jé, ono to nějak uteklo, takové nějaké ošklivé je to, dneska je mlha a sychravo, nikdo mě nemá rád, a zas už je tu nějaké “já”. Tak se honem strašně soustředím a bác - praštím přitom do kandelábru. V tom bude asi nějaká chybička, ta boule je jasná, že ano. Tak co tedy, Miloši, kde je ta chybička, co jsem udělal špatně?

Miloš: No, bez bdění to nejde, člověk musí bdít, člověk musí mít trochu nadhled. Musí vědět, co dělá, nemůže zahodit rozum, ale ten rozum potom automaticky pracuje.

Petr: Tak to zkusíme říci ještě jednou, ty to vždycky říkáš tak krátce...

Miloš: Jak to Pánbůh dovolí, prostě. Jak Petr říkal, víc než je v baterkách, to nejde.

Petr: Ale podívej se, zopakujeme ještě to, co tam je hrozně moc zajímavé. Ty jsi říkal, že člověk, když jde po ulici, tak musí být bdělý, musí bdít, říkal jsi to. Přiznej se k tomu, říkal jsi to. (směje se)

Miloš: Přiznávám.

Petr: A co to je tedy bdít - že ano, koukat. My jsme si o tom tady kdysi dávno povídali, měli jsme tu taková plyšová zvířátka - králíka a ovečku… A to bdít, koukat se, to je takový ten králík, to je vipassánový styl. A jsou lidé, kteří jdou jenom tím a těm tohle právě nedělá žádné potíže, naopak ten Pán Bůh, jak si říkal, i když ho prý buddhisté nemají, jim toho tím spíš nadělil nadbytek. A takový, když jde po ulici, tak vážně do toho kandelábru nevrazí. Naopak ten, kdo je doma spíš vevnitř, tak se musí víc učit koukat, jinak si udělá bouli.

Co to znamená? Ten, kdo byl v sobě taková ta pěkná důvěřivá ovečka, ten se také musí aspoň trošku naučit koukat jako ten králík. A zase obráceně. Takoví ti notoričtí králíci, kteří pořád jenom koukají, o každém šustnutí vědí, ničemu nevěří, ti také musí umět aspoň kousíček z té ovečky, která se svěří svému stádu a důvěřuje, že všechno je v pořádku. A pak jim to všechno báječně chodí.

Ještě jednou, Miloši: ty jsi říkal, že člověk, který se umí pěkně ponořit, soustředit a pak zase někde chodí, tak ten nesmí zapomenout bdít. Tak, a teď tě zkusím jako chytit. Ty se nedáš, to je prima, ale stejně to zkusím. Protože to je moc důležitá věc, a přesto spoustě jinak dobrých lidí to ještě nejde.

Tedy: Kdo to tam tedy bdí? Bude tam tedy asi nějaký “bditel”, který přikládá pořád do kotle, aby mu to nechcíplo, nezhaslo - papírek, špalíček, dřevíčko, uhlíčko, briketku, aby to bdělo? Jak se to dělá, kdo nám to tam vlastně bdí?

Miloš: Je tady nějaký pozorovatel, když si představíte, že sedíte třeba v kině nebo v divadle, spíš v kině a před vámi běží film a vy jste jeho divákem. A teď: ten film se dá zastavit na nějakém obrázku a vy se na ten film díváte a ten film je vaše mysl. A vy se můžete jako divák podívat na svou vlastní mysl a můžete se takto podívat i na jednu jednotlivou myšlenku. No a potom si dokonce uvědomíte, že se třeba můžete podívat i na toho diváka.

Tak to je obrazně řečeno, ale Petr tady mluvil na začátku o vztahu “já” a “ty”. Člověk by si mohl stále uvědomovat, když něco dělá, neustále, když jakkoliv žije, že s ním je to Absolutno nebo ten Pán Bůh. Může si ale také uvědomit, že proč by si něco uvědomoval. Nemusí si uvědomovat vůbec nic.

Petr: Tím myslíš neporušit ten vztah, “tady toho” a “toho ostatního”, aby zůstal takový jakoby celistvý, pěkně vyrovnaný, aby to zkrátka celé hezky drželo?

Miloš: Ten divák, subjekt, se ztotožňuje s objektem. Když se na něj ale nedívá, na ten film a dokonce ani na toho diváka, tak zbude pouze ten pozorovatel. Ta pozornost, poslední pozornost je pouze takový pozorovatel.

Petr: Ano, anebo jak jsme říkali v cestě lásky, hlavně tady pro milé dámy, těm to spíš půjde hezky od srdíčka, když tam nebude ani Rádha ani Krišna, zůstane tam potom jenom ta jejich velikánská láska. To je podobné, protože, jak říkal Miloš, zbývá jenom pozornost, a ta láska totiž není vůbec nic jiného, než taková velice, velice laskavá pozornost. Nic jiného to není, jenom to celé hrozně moc hoří, přesto podstatou zůstává zase ta samá pozornost.

Petr: Ještě by k tomu někdo rád něco řekl? Aha … Vláďo, tady máš mikrofon.

Dobrý den. Znal jem Miloše, ještě když byl chlapec školou povinný a chodili jsme spolu do Unitárie, kde jsme cvičili jógu. Stavěli jsme se tam na hlavu a on se vždycky ke mě pomalu přikradl, strčil do mě a já jsem spadl. Tohle dělají normální kluci, to znáte, ale když jsme pak třeba spolu šli Zahořanským dolem, tak jsem valil oči, protože to, co jsem horko těžko chápal, všelijaké ty duchovní otázky, v čem jsem tehdy vyloženě bruslil, tak o tom on řekl: “No, a je to takhle. Dyť je to jednoduchý, co s tím děláš problémy?”

Pamatuji se dobře, že když se Miloš na někoho podíval, tak byl schopen namalovat obrázek, zachycující současný vnitřní stav toho člověka. A skutečně, komu to namaloval a ten si ten obrázek později poctivě prohlédl, tak musel přiznat: ano, tak nějak to ve mně asi chodí.

Tak, a teď moje otázka je tahle: Když jsi s tím žil, Miloši, už jako malý kluk, jak jsi to vůbec dělal, jak jsi to viděl u těch ostatních a jak se to potom dál vyvíjelo? A taky, jak to děláš teď.

Miloš: Tak ti děkuji za otázku, Vláďo, já jsem se bál, že to bude něco, co nebudu umět zodpovědět, poněvadž zdaleka nevím všechno a neznám všechno.

No, jak jsem to dělal? No právě, že nijak. Nic jsem nedělal, šlo to bez úsilí, ale musím říci, že to šlo ve vlnách. Byly roky, kdy jsem to měl hrozně zastřené a byl jsem děsný extrovert a projevoval jsem se dost šíleně. Moje okolí ze mne taky asi šílelo. Petr to potvrdí, že lidem kolem mě, včetně rodičů, vstávaly vlasy na hlavě, co to tady je za zvíře. No a pak se z toho zvířete probudil jiný člověk, ale řekl bych, že jsem tak působil pouze navenek. Sám v sobě, bych řekl, jsem se nijak neměnil, nepociťoval jsem žádné změny, aspoň výrazné změny uvnitř sebe sama rozhodně ne. Ale viděl jsem, že okolí reaguje tak, jak reaguje.

Řekl bych, že člověka dosti poznamenává třeba nějaká neblahá zkušenost nebo tak… Že to na něm zanechá nějaké stopy a když toho člověk správně využije k duchovnímu pokroku, tím nechci říci, že má chtít něco využívat, to absolutně ne, ale když to ten člověk dobře unese a využije k pokroku na sobě nebo na duchovní cestě, tak to ho potom nakopne docela výš. Přeji to všem co nejvíc. Všem.

Petr: Tak k tomu ještě můžeme říci i z druhé strany, jak to viděl ten, kdo se na Miloše koukal.

Miloš: Byla se mnou práce, určitě.

Petr: Jak sami pozorujete, tak vlasy už mi hrůzou nevstávají, kde by se taky vzaly, ale občas to bylo pro mě cvičení trpělivosti. Dělal jsem to přesto rád.

Jak to bylo s Milošem: Podívejte se, když je člověk úplně malinkatý, buď ještě v mamince nebo už potom dál na světě, tak to má v sobě úplně v pořádku. Žádné “já” navíc tam nestraší. To pak vzniká postupně až za života: nejdřív se objevuje a mizí, vzniká a zaniká, jak je to u buddhistů, stále ještě pořád bez bolesti, než se stane, že tam ztuhne ta křeč. A pak už jakoby z původního jasného nebe bylo najednou zataženo.

Tohle se stane někomu ve dvou letech, někomu i později, třeba až v pěti letech. Mnozí z nás si možná pamatují takové doby dětské nevinnosti, kdy to bylo ještě úplně v pořádku. Říká se, že v kočárku jsme byli každý mudrcem. A od té doby se stalo jenom co? To naše původně jasné nebe se zamračilo. Většinou tak hustě, že o slunci pak už jenom slýcháme, dokonce kvůli tomu chodíme na přednášky.

Jenomže u Miloše se to dělo tak, že ty mraky nikdy neznamenaly totální zataženo. Spíš to byla taková zářící kupovitá oblačnost, občas bylo jasno a občas tam byla i pořádná bouřka s kroupami, jenomže nikdy nebylo zataženo natolik, aby se úplně zapomnělo, že na světě je nějaké sluníčko.

Samozřejmě, každý není úplně takový jako Miloš. Ale pro nás to znamená hodně. Stačí, když si uvědomíme, že každý z nás, když byl malý, v mamince nebo později, to měl úplně správně. Ono je to vlastně i teď pořád správně, jenom tu jsou jakoby navíc nějaké mraky, které to sluníčko jakoby zastírají. A když ty samy odplují, tak to zase bude v pořádku. Nejdřív dočasně zmizí pár mraků, sluníčko se ukáže, to je ten, který se aspoň jednou namočil, potom ten, který už zná čisté nebe a nakonec ten, který už má pořád jasno.

Takže, Miloši, ty jsi trošku zvláštní případ, což ti asi samotnému není nijak divné, ale mnoha jiným, kteří jsou zvyklí mít trvale zataženo, to může připadat jako naprostá záhada. Jak se to mohlo stát?

Miloš: K tomu bych rád podotkl, že si každý leháme tak, jak jsme si ustlali. Kdo z vás je buddhista a věří na karmu, převtělování a minulé životy, tomu bych řekl, že si ustýláme také v předchozích životech. Kdo z vás ale na ty v minulé životy věřit nechce, tak je to prostě tak, jak to je, snad se s tím smíříte.

Petr: S těmi minulými životy… Ono se říká, věřit na minulé životy. Spíš bychom měli raději říkat hlásit se k minulým životům. To jsme si říkali, s tím “já”, že je to věc, která vzniká a zaniká. Není to nic trvalého. To, o čem si do omrzení myslíme, že je to trvalé, tak to určitě trvalé není.

Z tohoto pohledu se k těm minulým životům, k jakémusi “tamtomu předtím”, dá buď říci: ano, to obejmu, to jsem byl také “já”, anebo se to dá naopak pustit a nehlásit se k tomu. Obojí, prosím pěkně, má svůj důvod.

Proto říkám: věřit na minulé životy není úplně přesné. Řekněme raději, hlásit se k nim nebo nehlásit se k nim. A potom už si kvůli tomu lidé nevjíždějí do vlasů, nehádají se k vůli tomu. Jeden se k tomu hlásí a druhý nehlásí a máme to.

Miloš: Já taky nerad hloubám v minulých životech a nechci do nich šťourat, prostě to nemám rád. Jenom jsem to poznamenal, že prostě připouštím, že to je, ty minulé životy, že si prostě tady něco neseme karmicky. Jenomže Pánbůh nám to nesvěřil přirozenou cestou, a tak nejsem zastáncem nějakého šťourání v minulých životech.

Petr: A co bys tedy našim posluchačům raději doporučil?

Miloš: Aby byli prostě vděční, za všechno, moc za všechno vděční. To je moc dobré, to mi moc pomohlo, za všechno děkovat, za všechno být vděčný. Té Vyšší moci, nebo tomu Všudypřítomnému, nebo jak to chce kdo nazvat.

Petr: To je moc pěkné, ano. Támhle je další dotaz, znovu Vláďa.

No, Miloš je hodně sebekritický, já jsem to tak nemyslel, to jsem tu říkal jenom z legrace, že když byl kluk, jak do mě tenkrát na té józe strčil. Dneska mám takových kluků půlku třídy.

Dodnes by mě ale, Miloši, moc zajímalo, jak jsi to tenkrát dělal, jestli ses hluboce soustředil, když ses potřeboval na někoho podívat, nebo jsi to viděl rovnou? Nebo jak jsi to vůbec dělal ? Aby si to třeba lidé mohli také zkusit. Jestli se musíš soustředit hodně, anebo ti to je tak vlastní, že ani o tom nepřemýšlíš a rovnou to vidíš.

Miloš: No, také byly případy, kdy jsem se soustředil, ale většinou jsem nedělal nic a vyplynulo to, bylo to samo sebou. Ale myslím si, že to záviselo také dost na tom člověku. Jestli měl takzvaně “hroší kůži” nebo byl takový subtilní. Třeba si, Vláďo, vzpomeneš, že když jsme spolu hráli šachy, tady je mám před sebou, nebo s Petrem, ten si možná také vzpomene. Ve většině případech, když mě dáš hádat z ruky, ve které ruce máš černou figurku a světlou figurku, tak uhodnu tu světlou. Možná, že si vzpomeneš. Ale nedozvíš se ode mě, jak a proč.

Petr: Podívej se, Miloši, ty jsi teď říkal, že jsi mnohem snadněji viděl do člověka, který neměl “hroší kůži”, na rozdíl od toho, který “byl takový subtilnější”. A teď si představ tohle: kdyby ses snažil být si s někým blízký, celou tvojí myslí, tak co by tam překáželo?

Miloš: Někdy tam bývala na překážku jeho mysl, mysl toho druhého. Lidská mysl je velice tvořivá a někdo má tu mysl dost silnou.

Petr: Vzpomeň si, jak jsme to dneska říkali s tím “ty” a “já”, aby si byli dva lidé blízko… Ty, Miloši, abys viděl do druhého člověka, tak určitě musíš být jakoby hrozně moc blízko jemu, myslí… Ty dvě dušičky si musí být v tu chvíli hrozně moc blízko.

Miloš: Ta vzdálenost ale není vždycky stejná. U někoho je potřeba dostávat se blíž a u někoho ta vzdálenost nehraje roli.

Petr: Výborně! Takže u někoho to dá víc práce a ten je jakoby daleko, zatímco u někoho jiného to dá méně práce a s ten je nám naopak blízký. Je to tak? A ten, který je bližší, tak tomu je asi mnohem snadnější říci “ty”. A ten, který je daleko, to je takový spíš “on”, “tamten”.

Miloš: Je to tak. Je to úplně tak.

Petr: Vidět do druhého, to byl zrovna pěkný příklad na to, jak to Martin Buber, ten vousatý chasid, tak krásně napsal s tím “ty”, “já” a “on”. Aby měl člověk možnost vidět, co je v druhém, tak si ti dva musí být hodně blízko. Dokonce tak blízko, aby byli v tu chvíli skoro jeden. Ne úplně jeden, to by nebylo nic vidět, ale skoro jeden. A k tomu, aby lidé byli blízko, tak tam nesmí překážet ta “hroší kůže”, jak říkal Miloš.

Ta brání hlavně jedné věci, aby se to mělo dohromady rádo, protože není možné mít rád někoho, kdo vám nastaví “hroší kůži”. Ani si toho nevšimne. Zkrátka máme zavřeno, nejde to.

Tak ještě, prosím, nějaký dotaz?

Já bych se zeptal obou dvou. Jak jste tady mluvili o tom vzdání, o tom puštění se něčeho v sobě, tak mě by zajímalo, jak k tomu vůbec dochází. Duchovní učitelé vždycky říkají: vzdejte se, odevzdejte se. Mně by hlavně zajímalo, jestli je to ze strany hledajícího nějaký akt nebo jak k tomu vůbec dojde, že člověk pustí.

Miloš: Já přikládám vůli veliký význam, zvláště když je člověk na začátku, tam by měla být vůle veliká, prostě opravdovost. Určitá opravdovost. Ale on to s tím “pustit” Honza myslel jako... já, abych se přiznal, tak já nevím, jak to myslel.

Petr: To ti hned prozradím, Miloši, proč to ty sám nevíš. Protože právě tahle věc je pro tebe zkrátka snadná! To ti nikdo nemůže mít za zlé, protože naopak toto je tvoje skvělá přednost a ty o ní mnoho nevíš. To je cesta samathá, “případ ovečka”. Tam skutečně nedá práci pustit, povolit a svěřit se, protože máš důvěru, že to bude v pořádku.

Miloš: A tu snad Honza nemá?

Petr: Tu totiž takoví nedůvěřiví králíci, to je ten druhý případ, hledají celý život, mají s tím děsnou dřinu a strašně přitom mrskají ušima a krčí nos. Když se jim to konečně podaří, jsou pak hrozně šťastní, vyskakují radostí a dupají si u toho.

Prozradím všem, v čem je to tajemství. Je potřeba mít v sobě obrovskou důvěru, že to je správně, že to jde. Jenomže pro Miloše je tahle důvěra naprosto přirozená a proto o ní téměř neví. Pokud si totiž tu důvěru člověk ještě stále uvědomuje, tak o ní ví, ale dál o ní už opravdu vědět nemůže! O čem by také ještě věděl…

A také ještě pokoru musí mít. Miloš sice mluvil o vůli, ale tohle není “silná vůle” nějakého pana Egona Důležitého, ta vede jenom k bolesti. Tohle je taková dobrá vůle. Dobrá vůle ve smyslu “ať je to správně”. Křesťané by řekli “buď vůle Tvá”. Takováhle vůle je to.

Všimněte si toho, co Miloš naznačuje: v okamžiku toho puštění to už zvenčí nesmí pozorovat nikdo další - já tady něco pouštím! To by se nic nepouštělo... To se musí právě, jak říkal Miloš na začátku, samo propadnout. To je pro některé lidi hodně těžké a pro jiné docela snadné.

Jenže pro koho je docela snadné důvěřovat a vzdát se, bývá pak většinou zase moc těžké jemně pozorovat a rozlišovat. Nejbolavější bývají mezilidské vztahy, jako je nespravedlnost a křivda. Pak může být stále ještě problém, jak se vypořádat se situacemi, kdy je potřeba mít nadhled, zejména když se jedná o citové ublížení. Tam to mají zvlášť těžké typické “ovečky” a musí na tom dlouho pracovat, aby jim i tohle jednou nevadilo. Třeba z někým se hádat, tam to mají prostě těžké.

Miloši, co jsi třeba dělal ty, když na tebe byl v práci ošklivý šéf? Když na tebe někdo hulákal a ponižoval tě, tak jsi v tom okamžiku měl spíš zataženo nebo stále ještě sluníčko?

Miloš: Já jsem zažíval třeba na základní škole, že jsem byl trochu jiný než ostatní děti, poněvadž jsem býval nemocný a byl jsem tiché a hodně zakřiknuté dítě, nemluva a tak... O mně říkali někteří učitelé nebo učitelky, že jsem hrozně hodné dítě a nezlobím, zatímco jiní mě viděli prostě odlišného a tak se mnou zacházeli špatně, většinou to byly spíš učitelky.

Petr: A co jim na tobě vlastně vadilo?

Miloš: Jestli můžu ještě pokračovat o sobě, ono už toho nebude moc, jen jsem chtěl říci, že jsem jaksi viděl nebo cítil, že jsem trošku jedinečný, jiný než ostatní. Vnímal jsem Miloše, ale ne jako sebe. Vnímal, no, sebe, dá se říci, a okolí. Vždycky jsem vnímal sebe a okolí, ale nikdy ne tak, abych se vyvyšoval nad druhé, to vůbec ne. Tak jsem byl ostatně vedený i doma, abych se nikdy nevyvyšoval. Vždycky jsem měl upřednostňovat spíš ostatní. Přestože jsem vždycky viděl sebe odděleného od okolí, nikdy jsem svou jedinečnost neviděl tak, abych byl něco víc. Naopak mě rodiče, zvláště táta, vedli k duchovním věcem, a tam je pravidlo: nedělej nic, co nechceš, aby ti jiní dělali. Později na škole, zvláště na vysoké, mi spolužáci tvrdili, že jsem egocentrista, ale z toho jsem si také nic nedělal, to mi nevadilo. Já jsem ani nechtěl být odlišný, to vůbec ne. Nikdy jsem se o to nesnažil, jenom jsem to cítil už jako malé dítě, ale nechtěl jsem to.

Petr: To je zajímavé a na světě dost nespravedlivé, že lidé introvertní připadají druhým víc sobečtí, než ve skutečnosti jsou. Protože oni žijí víc vevnitř a tím pádem k tomu “já” mají hodně blízko. Naopak lidé, kteří se pořád o něco starají, v jednom kuse někde šmejdí a to svoje “já” promítají postupně do všeho možného, ti naopak vypadají, že vůbec sobečtí nejsou, i když jsou to někdy pořádní sobci.

Určitě se na to, prosím, vždycky pěkně podívejte a nenechejte se zmást tím, že ten, kdo je uzavřenější a víc v sobě, musí být nutně sobecký. To může být často naprosto obráceně. Tak to je moc důležité, pozorně koukat, abyste si toho všimli. Ještě prosím nějaký dotaz, zase Hynek?

Já tedy osobně jsem toho názoru, že to sjednocení je jakoby ve všem. Jakoby až nad ten osud. Že to tedy neznamená, jestli mám ten přístup nebo onen přístup na duchovní cestě, ale že jsem pochopil, jak to tedy je. Jestli by jsi mohl, Miloši, dát komentář k tomuhle.

Miloš: Už tady bylo řečeno, že Bůh nebo Absolutno nebo Univerzálno je ve všem. Mimo myšlenky i v myšlenkách. Já osobně tedy se k tomu Absolutnu snažím dopracovat cestou jakoby za myšlenky, cestou rozpuštění myšlenek. Prostě podívat se, co je za myslí, co je za myšlenkami, i když dobře vím, že to, co tam za tou myslí hledám, je i v každé té myšlence. Zrovna tak si tedy mohu říci nebo představit, že to, co má být za myšlenkou, je i v té myšlence nebo prostě kdekoliv.

Petr: Čili ve výsledku si vlastně nic nepřekáží, všecko je správně! Jenomže proč tedy vlastně člověk tohle celé dělá? Proč jsme sem vůbec přišli? Proč je tady celý buddhismus, proč jsou tu ostatní duchovní nauky? Pouze proto, že člověka něco trápí! Kdyby ho to netrápilo, tak je mu dobře, tak to nemusí celé dělat. To se buddhisti můžou jít někam procházet do lesa a bude jim tam dobře.

Člověk se ale nějak trápí, a trápí se proto, že někde něco je špatně, někde v něm nebo venku, na tom nezáleží, zkrátka někde mu něco jakoby překáží nebo chybí. Ten, který se kouká spíš ven, tak tomu jakoby něco chybí, zatímco ten, který se kouká spíš dovnitř, tak tomu tam zase jakoby něco překáží.

Skutečné osvobození, kvůli kterému tady vůbec sedíme a které opravdu není daleko - říkali jsme si dneska, že cesta přes “já” je naprostá zkratka - vlastně slouží pouze k tomu, aby se právě tohle narovnalo. Aby to, co překáží, nepřekáželo, a to, co chybí, nechybělo, a to je všechno. Pak je skutečně člověk svobodný a jak říká Buddha - není, mniši, již dalšího. Svatý život dokonán, není již dalšího zrozování. Čili člověk už se nestává ničím druhým, nikde jinde se nerealizuje. Nemusí, nepobývá. Tak to je.

Ještě se, prosím, chtěl někdo zeptat? Tam až vzadu v sále je dotaz. Buď mluvte, prosím, hromovým hlasem, anebo přijďte sem k mikrofonu.

Když je všechno jedno “já”, když má člověk všechno rád, to bych pochopil, ale mě to připadá takové trošku pohodlné, mít všechny rád.

Miloš: Pokud jsem dobře slyšel, tak se pokusím odpovědět. Jak člověk někoho nenávidí nebo nemá rád, tak to už je venku z toho vnitřního. Mluví za něj ego, činí za něj ego. Také jsem v životě párkrát někoho neměl rád, někoho hodně a někoho naštěstí méně, a zase naopak jiného rád měl, dokonce i hrozně šíleně, až k zbláznění.

Prostě člověk by měl milovat spíš Pána Boha. Jestliže bude toho Pána Boha opravdu milovat, tak mu se mu ty vztahy narovnají a bude mít rád všechny lidi. Nebude je muset mít ve své blízkosti, ale bude k nim cítit pozitivní vztah. Nevím, jestli jsem to zodpověděl dobře.

Ale mě to pořád připadá pohodlnější, mít rád všechny bez rozdílu.

Petr: Pohodlnější? Aha, takhle. Už vám rozumím. Jestli to není náhodou tak trošku duševní odpočinek, takové pohovění. Prohlásit: pohodička, budu mít všechny rád, co bych se tady namáhal vykládat někomu, že je darebák, pravda, sice vytuneloval banku, ale to nevadí, stejně ho mám rád, je to pašák. Dám si pěkně nohy na stůl, jen ať si dělají ty své lumpárny, tady máme přece ráj… Je to tak?

Přesně tak.

Petr: Přesně tak, dokonce, vidíte. Tak právě od toho tu máme ještě to koukání. Tohle první, to byl případ té ovečky, která pěkně jde do toho svého stádečka, ono jí mezi sebou krásně obejme a ona si tam pobývá a je jí tam dobře. To je sice príma, ale je to jenom půlka. Ta druhá půlka je umět se koukat! Je to ten náš králík. Buddhisté, ti dokonce říkají, pohledem ostrým jako meč. Jen ať se ten tunelář s tím mečem potká, však uvidí. To je ta druhá půlka, úplně stejně potřebná. Potom teprve je člověk úplně rovně a pak je to teprve správně. Umí povolit, ale umí také koukat ostře. A potom mu neuteče to nebo ono.

Jenomže to neznamená, že by toho tuneláře ještě k tomu neměl rád. Pouze tu lumpárnu mu neodpustí, to zase ne. To by to dopadlo, jéje.

Podobně když Fero Lakatoš v hospodě zapíchne Mikloše Růžičku, tak ho soudce pořád může mít rád, ale právě z té lásky mu napaří pěkných pár let. Ano, to už tak chodí… Co s ním má dělat? Samozřejmě, neznamená to, že by ho musel nenávidět, to v žádném případě ne. Ale těch pár let v chládku mu přišije, to je zákon, to by jinak nebyl pořádek.

Miloš: Ještě bych se vrátil k tomu, jak to navenek vypadá, jestli mám někoho rád. Třeba někoho nemusím mít rád vůbec, je mi prostě úplně lhostejný, přesto navenek to vypadá, že ho mám rád. Nebo ho mám naopak strašně rád, jenomže o tom vůbec nikdo neví. Záleží na tom, jak ten vztah dám najevo a jak to na mně moje okolí pozná.

Petr: To určitě platí třeba v případě toho soudce, ten se musí na viníka povinně tvářit ledově a přitom mu ho je třeba moc líto. Ještě, prosím, nějaký dotaz?

To slovo “pustit se”, to je asi problém pro každého člověka, a já se chci zeptat na to, jestli to cítím správně, když si o tom myslím, že by se to slovo “pustit se” dalo nahradit slovem “smíření”. Jako povšimnout si nebo tak nějak vnitřně působit, že by věci se jakoby daly do pořádku. Ten problém přestane ve chvíli, kdy člověk najde jakési smíření s těmi věcmi, které jsou okolo něj, které jsou tedy jakékoliv. Mohu tedy říkat “smíření”?

Miloš: Já vím, co je myšleno slovem “smíření”, ale nevím dobře, co je myšleno slovem nebo pojmem “pustit se”. Co to má být?

Zbavit se toho zaujetí, toho vlastního pohledu, toho egoismu. Pustit se znamená osvobodit se.

Miloš: No, tak ano, myslím, že to myslíš tak jako já.

Petr: Jednak je tu “puštění” a jednak také “odpuštění”. A tím může člověk báječně začít u druhých, aby to já tak moc netrčelo, hlavně ze začátku. Když pěkně, jednomu po druhém, odpustí všem ostatním, tak se stane takový maličkatý zázrak, že nakonec dojde i na něj. Kdo odpustí druhým, tak také dokáže odpustit sám sobě. A kdo dokáže odpustit, ten také dokáže sám pustit. Jak nám teď na sebe prozradil Miloš, ani o tom příliš nemusí vědět, protože tohle je věc, která se nijak zvlášť nepozoruje. Ta se dostává, ta přijde sama.

Tak ještě jeden dotaz, ten bude dnes poslední, podívejte se co, nám mezitím udělaly hodiny.

Ona to není taková otázka vyloženě s otazníkem na konci, ale když tady byla řeč o tom, že člověk má všechny rád a zda to je pohodlné nebo ne, tak možná by bylo dobré se zamyslet nad tím, co znamená mít rád, protože mám pocit, že někde musí dojít k tomu, že člověk přestane mít rád způsobem, že “já mám rád, já vlastním tu lásku” a dojde k něčemu, že to už je láska spíše obecná a že souvisí s porozuměním. A vlastně jsem asi chtěl, aby se tady ty pojmy maličko rozebraly.

Petr: Budu mluvit pro jistotu v první osobě, aby to nikdo nevzal na sebe: Když budu mít někoho rád a říkat si u toho “já ho mám rád”, tak na koho v té chvíli myslím? Na sebe, samozřejmě. Tak to ještě není úplně ono! Říkali jsme si, jak to bylo s tou Rádhou. Tak pokud člověk opravdu na toho druhého takhle myslí, tak ho má doopravdy rád, a všimněte si, že o něj také má zájem, moc ho ten druhý zajímá. Co dělá, co si obléká, co si zrovna myslí, jak se chová, co by chtěl, co by dělal zítra. Věnuje mu zkrátka pozornost. Jenomže když ta pozornost je “tam”, tak samozřejmě není “tady”. Když se myslí na “ty”, tak se v tu chvíli nemyslí vůbec na “já”. Tím se to “já” aspoň na čas pěkně uklidí a je od něj pokoj. Protože tam je to velikánské krásné “ty”, které se má rádo. A potom člověk neříká “já mám rád”, ale “tebe mám rád”. A to už je lepší. To už je opravdické.

Takhle jednoduché je to a na to nemusí být žádný buddhismus, moje křesťanská babička to také takhle pěkně uměla a všichni ji měli za to rádi.

Je to tak asi správně, jak jste se ptal?

Určitě.

Petr: Tak, to je príma. Ať vám to jde hlavně doma. Tady je to vlastně jen plavání na suchu, celý tenhle buddhismus. To pak musí do života, tam to teprve přijde.

Děkujeme pěkně.

Miloš: Děkuji a dobrou noc.

Jak se propadnout