Buddhistické večery

Petr Pavlík

XIII. cyklus - podzim 2003

24.11. 2003                                        Překročení individuality

Kluk v rádiovce

Dneska byl typický listopadový den, tak jsem se chvilku procházel starou Prahou. Měl jsem náhodou trochu času navíc, to se mi teď stává málokdy, a byl jsem za to vděčný. Lidé se už připravují na Vánoce, to je takové pěkné ztišení na závěr roku, i když v obchodech to tak nevypadá. Možná ale, že ten shon je potřeba k tomu, abychom pak opravdu vychutnali tu trošičku ticha, až toho pod stromečkem necháme.

Přiznám se, že jsem se v té předvánoční Praze cítil trošku ztracený. Víte, jsem rodilý Pražák, a Praha mého dětství, když jsem po ní chodil za ruku s dědečkem, na hlavě naraženou rádiovku a na nohách vysoké šněrovací botičky, to bývala Praha milá a důvěrná. Víte, teď je ale najednou všechno naruby, je to nějaké cizí město. Všude je příliš hlučná hudba, všichni příliš spěchají, všichni jsou příliš výstředně oblečeni – copak vám to tak nepřipadá? Nebo... počkejte, že by se nezměnila jen ta Praha?

Kousek pod svatým Václavem jsem si totiž vzpomněl, že v C&A by mohli mít nějaké šikovné sako, aby to vpředu neodstávalo a vzadu neškrtilo – je to zvláštní, ještě před dvaceti lety to žádné sako nedělalo – a vstoupil jsem do obchodu. Sako tam měli, tak jsem si ho oblékl a podíval se do zrcadla.

A bylo to! Kdepak kluk v rádiovce, ale menší šedivý pán, trochu kulatější vepředu i vzadu, tahá se za vousy, směje se na sebe a říká tomu v zrcadle – to koukáš, no uvěř tomu konečně, tohle jsi ty. Nebo to snad není pravda? Jenže kam zmizel ten malý kluk v rádiovce  s čokoládovým Eskymem za padesát halířů v ruce? Jsem to pořád ještě já, nebo už jsem dneska někdo jiný?  A hlavně – proč mě ten okamžik, kdy se opravdu uvidím, vždycky tolik zarazí a překvapí?

Co je to překročit

Jde o překročení individuality, to je  název dnešní přednášky. Překročit individualitu… Kdybychom to dokázali na místě, tak to jediné slovo „překročit“ by mělo stačit k tomu, abychom se vypořádali s celou tou nepochopitelnou věci, kdo jsem to vlastně já, proč jsem vlastně tenhle člověk, a zda to tak vůbec musí být.

Překročení, to není opravdu ledajaké slovíčko, to je skutečný poklad. Podívejte se dobře tady na zem, nebo vy vzadu, prosím vás  postavte se, abyste sem na chvilku viděli. Předvedu vám teď, co myslím slovem „překročit“, je to hodně důležité.

Tady přede mnou na zemi stojí konvička s čajem.  Místnost je hodně plná, spousta z vás tu sedí na zemi, a hned přede mnou je ta konvička. Kdybych se teď k někomu z vás vydal, tak by mi stála v cestě. Obejít se nedá -  tak je tu na zemi plno.

První, co se mi může stát, že budu nepozorný a šlápnu do ní. Předvádět to nebudeme, všichni to známe. Sousta rozlitého čaje, trapné omluvy, někdo utíká pro hadr. Kam s těmi střepy! Co je to za přednášejícího, pořád vykládá o buddhismu, o všímavé pozornosti, a nedá ani pozor, kam šlape... (Směje se.) Tak tu pozornost si vezmeme jako domácí úkol a budeme ji cvičit, kudy budeme chodit, ale dnešní téma to nebude.

Pak je tu druhá možnost: Že tu konvičku uchopím do ruky a budu s ní chtít honem něco udělat. Strčit semhle, postavit támhle, budu to zkrátka chtít nějak řešit. Začnu si ji přitom ale prohlížet - podívejte, na jejím dně se vznášejí lístky čaje, vidíte, jak se namočením zvětšily, a jak se v ní pěkně odráží světlo, ta nádherná zlatavá barva, a jestli by se neodráželo ještě lépe, kdyby stála  na okně... Může se mi pak stát, že pro tu konvičku úplně zapomenu, kam jsem chtěl vykročit. Místo toho se budu držet té konvičky. Pěkná, ne? (Pevně drží konvičku v obou rukou a dívá se shora do čaje).

Myslíte, že je tu ještě třetí možnost? Ano, ta opačná: „Ale fuj, to snad ne, kdo tohle dal na zem (s despektem ukazuje prstem na konvičku), vždyť se to dá rozlít, taková práce s přednáškou a ještě mě tu obtěžují s nějakou konvičkou...“ (prosím vás, to uvádím jen jako příklad, nelekejte se), a takhle – vidíte? - tu protivnou konvičku nohou odstrčím. „Škoda, že do ní nejde kopnout, ale je tady slušná společnost, budu se tedy trochu ovládat...“ (až sem to byl pořád jenom příklad, tedy doufejme). 

Nakonec je tu poslední možnost, ta pravá, která osvobozuje. Dívejte se, prosím vás: Tu konvičku prostě pozorně a opatrně překročím. Takhle, a je to. Udělám to uctivě a ohleduplně, vždyť je ta konvička pěkná a je v ní dobrý čaj, ale přesto ji jasně opustím, půjdu dál a už se nebudu ohlížet. Teď je přece na řadě ten, koho jdu oslovit.

A tím jsme u druhé půlky názvu dnešní přednášku, překročení individuality.  Je to takový malý zázrak. Protože když se to skutečně povede, když tu konvičku na sto procent překročím, nic si z ní nenechám, ničím se neobohatím, nic si nepřivlastním, ani od sebe nic neodstrčím, nic neponížím, ničím neopovrhnu, tak jsem spolu s tou konvičkou zároveň překročil i své já! Takové je to jednoduché. Tím bychom mohli přednášku zakončit, co říkáte?  Aha, že je ještě brzy? (Směje se.) Inu nezbývá, než abychom to společně ještě víc rozvedli. Ale škoda, takhle to nechat, bylo by to bylo možná hezčí (povzdechne si).

Obraz na vodní hladině

Z nejstaršího buddhismu pochází pozoruhodné učení o našem já. Jak to s ním vlastně je, jak si s ním poradit. Protože když člověk medituje (i to se vám mohlo stát, ne?) a když je hodně pozorný (a to se přece má, ne?), tak by měl brzy zjistit, že to jeho já mu tam pořád nějak překáží. Že je ho tam vždycky jaksi navíc:

„Už tam budu?“

„A co potom, budu vlastně ten mudrc?“

„Ale to nebudu, aha, ale probuzený budu.“

„A i kdyby ne,  aspoň se nevtělím!“

„A kdo vlastně?“

„Přece já.“

„A kdo to je?“

„Ten, kdo teď myslí.“

„Jenže kdo to o něm ví?“

„To snad není možné, asi zase já…“

Vidíte v tom, jak toho myšlení na sebe nemohu nechat? Až to bolí, a navíc to bolí zase jenom mně, a mně, a pořád mně. Mysl kolem toho lítá v jednom kuse jako vosa kolem sladkého bonbónu... Jde s tím vůbec něco?

Vypráví se, že ctihodný Ánanda, to jméno jistě znáte, byl to Buddhův přítel a obětavý služebník, měl v životě velké štěstí.  Hned jak se dostal do svaté sanghy, společenství naslouchajících, tak mu přidělili dobrého učitele. Ten  rychle vycítil, že pro Ánandu bude nejlepší učení o anattá, o neskutečnosti našeho já. Ánanda byl totiž člověk nesmírně laskavý, měl velkou schopnost vcítění a ze všeho nejvíc žil vztahy. A to je právě pole, kde naše já hraje významnou roli.  Ten jeho učitel mu řekl (dnešními slovy):

"Podívej se Ánando, tady máš studánku, a kdo tam na tebe z té vody kouká? Je to Ánanda? Možná, vypadá tak... Zkus tedy pohnout rukou. Vidíš, ten Ánanda ve vodě  pohnul také rukou!"

Tenkrát asi ještě dnešní zrcadla nebyla, a i kdyby, mniši je neměli určitě. Pro ně byla jistě velká vzácnost spatřit svou podobu.

"Tak se usměj, Ánando, a vidíš, usmívá se také. A teď rozčeřím rukou vodu, tvář se mu zprohýbala, ale sáhni si, ta tvoje tvář se nezprohýbala. Jak je to možné? Když něco udělá Ánanda, tak ten obrázek ve vodě udělá to samé. Naopak když se něco stane s tím obrázkem, Ánandy se to nedotkne! Ánando, co z toho je tedy pravější? Zřejmě ten opravdový Ánanda, ale kde se vzal ten druhý? To přece není Ánanda, ale jeho pouhý obraz! Tak tedy Ánando, tenhle obraz člověka o sobě samém, právě tomu říkáme já!"

Traduje se, že to Ánanda okamžitě pochopil, a že z něj byl od té chvíle sótapanna, to je ten, který vstoupil do proudu. Pro buddhisty je to první nadsvětská stezka, jakási první známka probuzení.  Co tam Ánanda pochopil, co ho mohlo tak chytit? Říká se, že kdo vstoupí do proudu, tak prohlédne klam svého já. Ptáte se, proč klam?

My jsme si totiž odmalička nenápadně zvykali budovat si o sobě vlastní obraz a nevíme už o tom. Jak se tomu dnes říká - takové anglicko slovíčko - znáte ho? Ano, image. Jak bychom měli vypadat. Třeba že člověk nemá chodit špinavý: „Pepíčku, kdo chodí špinavý, tak je jaký? Ten je ošklivý! A ten kdo chodí čistý? Ten je hezký.“

A tak se milý Pepíček postupně po malých dávkách naprogramuje, jako když mačkáte tlačítka na mobilu. Tak si hned vyzkoušíme první kritickou aplikaci jeho programu:

Pepíček utíká po cestičce, rozplácne se do louže a začne brečet. A maminka spustí fuj, podívej se, jak jsi špinavý, a Pepíček, né, né, né, jáááá jsem čistý, to ta louže! Louže je špinavá, já jsem pořád čistý...

Všimli jste si někdy podobné reakce malého dítěte? Kdyby mu bylo třicet, psycholog by řekl narcismus, kdyby to bylo úpornější, tak řekne paranoidní chování. Ve dvou nebo třech letech je to ale naštěstí přirozený vývojový stupínek ega. Ten uplakaný malý človíček má dojem, že on je ten dokonalý, zářící jako sluníčko,  a že není možné, aby vůbec o tu svou dokonalost a celistvost přišel. A strašně se diví, že nějaká ta louže to může zkazit.

Náš první obraz o sobě je tedy dokonalý a zářivý, postupně si ho ale zkušeností opravujeme. Pepíček už ví, jak se jmenuje, umí poslouchat ve škole, ví, kam patří a kam nepatří.  Jeho ego tak začne dobře fungovat, hlavně  v oblasti vztahů. Pro Pepíčka je ego věc velice užitečná - byl by přece malér, kdyby nedokázal poznat, že po škole má být Karlíček, a ne on.

Takže naše milé děťátko si opravdu musí ten svůj image nejdřív vybudovat: „To jsi provedl ty“, „kdy přijdeš domů,“ „co jsi to všecko snědl...“ Musíme mu v tom dokonce pomáhat! Není možné, abychom na základě zběžného přečtení nějaké duchovní knihy nebo v touze přizpůsobit se nějaké duchovní skupině prohlásili, že člověk žádné já nepotřebuje, a že tedy budeme své dítě vychovávat tak, aby žádné já nemělo. Dopadlo by to hrozně. Dítě by nakonec stejně nějaké ego mělo, ale ubohé a zmrzačené - naprogramovali bychom v něm strach ukázat na sebe a říci já.

Ego bezdomovce

Teď nedávno, je to asi rok, jsem byl požádaný, abych udělal přednášku u bezdomovců. O čem? Vážně, o buddhismu! Když to pomáhá vězňům, tak proč ne bezdomovcům... Že by to někoho spasilo, v to jsem samozřejmě nedoufal, ale konec konců ta nejstarší Buddhova sangha, to byli vlastně také bezdomovci, tedy více méně kolegové těch našich (směje se), tak jsem to zkusil. To jsem ale neměl tušení, do čeho jdu.  Ono to bylo skutečně hodně, ale hodně nízkoprahové zařízení, odkud se nikdo nesmí vyhnat. Jsou instituce, kde mají nějaký vstupní práh, „tebe vezmeme a tebe ne, musíš splňovat to a to“. Jenže tady to tak opravdu nebylo.

V takovém prostředí bylo hodně těžké, aby moji dobrovolní i nedobrovolní posluchači vůbec udrželi pozornost, a to jsem začal o Angulimálovi, tedy na téma, které se jim zjevně líbilo. Když už někdo učí buddhismus, tak by si měl přitom sám taky hodně všímat, co říkáte? Dělal jsem si tedy v duchu podle jejich pohybů, výrazu tváře a šumu v sále jakýsi průzkum, co se jim líbí a co ne, a podle toho jsem tu přednášku průběžně přizpůsoboval. Hádejte, které téma tam vedlo? Posilování sebevědomí! Ta scéna, kdy Buddha Angulimálu zvedne, obejme ho a přijme ho jako rovného mnichům, to bylo ono.

Po přednášce jsem si pak ještě povídal s tou hodnou a obětavou paní, která mě tam pozvala. Potvrdila mi, že pro její klienty je vůbec nejtěžší jedna zásadní věc, a to přijmout zodpovědnost. Vždycky, jak jde o něco osobního, tak od toho utečou. Říkala, že třeba když některý má jít na obvodní úřad, tak nepřekoná úzkost. A ne, aby za někým šel a řekl  „podívej se, mě je to blbý tam chodit,“ ne, on uteče i od té pomoci. Pravidelně se vyhýbá čemukoli duševně nepříjemnému, třebaže v důsledku toho pak fyzicky velice strádá -  spí na nádraží a má hlad, vši a všelijaké nemoci  -  ale pořád je to pro něj příjemnější, než za sebemenší věc přijmout sám zodpovědnost.

Když to vezmete a promítnete si to do jejich dětství, tak jejich dnešní osud je daný zejména tím, že se jim v dětství nepodařilo vybudovat solidní ego. To, čeho my máme zpravidla nadbytek, a čeho se mnohý z nás snaží v meditaci nějak zbavit -  tak toho oni měli zoufalý nedostatek. Jejich ego pak bylo velmi ubohé, možná ubožejší, než vypadali navenek - a to je co říci - takové strašně slabounké, že i tu nejmenší zodpovědnost opravdu asi nemohlo unést. Bylo mi jich moc líto, ale bylo jasné, že pouhá jedna přednáška nic spravit nemohla. Pro mnohé z nich už je asi vůbec pozdě, polámané dětství už jim nikdo nevrátí. Ale aspoň na toho Angulimálu si možná někdy vzpomenou, tak aspoň jiskřička.

Soukromé akvárium

Je zřejmé, že na to, aby si člověk věřil a mohl se spolehnout, jak vypadá a co dokáže, tak na to potřebuje mít o sobě nějaký obraz. Dokonce hodně stabilní a důvěryhodný obraz. Koncem puberty už je ten obraz poměrně pevný a zpravidla se ještě dál upevňuje, často už ale zbytečně moc. Dojde pak k tomu, že člověk jakoby chodí po světě a kolem něho je jakési akvárium, taková skleněná koule, která s ním všude chodí, a za kterou si nic nepustí: tady mám vybudované své soukromé království, své hodnoty, tady jsem já, a za tím sklem, tam už je někdo jiný.

Co je na tom špatného? Teoreticky nic, dokonce to ve společnosti nějak funguje,  ale v té soukromé kouli začne být člověku strašně smutno. Dolehne tam na něj odcizení. Protože jak si  tohle všechno pečlivě vybudoval, tak se tím strašně moc vzdálil světu. To, co mu mělo prakticky sloužit, to ho v důsledku vzdálilo od reality, protože u něj došlo k mylnému ztotožnění skutečnosti a obrazu o ní.

Jak že to bylo s tím Ánandou? Říkali jsme: tady stojí  Ánanda mnich, a tady dole ve vodě je Ánanda obraz. A Ánanda mnich opravdu není ten Ánanda obraz!

Vezměte si to, když třeba meditujete, a přijdou vám pochybnosti: „Kdy už budu ten mudrc?“ Jenže kdo? Bohužel nám totiž nejde o to, aby tady tenhle skutečný člověk byl mudrc - ostatně proč taky - ale aby jeho obraz připomínal mudrce! O to tu jde a o nic jiného! Aby mě lidi obdivovali,  aby mně bylo dobře, abych  já aspoň prošel, abych já byl dobrý buddhista, abych já byl nějaký, někdo, někým... Tohle všechno jsou totiž jenom a jenom moje obrazy! S tím ale nemá vůbec nic společného ten člověk, o kterého by mělo jít! Vždyť ten tady sedí jako něco docela obyčejného a nijak přehnaně důležitého, prostě jeden z mnoha lidí. A to, o co v té pochybnosti jakoby jde, je pouze jakýsi skleněný biograf okolo něho.

První myšlenka, která asi každého napadne, je vzít kladivo a to skleněné vězení prostě rozmlátit. Pryč s tím a hotovo!  Ego je klam a nemá tu co dělat!

Ne snad, že by pro to nebyl důvod, ale co kdybychom se nejdřív vrátili, kde jsme dneska začali? S tou konvičkou s čajem? Nekopnu do ní, ale překročím ji... Vzpomenete si? Vypravit se na ego jako na škodnou zvěř, nepřipomíná vám to odkopnutí? Něco jako „fuj fuj, tohle tu přece nebudeme trpět“...

Tak jako už přírodovědci zjistili, že i ta původně škodná zvěř je na něco užitečná, tak i naše ego je v životě hodně potřebné. I když je to jen pouhý obraz a nesmí se vydávat za něco pevného a hlavně nejdůležitějšího na světě, v životě se nám přesto moc hodí.

Když budu třeba takhle otočený a někdo zezadu zavolá „Petře!“, tak to ve mně trhne a obrátím se. Nedá se tedy popřít, že je to kdesi hluboko naprogramované, aby tenhle člověk tady byl spojený se jménem Petr. Ego toho člověka tady (ukazuje na sebe) je s tím člověkem samým spojeno velmi bezpečně a pohotově. Kdyby tomu tak nebylo, tak bych vůbec nepoznal, že já jsem někdo jiný, než ten, kdo mě oslovil. Naše ego je součástí našeho mozku stejně jako jeho oblasti na vidění nebo pohybování, a opravdu ho potřebujeme k životu, stejně jako potřebujeme vidět a hýbat se.

Vyznat se v tlačenici

Tak co, neodložíme raději to kladivo na ego? Jenže když ten náš obraz o sobě nám tak zoufale překáží! Pořád si myslíme, že jím jsme! Brání nám vidět správně skutečnost! Něco by se s tím egem přece jen dělat mělo...

Tak první, čím můžeme začít, a kde toho snad moc nezkazíme, je všímavost. To se většinou kladivem nedělá, že ne? Tak si nejdřív zkusíme položit pár otázek:

„Nechceš to příliš pro sebe? Proč si říkáš, měl bych už konečně být uznávaný? Proč ti pořád připadá, že jsou druzí schopnější? Nebo u někoho naopak, proč ti připadá, že jsou všichni neschopní, a jen ty jsi k něčemu?“

Tyhle a podobné otázky se hodí dávat si po celý den a hlavně když jsou nám hodně nepříjemné. Později, když už opatrně zjistíme, co všechno naše milé ego podniká, tak už se nemusíme tolik ptát - vypneme tím zase jednu zbytečnou činnost ega - a můžeme se jenom dívat, to už je menší zasahování. Dívat se a tiše zírat, kolik toho je. Neustálé posuzování, odsuzování, obdivování, touha být tím či oním, nebýt tím či oním, někam se dostat, od něčeho utéci, mít se lépe, užít si, pořád dokolečka.

Když už se trochu rozkoukáme, zkusíme se v té tlačenici nějak vyznat. To je klasická cesta vhledu, to je ono Buddhovo „vidět dobré jako dobré a špatné jako špatné.“

Co z toho tam musí být, co se z toho hodí? Řekli jsme už, že nemůžeme popřít vztahy mezi osobami. Třeba tady vedle mě sedí Jarek, a když ho oslovím „Jarku“, řeknu mu ty, tak v tu chviličku jsme si docela blízko. A když budu mluvit o Vláďovi, který tady dnes není, tak zase řeknu on je pryč.

To jsou dva základní vztahy v komunikaci, a na oba potřebujeme já: první je já a ty, druhý je já a on. Oba jsou velmi důležité.  Vztahem „já a ty“ se k někomu obracíme a jsme s ním na jedné úrovni, zatímco vztahem „já a on“ jsme každý na jiné úrovni. Ten první vztah nás sbližuje, ten druhý nás oddaluje. Nemůžeme se omezit jenom na jeden z nich, jinak bychom se buď umačkali s druhými v indické domácnosti, nebo naopak dělali celý život osamělého hlídače majáku.

Bolavý zub

Potřebujeme tedy „já, ty a on“, potřebujeme to nutně, aby byl pořádek v osobách. To je úroveň vztahů, kde funguje naše vztahové či sociální ego. Pak je tu ale ještě úroveň těla. Teď v létě jsem si namohl ruku - kamením, kolečkem, sbíječkou a vším možným - a hrozně to bolí. Někdy je to až k pláči. Když spím a lehnu si na ni, tak by to potřebovalo ještě jednu postel, nějakou měkčí. Tak to je hrozné. Přitom je veliký rozdíl, když si budu říkat, ruka bolí a ruka mě bolí. Protože, když si budu říkat ruka bolí, co bude bolet? Ruka. A když si budu říkat ruka mě bolí, tak co bude bolet? Ruka a ještě já! A to už je tu často navíc.

Mezi námi, taky si to někdy řeknu, když už mě to hodně bolí, a polituji se, člověk to prostě nevydrží. To je tak udělané proto, abychom v tom tu ruku nenechali, nějakou tu zodpovědnost přijali a šli s ní k doktorovi. Vypadá to tedy, že nějaké tělesné já se taky docela hodí. Když se tam už ale moc plete a způsobuje zbytečnou bolest (vzpomeňte si na Buddhu), tak to už je jasně navíc!  Třeba moc pěkně je to vidět u zubaře, kolik z toho bolí samotný zub a kolik z toho dělá vlastní strach, křečovitý odpor a marné pokusy zbavit se bolesti.

Tohle všechno je tedy naše fyzické já. Funguje podobně jako vztahové já, ale je o hodně tupější, mnohem méně vědomé. Zase jsou to nějaké oblasti v mozku, ale už těžko poznáme, kde se to týká základních funkcí organismu, a kde je to zbytečně moc naučené za každou cenu bránit utkvělý obraz o vlastní celistvosti.

Hra na tituly

To už je hezkých pár let, to jsem ještě byl v Akademii, a toužil jsem být veliký vědec. To se mi hrozně líbilo, tahle hra, už odmalička, tak jsem udělal jeden titul a pak jsem honem pracoval na druhém titulu. Byla to pro mě veliká hodnota, samozřejmě spojená s mojí osobou. Také to byla spousta namáhavé práce, ale dočkal jsem se a jednoho dne jsem promoval. Jenže co to moje milé ego na té promoci zarazilo a co ho tam kdesi hluboko vevnitř dočista rozplakalo,  že spolu se mnou tam promovala hromada dalších. A kdesi tam v té hlubině duše jsem naříkal - jé, to oni také, to já nejsem sám takový chytrý, ono je jich s takovým pěkným a vzácným titulečkem stále ještě spousta, vždyť to nemá konce, taková dřina a zase nejsem nejlepší!

Je vám asi dost divné, že člověk vzdělaný a ještě znalý buddhismu má takové ubohé a primitivní myšlenky. Máte pravdu, ale ještě horší je, když si je nepřizná! Navíc mám podezření, že je to ve vědeckých kruzích dost obvyklé (směje se), to by se jinak nedávalo tolik titulů... Naštěstí právě tenkrát mi došlo, že ten titul je pouze jakási nálepka na moje já, že je to nejenom skleněná koule, ve které člověk chodí, ale že je navíc oblepená kolem dokola tituly, aby pak z ní bylo o to hůř vidět. Naštěstí dva tituly stačily, na třetí už pak nedošlo, a potom jsem matičku Akademii úplně opustil. Ale špatné to tam nebylo, dobrá to byla škola.

Teprve později s odstupem jsem si začal uvědomovat, jak moc jsem předtím lpěl na hodnotách jako je vědecké poznání, metodický přístup, objektivita, úspěch... Staly se součástí mého myšlenkového já a vůbec jsem si neuvědomoval, kolik na nich lpím. Jistě i dnes toho ve mně spousta zbyla, o čem ani nevím. Problém je, že většina z toho, třeba ze zásady nevěřit na pověry, to jsou dobré nebo aspoň užitečné věci, jenom lpění na tom, to už je tam navíc. Stejně tak ale můžeme lpět třeba na zahrádce, na fotbale, nebo dokonce na buddhistické meditaci. Všechno jsou to utkvělé myšlenky, a lpíme právě na nich, a ne na věcech samých, ty za to většinou nemohou.

Tyhle všechny myšlenky započítáme do svého obrazu a bolí nás potom, když se ten obraz poškodí. Tak se postupně vytvoří naše myšlenkové já. Můžeme mu třeba říkat hodnotové já nebo předmětové já, ale jistě mi rozumíte a jistě vnímáte ten rozdíl od já vztahového. Tam funguje „já a ty“ nebo „já a on“, kdežto u myšlenkového já funguje „já a ono“. A není to o nic lehčí, když jsou to pouhé myšlenky, zase je to pěkně hustá džungle, ve které je třeba se rozkoukat.

Vnitřní dítě

Vztahovému já je hodně blízko citové já, dokonce se často ani nedá oddělit. Je to způsobené tím, že vztahy spojujeme s tělesnými pocity. A cit, to není nic jiného, než vztah navázaný na nějaký pocit. Takhle prosté to je, a tolik je o tom knih a filmů, a dokonce pěkných... (směje se). Ale opravdu, cit není nic jiného než vztah spojený s pocitem. Tím vztahem se do citu dostane naše já, a ten tělesný pocit mu dodá velkou opravdovost a důležitost.

Citové já, to je ze všech předchozích vůbec nejzáludnější, nemyslím tím, že je úplně špatné, ale že se nejobtížněji prokoukne. Dokáže se skvěle maskovat, na to je úžasný mistr. Za lásku, za odpovědnost, za něčí ochranu, za potřebnost pro druhé... Namítáte, co je tom špatného? Jistě, na tom nemusí být nic špatného, ale schová se tím ten základní fakt, že je to zase jen a jen náš obraz o sobě samém. Já jsem ten, kdo má rád, kdo je zodpovědný, kdo brání, kdo se stará, kdo má strach, kdo se směje, kdo pláče. Podívejte se všichni, jak jsem celistvý, dokonalý a krásný. Ach jo. Pěkný chyták.

Jenomže bez citového já bychom vůbec nedokázali mít rádi někoho konkrétného, nějakou osobu, zbyla by nám jenom všeobecná láska, tedy doufám aspoň to... Chyběl by nám celý citový život a naše vztahy by pak byly velice formální. Možná, že je to dokonce něčím ideálem, na nikoho se nevázat, riskuje tím ale, že spolu se lpěním (což je jistě správné!) zahodí i zájem o druhé a schopnost vyjádřit se jakkoli emotivně, zkrátka že se z něj stane klasický buddhistický suchar - hranatý, tvrdý a nestravitelný. Ach jo. Taky pěkný chyták.

Jak se naše citové já vyvíjí? Jednou jsem viděl zajímavou fotografii, bylo to moc hezky udělané,  černobílá montáž, velice věrná a přesvědčivá. Na té fotografii byla obrovská lidská ruka a v ní leželo malinké děťátko. Bylo to v článku Dítě v člověku. V tom článku se psalo, že naše citové já se dá přirovnat k malému děťátku.  Skutečně, chování našeho citového já velmi často připomíná malé dítě, a to v nejnevhodnějších situacích. O co v tom článku  hlavně šlo, že se během vývoje často stává, že tomuto našemu „vnitřnímu dítěti“někdo ublíží. Nesprávnou výchovou, pokřivenými vztahy, neúnosným prostředím. Třeba dneska ve škole to může být šikana, to je velké sociální ublížení, a to dítě v člověku z toho potom pláče celý život, dokud se mu nepodaří nějakým způsobem navázat komunikaci, nějakým způsobem se zevnitř člověka dovolat ven.

Potom se divíme, když osmnáctiletý holohlavý mladík mocným kopnutím ve stylu karate rozrazí telefonní budku, co že se to s ním děje. Ano, děje, uvnitř v něm pláče a vzteká se sedmiletý kluk, kterého mezi sebe kdysi nepřijala parta a trvale ho zesměšňovala. Právě tohle dělá naše citové já, a odnesou to často cennější věci než telefonní budka.

I mně se ještě často ledacos stává, to se také musím přiznat. Třeba když má někdo hodně mizernou přednášku, tak si připravím přiměřeně jedovatý dotaz, a už se těším, jak se bude kroutit. Samozřejmě, neměl bych, třeba ten přednášející na víc nemá! Mělo by tu být soucítění, a dokonce to pravé buddhistické.  Jenže když ve mně se vzteká to dítě, které muselo ve škole poslouchat dlouhé hodiny nudných věcí a nemohlo se tehdy bránit, a najednou ve mně začne zlobit. Tak někdy ho nechám, ať si zazlobí a položí ten jedovatý dotaz, a jindy mu zase domluvím. Tedy kdo komu, já zase sobě... (směje se) Přitom člověk na to své vnitřní dítě nesmí být ošklivý, protože kdyby ho moc tahal za uši nebo do něj dokonce kopal, tak je to ještě horší, tak mu ublíží znovu.  Musí být na sebe hodný, občas si dovolí něco příjemného, a zase jindy se může zatahat za to ucho. Zkrátka normální výchova sebe sama, jakoby to skutečně bylo malé dítě, klidně třeba v sedmdesáti. Nikdy není pozdě.

Mlýnek na já

Dejme tomu, že sedíme v kostele nebo někde jinde v tichu, a meditujeme. Když se přitom objeví nějaká myšlenka typu „já bych, kdybych, co bych,...“  co se s ní má udělat? Můžeme si představit, že ji pohladíme a necháme být. Proč pohladíme? Zdálo by se, že je to navíc, že tu myšlenku stačí jenom zaznamenat. Jenže myšlenky, které se týkají našeho já, ty je opravdu lepší nejdřív jakoby pohladit a vyrovnat tím utkvělý zvyk odstrkovat, co se nám zrovna nehodí. Jinak bychom na sebe byli oškliví, okřikovali bychom své vnitřní dítě: „mlč, já tě nechci slyšet“.

Je to moc těžké? Taková myšlenka „já bych -  kdybych“ se prostě vezme na vědomí a přitom jsme na ni laskaví:  „Jsi tady a měj se fajn...“ Hlavně ji nerozvíjíme dál, nepřipustíme žádné „co by - kdyby“. Tam se zase chováme jako přísný tatínek. Hlavně na ní nestavíme další a další myšlenky. To se nám sice vždycky nepovede, ale to nevadí.  Stačí udělat to samé příště: pohladit a nechat být. A pak znovu.

Co se tím stane? Po nějaké době těch myšlenek na sebe podstatně ubude, přestanou už vyrušovat.  Stejně jako v meditaci postupně přestane rušit hlad nebo ospalost, tak přestane rušit další orgán v člověku, který vytváří představu či pocit já. Představte si to jako mlýnek na vyrábění já, kterým se přestane točit. Najednou je od zbytečných projevů našeho já pokoj. Neznamená to ale přitom, že bychom o to své ego najednou přišli, ten mlýnek se jenom zastavil a přestal pocit já vyrábět. Jak nás ale někdo osloví, v tu ránu se ten mlýnek zase spustí a dá nám vědět, kdo jsme. To jenom v meditaci se nehodí, aby byl puštěný, protože kazí to krásné ticho.

A k čemu je to vůbec dobré, být chvíli úplně potichu?  Prostě se hodí umět si od sebe odpočinout. Když jsme v hlubokém  klidu, tak nepotřebujeme  navazovat vztahy a myslet ve vztazích, žít ve vztazích, jednat ve vztazích, cítit ve vztazích. A když tohle všechno zrovna nepotřebujeme, tak v tu chvíli se nedá říci, že naše ego je nebo není. Prostě v té chvíli není potřeba.  To se nám občas stane samo, ani tomu nepřikládáme zvláštní význam: Třeba zrovna koukáme na vodní hladinu a na ní plavou bubliny, počítáme ty bubliny, líbí se nám, jak řeka pěkně teče a jak ta voda je pěkně hnědá, průhledná až na dno, uvědomujeme si, že je podzim, jak nízko už je sluníčko, jak sytě je modrá obloha a jak se prodlužují stíny, všechno si to uvědomujeme a postupně se utišíme. Pak toho všeho nějak sami od sebe necháme a najednou je to, jak to bylo odnepaměti.  Najednou zmizí čára, kam až jsem já  a odkud už je voda, nic není navíc a nic nechybí.  Pak nás něco vyruší a zase si na sebe vzpomeneme,  ten mlýnek na já se zase roztočí.

Když si na to později vzpomeneme, připadá nám, že jsme tehdy nejspíš byli hluboce šťastni, přestože nás to přitom vůbec nenapadlo, tak přirozené to bylo. Prostě jsme si od sebe na chvilku odpočinuli, a ta chvilka stála za to. Vidíte, každý z nás vlastně umíme meditovat, když z toho neděláme problém. Stačí si na ty chvíle vzpomenout a začít od toho, ono už si to cestu najde, a jednou to své já opravdu překročíme.