Petr Pavlík
Dobrý večer. Tuhle přednášku jsem chtěl původně nazvat „Vědění bez hranic“ a měla být o tom, kam nejdál se člověk může odpoutat svým myšlením, co nejvyššího může vlastně lidská mysl vůbec vědět. Jenže jak jsem to dával dohromady, tak mi to sousto začalo růst v puse a pak protivně hořknout, a nakonec jsem to nemohl spolknout. A co teprve publikum, říkal jsem si, jak k tomu přijde, když v tom sám plavu.
Pak jsem to nechal chvíli být, a když mi k tomu dcera udělala plakát s malou vnučkou, jak běží po břehu moře – stále ještě na téma „Vědění bez hranic“ - tak už jsem tušil, kolik uhodilo: budu to muset přejmenovat na „Pokora vědění“. Pravdou ovšem zůstává, že do té skutečné pokory mám zatím ještě daleko, přesto mě život mockrát bolestivě poučil, že k vědění pokora nezbytně patří, a že bez pokory to není cesta do nebe, ale rovnou do pekla. A tak do té pokory dneska zkusíme jít společně. Spoléhám se, že mi s tím pomůžete.
Tři králové
Už zase klepou na dveře Vánoce, a tak mi na začátek napadá jeden krásný křesťanský obrázek pokory, a to tři králové, jak se hluboce sklánějí před malým Ježíškem. Dnes už se těžko dozvíme, jak a kdy ten příběh vznikl. Vlastně ani přesně nevíme, jak se ti králové jmenovali, dokonce ani, že byli opravdu tři – evangelista Matouš pouze udává, že mudrci z Východu přivezli Ježíškovi tři dary: zlato, kadidlo a myrhu, a z toho se později usoudilo, že nejspíš byli tři. Někdo si pak vzpomněl na jejich jména a všichni byli rádi, že nějaká mají, a tak se ho raději dál neptali, kde je vlastně slyšel.
Víte, ono dneska až zas tak moc nevadí, že se nám dochovalo tak málo, a že třeba i to málo bylo docela jinak … Možná mi dáte za pravdu, že i kdyby celá tříkrálová legenda byla jen pyramidou kamínků, kam každý v průběhu času přidal ten svůj, tak ten počáteční, ten hluboko vespod, ten je určitě pravý! Který to byl? „Láska přichází na svět a moudrost se jí přichází hluboce poklonit“. Protože jen tak dostává moudrost svůj smysl, jedině tak dokáže rozum překročit svoje hranice.
Jen si to představte, jak ti vzdělaní a moudří mužové, dnes bychom řekli duchovní elita tehdejší doby, sledují za velkého trmácení a hrozných cestovních útrap po dlouhé dny a měsíce svou společnou hvězdu – možná ji viděli na obloze, možná ne, ale zcela jistě kdesi hluboko v nich znamenala naději, že poznají právě narozeného Spasitele. To byla ta pravá betlémská hvězda! Přes hory a pouště, vyschlé řeky, mezi přátelskými i nepřátelskými národy… stále šli za touto hvězdou.
Že poznají právě narozeného Spasitele… že ho uvidí, že ho spatří…to všechno jsou slova, která je poutala k vědění. Mít něco nebo někoho před sebou, mít to na dosah, moci to obejít ze všech stran, žasnout, jak je to veliké, a co je proti tomu všecko ostatní. Možná ale sami cítíte, že to stále není úplné – vždyť dneska by jim stačilo jen dívat se na film! Ti mudrci jistě toužili po něčem větším, než to jen uvidět, jinak by tu namáhavou cestu těžko podstoupili.
Ani tady nevíme, zda to o sobě věděli nebo ne (ale spíš ano, když už byli mudrci… směje se), že to zatoužili nejen poznat, ale také sami prožít. Kdo z nás by nechtěl prožít narození Spasitele… taková krása, taková vznešenost!
Ale jaký je vlastně rozdíl mezi „poznat“ a „prožít“? Poznáváme něco, co máme před sebou, ale prožít můžeme něco jen v sobě. To je ten rozdíl! I sebevětší věci můžeme poznat tak, že je máme až na dosah ruky a přesto od nich můžeme mít odstup. Jenže prožít je můžeme jen hluboko v sobě, pokud se otevřeme a vydáme se jim. A ty největší věci prožíváme až tak hluboce, že se neubráníme vstoupit do jejich vlastního bytí a prožít je sebou samými. Věřím, že právě ony mudrce z Východu nečekalo nic menšího, že právě k tomu je vedla jejich betlémská hvězda.
A teď zase zpátky promítneme ten krásný obraz, jak se ti tři moudří králové sklánějí před narozeným dítětem. Proč se klaněli? Proč tam tenkrát jen tak důstojně nestáli, nebo si dokonce nezapisovali deník, nekreslili obrázky, nevyptávali se rodičů na podrobnosti? Kameru a mikrofon, to tehdy ještě s sebou neměli… Proč se tiše skláněli v nejhlubší úctě a pokoře, nic víc a nic méně?
Snad už vám to teď říká víc, co je ten nejhlubší kamínek pyramidy, ze které vznikla tříkrálová legenda. „Láska přichází na svět a moudrost se jí přichází hluboce poklonit“… Co dalšího by se vlastně mohli dozvědět o malém Ježíškovi? Že je člověk? Nebo že je Bůh? Nebo snad že je obojí? I ty největší pravdy jsou ale ničím proti tomu, proč té tajemné, svaté noci opravdu přišli: obětovat celou svou moudrost, všechno své vědění, dokonce i to o Bohu samém, a položit to k nohám právě narozeného děťátka, které neví nic, je bezbranné a nevinné, vydané všem na milost, a právě tím má jednou všechny zachránit.
Co pak komu v takové situaci zbývá, než se hluboce poklonit? Co i nám vůbec zbývá, když jsme došli na kraj možného poznání? Nejen obětovat svoje vědění, ale celým tělem, celou bytostí se sklonit před dítětem a hluboce to v sobě prožít. Nebo spíš svolit, aby se to stalo, protože to už neděláme sami.
Sklonit se před dítětem… Ale každý den nenajdeme v jesličkách Ježíška, ani nejsme tři králové, abychom měli to štěstí. Přesto, co myslíte: co to zkusit s obyčejným dítětem, ukřičeným a nepokojným, nebyla by to nakonec ještě větší pokora? Nebo dokonce ještě něco těžšího – poklonit se svému vlastnímu vnitřnímu dítěti, tomu zlobivému kluku nebo té paličaté holčičce, které nosíme od dětství v sobě a které nás obtěžují vždycky, když se nám to nehodí, třeba když zrovna předstíráme duchovní klid…
Tak tím jsme začali o pokoře vědění a já vám všem přeji, aby se vám to stalo jako těm třem králům, a věřím, že se také neubráním sám.
Hanumán
V Indii představuje symbol pokory vědění jedna postava z dávného eposu Rámájana, a tou je opičák Hanumán. Na rozdíl od naší tříkrálové legendy, kterou vnímáme jako tichý obraz hlubokého úžasu před zázrakem Božího narození, představuje Rámájana široce rozvinuté panoráma zápasu o duchovní poznání - hořkých porážek i slavného vítězství s mnoha postavami, matoucími zápletkami a vloženými ponaučeními. Vyžaduje to spoustu trpělivosti se tím prokousat, ale ta k pokoře také patří.
Vzpomenete si, které jsou v Rámájaně postavy? Jistě, Ráma, to je ta první. Ráma, ten silák, v češtině mi to slovo vždycky připomínalo ramena, a navíc královský princ. A jak už to ve starých příbězích bývá, byl to princ se všemi vlastnostmi, které princi náleží: silný, přímý, rozhodný, poctivý … přesto mu něco málo scházelo, uvidíme co.
Tak to je první postava. Druhá postava, které jméno k Rámovi patří? Ovšem, Sítá, jeho věrná Sítá, také princezna, navíc krásná. Jméno Sítá znamená brázda, do které se mají zasít semena. A jaké vlastnosti bychom jí přisoudili? Oddaná, milující, okouzlující – samozřejmě jako všechny dámy tady v sále - a zřejmě ještě pár dalších typicky ženských vlastností (směje se), ale ty se Ráma dozví až později v manželství.
Pak tam máme třetí postavu, jmenuje se Rávana, o tom už jste možná zaslechli méně, tak dávejte pozor, jaké měl vlastnosti: Vzdělaný, agresivní, společenský, ctižádostivý, úspěšný. Byl by to dneska sympaťák? Jak pro koho… Povoláním byl totiž netvor či démon, a právě s takovým musel pak Ráma bojovat.
Konečně je tu poslední ze čtveřice hlavních postav – je to také rovnocenná postava, třebaže se nejedná o člověka – a tou je opičák Hanumán. Jeho vlastnosti? Chytrý, obratný, rychlý, riskující … a pak jedna vzácná vlastnost, kterou by u něj málokdo uhodl, a tou je pokora.
Rámájana
A teď společně rozehrajeme děj: Ráma - statečný, silný a přímočarý, jak jsme mu již přidělili vlastnosti - ten je určen k tomu, aby zabíjel démony. Vždycky když do krajiny zavítá nějaký démon, Ráma se vybaví nejlepšími zbraněmi a na toho démona se vypraví. Vypracoval si na to dokonce vlastní taktiku - protože démon je mnohokrát větší než on, tak mu jako první usekne ruce. Pak se ten démon svalí na zem a Ráma ho přemůže.
Taky jste někdy zkoušeli zabít svého démona? Takový démon, to je, na co nestačíme, a co hrozí, že si s námi bude dělat, co samo chce. Časem ten démon vyroste a je pak veliký, obrovský… Třeba záliba v mlsání, nebo lenošení u televize, nebo nedokončená škola, či ututlané příjmy… Každý máme svého démona, nestyďte se na něj sáhnout, někdo jich má i víc. Tak si můžete někdy vzpomenout na Rámu a jako první useknout tomu svému démonovi ruce. Které to jsou? Přesně ty, co pořád chňapají po sladkostech, odstrkují protivná anglická slovíčka nebo zakrývají oči před berním úřadem. A bez těch rukou už je démon marný, už leží, už na vás nemůže.
To byla malá odbočka a teď se vrátíme k Rámovi. Ten nám mezitím zdárně dospívá, svých pár démonů už složil, knírek mu začíná nenápadně růst a čeká ho manželství. Ovšem, že se v paláci ví dávno předem, která to bude, ale pan princ by o hodně přišel, kdyby to měl zdarma, a tak se koná veliká zkouška. Sezvou se nápadníci a vyhrát má ten, komu se podaří napnout obrovský královský luk.
Všichni nápadníci to zkoušejí, zatínají zuby a svaly jim praskají, a nic. Nakonec přijde Ráma, opře se do toho silou a luk zlomí. Naštěstí byl Ráma poslední, jinak by si po něm už nikdo nezahrál, takže to dopadlo nejlépe, jak mohlo, a Ráma dostane svou Sítu. Tím je ruka v rukávě, jsou šťastni, odeberou se na líbánky, a být to indický film, plátno je celé růžové a sálem se nese sladká melodie.
Tím by byl pohádky konec. Jenže tak už to chodí, že Ráma (jak jsme to říkali? - silný, přímý, rozhodný, poctivý…) se vždycky upře na nějaký státnický cíl a nestará se o palácové intriky. Má sice vynikající schopnost soustředění – dneska bychom řekli tah na branku - ale všímat si drobností okolo sebe a hlavně za sebou, to není pro něj. Mezitím se to ovšem v kalných palácových vodách začne hemžit právě těmi drobnostmi: komorná napoví něco druhé manželce králově, a ten pak musí něco slíbit první manželce… a nakonec se Ráma octne ve vyhnanství. Není dost obratný, aby takovým věcem unikl. Byl to zřejmě introvert a ti mívají jen málo přátel, zato dobrých a věrných, a povrchní známosti a intriky nebývají jejich světem. A tak se spolu se svou věrnou Sítou ocitli v lese. Tam si pak získali přízeň poustevníků jak pro svou laskavost, tak i pro zájem, co to ti poustevníci vlastně dělají.
Těžko dnes posoudit, zda Rámájana byla legenda s duchovním obsahem, nebo zda někdo později vložil své duchovní myšlenky do pohádkového příběhu. Možná, že to vyrůstalo obojí najednou. Zkusíme si to teď přehrát z té duchovní strany: co se stane, když člověk s vlastnostmi Rámy začne meditovat? Má pak velkou duchovní sílu, a než aby se zdlouhavě učil mířit a přesně střílet z luku, tak svůj luk silou zlomí. Přeloženo: jak medituje, tak velikou silou a velikou vírou se mu podaří zastavit svou mysl. Tím získá svoji milovanou Sítu - symbolickým zlomením luku se propadne do samádhi - a zažívá pak nezměrné štěstí. Najednou mu spadne do klína duchovní ovoce, které si ještě plně nezasloužil. Přesto jasně vyhrál nad všemi, kteří to jen zkoušeli a nedokázali ten luk ani napnout.
To bylo tedy před svatbou. Ale co se pak stalo dál? Takový člověk s velkým soustředěním – a také velkou důvěřivostí, to většinou patří k sobě – ten se neudrží v samádhi v běžném životě. Připadá mu pak povrchní a ruší ho, kazí mu šťastný a blažený zážitek celistvosti. Jediné, kde je mu dobře, je v tichu, v meditaci, v uzavření. Vidíte, a je to tady! Ráma se ocitá se svou milovanou Sítou a s bratrem Lakšmanou ve vyhnanství, které si sám způsobí svým nezájmem o svět a neschopností se v něm vyznat.
Cesta z vyhnanství
Rámovou cestou z lesního vyhnanství bude vědění. Sice to zatím netuší, možná by se toho i lekl, ale celý děj příběhu k tomu směřuje. První pomoc mu přichází od moudrých poustevníků - jsou to vzácná duchovní ponaučení, ale ta si Ráma zpočátku spíš jen zapamatuje, než aby pomocí nich dokázal vyhrávat nad démony. Symbolicky to je tak, že si schovává zbraně, které od poustevníků dostane darem.
A tak musí přijít druhá pomoc, z té opačné strany, ze světa zla. Říkal si o to, co se dá dělat… Že by zlo mohlo pomáhat? Ne, že by o to snad samo stálo, přesto ve výsledku to tak dopadne - jenže Ráma za to stejně draze zaplatí.
Začne to tak, že s bratrem Lakšmanou potkají v lese démonku, sestru netvora Rávany, která je ošklivá a navíc hloupá. A nenapadne je nic nebezpečnějšího, než že si ji začnou dobírat. Démonka pak naletí na jejich lichotky, a když jí to později přece jen dojde, strašlivě se urazí a je na ně zlá. Ráma se s ní pustí do boje, usekne jí nos, a ona pak s hanbou uteče za svým bratrem Rávanou.
Od čeho Ráma unikl z paláce, to se mu vrátilo v lese v mnohem tvrdší podobě: Rávana se mu za to rozhodne pomstít, pošle za ním kouzelníka, který se promění ve zlatou laň, tím vyláká Rámu do lesa, a mezitím mu unesou Sítu do Rávanova sídla na Srí Lance.
Zdá se vám, že je to příliš ohraný příběh? Přidám tedy dnešní verzi ze života: Jakýsi úspěšný podnikatel miloval svoji ženu, a tak si usmyslel, že jí postaví vilu. Přes den vydělával a po večerech honil zedníky, a stavěli a stavěli, až po třech letech, co se staral o tu vilu - pečlivě, přímočaře, poctivě a rozhodně, to už jsme tu vyjmenovávali - tak pozval svou ženu na slavnostní večeři do luxusního podniku. Slavnostně se na to oblékli, a když tam seděli, tak se mu jeho žena svěřila, že nastala konečně příležitost, aby mu vysvětlila, že už dlouho chodí s jiným. Jak stavěl tu vilu, tak se o ni přestal starat, a ten druhý sice vilu postavit neuměl, ale zase se dokázal starat, nebo to aspoň zahrát. A tak tomu podnikateli zbyl barák na nic a hromada dluhů.
Ráma je tedy nakonec v lese sám, bez milované Síty, a je mu tam smutno a teskno až k pláči. Přišel už o všecko a netuší proč. Mystik by to nazval temná noc duše… K čemu je mu lesní ticho, když mu vzali jeho jediné štěstí? A tak zase dochází za moudrými poustevníky, ale tentokrát už má opravdový zájem dozvědět se, jak to na tom světě chodí – „Zasloužil jsem si to? Co jsem vlastně udělal?“ – nebo později - Co jsem vlastně neudělal?“
To už vzal cestu vědění vážně. Jeden poustevník se nad ním proto slituje a nakonec mu daruje ty nejvzácnější zbraně, které už nepocházejí od lidí, ale od samotného pána bohů Višnua. Jsou to luk - to je božská síla, šípy - to je pronikavý pohled, a meč - to je správné rozlišování. Pak se k němu přidá božský pták, který má tu vlastnost, že nikdy nespí a nedá se ničím oklamat. Ten představuje vnitřní bdělost.
Kde je moje Sítá?
Později se Rámovi podaří, že pomůže opičímu králi dostat se zpátky na trůn, odkud ho sesadil jeho bratr. Opičí král mu pak za to poskytne svého nejlepšího rádce, a tím je právě Hanuman, syn boha větru. Umí létat prostorem, umí se zvětšovat a zmenšovat, zmizet a znovu se objevit, všechno prokoukne, všude může být, nebo zase nikde nebýt... Proti němu je Ráma těžkooděnec, který vždycky šlápne vedle, a co nemá v ruce, to mu uteče. Společně však znamenají základ neporazitelné armády, která jednou přemůže netvora Rávanu a vysvobodí Sítu ze zajetí.
První úkol, který Hanumán dostal, bylo zjistit, kde se Sítá nachází. A tak se vydá na Srí Lanku a tam se mu podaří díky své nenápadnosti, mrštnosti a obratnosti proniknout až do paláce netvora Rávany. Sítá je tam uvězněná v zahradním letohrádku a Rávana za ní každý den chodí a snaží se jí svými nabídkami zlákat k porušení věrnosti. Zdá se, že Rávana, třebaže je démon, chová k ženě svého nepřítele úctu a k násilí se nesníží.
Takové jedné scéně je Hanumán svědkem, a když zklamaný Rávana odejde, tak stihne pošeptat Sítě, že Ráma na ni pořád myslí a že ji zachrání. Síta mu dá jehlici ze svých vlasů, aby ji odnesl Rámovi na důkaz toho, že je mu stále věrná. Teď si zkusíme představit, jak ho asi Ráma mohl přivítat:
Hanumán přiletí jediným obrovským skokem s radostnou tváří:
„Rámo, našel jsem ji!“
„Kde ji máš?“
„Našel jsem tvoji Sítu, představ si to, je tam v paláci.“
„Kde ji máš! Honem mi ji přiveď, jistě ji skrýváš, jinak přijdeš o hlavu!“
„Ale, Rámo, našel jsem ji, to je hlavní.“
„Ale já ji nemám! Kde máš moji Sítu!“
Takhle pořád do kolečka. To je typický dialog rozumu a srdce. Hanumanovi připadá, že hlavní je Sítu objevit, a jak se o ní jednou ví, tak už je zachráněná, zatímco Ráma cítí pravý opak, tomu zpráva o Sítě jen zvětší jeho bolestnou touhu, že Sítu nemá.
Jenže vědět něco ještě opravdu neznamená to mít… Neznáte to náhodou sami? Vzpomínám si, že už jako kluk jsem si půjčil od dědečka Krišnamurtiho, to mi připadalo moc lehké, tak jsem se pak bavil zenovými kóany, na to se taky dalo nějak přijít, až jsem z toho nakonec dostal dojem, že stačí dát nohy na stůl a čekat, kdy už budu ten mudrc. A mezitím moje srdce plakalo, kde má tu svoji milovanou Sítu, a čekala mě pak dlouhá a klikatá cesta, abych ji získal zpátky.
A kdybyste to nevěřili obyčejnému člověku, tak třeba ve Starém Zákoně se dočtete, že i samotnému Mojžíšovi se na sklonku života sice podařilo zahlédnout zaslíbenou zemi, sám že se tam již nedostal. Přeložíme si to: Mojžíš viděl království Boží, ten dobře věděl, o co se jedná, mluvil k němu sám Bůh, ale nebyl tam ještě doma, tak daleko se mu dojít nepodařilo. A to dokázal hodně a všichni mu za to byli vděčni.
Je to tak, co se dá dělat - když něco víme a známe a rozumíme tomu, tak tam ještě nemusíme být doma. A naopak, když někde doma jsme a máme Sítu získanou tak, že jsme zlámali luk silou, tak tomu ještě nemusíme rozumět a můžeme o to lehce přijít.
Teď se konečně znovu dostaneme k tomu, o čem je celá dnešní přednáška. Hanumán je možná stokrát chytřejší než Ráma a stokrát klidnější než Rávana, se kterým neustále zmítají vášně. Konec konců kdyby chtěl, mohl by si diktovat podmínky a všichni by ho poslouchali. Nebo mohl být v Rámájaně aspoň hlavní osoba, ten, kdo Sítu osvobodí. Přesto na všech indických vyobrazeních najdete Hanumána jako nesmírně pokorného tvora skloněného u Rámových nohou s jediným přáním, a to oddaně mu sloužit. Protože ten, kdo musí Sítu vysvobodit, není Hanuman, ale právě ten neobratný Ráma, na pohled sice udatný a neohrožený silák, přesto duší malé dítě, kterému právě vzali jeho hračku.
A tak Hanumán trpělivě uklidňuje Rámu: „Sítá o tobě ví, Sítá ti věří, že ty ji zachráníš, spoléhá se na tebe, a ty to určitě dokážeš.“ A Ráma si dál vede svou a pořad si dupe… V nás to je také tak, naše vnitřní dítě si taky pořád dupe a pořád umíněně něco chce, do omrzení, pořád něco příjemného a sladkého, a náš rozum je na to, aby mu tohle trpělivě, láskyplně a pokorně rozmlouval. Když se rozum stane dospělým, tak slouží dítěti: „Dokážeš to, ty budeš jednou král…“ A máme tu zase tři mudrce z východu, jak se sklánějí před narozeným děťátkem, živý obraz pokory vědění.
Válka s démony
A teď jak to bude dál, to se nakonec dá i domyslet. Chystá se vojenská výprava s pomocí všech těch opic, které postaví obrovský most přes ostrůvky na ostrov Lanku, po něm se tam nahrnou a začnou ze všech stran tu Rávanovu pevnost dobývat.
Dokážete si to přeložit? Hledajícímu na duchovní cestě se nakonec přece jen podaří vybudovat most mezi tím, za koho se má, a tím, kým za žádnou cenu být nechce. Je to sice jen most od sebe samého zase zpátky k sobě, přesto mu připadá, hlavně ze začátku, jak je dlouhatánský, a přes jak hluboké moře vede. A hlavně, kolik démonů pak musí pobít na druhé straně.
Ale s tím se zatím nedá nic dělat, chystá se strašná válka opic s netvory, to znamená válka rozumu a nevědomého těla, aby mohla být osvobozena milovaná Sítá. Tu si můžete představit jako lásku, která je stále ještě uvězněná a nemůže proto na svět. „Láska je nemilovaná…“ plakal kdysi svatý František, že si jí nikdo nevšímá, a plakal by jistě i dnes. Je to věčný příběh.
Začne tedy dobývání, při kterém teče spousta krve na obou stranách. Obléhaný Rávana je schopný stratég a dokáže šetřit prostředky. Nejdřív vysílá své generály, ty mu chytré opice pobijí, potom své vynikající příbuzné, pak bratry, a když už nikoho nemá, tak nakonec jako posledního vyšle svého syna. To už ale není nějaký obyčejný zbrojnoš, ten má velikou moc, protože dokáže být neviditelný. Snadno pak zasypává Rámovo vojsko ze všech stran jedovatými šípy, a ti všichni postupně upadají v mrtvolnou necitlivost, až všechno leží. Zdá se, že Rámova porážka bude nevyhnutelná.
Víte, kdo je ten neviditelný Rávanův syn? To je samotná nevědomost, protože nikdo z nás tu svoji nemůžeme vidět. Na druhých ano, tam najdeme snadno každý chlup, ale co nevidíme sami, na co zatím nemáme, to nás dostane dřív, než se to vůbec dozvíme.
Třeba nedávno, když si vzpomenu, přišel mi nějaký řemeslník namontovat satelitní anténu. Když byl hotový, tak že za to chce 1100 Kč. Ale bez účtu že by mu stačilo jen 1000. Tak vytáhnu tisícovku, ještě se usměju, jak dobře to dopadlo, a teprve když je řemeslník za dveřmi, zůstanu stát jako zkamenělý. O co všechno jsem přišel za pouhou stovku… To byla hořká pravda. Jak to, že mě to přitom nenapadlo? V tu chvíli jsem to prostě vidět nechtěl, líbilo se mi, jak pěkně mi to vyšlo. A bylo to.
Tak se zase vrátíme k Rámájáně, tam leží v mrákotách celé Rámovo vojsko, jediný Hanumán z toho vyvázl díky svojí bystrosti, ten jediný Rávanova syna viděl, a je schopný jim pomoci. Vypraví se proto do Himalájí natrhat tam vzácné hořké byliny, které jediné tuto ztrnulost vyléčí. Přenese se tam jediným mocným skokem, a protože nemá čas byliny natrhat – vždyť jim všem jde o život – tak utrhne celou horu i s bylinami a dalším mocným skokem se vrátí na bojiště. Tam se všichni nadýchají léčivé hořké vůně a to je zase postaví na nohy. Armáda je tedy zachráněna.
Teď se zase dáme do práce my, co jsou ty hořké byliny. To snad není tak těžké… To říkávaly i naše babičky, že pravda je hořká bylinka, a nejvíc pravda o sobě, ta se polyká těžko, ta přímo hořkne v ústech. Když se vrátím k té tisícovce bez účtu, člověk nemusí být ochoten si to pak ani přiznat. A když přece, tak má ten otrávený šíp zabodnutý o kousek vedle, třeba na zádech, tam už ho opravdu nevidí. Třeba že šidí zaměstnavatele. Nebo si něčím kazí zdraví. Nebo zapomněl navštívit starou maminku… Samá hořká bylinka, ale léčivé jsou, a když se přijmou, všimnout si těch otrávených šípů bude příště o něco snadnější.
Poslední pomoc
Obléhání Rávanova paláce se postupně chýlí ke konci a Rámovi zbývá už jediný Rávana, kdo střeží unesenou Sítu. Ten Rávana není ale nikdo jiný než zase Ráma, musí tedy přemoci sám sebe. Bude to tedy souboj muže proti muži. Tam už mu Hanumán nepomůže, ten bude stát pokorně stranou, aby ho nechal vyhrát. Jenže Ráma zatím netuší, že jeho šance vyhrát je prakticky nulová. Jak by mohl vyhrát nad sebou samým? Vždyť netvor Rávana je doma, obklopen svými nedobytnými hradbami, má dokonalou výzbroj a navíc má nejlepší dopravní prostředek. Kdysi se mu totiž podařilo ukrást bohu Kuvérovi, strážci nebeských pokladů, létající vůz. A proti tomu je Ráma se svým těžkým dvoukolovým válečným vozem naprosto ztracený.
Teď být režisérem, jak byste to vyřešili? To není jen Rámovo drama, to je i vaše životní drama, jednou to střetnutí přijít musí, jednou se dostaneme každý i tam! Přemoci sám nebo sama sebe…Pomohu vám, něco vám prozradím. Na začátku jsme říkali, že nejen Rávana, ale i Ráma měl zázračné zbraně, dokonce že k nim přišel poctivě. Vzpomínáte si, od koho pocházely?
Ano, bojoval s nimi sám velký Višnu. Byly to luk - to je božská síla, šípy - to je pronikavý pohled, a meč - to je správné rozlišování. A myslíte, že to bude Rámovi na tenhle poslední zápas stačit? Bohužel ne, s tím sice zatím vyhrál všechny bitvy, ale na tu rozhodující je to málo. Ale Višnu má Rámu moc rád, nakonec, vždyť je Ráma jeho vtělením, a tak se rozhodne zasáhnout osobně. Jenže to také nemůže udělat přímo, to by Ráma nemohl vyhrát a Síta by neměla svého hrdinu. A tak to zařídí tak, že Ráma bude v rozhodujícím souboji sedět v jeho božském válečném voze, řízeném jeho božským vozatajem. Není asi tak těžké uhádnout, kdo ten vozataj asi bude, ale legenda v tomto bodě zdvořile mlčí.
Víte, tohle se mi moc líbí. Říkali jsme, že Sítu nesmí vysvobodit Hanumán, i když je pro něj hračkou přinést celou horu, ten musí stát pokorně stranou. Ale tady vidíte, že ani samotný Višnu to neudělá, a ten je dokonce všemocný! I ten si je při své božské moci vědom své božské pokory. A tak nakonec porazí statečný princ Ráma netvora Rávanu sám, jak to má v příběhu být, sice s Boží pomocí, ale i s celou svou lidskou neobratností a slabostí, a právě tím je to veliké vítězství.
Poslední, koho ještě čeká v Ramájáně velká scéna, je Sítá. Ta zatím očekává někde v tiché palácové zahradě, až si pro ni přijde Ráma a odvede si ji se slávou ze zajetí, jenže i ta si musí vítězství zasloužit. Je sice pravda, že po celou dobu jemně, ale přitom pevně odolávala Rávanovu naléhání, ale to je málo. Teď musí přede všemi dvořany prokázat, že byla Rámovi věrná. Čeká ji proto zkouška ohněm. Naštěstí je to jen legenda, opravdové upálení by asi nevydržela, ale můžeme si přestavit, že měla projít ohněm společenských pomluv, závisti a intrik, a to zase tak málo není. A když i to vezmete jako obraz duchovní cesty člověka, který konečně zaslouženě získal svou ztracenou Sítu, tak ten může počítat s tím, že mu to nikdo nebude věřit a všichni se budou snažit mu dokázat, že se mu nic duchovního nepodařilo, nebo dokonce že je tak opovážlivý, že je na tom hůř než předtím. Řekl bych dokonce, že obhájit nevinnost je o mnoho těžší ji získat zpět.
Tak celé ještě jednou: Ráma získá Sítu silou, ale to nestačí, nedokáže ji udržet, ztratí ji a musí ji hledat, na to potřebuje opičáka Hanumana, ten mu ji najde, ale to nestačí, Ráma ji potřebuje dobýt zpět, ale sám na to nestačí, potřebuje Boží pomoc. Ramájánu o mnoha tisíci verších tady máte v jediné větě.
Jak to pokračuje? Hanumán bude dál pokorně sloužit Rámovi, vždyť Ráma bude ještě jeho vhled a obratnost potřebovat v mnoha situacích, které ho za jeho vlády čekají. Ani Sítu nemůže nechat bezstarostně nehlídanou, co když se někde zase objeví nějaký zapomenutý Rávanův příbuzný, toužící po odvetě. Čeká ho tedy ještě dlouhý lidský život, kde bude muset prokázat a obhájit správnost všeho, co na své cestě vybojoval, a co teď přináší svému lidu.
Tak to byly dva obrázky, co je pokora vědění, jeden křesťanský a jeden indický, třeba si na ně někdy vzpomenete a ukáže se vám to, jak je to na světě krásně udělané, a že to stojí za to zkusit si taky v tomhle úžasném dramatu zahrát.