Počátky buddhismu

Petr Pavlík

Buddhistické večery, XII. cyklus - jaro 2003

11.3. 2003

Dobrý večer. Tak nám to dneska to přece jen vyšlo, loni v roce 2002 nás vyplavila ze sálu na Vltavské povodeň a Buddhistické večery pak nějakou dobu nebyly, tak už mi bylo docela smutno a teď jsem moc rád, že už jsme tu zase společně. Co je to jedna povodeň… Vždyť to patří k buddhistické tradici, kráčet vytrvale a neúnavně vpřed, a to už od starého mnicha Gótamy Buddhy. Ten se stejnou pokorou jak na sklonku života, tak i celých čtyřicet pět let předtím chodil indickými pláněmi, brodil kalné řeky a vytrvale, vytrvale vyučoval svatou dharmu.

To, co ho celých těch čtyřicet pět let drželo, byla naděje, že „se přece jen najde několik málo posluchačů, kteří mají jen trochu prachu na očích,“ a ti že zahlédnou pravdu, o které mluví. Proto mám radost, že se tu dneska sešlo ne několik posluchačů, ale plný sál milých přátel, kteří sem vážili cestu, a že Buddhovo poselství zůstává živé i po dvou a půl tisíci letech.

Naše kultura je sice už docela jiná, mnoha věcem už nevěříme a jiným zase věříme až moc, ale když z Buddhovy nauky pochopíme a dokážeme prožít právě to dodnes pravdivé jádro, bude to zase originální a může to být dokonce i bohatší a krásnější, než za těch starých časů.

Tady v sále je teď vzácné ticho, nedoléhá sem hluk pražských ulic, a tak se pokusíme vydat se společně do doby dva a půl tisíce let před námi a prožít si to, jak to tenkrát celé bylo. Vstoupit do toho dramatu, mít odvahu pustit se dnešního pohodlí a bezpečí a uvěřit, že i tenkrát žili docela stejní lidé, nebo že jsme to dokonce mohli být přímo my sami. Uvidíte, ony nás tam ty příběhy samy zavedou a zatáhnou nás do děje, stačí zavřít oči, trošku snít a trošku zase bdít, aby se v tom člověk úplně neztratil.

První osoba, se kterou se tu dnes setkáme, bude sám zakladatel, Gótama Buddha. Necháme ho, aby se uvedl sám, a zaposloucháme se do jedné z jeho mistrovských řečí. Je to první z později sestavené sbírky Dígha Nikája, „dlouhých řečí“. Té řeči si buddhističtí učenci zvláště cení, protože se v ní Buddha vyrovnává se všemi názory tehdejších oponentů, kterých se tam dá napočítat plných šedesát dva. Nebojte se, ty názory si poslechneme jenom v krátkém přehledu. To aby vynikl Buddhův skvělý nadhled, ze kterého dokázal své tehdejší odpůrce tak elegantně usadit.

Buddhova řeč o spleti názorů

Tak slyšel jsem:

Jedenkráte putoval Vznešený (Buddha) po cestě mezi městy Rádžagaha a Nálandá spolu s početnou společností mnichů. Za nimi jim pak v patách kráčeli poutník Suppija, který mnoha způsoby znevažoval Buddhu samého, jakož i jeho učení a společenství mnichů, a vedle něho pak jeho žák, mladý Brahmadatta, který se  mu snažil celou cestu odporovat a Vznešeného naopak ve všem chválil.

Poté, co Vznešený a všichni putující přijali útočiště v královských zahradách, aby zde strávili noc, přetřásali dlouho mniši zaslechnutá slova, až konečně dospěli k otázce:

„V čem tedy vlastně chválit Vznešeného, Takto jdoucího, co na něm stojí za opravdové oceněni?“

Ten jim na to odpověděl:

„Mnichové, dejme tomu, že jistý jógin či brahmín prožívá jako důsledek svého dobrého úmyslu, odhodlání, zkoumání a soustředění mysli, jak v jednom, dvou, stu, tisíci, bezpočtu životů byl takový a takový, jedl to či ono, zažíval radost a bolest. Na základě toho pak dojde k názoru, že jeho duše věčně putuje a je trvalá a neotřesitelná jako pilíř či horský štít.

Jiný však (opět na základě podobného dobrého úmyslu, odhodlání, zkoumání a soustředění) dospívá k odlišnému přesvědčení, a to že po smrti přicházíme do ráje, kde spočíváme v blaženosti a slávě, zářící a vznášející se.

Další, stejně horlivý, dospívá k názoru,  že jsme vlastně bohové, kteří se na světě zapomněli ve své hře či sem klesli ve svých vášních.

Jiní nám zase budou tvrdit, že svět je konečný či nekonečný, poznatelný či nepoznatelný, nebo se dokonce budou vykrucovat, že je to mimo jakoukoli představu.

Pak přijdou další ctihodní jógini či brahmíni s tvrzeními, že po smrti je duše spasená či zatracená, šťastná či nešťastná, konečná či nekonečná, vnímající či jen tak jsoucí, s novým tělem či bez něho, docela žádná či žijící pouze přítomným okamžikem.

Jenomže, mnichové, tak jako rybář či jeho učeň nastraží síť s jemnými oky v malém rybníku a bude uvažovat: "I sebemenší a sebemrštnější rybka, která tu žije, nevyklouzne z mé sítě, bude teď chycena a polapena," právě tak všichni ti ctihodní jógini a brahmíni uvízli v některém oku sítě, utkané ze všech jejich vznešených názorů. Žádný z nich se nedokázal pustit právě toho svého utkvělého názoru, a tak i pro něj se tato síť stala vězením.

Naopak, mnichové,  Takto jdoucí, ten přestože všechny ty názory chápe, tak je překračuje a nedá se jimi svést, ani v nejmenším na nich neulpívá.

On rozpoznal, že pouze vznikají a zanikají, a proto nemohou nikoho trvale uspokojit! Tak je Takto jdoucí osvobozen neulpíváním.

To je právě to křehké a těžko postižitelné, proč je chválen Takto jdoucí. To je to hluboké, obtížné k dohlédnutí, pokojné a vznešené, mimo oblast uvažování, jemné, přístupné pouze moudrým, co Takto jdoucí zažívá přímým vhledem a o čem vypovídá druhým.

Pouze tohle, mnichové,  je to, v čem stojí za to chválit Takto jdoucího.”

Třešnička na dortu

Krása je to, veliká krása, přirovnal bych to, jako kdyby dnes Buddha zašel tady vedle na náměstí do cukrárny a přinesl nám báječný třípatrový dort – voňavá náplň, čerstvé ovoce, hebounký cukříček, ozdobná šlehačka.  Až bychom si na něm smlsli, tak by se usmál, to že ještě nic nebylo, jenom nám upadla ta malá třešnička nahoře uprostřed, a právě o tu že mu šlo.

Tušíte, jaký to byl úžasný pokrok v tehdejším myšlení? Buddhovi totiž vůbec nejde o to, jak si ten který oponent představuje svět a svoje postavení v něm (celý ten dort), ale o docela něco jiného: že se té své představy – jedno jaké – zuby nehty drží.  Třeba až tak, že mu to brání slyšet toho druhého… A že už to o sobě ani neví! A to je ta třešnička nahoře.

Stejný motiv pak nalézáme v jiných převlecích a na jiných scénách v celém Buddhově učení: jak lpíme nejen na svých názorech, ale i na majetku, na příjemných věcech, na své osobě, na svých pocitech, na svém těle. A všude nám pak Buddha ukazuje, jak se z toho dostat, jak se z tohoto začarovaného snu probudit.

Co se nám po Buddhovi dochovalo

Buddha po sobě nejmenoval žádného nástupce, snad úmyslně, možná měl rád demokracii. Traduje se, že tři měsíce po jeho smrti byl svolán první koncil, aby se ustanovilo, jak pokračovat dál. Tehdy snad nešlo ani tolik o to, kdo mnichy povede, jako o to, jak nejlépe zachovat Buddhovo učení pro příští generace.

Na koncilu byli proto vyzváni „ti, kteří mnoho slyšeli“, aby přednesli vzorové Buddhovy řeči, které si pak ostatní zapamatují.  První z nich byl ctihodný Upáli. Ten byl původem holič z Buddhova rodného města. Zřejmě pak i za své mnišské kariéry holil mnichům hlavy, a tak od nich možná i mnohé slyšel a navíc si to i zapamatoval. Jeho řeči se poznají tím, že začínají „Téna samajéna“, což znamená „U oné příležitosti“. Dnes bychom řekli „Stal se ten a ten případ.“ Tato sbírka se jmenuje Vinaja pitaka a obsahuje jednak řádová pravidla mnišské obce, jednak příběh ke každému z nich o tom, jak ho poprvé ten který mnich porušil. Byl to tedy vždycky jakýsi precedent, co od té doby žádný mnich už nesmí nikdy udělat.

Ta pravidla vznikala už za Buddhova života, vždycky když Buddha odsoudil nějaký čin, který předtím neměl obdoby. Dnes se celé uspořádání Vinaja pitaky zdá být spíš pozdější kompozicí, protože obsahuje i historické pasáže, které se přímo nevztahují k mnišské kázni. Původně to mohla být jakási společná paměť první sanghy. Najdeme tam i velmi krásná a zajímavá líčení počátků řádu a osudů prvních Buddhových žáků.

Druhý z těch, „kteří mnoho slyšeli“, byl Ánanda, Buddhův důvěrník a přítel. Ten měl dokonce fenomenální paměť, protože pamatovat si přesně Buddhovy rozpravy bylo jistě o mnoho těžší než pamatovat si příběhy.  Připisuje se mu sbírka rozprav Sutta pitaka, z nichž každá začíná slovy „Évam mé suttam,“ česky „Tak slyšel jsem.“ Těchto slov jste si mohli všimnout v úvodu řeči, kterou jsme tu četli dnes. Znamená to tedy, že i Buddhova řeč o spleti názorů je připisovaná Ánandovi, i když se zdá, že bude pozdějšího data. Samozřejmě, že Ánanda nikdy nemohl slyšet ani dát dohromady tolik témat, aby to dnes dalo skoro metr vázaných knih – tak je Sutta pitaka dlouhá – třebaže mu byl připisován věk 120 let. Spíš to vypadá, že když pozdější redaktoři písemné verze někde slyšeli text podobného stylu, zařadili ho tam, a tak milý Ánanda „psal knihy“ i několik set let po své smrti. Pilný to mnich…

I samotné názvy Sutta pitaka a Vinaja pitaka se zdají být pozdější, protože dávají smysl až pro písemnou verzi.  Pitaka totiž znamená koš, ve kterém byly původně uchovávány texty, napsané na palmových listech. Ty koše nebyly kulaté, byly to takové pletené hranaté kufry. Vzpomínám si, že babička měla kdysi jeden takový zaprášený koš na půdě, pravý buddhistický asi nebyl, zato byl moc krásný a tajemný. Báječně vrzal… Dřív se vůbec dělaly moc pěkné věci, škoda jen, že tak pomíjivé. Tak aspoň něco buddhistického na tom babiččině koši bylo, když byl tak pěkně pomíjivý (směje se).

Ještě o hodně později přidali tehdejší buddhističtí učenci k těm prvním dvěma košům třetí. Jmenoval se Abhidhamma a měla to být jakási vyšší, pokročilejší nauka. Třebaže i dnes existují její zastánci, v mnohém připomíná scholastiku, a pokud se jí někdo touží zabývat, tak by to měl být raději až ten jeho poslední koš.

Tři koše, to se řeklo Tipitaka, a to byl pak definitivní název pro sepsané Buddhovo učení. K nim se ještě přidávají buddhistické pohádky, velmi staré, z nichž některé jsou dodnes skvělé, a komentáře k celému dílu. Této sbírce dnes říkáme pálijský kánon.

Pálí je dnes již mrtvý jazyk, ve kterém je to všechno napsáno. Mně často připomíná zkomolený sanskrt – Tripitaka je Tipitaka, sútra je sutta, dharma je dhamma, karma je kamma. Jako kdyby povstalci vybili celou vesnici a zůstaly jen malé breptavé děti, a ty pak daly vzniknout lidovému jazyku… Západní buddhista si na to ale nakonec zvykne a vesele pak míchá sanskrtské i pálijské názvy, i když to asi moc hezké ani učené není. Dělám to ze zvyku také, a tak se za to předem omlouvám.

Můžeme se stát Buddhou?

Když jsem se poprvé dostal do kláštera v Kanderstegu ve Švýcarsku, přinesl jsem si už nějaké zkušenosti od tibetských buddhistů, ale o nejstarším, théravádovém buddhismu, o tom jsem příliš určité představy neměl. Nějak mi připadalo, že to bude podobné těm Tibeťanům, jenom jsem se doslechl, že v Kanderstegu nosí žlutá roucha místo červených a že prý všecko berou smrtelně vážně.

Měli tam tenkrát výborného opata, byl z Kanady a původem byl geolog. Měl vynikající smysl pro humor, který byl britsky jemný a kanadsky praktický. To všecko jsem ale také nevěděl.

Milý opat, ctihodný Tiradammo, mě tenkrát srdečně uvítal a protože měli zrovna svačinu (byl to jen čaj), tak se mnou ze slušnosti pohovořil. To tam tenkrát ještě dělali, v pozdějších letech, když přibylo návštěvníků, si přestěhovali odpolední čaj do horního patra a dole pro hosty to pak už bývala taková opuštěná samoobsluha. Škoda, bývalo to předtím pěkné a srdečné.

Ta první otázka byla, co bych u nich v klášteře chtěl. „Stát se Buddhou!“ vypálil jsem na něj bez míření ten nejvyšší cíl. To tak, ještě to nastavovat na další životy, to by mi tu jistě neprošlo, když to tu berou tak vážně, říkal jsem si.

„Buddha? Ale to přece nejde, nikdo už dneska nemůže být Buddha,“ usmál se na mě opat a šelmovsky zamrkal očima v malých drátěných brejličkách.

Koukal jsem na něj překvapeně, co s ním mám dělat. „Ale já to myslím vážně,“ nedal jsem se. Sice když mě vyhodí, bude mi v noci v alpském seníku pořádná zima, ale snést se to dá, tak co.

Opat kroutil hlavou a vysvětloval: „Ani mnich nemůže být Buddha, nanejvýš arahat – ten, který nemá již nic, opravdu nic, co by mu na světě zbývalo. To by ti nestačilo?“

Přikývl jsem, že zatím určitě, protože mně toho na světě ještě zbývalo dost, třeba zvědavost, jak vypadá ta meditace vhledu. Takže žádný arahat jsem zatím nebyl, a tím jsem to měl na místě vyřešené.

Tak jsem v tom klášteře přes víkend zůstal a to bylo dobře, protože ta večerní meditace byla přímo ukázková. Tohle bylo, co tam brali skutečně vážně. Pak jsem se tam ještě mockrát vrátil a měl jsem ten klášter opravdu rád.

Ale teď se vraťme k té otázce: Proč by někdo tady z nás nemohl být Buddha? Kdyby uměl to samé? Aha, my jsme vlastně neřekli, kdo je to vůbec Buddha. Ten historický Gautama Buddha samozřejmě být nemůžeme, ten už je po smrti. Ale vždyť přece sám říkal, že před ním žili jiní Buddhové, dokonce uváděl jejich jména! Sami jste možná slyšeli, že další Buddha se má jmenovat Maitréja, Láskyplný… Tak proč by to dnes nešlo, být takovým Buddhou?

Je to z docela prostého důvodu, protože Buddhova nauka dosud žije, je známa na této zemi. Proto teď není možné být tím, kdo ji objeví a předá lidem. Buddhova jedinečnost spočívá v tom, že ve své době formuloval učení o probuzení novým a originálním způsobem.  Pouze až bude jeho dobrá nauka zcela zapomenuta, až se spálí všechny knihy a sešrotují se všechna cédéčka a všechny flešky, dokonce až se vylámou i skalní nápisy, nebo až se ocitneme na docela jiné planetě, pak se tam narodí nový Buddha a znovu tam svou dharmu objeví.

Jenže to se zatím nestalo. Pokud tedy budeme následovat našeho Buddhu Gautamu, budeme sice dobří buddhisté, ale čestný titul Buddha si tím už vysloužit nemůžeme.  Něco za něco: buď Buddha, nebo jeho následník. Když se tedy théravádový mnich osvobodí od lpění, neříká se mu pak Buddha, ale arahat. To je nejvíc, co tu jde. Jenže žádný mnich se stejně nesmí chlubit, jak daleko došel. To má zakázané právě v těch řádových pravidlech, a tak se to od něj stejně nedozvíme. A to je nakonec dobře, protože ze srovnávání pochází závist a z ní pomluvy, a to do klášterů určitě nepatří.

Stalo se to vůbec?

Někoho možná zarazí, že naše západní tradice vychází z odlišného chápání času, než tomu bylo za Buddhy v Asii. Křesťané, ti to už dva tisíce let vidí optimisticky: „Všechno je už jednou provždy na nejlepší cestě od té doby, co k nám přišel spasitel! Přiznejme si, že teď je to zrovna bolavé, ale na konci světa se to všechno vyřeší a bude to veliká sláva!“

Ve středověku se to zřejmě hodilo - ale dnes? Málokdo si uvědomujeme, jak hluboko v nás všech – pozor, věřících stejně jako nevěřících! – tahle prostá dětská víra dřímá: stejně tak jsme věřili v technický pokrok, pak v ekonomický pokrok, pak v kulturní pokrok… a nakonec věříme v pokrok duchovní, a hlavně ten náš osobní. Jednou, jednou, jednou…

Naše západní civilizace vyrostla v takzvaném lineárním čase, který začal stvořením světa, pokračuje dějinami spásy a končí posledním soudem. Jako když se začátek a konec spojí úsečkou. Pro křesťanského teologa je tu neustálé zdokonalování, pevný směr od jednoho bodu k druhému, a ten se řídí Božím plánem. Nakonec všechno skončí ve slávě a tak to už zůstane.

Naopak východní, asijské chápání času se označuje jako cyklické, tam se pořád a pořád všechno vrací a každý okamžik je stejně důležitý jako každý jiný. Na konec světa se čekat nedá – buď žádný nebude, a i kdyby jednou byl, nic tak zvláštního by to nebylo, protože to všechno stejně začne znova.

Obojí pojetí času, to jsou vlastně pokusy o rozšíření hranic našeho vlastního, lidského života – jeden je promítá do věčnosti, zatímco druhý sáhne po modelu světa, založeném na postupném opakování.

Tak jako u nás sahá až za hrob, že jednou to bude jinak, tak v Asii sahá až za hrob, že to nikdy příliš jinak nebude, nebo že to celé vlastně už někdy bylo: Představte si, že zmeškáte vlak a teď si promítáte v hlavě, kam by se ubíral váš osud, kdyby vám neujel. Třeba byste pak měli za ženu nebo za muže někoho jiného, někam se odstěhovali, zažili úžasné věci… V Asii by vás k tomu navíc okamžitě napadlo, že tohle už se přece stalo či stane mockrát, v každém životě trochu jinak.  Jako kdybyste to, co se s vámi všechno mohlo stát, vzali a postupně naskládali za sebe. Kdybyste to pak někomu vyprávěli, určitě by to znělo daleko zajímavěji, co všechno jste prožili v minulých životech nebo co všechno vás v příštích životech čeká, než že to jsou všechno pouhé možnosti ve vaší fantazii, jaký mohl či ještě může být váš život.

A teď, co to má společného s těmi minulými a budoucími Buddhy: Někoho možná zarazí, že v sútrách najde sanskrtská či pálijská jména starodávných Buddhů z dob, kdy v Indii nejenže neznali sanskrt, ale dokonce kdy ještě i samotná Indie plula oceánem, než narazila do pevniny a zvedla tak Himaláje… (směje se).  Existovali tedy ti dávní Buddhové vůbec, nebo je to celé jen vymyšlené? Je a není. Buddha tam totiž zdůrazňuje, že za dob jedněch tří Buddhů vládl v zemi pořádek a lidé žili dlouhým životem, zatímco jiní tři Buddhové museli prosazovat nauku v dobách, kdy vládl chaos a lidé žili jen krátce. Pro nás to tedy znamená, že důležité jsou tam ty různé možnosti, na které chce Buddha upozornit posluchače, co se s nimi může stát teď, a ne, co se stalo nebo stane s někým jiným za dlouhé věky. A tohle je to pravdivé jádro, to jen tak vymyšlené není! Právě tyhle lidské slabosti chtěl Buddha svým jakoby historickým vyprávěním vyjádřit, a to ostatní byly jen prostředky, které nám už teď, při uznání jeho chápání času, tolik nemusí vadit.

Buddhovo dětství

„Bodhisattva (budoucí Buddha) spočítal v nebi šťastných bytostí, odkud vědomě a plně bděle sestoupil do matčina lůna. Nezměrné světlo překonávající nádheru bohů se tak zjevilo ve světě s jeho božstvy, démony a lidmi. V tomto pokolení mnichů a bráhmanů, šlechticů a prostých lidí, a dokonce i v temných propastech světa, kde vládne soumrak, šero i naprostá tma, kde ani Slunce, ani Měsíc nedokážou zvítězit nad temnotou, tam všude se objevilo ono světlo, překonávající nádheru bohů, a bytosti zde zrozené se v něm navzájem spatřily a dozvěděly se tak, že nejsou na světě samy. A tisícinásobný svět se otřásl v základech. Tak se narodil nový Buddha.“

Jak krásná, vznešená slova, hodná narození zakladatele světového náboženství! Jenže jak se zdá, skutečnost byla jiná, a z pozemského hlediska spíš neradostná. Buddhova matka, královna Mája, neměla obvyklý porod. Traduje se, že porodila ve stoje, kdy se opírala o strom - zdá se, že už nemohla doběhnout. Stálo jí to zřejmě život, za týden po porodu zemřela a malý Buddha tak ztratil maminku. Možná, že kdyby ji byl neztratil, tak by jeho pozdější vidění světa bylo přece jen radostnější… Vychovávala ho pak jeho teta Gótamí, která v té době také porodila syna Nandu.  S tím a dalšími bratranci si pak hráli a jistě se i prali a zlobili, jak to správní kluci dělají.

Ještě než se malý Buddha narodil, prorokoval mu poustevník Asita, že bude buď světovým vládcem, nebo světovým učitelem. Podle legendy tehdy svolal král rádce, aby rozhodli, na kterou stranu se osud přikloní. Samozřejmě, že sám si přál toho vládce… Jen si představte, kdyby dneska šlo rozhodnout, zda se vám narodí manažer s ředitelským platem, nebo pedagog s učitelským platem, jak těžko by se asi u vás v rodině hlasovalo! A tak se ta předpověď dala uhádnout: samozřejmě, bude to ten světový vládce. Konec konců, než dospěje, stihne se chybná předpověď nějak omluvit, naopak odměna od spokojeného krále, ta se hodí už teď… Hlasovali tak proto všichni, až na jediného, tehdy mladého Kondaňňu, ten byl naopak pro toho světového učitele.  Toho jediného tam táhlo srdce, a také byl později prvním, kdo plně pochopil Buddhovo učení. Jistě pak nelitoval, že si na tuhle opravdovou odměnu musel pár desítek let počkat.

První duchovní zkušenost

Bylo to tenkrát tak, že vládce národa Sakjů musel jednou do roka prokázat, že ještě nezapomněl, odkud vzešel, a tak měl povinnost zorat lán pole. Proto se jednoho dne vydali král Suddhodhana  se svým synkem, později nazývaným Buddhou, za hradby města.  Malý Buddha se usadil pod stromem a pozoroval tatínka, jak důstojně kráčí za párem volů a jak zvolna přibývá jedna brázda, druhá brázda… Sledoval ho s láskou a s obdivem - také bude jednou tak velký a tak silný a bude umět takové věci. Trvalo to tenkrát dlouho, ale malý Buddha se nijak nenudil, naopak, všiml si, že je mu nějak zvláštním způsobem dobře. Takový podivuhodný klid, odkud se o vzalo? Nevěděl ani jak to nazvat, ani jak si to vysvětlit, a hlavně nevěděl, jakou nesmírnou vzácnost se mu v tu chvíli podařilo prožít.  Jediné, co mu zůstalo, byla vzpomínka na nejšťastnější okamžik jeho dětství.

Později, když už jako dospělý zoufale hledal cestu k probuzení a všechny jeho pokusy ztroskotaly, vzpomněl si na svého tatínka, na to zorané pole a na ten podivuhodný klid. Uvědomil si, že vlastně hledá právě tohle, jenomže tentokrát již cílevědomě a natrvalo.  A tak opět seděl tiše pod stromem, jen místo rozvážně kráčejícího tatínka sledoval pozorně a laskavě vlastní dech, jak se stejnou pravidelností a samozřejmostí přichází a odchází. A to bylo místo, ze kterého pak mohl vyjít a pokračovat dál.

Čtyři poslové

Co nám říká Buddha o svém pozdějším mládí? Dochovala se o tom zase jen legenda:

„Měl jsem se zkrátka báječně. Nanejvýš báječně, naprosto báječně. Před domem mého otce byla lotosová jezírka jen pro mou radost - v jednom kvetly růžové lotosy, v druhém bílé a ve třetím červené. Tenkrát jsem nepoužíval jiné santálové dřevo než z Bénáresu. Můj turban, tunika, suknice a plášť, to všechno samozřejmě muselo být jedině z bénáreské látky. Ve dne v noci nade mnou drželi slunečník, aby ke mně neproniklo ani horko ani chlad, ani prach či špína nebo rosa, a necítil jsem se jakkoli nepohodlně. Měl jsem k dispozici tři paláce: Jeden na zimu, jeden na léto a jeden na období dešťů. A během těch dešťů jsem se nechal obsluhovat pouze krásnými tanečnicemi a do mého paláce nesměl vstoupit žádný muž. Na rozdíl od prostých lidí, kteří jedí drcenou rýži a čočkovou polévku, u nás se bílá rýže s masem podávala i sluhům a vysloužilcům …“

To byl tenkrát asi ten největší přepych, jaký si dokázal tehdejší člověk představit. Dnes bychom k tomu přidali třeba ještě špičkovou zdravotní péči, cestovat si jen první třídou a kreditní kartu bez limitu. Zkrátka být VIP. Jenže to je tak asi všechno, ani my si už nedokážeme představit o mnoho víc… V těch nejlepších či nejdražších věcech to tedy zřejmě nebylo, tenkrát ani dnes.  Co si tedy člověk představuje jako „mít se dobře“? Většinou je za tím jeho napůl zapomenutý sen o šťastném dětství, který si později promítá do příjemných věcí světa dospělých. Pointa je v tom, že dětství má být šťastné, ať už je dítě hodné nebo zlobí - je to pro ně nutné, aby zdravě vyrostlo, a potřebuje k tomu spoustu bezpodmínečné lásky. Až sem je to tedy správně. Jenomže jak vyroste, tohle dětské rozmazlování musí rychle skončit, hlavně se pak nesmí začít rozmazlovat samo.

I pro Buddhu tohle bezstarostné životní období skončilo.  Legenda je tady až pohádková a přivádí na scénu čtyři nebeské posly, aby mu ukázali další směr jeho života. Vypráví se v ní, že Buddha už ten rozmazlený život sám nemohl vydržet, a tak se svým průvodcem tajně opustil palác. První poslem byl pro něho vetchý stařeček s berličkami, zuby vypadané, celý svrasklý a ohnutý až k zemi.  Co je tohle? Přece stáří. Ale proč? Jak to, proč? Přece každého to čeká… Cože? Každého to čeká! Jak to? Když každého, tedy i tebe. A to „tebe“, to člověk najednou ucítí, to zabere. A příště další posel, tělo pokryté vředy a hnisem, postava zkroucená, padající a válející se ve špíně. Co je tohle? Přece nemoc. Co, co? Nemoc. I ty tak dopadneš. Já? Proč já? Protože každý… A to bolí, to funguje. Pak vidí třetího posla, zabaleného do hadru, dolů visí kývající se ruka, jak ho odnášejí spálit někam k řece. A co je tohle? Přece smrt. Jaká smrt? Teď jeho, jednou tvoje. Proč bych to měl být já? Budeš to ty, protože je to nevyhnutelné.

To tedy nikdy! V Buddhovi se všechno vzbouřilo, to přece není možné, aby z toho nebylo úniku. To přece musí nějak jít, překonat stáří, nemoc a smrt. A tak napjatě čeká, zda tu přece jen není nějaká další možnost. Tu mu pak přinese čtvrtý posel.  A tak jako u předchozích tří poslů bylo Buddhovou reakcí zhnusení, tady to bylo naopak naprosté okouzlení. Čím ho mohl ten čtvrtý posel okouzlit? A kdo to vůbec byl? Prostý mnich, který kráčel rovně, ničím neznepokojen, jemně se usmíval, nijak se neloudal a přitom nijak nespěchal. Taková krása… Buddha na něm mohl nechat oči. V jeho držení těla spatřil cosi vznešeného, co ani králové neměli. Je to tedy nějak možné, tenhle člověk má naději se z toho dostat. To je ono, jde to!

Dnes nevíme, nakolik je tahle scéna věrohodná, protože podobná se traduje i o Sáriputtovi. Koho vlastně potkal, kdo se mu ukázal, koho objevil? Nejspíš sebe sama! Ten mnich byl pro něho zrcadlem, ve kterém spatřil svůj další život, pochopil tak roli, kterou bude hrát, aby byl sebou samým. Ta věštba od narození se právě v tu chvíli odklonila od role vládce a přiklonila se k budoucímu duchovnímu učiteli, to byl opravdu on.

Jenže když se vrátil do paláce, jeho okouzlení opět zmizelo. Tam se nedalo dělat nic jiného, než přežívat v přepychu a zahálce, nebo jít válčit.  Situace se dokonce musela ještě vyhrotit, narodil se mu syn. Podle jednoho výkladu ho pojmenoval Ráhula, to znamená překážka, která ho v jeho rozhodnutí odejít ještě víc zdrží. Představte si, všichni zde přítomní pánové, že vám vaše drahá paní daruje prvního syna, budoucího prince, a vy ho nazvete Překážka. Jak moc vás asi pak bude mít ráda? A kolik si vás bude vážit? To tenkrát asi v té královské domácnosti štěstí nekvetlo! Nemohu se ubránit dojmu, že Buddhův odchod nebyl až tak dobrovolný, jak se traduje, a že ho jeho žena – sice královsky, ale přece – musela nakonec více méně vyhodit: „Tak si do toho lesa jdi, když na nic jiného nemyslíš a na nic jiného se v životě stejně nehodíš.“ To ale v žádné sútře samozřejmě nenajdeme, to by se tam určitě nehodilo (směje se).

Buddhovo hledání

Když budeme pátrat, jaké měl Buddha duchovní učitele, narazíme opět na hradbu legend, přestože se tu již ocitáme v jinak spolehlivých oblastech kánonu, dokonce to tam vypráví Buddha sám. Jenomže u obou učitelů tam najdeme ta samá slova, stejnou šablonu. Co vlastně uměli? Tady musel vypravěč narazit na vážný problém: Když to bude málo, nebude to důstojné na obraz budoucího mistra. Když to naopak bude moc, nezbude na Buddhu dohromady co nového objevovat.

Jak to nakonec dopadlo? Zdá se, že vypravěč riskoval a přiznal, jak to opravdu bylo: Buddhův první učitel, Alara Kálama, ten se dostal až k prožívání naprosté prázdnoty. Ten druhý, Uddaka Ramaputta, ten se dokonce dostal ještě dál – až k nejzazšímu možnému rozlišování. To je opravdu hodně, hodně vysoko – slyšel jsem dokonce, že nad touto „poslední džhánou“ už je pouze trvalé, dokonalé probuzení. Z toho by se tedy zdálo, že v Buddhově době žili nejméně dva – a možná i víc než dva - velmi pokročilí učitelé.  Pak by ovšem z budoucí Buddhovy svaté dharmy již bylo mnoho předem známo! Jenže jak si pak vysvětlit pověstné Buddhovo hledání od samého začátku, že na to všechno musel přijít sám, a navíc ještě na poslední chvíli?  

Možná, že tu vysvětlení je. Stavy prázdnoty a hranice vnímání, to jsou netělesné vnory (džhány), týkající se spíš pozorování než prožívání. Je možné, že oba Buddhovi učitelé šli spíš cestou vhledu a o svoje tělo se příliš nestarali. To je docela běžné i u dnešního buddhistického intelektuála, který se v meditaci dostane pouhým pozorováním hodně daleko, zná to pak opravdu dobře a rozumí tomu, jenže vzápětí ho v normálním životě rozhodí třeba bolavý zub nebo naštvaný šéf.

Pak to ale s Buddhou najednou začne dávat smysl: U těch jeho jinak výborných učitelů mu zřejmě tolik nešlo o to, co uměli, ale naopak co neuměli – vyrovnat se s tělem, s bolestí a s utrpením. Buddha, ten to chtěl celé prožít na sto procent, beze zbytku, nebo padnout – konec konců narodil se jako bojovník a byl tak zřejmě i vychovaný. A tak nám pro hledajícího Buddhu vyjde jediná možná role, a to zoufalého askety, který opustí nejen oba skvělé učitele, ale i svých pět nejlepších kamarádů, se kterými se toulal od učitele k učiteli, a odejde do džungle, do samoty, buď dojít až na konec cesty, nebo zemřít. Dokázat to nejen myslí, jako oba jeho učitelé, ale hlavně tělem, nebo padnout, a to také nejen myslí, ale i tělem.

To je opravdu veliké rozhodnutí. Napadlo vás to někdy, takhle na doraz? Zkuste si to představit, zavřete oči. Stejně jednou umřu, tak co. Nic horšího se mi teď stát nemůže, než se mi stejně stane o pár desítek let později. Jenže teď je na co ten život vsadit, potom už bude pozdě. Teď je ta šance, dostat se do hlubiny, až na dno. Kdo nevsadí všechno, nedostane se nikam. Tak jdu do toho.

Pomoc z druhé strany

Je to ale vůbec možné, aby to člověk dokázal sám, bez další pomoci? To byl vždycky pro buddhisty tvrdý oříšek. Ti totiž formálně žádnou vyšší pomoc neuznávají, na rozdíl od zjevených náboženství. Jenomže když se opět vrátíme k legendám, ze kterých přece jen dýchá přirozený soucit, najednou je to tam s tou pomocí všechno jinak.  Pomoc z druhé strany totiž přichází od toho, koho máme rádi, a samozřejmě ne formálně (směje se). Když křesťan miluje Boha, tak potom dosvědčí, že mu pomohl Bůh. Ve svém kulturním rámci má samozřejmě pravdu. Stejně tak je možné říci, že Buddhovi, který měl rád zemi, tomu pomáhala země, dokonce pak sám prohlásil „Země byla mým svědkem“ a poklepal na ni dlaní.  Naopak v kulturním rámci pozdějšího buddhistického učence bude platit, že si Buddha pomohl sám.

Jak je to tedy v těch legendách? Tam se třeba dočteme, proč mají sochy či figurky Buddhů na hlavě takový špičatý kopeček jako z nějakých bobulek. Prý se to stalo, když Buddha meditoval na prudkém slunci a umínil si, že vytrvá a neodejde do stínu, tak mu na tu hlavu vylezli soucitní šnečkové a pokryli ji svými ulitami, aby ho nespálilo slunce. Samozřejmě, legenda je legenda, ale prozrazuje nám to mnoho nejenom o Buddhově úžasné vytrvalosti, ale hlavně o soucitném duchu, ve kterém pak buddhismus pokračoval. A to by se těžko stalo, kdyby tak nezačal.

Podobně v další legendě, když viděl hadí král Mučalinda (byla to jakási obrovská kobra), jak Buddha trpí deštěm a chladem, tak ho pohnut soucitem omotal svým tělem a nad hlavou mu rozestřel svou hadí kápi. To se taky často maluje, a může to mít i pocitový smysl - jógíni často vyprávějí o zážitcích se stoupáním hadí síly.

Také by Buddha možná zemřel hladem, kdyby se mu krátce před probuzením nedostalo pomoci od vesnické dívky, která šla obětovat misku sladké rýže ke stromu, pod kterým seděl.  Ta se nad Buddhou slitovala a tu rýži mu všechnu dala.  Ta pomoc byla nejenom v tom, že mu obnovila fyzické síly, ale i ve vědomí, že se o něj někdo postaral, že není sám, izolovaný, odcizený. Objevila se tu jemná ženská dlaň, která ho při jeho největším vypětí pohladila a dovolila mu vzdát se tvrdosti.

To všechno nám ukazuje, jak mu ta jeho země pomáhala, my bychom řekli příroda - to, čeho byl součástí a od čeho se zatím cítil oddělen, a co pak musel tak namáhavě a bolestně hledat. Vracel se mu tak jeho soucit se všemi trpícími, jeho bytostný zájem, jak je to se světem, jak je to s tělem, jak daleko se až musí jít, aby utrpení skončilo. Třeba „Zkusím vůbec nedýchat, co se pak stane.“ „Nevyšlo to, tak zkusím vůbec nejíst.“ Také ne, a pořád nic… až když vzdal úplně všecko, když přestal bránit sebe, tak se to najednou stalo, ta pomoc přišla naplno. Samozřejmě, stejně tak je pravda, že to dokázal sám - záleží, odkud se na to díváme.

Probuzení

Tak se to konečně stalo, podle legendy se Buddhovo plné probuzení uskutečnilo během jediné noci. Těžko je však dnes posoudit, nakolik už mohlo být plné a konečné. Spíš se zdá, že zde jeho následovníci symbolicky shrnuli do jediné noci delší sérii zážitků, dokonce z několika pohledů. V sútrách se totiž o Buddhových předchozích stavech nijak nemluví, s výjimkou té jediné scény z dětství, jak tatínek oral a malý Buddha meditoval pod stromem.  Navíc dnes příliš nedává smysl, že Buddhovo plné a trvalé probuzení během jediné noci se tam spojuje s jeho rozsáhlými úvahami - na to všecko přece musel myslet už dřív. Samozřejmě pro následovníky bylo tehdy ideální, aby to všecko měl od té slavné noci už hotové a beze změny, co kdyby ho ještě nějaký mnich stihl předběhnout… (směje se). Přitom z Vinaji se dál dozvídáme, že i jako plně probuzený dělal při vedení sanghy těžké chyby a musel se sám hodně učit a nebránil se tomu. To ale naopak potvrzuje, že to byl skutečně živý Buddha, a ne předem hotový pomník dokonalosti (směje se).

Cena života

Podobně jako jsme ukazovali kulturní rozdíly v chápání času, liší se naše a asijská kultura i v chápání ceny života jednotlivce. Za Buddhovy doby došlo k přemnožení lidí, to víme už z toho, že mírovou alternativou k nevyhnutelné válce o úrodnou půdu byl tehdy masivní odchod do bezdomoví. Lidský život jednotlivce tehdy poprvé měl (a dodnes má) v Asii mnohem menší cenu, než u nás, navíc je to tam podepřeno představou o dalších zrozeních.

Přeneseme-li se do Ježíšovy doby a shodou okolností i do dnešního Izraele, tam je tomu naopak – za jednoho zajatého vojáka jsou tam i dnes ochotni propustit stovky nepřátel, taková je tam cena jednoho života. V tomto kulturním rámci pak dávalo za Ježíšovy doby smysl, že nejcennější oběť spasitele je zemřít za své následovníky. Přitom se z Písma dozvídáme, že Ježíš měl rád život, rád se veselil a něco oslavoval, bavil se i se společensky odsuzovanými lidmi, a vůbec nestál o to, být ukřižován. Přesto tušil, že to tak nakonec dopadne, po tom všem, co se opovážil říkat a učit - na to ani nebyla třeba proroctví v písmech, to mohl vidět sám. Byla to od něho proto veliká oběť, neutéct někam do pouště, do poslední chvíle učit své žáky a jen čekat, až těm mocným přeteče trpělivost.

A teď se vrátíme k Buddhovi.  Toho si vážíme spíš pro jeho život, než pro jeho smrt, byla to však menší oběť, muset žít než muset zemřít? Při jeho kritické povaze a nechuti k životu - fakt, že musel 45 let učit pořád to samé, žebrat po domech a trápit se s nechápavými nebo dokonce agresivními mnichy, to byla také svým způsobem oběť, a nijak malá. Navíc to dokázal dělat pozorně a s láskou. Muset zemřít nebo muset žít - pro nás je to možná paradoxní, ale obojí to bylo ve své kultuře to největší, co učitel mohl dát.

Mára

Tak jsme právě prošli přelomovou událostí Buddhova života, od které je dál nazýván Buddha, Probuzený.  Ten starý kořen slova bud-  máme dodnes i v češtině ve slovese budit. Od této chvíle už Buddha vidí svět jinýma očima, vidí ho jakoby z druhého břehu. Po úspěšném hledání, zejména když bylo bolestné, přichází každému zákonitě pocit jistoty a naplnění, to znáte jistě všichni, funguje to od malých věcí až po ty největší. Aby se to vyrovnalo, tahle veliká vlna se musí vždycky setkat s opakem, a proto na člověka dříve či později dolehne pochybnost. Dokud v něm ještě zbývá sobectví, jsou pak ty jeho pochybnosti vážné a nepodaří se mu je trvale překonat, a tak se opět vrací k hledání. Nebo si namlouvá, že je překonal, a musí nějaký čas počkat, než si to přizná, a pak jde zase hledat dál. Naopak, jak je probuzení plné a jeho sobectví se rozplyne, tak každá pochybnost je ihned zodpovězena a zmizí.

Jenže jak to v sútrách zařídit, aby všichni následovníci věřili v plné Buddhovo probuzení, a přitom se dalo mluvit či později psát o jeho pochybnostech, sice okamžitě vyřešených, přesto však reálných? Na to se na scéně objevuje tajemná bytost jménem Mára. To jméno má kořen mar- , odpovídající českému mařit, marnost, zmar. Mára je tedy pokušitel, zosobňující Buddhovy pochybnosti. Je to analogie křesťanského ďábla, spíš ve smyslu našeptávače, než přímého původce zla.  A ten Mára začne Buddhu pokoušet. Zkouší to mnoha způsoby a vydrží mu to s přestávkami po celý Buddhův život.

Existoval Mára opravdu, nebo to byla jen fiktivní postava? Dá se říci, že obojí. Buddha sice při svém probuzení plně prohlédne klam, jeho ego se rozplyne, přesto v jeho dalším životě ještě potřebné je. Dál hraje roli „já jsem“, obrací se k mnichům, říká „vy mnichové“, vysvětluje, zakazuje, vládne. Je to jeho životní role, jeho maska, a ta vždycky musí mít svůj stín. A právě tím stínem je Mára. Existuje tedy, nebo ne? Můžeme třeba říci, že je to zase Buddha, jenom se ukazuje jeho temná tvář, ale stejně tak můžeme říci, že se mu celý Mára jen zdá. Hlavní věc je, že se nějak projevuje a v sútrách je pak o čem vyprávět.

Teď jde o to, jak se Buddha k Márovi zachová.  Jak se to říká v buddhismu? Za prvé, zda mu uvěří, nebo za druhé, zda mu bude odporovat, či konečně za třetí, zda zavře oči a bude dělat, že ho vůbec nevidí.

Co myslíte, že z toho Buddha udělá? Ani jedno! Právě tím by ho totiž Mára dostal! Buddha, ten ho prostě prohlédne, ten vůbec nezačne hrát jeho hru. Kdo z vás četl sútry, vzpomínáte si, co vždycky řekne Buddha, když přijde Mára, a něco mu nabízí? Co řekne? „Vidím tě, tady jsi, vidím tě, Máro!“ A co to znamená? Co znamená vidět? Je to jako světlo, posvítit si na stín, a co ten pak udělá? Zmizí, není! Přesně tak si Buddha na ten stín posvítí - aha, vidím tě, Máro, už si zase tady. Stejně tak si mohl říci: „Vida, pochybnosti, už jsou zase tady.“ A v tu ránu už jsou to úplně jiné pochybnosti než ty, které se kradou odněkud z temnoty a čerpají z ní svou sílu. Jak jsou pochybnosti plně poznané, jsou tím současně i vyřešené. To však stále ještě neznamená, že je rozhodnuto, co bude dál. Buddha stále ještě sedí a přemítá:

„Tato dhamma, které jsem tak namáhavě dosáhl, je tak vzácná, tak jemná ke spatření, tak těžká k objevení! Je to míruplný, svrchovaný cíl všech bytostí, nedosažitelný pouhým uvažováním, a pouze pokorný a moudrý člověk ji může sám zažít. Toto pokolení však vychází z připoutanosti, pěstuje připoutanost, libuje si v připoutanosti. Pro ně je nemožné prohlédnout pravdu - jak jsou věci navzájem podmíněné, jak jedna povstává z druhé. Pro ně je těžké utišit mysl, opustit jsoucnost, zanechat chtivosti, odpoutat se, vyvanout. Kdybych je začal učit dhammě, nikdo by mě nepochopil, byla by s tím jen zbytečná námaha a samé starosti.“ 

Brahma Sahampati

Když se objeví na scéně černá figura, tak se k ní hodí i bílá. Když už jsme tady měli ďábla, kdo nás tu ještě čeká?  Na scénu nenastupuje nikdo menší než pán a vládce celého světa, a protože buddhistická kultura měla své kořeny v hinduismu, tak tu byl Márovým protějškem Brahma Sahampati. Objevuje se v celé své slávě, v celém svém majestátu, se vším všudy, s tisíci vesmíry za sebou.  Vybuchují hvězdy, hroutí se galaxie, větší to už být nemůže. Přesto je zděšen:

„Svět bude ztracen, můj svět bude naprosto ztracen, neboť Vznešený [Buddha], došlý k cíli a plně probuzený, ten teď zřejmě dá přednost nečinnosti před vyučováním dhammě.“

 A je tu ještě něco navíc, co tu jeho velikost umocňuje – Brahma předstoupí před Buddhu s pokorou žáka před učitelem – je až tak velký, že si může dovolit být malý. Nepřikazuje mu, ale prosí ho.  Neshlíží na něj z výšky, ale poklekne před ním a sepne ruce:

„Pane, ať Vznešený vyučuje dhammě. Ano, jen ať Vznešený vyučuje dhammě! Prohlašuji, že jsou zde bytosti, mající jen málo prachu na očích – a ty by žily marně, kdyby neuslyšely dhammu. Stane se dokonce, že některé z nich dosáhnou i jejího plného pochopení.“

A v té chvíli Buddha povolil, jeho soucit převážil nad pocitem marnosti. Je tady krásně vidět, jak se ta dvojice symbolických figur Máry a Brahmy doplňuje:  Na jedné straně stojí ten ošklivý, to černé v člověku, zosobněný balík pochybností, a proti němu ten dobrý, pozitivní, zosobněná vstřícnost a zosobněné soucítění. Pouhé zmizení pochybností by ještě samo nestačilo, musel ještě přijít pozitivní, konstruktivní prvek – jedině ten je schopný něco vytvořit, potvrdit sám sebe, překročit se a pokračovat dál:

„Ze své nezměrné  lásky ke všem bytostem pak [Buddha] pátral svým probuzeným pohledem v okolním světě. V té chvíli mu připadal jako jezírko, kde kvetou modré, červené a bílé lotosy. Některé z nich byly dosud potopené pod hladinou, další se právě vynořovaly, zatímco ty poslední se již vztyčily nad hladinu a rozkvetly. Stejně tak, jako zářily v čistotě, nedotčeny kalem, ze kterého povstaly, objevil Vznešený, že ve světě žijí i bytosti, které měly jen málo prachu na očích, a kterým byla doširoka otevřena brána k nesmrtelnosti.“

Odstranit příčinu utrpení

Buddhova nauka se od samého začátku týkala utrpení. Jak to udělat, aby tu nebylo, najít jeho kořen. Buddha tomu kořeni říká žízeň, a když je to kořen, tak se má vykořenit. Uvidět tu Buddhovu žízeň je někdy snadné, třeba když se nám chce mlsat, nebo se něčím pochlubit, nebo dát někomu facku, nebo naopak zalézt a mít od všeho pokoj. Když se později ohlédneme, tak si chtě nechtě musíme přiznat, že jsme to pak nějak odnesli, ať už my nebo někdo jiný. Zkrátka že z té naší žízně vzniklo to Buddhovo utrpení.

Pak jsou situace, kdy ta žízeň tak snadno vidět není, nebo je s něčím smíchaná, a na to právě Buddha doporučuje svou osmidílnou stezku. Tou se dá nacvičit, že to nejdřív aspoň správně uvidíme, a časem i správně zvládneme. To nám ale nějaký ten rok potrvá… (směje se).

Jenomže… je to pak všechno? Zmizí tím všechno utrpení? Přestane nás už konečně všechno bolet? Buddha přiznává, že nakonec něco přece jen zbude. Dokud je tu tělo, dokud je tu zrození, bude tu stále nějaký nevyhnutelný zbytek, a ten bude bolet i tak.

Abychom to viděli víc optimisticky, vezmeme to z druhé strany. Ono totiž každé utrpení nemusí být až zas tak škodlivé. Třeba naučit se džudo, pamatuji se na to dobře z mládí, to jsem měl tělo z každé lekce pěkně otlučené - jéje, a jak jsem tam trpěl! A přitom to bylo moc užitečné, dokonce právě ty pády – když jsem pak jednou spadl v horách, tak to tělo už automaticky vědělo, jak se natočit, mělo to natrénované. Možná, že bych tu už jinak dneska nebyl.

Pokud tedy každé utrpení není špatné, tak co vlastně Buddha učí? Nejlepší je začít s tou částí utrpení, kterou zbytečně způsobujeme sami, sobě i druhým. Třeba když máme jít k zubaři a bojíme se už z domova, trneme hrůzou, když dosedneme na křeslo, a po prohlídce se dozvíme, že máme zuby v pořádku… Bylo to zapotřebí?   Kdyby tam šel místo nás dobrý buddhista… no, snad se nějaký najde (směje se), tak by si tohle zbytečné utrpení ušetřil, protože by se o sebe tolik nebál. I tomu zubaři by se to pak dělalo snadněji - co má koukat celý život na vyděšené tváře, nezaslouží si to od nás.

Zpočátku se nám sice může zdát, že takových situací je málo, že to hlavní utrpení nám stejně zůstane. Kupodivu tomu tak není! Když je člověk hodně pozorný a laskavý, zachytí toho spoustu, co bylo skutečně zbytečné a pak to také zbytečně bolelo, hlavně pořád myslet jen na sebe. To, málo, co nakonec zbude, to už ho pak opravdu moc netrápí a je mu opravdu dobře.

Pět přátel

Buddha se tedy rozhodne, že svoje učení dá dál – jenže komu? Vzpomene si na své dva staré učitele, jistě jim byl za mnohé vděčný a teď mu bylo líto, že nezažili to, co on. Bohužel vzápětí zjistil, že ten první umřel asi před rokem, a ten druhý dokonce nedávno, chybělo jen pár dní, a mohli se setkat. Škoda, teď by si s nimi konečně rozuměl dobře a dokázal je pochopit nejen v tom, co uměli, ale i v tom, co ještě neuměli. Teď by je dokázal obejmout a vidět v nich lidské bytosti, právě ty, které mají jen málo prachu na očích.

Pak si vzpomněl na svých bývalých pět kamarádů asketů, se kterými prožíval svá první duchovní dobrodružství, a se kterými se potom rozešel a pokračovali pak každý dál svou vlastní cestou. Tuhle scénu mám moc rád, jako bych to dodnes viděl před očima.  Zkuste se tam přenést taky: Hoří malý ohníček a u toho se choulí pět přátel, nic nemají, jenom víru, že jednou přece jen naleznou osvobození.  Sedí tiše a odevzdaně, mlčí nebo si tiše broukají mantry. Každý už zkusil všechno možné, ale zatím ho to nikdy plně neuspokojilo.  Pár metrů od ohníčku už jen bzučí komáři a kdesi za zády se černá hlubina džungle.  Zítra možná něco vyžebrají, ale kdo ví.  Jen jediné mají jisté, že jednou každý z nich umře.

A teď se k nim zdálky blíží vysoká postava, Buddha zřejmě věděl, kde je má hledat. Kdo z vás někdy opustil nějaké duchovní společenství, tak si jistě vzpomene, jak se na něj potom dívali – odpadlík, Kainovo znamení na čele, a hezky hluboko vypálené: „S tím už nikdy! Budeme ho ignorovat, budeme dělat, že ho nevidíme. Jakoby tu nebyl.“

Stejně tak se na tom tiše dohodli i Buddhovi bývalí kamarádi: jeden dělá, že se dívá do ohně, druhý si hraje s větvičkou a další jde pro dříví tak, aby mu Buddha musel uhnout.  A teď to přijde, ten okamžik, který mám tak rád. Ten s tím dřívím ho najednou pustí a ustoupí, ten s tou větvičkou ji odhodí a přinese vodu, a ten, co se díval do ohně, vstane, omete sedátko a nabídne ho Buddhovi.  Co se to s nimi děje? Sami nevědí, vždyť to přece nechtěli! Vždyť se rozhodli pro opak, a to svobodně…  a najednou se zvědavě ptají: „Tak kamaráde, jak jsi dopadl?“

„Mnichové, objevil jsem nesmrtelnost. Nabízím vám dosáhnout tohoto vznešeného cíle, pro který synové z dobrých rodin opouštějí domov. Ale nemůžete mi už dál říkat kamaráde, mám-li být vaším učitelem.“

Asi to na něm nějak poznali, asi to z něj krátce po probuzení vyzařovalo s tak nesmírnou energií a přesvědčivostí, že se nedokázali ubránit.  Píše se, že po vysvětlení čtyřech pravd – o utrpení, příčině utrpení, zániku utrpení a cestě k němu vedoucí - prvnímu starému Kondaňňovi blesklo, že vše, co vzniká, musí i zaniknout, a postupně to přijali i ostatní. Dál se pak dozvídáme, že se všech pět přátel stalo arahaty, to je (podle jednoho výkladu toho slova, je jich víc) ten, který nikde nepobývá, nemá domov. Později se to zřejmě stalo synonymem pro plně probuzeného člověka.  Opět by bylo vzácnou shodou, že to všem došlo tak najednou, naplno a trvale, ale je zřejmé, že pro úctu a udržení tradice se to tak hodilo uchovat.

Do bezdomoví

To byl tedy první počátek Sanghy, společenství mnichů.  Vydáme se teď dál po stopách té doby, podíváme se na ně z výšky:  Máme tam teď do hry šest figurek, Buddhu a prvních pět mnichů, a zkusíme to s nimi hrát dál, nebo řekněme lépe sami prožít dál.  Co se musí stát z takové malé skupinky? Aby to dál fungovalo, musí se rozrůst, musí se z ní stát velké hnutí. Tak si na chvilku představte, že jste Buddha, byl to vynikající stratég, zřejmě již z mládí, kdy se cvičil na bojovníka. Kde na to nejsnáze seženete lidi, co myslíte, budete je přemlouvat po jednom?  To je ta nejtěžší práce, to přibývá pomalu. Jak to tedy zařídit? Nejlepší je jít utkat se s nějakým učitelem, který má mnoho žáků, a toho porazit v debatě. Jeho žáci pak uváží, kdo je lepší, a všichni nebo aspoň většina z nich vstoupí do Sanghy.

To všechno mělo veliké výhody. Ti noví mniši už byli organizovaní a zvládali už i jakousi disciplínu, nebyli to tedy žádní zanedbaní tuláci. A pokud byl ten poražený učitel moudrý a pochopil, co Buddha umí, šel s nimi taky, jako to udělali všichni tři Kasjapové. Údajně každý z nich s sebou přivedl pět set mnichů, ale ten počet se musí brát s rezervou, pět set tehdy prostě znamenalo mnoho.

Masivní příliv noviců měl však i další zdroj, a to ekonomický. Byli to nadbyteční synové ze zemědělských rodin, na které už ani nezbyla půda, ani se jim nechtělo válčit.  Ti také nepřicházeli po jednom. A tak jsme svědky typické scény, která se odehrála přímo v Buddhově rodném městě, mezi jeho příbuznými.

Byli to dva bratři: ten starší byl vychovaný jako hospodář a měl zdědit půdu, zatímco ten mladší, jmenoval se Anuruddha, na toho zbývalo stát se bojovníkem.  O násilí však zřejmě příliš nestál, a tak trávil život v pohodlí a zahálce.  Ten starší bratr ho proto přemlouval, aby odešel do bezdomoví. „Ale já nejsem zvyklý na tvrdý život, jdi si tam sám.“ „Tvrdý život? A co takhle místo mě na jaře zorat pole, pak zasít, celou dobu zavlažovat a vytrhávat plevel, sklidit, uskladnit, vymlátit, přebrat, uschovat a hlídat, a příští jaro znovu zasít… pořád a pořád tvrdá práce, nemá to konce.“ To Anuruddhu nakonec přesvědčilo, a tak se vydal s dalšími příbuznými za Buddhou. Nelitoval toho, své místo našel a stal se později uznávaným mistrem v meditaci vhledu, tam se mu to jeho nenásilí hodilo.

A tak se ten Anuruddha spolu s Ánandou, Dévadattou a dalšími bratranci či příbuznými ocitli v bezdomoví.  Neodešli tam ale jen tak, vzali si na tu cestu své sváteční oděvy, se všemi šlechtickými znaky, a dokonce i zbraně, asi aby si to ještě naposledy užili. Doprovázela je malá ozbrojená družina a ještě holič, ten se jmenoval Upáli.

Když přešli sousední království – tam je zřejmě příliš znali a byli by snadnou kořistí – tak propustili ty ozbrojence. Nakonec svlékli celou tu šlechtickou parádu, sbalili do rance a dali to Upálimu: „Tady máš za své služby na živobytí až do konce života, vrať se s tím domů“.  Po cestě zpátky se ale Upáli lekl: „Jak mě s tím chytí, budou mě podezřívat, že jsem je někde zabil a zmocnil se toho. “ Rozvěsil tedy ty dary po stromech, ať si je raději někdo najde a bude mít radost, a rozeběhl se za nyní již bývalými šlechtici. Společně se pak dostali k až Buddhovi a nechali tam Upáliho přijmout útočiště jako prvního, aby se mu pak vždycky museli poklonit jako staršímu v řádu. „To abychom pokořili svou odvěkou rodovou pýchu,“ vysvětlovali Buddhovi. 

V buddhistickém řádu - Sanze - jak tenkrát, tak i dnes holí hlavy mniši jeden druhému, a tak měl zřejmě Upáli hned co dělat.  A jak pravidelně holíval nějakou tu mnišskou hlavu, tak mu ta hlava vyprávěla, co je mezi mnichy nového, hlavně kdo provedl, co neměl. Upáli se pak ještě vyptával na podrobnosti a všecko si to pěkně zapamatoval. U holiče se přece vznešené mlčení nezachovává…

Tak se postupně stal nejlépe informovanou osobou v celé Sanze, ani sám Buddha toho o nikom tolik nevěděl, jistě ani nepotřeboval (směje se).

Nakonec to Upáli dotáhl až na odborníka na řádové předpisy, co se mezi mnichy smí a nesmí. Jak jsme tady již říkali, dostal se s tím až na první koncil, kde se stal prvním autorem Vinaji.  Závratná kariéra pro holiče!  To ho tenkrát v tom lese jistě ani nenapadlo, když se rozhodl nevracet se domů a oddaně sloužit dál.

A dál…

Pak už to šlo rychle. Kolo dharmy bylo správně roztočeno, mnichů přibývalo, vznikala řádová pravidla a hledal se způsob, jak žít společně ve stále větším počtu. Již za Buddhova života došlo na pevné příbytky, jen si je mniši nesměli stavět sami, pouze dohlížet na jejich stavbu. Buddha měl dva nejlepší žáky, Sariputtu a Mógallanu, a s těmi si i dobře rozuměl. Měl však v řádu i odpůrce, bratrance Dévadattu, který usiloval o rozkol v řádu, i to muselo jednou přijít. Přibývalo i dalších probuzených mnichů a začaly se tvořit stupnice, kdo je jak probuzený - to jak se postupně ukazovalo, že probuzení každému nevydrží a zase se vrátí zpátky.  Mniši se také učili zpaměti pokorným a vytrvalým opakováním slova nauky, ze kterých tak postupně vznikala ústní tradice.  Léta běžela a málokoho napadlo, že je Buddha jednou opustí, a že budou muset dál kráčet sami. Ale i to nakonec zvládli a Sangha tak pokračuje dodnes.