Nirvána

Přednáška Petra Pavlíka na Vltavské 17. 10. 2000

Tak tady spolu opět sedíme, zase je tu další rok, je tady podzim a jsem moc rád. Na podzim bývá taková tichá nálada, zapadá sluníčko, noří se do růžové mlhy, údolími se táhne kouř nad temné kopce,  pasáček sedí u ohníčku a hřeje si ruce v padajícím chladu. Vidíte, ohníček - ten nás tu bude provázet celou dnešní přednáškou, vzpomeňte si pak. 

Jak jste se jistě dozvěděli z plakátku, bude to přednáška o něčem, co buddhisté neprozradí honem napoprvé, o samotném cíli buddhistické cesty, o nirváně.  Věřím, že se vám  bude líbit, a že kousek té nirvány si s sebou odnesete domů.

Kam přijde oheň

Začneme jedním starým příběhem, trochu jsem ho zkrátil, jmenuje se Aggi Vaččhagótta sutta. Česky bychom ho nazvali dejme tomu "Kam přijde oheň." Mám ho moc rád, možná nejraději ze všech. Kdy se to stalo, nevíme, zda se to vůbec stalo, také nevíme, protože text je místy až příliš umělý, příliš dokonalý a příliš symbolický. Vlastně kdo ví, nakolik jsou to vůbec Buddhova slova... Přesto pozorně poslouchejte, protože jedno je jisté: tehdejší autor se moc snažil, aby ta sutra byla moudrá i krásná zároveň, a to se mu opravdu povedlo na jedničku:

Tak slyšel jsem při jedné příležitosti, kdy Vznešený Gótama Buddha pobýval v Sávatthi, v Džétově háji, v zahradách Anathapindikových. Tehdy přišel potulný mnich Vaččhagótta, vyměnil si se Vznešeným přátelské pozdravy a usedl po straně. Po chvíli se Vznešeného otázal:

„Jaký je názor Mistra Gótamy: po smrti – pokračuje plně osvobozený v životě?“

„Nikoli.“

„Tedy už nijak nepokračuje?“

„Také ne.“

„Tak něco mezi tím?“

„Ani něco mezi tím, ale také ani nic z toho.“

„Proč tedy, Mistře Gótamo, se odmítáte vůbec nějak vyslovit?“

„Protože jsou to pouhé názory, a ty nevedou k utišení, k přímému vhledu, k plnému probuzení, k odpoutání, k nirváně.“

„Zastává na to tedy Mistr Gótama vůbec nějaký názor?“

„Kdo je Takto jdoucí, ten pouze vidí: je tu nějaká věc, ta vznikla a zanikne, je tu nějaký pocit, ten přišel a odejde, je tu nějaká myšlenka, ta se objevila a zmizí. Stejně tak vidí, že co je pouhým názorem, to v jedné situaci platí a jindy už platit nemusí.

Tím pro Takto jdoucího tohle všechno skončí, spotřebuje se, vyhasne, utiší se - a s tím i všechny dohady a obavy, co se bude dít dál, zda on sám bude či nebude – to všechno překoná tím, že to nechá být, a zůstane svoboden.“

„A takový mnich, ten už se pak nikdy nevtělí?

„To se, Vaččho, příliš nehodí říkat.“

„Tedy se přece jenom ještě vtělí?“

„Ani to se nehodí, milý Vaččho, ani že se vtělí částečně, ani že se vůbec nic nestane.“

„Nechápu, Mistře Gótamo, jsem zmaten, nevím, jak dál! I to málo, čemu jsem zatím uvěřil, to je teď pryč... Nevím už ani, jak se vůbec zeptat, abych dostal  uspokojivou odpověď!“

„Ovšem, že jsi zmaten, milý Vaččho,  protože je to pravda jemná a hluboká, přístupná pouze moudrým, a neustále ti  uniká. Zeptám se tě tedy raději sám: tady před námi, hoří tu oheň?“

„Jistě, hoří.“

„A víš, odkud se vzal?“

„Jistě, kdosi přinesl suchou trávu a dříví, a pak je zapálil. Oheň nemůže hořet, aniž by měl potravu.“

„A kdyby se tě teď někdo zeptal: až ten oheň vyhoří, kam pak zase přijde – bude to na východ, na západ, na sever či na jih? Kde ho pak hledat? Co bys mu na to odpověděl?“

„Řekl bych mu, že se ptá špatně, že se to zkrátka nehodí. Přece když dohoří tráva a shoří i poslední dřevo, když se přestane přikládat, když oheň ztratí svou potravu, tak je zkrátka vyhaslý a nedá se říci, že by odněkud odešel a jinam pak přišel.“

„Tak vidíš, Vaččho, a stejně  je to i s Takto jdoucím. Tak  jako vyhoří oheň,  jako se vytrhne palma i s kořenem, stejně tak i pro něj odpadnou všechny věci, vyhasnou všechny pocity, ustanou všechny myšlenky a zůstane jen to, co je hluboké jako oceán, co je nezměrné,  co je nepostižitelné.

Kam přijde - to se nehodí, že nepřijde vůbec  nikam - to se také nehodí, ani nic mezi tím, ani že se z toho nestane dočista nic. Tak je to, milý Vaččho.“

Když to potulný mnich Vaččhagotta vyslechl, z celého srdce děkoval Vznešenému:

„Vidím to,  jako kdyby opodál vesnice stál velký sálový strom a během věků z něj opadaly listy, oloupala se kůra, rozpadlo se lýko a zůstalo trčet  jen holé dřevo - stejně tak  se mi podařilo pochopit ze slov Mistra Gótamy samu holou pravdu a právě jenom tu.“

Tak se stal potulný mnich Vaččhagotta dalším Buddhovým žákem.

Je zde ještě střední cesta

To byl opravdu kolmý start, takové náhlé přepadení. Přišli jste sem po rušném dni ve velkém městě, většina z vás asi dorazila z práce, a najednou na vás z ničeho nic uhodím s otázkou, co se stane s jakýmsi buddhistickým svatým, když umře. Řeknete si, kolik bylo vůbec takových dokonalých? A kolik je jich dneska v Praze? Copak zrovna tohle jsou teď moje starosti?"

Přesto - vidíte ale, jak pěkně nás to provokuje? Funguje to! Stejně tak tomu bylo i za Buddhových dob, když někdo nedal a nedal pokoj s neodbytnou otázkou:

"Kam zmizí oheň, když přestaneme přikládat?"

To přišel první mnich a ten řekl:

"Samozřejmě, když oheň zhasne, tak dál žádný není. Zkrátka je po něm a hotovo! Oheň skončil a prostě není. Nezbude tu nic, dočista nic."

To zní zcela jasně, ne? Jenomže po něm přišel druhý mnich a ten zase namítal:

"Ale to je přece vyloučené! Copak tím, že ti shoří pár klacků, zmizí na světě oheň? Ovšem že ne! Oheň je tady pořád, sice zrovna ten tvůj ti nehoří, ale jinak je všude. Je tu odjakživa, je věčný... Kdykoli se objeví znovu, tak je to přece ten samý! A když zrovna nikde není, dokonce vůbec nikde na světě, tak  stejně existuje dál, jako princip, jako pravidlo, jako prvotní obraz: takhle má vypadat oheň. A jak ho příště někdo zapálí, už ho vidí - je to ten samý. Ano, oheň je přece věčný! "

Sešli se tak dva různě založení mniši, každý to viděl ze své strany, a už tu byly dva různé názory. Sice pěkné, docela výstižné, ale stále jenom pouhé názory... Dneska tomu prvnímu, že pak už nic není, říkáme nihilismus, od slova nic, a tomu druhému, že je něco pořád,  říkáme eternalismus, od slova věčnost. V obměněných podobách se s oběma názory setkáváme dodnes.

Jenomže Buddha, ten nepodporoval ani jeden z nich. Být tady dneska s námi, řekl by nejspíš:

"S osvobozeným člověkem to bude podobné jako s tím ohněm. Jeden o něm bude tvrdit, že po smrti zmizí, že zanikne, že z něj nezbude nic, zatímco druhý bude naopak věřit, že pak bude stále ve věčnosti, v rajské říši, jako nebeská bytost."

A k tomu by s laskavým úsměvem dodal:

"Jenomže, mnichové, je tady ještě střední cesta."

Tady je to, střední cesta. Jenže co by asi mohla být ta proslavená Buddhova střední cesta v případě vyhaslého ohně? Teď jsme konečně u toho. Co to vlastně je? Ze súter se především dozvídáme, že to není nic mezi oběma extrémy, "trochu z toho a trochu z onoho." Že by tedy byl osvobozený člověk  po smrti trochu zaniklý a trochu věčný, to se Buddhovi nelíbilo, a patrně ani nám. Málokdo z nás má rád něco průměrného, a navíc ještě v posledních věcech člověka... to tedy ne! Stejně tak Buddha a hlavně jeho pozdější žáci odmítali možnost, že osvobozený člověk by nebyl po smrti ani věčný ani zaniklý - to znamená, že odmítali nějakou ještě další možnost, třeba zázračnou nebo aspoň tajnou, nějakou únikovou cestu, sice neznámou, ale spolehlivou a hmatatelnou.

Dobrá, když tedy všechny možnosti vyčerpáme, co je to tedy ta Buddhova střední cesta v případě vyhaslého ohně? Dá se to vůbec pochopit? Řekl bych, že dá, a docela dobře.

Zkusíme to u našich předků

Představme si, že v jeskyni kdesi u Berouna žil náš dávný předek, jistý Zlomený Zub. Ten se jednoho dne nevrátil z lovu. Nestačil uhnout mamutovi a skončil tak svůj krátký život. A teď se musel celý rod nějak vyrovnat s tím, že statečný Zlomený Zub, opora celé tlupy, už mezi nimi není.

Ti tvrdší jen mávli rukou a lovili dál. Prostě zavřeli oči - Zlomený Zub pro ně už nebyl. Ti soucitnější šli za šamanem a prosili ho, ať s tím něco udělá. A ten, když se na ně – jistě rovněž soucitně - podíval, tak jim s povzdechem nasliboval, jak pěkně se bude mít Zlomený Zub v pravěkém ráji, kde mamuti skáčou sami do jámy a táborový oheň  nikdy nevyhasne, a že za to spálí spoustu mamutího tuku a bude za to celou mrazivou noc chřestit kůstkami. Lovci pokývali hlavami a rozešli se o něco spokojenější, že toho svého šamana přece jen neživí zbytečně.

Jenže co samotný šaman? Když to byl opravdu dobrý šaman, možná, že to sám dokázal přijmout tak, jak to skutečně bylo: ani to nahradit něčím trvalým a příjemným, ani od toho utíkat do zapomnění, ale přijmout smrt svého druha jako událost, která ho přesahuje, kterou stejně nijak nevysvětlí, ale která byla živá, zasáhla ho a zanechala ho, tak jak byl - smutného, bolavého, zraněného člověka.  Co tedy pak udělal? Přece to, co slíbil svým lidem – celou mrazivou noc pak pálil mamutí tuk a chřestil kůstkami. Na pohled to bylo totéž, ale nebylo to totéž.

Tak přesně tohle je ta střední cesta. Není tam čeho se chytit, není tam ani kam uniknout, ale přesto to něco znamená, není to pouhé nic.

Tak moudrých lidí se mezi námi asi mnoho nenajde, většinou to bývá jinak: Něco nás potká, zasáhne a osloví, a my jsem na to  krátcí, je toho na nás moc. Přemůže nás slabost a my  nutně potřebujeme nějaké řešení, třeba jen náhradní, abychom tu slabost už necítili. Říká se: „Prosťáček se chytí flašky, kdežto filozof se chytí názoru...“ Vyjde to nastejno, protože ten prosťáček v nás odmítá pustit tu svou „flašku“, stejně jako ten filozof v nás se zuby nehty drží svého názoru, a to i kdyby k nám mluvil sám Buddha.

Teď co s tím. První, co vás asi napadne, je konečně zakázat tomu prosťáčkovi v nás všechny ty opory v slabosti, všechny ty naše láhve, bonboniéry a prášky na spaní. Jenže právě tohle by rychle skončilo krachem, tak silní nejsme. Podobně by skončilo sebrat tomu filozofovi v nás jeho současné názory, ten by z toho jen ztratil naději a zbyla by mu jen deprese.

Mezi námi (šeptá), ono se dokonce ani nehodí, abych vás tu začal přesvědčovat, že všechny vaše představy o buddhismu jsou vám spíš ke škodě, a chtěl po vás, abyste je předem zahodili.  Už jen proto, že naše přednáška je zatím na začátku a dál už bychom se nic nedozvěděli... (směje se)

Musíme zkrátka vycházet z toho, co zatím máme, a jak to s námi je. Proto si přece jenom nějaké představy o nirváně zatím ponecháme, ale zkusíme je spíš používat jako pouhé kulisy, jako ilustrace, poezii nebo scénickou hudbu. Rozumíme si? Že tu teď spolu hrajeme příběh o nirváně, přesto že nic z toho, co tu ukazujeme,  tou nirvánou není.

V zenu na to mají pěkný obrázek: Stojí tam skupinka Číňánků v kimonech, mistr a jeho žáci, a mistr ukazuje prstem na měsíc. Z těch žáků se jich pět kouká na ten měsíc, jenom jeden se kouká… kam? -  jistě, na jeho prst! A ten mistr mu vyčítá: "Chyba! Jde nám přece o měsíc, a ne o prst, ten je tu jenom od toho, aby na ten měsíc ukázal."

Oheň potřebuje potravu

Indové byli odjakživa bystří pozorovatelé. Vždycky se jim líbilo vidět do věcí. Moc krásně je to vidět na příkladě Krišnamurtiho, vyšlo teď spousta jeho knih. V pozorování přírody, v tom byl mistr. Ten byl schopný mít na prstě mravence a půl hodiny se na něj koukat a neomrzelo ho to. Takový pozorovatel! Pořád, pořád viděl něco nového.

Proč o tom mluvím? Napadá mě, že jak Indové sedávali dlouhé hodiny u ohně, do kterého zvolna  přikládali jeden kousek dřeva za druhým, tak že to nedalo jejich bystrým hlavám a chtě nechtě ten oheň tiše pozorovali. Nakonec, co taky dělat celé ty hodiny, když se nic neděje... Jenomže ono se dělo, byl tam přece oheň, a pozorovat oheň, to vydrží o hodně déle, než pozorovat jednoho mravence. Oheň je moc krásná věc, třeba když vám plápolá vevnitř v kamnech, nebo když se přikládají polínka někde v lese do táboráčku, zkuste si to.

Už ve védských dobách si Indové všimli, že to vypadá, jako by si oheň to dříví sám bral, jako by si ho sám strkal do úst. Dokonce i my Evropané říkáme, že oheň dřevo stráví. Jako by si oheň ze dřeva bral potravu nebo výživu, přitahoval si to k sobě. Stejně tak si vysvětlovali, že oheň sní jejich obětní dary, ne nějak symbolicky, ale doopravdy že si na nich pochutná. Nevěříte? Tak zkuste pár hodinek pozorovat oheň a uvidíte, že už si nebudete tak jisti.

Ale to stále ještě jen chodíme okolo. Protože co jsou nenasytné plameny ohně proti tomu, jak žraví jsme my! V sanskrtu na to dokonce mají tentýž výraz, tam se palivo nebo potrava řekne upadána a je to stejné slovo jako pro uchopení. To samé! Vidíte, takhle to uchopím, seberu to a bude to moje! Kolik toho zhltám, o tolik budu větší, bude to pak mou součástí. To není ani dobře ani špatně, to je zkrátka základ života. Pro člověka je to věc velice stará a naprosto zásadní. Dokonce i naše Elsa, kdyby uměla mluvit, tak na mě toužebně upře ty své psí oči a filozoficky pronese: "Můj pane, jde přece o žrádlo."

Teď k čemu je to dobré.  Stejně tak jako naše tělo přijímá potravu, tak i naše mysl je takovým ohněm, a ten oheň z něčeho žije. Něčím se krmí. A to tak, že si to ta mysl sama přitahuje, sama si to strká do jakýchsi pomyslných úst. A čím se naše mysl živí? Živí se podněty, živí se vzpomínkami, živí se uvažováním, živí se city, živí se náladami. A kdyby tohle všechno nebylo, co by se pak stalo? Naše mysl by vyhasla. Protože když není co pálit, tak to tam prostě nehoří. Konec.

Otázkou je, co se pak s naší myslí stane. Co se tedy vůbec stane, když člověk nechá všeho toho přikládání? Když opustí utkvělé názory, když aspoň na chvíli nechá vztahů, byť krásných, když nechá úplně všech věcí, co se pak stane?

Všechny ty názory, vztahy a pocity představovaly pro náš život jakési palivo. Potřebovali jsme je na to, abychom mohli myslet a jednat, cítit a mít rádi a všechno to okolo. Mít svůj svět, z toho světa získat něco pro sebe, uchopit to, spálit to v naší mysli a získat z toho další životní energii. Tak jsme žili, chodili po světě, radovali se a trpěli. To všechno byly naše životy. Ale jak jednou dokážeme další palivo nechytat, tak to současné palivo dohoří a  nastane cosi, čemu  buddhisté říkají nirvána.

Čtyřstupňová raketa

Meditace je způsob, jak se nirváně přiblížit v tichu, kdy je to pro většinu lidí snadnější, protože přísun paliva z okolního světa se na tu dobu zastaví a zbývá jen to palivo, které si vevnitř udržujeme sami.

Postupné utišování těla a mysli je pěkně popsáno jako čtyři tělesné vnory, rúpa-džhány. Toho slovíčka se nebojte, nebudou to žádné další poučky, spíš naopak: jde o to, aby v nás jenom něco rušivého ubylo. Možná, že tyto meditační stavy, alespoň ty první z nich, leckdo z vás zná i ze života, většinou spíš neurčitě a těžko popsatelně, ale přesto je zná. Zpravidla to byly chvíle, kdy nám na světě bylo dobře nebo dokonce moc dobře, a to bez nějaké zvláštní příčiny. Tak nějak jsme zmlkli, tak nějak jsme byli vnímaví a pozorní, a ono se to tak nějak stalo. Teď nám tu jde o to, jak to dokázat v meditaci, aby se to povedlo na delší dobu a naplno.

Tady jsem si na to připravil čtyři plechovky, takhle nastavěné na sebe od velké až po nejmenší, a to bude teď kosmická raketa.  Kdo z vás je ducha technického, ten vidí, že ta raketa bude čtyřstupňová. Pro zbytek z vás ještě stručně, jak taková raketa funguje. Kdyby byla jenom z jednoho kusu, byla by zbytečně těžká a její motory by ji tak vysoko nevynesly. Jenže ono stačí, že ta raketa nedoletí celá, po cestě z ní její těžké spodní stupně postupně odpadávají a nahoru se dostane už jen ten poslední nejlehčí.

Teď co to má společného s buddhistickými vnory.  Tady ta veliká plechovka dole, plná sladkých meruněk – vidíte,  náhodou to souhlasí – to je první vnor, kdy se mysl opakovaně vrací k předmětu soustředění. Kdo si to zkusí, tak brzy zjistí, že nejsnadněji se naše mysl vrací k tomu, co máme rádi, nebo dokonce koho máme rádi. Musí tam být okouzlení, pak se jí to líbí a může u svého milého předmětu vytrvat. To jsou pak ty sladké meruňky... To není žádná ostuda, v počátcích soustředění je opravdu nezbytné, aby se nám to moc a moc líbilo, aby naše mysl byla okouzlená, přímo fascinovaná, a sama se ke svému předmětu opakovaně vracela. Donucování by bylo o mnoho obtížnější, protože u toho bychom se příliš rychle unavili. Naopak když to naše mysl dělá dobrovolně, nastane v ní jakýsi krouživý pohyb:  vždycky, když  se nasytí a odpadne od toho, co má ráda,  tak ji nejistota a úzkost znovu přitáhnou a ona se ráda zase vrátí.

Když hoří ten první stupeň, tak nám nese ty ostatní stupně, které jsou také v naší meditaci přítomny, ale ty jakoby se jen vezly. Skoro vůbec o nich nevíme, tolik jsou zamaskované těmi obrovským, daleko šlehajícími plameny okouzlení. Naše úžasně okouzlená mysl se vrací a vrací jako vosa na med, a mezitím se dole pod námi zvolna vzdaluje Země.

To je začátek meditace. Nejzřetelnější je to v případě cesty lásky. Tam od toho přebytku plamenů občas něco doslova chytne… (směje se).  Přesto i tam se nakonec stane, že po nějaké době, aniž bychom všechny ty příjemné pocity podporovali nebo naopak zaháněli,  ten první stupeň rakety sám vyhoří a odpadne.

Zajímá vás, co se stane potom?  To záleží na tom, jestli už je ta naše raketa dost vysoko nad zemí. Pokud plameny okouzlení zhasly předčasně, spadne na zem a čeká nás další pokus - nová skupina přátel, silnější víra, přesvědčivější učitel.  Nic není ztraceno, jen si musíme počkat na  nový start.

Zato pokud se naše raketa dostala dost vysoko, stane se malý zázrak. Najednou zjišťujeme, že ten první stupeň kdesi zmizel, přesto cosi hoří dál a letí se výš a výš.  Už tam není okouzlení, už tam není potřeba  neustále se vracet ke sladkosti, a přesto raketa nepadá.  Co je ale tím palivem druhého stupně?  Je to radost či nadšení.

Leckdo z vás dobře zná ten pocit na horské túře, když vyrazíte v pět ráno a kolem osmé začínáte mít pocit, že vrchol je spíš dál než blíž. Sotva popadáte dech, nohy začínají těžknout. A najednou to přijde. Druhý dech! Ono to najednou zase dýchá, ono to zase šlape, dokonce o mnoho lehčeji než ráno. Pásmo lesů se rozestoupí a kdesi v dálce se zatřpytí náš vrchol.

Tak to je pak nadšení a radost.  Jé, to je prima, ono to opravdu jde! Sláva, ono to medituje a dokonce samo! Člověk má najednou pocit, že všechno je na dosah, dokonce že už je na konci cesty - to když nechce vidět, co všechno mu ještě zbývá. (směje se) Ale ani to zase tolik nevadí,  hlavní je to obrovské nadšení a ta veliká radost,  a o to raději pak meditujeme.

Asi už tušíte, co bude dál. To by mě jinak mrzelo, ten příklad měl být dostatečně názorný (směje se).  Správně, bude to zase to samé, ale pokaždé se to bude opakovat o něco výš a o něco jemněji.

Tahle třetí konzerva už je docela malá a představuje další stupeň naší pomyslné rakety, v pořadí  třetí tělesný vnor: nadšení mezitím zmizelo a zbylo z něj cosi jako tiché štěstí. Nebo vnitřní spokojenost - sice příjemná, ale úplně nenápadná a samozřejmá.  Prostě, ono je dobře. Když se to nevyplaší, když se  chodí pěkně po špičkách, když se to nevyzradí a nejde někam honem hlásat, tak je to ono. Tiché štěstí, třetí tělesný vnor.

Buddhisté říkají, že druhý vnor  je jakoby odkudsi přitékal svěží čistý pramen, který naši mysl neustále živí. Naopak třetí vnor už přirovnávají ke klidnému lesnímu jezírku. Jeho hladina se nečeří, jezírko nevysychá a  samo si stačí, nepotřebuje už podporu zvenčí.

Jistě se nedivíte, že i tohle tiché štěstí časem vyhoří. Pokud se to stane dost vysoko, kde už není žádný vzduch a tím i žádný odpor, přichází ke slovu čtvrtý stupeň rakety.  Tím je vyrovnanost.  Někdo pak říká, že úplně zmizí rozdíl mezi příjemným a nepříjemným, a jiný zase, že všechno je pak vlastně jakoby  příjemné, dokonce i to, co předtím bolelo.  To nedokážu posoudit, řekl bych, že to záleží spíš na založení člověka.

Hlavně už se ale nemusí neustále potvrzovat, že je to konečně správně. Stačí být pozorný a laskavý, a od toho se už pak odvíjí cokoli dalšího. Prostě si to stačí samo.

Buddha to přirovnává, jako by zlatník či jeho učeň v peci roztavili zlato, vyčistili ho, a potom z něho už mohli dělat cokoli. Ať už ho nalijí do jakékoli nádoby, ať bude mít později jakýkoli tvar, tak vždycky z toho bude něco zlatého.

Tak tohle je ta pravá vyrovnanost. Není to tedy pouhá lhostejnost, to by tam chyběly bdělost a laskavost. Ale stejně tak to není ani samotná bdělost a laskavost, to by tam zase chybělo to vyrovnání a utišení.

Tak to je ten poslední stupeň. Ten prý také jednou vyhoří, nevím jak a kdy, a řekl bych, že to ani poznat nejde. To už jsme tam, co jsme byli na začátku, jak se ptali Buddhy: „Co se stane s tím člověkem? Pokračuje dál nebo nepokračuje? Žádná odpověď se nebude úplně hodit, každá bude nějak zaujatá. Ale to nevadí, máme teď už aspoň jakousi představu o tom, co to není, a co to je – to na nás čeká.

S něčím ale začít musíme

Nesmíme se ale leknout, že naše představy nejsou ty pravé, jaké budeme mít až někdy na konci cesty. Vždyť ani nevíme, jaké tam mají být… (směje se)  Cokoli teď řekneme, sice asi nebude úplně správně, ale když se zase necháme zakřiknout, tak také nikam nedojdeme. Proto nějaké to uchopování, nějaké to přivlastnění, hlavně na začátku, člověk mít musí. To je moc důležitá věc. Neměl by se nahonem zřeknout hlavně dobrých a pozitivních věcí v životě. To by ztratil v sobě tady tenhle báječný základ, tu velikánskou meruňkovou konzervu, na které stojí tady ta naše kosmická loď.

Moc hezky se to říká v křesťanské mystice: „Když o Bohu mluvíme, tak se tomu směje, ale jakmile o něm mlčíme, tak zase pláče.“ Bůh jakožto moudrý a laskavý tatínek, ten se sice směje prvním dětským krůčkům, jak jsou neohrabané, ale je to smích z radosti, není to posměch. A jak by byl nešťastný, kdyby se o ty první krůčky jeho děťátko nepokoušelo!

Naopak kdo už si létá  hodně vysoko, tak už nepotřebuje pod sebou nic velkého a těžkého, to by mu překáželo. Naštěstí ty spodní stupně rakety samy cestou vyhoří a zbudou z nich jen zářivé meteory. Než dočista zmizí, ještě se zablýsknou nad obzorem - to aby druzí uvěřili, že to opravdu jde.

Možná, že sem některý z vás přišel s představou, že nirvána je něco cizího a studeného, taková nějaká černá díra, kde všecko zmizí a  pak je od toho pokoj, aby to už nikdy nebolelo. Tahle přednáška by mu měla ukázat, že měl hodně jednostranný pohled.

Pro takového člověka je lepší představit si nirvánu jako cosi, co je člověku vůbec nejvlastnější a nejdražší na světě, a co moc potřebuje, i když tomu třeba říká po svém. Aby si uvědomil, že  hodnoty jako pravda, dobro a štěstí, kterých si skutečně váží, mají k té pravé nirváně blíž, než cosi cizího, rádoby buddhistického. Nebo si může představit, že nirvána je Bůh v okamžiku, ještě než začal svět. Nebo že je to samotná láska, milovat a být milován, ani ta v té skutečné nirváně neschází. Jenže také ani nepřebývá, není navíc, nevyčnívá, a to už je zase těžké přijmout pro ty, kteří tam toho chtějí mít až moc.

Svědectví moudrých

Od té chvíle, kdy nás začne opravdově zajímat, jak to s tou nirvánou vlastně je, to už jsme na dobré cestě. Třeba nás napadne, že asi nejsme první na světě, a že to už určitě zažili nějací lidé před námi.  Jak pěkné by bylo poslechnout si jejich svědectví, co o tom sami říkali!  Samotný Buddha, ten mnohému z nás může připadat jako nedostižný ideál, ale jak tuto zkušenost popisovali docela obyčejní lidé jako my, to už je nám bližší, co říkáte? Bude to tím, že nejvíc nás zajímá, zda se to může přihodit i nám. 

V písemné podobě se nám dochovala řada takových svědectví právě od prostých mnichů, jejichž jména dnes ani neznáme. Pocházejí z barmské školy a jedná se právě o jejich první setkání s nirvánou - o to první překvapení, co se to s člověkem vlastně stalo. Tak pozorně poslouchejte:

„Je to jako když nožem utne popínavé rostliny.“

„Od člověka to odpadne, jako když shodíme těžké břemeno.“

„Vytratí se to, jako když se rozpadne, co jsme před tím svírali v ruce.“

„Je to jako když uprchneme z vězení.“

„Jako když někdo utíká a v tom zakopne a upadne.“

„Jako když náhle sfoukneme svíčku.“

„Nebo naopak, když je najednou všude světlo.“

„Uleví se, jako když ustane hádka.“

„Dál již není co pozorovat, všechno dočista ustane.“

To jsou cenné vzpomínky na takový vzácný zážitek, ať už přišel při meditaci nebo ať se stal někdy v denním životě. Ale nemusí to být jenom barmská škola, dokonce to nemusí být ani buddhismus.  Co byste říkali třeba tomuhle?

„Je to jako vítr, který nevane, přesto rozechvívá všechny listy.

Je to jako voda, která nepramení, přesto všechno napájí.

Je to jako oheň, který neplápolá, přesto všechno rozehřívá.

Je to jako země, která nerodí, přesto je matkou všeho živého.

Je to jako světlo, které nesvítí, přesto je zdrojem všech světel.

Je to jako prostor, který nic neobsahuje, přesto všechno umožňuje.

Je to jako vědomí, které nic nepoznává, přesto všechno ví.

Je to jako člověk, který nic nemá, přesto mu nic nechybí.“

Vzpomínám si, jak mi jeden známý religionista vysvětloval, že Buddhova nirvána a Ježíšovo království Boží nemohou být totéž. Možná, že měl ze svého hlediska pravdu, možná, že neměl. Konec konců jsou to jen názvy a představy. V duchovní praxi, tam jde ale o něco jiného: Mysl, která zažívá toto a svědčí právě o tomto, bude stále tatáž, dokonale odpoutaná a dokonale sjednocená, ve všech dobách a ve všech kulturách.  Nevěříte?  Tak si poslechněte ještě kousíček:

„Je to jako prázdná dlaň, která nic nedrží, přesto dokáže pohladit.

Je to jako přítel, se kterým si už dávno nemáme co říkat, přesto tu spolu tiše sedíme.“

Malá a velká nirvána

Obvyklá otázka bývá, když tedy všechno vyhoří a není už nic dalšího, zda to člověku nebrání jednat. Zda to nevede k pasivitě: nechám toho, prohlédl jsem hru, dál už nic nemá cenu. Vždyť i za Buddhových časů, když některý z jeho žáků došel probuzení, tak  vítězně prohlásil „Skončeno putování, svatý život dokonán“. Znamenalo to tedy skutečně, že dál se už o nic nemusel starat?

Znamenalo a neznamenalo.  Onen ctihodný mnich dosáhl za svého života toho, co Buddha nazýval nirvána se zbytkem. Ještě stále mu však zbývalo tělo a s ním naučené zvyky, různé vztahy, city a pocity. Jenom lpění na tom všem ustalo. Oheň v něm sice stále ještě hořel, ale nebyl tu už nikdo, aby přikládal do plamenů. Buddha k tomu dodává, že konečná nirvána beze zbytku přijde teprve až všechno palivo vyhoří, až všechno dočista utichne, a to že je možné až po smrti. Ne ale po smrti každého, pouze po smrti člověka plně osvobozeného.

Je zde tedy nirvána se zbytkem, ta je za života, a pak nirvána beze zbytku, a ta je až po smrti. Můžeme tomu říkat třeba malá a velká nirvána. Kupodivu ta malá nirvána není o nic menší než ta velká, naopak je to úžasný zázrak, že taková věc je možná už za života.  Právě tahle malá nirvána je tím, o čem máme ta krásná a přesvědčivá svědectví, protože o té velké už nikdo svědčit nemůže.

Jenže protože v té malé nirváně život stále ještě zbývá, tak  člověk docela normálně jedná, vždyť je tady stále ještě cosi, co dál hoří. To by z něj byla jinak chodící mrtvola, a ne probuzený člověk. Žije tedy dál svatým životem. Z toho, že „svatý“ dneska není příliš populární slovo, vidíte, že přece jen něco znamená (směje se).  U mnoha Buddhových žáků byl tento svatý život po probuzení dokonce dlouhý a pestrý, a ostatní jim byli za něj vděční.  Jenže jak se jejich život lišil od toho obyčejného, v čem byl vlastně svatý?

Zkusíme se ještě vrátit k tomu ohni. Ten brahmín se tam tenkrát ptal zvědavě: tak jak je to vlastně? Samozřejmě, že se neptal obecně, ale zajímalo ho, co se stane s ním. Tamto jen tak říkal, aby to pěkně vypadalo. Ve skutečnosti ho ale zajímalo: kdybych se stal mnichem a dosáhl probuzení, budu pak po smrti nebo nebudu? To každého z nás zajímá nejvíc. Nejlepší by přece bylo mít se pořád dobře, ne? A kdyby to nešlo, tak aspoň netrpět, souhlasíte? A pokud ani to nejde, tak raději nebýt vůbec, co říkáte? (směje se)

Kdepak, právě tohle mu Buddha začne bourat, a napadne samotnou jeho otázku. Dneska by řekl: „Říkej si, že oheň tu není nebo si říkej, že tu stále je, případně si říkej cokoli jiného, a budeš si to pořád jenom říkat, nic víc! Takhle se nikam nedostaneš.  Nirvána to všechno překračuje, nirvána znamená víc.“

Tak co myslíte, jak je to s tím svatým životem po probuzení?  Co kdybychom zkusili napodobit Buddhův styl: Že pak mnich nic nedělá, to se nehodí. Že něco zvláštního dělá, to se také nehodí. Ale pozor, že žije obyčejným životem neprobuzeného člověka, to se také nehodí! Je to zkrátka všecko jinak…

Co se dá dělat, ona je to pak skutečně nirvána, sice malá, ale dočista pravá, a s nirvánou si neporadíme nějakým receptem.  A to je na tom to krásné a hluboké, a proto to stojí za to.

Tak se mějte moc hezky a příště na shledanou.

Text této přednášky byl autorizován 27.12.2006. Podle zásad buddhistické etiky smí být volně šířen jako dhamma-dána, a to v písemné i elektronické podobě, avšak pouze s předchozím souhlasem autora, v plném znění, v nezměněné podobě a vždy s tímto dodatkem. Nesmí být použit k výdělku. Citace odstavců z tohoto textu pro jiné publikace musí obsahovat referenci na nadpis a jméno autora, uvedené v záhlaví této přednášky.