JAK DÁT MAT SÁM SOBĚ
Přednáška Petra Pavlíka z VI. cyklu Buddhistických večerů dne 16.2.1999
Dobrý večer, to je krása... Jsem moc rád, že jste tady s námi všichni - tady máme na stole ještě pár dřevěných kamarádů, budou se nám při výkladu hodit. Jsou to šachové figurky a pomohou nám dnes porozumět jedné věci, kterou tu má každý z vás jistě s sebou. Nikdo ji určitě nezapomněl a kdyby se mu to náhodou podařilo, tak by tady mohl pěkně sedět u stolečku a vesele vám přednášet, případně mě nenápadně poslat domů. (Směje se.)
Jestlipak víte, jaká věc to asi bude? Říká se jí “já”. A to asi málokdo z vás doma zapomněl, ba ani se nemusel starat, aby o to náhodou cestou nepřišel.
Většině z nás to naše “já” totiž spíš překáží, máme ho jaksi navíc. Chováme se příliš sobecky a pak nás to bolí. Cílem naší přednášky však nebude, jak to naše já zahodit, podupat nebo se ho nějak jinak honem zbavit, ale jak se s ním pěkně skamarádit.
Skamarádit se sám se sebou… To zní možná napoprvé divně. Často bývá proto mnohem snazší, když se rovnou netlačí na bolavé místo, kterým “já” bývá, a začne se odjinud. Víte, ona ta nejrychlejší cesta k našemu “já” není vždycky úplně přímá, jak bychom si sami přáli nebo to někde četli, ale vůbec to nevadí. Ani trošku. Poohlédneme se proto kousek vedle, jestli to “já” nemá náhodou ještě nějakého kamaráda.
A takový věrný kamarád, který to naše “já” celý život provází… Víte, kolik je tady takových kamarádů? Přesně tolik, kolik je tady v sále těch “já”. A víte, jak se říká tomu kamarádovi? No tak, buddhisti… , tomu se přece říká “ty”! To je docela jednoduché. Je to nerozlučná dvojice “ty” a “já”.
Meditace o osobních vztazích
První, co zkusíme, to bude taková malinkatá meditace, dejme tomu napůl meditace a napůl tiché uvažování. To abychom sem rovnou nevypadli z metra, z tramvaje nebo z auta, ale lehounce vklouzli do toho, o čem tady dál budeme mluvit. Podíváme se nejdřív trochu na to “ty” a “já”, co nám to vůbec dělá. Je to malé přípravné cvičení, mám ho moc rád, se kterým jsem se poprvé setkal v tibetském buddhismu, ale jistě najdeme podobná i v ostatních tradicích.
Nejprve si vzpomeneme na někoho, koho máme opravdu rádi nebo třeba koho jsme měli někdy rádi - náš svět je pomíjivý, a tak se může stát, že už ho tady mezi sebou dneska nemáme. Vzpomeneme si tedy na někoho, koho máme nebo jsme měli rádi - na tu osobu. Představíme si přitom, jako kdyby tady byl s námi nebo byla s námi a ponecháme to tak: ať to, že jsme ho měli rádi, způsobí, abychom si byli spolu blízko.
Ono se to tím v nás sbližuje samo, to “ty” a “já”. Nemusíme nijak zvlášť za něco v mysli tahat, nějak to postrkovat, jen ta samotná vzpomínka způsobí, že se nám vzdálenost mezi “ty” a “já” začne zkracovat. Pokračujeme dál, jenom lehounce…, tím, že to necháme hezky rozplynout. Tak, pěkně, a najednou… ani nevíme jak… je to celé trochu jinak.
Všimněte si, že už pak člověk nepozná – ten můj milý, je tu se mnou, není tu se mnou… Vlastně to, co zbude nakonec, je takový pěkný, hřejivý pocit, taková tichá vzpomínka - nejsem sám.
Nejsem sám a to je moc dobré. Ono je moc potřeba, aby člověk nebyl sám, zvlášť v dnešním světě, který rozděluje lidi na spoustu jednotlivců, každého zavřeného v jiné krabičce. Je velice potřeba, aby člověk nebyl sám a na to musí mít někoho rád. A když se nám tahle meditace daří a dojdeme až k bodu, kdy už nevíme, jestli jsme to ještě my nebo už ten druhý, můžeme pokračovat ještě dál, rozšířit to.
To si ještě vzpomeneme na někoho dalšího, koho máme rádi aspoň trochu. Nezáleží příliš, na koho, jen tak, nebo i na dva nebo na tři. První, kteří vás napadnou. A teď i tady zkuste, jestli by to nešlo jako předtím. Aby i tady byl ten náš vztah stejně míruplný, stejně samozřejmý, stejně blízký. Nechejte to jenom tak, nemá cenu se do toho moc nutit, to by bylo vedle. Jen tak, jestli by to náhodou nešlo… Jak to vlastně je… Může se to tak hezky ponechat a ono si to samo lehounce sedne.
Všimněte si, že se tím zmenší i jakási vzdálenost v nás, kterou jsme původně tak trošku vynikali, oddělovali se. Dokonce se tím zmenší i naše vzdálenost k mnoha, mnoha lidem, i k těm, na které jsme teď zrovna nemysleli.
Tak, a teď nakonec, to už nebude dlouhé, zkuste si ještě představit jednoho nebo víc lidí, které jste prostě neměli rádi. Každý máme někde takového, že ano? Tak zkuste, jestli i s tím by to nějak nešlo, jestli i s tím by se nedalo stejně hezky v sobě srovnat, aby to celé bylo dobře. Aby tam zase zmizel ten zbytečný rozdíl. Protože právě rozdíly jsou to, co nás bolí!
A teď to nakonec nechejte úplně všechno krásně plavat, v radosti a důvěře. Všechny ty lidské vztahy. Protože ono je to stejně dobře, jak to je, jen to tak hezky nechejte. Tak, a máme to.
Cesta malého kroku
Ale abychom se už dostali malinko k buddhismu, máme tu přece buddhistické večery… Ta naše meditace - když se teď na ni podíváme jakoby z dálky, co se v té naší mysli dělo, tak jsme se dostali o veliký kus dopředu a bude se nám to hodit i na spoustu dalších báječných věcí.
Co jsme vlastně dělali? Vycházeli jsme s toho, co už umíme - mít rád člověka nám nejbližšího. Od něho jsme pak postupně pokračovali tam, kde už jsme byli doma méně, směrem ke stále více a více cizím lidem. Právě tohle je skvělý postup, ať již ve vztazích nebo v jiné meditaci, kterým se člověk dostane k vytouženému cíli. Dostane se jakoby “tam”.
Ještě jednou, co se vlastně děje: člověk vyjde z toho, kde je zatím doma, kde to umí, kde se nebojí, kde má jistotu a pak pomaloučku pokračuje tam, kde už není úplně doma a nakonec dojde i tam, kde mu to bylo úplně cizí. Tam, kde myslel, že by to nikdy a za žádných okolností nezvládl, tak i tam se potom, až už to umí, nakonec dostane. To je původní jádro staré buddhistické cesty, dnešními slovy “metoda malého kroku”: Nemohu vidět tam, kam jsem zatím nedošel, ale spoléhám se, že právě tento současný krok je správný, protože ten ještě vidím dobře.
Hra na schovávanou
Teď k vlastnímu cíli přednášky. Naše přednáška má jakýsi základní podtón, takový společný smysl - co je to vlastně “já”?
Přestože jsme tu připomínali, že si to nikdo doma nezapomněl, že s tím sem každý určitě přišel, stejně si dovoluji pochybovat, že každý z vás přesně ví, o čem je řeč, když se řekne já. A přitom je to opravdu věc, kterou každý nosí s sebou. Zkusíme to “já” raději pro jistotu pořádně obtáhnout tlustou čárou.
Všimněte si toho třeba, když začne mluvit některý politik, to si dělejte čárky na televizoru, takhle vpředu a budete ho mít celý dokolečka krásně očárkovaný. Nebudu říkat jména, ani to není potřeba, oni to stejně říkají úplně všichni. Co je první slovo, které takový politik hnedka řekne?
“JÁ bych myslel…”, “JÁ bych začal…”, “JÁ bych navrhoval…”, a takhle – podívejte - to z něj vždycky vyletí – pffff - jako pecka ze švestky.
Děláte to někdy sami také? A co se tím vlastně děje, ano, co se tím stane? Jaký pocit máte, když takového pána uvidíte? Co z toho na vás čiší - takový základní motiv? Důležitost, ano. Takového pána označíme úžasným jménem: bude to náš Pan Egon Důležitý. Tady si ho nakreslíme na tabuli. Vidíte, jaká je tam důležitost. Dokonce to ani nemá co dělat s tím, jestli zmíněný pán vede celý stát anebo jestli vede skupinu pěti opilců, kteří si přišli někam stěžovat. Toto mají v zásadě společné: pocit důležitosti “právě já to dělám”. Navíc v tu chvíli je ta důležitost vzrušením ze situace vyhnaná až do krajnosti, a tak stojí za to.
Víte, ono se říká, že ryba smrdí od hlavy. Přesněji řečeno ona každá ryba nesmrdí, ale pokud už smrdí, tak vždycky od té hlavy. A u člověka je to úplně stejné. Každý člověk není protivný, ale pokud už protivný je, tak je to vždycky od toho “já”. Tam to pravidelně začíná. A je to tím, že je to v něm takové nějaké příliš důležité, moc nafouklé. A přitom by to tak vlastně ani být nemuselo. Ono se dokonce dá zjistit, že pokud člověka v dušičce něco bolí, tak právě ten pocit “já všecko dělám” za to hodně může. Něco se tím vevnitř pokazí.
Mnoho z vás už chodilo na různé přednášky o buddhismu, o józe a o dalších duchovních cestách a tam vždycky někdo přišel a podle toho, jak to uměl, tak o tom “já” něco pověděl. Málokdo se tomu vyhnul, protože to je opravdu věc zásadní. A kdo z vás byl hodně pozorný, tak si možná všiml, že to každý podal trochu jinak. Dokonce, kdo byl zvlášť pozorný, ten si všiml: “Aha vždyť oni to říkají obráceně! Tenhle pán říká, že je potřeba sledovat “já” a že se nakonec zjistí, že je to úplně všechno na světě. Naopak tady ten druhý pán úplně obráceně tvrdí, že v člověku vůbec žádné “já” vlastně není.” To přece nejde! Jak je to možné? Že bychom měli jednoho poslat domů… Jenže kterého z nich…
Jeden tvrdí, “já” tady je. Dokonce Ramana Mahariši otázkou “kdo jsem já?” a jejím sledováním skutečně došel k osvícení a později k úplnému osvobození. Kdežto druhý se honem odvolá na Buddhu: “Podívejte se mniši, když tadyhle vezmu jednu nohu, takhle pěkně ji uříznu, tak tady bude noha a tady bude zbytek mnicha. Přestal ten mnich cítit “já”? Samozřejmě nepřestal, tím víc ho to ještě bolí! Pokud tedy nepřestal cítit “já”, tak asi v té noze nebude to potřebné, co musí mít mnich, aby cítil “já”.” Jistě není nutné pokračovat s Buddhou v dalším krájení, máme představivost, ale kdybychom to dotáhli až do konce, tak skutečně zjistíme, že žádný kus člověka sám o sobě, přímo, upozorňuji přímo… není potřebný na to, aby se udělalo “já”. Tolik sám Buddha.
Odtud tedy podle buddhistů připustíme: dobře, tak ten mnich tedy v sobě asi žádné zvláštní, hlavně ne trvalé “já” nemá. A ten mnich nám s úlevou řekne: “JÁ s tím souhlasím!” - Jéje, copak nám to na sebe prozradil? Tak ono v něm asi nějaké “já” přece jenom bude.
Většinou totiž, ať dělíme co děláme, ono se to “já” odněkud z ničeho nic vezme, najednou tu je, ale jak ho začneme hledat, v tu ránu už je zase pryč. Je to, jako když se baterkou posvítí na stín, znáte to. V tu ránu už tam ten stín není. A přitom každý dobře víme, že stíny jsou. Jenomže zkuste je hledat… Budeme na to asi muset jít odjinud.
Co je to vztah
Někdy před válkou žil jeden o mnoho vousatější pán než já, jmenoval se Martin Buber, byl to chasid a napsal moc krásnou knížečku, která je o “Ty a já” - tak se také jmenuje. A spoustě lidí tahle knížečka úžasně pomohla. Nebyl to žádný buddhista. V té knížce ukazuje pozoruhodnou věc, že “ty” a “já” vlastně bez sebe nemohou být. Vzpomenete si, prosím pěkně, jak se říká tomu, co tvoří “já” a “ty” dohromady - jak se tomu slovu říká ? Obyčejné slovíčko na pět písmen… “vztah”, ano, správně, vztah.
Hlavně zde přítomné ženy tím rády žijí, jistě, vztahy, to je jejich, moje žena také. Vztah je to. Někdy krásný vztah, když se ti dva mají rádi a někdy zase ošklivý vztah, když si nemůžou přijít na jméno.
Protože jak to “já”, tak to “ty” jsou oboje součástí vztahu, tak jsou na ten vztah oboje potřebné. Ten vztah bez žádného z nich prostě nemůže být, nemá smysl.
To by ještě každý pochopil. Jenže ono to platí i obráceně, a to je moc potřeba vědět. Ono totiž ani to “já”, ani to “ty” nemohou být samy pro sebe bez toho vztahu. Protože opravdu není vůbec možné říci “já”, aby u toho současně nebylo ještě “ty” nebo “on”. Jinak to pak celé totiž nedává smysl. Díváte se rozpačitě… Není to vaše řeč? Nedivím se, tohle je opravdu napoprvé moc těžká věc. Ale uvidíte, že během přednášky se to ještě krásně vyjasní. Zatím to necháme tak, že je tu nějaké “já” a pak nějaké “ty” - to je ten, který je oslovený. A že tohle dohromady, to tvoří vztah.
Ztratit se v druhém
Naštěstí ten, kdo má druhého opravdu rád, ten si s představou nějakého vztahu vůbec neláme hlavu. Jak to dělá? Říká jednoduše “ty”. Kdyby o někom říkal jenom “on”, “tamten”, “jeden”, tak to ho pořád ještě moc rád nemá.
To si zavřete oči a zkuste si to. Řekněte si jakoby v duchu někomu “ty”. Takhle pěkně “ty”… Toho, koho máte rádi, v duchu oslovíte “ty”. A teď o něm pro změnu v té představě řekněte “on”. Budete mluvit jako “o něm”, jako že je jinde, jako že někomu dalšímu o něm něco říkáme. Samozřejmě, musí tam být tři. Řekněte si tedy “on”. A vidíte, že ač se snažíte jak chcete, tak už to nikdy není ten bezprostřední vztah těch prvních dvou. Tam bylo to místo, kde se to má rádo. Jenomže jak už je tam “on”, tak už je tam prostor pro něco cizího.
A teď dál: To “ty” a “já” může být od sebe různě daleko. Může být hodně daleko a může být jenom malinký kousíček. A právě když se mají lidi moc rádi, tak to “ty” a “já” už je tak strašně blízko, jako když se objímají takhle rukama, a potom to “ty” a “já”, ty slovíčka, to, co je v nich, se také jakoby obejmou, až jsou úplně, úplně dohromady. To říkám jenom obrazně, ale jistě víte, o čem mluvím… Ono se to pak ale dokonce stane i doslova. Traduje s o tom krásný indický příběh.
Krišna, to byl úžasný fešák, řekli bychom dneska přímo elegán v Brindávanu. Málem lev salónů, kdyby tenkrát v té chudobné pastýřské vesnici nějaké byly (směje se). A ten byl miláčkem všech tamních pastýřek a různě s nimi laškoval a zlobil je, dokonce jim jednou sebral šaty, když se koupaly. Prostě jim prováděl věci malinko zlobivé, každá se červenala, že se to nemá, ale stejně se jim to všem líbilo. A ty pastýřky, říkalo se jim gópí, ty ho měli strašně rády. Všecky, jedna jak druhá, ale ze všech nejvíc, to se traduje, to je taková vzorová indická láska, ho milovala Rádha. To je známá dvojice, Krišna a Rádha, stejně jako Ráma a Sitá. A ta Rádha měla svého miláčka Krišnu tak strašně rádha (směje se nad slovní hříčkou), že když na něho myslela, tak úplně a dočista zapomněla na sebe. Ten její Krišna byl pro ni úplně všechno na světě, takže se přitom sama úplně ztratila. Takové lásce se v Indii říkalo préma, ta vůbec nejčistší možná láska, a každý se skláněl obdivem.
Až jednou se stalo, že se jí Krišna nějak ztratil. Zda jí utekl za jinou pastýřkou, to už dneska nikdo neví, jak to tenkrát vlastně doopravdy bylo. Ví se jenom, že tenkrát chudák Rádha běhala celá bez sebe po Brindávanu a všude křičela… Hádejte co? Ona všude volala: “Kde je Rádha?” “Kde je Rádha?” Vůbec totiž ne, jak by každý čekal, “Kde je můj milý Krišna”!
Jak to “Kde je Rádha…?” To je prosté: Sama se přece celá ztratila v Krišnovi a její miláček Krišna tu najednou nebyl – tak kde byla teď Rádha? Vidíte, nikde! Připadalo jí, jako kdyby najednou dočista umřela, a nemohla to sama pochopit.
Takovému vážnému zamilování se v sanskrtu říká manóhara, uchvácení duše. Skutečně, je to jakoby vám někdo najednou vzal duši, jako kdyby si ji ten druhý úplně nechal. Proto manóhara, takové je to mocné uchvácení.
Takové kouzelné příběhy se hodí k zapamatování. Co je na tom důležité a proč ten příběh vyprávím, to je na něm to navždy krásné, že když se dva lidé mají rádi, tak skutečně vzdálenost mezi jejich “ty” a “já” úplně zmizí.
Sobectví je pouhá křeč
Zkusíme se teď posunout o další krůček směrem k buddhismu. Na začátku jsme říkali, že “já” dokáže být zatraceně bolavá věc. Dokonce moc bolavá, a to tím víc, čím víc se jedna půlka toho vztahu jakoby vypíná, nadměrně se zveličuje. Ukazovali jsme to u našich politiků, jak nadměrně zneužívají svou důležitost, a jak to potom celé musí bolet. A bolest z nadměrné pozornosti, taková typická bolest toho druhu, ta má vždycky vlastnost křeče.
Určitě vás už někdy chytila křeč, třeba v noze nebo v zádech, vzpomeňte si na to, jaké to bylo. Křeč - nejprve ta obyčejná, fyzická - ta má pozoruhodnou vlastnost sama se podporovat: Dejme tomu, že vás na jednom místě začne trochu bolet nějaký sval. Třeba se nějak přimáčkne nebo se zkřiví. Stává se to často u zad, ty má dneska má mnohý z nás v nepořádku, tak je to tam nejběžnější. Tam se to trochu skřípne. Teď si to uvědomí náš mozek: “Jéje, ono to bolelo”. V tu chvíli se ale té bolesti lekne, vyšle poplašný signál a tím se nám ten sval ještě víc stáhne. Jenomže tím, jak se stáhnul, to samozřejmě ještě víc bolí. Proto se v dalším okamžiku ještě víc stáhne, postupně až na doraz, a tím nastane křeč. Z jedné strany se vysílají signály “tady to bolí” a z druhé strany to přitahuje stále více pozornosti tam, kde to bolí.
Fyzická křeč se tedy dá pochopit poměrně snadno. Je to bludný kruh a samo o sobě si to nepomůže, musí přijít něco dalšího, aby to povolilo.
A teď, jak je to s tím “já” a proč je to také křeč. Člověk má v sobě nějaké trápení a to trápení má většinou proto, že myslí na sebe. Pak zjistí, aha, mně to trápí a tím začne…, co prosím? Tím začne ještě víc myslet na sebe! Jenže tím ho to ještě víc trápí a tím myslí ještě o hodně víc na sebe a to chudinka “já”, které bylo původně jenom polovinou vztahu “ty” a “já”, tak to se najednou začne čím dál tím víc uplatňovat, strhávat na sebe všechnu pozornost. A čím dál tím víc to potom člověka musí bolet.
Prosím pěkně, toho si všimněte, když vás bude někdy v duši něco trápit, že je to přesně tenhle mechanismus. Člověk myslí na sebe, tím ho to bolí, tím víc myslí na sebe a tak ho to ještě víc bolí, až to nemá konce, dokud si honem dámy nepustí televizi nebo si pánové nedají skleničku, aby se to celé rozptýlilo. Jenomže to není řešení! Vlastně je, bohužel, ale nouzové, moc nepěkné, a buddhistům se ani trochu nelíbí.
Takže ještě jednou. Co v člověku ztuhne, ať už je to sval nebo jedna půlka vztahu, kterou bylo původně “já”, tak právě to ho potom nutně musí bolet. Odtud tedy můžeme usoudit, že naše na pohled trvalé a strašně důležité ego není vlastně nic jiného než pouhá křeč. Pokud ego dospěje až k takové velikosti, že už člověku všude překáží, je mu na obtíž a on je kvůli tomu smutný, tak by si měl uvědomit, že se nestalo nic zas tak hrozného, že ho jenom chytla křeč. To, co mělo přiměřeně a normálně fungovat, to strhnutím nadměrné pozornosti na sebe najednou strašně vyrostlo. A jak už se to aspoň ví, tak se s tím dá něco udělat. To už je první úspěch.
Tajemství šachu
Na to si teď ukážeme příklad se šachovnicí. Vy tam vzadu z toho asi moc neuvidíte, ale nebojte se, všechno řeknu. Budu ukazovat figurky. Tady je šachovnice a i ten, kdo nezná šachy, tak ví, že jsou na ní bílé a černé figurky. A ten, kdo v šachu začíná hrát první, to je ten bílý. Udělá tah a pak po něm vždycky udělá tah černý. To všichni asi většinou znáte.
Cílem šachu je na jedné straně ohrozit druhého krále tak, aby neměl kam ustoupit (většinou to dělá ten bílý, protože začíná) a na druhé straně se černý, pokud nepřešel do útoku, snaží svého krále ubránit, a to dokonce za každou cenu. I kdyby měl obětovat všechny své figurky, počínaje tady těmi malými předními figurkami, to jsou pěšci, přes koně, střelce, věže, až nakonec obětuje i královnu, samotnou dámu svého srdce, nejsilnější figuru, jen proto, aby zůstal ušetřen král.
Tak je to v šachu a podobně to také funguje i v člověku. Také tam hrajeme s bílými a černými figurkami. Jenže většině z nás se stalo, že tam ta jedna půlka vztahu “já” a “ty”, to naše “já”, jakoby ztvrdlo. A protože to “já” je pro nás nesmírně důležitá věc, tak se ho snažíme za každou cenu ubránit, že ano.
“Já mám pravdu”, “já jsem tam nebyl, to on”, “já to stejně vyhraju”, “já se mám dobře”, “já se mám špatně”, “co bude se mnou?”… Pořád se v jednom kuse do kolečka brání tady ten černý král. A kudy člověk chodí, tak den co den, minutu od minuty brání tady toho černého krále, aby se mu nic nestalo. Podívejte, to je on! (ukazuje krále ve zvednuté ruce) To je naše “já” - tady tahle malá věc, obyčejná černá figurka…
A teď si představte, že tadyhle naproti stojí ještě druhé figurky, ty bílé - na ty se ale většinou zapomíná. Když tady to “já” bude moc veliké, tak ty bílé figurky upadnou úplně v zapomnění.
Jenomže tím, že se přehlédne útok, ten neznámý bílý protivník začne těžce vyhrávat. Tak už to chodí, přehlédnete figurku a šup! - už nemáte střelce. Kdo asi bude ten druhý, neznámý protihráč s bílými figurkami, to možná napadne přítomné křesťany. Znáte ho…? (směje se)
Už je to tak, ten bílý začne vyhrávat na celé čáře. Samozřejmě, má důvod. Synku, synku, co mi to tady provádíš... vidíš, seberu ti jednu figurku. Pak ten černý zkusí přejít do útoku a šup! - najednou nemá věž, pak přijde o koně… A pomaloučku mu ty jeho cenné figurky začnou ubývat. Pořád ještě brání svoje “já”, jenomže postupně zjišťuje, že asi není možné sám na světě vyhrát, že to patrně nejde, a navíc že bránit něco, o čem Buddha dokonce tvrdí, že to nejen není trvalé, ale že to nikde ani pořádně nenajdeme, nemá vůbec žádnou cenu.
A teď přijde takový zásadní bod obratu. Pokud jste někdy sledovali šachovou partii velmistrů a všímali si jejich tváří, tak je to moc pěkná podívaná v okamžiku, kdy jeden z nich pochopí, že už nemůže vyhrát. Kdyby to byl začátečník, tak by prostě čekal, než mu ten druhý, ten lepší, sebere všechny figurky. Nakonec by mu zůstal stát chudák král sám jako kůl v plotě a byl by konec. Jenomže mistr v šachu, ten to udělá jinak! Ten včas pozná: tohle se jasně nedá vyhrát. A co udělá v takové situaci, co je pak v šachu obvyklé? Ano, víte to, jistě… Správně, vzdá se!
To je totiž projev inteligence v člověku, ať už obyčejné či nějaké vyšší, vzdát prohranou partii včas. Není to žádná ostuda - tak to musí být, tak je to správné. A podobně člověk, když jednoho dne pochopí, že pevné “já” není udržitelné, tak to vzdá.
V tu chvíli se stane, že tady ten král, podívejte se na ty figurky, přestane být tou nejhlavnější figurkou na šachovnici, ale že už je to prostě zase jenom jedna figurka. Přestane bránit ten přelud a najednou je z něho zase ten správný pan Vokurka nebo paní Vomáčková. Co se stalo? Docela jednoduchá věc - on přestal být nejdůležitější na světě.
Ono je to vlastně strašně, opravdu zoufale jednoduché, jak to v nás chodí: Pokud je pro nás to nejdůležitější na světě myslet jenom na sebe, nedá se nic dělat, musíme přiznat, že bráníme svého černého krále. Když ale tohle pustíme (drží v ruce figurku a pustí ji na stůl), když tohle (zase ji zvedne a mává s ní) se vzdá, tak to, co bylo původně nejdůležitější, je opět docela obyčejná figurka na šachovnici, taková jako každá jiná.
Pak je tu ještě jedno kouzlo, moc krásné kouzlo. Víte jaké ? Může se zase klidně hrát dál! Ono to vlastně vůbec nijak nevadí, jenom stačí vědět, že to je jenom figurka a že není nějak zvlášť odlišná od jiných figurek a hlavně, že to není ta nejdůležitější věc na světě, která se musí a musí pořád za každou cenu bránit.
Vipassaná a myšlenky na sebe
Řečeno jinak, člověk by měl zkusit nemyslet pořád jenom na sebe. Možná, že jste dneska čekali, že na vás vysypu nějaký úžasný buddhismus, nějakou vznosnou filozofii, něco složitého a tajemného, nebo raději rovnou zakázaného. Ne, prosím, je to docela obyčejná věc, přesto ale tato naprosto jednoduchá a úplně obyčejná věc vám otevře cestu k probuzení. Je to nejkratší cesta na světě vůbec. To tady říkám s plnou zodpovědností, tak to opravdu je. Cesta k pochopení “já” je to nejkratší vůbec, co je možné.
Princip je nesmírně jednoduchý: aby naše “já” nebylo to nejdůležitější na světě, aby to nebyl náš umělý střed světa. Právě toto, v tom to je. To je celé.
Poradím vám báječné cvičení, které jsem sám mnohokrát opakoval: Takhle koutečkem oka jsem koukal, kolik z myšlenek, které se objeví, jsou na sebe a kolik z nich ne. A podle své možnosti, nikdo to nedokážeme rovnou, jsem se snažil nešvindlovat. To se nesmí ani v šachu, samozřejmě, a to se samo trestá i v meditaci tím, že pak nic nejde. Švindlovat, to je zkrátka špatně.
Pokud tohle sami zkusíte, třeba hned nebo potom, úplně sami - sledovat, kolik myšlenek je jenom na sebe, tak se z počátku zhrozíte. Opravdu, každý se zhrozí a je mu hanba, že by zčervenal, pak zezelenal a zalezl tři metry pod zem, protože zjistí, že devadesát devět procent toho všeho je pouze a jenom o něm samém: “Co já si počnu?”, “Co budu dělat zítra?”, “Co jsem měl udělat?”, “Proč jsem to neudělal?”, atd. Zjistíte, že za každou nejdřív druhou a pak dokonce za vůbec každou myšlenkou se tam vždycky šklebí tady ten náš pan Egon Důležitý. To je takové první uvědomění a skutečně je to ohromná věc, taková pořádná facka.
Věřím, že každý z vás by to dokázal velmi rychle zjistit, tam není žádná magie, žádný švindl, že v jednom kuse, pořád, ať přímo nebo nepřímo, myslí jenom na sebe. Například: dám na povodeň, no to budu potom fešák! A už je to... Nemyslím na povodeň a na to, jak postižení dopadnou, ale na to, jak já budu hodnocený, že jsem dal na povodeň a tak dále. Chce to skutečně trpělivost a kousek po kousku si odškrtávat, bylo tam “já”, bylo tam “já”, ještě pořád tam bylo...
A teď, jak člověk tohle zjistí a vezme to smrtelně vážně, tak nesmí udělat jednu hlavní chybu. Hádejte jakou. Takovou dost záhadnou… napadne vás to?
Ta chyba je přestat se sám mít rád. Ano? Z předchozího totiž může plynout takový pocit – je tu ego, ten pan Egon Důležitý, to jsem vlastně já, a to je úplně špatně. No a co je špatně, to nemám rád, fuj, fuj! a tak nemám rád sám sebe. Z toho pak žijí takové smutné lidské vlastnosti, jako je sebepohrdání a sebeponižování se a odstrkávání se, prostě člověk najednou jakoby chodil s černým znamením na čele, že si vůbec dovolí říci “já”, že se opováží vypustit to slovo z úst.
Tak to je prosím těžký omyl. Člověk se nesmí začít nenávidět, to by bylo špatně. Čili nesmí tam být sebezatracování. Honem tu to hrozné slovíčko ještě napíšu na tabuli, to je moc důležité: Sebezatracování. To ne! Pro jistotu ho pěkně přeškrtneme. To už jsme tu přece říkali, jak kdysi jeden kamarád říkal: “Až já to ego chytim, JÁ mu potom ukážu!” No, to by dopadl. Tak tohle ne, to je špatně. Místo toho musí přijít jiná věc, tady ji napíšu, aby byla hezky vidět, zvaná - sebeuznání.
Sebeuznání znamená narovnání toho pokřiveného vztahu, ze kterého se zveličila jedna půlka, to “já”. Člověk se musí srovnat sám se sebou. Už víckrát jsme si tu povídali o vipassáně, jak to celé krásně funguje. Na opakování: vipassaná je od “pasení”, je to jako když se pasou kravičky, tak se také pasou myšlenky. Kravičky se nepasou tak, že by se honem utíkalo za každou a strkala se jí tráva do čumáku, tuhle papej a tahle je fuj. Na kravičky se kouká pěkně z dálky a jenom když nějaká odběhne, tak se za ní pošle ovčácký pejsek. A stejně je to i s myšlenkami. Myšlenky se pěkně nechají, hezky se pasou a když naše pozornost odběhne už moc daleko, tak se zase pěkně vrátí nazpátek, kde předtím byla - to je ten ovčácký pejsek.
Řekli jsme si, že většina našich myšlenek se nějak týká toho “já”. Nám nejde o to, nějak je zahánět nebo je jinak přikrašlovat: “No, to ale nejsem já, to ne, podívejte se to...” Kdo se omlouvá? Aha, “já”, už tam vlezlo. Tak ne! Pěkně se to nechá pást a pěkně si to člověk prohlídne. A jak už jsme říkali, ono to s tím “já” funguje tak, jako s tím stínem. Jak se na to posvítí, najednou to zmizí.
A v meditaci je to stejně. Jak se na takovéhle myšlenky pěkně posvítí, hlavně na ty chudinkovské, co nám dělají mindráky, “co bude se mnou zapomenutým, zneuznaným, až já...”, tak najednou, z ničeho nic - zmizí, nejsou! V tu ránu máme z devadesáti devíti procent myšlenek na sebe jenom devadesát pět. Jenom! No sláva, to nám to hezky pokračuje! Člověk se konečně poctivě podíval, co vlastně v té mysli opravdu dělá. Říká se přece sebepoznání - člověk musí chtě nechtě poznat, co v něm doopravdy je.
A tohle jednoduché poznávání, jak věci jsou, to samo od sebe způsobí, že to začne v člověku povolovat. A takhle si začne pomaloučku, polehoučku odpočívat od sebe, a to tím, že to hezky nechá a že nepodporuje takové ty zbytečně nafouklé myšlenky: “ co já s tím”, “co ono mně”, “co oni” atd. Tohle se nechá, pustí se to, povolí se to (naznačuje rukou upuštění). Všimněte si, povolí se to. Povolí. A to je přesně to, co musí udělat křeč v zádech - také povolit... Ano, povolit to musí... V člověku to zkrátka vevnitř povolí.
A když se zase vrátíme k cestě lásky, k Rádze a ke Krišnovi, tak tam to povolí úplně jednoduše. Jak? Mají se rádi. A láska je tak veliká síla, že v ní povolí úplně všechno. A proto je důležité, aby člověk v sobě vevnitř byl moc laskavý, aby se tam všechno mělo hrozně moc rádo. To mi připomíná, kdyby Krišna mluvil česky, řekl by: “Rádho…” Vidíte, rádo… Tak se to tam pěkně vevnitř musí mít rádo. A pak to v nás hezky povolí a je to tam správně.
Všechno nebo nic
Teď se na to já znovu pokusíme podívat z různých stran. Z buddhistického pohledu jakoby vlastně v člověku žádné pevné “já” nebylo a vzniká znovu pokaždé, když člověk řekne “já”. Tím nám najednou vyskočí. Kdyby nenastala ta křeč, o které jsme tu mluvili, tak by to celé zase jako vlna opadlo a zaniklo. Buddhisté říkají “vznikání” a “zanikání”. Věci povstávají, věci se rozpouštějí. Tak je to správně. Když někdo řekne: “Petře…”, tak tady, v tu chvíli se ví, že je to Petr. Oslovil jsi mě “ty”, ten druhý, a proto jsem tady také “já”, to je dobře. Jenomže když ten Petr sedí v klidu a široko daleko nikde nikdo, tak není žádný zvláštní důvod, aby někomu říkal “ty”, a proto také není žádný zvláštní důvod, aby navíc cítil nějaké “já”. Tak to říkají buddhisté a tak to ti probuzení také umějí.
A teď, jak to říkají další. Představte si to: Na začátku jsme říkali, že to “ty” a “já” patří dohromady. A teď člověk řekne “ty” třeba kocourovi: “Ty kocoure!” A když se mu to moc pěkně podaří, když řekne od srdce “ty kocoure, ty kočičáku jeden chlupatá” a hezky ho obejme, tak v tom okamžiku ho ani nenapadne dělat nějaký rozdíl mezi sebou a tím kočičákem. V tu chvíli se to “já”, co byl předtím jenom člověk, rozšíří i na toho kočičáka. Vzpomeňte si, jak jsme meditovali na začátku – rozšíří se to nejdřív na toho, koho máme rádi. Pak ještě na babičku a na pana průvodčího a nakonec dojde i na ty nafoukané pány v televizi – co už se o nich zatím dá říci jenom “tamti”, “oni”.
Co když se to zkusí i s nimi: Podívej, ty politiku jeden, (nebudu říkat který), pojď blíž a pěkně ukaž, co to tam děláš a kolik za to bereš… A už to není nějaký “tamten”, najednou to je “ty”. A to už má mnohem blíž k “já”.
Tak se člověk pomalu rozšiřuje, počínaje nejdřív bytostmi, osobami, a pokračuje dál: Tyká si se stromy: “ty břízo”, takhle ji pěkně vezme a obejme ten stromeček a najednou cítí, ano, ano, správně, to jsem také “já”. Výborně, bříza… A co třeba voda? Vodu má taky rád a tak se ponoří a radostně se v ní plácá, to je moje vodička, pojď sem hezky, čachtej se tu se mnou…
Tím člověk zjistí, že může objímat celý svět a že vlastně všechno, na co se obrátí, co osloví “ty”, tak to je také “já”. Buď to udělá postupně, po kousíčkách, anebo celé najednou. Tím tu z ničeho nic zbude nakonec jedno obrovitánské “já” a to se má celé strašně moc rádo, ta láska tam pořád zůstává, kam by taky jinam přišla.
Všimněte si, před chvílí jsem tvrdil, že Buddha by řekl: “Ale kde by se vzalo, žádné pevné já tu není.” A najednou ho tu máme, dokonce tak strašně veliké, že už kromě něj nic jiného není, a navíc to není nikdo jiný než my sami. Když má člověk úplně všecko rád, dočista všecko, ani kousek nevynechá, ani toho darebáčka, který provedl to a to... pojď sem také, pojď sem, kluku jeden zlobivá… když tohle všecko vezme hezky do náručí, tak najednou jakoby tu bylo - říkám jakoby - jedno obrovitánské “já”.
Tak a teď se podívejte, zkusíme to namalovat na tabuli. Když bude takhle strašně obrovské “já” a už nic dalšího nebude - mezi námi, musí se tomu ještě říkat “já”? Když už nic jiného není, ani kousínek, ani, ani drobínek? Jistě, nemusí. Tím se z druhé strany dostáváme k Buddhovi. Ono je to vlastně buď nic, anebo je to všechno, jenže to vychází úplně stejné. Tam není žádný rozdíl. Jediné, co je špatně, když to “já” je něco mezi tím, náš známý pan Egon Důležitý, sice vždycky prostřední, ale už dost velký na to, aby ho to pořádně bolelo.
Naopak když to “já” buď vůbec není, anebo když to je úplně všechno, tak nikde nic nepřekáží, všecko se má rádo, všecko je úplně dobře a je to úplně totéž. Je to príma, ohromná věc. Člověk skáče a je mu dobře, no jéje… Jak je dobře na světě, skvělá věc…
Nejkratší cesta
Nedávno jsme si tu říkali na přednášce o mudrcích, že kdo v buddhismu takzvaně “dospěl k prameni”, kdo se poprvé jakoby “namočil”, tak ten právě pochopil, jak to s tím “já” doopravdy je. Mohl se k tomu dostat tak, že “já” je buď něco, co je vždycky jen na chvilku, co přichází a zase odchází, nic trvalého, že “já” je vlastně jenom dohodnutá věc. Anebo zase z druhé strany, že je to něco jakoby tak strašně obrovského, že to není s čím srovnat, a tím to zase ztrácí tu vlastnost něčeho vytrženého, izolovaného a hlavně bolavého. Je tomu pak strašně dobře. A skutečně člověk, který toto pustí a vyřeší, je velmi šťastný, je mu na světě dobře a říká se o něm, že překonal první práh, dospěl k prameni. Stal se z něho člověk, který se poprvé probudil, který poznal. Není ještě zcela osvobozený, to jsme říkali na té přednášce, co všechno ho ještě může čekat. Ale to, co dokázal, to už je moc veliká věc. Hlavně si všimněte, jak krátký je to kousek. Jde o jednu velmi prostou věc, řekli jsme si, že si to každý přinesl s sebou, nikdo to doma nezapomněl. Kdyby to udělal, tak sedí tady u mikrofonu. Měl bych pak volno, bylo by to príma. Každý to má sebou… A každému se to proto může kdekoli velmi rychle podařit, často nečekaně, aspoň na chviličku.
Znovu opakuji, že je to vůbec ta nejkratší možná cesta. Že tahle maličkatá věc (ukazuje zase figurku krále) je vlastně strašně veliká. Toto málo je hrozně moc! Tady skutečně platí, že kdo dá sebe, tak dostane všechno.
Tak si ještě na půl minutky nebo na minutku zkuste to, co jsem říkal. Tentokrát to zkusíme buddhistickou cestou, že se člověk jakoby odloží stranou… jako ta jedna figurka. Takhle se dá jakoby vedle… a ta původní ústřední myšlenka “já”, ta se stane zase jenom myšlenkou, úplně stejnou myšlenkou jako ty ostatní. Tak pěkně, laskavě, hezky se to vyrovná, vyhladí a nic nevyčnívá. A tím je v člověku mír a všechno je správně.
Tak. Jé, to vám to najednou hezky medituje… Vidíte, jak krátká je to cesta. Přiznávám, čekal jsem, že všichni budou utíkat domů, a ono to tady tak krásně chytlo. Pane jo, to by Buddha koukal, jéje! To byste mu udělali radost… Představte si, že učil až do svých osmdesáti let. Chodil pořád po Indii tam a nazpátek. Čtyřicet pět let učil svatou dharmu, plných čtyřicet pět let. Patnáctkrát déle než Kristus. Čtyřicet pět let pořád chodil a všude opakoval tu samou hrozně jednoduchou pravdu, jak se zbavit zbytečného trápení. Takovou prostou věc. Tak to dělal Buddha a měl by teď z vás radost.
Tím jsme se zase pěkně vrátili tam, kde jsme začali. Ono to je vždycky dobré, vracet se. Vracet se je úžasná věc. Vlastně tohle celé jsou takové návraty člověka zpátky k sobě. Už jsme tu říkali, že zpočátku byl každý mudrcem. Když byl člověk malý, bylo to správně. Někdo už má ale pořád zataženo a ten pak má, kam se vracet.
Zkusíme se tedy vrátit k úvodní meditaci a vzpomeneme si na někoho, koho máme rádi. Teď nám to musí jít o hodně lépe, protože víme, že když u toho budeme myslet na sebe, že se nám to bude málo dařit. Když budeme pěkně myslet na něj, tak se to bude dařit lépe. Tak to zkusíme.
Tak jsme říkali: koho máme rádi, potom ty ostatní, které jenom známe, ty k tomu přidáme hezky... a potom ještě těch pár výjimek, které jsme náhodou rádi neměli. Šup sem s nimi taky... Ty sem také patří. A jakoby se každému z nich podíváme do očí a řekneme “ty”. “Ty” to jsi. A “ty” také to jsi. A pak tohle “ty” řekneme krásně všem bytostem, které jsou na světě. Jak to říkají buddhisté: malé a veliké, tlusté a tenké, chytré a hloupé, to všechno všecičko, každé té bytůstce se dá říci “ty”.
A naše zeměkoule, té se také pěkně dá říci “ty”. “Ty moje planeto, jsme tady spolu.” A celému vesmíru se také dá říci “ty”. “Ty světe můj, tady jsme spolu, pořád, nejde to jinak.” A pak už vůbec člověk řekne “ty” tomu všemu...
Tak takhle pěkně prosím jděte hezky domů a pamatujte si to. Vždycky, když každému řeknete “ty”, tak to je právě tohle “ty”, tohle kouzelné slovíčko, pomocí kterého má člověk druhé rád. Moc potřebné slovíčko. A čím tohle “ty” budete umět lépe říci, tím méně vás bude trápit jiné slovíčko, které je “já”. A to je cestička, moc krásná a moc prostá, jak se dostat z trápení. Tak si to pěkně pamatujte, “ty” člověče, “ty” můj kamaráde… A je to.