Buddhova poslední léta

Petr Pavlík

Buddhistické večery, XV. cyklus - podzim 2004, Dlouhá 2, 1. 11. 2004 

Lístky na vlnách

Dobrý večer. Vidím tady mnoho známých i méně známých tváří. Zdá se, že mnohý z vás tu měl při meditaci souboj se zády a s nohami, to je normální. Někdo bojoval i s myslí, raději by ji asi nechal doma, ale ani to nevadí v meditaci tolik, jako spokojeně pospávat. Obvykle se to střídá: přemáhání těla, aby sedělo rovně, nás v meditaci budí, a když se nám pak podaří dosáhnout určitou koncentraci, že už ty tělesné pocity nejsou tak nepříjemné, tak tělo povolí, a to přišel čas znova se narovnat. Tělo, to je potřeba brát opravdu vážně, respektovat ho, smířit se s ním, ale zase nesmí být tím hlavním. Poslední pak, co tělo člověku připraví, to je stáří, od toho neutečeme nikdo. Uvidíme dál v přednášce, jak se s tím vyrovnával Buddha.

Teď tady společně sedíme ve čtvrtém patře nad uličkami Starého města, a když si to promítnu zpátky, jak jsem přicházel, tak Staroměstské náměstí bylo krásně osvětlené, štíhlé gotické věže se tyčily vysoko do tmy, a když si to promítnu ještě víc nazpátek, to bylo včera v neděli, to jsme šli s Vláďou Bláhou údolím Kocáby. Nad řekou se táhly podzimní mlhy a na maličké oblázkové pláži ústil do Kocáby přítok, nepatrný, čisťounký potůček, a na něm plavaly zlaté lístky. Houpaly se a jeden za druhým poskakovaly přes vlnky až do zpěněných peřejí Kocáby. Odplouvaly pak kamsi do ztracena, bylo to tiché a velmi krásné.

Proč to tu říkám? Protože běh našeho života se s buddhismem velmi dobře snáší, nepřekáží si navzájem, stejně jako ty lístky plavaly po tom proudu. Není tu meditační polštář, pak dlouho nic, a pak nějaká samsára, okolní svět, sice ještě pořád lákavý, ale jinde zase protivný. Ne, tak to opravdu být nemusí, tam Buddhova cesta nevede. Mahá Kassapa, to byl vlastně původně přísný člověk, v mládí byl vojákem. To byl ten, co se mu pak po Buddhově smrti podařilo udržet Buddhovu Sanghu, aby se nerozpadla, a na to byla jistě potřeba železná vůle.  Jenže právě tenhle na pohled skalní buddhista po sobě zanechal krásné verše, kde velebí krásu hor a řek. Všecko tedy tenkrát nebylo tak strnulé, jak se nám to dnes může na první pohled zdát z buddhistických textů, občas tam prosvítá skutečné porozumění a krása.

Dostat se na druhý břeh

A teď se přeneseme pohledem z letadla na široký tok řeky Gangy, která se pomalu vine nekonečnými indickými pláněmi, a okolo které se odehrávaly dějiny rané sanghy. Byla to tehdy první kulturní krajina, která mohla dát vyrůst něčemu většímu, co ji přerůstalo. Při pohledu z výšky se tam na obou březích hemží spousta lidiček, z nichž jedni se snaží dostat na druhou stranu, zatímco ti druzí za vodou se snaží o totéž, také se dostat na druhou stranu. Dočteme se, že ten břeh byl tak plný všelijakých poutníků, že ani krávy se nemohly napít z té řeky, jak si tam ti lidé překáželi. Jedni se sháněli po člunu, jiní potřebovali prám, další sbíjeli vor.

Opodál stojí Buddha se svými mnichy, ti také patrně chtěli na druhou stranu v tom návalu. Jak tam stojí, tak se zamyslí a praví:

„Podívejte, mnichové, oni se chtějí přenést přes vodu, aniž by se namočili, oni se chtějí vyhnout hloubce. Shánějí se proto po mostu nebo po voru, zatím co moudrý, ten by si měl uvědomit, že právě teď už na tom druhém břehu stojí.“

A dál se ještě dočteme, že v tu chviličku se všichni přenesli přes řeku Gangu a jako zázrakem stáli na druhém břehu. To už asi nebylo doslova, dneska bychom spíš řekli, že na tom druhém břehu vlastně stáli od samého začátku, protože kdo určí, který břeh je ten druhý? Záleží přece na tom, odkud se díváme a zda si konečně uvědomíme, že náš utkvělý pohled není nijak výjimečný, že se hodí na něm nelpět a včas ho podle situace změnit.

Dnešní přednáška bude o posledních létech Buddhových - o jeho stáří a o jeho odchodu. Celý příběh má tři základní roviny děje: Jednak je to Buddhův osobní příběh, prožitek jednoho probuzeného života a osobní svědectví, že je to možné uskutečnit. Pak je to druhá, širší rovina, na které spočívá děj, a to jsou dějiny sanghy, společenství mnichů. Jsou to Buddhovi přátelé, je to nauka, kterou po sobě nechává, a je to později i celá instituce, řád mnichů. A potom je tu třetí rovina, ta je ještě širší, tu jsme teď zahlédli pohledem z letadla – jsou to dějiny celého indického subkontinentu. Mahárádžové, lidnaté státy a mocná města, jež tehdy vznikala v úrodné nížině řeky Gangy, a také konkurenční duchovní směry a jejich zastánci.

Nirvána se zbytkem a beze zbytku

Tak kde začneme? Zkusíme to zprostředka, povíme si něco z Buddhovy dharmy, a to o nirváně. Budeme to dnes potřebovat, protože na konci svého života Buddha do nirvány došel.  Či odešel? Nebo v ní prostě byl? Ani jedno z toho, nebo vlastně všechno.

Co největšího může člověk dosáhnout za života? Že úplně zmizí sám v sobě. Nebo že tu z jednoho pohledu je a z jiného není. Nebo že překoná sám sebe, překoná smrt, překoná život, překoná nebe a peklo, překoná zrození. Tak to je nirvána. A naopak, kdyby tu byla nějaká věc, na kterou se dá ukázat, nějaký zázračný stav mysli, který se dá navodit třeba nějakým práškem, tak by to nirvána být nemohla.

Buddhisté navíc učí, že je tu nirvána se zbytkem a nirvána beze zbytku, tady jakási malá a velká nirvána. Nebo řekněme trochu ušpiněná a úplně čistá, kdyby se vám to líbilo víc. Jak to? Kdyby byla nirvána úplně beze zbytku, nemohl by totiž o ní vůbec nikdo svědčit. Aby mohl Buddha učit druhé, aby mohl jíst, chodit se žebráckou miskou, tak musel být pořád ještě člověkem. Nemůže všechno zmizet, nemůže se všechno rozplynout, nemůže nic nebýt – a to je ten zbytek, ta podmínka života, která tady ještě chodí a raduje se a má druhé ráda a povídá si s někým a ti mu jsou za to moc vděční.

Samozřejmě nám jako lidským bytostem jsou vyměřena nějaká léta, po kterých se naše tělo rozpadne. Kdokoli bude podobně jako Buddha plně probuzený, rozpustí své závislosti a bude žít svatým životem, ten pak skončí tím, že po smrti se rozpustí úplně všechno, co drželo pohromadě. To je pak nirvána beze zbytku - nic už nepřekáží, nic už nebrání svobodě, ani to poslední pouto, lidské tělo. To je přibližně, jak si to hledající může představit. Ten, kdo opravdu ví, o co jde, ten to vidí ještě o mnoho blíže a jednodušeji.

Píše se, že když Buddha umíral, tak Ánanda, který ho znal po celý život a který v posledních desítkách let byl současně jeho přítelem i služebníkem, se hrozně divil, jak je to možné, že Buddhova tvář a celé tělo jakoby zářilo. Buddha mu na to říká: „Probuzený září, když se probudí, a pak také když odchází.“

Proč to tak je? Třeba teď na podzim je krásně čistá obloha, a když slunce vyjde, září pro nás významně, protože vnímáme ten rozdíl - byla tma a teď je světlo. Potom jde po nebi a kulminuje, to jsou zralá léta učení, kdy se šíří nauka, a my to vnímáme jako celé souvislé období. Nakonec slunce zapadá a v ten okamžik zase zvláštním způsobem září, protože právě to my dokážeme zachytit. Je to taková zvláštní síla, zvláštní energie těchto dvou okamžiků. Proto také okolo dosažení osvícení a okolo smrti bývá nejvíc legend. Také okolo narození, to je zase začátek hmotného života.

Skromnost následovníků

Buddha byl skutečně velkým světlem. Někdy až tak velikým, že už někoho oslňoval nebo zase jiného zastiňoval. Proto se stalo, že dokud neodešel ze světa, tak jeho žáci a hlavně jeho nejbližší přátelé nemohli příliš projevit svoji originalitu. Možná, kdyby Sáriputta nebo Móggallana bývali přežili Buddhu aspoň o deset let, byli by uznávaní jako velicí učitelé. Ale takhle hráli celý život roli pouhých Buddhových přátel. Právě Sáriputta mu jednou říká: „Pane, jsem přesvědčen, že tu nikdy nebyl, není a nebude žádný brahman ani jógin, který by byl osvícenější než Vznešený. A Vznešený se usměje, „Jak jsi na to přišel, Sáriputto?“ A ten dál vysvětluje, že pokud se takový někdy našel nebo jednou najde, tak bude stejně osvícený a bude muset splňovat ty samé podmínky. My bychom třeba řekli, že srdce už nemůže být čistší než čisté.

Ano, je to podané velmi uctivě a diplomaticky. Sáriputta totiž neříká, že by se nemohl najít takový stejný.  To je mezi oběma přáteli moc pěkně zahrané, protože výsledný dojem stále zůstává, že nejlepší je Buddha, a přitom tam chybí nějaké zbytečné vyvyšování. A pokud se tak stane, dodělají si to později věřící sami, aby měli „velkého tatínka“ - to až když chybí jejich srdcím. Tak se to konec konců stalo i v jiných náboženstvích - žádný z jejich zakladatelů sám přímo netvrdil, že nemůže být druhý stejný. To už pak záleželo na jejich následovnících, a je to pochopitelné a naprosto lidské. Pro nás – pokud se opovážíme vzhlédnout tak vysoko – je to trvalá výzva k následování, otevřená možnost, podaná ruka: zkus to také sám, brána není nikdy docela zavřená.

Jenže z těch, kteří viděli Buddhu z pozice jeho slávy, všeho toho úžasného a obdivuhodného, co se mu podařilo v lidském životě, se málokdo zajímal o to, jak to všechno Buddha sám cítil, jak to ve svém stáří sám snášel. Táhlo mu tehdy na osmdesátku - původně šlechtic, vyrostl na královském dvoře, kdy pro něj bylo běžné držet luk nebo meč, jezdit na voze, poslouchat a poroučet. Se stejnou energií pak překonával vlastní tělo a vlastní mysl a naučil se to, co je pro bojovníka nejtěžší, vzdát se.  Potom překonával tou samou silou všechny možné ústrky a problémy v mnišském společenství, a to plných čtyřicet pět let, pevně, trpělivě a ohleduplně. Musel to tedy být nesmírně výkonný a činorodý člověk. A ten teď měl snášet útrapy stáří! Ani pro něj to nebylo nijak snadné, poslouchejte, co píše:

„Styď se, podlé stáří, původce ošklivosti! Věk teď pošlapal tvary, které byly dřív ozdobou. Ani žít do sta let neznamená oklamat úpadek. Kůže už není tak hebká a jasná. Údy jsou ochablé a svrasklé, tělo je sehnuté a smysly jsou otupené.“

Zbývá jen málo

Vidíte, že Buddha o sobě nikdy neříkal víc, než holou pravdu, a to ani tehdy vysoce postavěným velmožům, se kterými se vzhledem ke svému královskému původu snadno přátelil. Jednou se ho ptal král Pasénadi:

„Když je král obklopen mnoha nepřáteli, z každé strany útočí jedna armáda, když mu nemilosrdně hrozí zničení lidských hodnot, ztráta existence, co má dělat?“

Vypadá to, že král Pasénadi tady symbolicky vyjadřuje svou vlastní existenční úzkost. A Buddha mu na to říká:

„Jediné, co zbývá i v případě prohry, je kráčet zpříma cestou dharmy, kráčet cestou spravedlnosti, podporovat, co je blahodárné a co je záslužné. Milý králi, a stejným nepřítelem je také stáří. Nač bojovat s válečníky opilými mocí a posedlými touhou po slávě? K čemu jsou rádci, znající magické formule proti všem nebezpečím? K čemu jsou zlaté poklady v podzemních síních, aby se jimi dal nepřítel přeplatit, když se tak jako tak blíží stáří a smrt? A proto, milý králi, opakuji, jediné co zbývá, je kráčet zpříma cestou dharmy, kráčet cestou spravedlnosti, podporovat, co je blahodárné a co je záslužné.“

Co tedy po probuzení vlastně zbývá? Hrozně málo, ale přece něco. Ono není pravda, že probuzeného člověka vůbec nic nebolí. To je dobré si uvědomit, protože buddhismus je hodně učení o bolesti – její příčině a ustání bolesti, ale to opravdu vůbec neznamená, že člověka nic nebolí!

Co by se stalo, kdyby člověka vůbec nic nebolelo? Byl by necitlivý a tím také necitelný. Soucit přece funguje tak, že svým vlastním tělem prožíváme to, co druhého bolí. A kdybychom to sami necítili, kdyby nás to v tu chvíli nebolelo, tak z pouhých myšlenek by vznikla pouhá představa soucitu, ale nikdy opravdově prožitý soucit.

Prostě člověk, aby zůstal citlivý, tak ho to dál bolet musí. Naštěstí ho nemusí potkat všechno - utrpení, které si způsoboval sám, to by naopak ustat mělo. A toho je naštěstí tolik, že je to pak ohromná úleva, a o tom zase buddhismus je, toho se dosáhnout dá.

Kdyby tedy někdo nedal pokoj a ptal se „Tak co, bude pak po tom probuzení člověku líp, nebo ne?“ takhle docela obyčejně laicky (směje se) - tak odpověď je, že mu spíš lépe bude, hlavně v tichu a klidu. Jenom pokud byl dřív zvyklý zakrývat si oči, zacpávat si uši a být necitelný k bolesti druhých, tak to pak na něj o to víc dolehne, od toho do žádné nirvány neuteče.

Ani Buddha nikdy nevychvaluje, jak se v nirváně nevtělí, to nikde v kánonu nenajdeme. Ten o sobě příliš nemluví, protože mu na sobě nezáleží. Je to jenom starý nemocný člověk, který na světě dohromady nic nemá. Přesto netrpí existenční úzkostí, netrpí bolestí z bytí a pořád má ještě co rozdávat.

Ještě jsou tu všelijací zvídavci, kritikové a šťouralové. Tenkrát tu byli stejně jako dnes a začnou se Buddhy ptát: „Vznešený, jsou zde jistí jogíni a bráhmani, kteří tvrdí toto: Dokud je člověk ještě mladý s tmavými vlasy, mrštný a ohebný, tehdy je tu dokonalé a průzračné porozumění, pokud ho dosáhl. Ale jak je v posledním období života, osmdesát, devadesát, sto let starý, pak se ona průzračnost musí nutně ztratit.“ A Buddha na to říká: „Ne, ne, kdepak! Já už se blížím osmdesátce a kdokoli se mne zeptá na svatou dharmu, stále dostává to samé svědectví bez újmy na dokonalosti a průzračnosti.“ To byl bojovník! Přece jak by mohlo ubýt z něčeho, co už dávno všechno rozdal? Jak by se mohlo zakalit něco, co se nedá měřit, a co se buď jenom ví, nebo jenom neví, ale nikdy ne „trochu ví“?

Boj o nástupnictví

Pomluvy, ústrky, tahanice a spory nehrozily jenom Buddhovi samotnému, ale celému řádu. Tím se dostáváme k té druhé rovině pohledu, o které jsme mluvili na začátku, to byli Buddhovi přátelé, mnišská obec a celá tehdejší společnost. A jak čteme, čím víc se Buddha blížil osmdesátce, tím se situace stávala stále nepřehlednější.

Například Ánanda mu říká: „Za života Vznešeného jsem nenašel dva mnichy, kteří by si vykládali články nauky různě, jenže mnoho mnichů to dělá z pouhé poslušnosti. Jak Vznešený odejde, začnou se hádat. Kdepak o vznešené nauce, ale o způsobu života a o řádových pravidlech! To jim jde nejlépe.“

A to se také skutečně stalo. Na scénu se tak dostává třetí rovina pohledu, o které jsme mluvili v úvodu, a to společnost mahárádžů a jejich dvorů, představujících tehdejší politickou moc. Buddhovi je tehdy 72 let, do nirvány ho čeká ještě osm let života, a právě tehdy se mu objevuje sok. Jeho jméno se dochovalo jako Dévadatta, byl to Buddhův bratranec z rodu Sakjů, přísný asketa, patrně vzdělaný, jistě chytrý, také obratný řečník – tedy všechny předpoklady, aby měl ambice Buddhovi konkurovat. 

Jenže Buddha se nijak nehodlal vzdát vedení řádu ani určit svého nástupce, a tak Dévadatta použil politické intriky.  Získal si nejprve přízeň korunního prince Adžátasattu, syna magadhského krále Bimbisáry. Použil k tomu své kouzelnické dovednosti, kterými prince ohromil. Pro toho byl Dévadatta nejen uznávaný buddhista, ale navíc se zázračnými schopnostmi, a to se tenkrát velice cenilo, dokonce i mezi jinak střízlivými buddhisty. A tak začal Dévadatta zvolna stoupat na společenském žebříčku, na královském dvoře i doma mezi mnichy.

Co na to říkal Buddha? „Mnichové, nemusíte závidět Dévadattovi královské pocty, které se vám zrovna nedostávají. Je to jako strkat zlému psu před čumák žlučový měchýř, aby do něj kousnul. Rozzuří se a povede to ke zkáze. Nechte Dévadattu být.“

Děj tedy pokračuje. Veřejných událostí bylo tehdy málo a přednáška Buddhy byla veliká věc, a tak na ní byl přítomen i Buddhův přítel a ochránce král Bimbisára s celým svým dvorem. Před takovou velikou a vznešenou společností se Dévadatta postaví, obřadně si upraví plášť a s uctivě sepnutýma rukama požádá Buddhu o nástupnictví. Buddha na to mlčí. Když to opakuje třikrát a potřetí už Buddha musí něco říct, odpoví mu: „Nedal bych Sanghu ani svým nejlepším žákům Sáriputtovi či Móggallanovi, natož pak takové nule jako jsi ty.“ Tady používám slovo, které by tam bylo dneska. Buddha, ten tehdy použil ostřejší výraz, prostě mu tím dal společenských pár facek. Dévadatta pak zrudnul a odešel, stále ještě s hlubokou úklonou. Zdá se, že úplná nula zase nebyl, protože tím dokázal aspoň neztratit tvář na veřejnosti.

Buddha ovšem dobře ví, co tím způsobil. Jako dobrý stratég proto sezve mnichy a poručí jim: „Mnichové, teď půjdete na veřejnost a odsoudíte Dévadattu. Všude řeknete, že jeho chování se změnilo, že už s námi nemá nic společného.“ Sáriputta se na něj tázavě podívá a říká: „ Ale Vznešený, vždyť já jsem vždycky Dévadattu chválil.“ „A mluvil jsi přitom pravdu?“ „Samozřejmě, pane.“ „Tak vidíš, budeš mluvit zase jenom pravdu.“ „Rozumím, pane.“

A bylo to. Tak tedy mniši chodili královským městem Rádžagahou po tržištích a veřejných místech a všude vysvětlovali pocestným, že společenství mnichů už nemá s Dévadattou nic společného. To bylo velice prozíravé. Říkalo se, že Buddha měl mnoho nadpřirozených schopností, ale i bez nich nebylo zas tak těžké vidět, kam věci půjdou.

Král je mrtev, ať žije král!

Jaké bude tedy další dějství? Palácová revoluce. Dévadatta se dohodne s princem Adžátasattu, že ten svého otce krále Bimbisáru odstraní.  Bez jeho královské ochrany už bude volná cesta zbavit se i Buddhy.  Tak se stane, že se Adžátasattu s dýkou připevněnou na stehně vkrade do královských komnat, jenže vzápětí ho chytí stráže. Rádci ho nejdřív vyslýchají, a když se dozvědí jméno Dévadatta, přivedou prince před mahárádžu a hned navrhují pozavírat či ještě lépe pobít všechny buddhisty. Jenže Bimbisára jim na to namítne: „Buddha se přece od Dévadatty veřejně distancoval, ten s tím jistě nic společného nemá.“

Buddha byl tedy skutečně prozíravý, právě tohle jeho mnichy zachránilo. Co však udělal dál Bimbisára? Rozkřikl se na syna:  „A co jsi vlastně chtěl ty?“ „Já? Království!“ „Máš ho!“ A dal mu tím své království. Věřil, že velkorysým gestem nad synem vyhraje, podobně jako to viděl již kolikrát u Buddhy. Nevyhrál! Syn, stižen výčitkami, nedokázal takovou vděčnost přijmout a krále uvěznil. Možná také, že mu nevěřil, že si to nerozmyslí, soudil asi podle sebe. Faktem je, že Bimbisára tím skončil a podle různých legend ho jeho syn Adžátasattu, nyní magadhský mahárádža, nechal ve vězení umřít hlady nebo snad dokonce zabít.  

Na řadě je sám Buddha

Drama tedy stále klesá od odmítnutého nástupnictví až po královské vraždění. Kdo je teď na řadě? Sám Buddha! Princem najatí vrahové ho právě spěchají zabít a vplížili se už mezi mnichy. Jenže co se stane? Buď se nějak dozvěděli, že po návratu je Adžátasattu plánuje zlikvidovat, aby se o jejich úkolu nevědělo, nebo je sám Buddha přemluvil, aby se z nich stali mniši.  Vypadá to, že Buddha se zabít nedá!

Zdá se nám to na první pohled nemožné? Nepřehání tady legenda? Možná, ale je třeba si uvědomit, že ani Dévadatta, ani Adžátasattu neměli takové charisma jako Buddha. Ten byl v duchovním světě skutečným králem! Proto mu nemohli odolat ani prostí, suroví lidé, zvyklí denně zabíjet. A čím víc jich bylo, čím víc se to rozkřiklo, tím víc se pak báli i další vztáhnout na něho ruku. „Má magické síly, vidí všechno dopředu, byla by to pro mě ta nejhorší karma...“ Takové strašáky si asi ve strachu vyvolávali, a přitom netušili, co s jejich svědomím opravdu pohnulo. Byla to Buddhova neotřesitelná autorita.

Legenda se tak dostává ke svému vrcholu, kdy na to Dévadatta zbývá sám. Píše se, že shodil na Buddhu ze skály obrovský balvan. Zabít Buddhu se mu nepodařilo, jen jakýsi úštěpek ho poranil na noze.  Buddhu to pak hrozně bolelo, a to až tak, že přicházel Mára, aby ho pokoušel. Co to znamená? Že už byl se svou energií na hranici, za kterou by zcela propadl depresi. Ale stále ještě vydržel, opět překonal Máru. Jindy prý na něj zase Dévadatta poslal splašeného slona. Buddha zase vydržel, dokázal slona zastavit a uklidnit ho.

Jaký byl doopravdy Dévadatta?

Co je na těchto zkazkách pravdy, to dnes nevíme, protože jak příběh o Dévadattovi kulminuje, je stále barvitější. Je třeba zarážející, že by jinak prozíravý Buddha po prvním takovém pokusu Dévadattu z řádu rovnou nevyloučil. Rovněž literární prameny se rozcházejí. Ta rozšířená legenda je čistě théravádová, zatímco u jiných škol ji vůbec nenajdeme. Zdá se tedy, že bylo potřeba Dévadattu za něco pořádně očernit, a tak se pilně černilo, a to až tak daleko, že už je to dneska podezřelé.

Nějaká pravda ale za tím být musí. Co tedy mohlo být skutečným důvodem k odsouzení Dévadatty? Zřejmě něco společného se samotným přežitím mnišské obce, musela to být otázka jejího bytí a nebytí. A to viděl Buddha zcela jasně a vždy to dával na první místo – byl to rozkol v řádu.

Nejhorší, co mohl Dévadatta provést, vlastně ani nebylo zabít Buddhu – vždyť ten už se stejně blížil osmdesátce – ale provést útok na řádová pravidla: „Dévadatta je Buddhův bratranec, Ánandův bratr, všemi respektovaný mnich a navíc přísný asketa, leckdo mu proto uvěří. Opravdový rozkol v řádu může způsobit tím, že bude chtít řádová pravidla zpřísnit.  Jedni mniši to uznají, pro ostatní už to bude příliš, a rozkol v řádu je tady.“

Ty Dévadattovy přísnější požadavky se dochovaly dodnes. Poslechněme si, které to byly: „1. Mnichové by měli bydlet jen v lesích a ne v klášterech. 2. Nikdy by neměli přijímat pozvání na oběd. 3. Měli by nosit jen použitá roucha, nejlépe hadry ze hřbitova, a nepřijímat nic nově šitého. 4. Měli by spát jen pod širým nebem. 5. Nikdy by neměli jíst ryby a maso, ani když to dostanou.“

Buddha na to reagoval diplomaticky: „Kdo by chtěl, tak ta přísnější pravidla může přijmout, když mu to pomůže.  Ale jen dobrovolně.“ Tím se mu podařilo schizma na čas otupit, jenže Dévadatta pracoval dál. Stojí za povšimnutí, že v této verzi příběhu doposud neudělal nic, za co by mohl být prokazatelně vyloučen. Ale pak přišlo pět set nových mnichů, a to z Vésálí. Tam bylo zvykem žít na svoji dobu poměrně demokraticky, a tak zřejmě nebyli připraveni na Buddhovu bezpodmínečnou autoritu. Pět set znamená obvyklé číslo, kterým se v buddhistických textech označuje větší množství - tolik jich tedy nebylo, ale málo jistě také ne. Ty pak Dévadatta přemluvil na svou stranu a odlákal je. To už ale podle řádových pravidel nesměl, tím byl rozkol na cestě.

Buddha na to dokonce ani tentokrát nechtěl reagovat represivně, a tak za nimi poslal Sáriputtu a Móggallánu, aby rozkol urovnali pokojně.

Jak to nakonec dopadlo? Dévadatta, člověk toužící po úspěchu, si spočítal, že dva nejlepší Buddhovi žáci, Sáriputta a Móggallána, budou jistě ozdobou jeho shromáždění, kde je jinak sám se spoustou noviců. Jejich řeč bude patrně na vysoké úrovni a možná, že je dokonce dostane na svou stranu. A tak je uctivě pozdraví, nabídne jim nejlepší místa a dokonce jim dovolí, aby kázali svatou dharmu. Dočteme se však, že se přepočítal, že proti němu použili zázračné schopnosti. Které to byly? Sáriputta ovládal čtení myšlenek, zatímco Móggallana dokázal vnutit svoji vůli. Mimochodem (směje se) dneska to obojí umí každý úspěšný obchodník, ale tenkrát se tomu tak říkalo. Výsledek byl zdrcující: Dévadatta, kterého pořád opakovaná dharma už dávno omrzela, u té rozpravy usnul hlubokým spánkem. Naopak novice to hluboce zaujalo a jako jeden muž s oběma přáteli tiše odešli zpátky k Buddhovi. Dévadatta se probudil samotný.

Později se Buddhy ptali, co s těmi navrácenými mnichy: „To je máme znova přijímat do řádu?“ Buddha na to říká, ani nápad, to ne, jenom ať se vyznají z těžkého prohřešku a zůstávají pořád mnichy. To stojí za povšimnutí, jak jim dokázal zachovat lidskou důstojnost.

Jak dopadl Dévadatta? Na jednom místě v komentářích se říká, že ho pohltilo peklo. To nejspíš vyjadřuje, že přestože asi nakonec nějaké mnichy na svoji stranu získal, tak zůstal osamělý s utkvělou myšlenkou být lepší, stále něčeho dosahovat. Do takového pekla by se asi nikomu nechtělo.

O mnoho set let později však vznikly zápisky čínských misionářů, kteří se dostali do Indie, a ti psali, že tam našli několik klášterů, které založil Dévadatta.  Jenže ani ty už tam dneska nestojí. Krajní askeze a touha být nejlepší jsou sice veliká síla, mohou přežít i staletí, ale s Buddhovou střední cestou se měřit nedokážou.

Král nechal meč za dveřmi

Buddha byl velký diplomat, a tak nebyl sesazený Bimbisára jediným králem, se kterým se přátelil. Dalším byl Pasénadi, král kósalský, pro toho byl Buddha velkým vzorem.  Ani ten však neměl ke konci svého života radostný osud. Byl stejně starý jako Buddha, také už se blížil osmdesátce. Zemřela mu žena, skvělá královna Malliká, o které jsme již vyprávěli v přednášce Ženy v buddhismu. To byla ta původem květinářka, co ji pak Pasénadi po celý život hluboce miloval. Dala mu dceru, princeznu Vadžiru, a ta se pak stala manželkou krále Adžátasattu. Ano, pořád toho samého – v politice se musí odpouštět rychle!

A když Pasénadimu milovaná Malliká zemřela, procházel se bezradně v parku a při pohledu na kořeny stromů se rozpomněl, jak pod takovými stromy sedával s Buddhou. To byla vždy jeho útěcha.

Rozjel se ho tedy hledat, provázen svým generálem, až ho našel kdesi v lesní chatrči. Generála nechal spolu s královským průvodem čekat venku a dokonce tam odložil i meč a královský turban. Rozeběhl se k Buddhovi a líbal mu nohy vděčností.  Bylo to poslední, co ještě na světě měl. Říká: „Doma jde každý druhému po krku, ale tady vidím mnichy veselé a radostné, potěšené, klidné a míruplné. Dokonce Ti, Vznešený, nikdo ani neskáče do řeči, zatím co mně, samotnému mahárádžovi, skáčou do řeči moji rádcové. Místo, abys zabíjel své nepřátele, ty je přesvědčíš o své pravdě. Ty vládneš učením, zatímco já musím vládnout jen násilím.“

Tak vlastně král Pasénadi pronesl k Buddhovi státnickou řeč, kdo z nich je větší vládce. A to mu konečně pomohlo, to mu ulevilo, když sám sobě odhalil pravdu. Přiznal si, jak těžká je to věc, chtít spravedlivě vládnout.  Jenže ani u Buddhy si Pasénadi vyhlídky na lepší život nezajistil, dokonce naopak. Když vyšel z chýše, tak zjistil, že milý generál sebral královský turban a meč, to byly tehdy znaky královské moci, a zmizel s nimi. Pak je předal královu synu Vidúdabhovi a přemluvil ho, ať se zmocní vlády.  Pasénadi, ten jen dostal vzkaz, že do paláce již nesmí vkročit. Nezbylo mu tedy, než se odebrat ke králi Adžátasattu prosit o milost, aby ho přijali aspoň tam.  Do sousedního království bylo daleko a on tam šel pro jistotu pěšky a nepoznaný, aby ho nezavraždili. Dostal se až před brány královského města Rádžadgahy, ale stráže ho nepustily dovnitř. Noc před branami už nepřečkal, zemřel tam bez pomoci, zřejmě vyčerpáním.

Stát zpříma do poslední chvíle

Kromě zprávy o Pasénadiho smrti se Buddha dozvěděl ještě o další hrozné události: Nový král Vidúdabha zjistil, že jeho matka, kterou kdysi Sákjové dali diplomaticky za ženu jeho otci Pasénadimu, zdaleka nebyla urozeného původu. Jejím otcem byl sice Buddhův bratranec, zato její matka byla pouhá otrokyně.  A tak se Buddha dozvídá, že pak Vidúdabha v pomstě za ten podvod jeho rodnou vesnici nemilosrdně vyvraždil.

Nemá to konce, jakoby svět spěchal zašlapat poslední světlo, které ještě Buddha vydává. Zbývá mu ještě poslední opora, a to jeho dva nejlepší žáci, Sáriputta a Móggallána. Jenže ti byli oba ještě o čtyři roky starší než Buddha, a jeden po druhém mu odešli ze světa v jediném roce. Zbyl už jen Buddha samotný. Ten pak přijde na shromáždění mnichů a řekne tam pohnutou větu, kterou by od tak vyrovnaného člověka nikdo nečekal: „Toto shromáždění mi připadá prázdné.“ Bylo toho už hodně i na Buddhu. A tak se traduje, že tehdy se Buddha vzdal života, a že se přitom zachvěla země. Pak už jenom čekal na konečnou nirvánu, tu beze zbytku, už bez ničeho, co mu zbývalo na světě. Rozdal už všechno, rozdal lásku, rozdal moudrost, rozdal zodpovědnost a starostlivost, nezbývalo už nic a nebylo už z čeho dávat.

Indové mají pro velké osobnosti pojmenování čakravarti. Čakra je kruh a varti je točí, čakravarti je tedy ten, kdo točí světem. Tím Buddha skutečně byl, ten roztočil kolo dharmy, dal světu nový směr a uvedl ho do nového pohybu. Také to můžeme vidět i z druhého pohledu: byl to i člověk, okolo kterého se točí svět – už slabý, těžko vstávající stařec, stíhaný ranou za ranou, který nepadá až do samého konce. Přesto ale pevný bod, opora všech následovníků v pomíjejícím světě.

Sláva je v něčem jiném

Tenkrát jistě nikdo nepochyboval, že Buddhova smrt bude slavná, že to bude okázalé divadlo se zlatými nosítky a žasnoucím královským dvorem. Jenže ani to se nesplnilo, všechno mělo být jinak – bolavé, špinavé a nesmírně ubohé. Buddha nakonec umírá na půl cestě mezi dvěma stromy u vesnice jménem Kusinára. Ánanda vypráví, že to bylo zapadlé místo s domky z bláta, jakási díra na konci světa, čili žádné královské město. Navíc Buddha neumírá na něco slavného, na nějaké prokletí či nepřízeň bohů, ani není úkladně zavražděn, ani se nevznese do nebe. Ne, kdepak - bylo to docela obyčejné zkažené jídlo a k tomu se připojilo už celkově chabé Buddhovo trávení, na které si v posledních letech stěžoval. Zdá se, že to už nedostal včas ze žaludku ven, a tak zemřel v bolestech na rychlou otravu.

To je tedy poslední obraz - dva stromy, pod nimi na čtyřikrát složené roucho, na něm umírá Vznešený. Dorazil jen ten, kdo to stihl. Všichni mlčí, takhle rychle to opravdu nečekali.

A Buddha se nakonec ptá: Má ještě někdo k mému učení nějaké otázky? A všude je ticho. Všichni si myslí, že všechno vědí. Všichni, když ho vidí, tak v tu chvíli tváří v tvář smrti žádné otázky nemají, takovou sílu má ten okamžik. Buddha pak nakonec říká: „Je přirozenou vlastností všeho stvořeného, aby se to rozpadlo. Mnichové, dosáhněte dokonalosti horlivostí.“

Dál se dočteme, jak postupně procházel všemi osmi džánami, než skončil v nirváně. To bylo ovšem podle výpovědi svědků, Buddhova tvář již byla nehybná a nevypovídala nic. Následovala kremace a dělení relikvií, jak bylo tehdy zvykem. Kdo chtěl dělat pokročilého, ten zaťal zuby a díval se do země, komu už to bylo jedno, jako Ánandovi, ten plakal pro velkého přítele. Někdo jen tušil a někdo to i věděl, že ta skutečná sláva je v něčem jiném.

Nakonec maličkost k zamyšlení

Není to už moc smutné? Tak se vrátíme a ukážeme si ještě jednu scénku, aby nám bylo na cestu domů veseleji.  Je to často citovaný rozhovor, jak se ptal Ánanda Buddhy:

„Pane, jak se má [mnich] cvičit ohledně žen?“

„[Chovat se, jakoby je] neviděl, Ánando.“

„Ale když už je vidí, jak se má cvičit?“

„Nerozmlouvat s nimi, Ánando.“

„Ale když už s nimi hovoří, jak se má cvičit?“

„Mít se na stále pozoru, Ánando.“

Tak tenhle dialog možná všichni znáte, ale co už si asi z vás pamatuje málokdo, to je pozoruhodná okolnost: Kdy se na to Buddhy Ánanda ptal? Vyrůstali spolu na královském dvoře, byl to jeho bratranec stejně jako Dévadatta a spousta dalších, znali tam jistě každou dívku. Pak to byl také Ánanda, kdo jako jeden z prvních odtamtud odešel do řádu, dlouho byl novicem, pak se mu podařilo vstoupit do proudu, až si ho konečně Buddha vybral jako svého tajemníka. Další léta Buddhu doprovázel, věrně mu sloužil a pamatoval si každou jeho rozpravu.

Když si tedy promítneme celý Ánandův život, ptám se znovu: Kam zařadit tuto scénu? Kolik let mohlo být Buddhovi? Ví se to dokonce přesně... Netušíte? Osmdesát! Podobně i Ánandovi.

Kdo si to při čtení Parinibbána sutty uvědomí, tak ho to jistě zarazí. Na smrtelné posteli má Buddha Ánandovi řešit vztah k ženám, když na to měli celých osmdesát let! (směje se) Navíc měl Ánanda vysokou sociální inteligenci, hravě si poradil s princeznami i jeptiškami, byl k nim pozorný a laskavý, zůstal přitom poctivým mnichem a přitom ho všechny obdivovaly a měly rády.  Dává ta Ánandova otázka vůbec smysl? Přitom jeho následující otázka v sútře už je praktická, co udělat s Buddhovými ostatky.

Možností je víc. První, co se vždycky hodí, je sáhnout po literárních pramenech. V sanskrtské verzi tato pasáž úplně chybí, mohl to tedy být pozdější dodatek.

Pak je tu druhá možnost: Ánanda byl opravdu obětavý člověk, který jen málo myslel na sebe, a tak se na vztah k ženám mohl ptát za celou sanghu. Mohl předvídat, že to bude v budoucnu zásadní problém.

A pak je tu poslední možnost: chtěl poctivě ukázat, že vztah k ženám je věčná otázka, kterou ani on sám nikdy beze zbytku nevyřešil, přestože Buddhovy rady byly vždycky správné.

Tak to je všechno, můžete se nad tím zamyslet, a také nad posledními léty velkého učitele, co mu zbývalo a co ještě dokázal. Být mu za to vděční a vzít si z toho příklad.