Ánanda

„Vznešenému, osvobozenému, plně probuzenému
a jeho učení, jež tak skvěle vyložil,
jakož i společenství naslouchajících, kteří je s láskou uskutečňují,
těm všem, Buddhovi, Dhammě a Sanze, se klaním v úctě a pokoře.
Je štěstím, že Vznešený poté, co sám došel osvobození,
měl ještě stále soucit s příštími generacemi.
Nechť přijme tuto skromnou poklonu
za dlouhotrvající dobro a štěstí, jež nám dává.
Vznešenému, osvobozenému, plně probuzenému Buddhovi se klaním.
Též jeho učení, jež tak skvěle vyložil, Dhammě se klaním.
I společenství naslouchajících, kteří je s láskou uskutečňují, Sanze se klaním.“

Obětavá služba

I stalo se jedenkráte, že jistý mnich byl nemocný úplavicí a bezmocně ležel na zemi, zanedbaný, ve svých výkalech. Tehdy Vznešený obcházel příbytky mnichů, provázen svým služebníkem Ánandou. Když vešli do mnichova přístřešku a zjistili, v jak zbědovaném stavu se mnich nalézá, Vznešený se ho tázal:

„Jaká je tvoje nemoc, mnichu?“

„Mám úplavici, vznešený pane.“

„Ale máš přece někoho, kdo se o tebe postará?“

„Nemám, vznešený pane.“

„Nemáš? Jsou tu tedy zajisté ostatní mniši, aby se o tebe postarali.“

„Proč by se o mne, pane, museli starat? Já se o ně také nestarám.“

Vznešený tedy oslovil ctihodného Ánandu:

„Jdi a dones vodu, Ánando. Nezbývá, než abychom toho mnicha umyli sami.“

„Jak říkáš, pane,“ odpověděl ctihodný Ánanda a přinesl nádobu s vodou. Vznešený pak zvolna a pozorně poléval nemocného vodou, zatímco ctihodný Ánanda ho šetrně omýval. Potom ho společně uchopili za ramena a za nohy, zvedli ho a uložili ho na lůžko.

Toho dne Vznešený, pohnut onou událostí, nechal shromáždit přítomné mnichy a tázal se jich:

„Zdalipak je mezi vámi mnich nemocný úplavicí?“

„Ano, vznešený pane, máme tu jednoho.“

„A jak to, že se o něj nikdo nepostará?“

„Neudělal, pane, nikomu nic dobrého, stará se jen o sebe.“

„Mnichové, vždyť tu nemáte ani matku, ani otce, ani nikoho blízkého, kdo by se o vás postaral. A pokud se vy nepostaráte o druhé, kdo se pak postará o vás? Kdokoli z vás by byl ochoten posloužit třeba mně, stejně tak by měl být ochoten posloužit i komukoliv jinému. Pravda, může se stát, že postarat se o někoho je skutečně těžké - sám si zhoršuje svou nemoc, neví, co všechno mu škodí, nebere léky, nesvěří se, co ho trápí nebo o tom říká něco jiného, špatně snáší bolest. Ne každý mu také dokáže účinně pomoci: sám si plete léky, nezná dobře pacientovu chorobu, záleží mu spíš na vlastním pohodlí, nesnáší pohled na nečistotu či nemá dostatek odvahy, aby se nemocného ujal, dal mu svou naději a v příhodnou dobu ho potěšil slovy spásné dhammy.

Mnichové, přesto od této chvíle, ať se již nestane, aby se nikdo nepostaral o nemocného mnicha, dokud se neuzdraví. Má-li učitele, ať je to jeho učitel. Má-li žáka, ať je to jeho žák, a to tak dlouho, jak trvá jeho život. A není-li tu takový, ať je to jiný žák onoho učitele. A když ani ten tu není, musí se postarat celá svatá sangha, celé společenství mnichů. Jinak bychom všichni nesli vinu, za kterou je třeba se zodpovídat.“

Tak to byla jedna z Buddhových řečí, která je u nás méně známá, protože nepochází z hlavního proudu nauky, který tvoří sútry, ale z jiného koše, z Vinaji - ze spisů o řádu a kázni. Tam se totiž dozvíme spoustu věcí ze zákulisí tehdejšího mnišského života, jak to tenkrát celé opravdu chodilo s živými lidmi, a ne s ideálními svatými. Vždycky když už se stala zjevná ostuda, jako třeba ten náš případ s úplavicí, tak Buddha všecky svolal, a na tom konkrétním příkladě jim vysvětlil, co se nemá, a od té doby už - běda běda, kdyby to někdo opakoval! Další pravidlo bylo na světě a žilo se dál.

Muž číslo dva

Proč jsem tu scénku pro vás dnes vybral na úvod? Tentokrát ani ne tak kvůli ději, jako kvůli jejím postavám. Představte si, že by tam někdo z nich chyběl... Jen vzpomínejte, kdo tam vlastně byl: tak za prvé Buddha, pak jako druhý Ánanda, dále ten mnich s úplavicí a nakonec společenství mnichů jakožto sbor, jako statisté v pozadí.

Teď si ale představte, že bychom šetřili na hercích a hrál to jenom samotný Buddha. Jak by to celé plynulo, jak by se vyvíjel děj? Určitě by to nebylo ono: to by přišel by k nemocnému, pokrčil by rameny, možná by ještě zavrtěl hlavou, pak by ho buď sám umyl nebo pro někoho došel... a celé by to ztratilo ten krásný dramatický moment, když v popředí scény stojí dva herci a mohou si nahrávat jeden druhému.

Myslím, že Buddha by měl se svým učením o mnoho víc práce, kdyby neměl vhodný protějšek, se kterým mohl spolupracovat. Vzpomínáte si přece, jak Sherlock Holmes potřeboval ke každému případu svého doktora Watsona, který měl vždycky o trochu méně pravdy? Ten mohl být sice laskavý a pozorný, přesto však nikdy nesměl mít onu břitkost úsudku jako Sherlock, onen lehký nádech geniality.

Stejně tak Buddha potřeboval někoho, kdo mu bude spíš rád přihrávat, než aby na něm chtěl vyhrát, a takovou osobu hledal dlouho, plných dvacet let. Konečně usoudil, že ten pravý bude jeho vlastní bratranec - to už se stává, že pod svícnem bývá tma - a ten se jmenoval Ánanda.

Jenom pro pořádek, ono těch všelijakých bratrů a bratranců bylo tehdy v rodu Sákjů hodně – jak uvidíme, byl to patrně i důvod, že někteří z nich odešli do bezdomoví – a někdy se nám jejich jména pletou. Kromě Ánandy měl totiž Buddha ještě nevlastního bratra Nandu, a právě o něm jsou ty roztomilé scénky, jak se mu líbily tanečnice a jaký byl parádník, a jak mu to Buddha trpělivě rozmlouval, a nikoli o Ánandovi, který s ním u nás bývá někdy neprávem zaměňován.

Sákjové odcházejí za Buddhou

Ánanda se dostal do mnišského řádu za docela romantických okolností. Jak se v příbytcích rodu Sákjů zjistilo, že Buddha, původně jeden z nich, má společenské úspěchy - prý si chodí po světě, káže si a všude mu naslouchají, dokonce i králové se mu chodí klanět - začalo jim být líto, že žijí jenom v zapadlé vesnici pod horami. Celá věc měla i zřetelný sociálně ekonomický podtext, protože v zemi tehdy patrně došlo k významnému přelidnění a tím zbývalo příliš málo půdy na příliš mnoho mužských potomků. Sákjové byli možná příliš mírumilovní, možná zrovna neměli vhodnou záminku k válce, aby se tím omezil počet obyvatel – to dnes již nevíme - ale všichni u pluhu zcela jistě zůstat nemohli, a tak se z některých z nich stali více či méně dobrovolní kandidáti na odchod do bezdomoví.

Jak už jsme řekli, Sákjové byli rozvětvený rod, a Ánanda měl ještě dva bratry, a také sestru jménem Róhiní. Jeden z nich byl později slavný, to byl Anuruddha, a druhý byl spíš prakticky založený, ten se jmenoval Mahánáma. Oba se nemohli dohodnout, kdo z nich opustí domov. Ani jednomu z nich se asi nechtělo – jak je vidět, ekonomický tlak byl často vážnějším motivem, než vznešená touha po spáse.

Anuruddha přitom namítal:

„Proč zrovna já, jsem přece vzdělaný, mám dobré vychování, to je přece škoda, promarnit to jako nějaký žebrák.“

Jenomže Mahánáma věděl, jak na něj. Nejdřív mu naoko přitakal:

„Inu dobrá, tady ti předám celé hospodářství a budeš to všechno dělat za mne, zatímco já si tam půjdu pěkně sedět pod stromem.“

„A co mě vlastně všechno čeká v tom hospodářství?“

„Co tě čeká? Nejdřív se musí zorat pole, potom se zaseje, jenomže pak přijde sucho, tak se musí zavlažovat, tím ale vyroste spousta plevele, ten se musí vytrhat, jenže než se naděješ, přijde sklizeň - posekat, usušit, vymlátit, vyčistiti od plev, rozemlít, dobře uložit osivo, pozor přitom na myši, spravit pluh, jít zase orat...“

„To snad... nikdy neskončí?“

„A kdy myslíš, že by to mohlo skončit?“

„Tak to tedy ne! Zůstaň si tady ty, já odejdu za Buddhou, tam se aspoň dočkám vysvobození z koloběhu životů, to on přece všem slibuje.“

Tak se stalo, že z obou bratří odešel za Buddhou vzdělaný Anuruddha, společně s dalšími pěti mladíky z rodu Sákjů, mezi nimiž byl také Ánanda, o kterém si dnes povídáme, ale také i Dévadatta, který se později stal Buddhovým soupeřem. Všechny je doprovázel holič jménem Upáli.

Musela to být docela veselá parta, protože na cestu do bezdomoví se vydali ve svých slavnostních šlechtických oblecích. Patrně jim nechyběla ani nějaká ta zbraň, a ještě je doprovázeli vojáci. Když se dostali na cizí území, nejdříve museli poslat zpátky ty vojáky. Pak si uvědomili, že i nápadné rodové obleky a zbraně jim mohou být u nepřátel spíš ke škodě než k užitku, a tak se rozloučili se vším – zbraně zabalili do oděvů a jak odměnu za službu to všechno darovali holiči Upálimu, že se s tím může vrátit domů.

Po nějaké době je však holič s tím balíkem zase dohnal, že se hrozně bojí o svůj život. Kdo mu cestou uvěří, že vznešené mladíky nepobil, někde v lese je nezahrabal a všechny ty krásné a drahé věci jim nesebral? To je přece proti rozumu, aby se šlechtic takhle všeho vzal a šel za nějakým asketou, na takové pohádky mu nikdo nenaletí...

Dotyční mladí pánové dali tedy hlavy dohromady a rokovali, co s ním podniknout. Nakonec své zbraně a šaty rozvěsili po stromech a milého Upáliho vzali pro jistotu s sebou, aby někde nepřišel o život. Ten si to velice považoval a v mnohém se jim pak za to odměnil. Dokonce si později zahrál v raném mnišském společenství jednu z hlavních rolí, což od něj jistě nikdo neočekával.

Dneska bychom řekli, že tenkrát vlastně udělal kariéru „zezdola“. Jako holič byl hned z počátku nepostradatelný, když obratně přeměňoval zarostlé hlavy bujných mladíků na nablýskané lebky ctnostných mnichů. Samozřejmě, že s každou zpracovanou hlavou rád seznámil nového mnicha s jeho řádovými povinnostmi, a od těch starších hlav se zase mezi řečí dozvěděl, co je kde ve společenství nového, co se kde šustlo, a dokonce i co se na veřejnosti raději neříká.

Postupně se tak stal praktickým znalcem řádových poměrů, všech Buddhových zákazů a nařízení, které si pečlivě skládal v hlavě, a mniši za ním stále častěji chodili pro rady. Tak se stalo, že po Buddhově smrti byl Upáli tím, kdo znal nejlépe a hlavně dopodrobna Vinaju, řádová pravidla pro mnichy, a byl to právě on, kdo sestavil či pomohl sestavit jejich obsáhlou sbírku, ze které tu byla ukázka na začátku.

Vidíme, že ze všech těch bratří a bratranců, o kterých jsou podrobné zápisy, byl tehdy v počátcích řádu Ánanda ten nejméně nápadný – přehlížený člověk, který nijak neoslňoval vhledem ani zázračnými schopnosti, a jehož lidské kvality zatím čekaly na své uplatnění.

Obraz na hladině

Po vstupu do řádu byl Ánandovi, stejně jako každému jinému mnichovi, přidělen osobní učitel, aby ho naučil řádovým zvyklostem. Přestože se Ánandovy vyhlídky na pokrok nezdály být nijak výjimečné, měl tenkrát veliké štěstí – nebo, jak buddhisté s oblibou říkají, příznivou karmu z minulých životů. Tenkrát se ho totiž ujal ještě jeden vynikající mnich, na jehož jméno jsme tu již jednou narazili (bylo to u podobenství s přepřaháním dostavníků), a ten se jmenoval Punna Mantaniputta. Musel to být skutečně bystrý člověk, protože okamžitě poznal, kde leží těžiště Ánandovy osobnosti – bylo to ve vztazích, a pomohl mu pochopit jejich základ: co je to lidské já, a hlavně co to není.

Ukazoval mu:

„Pohleď, Ánando, na tichou vodní hladinu. Co na ní vidíš? Svůj obraz. A teď pohni rukou. Co se stane? Ten obraz se pohne. A teď řekni: Může nazpátek ten obraz pohnout tvojí rukou? Nemůže! A teď si vezmi člověka a jeho já, které tu vzniklo jako jeho obraz o tom, jaký je, či přesněji, za jakého se pokládá. Stejně tak, jako obraz na hladině nemůže pohnout člověkem, tak ani žádné já nemůže žít samostatně, aniž by záviselo na člověku, ze kterého je odvozené. Nikdy tedy nemůže být trvalé, natožpak věčné.

Proto, Ánando, jak ti přestane záležet na tom, jak vypadáš, jaký je tvůj obraz na vodní hladině, zda jsi oblíbený nebo opomenutý, když ti vůbec nevadí, co v té vodě uvidíš, když se úplně přestaneš o ten obraz starat, tak nakonec sám zmizí. A tomu se říká anattá - tvé já není trvalé, může zaniknout.“

Třebaže se asi Ánanda zpočátku tvářil rozpačitě, měl opravdu to štěstí, že to pochopil. Prohlédl tenkrát na okamžik až do dna, kde je kořen lidského sobectví a jak je celé klamné, a navždy se ho zřekl. Vděčil za to i své výjimečné povaze, podobně jako ještě mnohokrát v dalším životě. Neměl sice takovou jemnost mysli či analytickou bystrost, jako jeho bratr Anuruddha, přesto však měl skvěle rozvinutou jinou schopnost, která se dnes nazývá sociální či emoční inteligence. Víte, co tím myslím? Ánanda například nikdy neměl nepřátele. To bylo skutečně zajímavé, za celou tu dobu - Ánanda žil údajně velice dlouho, o mnoho let prý přežil Buddhu - tak za celou tu dobu neměl ani jediného nepřítele. Něco výjimečného v něm tedy asi bylo, to není jen tak samo... Přitom, když byl později Buddhovou pravou rukou, tak to byl jistě pádný důvod k závisti, a přesto dokázal se všemi hladce vyjít! Žil ze všeho nejvíce ve vztazích a byl v tom skutečným mistrem, třebaže to sám asi neměl za zvláštní hodnotu - právě v těch sútrách, které od něj mají pocházet, se o tom totiž bohužel nijak významně nezmiňuje.

Ánandovy podmínky

Zdá se, že po dvaceti letech vyučování byl již Buddha unavený jak denní rutinou, tak i všemi těmi služebníky, kteří mu střídavě s většími či menšími potížemi sloužili, a že se proto rozhodl vybrat si jednoho natrvalo. Samozřejmě věděl, že je to další malý ústupek z řádové demokracie, ale tehdy si to už mohl dovolit. Svolal tedy všechny mnichy, patrně aby svoboda utrpěla „jen v míře nezbytné“, a položil jim otázku, kdo z nich by se asi nejlépe hodil, aby mu sloužil.

Samozřejmě, pro většinu mnichů by to znamenalo poctu, a tak se po řadě nabízeli, počínaje těmi nejzasloužilejšími. Jenomže Buddha všechny ty ctihodné arháty posílal pryč jednoho za druhým, po nich i menší světce, a ti všichni odcházeli se skloněnou hlavou, každý v tu chvíli alespoň o kousek menší, a scéna se tak pomaloučku vylidňovala. Nakonec už tam zbyla taková ta zadní řada - ti, o kterých se už vědělo: „Ti budou jistě také jednou osvobození – zítra ovšem těžko...“

Tak došlo k tomu, že Buddha ukázal na Ánandu: „A ty bys to náhodou nechtěl?“

Ánanda skromně přikývl, že snad ano, možná. Nejspíš věděl, jak to dopadne, ale řekli jsme, že byl mistrem v lidských vztazích, a dokázal proto vidět na tři tahy dopředu. Kdyby se do toho moc hnal, tak už možná následoval odmítnuté mnichy.

Buddha si mezitím stačil uvědomit, že Ánanda se sice zatím ničím nevyznamenal, ale především dosud nic nezkazil, a tak byl zvědav:

„Opravdu myslíš, že bys to zvládl?“

Přesně na to Ánanda čekal, teď teprve nastala ta pravá příležitost pro budoucího muže číslo dvě, kdy může přejít do útoku:

„Doufám, že ano, Vznešený, tedy ovšem za jistých podmínek... ale ty nejsou zase tak náročné.“

To už udělalo na Buddhu dojem: Vida, chce dobrovolně sloužit, a přitom zná svoji cenu.

Kývl tedy Ánandovi, ať tedy ty podmínky zkusí nějak vyjádřit, a překvapeně zíral, když je Ánanda ze sebe pohotově vysypal, bylo jich celkem osm. Z toho vidíme, že už to měl Ánanda dávno předem dobře rozmyšlené, to by jinak hned tak z místa nevymyslel.

Jste zvědavi, které podmínky to byly? Ta první byla, že mu Buddha nikdy nesmí nic darovat, například oděv. Ta druhá byla, že mu Buddha dokonce nesmí nabídnout ani jídlo, které vyžebral. Třetí byla, že mu nikdy nesmí přenechat své místo k přespání. A čtvrtá byla, že ho nesmí nikdy brát s sebou, když ho někdo pozve.

Vidíme, že si tím Ánanda zajistil roli muže číslo dvě nejen ve vztazích, ale i hmotně. Od nynějška bude vždycky ten vzadu a nebude se to nikdy plést. Viděl přece dopředu, kolik strkání a závisti se tím ušetří.

Další dvě podmínky si pak uložil sám: Jestliže bude někam pozván, například k bohatému člověku na hostinu, přenechá to Buddhovi. Jestliže přijdou nějací cizí lidé, tak je také nejprve zavede k Buddhovi.

Poslední dvě podmínky se už ale týkaly protislužby: Nejprve, že kdykoli bude mít nějaké problémy nebo pochybnosti, tak je může hned na místě Buddhovi svěřit. (Pamatujeme si přece ze súter, jak Buddha pravidelně odmítal dotazy, když na ně nebyl vhodný čas – byla to tedy pro Ánandu výsada.) Poslední podmínka byla, že pokud Buddha bude kdekoli říkat něco o dharmě, tak mu to později všechno doslova zopakuje, aby o to kvůli své službě nepřišel.

Možná také, že to tenkrát všechno bylo jinak, že byli již oba o podmínkách služby předem domluveni, a celé to mělo být jenom poučné představení pro mnichy, aby se jim to každému později nemuselo vysvětlovat zvlášť - to dnes již opravdu nevíme. Jisté však je, že Ánandovi i Buddhovi se tak podařilo vytvořit skvělá pravidla pro jejich budoucí vztah, který byl sice svou podstatou nerovnocenný, ale přesto přátelský, a ve kterém se neskrývala past, že jeden druhého později zahanbí. Myslím, že to byl od nich mistrovský kousek.

Později, už jako starý mnich, si Ánanda službu Buddhovi velice chválil – prý ho natolik upoutala, že za celou dobu ani nestačil pomyslet na vášeň či nenávist...

Darované roucho

Jak už jsme tu říkali, že Ánanda neměl nepřátele, tak zato měl dobré přátele. Tím vůbec nejlepším byl jistě Sariputta. Byl původem bráhman, vysoké postavy, vždy pozorný a laskavý. Říkalo se o něm mezi mnichy, že je vzhledem podobný Buddhovi, a někdy si je v davu dokonce pletli. Pro Ánandu znamenal velikou pomoc hlavně v otázkách nauky, protože uměl všecko vysvětlit s křišťálovou průhledností. To ovšem Ánanda nikdy nedokázal, přesto však si nijak nezáviděli a velmi dobře se doplňovali.

Z těch dob se také traduje historka, jak jednou dostal Ánanda nové roucho - takové to nepraktické žluté prostěradlo, do kterého se mnich balí – a víte, co s ním udělal? Daroval ho Sariputtovi! U nás to asi tolik neoceníme, na pultech s použitým šatstvem se ho válejí hromady, co je dneska nějaký kus žlutého plátna, ale tenkrát to znamenalo nesmírně mnoho. Navíc tehdejší mniši nesměli mít vůbec žádný majetek, jenom později pár drobností jako jehlu, takže roucho a miska byly vlastně jediné věci, které takový mnich měl, a kterých se denně dotýkal. Tím pro něj také mnoho znamenaly, navíc v uzavřeném prostředí malé věci přirozeně rostou a stávají se z nich velké. Proto darovat tehdy své roucho, to byla prostě úžasná věc. Nedočkavý Ánanda se tak mohl celý týden těšit, jakou ten Sariputta bude mít radost, až konečně přijde a to roucho od něj dostane. Konečně se dočkal, Sariputta hned pochopil hru, to roucho si jistě obřadně oblékl a párkrát se v něm prošel, aby udělal radost zase Ánandovi, jaké dostal pěkné roucho, jak si ho váží, a jak v něm dobře vypadá. Oba pak měli ohromnou radost.

Vždycky mě znovu překvapí, jak málo záleží na tom, co se vlastně dá, hlavně když se to dá s láskou, když to někomu udělá radost. Hlavně v dnešní době, kdy je nadbytek věcí a lidé nevědí, co už si dalšího dát, to má ještě větší význam.

Ještě jsem zapomněl dodat, že i Sariputta neodolal radosti z dávání a to roucho zase dal Buddhovi, takže potom už měli radost tři.

Strážce pokladu

Buddha měl často v oblibě královské způsoby, vždyť také pocházel z kasty šlechticů, a rád si proto hrál na hodnosti. Tak se stalo, že občas tituloval Ánandu jako strážce pokladu, jenomže ne obyčejného, ale toho nejvzácnějšího na světě, svaté dharmy. Ptáte se, proč si na to vybral zrovna Ánandu, když tam byla spousta mnichů s hlubším vhledem, nebo aspoň řekněme učenějších - proč měl zrovna Ánanda střežit Buddhovo učení? To by asi málokoho napadlo, ale důvod byl prostý: Ánanda měl skvělou paměť. Prostě jak to tam přišlo, tak to tam drželo, a když bylo potřeba, tak se to zase objevilo, jak to bylo – zkrátka milý Ánanda tu všechnu moudrost znal nazpaměť do posledního slovíčka. Měl fenomenální paměť, stejně jako třeba náš poslední císař František Josef, který miloval úřadování, vstával na to ve čtyři ráno a ještě po letech si pamatoval, komu jakou vyřizoval žádost.

Kromě své zázračné paměti – a o tom se již tolik nepíše – měl podle mého Ánanda ještě další vzácné předpoklady k uchování Buddhovy nauky v zaručeně nezměněné podobě: nakolik mu snad chyběly důvtip a vynalézavost, aby k ní něco svého přidával, o to víc měl přirozené úcty a důvěry v Buddhovu neomylnost a v jedinečnost jeho výkladu. Nějak to k sobě patřilo a nikdo se tomu tenkrát asi nedivil.

Ánandovy poklesky

Možná, že tomu nebudete věřit, ale navzdory svému společenskému taktu byl Ánanda také občas pokárán. Vyložené nepřátele sice neměl, ale občas to přece jen schytal, a to dost bolavě. A právě z těch starých zápisů, co nepatřičného kdy provedl, je neobyčejně krásně vidět do poměrů v tehdejším svatém společenství mnichů, jak to tam doopravdy chodilo. Je moc dobře, že se to neztratilo.

Poslechněme si tedy, co se tenkrát vlastně v těch maličkatých poměrech stalo, a co pak bylo považováno za velkou věc: První pokárání, které se mu dostalo, pochází z doby, kdy Buddha byl nemocný a Ánanda si dovolil uvařit mu rýžovou kaši. To je prosím všechno, víc toho neudělal. Je to zvláštní? Uvařil mu přece kaši, poněvadž mu bylo svého mistra a učitele líto, že se drží za břicho... Jenomže důležitější tehdy bylo, že mnich smí dostat potravu pouze jako almužnu, tedy z cizí ruky, a ne si ji sám vzít, natožpak uvařit, a ještě po poledni... Tak to tedy bylo. Ani Buddha ho před druhými neomluvil. Sice mu to jistě vynahradil jinde, ale tady musel důsledně mlčet.

Příště šel Ánanda zase žebrat a zapomněl si jednu část mnišského roucha. Všimněte si, jak ti mniši měli oči na stopkách... Pravda, cvičili se přece v bdělé pozornosti (směje se), ale zrovna hlídat, co má či nemá jiný na sobě, a pak z toho dělat skandál, to od nich nebylo zrovna příliš velkorysé. Ale ani to Buddha neomluvil – Ánanda má být pozorný, ono se mu to bude hodit.

Obchodník s jehlami

Další poklesek se týkal osobní prestiže, jednalo se o Kassapu. Byl to spíš vojenský typ a později po Buddhově smrti byl asi jediný, kdo byl schopen zajistit v rozvráceném společenství kázeň, a tak se stal jeho nástupcem. O co šlo v tom poklesku: Kassapa byl tehdy poslán za mniškami, aby jim kázal o svaté nauce. Jenomže mnišky jeho styl asi dobře znaly, a tak žadonily, zda by s sebou ještě nevzal dalšího mnicha, třeba... aha, toho Ánandu, že o něm už slyšely. I stalo se. Poté, co Kassapa přednesl jeptiškám své představy o nauce, ty žadonily dál, jak to, že ten pěkný mnich vedle jim ještě nekázal, zda by to také nezkusil, když se na ně tak hezky usmívá a vyzařuje z něj taková laskavost a pohoda. Vždyť je to, říkala jedna, jakoby potulný obchodník s jehlami prodával své zboží pod okny výrobce jehel...

Ánanda pohotově zachraňoval situaci a prosil Kassapu, aby jí to odpustil, že je to nejspíš jeho vina, ale to už se šlo v ostudě zpátky. Kassapa mu cestou zachmuřeně připomněl, že pokud poskytne příště zase jeptiškám záminku k příliš osobním vztahům, vyvodí z toho již Sangha své závěry. A bylo to.

Čtvrtý Ánandův poklesek už ale stál za to. To jednou vzal asi třicet mladých mnichů na vycházku. Říkal si nejspíš, jsou tady zavření, už toho napětí a té kázně mají moc, to už přece nemohou vydržet, musí se jim taky trošku povolit. Možná vzpomínal, jak se sám cítil, když býval novicem. A tak si říkal, já je vezmu s sebou - projdeme se po vesnici, vždyť vás tu nikdo nedrží, budeme si hezky žebrat a bude nám dobře. I stalo se. Jenomže milým novicům se ta trocha svobody natolik zalíbila, že už se nikdy neukázali. Byl z toho pak strašný poprask a Ánanda dostal náramně za vyučenou, že mu utekli novicové. Tehdy to byl shodou okolností opět Kassapa, kdo nad ním lomil rukama:

„Ten zelenáč dodnes netuší, co je kázeň.“

Ánanda si prý tenkrát jenom smutně posteskl:

„Mně už tady dávno zešedivěly vlasy, a pořád jsem tu zelenáč...“

Že to bylo za dobrotu, nikoho tenkrát nezajímalo... Navíc mě teď napadá, že Ánanda nakonec ty ctihodné šediny ani ukazovat nesměl, vždyť si musel pravidelně holit hlavu.

Pak se jednou stalo, že se ptal Buddhy, kam až dosáhne Buddhův věhlas. Na to dostal odpověď, že je samozřejmě prostorem neomezený, takže když se vezme vesmír s tisíci slunci a s tisíci světy a s tisíci nebesy, tak to je pro něj pouhá procházka. Načež se Ánanda zaradoval – „Jaké to mám štěstí, že mám tak úžasného a mocného mistra!“ Vzápětí mu však přišla od Buddhy sprcha: „Ánando, co to říkáš! K čemu tobě pomůže sláva nějakého mistra?“

To bych řekl, že bylo docela výchovné, ale myslím, že na pravé pochopení, co mu tím Buddha chce naznačit, si musel počkat až po jeho smrti, kdy už opravdu musel stát jen na svých vlastních nohou.

Hodiny šití

Taková vůbec nejlepší scénka, která se mi samotnému z Ánandových prohřešků nejvíc líbila, to byl proslavený případ hodin šití. To bylo tak: Rozneslo se, že Ánanda umí dobře šít. Nikdo že neví, jak se to naučil, nebo zda má jen takové nadání, ale že báječně sešívá roucha, steh jako steh, zkrátka radost pak nosit. Ostatní mniši to asi naopak každý pod svým stromem různě šmudlali, jednou zepředu, pak pro změnu záplatu zezadu, tady to nedrželo a lezly ven nitě, o kus dál to zase táhlo, a tak se trousili za Ánandou, ať jim to konečně předvede.

Ánandu ten zájem potěšil, a tak pro ně ochotně zřídil jakýsi kroužek šití, kde se slezli a učili se šít ta roucha. Přirozeně si u toho začali nenuceně povídat, čas utíkal a bylo jim u toho ohromně dobře.

To bylo naštěstí chvalitebné, to ještě Ánandovi prošlo, ale bouřka už byla na cestě. To se stalo, když jednou měl kázat Buddha o svaté dharmě. Bylo to k nějaké slavnostní příležitosti a Ánanda na to měl připravit sezení. Jak byl inspirován svými novými úspěchy, a to nejen co se týká šití, ale hlavně té sociální komunikace, napadlo ho uspořádat sezení také ve tvaru takového kroužku na šití, pěkně dokolečka kolem Buddhy, aby si byli všichni hezky blízko a bylo jim spolu dobře.

Jenomže to se těžce přepočítal. Když na to místo Buddha dorazil, jenom okem přehlédl ten kroužek, a už se začaly dít věci... Všecko zase honem zpátky pěkně do řádek, od nejzasloužilejších po novice, a Ánanda ať za ním pak přijde, že si něco poslechne.

Také že poslechl: Že tohle je svatá sangha a ne nějaký kurz šití. Kam by to došlo, kdyby se mnichům příliš povolovalo, a jak na to vůbec přišel...

Nevím, co všechno tenkrát od Buddhy schytal, ale to šití byla jistě spíš záminka. Dokonce ani nešlo o jindy obvyklé bolavé místo, o příliš osobní vztahy. To hlavní byl hlubší chyták, a to přirozená lidská touha zařídit se.

Samotným principem mnišského života bylo totiž nic nemít, žít nezajištěn, v trvalé existenční nejistotě, to byla ta veliká pomoc na cestě k vnitřní svobodě. Jenomže Ánanda jakožto mistr sociálních vztahů a všeho, co souvisí s hladkým společenským životem, měl také skvělou schopnost, jak se i v tak chudobných a neutěšených podmínkách dobře zařídit a se vším vyjít. Vidíte to? Malý kroužek šití, útulné kolečko, budeme si tu povídat naše životní příběhy, tady to zašijeme, tady to ustřihneme, bude nám všem líp a nakonec i ten svatý život už tady spolu nějak doklepeme...

Tak takhle tedy ne! Přesně tohle bylo to vosí hnízdo, které se Buddhovi ani trochu nezamlouvalo. S tím přece stačilo zůstat doma u pluhu! Ánanda z toho musel být pěkně otrávený, nač si kazit už tak tvrdý život dalším odříkáním, ale po nějakém čase v něm zase převládla úcta a důvěra k Buddhovi a všechno bylo zase podle pravidel.

Zapomenutá pravidla

Další pokárání tu máme od koho jiného, než zase od Kassapy. To už Buddha nežil, ale ještě před svou smrtí se krátce Ánandovi zmínil, že z několika set řádových pravidel by se taková ta menší možná dala časem změnit, případně i zrušit. Kassapa pak uhodil na Ánandu:

„Tak, a která tím myslel?“

„Já nevím.“

„Jak to, ty ses tenkrát vůbec ani nenamáhal zeptat, která pravidla se smějí zrušit?“

„Ne, proč?... Mně to tenkrát připadalo v pořádku všecko, vždyť to bylo od Buddhy.“

Dovolím si hádat, že přes svoji vychvalovanou prozíravost ani Buddha tenkrát samozřejmě nevěděl, jak to s těmi pravidly má dopadnout. Za svého života je dal dohromady podle svého nejlepšího úmyslu, a jak měl dopředu vědět, které zvyky kdy vyjdou z módy? Jenže připustit, že moudrý člověk je něco jiného než vševědoucí, na to už bylo po Buddhově smrti pozdě. A tak to odnesl Ánanda, než se stačil rozhlédnout. Myslím, že v té době už se nad tím jen usmál.

Mimochodem, tipněte si, jak to s těmi pravidly nakonec dopadlo? Kolik z těch původních několika set pak zrušili? Nevíte? Kolik, prosím? Padesát? To uberte! Ještě prosím uberte... Ano, správně, žádné! Ten strach ze sebemenšího porušení tradice vedl nakonec k tomu, že to do puntíčku všecko okopírovali, podtrhli tlustou červenou čárou, třikrát se poklonili a zůstalo to tak dodneška. Z toho je vidět, jak malou autoritu už pak měl kdokoli další po Buddhovi.

Až tu bude ctihodný Ottama, může vám o těch pravidlech vyprávět, i o těch dnes hodně nesmyslných, ale všimněte si prosím, že on jakožto mnich má sílu na tu hru přistoupit a všechny je dodržovat, protože to prostě jednou slíbil. A v tom je zase veliká síla, to je hodné obdivu.

Kdo z nás půjde dřív

Dostáváme se k poslednímu Ánandovu prohřešku, ten je moc krásný. Nevím, zda to znáte, ale s oblibou se vždycky vyčítá nejbližším žákům po smrti jejich mistra, co všechno za jeho života promarnili. To je snad pravidlo (směje se). Ánanda si to samozřejmě musel vyslechnout také: Proč jsi Vznešeného aspoň nepožádal, aby žil dvakrát tak dlouho, aby žil stokrát tak dlouho... To mu všichni svorně vyčítali.

Ánanda se pokoušel vymluvit, že ho v kritické chvíli vždy obestřela tma či že ho zrovna trápil Mára, ale vidíme, že to tak jistě nebylo. Myslím, že velcí učitelé prostě odcházejí v pravý čas, že to tak většinou vždycky nějak vyjde. Věřím také, že Ánanda i Buddha to v hloubi srdce dobře věděli, i když o tom spolu ani nemuseli mluvit.

Byl tu totiž skutečně důvod, aby Buddha nežil nikoli snad věčně, ale pouze déle než Ánanda. Vědělo se totiž, jak moc měl Ánanda toho Buddhu rád a jak moc na něm závisel. Také se vědělo, že od té doby, kdy mu ctihodný Punna poprvé otevřel oči, neudělal Ánanda nijaký zásadní duchovní pokrok. Byl pořád ještě sótapannou, to je ten nejnižší ze čtyř buddhistických stupňů. Představte si, že i v osmdesáti letech, kdy o hodně mladší mnichové už měli celou cestu za sebou (nebo v to aspoň věřili), tak Ánanda, starý šedivý pán, který celý život jen sloužil, stál pořád ještě na začátku.

Přitom Buddha říkal: Uvidíte, jednou to bude svobodný člověk, má na to. Jenomže kdy ale přijde to spásné “jednou“? Oba dva viděli, jak rychle stárnou, náhodou byli totiž stejně staří – jenomže jak měl být Ánanda svobodný, když celým svým srdcem závisel na Buddhovi? To zkrátka nešlo.

Jenomže Buddha věděl, že je tu řešení. Vlastně na to často narážel, ale nikoho ta souvislost nenapadla. Uváděl totiž, že na obvyklé poměry nebude žít nijak dlouho. A v čem byla ta souvislost? Že ho Ánanda nakonec přežije, a to se také stalo. Píše se, že kolem osmdesátky, kdy už každý další rok stále více závisel na jeho vůli k životu, se Buddha této vůle vzdal a za několik měsíců na to zemřel. Životní překážka padla a Ánanda měl otevřenou cestu ke svobodě.

Asi bude skutečně pravidlem, že velcí učitelé opravdu odcházejí v pravý čas, stejně jako bude pravidlem, že to pak jejich žáci bolestivě nesou (povzdechne si).

Ánandovo osvobození

Když potom Buddha zemřel, tak se dochoval verš, kde Ánanda říká:

Odešel mi přítel. A také můj učitel. Přátelství, kterému nebylo rovno. Neustálá vzájemná pozornost. Teď se vracím do svého hnízda. A dál tu budu sedět sám.

Ánanda pak žil skutečně v ústraní nebo se o to spíš pokoušel. Navštěvovalo ho totiž stejně spousta lidí, protože byl příliš známý jako pamětník Buddhova učení. Nakonec to došlo tak daleko, že ačkoli mu bylo samotnému smutno, postupně všechny sám utěšoval, že to není tak strašné, že Buddha umřel, a že svatá Dhamma stále trvá. Ani z té samoty nakonec mnoho neměl, ale to mu příliš nevadilo, nebyl přece povahou samotář. Jenom se mu do ničeho nechtělo, cítil se na dně.

Až se stalo, že Kassapa jako první Buddhův nástupce se rozhodl kanonizovat zakladatelovo učení a uspořádal na to první koncil. Vědělo se, že Upáli tam přednese svou vinaju, klášterní předpisy, ale nebyl dosud nikdo, kdo by přednesl sútry, svatou nauku. Jenom se proslýchalo, že Ánanda to všecko báječně zná nazpaměť. Měl ale jednu zásadní vadu - stále ještě nebyl arahat, pořád stál na tom nejspodnějším ze čtyř buddhistických stupínků. Chyběla tak záruka, že svatá nauka bude bez chybičky, neovlivněná osobní zaujatostí.

Došlo prý nakonec k tomu, že se za ním Kassapa vypravil a říká:

„Ánando, zítra máme ten koncil. My tam potřebujeme jednoho arahata, aby tam přednesl všechny ty sútry. Nevíš náhodou o nějakém arahatovi tady blízko?“

„To nevím...“

„Ale umíš přece ty sútry?“

„Možná bych něco věděl...“

„Tak je to jasné. Do zítřka ať jsi arahatem. Potřebujeme tě.“

Tak se stalo, že jindy tvrdý a pedantský Kassapa tentokrát citlivě zahrál na Ánandovu strunu: „Potřebujeme tě!“ Ano, celá sangha to po něm žádá, to už jinak nejde... Ať se to tedy stane, ať je druhým užitečný.

Tak se stalo, že Ánanda se přes noc stal plně osvobozeným člověkem, z lásky k druhým, aby jim vyhověl, aby jim udělal radost. Nic jiného ho vlastně na světě nezajímalo. Poslední pouto se použilo jako palivo a dočista přitom shořelo.

Traduje se, že následující den začal na koncilu přednášet svatou dharmu, a to počínaje dlouhými sútrami, za kterými následovaly střední a nakonec krátké. První z nich byla prý slavná Brahmadžála, Buddhova řeč o spleti názorů, o které tu již byla přednáška. Ánanda se tak stal skutečným strážcem pokladu, svaté dharmy.

Co je na tom všem pravdy, to dnes nevíme, dokonce ani co bylo skutečným nejstarším základem kánonu. Dnes se zdá, že to byly spíš drobné veršované části z oddílu krátkých řečí, a že tedy kompletní Ánandovo autorství je spíš pověst, záměrně podporovaná pro udržení důvěryhodnosti písem. Je to sice škoda, ale byl to obvyklý osud starověkých textů – nejprve řada různorodých pramenů, pak postupné redakce v rozsahu mnoha set let, a teprve nakonec kanonizace.

Ženské nástrahy

Ještě k Ánandově vztahu k ženám. Jaký myslíte, že byl? Hádejte... Nevíte? Skvělý! Byl to sice mnich, ale uměl to s nimi. Dokonce měl vzácný dar, že je dokázal v pravou chvíli taktně odmítnout. A to už stojí za obdiv.

Jednou se stalo, že jedna mniška byla těžce nemocná a tak si pozvala Ánandu, aby ji šel utěšit svatou dharmou. Hned jak k ní Ánanda přišel, okamžitě si byl jistý, o co se jedná - ta mniška byla docela zdravá, jenom ho chtěla svést. Samozřejmě, že to nedal najevo a začal s největší vážností, jak vzácná je svatá dharma, co všechno se z ní mnich dozví, a hlavně jaké jsou tam základní ctnosti, zejména ta čistota, a postupně jak utahoval smyčku okolo jejího úmyslu, milá mniška to nevydržela a s pláčem se mu přiznala, co to na něj chudáka ve svém zaslepení chystala, když je tak svatý. Ánanda ji za to utěšil, jak skvěle dopadla, že by ji za to jinak vyhodili z řádu, a byl z toho růžový happy end.

To byl totiž celý Ánanda... Mohl jí rovnou dát najevo, že s takovou záludnou ženskou nechce mít nic společného, natožpak se s ní vyspat, ale to ho ani nenapadlo. Byl by tak měl nejen nepřítele, ale přímo nepřítelku, a to není o co stát, hlavně když se to rozkřikne. Takhle ho všichni chválili, jak to s tou svatou dharmou umí a jak je pro všechny prospěšná. Měli vlastně pravdu.

Dokonce byl jednou pozván do harému, kam se jinak každý mnich bál. Vypravil se tam tenkrát, vylíčil těm dámám mnišský život, a ještě přinesl svým přátelům mnichům v misce mnoho dobrot. Asi se na harém ještě pamatoval z mládí, stejně jako Buddha, a tak si o tom nedělal žádné lákavé představy.

Vstup žen do řádu

Ženy vděčí Ánandovi ještě za jednu věc, a to byla jeho přímluva za jejich vstup do řádu. Možná, že se na to ještě pamatujete z přednášky o ženách v buddhismu: Tenkrát přišla Buddhova teta, která mu pak dělala nevlastní maminku, a společně s mnoha dalšími ženami si přála vstoupit do řádu či přesněji založit jeho ženskou větev, která tehdy ještě chyběla. Buddha ji nejprve třikrát odmítl, že to není možné. Poprosila tedy Ánandu, ať ten se přimluví, a tomu se právě podařilo brnknout u Buddhy právě na ty dvě správné struny. Co udělal? Nejprve se ho zeptal:

„Může žena dosáhnout stavu sótapanny? Buddha se zamyslel a říkal: Jistě, může. Takhle pokračovali dál, až nakonec: „A arahat by mohla být?“ Buddha to sice nikdy sám neviděl, ale musel uznat, že i taková by se najít mohla. Bylo vidět, že na svých názorech skutečně nelpí, třebaže právě postavení ženy bylo v jeho době velké tabu. To byl tedy první krok, útok na zdravý rozum.

Pak ale zkusil Ánanda ještě brnknout na druhou strunu, na Buddhův cit:

„Jenomže ctihodná Mahápadžápátí, tvoje teta, ta tě přece vychovávala. Dokonce tě krmila vlastním mlékem. A ty bys ji teď neudělal takovou malou radost, aby si mohla založit ženský řád.“

„Ale to je přece neuskutečnitelné, to nebude nikdy fungovat.“

„A co takhle stanovit jim nějaké podmínky, aby se to udrželo v mezích?“

A tak se začaly dávat dohromady podmínky, které musí řád splnit, a ženy je rády přijaly. Mnišky tak byly na světě a není pak divu, že u nich měl Ánanda takovou oblibu.

Třebaže Buddha zakázal proroctví, v kánonu se nám přece jedno objevuje, a to dokonce od samého Buddhy. Tenkrát prý řekl, že původně měla svatá dhamma trvat tisíc let, ale že po vstupu žen do řádu potrvá toliko pět set let. Ale možná, že se to do kánonu vloudilo až po těch pěti stech letech, kdy už vzkvétala mahájána.

Druhé housle

Kdybychom si z této přednášky chtěli odnést, jak tedy má vypadat ideální muž číslo dva, jakýsi profil, co myslíte, že by to hlavně bylo? Co charakterizovalo Ánandu jako dobrého Buddhova společníka, služebníka či asistenta?

V sútrách se říká, že za prvé dokázal Ánanda naslouchat. Také vyslechnout druhého, to je krásné. To byla vlastnost, ve které ho každý chválil. Byl trpělivý, neodporoval. Také si do toho, co slyšel, nikdy nepřidával vlastní. Právě proto byly potom jeho sútry tak věrné. Potom už jsme říkali, že měl skvělou paměť. S tím nějak souvisí další schopnost, a to je organizování a pořádání. Kdo dokáže věci uspořádat, ten si také dokáže dobře pamatovat. (Vzpomeňte si na ten příklad císaře Františka Josefa, jeho skvělé paměti a jeho zálibě v úřadování.) Ánanda byl také neúnavný, nic ho neomrzelo. Nakonec ještě oddanost, to byla jeho nejkrásnější vlastnost - jeho hlavním krédem byla obětavá služba.

Proč to tu říkám? Jistě se mezi vámi najde pár takových typů, pro které to může být nejen vzor, ale i veliká naděje. Vždyť první housle vždycky nemusí být to, o co má člověk usilovat, když cítí, že je nejlepší právě v těch druhých houslích, že zrovna tam je pak jeho místo, že právě tam odvede nejlepší práci.

Ani vlastně nevím, zda mám věřit tomu, že Ánanda byl nakonec tím arahatem - v osmdesáti je už změna dost nepravděpodobná - ale určitě, pokud nebyl úplně svobodný člověk, tak byl alespoň šťastný člověk, a to po celý ten jeho dlouhý život.

Hádanka na závěr

Ještě nakonec takovou perličku, z toho vztahu k ženám. Takový malý úkol pro všecky, na zamyšlenou. Je to ta známá scénka, kdy se Ánanda ptá Buddhy: „A Vznešený, co má mnich dělat, když potká ženu?“ A Buddha na to: „Neotáčet se.“ „A co má mnich dělat, když už se otočí?“ „Inu, neoslovovat ji.“ „A co má mnich dělat, když ho ta žena osloví sama?“ „Být bdělý a všímavý, Ánando.“

To asi opravdu všichni znáte, ale teď přijde ta otázka: Kolik let bylo Ánandovi, když se na tohle ptal? Ještě připomenu, Ánanda se narodil stejně jako Buddha, vyrůstali spolu v paláci, potom za ním přišel do sanghy, a posledních 25 let byl jeho služebníkem. Buddha umřel v 80 letech, Ánanda ho pak prý ještě o mnoho let přežil.

To byla rekapitulace, a teď budeme tipovat, v kolika letech se na tohle Ánanda ptal. Tak kdo si tipne... Kolik? Ve čtyřiceti... Další... Neříkejte prosím ve dvou letech, to ne, takové starosti ještě asi neměli. Tak v kolika? V pětadvaceti, dobře, další... V padesáti, pořád to není ještě ono. Tak kolik? Už to stoupá, přidejte ještě! Ano, ano, bylo jim oběma osmdesát, to už byl Buddha na smrtelné posteli. (Smích.)

Proč jsem to nechal jako perličku? Protože sám opravdu nevím, jak je to možné. Přiznám se, trochu mě to zarazilo. V komentářích se píše, že se na to Ánanda ptal s ohledem na prospěch mladších mnichů. Ale to by se přece zeptal již o mnoho let dříve... Navíc jak už to znáte, tak se většinou člověk ptá na to, co nejvíc pálí jeho samého. Ale zase ti dva osmdesátiletí dědové... Skutečně, opravdu nevím, jak se to tam dostalo, proč zrovna až v těch osmdesáti a jak to celé bylo, ale je to moc krásné, že vlastně všecko dneska nevíme, že z té doby zůstává mnoho věcí nevyřešených, například právě věčný problém vztahu k ženám.

Podle mého by stejně tenkrát s Buddhou nic nevyřešili, ani v těch osmdesáti, protože to stejně nejde, ale to už není povídání o buddhismu, to už je skutečný život.

Víte, ona ta Buddhova doba byla svým způsobem požehnaná. Byla to taková kouzelná atmosféra a říká se, že tenkrát mnoho lidí skutečně dosáhlo té nejvyšší svobody, po které toužili. Byla by ale škoda, kdyby z té přednášky zbyla jenom pěkná vzpomínka na kouzlo starých časů. Byl bych spíš rád, kdybyste to dokázali vzít za své a zasadit to do vašich denních problémů, které na vás zase naskáčou, až vyjdete ze sálu. Víte, co myslím? Aby z toho ze všeho nezbylo jenom jakési „jak se zařídit“, ale aby to bylo doopravdy, na holý život. Jako tenkrát za Buddhy.

Mějte se moc pěkně a příště na shledanou.

Konec přednášky na Vltavské dne 18.4.2000

Slavní Buddhovi žáci – Ánanda