Vzpomínky na manžele Tomášovy

Vladimír Bláha a Petr Pavlík, Plzeň 26. 04. 2013

Standa Slach:

Dobrý večer, dovolte mi, abych vás přivítal na dnešním setkání a především abych přivítal naše vzácné hosty, Petra Pavlíka a Vladimíra Bláhu, kteří byli tak laskaví a přijali naše pozvání do Plzně. Mnozí z vás už je znáte, ať už ze setkání v Praze, nebo několika setkání, která proběhla tady v Plzni. Jak už bylo na letáčku, dlouho se znali s manželi Tomášovými. A tak bych vám, Petře a Vláďo, předal slovo.

Petr Pavlík:

Děkuji. Dobrý večer.

Vláďa Bláha:

Dobrý večer.

Petr:

   „Zpočátku člověk hledá Boha, neboť žije v omylu oddělenosti. Jak se k němu blíží, čili jak si sám sebe uvědomuje v hlubině svého vědomí, poznává, že toto vědomí je společné všem a všemu, že je tu jen jedna jediná skutečnost, která, ač je ve své hlubině nepohnutá, na svém „povrchu“ vše vytváří.

   Člověk tedy zpočátku věří své oddělenosti od Boha, ale při opravdovém introvertním zkoumání poznává, že je jím vytvářenou sounáležitostí. Na povrchu své bytosti žije lidskou existenci a zároveň je si vědom existence základní, napřed v hlubině své bytosti, postupně i v bytostech ostatních, ve všech a ve všem, v celém dění každodenního života.“

To je z úvodu ke knížce paní Míly Tomášové Třpyt prázdna. Tuhle knížečku mi kdysi věnovala a podepsala, dneska už je strašně ohmataná a je vidět, že se četla, že neležela jen tak. Tak tu jsem četl nejvíc, měl jsem ji rád, protože mi nějak byla nejbližší. A tento večer bychom rádi oba věnovali vzpomínkám na manžele Tomášovy. Kdyby někdo tady z přítomných v sále ještě přidal nějaké vzpomínky nebo dojmy, tak to všichni určitě uvítáme.

 Začnu ze svých vlastních vzpomínek, jak to tenkrát v našich začátcích bylo. Doba byla těžká, tlak byl ze všech stran, skoro nic se nesmělo, a tak jsme byli vděční za všechno. V šestnácti letech jsem začal chodit do Unitarie cvičit jógu, byla to tenkrát spíš jenom hathajóga. Cvičilo se, každý co uměl, a věřilo se, že se tím člověk někam dostane. Literatury o józe bylo žalostně málo. Co bylo k sehnání, to bylo většinou dost ubohé.

Do té Unitarie mě tenkrát zatáhl jeden kamarád ze školy, později emigrant a v cizině pak úspěšný psycholog, velmi zajímavá osobnost. Měl spoustu známostí a už tenkrát se všude dostal – jak, to dodnes netuším.   Jednou mě zastavil a spustil: „Člověče, já ti znám jednoho výborného jógina.“ Říkám: „To se sem dostal nějaký cizinec? To nejde, nikoho takového sem přece přes čáru nepustí!“ On říká: „Kdepak, je to Čech.“  „Jo, fakt? Jako pravý jógin?“ „Fakt, pravý!“ „Počkej, jak ale může být Čech?“ „Prostě je.“ „Kecáš!“ „Ne, znám ho, je z Prahy, a umí to všechno.“ „Co by tak mohl umět? Nanejvýš ještě víc zkroutit ruku nebo nohu. To už přece známe taky.“ „Ne, on umí meditovat a hlavně umí samádhi.“ „Co?“ „Přesně to. Jak se o tom píše v józe! Co se o to marně snažíme…  Jezdí každou neděli vlakem v 9.20 z Braníka stavět ašram.“ (Tenkrát byly ještě pracovní soboty.) „Co jezdí stavět?“ „Ašram, ty nevíš co je ašram? … no, říká se tomu tam z opatrnosti chata, ale jednou to bude pravý jóginský ašram. Pojeď se mnou, uvidíš to a přesvědčíš se. Stát se ti nic nemůže, zůstaneš živý a podíváš se na pravého jógina.“ „No tak jo, když to přežiju…“ nechal jsem se přemluvit.

Tehdejší branické nádraží v neděli ráno, to byla spousta chlapů v maskáčích, s kytarami, na nohou s botami zvanými půllitry, cpali se do dřevěných vagónů, smáli se a bylo jim dobře. Byla to jiná doba, víc romantiky, všechno jaksi skromnější, zašlejší, trošku víc na zeleno a trošku víc do přírody než dneska. Mladí lidé, ti jsou ale jinak pořád stejní, taky jsem byl „mladý lidi“, Vláďa byl tenkrát jistě taky „mladý lidi“, ale moc jsme do toho základního proudu nezapadali. Ten vždycky plyne po svém a někam jinam, s tím nic nejde.

Na branickém nádraží bafala lokomotiva čouďa, obcházel jsem postupně vagóny a objevil toho kamaráda. Vevnitř byly lesklé lakované dřevěné lavice, držel mi tam místo k sezení, tak jsem si sedl a koukal. Lavice pode mnou studila a přede mnou na protější lavici seděl takový zvláštní pán, byl už starší, okolo šedesáti, tenkrát ještě neměl vousy jako na pozdějších fotografiích. Tohle že je pan doktor Eduard Tomáš a že umí jógu, představil ho kamarád.  Ten pán se tvářil velice vážně a opravdově a vypadal, že to skutečně umí. Později jsem zjistil, že tenhle vážný a přesvědčivý pohled, kterým tak snadno získával lidi, k němu patřil a byl mu vlastní, ani se o to nijak nesnažil. Pro mě to ale bylo hodně nové, já jsem v těch letech všecko spíš zpochybňoval, a když jsem se dostal do úzkých, tak jsem pak spíš šaškoval.  Bylo pro mě zvláštní potkat člověka, který opravdu nepochybuje.

 Tak jsme jeli a povídali o všelijakých duchovních věcech a bylo to na mě hrozně těžké. O jakémsi átmanu a brahmanu a vnitřním pozorovateli a pátrání po já – bylo toho moc a nebylo čeho se chytit. Pak už mi to nedalo a rozhodl jsem se ho vyzkoušet, jestli je skutečně ten opravdový jógin. Ale jak má člověk někoho vyzkoušet z toho, co sám neumí? To není lehké, pokud si to přizná… Sice je spousta lidí, co si to nepřiznají nikdy, ale to je jiná kapitola a to necháme být. Tak jsem si říkal, že to musí být něco hodně těžkého, co zatím nikdo neuměl: „Už to mám! To je ono!“ Tak jsem vypálil rovnou od boku svoji nejtěžší otázku: „A prosím vás, jak se dělá to samádhi?“ Teď jsem byl zvědavý, co mi na to řekne, jestli něco filozofického z těch knih od Paula Bruntona. Ale to jsem se spletl! Ten zvláštní člověk si takhle sedl, trošku se narovnal a řekl: „Samádhi je tohle.“ A pak už jenom seděl a mlčel. A bylo to! Tak tohle jsem opravdu neuměl… A od toho dne jsem k nim jezdil na chatu.  Takové samádhi jako „panu doktorovi“, tak jsme mu pak říkali, to mi dodneška nejde, ale to je jiná věc… Hlavně že to tenkrát chytlo.

Takže takhle to bylo. Vystupovalo se v Jílovém u Prahy a chata se stavěla pár metrů od trati proslulé mezi trempy jako Posázavský Pacifik. Občas tam přejel vlak, lidi tenkrát ještě mávali z otevřených oken, jen tak. To už se dneska taky moc nedělá.

Z té budoucí chaty tam v dubnu roku 1967 byla jen vykolíkovaná jáma v zemi, ani nebyla moc velká. Jako u většiny chat z té doby, stavělo se spíš na výšku na skromném půdorysu. Bylo potřeba tu jámu prohloubit a tak se kopalo, bylo co dělat a ty moje problémy z vlaku s átmanem a brahmanem se nějak samy utišily. Pamatuji jenom, že mi tenkrát někdo vysvětloval, nejspíš pan doktor, že se má dávat pozor při kopání a nemají se zbytečně zabíjet žížaly. To na mě byla zrovna těžká věc, já jsem byl v té době ještě velmi náruživý rybář, a tak jsem byl zvyklý tu žížalu prostrkat háčkem skrz naskrz, a to že se taky nemá, že je z toho špatná karma. Tak to bylo zlé. Nejen že to bolí tu žížalu, ale navíc ta karma, brrr. Ale když zase na těsto ryby tak neberou, jako na tu žížalu… na to ale recept nikdo neměl.

Takhle prostě to začínalo. Bylo to pro nás hodně těžké, ničemu jsme nerozuměli, a když jsem si později myslel, jak už tomu rozumím, tak to bylo ještě horší. Jenom jedna věc tam byla, která se nezapomíná – bylo to strašně krásné. Jako to říkal kdysi Buddha, duchovní nauka je krásná na začátku, krásná uprostřed a krásná na konci. A skutečně na tom začátku krásná byla, takovým zvláštním způsobem – všichni jsme byli naivní, a jak člověk nic neuměl, a navíc jak byl mladý, tak byl ještě ke všemu otevřený, všecko se mu dávalo, ta jeho „karma“ ještě tenkrát nebyla spočítaná a červeně podtržená. Nikdo z nás nebyl mazák a neměl žádné zásluhy a výhody, všichni jsme byli úplně zelení, nádherně zelení. A v tom to bylo, ta krása na začátku.

Vláďa: Kolik ti to bylo?

Petr: Sedmnáct.

Vláďa: Tak, sedmnáct…

Petr: Ty jsi tam přišel, Vláďo, o něco později…

Vláďa:

Já jsem přišel na chatu až na podzim roku 1969 a dostal jsem se tam podobně jako Petr. Taky jsem chodil do Unitarie, jednak cvičit nahoru do patra jógu, a pak v té době už přednášel dole ve velkém sále pan doktor Eduard Tomáš cyklus Umění klidu mysli a později Jógu Velkého Symbolu a Tajné nauky Tibetu, to tady asi někteří z vás znáte. Vpadl jsem do toho zprostředka, neměl jsem se čeho chytit, a tak mi to znělo jako maďarština puštěná pozpátku. Divíte se, proč jsem tedy na ty přednášky vlastně chodil? To byste museli vidět, jak byl pan doktor impozantní v tom černém taláru, který tenkrát v Unitarii nosili přednášející… Když vystoupil na pódium se svým charismatem a přesvědčivostí, tak měl takové kouzlo, že to člověka uchvátilo, ať věděl, o co jde, nebo ne. A to bylo to hlavní!  Bylo mi tenkrát pětadvacet a navíc jsem dospíval pomalu, tak si ještě pár let uberte, a tak jsem na to koukal jako kluk s otevřenou pusou. Na ty přednášky s ním chodila i jeho žena paní Míla se synem Milošem, a ti mě jednou na chatu pozvali. Ale protože jsem v té době byl spíš stydlivý a neměl jsem ve zvyku, abych se vnucoval, tak jsem to považoval spíš za společenskou řeč a nešel jsem tam. Asi to na mě ještě bylo brzy.

Jak jsme chodívali cvičit nahoru do patra jógu, tak nám tam jednou za čas přišel někdo přednášet. Vzpomínám si třeba na Vratislava Žižku, to byl umělec, malíř a taky astrolog, ukazoval nám virgule a všelijaké tajemné věci. A tak jednou taky došlo k tomu, že tam přišel přednášet pan doktor Tomáš. Potom dostával dotazy, takové jak je to s tou jasnovidností nebo jestli je možné chodit po vodě, případně jak levitovat, a na jeho tváři bylo jasně vidět, že to zrovna není, na co rád odpovídá. Poznamenal, že to jsou jenom takové rachejtle, ale my že máme jít rovnou vzhůru po stromě a nemáme se rozlézat po větvích do stran, protože tam se ztratíme. A protože kdo tam chtěl cvičit jógu, tak musel být unitář, stejně tak i pan doktor, a ti se oslovovali „bratře“, tak jsem mu povídal: „Bratře, mohl bys mi říct, jak by se dalo vylézt na ten strom rovnou nahoru bez toho odbočování? A on řekl: „Ano!“ Tak jsem čekal, co mi řekne, ale on se posadil do meditační pozice a začal meditovat, až to praštělo. Po půl hodině nebo hodině to skončilo, přišel ke mně, vzal mě kolem ramen, pro kluka dvacet pět let to byla velká věc, a pozval mě na chatu. A to už jsem samozřejmě považoval za jasné osobní pozvání.

Ona byla taková zvláštní doba, všechno bylo potichu, všechno bylo tajemné, nic se nesmělo, nikde nic nebylo. I lidi, co na chatu chodili, třeba Vašek Černý, ti o tom moc nemluvili, a když přece, tak tajemně. To byl člověk velmi napnutý a považoval to za něco naprosto výjimečného, a ono to svým způsobem také bylo. Na chatu jsem přišel v době, kdy už stála, ale nebyla ještě hotová. Byla z vyřazených železničních pražců a spáry mezi nimi se utěsňovaly koudelí, jílem a nakonec bílým latexovým tmelem.  Jeden z těch, co to tam právě dělali, byl Petr. Já jsem tam přišel a on povídá: „Ty jsi normální člověk nebo taky zvrhlý intelektuál?“ Já jsem nevěděl, co to je zvrhlý intelektuál, byl jsem v té době dělník, a tak jsem řekl, že jsem normální člověk.  S Petrem jsem se tam rychle skamarádil, protože jsme oba měli rádi přírodu, vysokohorskou turistiku a také kanoistiku. To jsme pak několikrát byli spolu a pak i s panem doktorem na kánoích.

V té době na chatě ještě nebyla elektřina, nebyla tam voda, pro tu se chodilo s konví do studánky, večery byly takové, že se rozsvítily svíčky – ty večery byly kouzelné a tajemné. Nejdřív se meditovalo v takzvané zasedačce, to byla místnost, kde se jedlo, ale také meditovalo. Tam byly kolem stěn nízké stoly s uřezanými nohami, navrch s matracemi, a na tom se sedělo a meditovalo a zkřížené nohy byly samozřejmostí. Panu doktorovi bylo v té době šedesát let, ale zkřížené nohy, to bylo pro něj jednoduché. Takže nejdřív se meditovalo, asi tak hodinu, někdy dvě. Pan doktor se přitom někdy dostal do samádhi, to se nám moc nedařilo a později už vůbec ne. Ale ze začátku z toho nadšení a okouzlení nám to ještě bylo blízké – bylo to jemné, takové hřejivé a krásné.

 A potom obvykle paní nebo pan doktor něco říkali nebo Miloš vytáhl Opičího krále, toho měl rád, nebo zase paní měla ráda Devět bran od Jiřího Langra, a někdo to nahlas četl. Byly to krásné večery, a taky pak povídání s Milošem a kamarády, když jsme šli spát nahoru do „plchárny“. Tu místnost v podkroví tak nazval Petr.

Petr

Tu tak nazval pan doktor, štrachali tam plši v polystyrénu za překližkou ve zdi a nějakého z nich zahlédl.

Vláďa

Příchod na chatu mi připadal jako vstup do exkluzivního klubu, do něčeho, co člověk pociťoval jako výjimečné, a co bral skutečně a na plnou páru vážně.

Petr

To jsem tak prožíval taky, přestože Tomášovi sami často připomínali, že nejsou žádní „-ovci“, jako byly tenkrát různé skupiny, co se k někomu hlásily, ale stejně nemohli zabránit, aby se někdo vědomě či nevědomě považoval za jejich žáka.  Později si na to dávali zvlášť velký pozor a výslovně zdůrazňovali, že žádné žáky nemají, hlavně paní Míla, a navíc i doba byla taková, že to bylo nebezpečné politicky. Jak to dneska zpětně vidím, z návštěvníků tomu těžko někdo odolal. I v cizině jsem si později všiml, jak začátečníkovi nesmírně pomáhá, aby uvěřil, že jeho pozice je nějakým způsobem zvláštní, a ti ostatní „nevyvolení“ že se k tomu nedostali. To mu pak ještě dlouho trvá, než se s tím vyrovná, než tuhle „půjčku“ zase poctivě vrátí.

Vláďa

Těch návštěvníků tam chodilo několik okruhů. Ten vnitřní, ti si říkali domácí, tam směli přijít kdykoliv bez ohlášení. Bylo nás asi sedm, kteří jsme tam chodili velmi často, na víkend, někdy i na dovolenou nebo prázdniny. Vzpomínám si, jak jsme šli povinně do prvního máje na Letnou, a pak jsme to patřičně zkrátili a jeli na chatu. Většinou se jezdilo vlakem, jednou byla výluka a tak se dokonce kus jelo i parníkem. Často jsme chodili pěšky, jeli jsme vždycky kousek někam vlakem a pak jsme to došli pěšky. To byla doba, která mi připadala jako zlatý věk, kdy to všechno bylo nové, neotřelé a nejintenzivnější, co jsme vůbec mohli prožít.

Petr

S tou výjimečností to bylo hodně těžké.  S časovým odstupem totiž vidím stále zřetelněji, že pro duchovní cestu ta „obyčejná chata“ opravdu výjimečnou příležitostí byla. Určitě v českém, a zřejmě i ve světovém měřítku! To mi začalo docházet, až když se otevřely hranice a měl jsem možnost začít srovnávat.

Jenže byl kvůli skutečně výjimečné příležitosti, ke které jsme se tenkrát náhodou dostali, nutný pocit vlastní výjimečnosti? Ten se tam vetře navíc, zezadu a nenápadně, a pak drží, drží…  To pak dochází člověku moc dlouho.

Nakonec se to ve mně přece jen nějak srovnalo, věřím tomu. Hlavně při pohledu z ciziny ten pocit postupně vybledl a místo něj zůstala jen veliká vděčnost. Z obdivu k učiteli se pak stal spíš vztah přátelství, třebaže respekt a ocenění stále zůstávají, a to k tomu skutečnému, co Tomášovi byli a dokázali.

Vzpomínky z mládí, ty bývají vždycky nejintenzivnější a pozdější události se už pak spojí v jediný dojem.  Jak svoje duchovní začátky prožíval Eduard Tomáš, o tom si tady přečteme aspoň kousek z jeho knihy Paměti mystika. Byl to také seriál v televizi od Viliama Poltikoviče.  Je to zajímavé svědectví z doby, kdy byl ve věku, ve kterém jsme pak byli i my o několik desítek let později:

   …Kniha navrhovala, abych se díval ke svému zdroji, k prameni Já, pak že budou odpadat závislosti, které tvoří sílu mého ega, které se po vytrvalém úsilí samo do zdroje rozplyne.

   To by bylo pořádku, tak se to v džňánajóze skutečně dělá.

   Už jsem se chystal s tím začít, když v tom se mi v srdci a zároveň i v hlavně náhle rozsvítilo křišťálovým světlem, které se okamžitě rozlilo, ba rozletělo do nekonečna.

   Jakmile jsem si to uvědomil, řekl jsem si: „Tohle musí být Bůh, co by to mohlo být jiného? Nekonečný, vševědoucí, všemohoucí, jak nás to maminka vždycky učila, a já proti němu nejsem vůbec nic a ještě míň než nic, protože je jenom ON a pak už vůbec nic. To, co chci dělat nebo mohu dělat, nemá proti němu vůbec žádnou platnost.“

   A tak jsem od samého začátku mojí první meditace nedělal vůbec nic. Jen jsem se k Bohu modlil motlitbou beze slov a vroucně ho miloval a obdivoval.

   Nebyla to vůbec žádná džňánajóga, jak mi později vyčítal Richard. Ano, byla to jóga sebeodevzdání, ale tu Richard neznal a možná, že ji nepoznal nikdy. Chtěl být chlap a všechno si vyřídit po svém.

   Ale já jsem si tehdy řekl, že je jenom Bůh a už nikde nikdo jiný. Tak jsem to totiž i cítil. Mohu vůbec dělat, co by nebylo po jeho vůli?! Když jsem si tohle uvědomil, pomyslel jsem jen na jednu větu z Otčenáše – a ještě ne celou: „Buď vůle Tvá!“

   V tom okamžiku se přihodilo něco, na co nikdy nezapomenu a co si budu pamatovat do nejdelší smrti: moje vůle přestala existovat a místo ní zde byl Pán Bůh, ne osobní, s tělem, jako si ho lidé představují, ale jako neosobní živá existence. Já sám jsem docela zmizel a s tím i jakákoli možnost řeči a zůstal jen ON. Ztratil jsem dokonce i zrak. Ne na dlouho, jen na pár minut, ale velmi mě to rozradostnilo.

   „Teď budu moci meditovat až do konce života,“ myslel jsem si a bylo mně blaze.

   Nevěděl jsem, zda je to samádhi. Byl jsem zkrátka najednou v moři dobra a také v moci dobra. Němý, slepý a naprosto tichý. Kde je tělo? Žádné tu nebylo. Zbylo jenom Já a nebylo mu konce. Asi za hodinu jsem opět mohl mluvit. Spolu s řečí se mi vrátil také zrak, ale zkušenost boží přítomnosti se s jejich návratem vytratila a hned tak se nevrátila.

   Mockrát jsem to zkoušel, ale už mi to tak dobře nešlo. Znovu se to vrátilo až zase s Mílou, ale už bez oněch podružných úkazů. Mezitím jsem za ta dlouhá léta do sebe nasoukal tolik učeností a jógicko-mystických vědomostí, že jsem na cestu sebeodevzdání úplně zapomněl. Ale tenkrát jsem ji zažil, třebaže jsem ji teoreticky vůbec neznal.

   Mohl být brzy konec, kdybych se byl držel jen toho sebeodevzdání, ale já byl novou literaturou obrácen právě jen k mudrování, uvažování a přemýšlení, zatímco bhaktijógu, jógu lásky, jsem – jak říkám – neznal a Richard teprve ne. Zatelefonoval jsem mu a brzy ho navštívil.

   „Asi to bylo kenšó,“ povídá, „což je ukázka, jak to bude jednu vypadat.“

   Možná, že to bylo kenšó, ale Míla (mnohem později) řekla, že to nebylo kenšó, ale samádhi, protože kenšó poznáš, až když odchází, když „buvol už jen mávne ocasem“, zatímco já zažíval neosobnost hned od počátku. Měla pravdu jako vždy.

   Uvažovali jsme, proč to šlo tak rychle?

   „Protože sebeodevzdání je nejrychlejší cesta na světě a mystická smrt přichází bezbolestně. Proto jsi o ní ani nevěděl.“ Takové bylo Mílino vysvětlení.

Víte, Eduard Tomáš, pan doktor Eduard Tomáš, tak jsme mu tenkrát říkali všichni, ten „uměl dávat góly“. To jsou prostě lidi, kteří v sobě mají velikou sílu. Ta je na dávání gólů potřeba, to se prostě nedá jinak. Podobně v rozhodujícím okamžiku duchovní cesty musí mít člověk velikou sílu, protože toho starého zbývá ještě hodně a je potřeba to prokopnout skrz naskrz.

A k tomu paní Míla, ta zase měla velikou jemnost – také „dokázala obětavě přihrávat“ – velikou, převelikou bych řekl, jemnost ducha, takový ten třpyt, takové to, co to ani není, a proto je to tak krásné.

A v těchto dvou základních rysech se oba báječně doplňovali a to bylo moc hezké.

Eduard Tomáš, ten byl opravdu vynikající mistr v koncentraci, v tom nejhlubším soustředění. V životě jsem nikdy nic u nikoho takového neviděl a zřejmě ani neuvidím, byl to unikát. Netvrdím, že je to k duchovnímu cíli nutné až do takové míry, ale on v tom byl neuvěřitelně dobrý.

Podobně jsem neviděl v životě u nikoho tak hluboký a čistý vhled, jako měla paní Míla. Ta mi dokázala odpovědět na každou duchovní otázku úplně z ničeho. Opravdu z ničeho! Ona si to nikdy nepřipravovala a na nic nemyslela, na knihách nelpěla a vždycky to řekla, jak jí to přišlo.

Rozdíl mezi člověkem, který má vhled a který ho nemá, je v tom, odkud ten člověk mluví. Zda vychází z rozdvojenosti, z oddělenosti, z pocitu vlastní osobní existence, anebo to tam není. Co tam pak ale vlastně je? Někdo pak o něm možná řekne, že mluví z Boha, ale hlavně tam není to vědomí oddělenosti, nic navíc, vůbec nic. Snad kromě veliké lásky, která je tomu člověku ještě daná jako takový závoj okolo nebo jako takové světlo okolo, aby mu bylo hezky.

Když takový člověk dostane duchovní otázku, tak ta je jako každá jiná otázka založená na nevědomosti. To by se ten druhý neptal, kdyby to předem věděl!  Ta jeho nevědomost je v něm totéž co rozdvojení. A správná odpověď pak automaticky směřuje k tomu, aby ho v tázajícím vyrovnala.

To vypadá na pohled snadné, že? Ne tak úplně. Ta správná odpověď se nesmí přehnat, ta musí jenom narovnat, co se v tázajícím posunulo, aby to zase bylo úplné, celistvé, a nepřidávat nic svého.  A na to je právě potřeba ta veliká jemnost, neporanit to křehké v člověku, který se ptá, a je tak otevřený a bezbranný. Jemnost vhledu je daná tím, čeho všeho se dokážeme vzdát, a nechat to, jak to je. Jak něco začneme vylepšovat podle svého, tak sice pořád ještě můžeme mít dojem, že „mluvíme z jednoty“, ale dávno už jsme vedle.

Naopak právě paní Míla dokázala z té jednoty nesestoupit, a to často velmi statečně, přestože tlak na ni byl někdy veliký, ze všech stran. Tak toho jsem si úžasně vážil. A pak té Eduardovy síly a současně odevzdanosti, to se „na něm dalo štípat dříví“, ten nepovolil nikdy, to bylo neuvěřitelné. A když se k tomu přidala tato veliká, veliká jemnost paní Míly, tak to bylo moc, čemu se dalo učit.

Vláďa:

Když se ohlédnu, co za tu dobu bylo vlastně pro nás nejdůležitější?  Většinou se mně teď lidi ptají „Co mám dělat? Mně to nejde! Jak se mám snažit?“ A když dnes procházím všechny ty osudy lidí, co tam chodili, tak jediná věc, která je jasná a je toho všeho podmínkou, je zájem. A ten jsme tenkrát měli obrovský.

Když se ptali Krišnamurtiho „Jak mám mít zájem?“ tak říkal: „To není otázka. Buď ho máte, anebo ho nemáte.“ Čili zájem je tehdy, když prostě je, když je k něčemu kladný vztah, láska.

Pracoval jsem dlouhou dobu s dětmi, byla to zájmová činnost. Tam chodili různí fandové, třeba do leteckých modelů nebo do rádia, a ti to své nadšení předávali dětem. Bylo nádherné, jak byli tím svým nadšením rozzáření, ti se nikdy neptali proč. Pro ně to bylo něco kouzelného. A to samé je i na duchovní cestě.  To okouzlení je nutné a potřebné, protože to je vlastně forma lásky. Bez toho to vůbec nejde, zejména z počátku se na něco hlouběji a trvaleji soustředit.

Pan doktor byl nejen silný, jak tady říkal Petr, byl to opravdový buldozer, ale také byl opravdový a trvale okouzlený. Byl to podobný typ jako Ramana Mahárši, je o něm pěkná knížka od Svámi Anamalaie, který u něj žil léta a pomáhal mu v tom ašramu stavět všechny ty domy. V té knížce se dá najít, jaký byl vlastně Mahárši člověk, nejenom jaký byl guru, protože to bývá často až příliš přibarvené. A připadá mi, že ti dva lidé si byli hodně podobní, jeden jako druhý měli obrovskou schopnost soustředění a obrovskou schopnost opravdovosti a laskavosti.

Ale zase tak úplně jednoduchá osobnost Eduard Tomáš také nebyl. To možná na pohled zvenčí, ale my jsme vlastně žili v jejich domácnosti, a tak jsme ho znali blíž. Z jedné strany to byl velký kamarád a laskavý přítel, a to i přes velký věkový rozdíl. Ale když byl na pódiu, tak to z něj najednou byl guru. Byl to člověk, který měl charisma, a který byl nahoře, a druhý jakoby proti němu byl malý. Dělo se to docela přirozeně a já jsem to tak chápal, pro mě na tom nebylo nic zvláštního.  Myslím, že to tak bylo i u Maháršiho. Ten když brzy ráno vstal a šel čistit a loupat zeleninu, tak to byl docela obyčejný a milý člověk, ale pak musel sedět na kanapi a ostatní mu povinně projevovali úctu. Je to taková zvláštní dvojrole, která je zřejmě nutná, aby ti takzvaní žáci viděli něco víc, než jsou schopni.

Petr:

Na rozdíl od Vládi, který říká, že to pro něj nebylo nic zvláštního, tak já jsem s touhle věcí měl velké potíže, vztahové a citové, a pochopil jsem to – vlastně kdo ví, jestli dost – mnohem, mnohem později. To už jsem cestoval po Evropě a chata byla dost daleko na to, abych to uviděl zdálky a nebyl v tom zapletený. Bylo to pro mě opravdu těžké, protože, jak říkal Vláďa, na chatu jsem přijel v těch sedmnácti a doma jsem to neměl zrovna nejlepší s tatínkem. Pan doktor byl pro mě vlastně vzor tatínka, konečně pořádný chlap. Tak jsem ho taky měl rád jako tatínka, a moc jsem mu věřil, úplně ve všem. Jenže to kluk nedokáže pochopit, že člověk, který se k němu v soukromí chová vřele a kamarádsky, na to najednou na veřejnosti úplně zapomene. „Co z toho je tedy vlastně pravda?“ říká si potom.

Vzpomínám v šedesátém devátém na jaře, to chodilo na chatu tak málo lidí, že jsme tam byli spolu sami. Za celý den se nám podařilo zasadit jeden trám, nešel tam, a tak jsme ho strašně okousali. Pak jsme obědvali rybičky z konzervy a neměli jsme příbor. Tak Eduard jedl ty rybičky dlátem a já šroubovákem. A bylo to prostě úžasné, byli jsme opravdoví kamarádi, přece žádný velký guru by s vámi nejedl rybičky dlátem.

Jenomže pak si vzpomínám na jinou událost: vždycky ráno se meditovalo na balkóně. Ten byl plechový a ráno odspoda studil, ale Eduard tam přes noc hrozně rád spal. Měl takový strašně starý spacák ještě z doby, kdy sám jezdíval na vodu. Ten byl tak oježděný, že už vůbec nemohl hřát, ale Eduard ho miloval, byl to ten nejlepší spacák. Někdy brzy ráno ještě za tmy se probudil a pak rovnou meditoval, potom přicházeli ostatní, tiše se posadili a meditovali taky.

No a jednou mě bolela hlava, to mi dělala za studia často, bylo toho na ni hodně, a tak se mi s ní do meditování nechtělo, že se rozbolí ještě víc. Napadlo mě vzít si s sebou na balkón botu, že si ji zašiji. Ostatní budou meditovat, říkal jsem si, já si tam budu potichu šít svoji botu a bude to dobrý. Tenkrát se těm botám říkalo fazole, byly to bílé kožené botasky s nezničitelnou podrážkou z PVC. Byly tehdy vzácné, a co se roztrhlo, to se zašilo, dokud to mělo tu podrážku.

A tak jsem si tam tiše šil a Eduard se probral ze samádhi, chtěl nám něco říkat a kouká, že Petr tam šije boty. A tak mě tvrdě pokáral, co si to dovoluji, ne jako kamarád, ale jako někdo, kdo tam chce mít pořádek. Pochopitelně, být já v jeho pozici, mohl jsem to vidět jinak, ale to mi tehdy nemohlo dojít. To bylo na mě těžké, že teď jsem jen jedním v řadě, že jsou ty role najednou jiné, ne, to mi nešlo. Každý má někde bolavou patu a ta moje byla tady - prostě ne, ne.

Pak jsme s ním byli na vodě, jak už Vláďa říkal, a to bylo pro mě taky těžké. To si pamatuji, jak jsme seděli dlouho do noci u táboráku a ráno se nám nikomu nechtělo vstávat. Dnešní vodák si s tím hlavu neláme, ten se budí v půl druhé odpoledne a s hlavou poměrně těžkou se přesune do kánoe, dvě hodinky pádluje a pak rychle vyleze a rovnou dělá večerní táborák. Tak to chodí dneska na Lužnici a na Vltavě, hlavně ti v půjčených lodích.

My jsme se ale měli tenkrát za slušné vodáky a ráno pro nás bylo v sedm hodin. Jenže Eduard, ten už v pět ráno štípal dříví. Za stanem, jako když hrom bije.  Sice říkával: „Přijdou zkoušky na žáky, a těžké zkoušky“, ale že to bude tohle, to mě nenapadlo ani ve snu. Takhle něco duchovního, třeba že přiletí čert a bude mě pokoušet, ale že mi bude zrovna můj vlastní učitel štípat dříví za uchem, když se mi tak strašně chce spát, tak to nikdy.

Ono je to vždycky trochu jinak, člověka pokaždé chytí na tom, kde si myslí, že je to banalita, trivialita, tam ho chytí. Nebo tam, kde nedává pozor, nebo kde věří, že už je za vodou. Naopak kde si myslel, jak je to těžké, to pak nikoho ani nezajímá. Takové ty džňánajógy, brahmani a átmani, poslední svědek a nadjá – kde tomu je konec… Na to nakonec vlastně nikdy nedošlo, to zůstalo jen v oněch tlustých knihách.

Vláďa:

Lidi jako pan doktor, co jim jde samádhi, ti už jsou tak uzpůsobeni. To samádhi je hojivé a sladké, a samo je nutí, aby co nejčastěji meditovali. Máme takové kamarády, co jsou schopni jet na měsíc někam na chatu a být tam sami a celou dobu meditovat. A když už nemůžou zrovna sedět, tak chodí po lese a zase meditují. Ono je to tam táhne hodně dovnitř, protože je to pro ně nesmírně sladké, kdežto lidé spíš přes vhled…

Petr:

To je nám blízké oběma.

Vláďa:

… náhodou oběma (směje se), těm tohle vlastní není. Jednou jsem sice vydržel meditovat ve Švýcarsku dvanáct hodin denně, ale pak už je toho dost, pak se to zadře a člověk není schopen tam sedět ani vteřinu, protože přesáhl své možnosti. Jenže pan doktor tak udělaný nebyl, ten hodiny v meditaci nepočítal, ani dny, pro toho bylo samádhi samozřejmostí. Paní Míla na to takový důraz nedávala, sice jí to nechybělo a cestu lásky dobře znala z mládí, ale později pro ni býval typickým postojem spíš vhled. To byl ale vzácný případ, kdy někdo umí obojí, a pro nás to byl hlavně krásný příklad toho vhledu.

Petr:

Ona se nám tak hlavně jevila v kontrastu s panem doktorem.

Vláďa:

Ze začátku mi byl mnohem bližší pan doktor, protože měl velké charisma, i když paní Míla ho měla také, jenom méně nápadné, a po čase jsem zjistil, že je to vyvážené a začali jsme se zajímat o obojí, alespoň já. Petr to měl asi trochu jinak.

Petr:

(Směje se) Někdy tak a někdy tak… Každý se zajímáme vědomě o to, co nám jde a co je nám blízké, a nevědomě o to, kde ještě co dlužíme:

Třeba u těch z nás, co se nechají snadno okouzlit a soustředění jim jde samo od sebe - to chodí ruku v ruce - u těch se dá skoro na sto procent předvídat, že jejich cesta se bude skládat nejen z lásky, kde jsou nejvíc doma, ale také z malérů, afér a skandálů. Možná jim to zatím zní jako nadsázka, jenže ono je to přímo pravidlo! Stejně si to ale nikdy nepřipustí, a to k nim také patří. Mohou se bránit zuby nehty, ale je to jejich karma, protože jejich okouzlené srdíčko s nimi pravidelně takové věci vyvede. Typické je, že to vůbec nevidí, často ani nevnímají, zatímco jejich okolí si z toho dělá hlavu, co to zase natropili. 

Naopak u těch rozvážnějších typů, co jim později jde líp vhled, u těch je to zase obráceně. Jejich život zřejmě bude až příliš obyčejný, přesto si dělají hlavu i z maličkostí. Věci vidí sice ostře a správně, ale často až příliš detailně a roztříštěně.  A taky si všecko zbytečně moc vysvětlují. Jak se ale dostanou někam, kde je přijmou a kde se konečně otevřou, to roztříštěné zrcadlo se jim spojí a najednou to uvidí celé, jasně a zřetelně.

Víte, to krásné je právě v tom, že na chatu k Tomášům se nechodili učit andělé (no, možná, že tam nějaký někdy přilétl a pak zase odlétl), ale že se tam učili normální lidi s normálními chybami, a že jim to vůbec nějak šlo. Připadalo mi to někdy jako nádherná symfonie. Představte si, že každý člověk je nějak pokroucený. Když nás tady vidím sedět, tak to budeme nejspíš všichni, a kdyby se někdo ozval, tak jenom proto, že je pokroucený ještě víc a nepřizná to. Fakt, lidi na duchovní cestě bývají samorosti, úplně uzlovatí. Komu v životě neublížili a nemá někde nějakou ránu, ať zvedne ruku…  A žádný z nás nebyl moc šťastný na světě, nějak přežíval, ale jak se takoví lidé sejdou a dají se dohromady, tak ty uzly a pokrouceniny těch samorostů se propletou, udělají úžasnou kouli a dohromady je to pak dokonalé a krásné. Každý se natočí tak, jak ho to zrovna nebolí, jeden podepře druhého, a tím způsobí s těmi druhými „harmonii založenou na disharmonii“. To je to podivuhodné, že na světě je krásné právě toto. Krása není srovnat dvanáct rovných úseček centimetr vedle sebe, protože ty už jsou dokonalé, tak jak jsou, ale krása je v tom, dát dohromady dvanáct křivých kořenů, aby vypadaly rovně. A tak to někdy na chatě vypadalo. Nikdo z nás jsme nic moc neuměli, a když si vzpomenu na svůj vlastní život, tak je to nepřetržitá řada omylů, několik dokonce i velkých, ale dohromady nám to šlo, a to bylo na tom to pěkné.

Vláďa:

Lidé jako pan doktor nebo Mahárši, tam bylo velké nadání na bhakti, na lásku, na soustředění. Kdo třeba četl od Paula Bruntona Tajnosti indické, tak tam kromě Maháršiho najde ještě několik dalších, kdo měli velké charisma. Těm to jakoby šlo samo. To soustředění a ta obrovská láska dokážou všechno propálit. Jenže to každý neumí, pro mnoho chlapů je hrozně těžké pustit něco, někde se odevzdat, někde povolit, něco nechat být. K tomu patří přijmout druhé nebo sebe. To už je pro ně někdy úplně nemožné, i když pro lidi jako pan doktor to bylo samozřejmostí.

S láskou a přijetím souvisí i další věc, která tak nevypadá, a to je sebevědomí. Obvykle myslíme, že ho máme nízké nebo vysoké, ale tak to není. Buď je vyrovnané, anebo je rozkolísané.  Vadí tam tedy to rozkolísání: když se někdo ponižuje, tak za chvíli se zase bude vytahovat, a když se někdo vytahuje, tak za chvíli se bude krčit.  

Kdo jde cestou lásky a dokáže se postupně celý laskavě přijmout, tomu se samo vyrovná i jeho sebevědomí.  Mnohým z nás to ale takhle snadno a samo nejde, přijmout druhé i sebe, odpustit druhým i sobě. Když to tedy nedokáže ta ženská část naší bytosti, tak je na řadě část mužská, aby ji v tom doplnila. To je pak cesta vhledu – vidět věci jasně, nelhat, přiznat si: ano, kradu, ne, krást nesmím, čili jasně vidět věci, jak jsou, a neuhnout ani o milimetr.

Ale ani to nám nemusí jít, ani to není snadné, protože nelhat si je opravdu těžké. Když lžeme druhým, tak to se ještě dá nějak napravit, ale jak začneme lhát sobě, tak to je tragické, protože pak už nevidíme vůbec nic. Bohužel to není nic neobvyklého, že si někdy lžeme.  S tím je ale potřeba se také smířit, a tím jsme zase u ženské části naší mysli. A tak se nám vhled a láska postupně doplňují, a můžeme věřit, že jednoho dne už nic nebude chybět.

Naopak když máme pocit, že se ani na jedno z toho nehodíme – ať už je to pravda, nebo se jenom podceňujeme – tak nikdy neuděláme chybu, když budeme dělat karmajógu, čili nezištnou práci pro druhé. A jak se to dělá? Podívám se, co skutečně umím a o co se mohu opřít, ale to ještě nestačí, musím to osvědčit, musím to nabídnout jiným. Pak ke svému překvapení zjistím, že s tím málem, co mám, ještě mohu mnoha lidem pomoci. A najednou je to moje původně rozkolísané sebevědomí úplně normální, tak jak má být – ne, jak si ho u sebe představuji, ale tak, že o něm ani vůbec nevím a nepochybuji, protože je samozřejmé.

Petr:

Myslím, Vláďo, že právě ty jsi na chatě odvedl poctivé práce dost.

Vláďa:

Ano, vždycky se musí něco dát, a raději víc. Pokud se mi nechce dát druhým a chci všechno jen pro sebe, tím se ze mě stává oddělený jedinec, kterému je na světě smutno, protože je sám. Jak ale přijmu toho druhého a něco mu dám ze svého, tak z toho původně osamělého jedince už jsou dva, a pak přijmu dalšího, a už jsou z něj tři, a když přijmu ještě další, tak najednou to opuštěné a smutné, co chtělo mít všechno jenom pro sebe, najednou - kde to je? No není! Kde by bylo? Rozdalo se, rozplynulo se, zmizelo, a pak je to už o něčem jiném, úplně o něčem jiném.

Petr:

Ještě k těm vzpomínkám, pamatuješ, když měla chata ještě střechu z téráku?

Vláďa:

Ne, když jsem tam přišel, tak už byla plechová.

Petr:

Úplně zpočátku měla střechu z térového papíru, byla udělaná dost podomácku. I celá chata byla stavěná po koruně, co kde Tomášovi sehnali, a vylepšovalo se to až později. Tenkrát pracoval Eduard jako mechanizátor v Železničním stavitelství a plat měl malý, ale občas se tam někdo ustrnul a on dostal pár vyřazených pražců nebo jindy staré hadice od kompresorů. Jednou taky dostal ze staré školy hromadu dveří. Tak z nich byl pak strop pod půdou a sušily se na nich byliny, moc tam voněly. Bylo potřeba se tam opatrně protáhnout, protože ty dveře byly přibité jen zespoda a mohlo to povolit. Dneska už to drží dobře. Odtamtud se vylezlo vikýřem na střechu a tam už bylo nebe. Ten térák byl krásně vysušený od sluníčka, takový hebounký, hřejivý, a střecha nebyla moc strmá, tak to tam lákalo k posezení.

Tak jsem tam vždycky sedával za komínem. Ne že bych tam nějak moc meditoval, ono tam bylo dobře samo od sebe, tam se toho moc nemuselo. Tenkrát jsem si představoval, že se u meditace musí něco dělat, že to něco je, a hlavně že u toho musím něco výjimečného zažívat, to mi pořád strašilo v hlavě. Jenže za komínem jsem byl jen tak a bylo tam dobře, dalo se koukat do lesa, na rozkvetlé stromy, nebo vůbec nikam.

Jenže Eduard se to po čase dozvěděl a přísně mi to zakázal, co kdybych tam upadl do samádhi, tak to bych byl v tu ránu dole. Netušil přitom, že mi to samádhi vůbec nešlo, a že mi pak nešlo ještě mnoho a mnoho let, dokonce desítek let, a že bych s té střechy kvůli samádhi zcela určitě nespadl.  

Dneska už ho chápu, teď jsem už v jeho tehdejším věku, mám šest vnuček a sedmé dítě je na cestě – autorita být musí, zodpovědnost měl za mě tenkrát velkou.  Teď bych taky nikoho nepustil meditovat na střechu, i bez toho samádhi. Jenže mně bylo osmnáct a za komín jsem chodil „za jógu“, všecko bylo jinak a bylo to moc krásné, a když jsem už pak nesměl sedávat za komínem, tak jsem zase zlobil jinak.

Vláďa:

Ono se to tradovalo, já jsem to slyšel v Unitarii mezi mladými na hathajóze, že je tam nejlepší žák, který měl právě samádhi za komínem.

Petr:

Tady vidíš, jak skvěle fungují tamtamy. Pamatuješ, jak se volili kandidáti Národní fronty? Tenkrát přece nebylo z čeho vybírat… A stejně tak jsi mohl jednu dobu o chatě právem říkat, že jsem tam nejlepší a taky i nejhorší žák, podle potřeby, a měl jsi pravdu. Bylo tam docela prázdno. Vzpomínám na jaro 1969, byl dlouho sníh, to jsem šel s bílou vysokou konví ke studánce vysekat led. V chatě to táhlo skulinami mezi pražci, rozsvítil jsem malinkou, napůl vypálenou žárovku na starou baterii z náklaďáku, zalezl do kouta a četl si ze samizdatu o Milarepovi. Bylo naprosté ticho a seděl jsem tam úplně sám...

No a s tím samádhi za komínem – extáze to nebyla, to ne. To když Eduard upadl do extáze, tak to bylo opravdu něco jiného.

Vláďa:

Paní Míla pak říkávala: „Táto, tak už toho nech, už bude oběd, už toho nech!“

Petr:

Co by za to tehdy dal kdokoli z nás, aby z toho alespoň trošičku uměl, ale ona:  „Už toho nech, už toho bylo dost!“

Ale o těch začátcích už toho bylo dost. Vláďo, ty jsi pak vedl Stanici mladých techniků, a to už si možná někdo v publiku pamatuje, tam byly jedny z prvních veřejných přednášek manželů Tomášových. Jak to tam bylo tenkrát?

Vláďa:

To odjížděl kolega jako vychovatel do Ameriky a zrovna nikdo nebyl s většími zkušenostmi se zájmovou činností, a tak to padlo na mne. Po čase tam přišli Miloš Tomáš a Martin Pařík a vedli jedno oddělení. To už se poměry uvolnily a oni pak začali pomalu připravovat dnešní nakladatelství Avatar. V té Stanici mladých techniků jsme měli větší přednáškový sál, a tak slovo dalo slovo a pozvali jsme Tomášovy. Šlo to pak rychle, kapacita toho sálu brzy nestačila, tak to pokračovalo Městskou knihovnou, pak na Vltavské, pak na Vinohradech, a postupně se zjišťovalo, že těch lidí, co mají zájem, je víc a víc, a nakonec se setkání s manželi Tomášovými pořádala v Lucerně.

To už byla doba, kdy jsme vylétli z hnízda. Ne že bychom neměli rádi pana doktora a paní Mílu, ale byla tam spousta dalších lidí, a ti jejich pozornost potřebovali mnohem víc. Ale i pro nás už byl nejvyšší čas, abychom začali mávat těmi málo opeřenými křídly. Další z tehdejších kamarádů se oženili nebo různě rozptýlili po světě, a ty nové lidi na chatě už jsme tolik neznali.

Co nám zůstalo až do dneška, to Petr kdysi nazval „dejchánky“, společné večery lidí z chaty. Ty víkendy na chatě nám tenkrát nestačily, dokonce ani volné soboty ještě nebyly, a měli jsme potřebu dál se spolu stýkat, dál si o tom povídat, dál meditovat. Tak vznikla malá skupinka kamarádů, a to nám vydrželo až dodnes, to je čtyřicet let. Stále se ještě jednou týdně scházíme, ale z té původní party už pravidelně jenom dva, Petr a já, ostatní už jsou z mladší generace. Stylem je to trochu jiné, než to bývalo u Tomášů, všichni jsme si rovni. Nikdo to nevede a kdokoli tam něco pronese, tak je zrovna tak respektován, jako každý druhý. Je to na základě kamarádství, na základě přijetí, na základě vzájemného pochopení.

Petr:

Ani Tomášovi nechtěli dělat učitele, přesto role tam nemohly být rovnocenné, už jenom tím, že byli o mnoho starší, uměli o mnoho víc, chata jim patřila a my jsme tam byli hosté.

Vláďa:

To jistě.

Petr:

V tak malém společenství kamarádů, jako je u nás na „dejchánku“, to ale není potřeba. Kdyby nás bylo padesát, tak už se nějaké role rozdělit musí, aspoň formální.

Vláďa:

Nakonec to znáte sami, také se tady scházíte u Standy a je to vlastně podobné nebo to samé. Taky se se scházíte jako kamarádi, kteří spolu povídáte, spolu smýšlíte, případně chodíte jako my spolu do přírody. I v buddhismu je důležité společenství: říká se Buddha, dharma a sangha – to je Buddha, dharma je jeho učení, a to třetí, sangha, to je právě to společenství, které je opravdu velkou pomocí, hlavně když to zrovna někomu nejde nebo se v tom úplně ztratí.

Posluchač:

Vy jste tady mluvil o sebevědomí. Jakým způsobem jste si ho srovnal vy sám? Jak se dá srovnat tou přímou cestou?

Vláďa:

Když mám tedy mluvit o sobě, tak jsem měl velmi dominantního otce. Ti většinou vychovávají děti tak, že potom nechodí rovnými cestami, protože se cítí slabší a chtějí otci uniknout.

Petr:

Uhýbají.

Vláďa:

Ano, ten člověk pak uhýbá, protože jinak nemůže. Tak se to naučí a je to vlastně pro něho forma přežití jakožto slabšího tvora. Jeho sebevědomí není pak jenom nízké, ale hlavně nevyvážené, protože jinde se zase povyšuje. Ti třeba později na vojně šikanovali mladší vojáky, ale takový jsem nebyl. Já jsem to dělal jinak. Mám dvě starší sestry a jako kluk jsem si na ně vymýšlel různé psychologické legrácky. Třeba jsem jim namluvil, že ve sklepě někoho zavraždili, a když na to po čase zapomněly a nesvítilo tam světlo, tak jsem jim hodil na hlavu mokrý hadr. Mohly se zbláznit a já z toho měl velkou radost, i když jsem pak za to dostal, ale stálo to za to.

Když se na to dnes člověk podívá, tak vidí, že je tam sice skryté, přesto jasné povyšování. A jeho nevyvážené sebevědomí pak samozřejmě všude dělá problémy. Co s ním tedy má dělat? Nejdřív zjistit, co skutečně umí, třeba dobře pracovat, ale to je málo, musí pracovat pro druhé. A to, co neumí, s tím se musí smířit.

Pak ale přijde spousta lidí, kteří tu jeho pomoc budou chtít zneužít, a ty se zase musí naučit odmítnut, to k tomu vyváženému sebevědomí taky patří. Takoví lidé ho zatlačí do kouta a on už nemůže couvnout. Buď se zhroutí, nebo začne kousat. Pak si musí stanovit meze a říct ne! "Víš, já bych ti rád pomohl, ale dneska už to nepůjde, mně se to vážně nehodí."

A ten, kdo neumí říkat ano, se zase musí naučit říkat: "Sice se mi to úplně nehodí, ale já si to zařídím a pomůžu ti." A oboje je těžké, je to proces dlouhodobý, ale jde to dobře.

Posluchač:

Najít to, co člověku jde.

Vláďa:

Ano, o co se může opřít. Ano, toto umím, toto dokážu, a s tím mohu ještě spoustě lidem udělat radost. Ale to nemusí být jenom fyzická práce. Třeba Petr, co ho znám, tak uměl dávat. Pamatuji se, že mi dal elektrický holicí strojek, ten sice už dávno nepotřebuji, a taky mi poslal z Kanady teflonový rendlík na mléko, co se v něm nepřipálí, to byl za totality zázrak.  Mám ho dodnes.

Roman:

V mládí jsem se choval jako alfa samec, který sám všechno zařídí, všechno zajistí a všechno obstará, ale ve skutečnosti jsem byl velice málo sebevědomý. Zjistil jsem, že si sám sebe vůbec nevážím, že se nemám rád a mám k sobě vnitřní odpor. Pak na mě dolehlo, když jsou ty minulé a budoucí životy, co mě za mé špatnosti čeká, a tak jsem si říkal: Čím bych mohl začít? Tak jsem se rozhodl nelhat, že budu poctivý, protože jsem lhal už na základní škole a všude možně jinde.

Po půldruhém roce jsem zjistil, že to se mnou vlastně tak zlé nebylo, že naopak řeknu všem na rovinu, co si o nich myslím. To jsem se jenom podceňoval, lhal jsem nejvíc sám sobě, jak jsem špatný. A jak jsem s tím přestal, tak se postupně ztratily stovky tun toho nepořádku ve mně, ani nevím jak. Vláďa mi pak řekl: „To jsi konečně našel tu hůl, o kterou ses mohl opřít.“ A to mně pomohlo trochu se narovnat.

Vláďa:

Pocity méněcennosti a nadřazenosti, ty jen zbytečně staví do popředí naše já, a to je pak velká lupa, kterou si děláme z komára velblouda. Jak toho necháme, tak začneme správně vidět věci více důležité a méně důležité.

My jsme třeba najednou začali vidět, že manželé Tomášovi jsou taky lidé, že je taky něco bolí, a že mají taky své starosti. Do té doby nás to vůbec nezajímalo. Nevěříte tomu? Měli jsme takový ten dětský pohled. Dítě má dojem, že rodiče nemají jinou roli na světě, než létat nad tím ptáčetem a pořád ho krmit. A když to v dospělosti povolí, tak najednou ten rodič je zase člověk, je to taky manžel, a taky má další děti a celou řadu jiných rolí. Najednou je z něj zase celý člověk. Jak se do něj vcítíte, ta nadbytečná vlastní důležitost povolí, a dál už nikdo nemusí nic rovnat, ono se to srovná samo.

Petr:

Když se ohlédnu dnešníma očima, tak mi přijde líto, jak přehnanou důležitost měla pro nás „naše duchovní cesta“, že málokdo si třeba všiml paní Míly, jak šla od vlaku s těžkými taškami s mlékem. Tenkrát se pilo víc mléka než dnes - mléko, to byl základ kuchyně. Nikdy se nevědělo dopředu, kolik návštěvníků přijede, jezdili většinou neohlášeni, a tak brala pro jistotu ještě nějaký ten litr navíc. Kdyby jednou, ale ono to bývalo každý víkend.  

Málokoho taky napadlo, jak veliká to byla od Tomášových oběť, být na té chatě každý víkend, hlavně dokud ještě pracovali. Kdykoliv jsem tam přijel, tak jsem byl přijat, a nezeptal jsem se, jestli oni neměli nějaké potíže v práci. Škoda, kdybychom s nimi tehdy dokázali mluvit víc o jejich životě, tak jim bylo o hodně lépe. Takhle to museli táhnout za nás desítky let.

Pak se to všechno najednou zvrátilo, to byl rok 1989. Před tím to bylo až moc komorní, protože se nic nesmělo a všichni se báli, a pak mi to zase začalo připadat až moc veřejné. Mně samotnému přišlo až líto, že ta pozornost, kterou jsem kdysi dostával zdarma a v neomezených dávkách, se teď rozdělila na tisíce jiných lidí.  Je plná Lucerna, já tam jenom sedím ve svátečních šatech, a je to o něčem jiném, než by mě zajímalo, a hlavně je to pro někoho jiného.

Jak tu říkal Roman, člověk si nesmí lhát, jak to cítí, se srdíčkem dohoda není, jestli pláčeme pro někoho, ne protože on umřel, ale že bychom ho my potřebovali, nebo litujeme toho, že se rozdává jiným a nám zrovna ne. Je to pak takové hořké – byl veliký kamarád a najednou je z něj veliký učitel a mají ho jiní. Říkám, se srdíčkem není nikdy dohoda, to je diktátor a je dobré to alespoň vědět.

Vláďa:

Nebo si to přiznat.

Petr:

Ano, a pak už to jenom bolí, to už tak nevadí. Rozum už ví, že je to nesmysl, ale srdíčko bolí dál, tomu to ještě trvá dlouho.

Ještě jednoho člověka bychom tu neměli vynechat.  Víš koho, Vláďo?  Miloše Tomáše. Tady se taky musím přiznat, Miloš mi zpočátku na chatě nějak překážel, v těch úplně prvních letech. Ne, že bych proti němu něco měl, ale byl mladší a měl normální dětské chování právě v době, kdy jsme tam všichni dělali důstojné jóginy, a kdy si každý z nás myslel, že už zítra to dostane s vyznamenáním a má zajištěnou židli v nebi.  Jenomže Miloš nám tohle všechno kazil a docela se mu to dařilo, a to bylo dobře.

Miloše jsem viděl poprvé v Nemocnici pod Petřínem, byl operovaný na plíce a bylo to s ním tenkrát vážné, opravdu vážné. Těch plic mu museli kus vzít a já to všechno ani nevěděl. Tenkrát jsme za ním zašli s panem doktorem Tomášem, už ani nevím jak a proč, nějak mi řekl, abych šel s ním. Asi mu taky nebylo samotnému lehko. To se zrovna situace obrátila a dělal jsem chvíli toho, kdo má co dát.  A tak tam ležel Miloš, něco mezi pavoučkem a andělem. Jako pavouček mně připadaly ty ručičky a nožičky ve věku, kdy zdraví kluci honí mičudu, a jako anděl, jak se na mě díval. Tenkrát to na mně zanechalo hluboký dojem, protože jsem to nijak neřešil a nevykládal, jenom to bylo. Potom jsem věci až moc řešil a vykládal, a to už bylo víc povrchní.

Vláďa:

Miloše si pamatuji poprvé z Unitarie, kde se cvičila hathajóga, tam jsem jednou stál na hlavě, to mi docela šlo, a on do mne z legrace strčil, a já jsem se tam sesypal. Měl z toho tenkrát hroznou radost, ale já jsem si to tak nebral, protože jinak to byl hodný kluk. Ale zvláštní byl. V té době maloval takové obrázky, říkal jim abstrakta. Měl zvláštní schopnost vcítit se do lidí a malovat jejich duchovní úroveň. Namaloval tak třeba Maharišiho a Krišnamurtiho a další, a bylo to zajímavé. Občas jsme si je prohlíželi. Namaloval jich spoustu, hlavně těch lidí, co tam chodili trvale. Pozoruhodné bylo, že když jste měli nějaký duchovní zážitek, tak když jste pak přišli na chatu, někdy už jste to tam našli namalované.  

Na chatě byla jedna vzácná věc, které jsem si cenil, že se tam takzvaně bdělo. To byla trvalá laskavá pozornost, na kterou nikdo nesměl zapomínat a ztrácet se ve svých myšlenkách.  Jeden čas tam byla dokonce taková hra, že kdo nebděl, tak musel dát desetník. Miloš to na něm často poznal. Nakonec to skončilo tak, že ty vybrané desetníky nějaký návštěvník ukradl, asi ten, kdo jich sám musel dát nejvíc.

Petr:

Možná, nebo to na chatě jenom někam zapadlo a jednou to bude vzácný nález: spousta desetníků z doby totality v koženém pytlíku, a všichni se budou divit, k čemu to tenkrát bylo. Ona tam chodila spousta lidí a občas tam někdo nechal boty a jiný zase kabát, další nějaké nářadí nebo zbylý materiál, a tak tam bylo často velmi nepřehledno, zvlášť ve sklepě, a nikdo se na to neopovážil sáhnout, protože nevěděl, čí věc by vyhodil.

Pro mnoho lidí - aspoň o jednom vím utčitě (směje se) - to byla také zkouška, že na chatě nebylo všechno podle pravítka a všude vzorně uklizeno, a hlavně že tam nebyly věci úplně po jejich. Třeba se tam stavěl zahradní domek s hlubokým sklepem z obrovských kamenů, který pak dlouho zůstával nedodělaný. Podobně skleník, z toho byl spíš symbolický užitek, zato práce spousta.  Ale na tom všem se dalo vyzkoušet, jak moc kdo lpí na své představě o správnosti věcí, a zda si vůbec uvědomuje, že to není jeho, ale Tomášových.  Na druhé straně si mnoho lidí vykládalo, že Tomášovi tak mátli hledající z duchovních důvodů… Ani to ne, prostě všude se najdou věci, které se tomu či onomu nelíbí, a je to pak pro něj zkouška.

Když jsem potom jezdil po Evropě a viděl jsem konečně tu chatu s odstupem, i Vláďa pak měl tuto možnost, tak už mi to začalo dávat smysl: Představte si, že na chatu přijede dejme tomu deset lidí.

Vláďa:

Taky někdy třicet.

Petr:

Tak tu hromadu návštěvníků nemohli nechat Tomášovi pořád meditovat, ani o něčem diskutovat, a tak bylo nejlepší nechat je pracovat. A na to se musí obstarat nějaká práce. Přiznejme, že na menším pozemku, který je slušně obdělaný, a na chatě, která celkem drží, toho už tak moc na práci není. Tak se musí vymyslet něco navíc, a na to byla většinou paní Míla.  Třeba aby se z lesa přivezlo listí na kompost. Sice pro mě zůstává dodneška hádankou, zda bylo cílem zaměstnat návštěvníky, nebo zda to tak náhodou vyšlo, jeden výsledek ale popřít nemohu, a to že se tím po řadu let zaměstnali lidi, kterým u toho bylo báječně, a kteří si tu karmajógu opravdu užili.

Vláďa:

Většina z nás tam byli amatéři, a tak se říkalo, že jediný pravý úhel na chatě je ten dřevěný truhlářský ve sklepě.

Petr:

Všude to tak ale není! Později ve Švýcarsku mi dobří přátelé zaplatili lekci od jejich oblíbeného jógina, mimochodem slavného jména. A tak jsme tam přišli a prvních patnáct minut se za zavřenými dveřmi nic nedělo, to nechali člověka jen tak ležet a relaxovat. Když už se nic nedělo dostatečně dlouho, tak se rozevřely dveře a dovnitř vplul guru, který byl naprosto celý v bílém, měl i bílé boty s bílými podrážkami a ty podrážky byly zespodu vyleštěné. Taková dokonalá čistota to byla! Člověk prostě jenom zíral za těch patnáct franků, to bylo pro mě tenkrát hrozně peněz. A pak už to bylo celé podle toho. Veškerý smysl byla naprostá zevní dokonalost, hlavně těla. Proč to říkám? Tohle u Tomášů nebylo, nikdy! A komu to vadilo, tak měl prostě smůlu.

Vláďa:

Už bychom měli končit…

Petr:

Ale ještě aspoň pár slov o Milošovi, to bych rád dokončil. Jak už jsem říkal, v začátku jsem jeho přítomnost vnímal spíš rušivě, ale o to víc jsem ho měl zase později rád, protože právě on tam přinesl život, ať už se to nehodilo nám nebo jeho rodičům.  

Vláďa:

To ano, na to to mám jednu roztomilou vzpomínku, když Miloš dospíval, tak se rád hastrošil. Taky mě spolu s ostatními kamarády jednou nahastrošil do příšerných hadrů a šli jsme tak po Sázavě. Jeden člověk, když viděl ty unikátní trempy, povídá: „Počkejte mi tady, já si vás musím vyfotografovat!“ Asi proto, že jsme tak hrozně vypadali. Takže to je také Miloš. On měl rád takové to neformální, zřejmě jak byla tenkrát ta společnost učesaná, tak tíhnul ke svobodě tímto způsobem. A my jsme byli přece jenom o dost starší, jemu bylo čtrnáct, mně dvacet pět. Ale jinak to byl hodný kluk, který spoustu věcí uměl, hlavně těch duchovních, ale jinak žádné dítě v těch čtrnácti toho moc neumí, a já jsem přece jenom v tom praktickém životě uměl docela dost. Mohu potvrdit, že mi tam vůbec nepřekážel, že to naopak oživoval, jak to říká Petr.

Petr:

Řeknu to naplno: Když jsem přijel na chatu, tak to hlavní, co zářilo, to byl Eduard. To byl pro mě ten správný guru. Tenkrát jsem si to bral celým srdcem, jako to dělají Indové. V tom věku jsem prostě byl tak okouzlený – je to můj jediný guru a nikdo jiný nic neumí. A pak jsem zjistil, že když Eduard něco nevěděl, tak se šel zeptat své paní. Aha! Tak ta taky asi musí něco umět! A po čase jsem zjistil, že to poznání, ta hloubka vhledu u paní Míly je neuvěřitelná. Tak jsem se pak chodil učit k ní. A ještě mnohem později jsem zjistil, že centrální osobou na chatě je Miloš. Se vší vážností to dnes říkám, a kdo tohle tenkrát pochopil, třeba Kamil, tak ten pak něco dokázal! Mně to trvalo hodně dlouho… A i dneska, přestože Miloš neslyší a komunikace s ním je velmi obtížná, tak v meditaci je hodně dobrý, neuvěřitelně dobrý. Opravdu umí, jak říká, umenšit se, má tu Eduardovu odevzdanost, navíc skromně a potichu. Jít na jeho meditaci, pokud se to ještě někdy někomu podaří, tak na to se chodí koukat andělé, opravdu až z nebe! Tam je pak vždycky narváno pod stropem… (směje se)

Vláďa:

Děkujeme vám za pozornost a přejeme vám, aby vám to v životě i ve vaší snaze šlo.

Petr:

Děkujeme a na shledanou.