Jsem, který jsem
Mystika Božího jména a otázky "Kdo jsem?"
Petr Pavlík
Kde je v Praze Karlův most?
Představte si, že vám volá mobilem kamarád, že se dostal do Prahy a zbylo mu pár hodin volného času, a že spěchá: "Honem, kde je Karlův most, jak se tam dostanu nejkratší cestou?" Co bude vaše první otázka, abyste mu dokázali pomoci?
To není žádný chyták, klidně řekněte první, co vás napadne. Zřejmě to bude něco jako "Odkud voláš?" nebo "Kam ses dostal?" případně "Odkud chceš vyjít?"
Podobně když někdo volá sanitku, tak hlavní je, aby rychle odpověděl na otázky "Kdo jste? "Odkud voláte?" a teprve potom, co se vlastně stalo – navzdory nutkání začít tím, co se právě děje.
A teď si představte, že někdo naléhavě volá Pána Boha o pomoc. Kdyby mu dobře naslouchal – což je pro něj těžké, zrovna když ho něco trápí – tak první otázka, kterou by zaslechl, je stále ta samá: "Kdo jsi?" "Odkud mě voláš?" "Kam až ses dostal?"
Můžeme na to namítnout: "Pán Bůh to přece dobře ví, tak proč by se nás ptal, a navíc v situaci, kdy je nám zle?" Odpověď zní: "Protože pro nás samotné je tahle jeho otázka velikou pomocí, vlastně tou největší, jakou nám kdy Bůh může poskytnout!"
Jak to? Copak pro Boha není to hlavní, co se s námi zrovna děje? Skutečně není! To přece není příčina našeho trápení! Ta je opravdu v tom, kam až jsme se dostali, z jaké dálky ho voláme, a nakonec v tom zásadním, za koho se pokládáme, kdo vlastně vůbec jsme.
Můžeme si to představit tak, že nejvíc bloudí ten, kdo neví, kde sám je, kdo se dočista ztratil. Jak už se najde, jak má na své mapě kam zapíchnout špendlík, tak má také mnohem větší šanci se vrátit.
Dá se dokonce říci, že kdybychom si dokázali opravdově položit základní otázku "Kdo jsem?" našli bychom v ní klíč, jak dojít ke každé odpovědi. I kdybychom mířili hodně vysoko, třeba "Kdo je Bůh?" tak i tam nás dovede otázka "Kdo jsem?" a to dokonce nejkratší cestou.
Tahle základní otázka však není nijak nová věc. Naše dnešní osudy ovlivnila už někdy před třemi tisíci lety. Tenkrát nepotřeboval Boží pomoc jediný člověk, ale celý národ, který úpěl pod cizí nadvládou, ztracený v cizí zemi.
Boží drama
Celé dějiny izraelského národa jsou dramatem, ve kterém je hlavní osobou Bůh. Ten je tu zpočátku jen pouhým autorem, později i režisérem, a nakonec se zapojí do hry jako hlavní herec, i on v ní najde svoji životní roli.
Co je to vlastně role? To slovo pochází od skutečné role papíru s textem, kterou kdysi dostávali herci, aby znali svoji úlohu. Často tam bývala jen osnova a herec si svou roli dotvořil sám. Později se role ztotožnila s osobou, jejíž úlohu popisovala. Vlastně i pojem osoby vznikl na divadle – původně to znamenalo masku, která měla otvor pro-zvuk, odtud per-sona, tj. osoba. Podobně jako role, i maska se ztotožňuje s osobou, kterou představuje.
Herec má tedy svou roli, co má dělat, a masku (dnes spíš kostým), jak má vypadat. Vraťme se však k Božímu dramatu. Tenkrát, stejně jako dnes, je jeho opravdovost a působivost umožněna tím, že jednotliví herci nevědí, že Bůh je v každém z nich skrytě přítomen. Hrají tak své životní role v domnění, že pouze oni jsou těmi osobami, za které se převlékli, oddělenými od ostatních i od Boha. Netuší, že ten původní, skutečný Herec v nich není nikdo menší než sám Bůh, teď již dávno zapomenutý, skrytý pod maskou lidské tváře a naplno vžitý do lidské role.
Ale vždyť se přece ocitli tady na skutečném světě, to přece není žádná scéna! Vždyť mají svoji vlastní hlavu, ruce a nohy, mají myšlenky, bolest a radost. Mají hlad a žízeň, radují se z jídla a z majetku. Tak jaké pak „Kdo jsem?“ „Samozřejmě, že jsem člověk!" Ovšem, jistě, ale to jenom protože nikoho nenapadne, že na scéně Božího dramatu být člověkem znamená hrát roli člověka a nosit masku člověka…
A kdyby se to snad někomu podařilo zahlédnout, aspoň na moment, musel by před tím překonat další obtíž - kromě své základní životní role totiž hraje ve svém lidském životě ještě další role sociální: Jeden je rabínem a druhý je zase chudákem, další je třeba vdovou nebo pro změnu královnou. A jak se jim jejich sociální role spojí napevno se základní životní rolí, pak už to opravdu vypadá, jakoby hluboko v sobě vevnitř neměli jeden s druhým nic společného, a nikoho o tom ani nenapadne pochybovat.
Aby se herci v Božím dramatu ještě snadněji rozpoznali jeden od druhého, Bůh Režisér jim kromě životních rolí a lidských masek rozdá i jména: Ty jsi silný jako lev, ty se budeš jmenovat Ariel, a ty jsi zase mírná jako ovečka, ty se budeš jmenovat Rebeka… Nikoho pak už nenapadne, že to jméno jen dostal, že on nebo ona není svým jménem. Každý se okamžitě otočí, jak jen své jméno zaslechne, tak k němu přirostl.
Kdo jsme my?
Božího dramatu se však zúčastní nejen jednotlivci, ale i celé národy. Vystoupí-li celý národ na scénu, pak i ten musí být k rozpoznání, musí mít svou identitu. Zpočátku stačí, aby se jeho příslušníci znali jmény, později s jejich přibývajícím počtem už však k identifikaci potřebují nějaký společný kulturní symbol.
Takovým přirozeným symbolem může být třeba totem – nějaký vyvýšený předmět, ke kterému společně vzhlíží, umístěný na nějakém často navštěvovaném shromaždišti, a podle něj se pak společně jmenují.
Totem je však jen pouhá věc, a to mělo zřejmě u Izraelitů nebezpečně blízko ke zlatému teleti. Jenže modla to být nesměla! Proto se u nich prosadila jiná možnost identity, a tou byl společný prapředek. Každý Izraelita pak věřil ve svůj rodokmen, a ten musel nějakým způsobem sahat až k jednomu z Jákobových synů. Tím měl předem pevně dáno, kdo je jeho bližní a kdo není, to alespoň fyzicky. Vrátíme-li se opět k Božímu dramatu, pokud si ten Izraelita neuvědomoval, že Bůh je v něm, napadlo by ho vůbec, že Bůh je i v jeho bližním, nebo jednou dokonce i v tom, kdo jeho bližní není? Přímo ne, ale zprostředkovaně to kupodivu možné bylo!
Od společného fyzického praotce měli totiž Izraelité jen krok k ještě pokročilejší, a to duchovní identifikaci, a tou je společný Bůh. Že je přítomen v každém, to zatím ještě netušili, a tak se objevuje jako další osoba na scéně – s tou výhodou, že je pro každého ten samý. Tím vstupuje sám Bůh do svého dramatu, sice již zjevně, avšak zprvu jen velmi vzdáleně. Nebo je spíš do něj vtažen a pro svou lásku se nedokáže ubránit? Těžko posoudit, postupuje to zvolna. Z úplně skrytého autora dramatu, Boha Stvořitele, se částečně odhaluje jako režisér, Bůh pomáhající, mající zázračnou moc na poslední chvíli měnit děj – ať už podle svého vlastního uvážení, či na úpěnlivé prosby zúčastněných herců.
Ty jsi náš Bůh
"Kdo jsme my? My jsme ti, kteří jsme se přihlásili k Tobě." Ke komu? „K jedinému Bohu, který není modlou, ani nemusí vypadat jako člověk nebo zvíře. Ten, kdo nijak nevypadá, na toho přece nikdo nemůže, a proto je to Bůh mocný! Když se objeví cizí kněží s jiným bohem, mají u nás dvojí volbu: jejich bůh buď nějak vypadá, pak je to modla, a takové musíme odmítnout. Nebo přijdou s bohem, který nijak nevypadá, a pak je zkusíme přesvědčit, že je to vlastně náš Bůh, a oni se k nám připojí…“
Národ, který se přihlásí k jedinému Bohu, musí tedy být nutně zvýhodněný, pokud to ovšem vydrží a od své víry neodpadne. Dramaticky řečeno, dokud svého Boha nezradí. Celé dějiny izraelského národa jsou proto od této chvíle strhujícím dramatem věrnosti a zrady, statečnosti a zbabělosti.
"Kdo jsi ty, Bože? Ty jsi ten, který sis vyvolil právě nás." Co je to vyvolit? Věnovat zvláštní pozornost, zahrnovat láskou. Je to vlastně pokračování dětského vztahu k rodiči. Samozřejmě být 'vyvolený', to by ještě nemuselo znamenat výlučnost, vždyť všemocný Bůh jistě dokáže věnovat zvláštní pozornost každému… Jenže to je opět zahaleno v nevědění! A tak má dítě dojem, že v tu chvíli je pro milovaného otce jediným na světě – a ten dojem má nejen dítě…
Tím je pak celé Boží drama ještě skutečnější, ještě pravější: nejen že netuším, že Bůh je ve mně, ale já se dokonce raduji, že jediný Bůh, velký a nesmírně vzdálený, se věnuje právě a jedině mně! Větší napětí už vytvořit nejde, teprve teď má Boží drama ten správný spád.
Pravé Boží jméno
Stále však ještě zbýval Izraelcům ten nejtěžší problém, a to jaké jméno má pravý Bůh. Na to mohli jít dvěma cestami: buď připustit, že jediný Bůh může mít mnoho jmen, jako to mají dodnes třeba Indové, jenže pak bylo těžké, aby si ho nepletli s cizími modlami: "Ty mají přece také každá svoje jméno, a to nestrpíme, aby se jméno nějaké cizí modly shodovalo se jménem našeho Boha…" Zbývala tedy druhá cesta, a to najít jediné, výlučné jméno, jaké určitě žádná modla nemá, a právě tou se izraelský národ vydal.
Kdo se však opováží obhájit, že zná takové Boží jméno, které se dá prohlásit za jediné? A hlavně kdo zaručí, že někdo jiný pak nepřijde s nějakým lepším jménem, a nezpůsobí tím rozkol v celém národě? Záminka by to přece byla skvělá…
Naštěstí Bůh své tehdy ještě malé děti opravdu miloval, a tak jim nabídl skutečně královské řešení: "Vy nevíte, jak se jmenuji? A proč se mě tedy nezeptáte, když mi věříte?"
Vidíte, jak ta Boží hra přirozeně funguje? Skutečně jako bychom slyšeli mluvit tatínka k dětem. Jenže tak lehké to není… V další scéně svého dramatu si totiž bude stěžovat: "Vždyť mi ale nikdo z vás nechce naslouchat! Dokáže to vůbec někdo z vás?"
A tím se pomalu dostáváme k vrcholné scéně starozákonního dějství dramatu: Kdo se odváží dojít až za vzdáleným Bohem a dozvědět se od něj jeho pravé jméno? Pravé jméno, to znamená, kdo je Bůh. A pravá, nejkratší otázka je "Kdo jsi Ty?" Kdo opravdu jsi – ne, co si o tobě myslím, co se mi zdá, jak bych to rád měl já, ale kdo jsi doopravdy. Nebo "Chci tě poznat, Bože, zajímám se o tebe hluboce, protože tě hluboce miluji."
Autor dramatu Bůh, ten dobře ví, že tahle role se bude hrát v nekonečném počtu repríz, jak tady na zemi, tak i kdekoli jinde, a že nikdy nezestárne. Ale režisér Bůh, ten to měl tenkrát o mnoho těžší. Ten ji musel pro potřebu izraelského národa obsadit jediným člověkem, a nebyl si jistý, zda to neskončí vypískáním, protože musel vybírat nikoli z profesionálů, ale ze začínajících ochotníků. To přece ani jinak být nemohlo, protože všechny dřívější premiéry mu tak zatím dopadly, a právě tahle měla šanci být ta první úspěšná, a tak se dalo čekat, že projde právě jen o vlas.
Jak to bylo
Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou je vedl až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. Řekl si:
"Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří."
Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh z prostředku keře:
"Mojžíši, Mojžíši!"
"Tu jsem."
"Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá."
"Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův."
Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.
"Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. … Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta."
"Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?"
"Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře."
"Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?"
Bůh řekl Mojžíšovi: "JSEM, KTERÝ JSEM." A pokračoval:
"Řekni Izraelcům toto: „JSEM“ posílá mě k vám."
"Nikoli, neuvěří mi a neuposlechnou mě, ale řeknou: Hospodin se ti neukázal … nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ty ke svému služebníku mluvíš…"
"Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin? Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!"
Ale Mojžíš odmítl: "Prosím, pošli si, koho chceš."
Tu Hospodin vzplanul proti Mojžíšovi hněvem a řekl: "Což nemáš bratra Árona, toho lévijce? Znám ho, ten mluvit umí! Jde ti už naproti a bude se srdečně radovat, až tě uvidí… On bude mluvit k lidu za tebe, on bude tobě ústy a ty budeš jemu Bohem. " (Ex 3,1–7;10-14; 4,1;10–16)
Geniální prostota
Ve spleti příběhů a legend Starého zákona se tak nečekaně zjevuje úžasné poselství, které se Mojžíšovi podařilo od Boha nejen zaslechnout, ale ještě předat celému národu. Stojí to tam naprosto jasně, co si pro sebe vybral Bůh na Mojžíšovu otázku, jaké je jeho pravé jméno: Bylo to "Já jsem". Nebo v širší verzi (snad z jiného pramene) to bylo "Já jsem, který jsem."
Bylo to geniální a přitom tak prosté… Nikdo nedokázal a nikdy nedokáže postavit modlu, která by mohla konkurovat Boží prostotě "Já jsem". Modla, ta pokaždé musela mít něco navíc, být nějaká, a právě to "navíc", to byla pak vždycky její slabina.
Žádné jiné jméno se nedá s Božím „Já jsem“ srovnat, protože z „Já jsem“ je cokoli dalšího odvozeno: „Já jsem“ bude vždycky to první. Celý svět má na počátku „Já jsem.“ A když se vydáme odkudkoli na světě k Bohu zpátky, každá cesta k němu musí nějakým způsobem skončit v intimním prožití Božího „Já jsem“.
Na hebrejský zápis Božího jména "Já jsem, který jsem" tehdy stačily pouhé čtyři souhlásky, JHVH [jahve]. Označovat samohlásky se začalo používat jako pomůcka pro správné čtení v bibli až mnohem později. Toto pravé Boží jméno je pro izraelský národ tak posvátné, že se ho již kolem 2. stol. př. n. l. nikdo neopovažuje ani vyslovit, a místo něj se dodnes čte adonaj. Úcta je krásná věc, proto nám to i dnes dává smysl.
Nejsem pouhou postavou
To, že Bůh ve svém dramatu vyjde z anonymity a prozradí, kdo skutečně je, to nebylo zpočátku pro každého. Plně pochopit to dokázali jenom ti, kterým se podařilo prožít Boží přítomnost, opravdu se s ním setkat. Bylo to, jako kdyby dnes Bůh řekl:
"Pro tebe tu teď jsem tvým Bohem, protože jsem vstoupil do našeho společného dramatu, ale od počátku až na věky jsem pouze tím, kterým jsem. Pamatuj si, v našem dramatu nejsem nějakou postavou, ale tím, kdo ji hraje. To, co ze mě vidíš, to je pouhá moje maska, to co ode mě slyšíš, to jsou pouze slova mé role, určená pro tebe, abys jim rozuměl. Já však nic z toho nejsem – já jsem pouze ten, který jsem!“
To je ale i pro dnešního člověka velice těžké, protože to dodnes nechápe ani u sebe. Stejně jako tehdy Izraelité, i každý z nás jsme tak přirostli ke své vlastní roli, tak se jsme se s ní ztotožnili, že to samé si představujeme i u Boha. Bůh je veliký, mocný, milující, žárlivý, odpouštějící… Ale to všechno jsou přece jen dodatečné role otce či matky, které na něj přenášíme! Pravý Bůh je pouze tím, kým je. To ostatní z něj vidíme my, protože to tak vidět chceme.
A co když nechceme? To je dnes dokonce ještě běžnější. Jak nám začne překážet nadbytek vlastností, tradičně přisuzovaných Bohu, lekneme se a odmítneme Boha samého: "Jak by mohl být Bůh žárlivý? To je přece jasný případ sobectví!" A přitom nám vlastně nevadí Bůh sám, ale pouze ta jeho až příliš lidská maska, kterou na sebe vzal v době Starého zákona, a navíc jenom ze své lásky…
Vzdálený Bůh
Kdyby na sebe Bůh rovnou prozradil, že není tím, za koho ho člověk má, tak by v tu chvíli nejspíš ztratil ze své autority, pevně spojené s jeho otcovskou rolí. Kdyby třeba směl říci:
"Podívej, já nejsem jenom tvým tatínkem, já jsem tatínkem každého… vlastně i to se ti jenom zdá. Abych byl tatínek, to bych přece musel být člověk jako ty… "
Jenže tohle je tabu! Intimní vyznání a autorita se navzájem vylučují, zvlášť u dětí, které ještě nedospěly tak, aby dokázaly samy hrát roli otce či matky. A Božími dětmi byl tehdy celý izraelský národ.
Proto se musí Mojžíš vydat na horu Sínaj znovu, tentokrát před očima všeho lidu. Sice i teď se tam setkává s Bohem v intimní blízkosti, jenže zdálky musí ta samá scéna, pozorovaná očima lidu, vypadat docela jinak:
Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl. Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a postavili se při úpatí hory.
Celá hora Sínaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla. Zvuk polnice víc a více sílil… Hospodin totiž sestoupil na vrchol hory Sínaj. Zavolal Mojžíše a Mojžíš tam vystoupil. Hospodin Mojžíšovi řekl:
"Sestup a varuj lid, aby se nikdo nepokoušel proniknout k Hospodinu ve snaze ho uvidět. Mnoho by jich padlo. Také kněží, kteří přistupují k Hospodinu, se musí posvětit, aby se na ně Hospodin neobořil." (Ex 19,16–19;20–22)
Takovou roli musí hrát vzdálený Bůh! Žádné intimní vyznání, ale obrovský odstup. Žádný planoucí keř na dosah ruky, ale nedostupný vrchol hory. Žádné tiše zašeptané jméno, ale hlasité výhrůžky. Teprve potom izraelský národ svému Bohu uvěří, teprve pak je obnovena jeho otcovská autorita. Jenže za jakou cenu? Nesmírného odcizení, budoucího násilí a krveprolití mezi věrnými a nevěrnými Izraelity, přes krev prolitou Ježíšem na kříži, až k dnešní hromadné ztrátě víry…
Pravé Boží jméno tak zůstane skryto za patriarchální maskou, kterou si Bůh nasadí pro mnoho dalších dějství svého dramatu.
Nejtěžší role
Ani Mojžíš se do zaslíbené země nedostal, ten ji směl pouze spatřit. Zdá se, že ačkoli dobře věděl, kdo je Bůh, a dokázal mu pozorně naslouchat, tak podobně jako do zaslíbené země, i do Božího království směl pouze nahlédnout - doma tam však stále ještě nebyl. I tak byl ale Mojžíš velký a vážený učitel.
Vzpomeňme si, jak těžké bylo pro Izraelity vyrovnat se s tím, že v jejich dramatu ani Bůh Autor, ani Bůh Režisér nijak nevypadají, a to měli obdivuhodný náskok oproti sousedním národům. Jenomže pochopit, že nijak nevypadá ani Bůh Herec, a dokázat to i prožít, to bylo tenkrát nad jejich síly.
Boží drama však pokračovalo dál. Dokáže někdo víc? Po více než tisíci letech konečně uzrál čas, aby se Bůh Herec objevil sám na scéně přímo jako milující a trpící člověk. Hořící keř či mocný hlas shůry, to kdysi patřilo Bohu vzdálenému. Teď však nadešel čas pro roli Boha blízkého, který dokáže s člověkem sdílet jeho radost i utrpení - vypadat jako člověk, smát se a plakat jako člověk, zkrátka být člověkem.
Jak to – ale copak takový není každý? Říkali jsme přece, že v každém je skrytě přítomen Bůh, a že to, jak vypadáme, co děláme a za koho se pokládáme, to jsou pouhé masky a role, za kterými se skrývá jediný společný herec Božího dramatu. Tak co tu ještě chybí? Proč každý z nás není rovnou Bůh?
Protože to vůbec nechceme! Bylo by nám to málo, být jen „ten, který jsem“. Místo toho se raději plně ztotožníme se svou životní rolí, s člověkem, kterým jsme se narodili, a postupně i s dalšími sociálními rolemi, navíc s majetkem, znalostmi a mnoha dalšími věcmi. Držíme se toho a nedokážeme se pustit, úplně se v tom všem zapomeneme. Můžeme si to vysvětlovat prvním hříchem, nebo se spoléhat, že se toho pustíme jednou v ráji – jenže kdo ví, jestli se nám i tam bude chtít, možná až nám tam laskavý Otec všechny ty hračky sebere… Ruku na srdce, komu z nás se ale chce už teď, v tomto okamžiku, dát všechno a nic za to nepožadovat?
A tak na rozdíl od všech rolí, které se zatím Bůh i lidé naučili hrát, byla tahle nová role naprosto výjimečná. Byla to úžasná výzva: Ten, kdo se jí ujme, nesmí po celou dobu zapomenout, kým opravdu je, nesmí se ve své roli ztratit. Musí dokázat být současně na sto procent Bohem i na sto procent člověkem - žádný trik, ani duchovní, ani fyzický, ani nic mezi tím.
Kdo to tedy zkusí? Bude to zprvu neznámý člověk z Nazaretu, který učí lid moudrosti a lásce a uzdravuje nemocné, přesto však dokáže víc. Všichni, které Ježíš miloval, dokázali hrát právě jen tu svoji roli: rybáři hráli rybáře, celníci celníky, Izraelité ty, kdo nenáviděli Římany, a Římané ty, kdo je blahosklonně přehlíželi. A nikdo si svou roli nenechal vzít, protože nevěřil, že by dokázal hrát jinou. Dokonce když Ježíš zkusil vzít nemocnému jeho roli a nabídl mu roli zdravého, ten ho šel udat! Jediný Ježíš ke své roli nikdy připoutaný nebyl. Ten byl bez váhání ochoten vyměnit roli váženého a milovaného učitele za roli zavrženého zločince, a konečně vzdát se na kříži i samotné životní role, pokud až tak daleko zajde Boží scénář.
Byla to právě absolutní vydanost a nepřipoutanost k vlastní roli, která Ježíšovi umožnila po celou dobu vědět, kým skutečně je, to znamená nikdy nezapomenout na svého Otce, autora a režiséra dramatu. A byla to také nejvyšší láska, která ho s milovaným Otcem spojovala a připomínala mu ho i v nejtěžších chvílích:
"Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli."
Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!"
Ježíš mu odpověděl: "Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky." (J 14,6 – 14,10)
Jak se zdá, dokonce ani Ježíšovi nejbližší žáci nedokázali hned pochopit, koho mají před sebou. Zřejmě na to neměl ani bystrý Filip. Jak mohl tehdy rozpoznat, že je to Bůh? Vždyť vypadá jako docela obyčejný člověk! Má všechny lidské myšlenky, všechny lidské emoce, bolí ho to jako člověka, miluje nás jako člověk… Jak to, že je to sám Bůh?
To je klíč k pochopení Ježíšova tajemství: "Jak to, že když je člověk jako my, že může být také Bůh?" A přitom je to docela prosté: na rozdíl od všech ostatních, kdo žijí v zapomnění, Ježíš ví, že je Bůh! On si to uvědomuje a prožívá to, hluboce a nepochybně, že teď je sice člověkem, ale že to nebude dlouho trvat, a bude zase v dokonalé jednotě se svým Otcem – věčným autorem, režisérem i hercem Božího dramatu.
Následuj mě!
Na začátku jsme prozradili, že skutečnost a působivost Božího dramatu je umožněna tím, že herci nevědí, že Bůh je v každém z nich skrytě přítomen. Všichni jsou pak ztraceni ve svém světě, jsou zapomenuti ve své hře. Jenže co se stane, když toho některý z nich bude mít dost? Co když jednou někdo z nás v zoufalství vytočí nouzovou Boží linku a podaří se mu zaslechnout jeho slova:
"Haló, ozvi se! Kdo jsi doopravdy – ne ten, na koho si hraješ! Odkud mě voláš? Kam až ses to dostal?"
Jenže právě tohle buď nikdo vůbec neslyší, nebo si na to sám nedokáže odpovědět. Jak daleko ve své roli zašel? Byla vždycky tak pevně určená? A kdyby ji alespoň na chviličku pustil, kým by vlastně byl?
Nebo docela jednoduše: co by se stalo, kdybychom se nebáli položit si základní otázku "Kdo jsem?" a sledovat tuto myšlenku, kam až nás dokáže dovést?
První by nás zarazilo, že už si nejsme tak jisti pevností a neměnností našich rolí. Nejdřív těch sociálních: JÁ jsem otec rodiny a mám dvě děti … a JÁ jsem studentka medicíny a chybějí mi už jen dva semestry… Je to sice pravda, ale copak by to nemohlo být i jinak? Vždyť i potom bychom se cítili úplně stejně sami sebou jako předtím!
A právě tím, že člověk dokáže svou roli aspoň na okamžik pustit, dokáže se i rozhlédnout kolem sebe a přestane být ztracený: "Kdo tedy vlastně jsem? Je tu vůbec něco takového pevného?"
To už je první úspěch. A teď zkusíme zaútočit i na životní roli: "Stalo by se mi něco, kdybych se dokázal či dokázala plně vcítit do někoho jiného? Kdybych si s ním – obrazně řečeno – vyměnil či vyměnila svůj kříž? Chtělo by se mi hrát bezdomovce nebo týraného dítěte? Hrát jeho životní roli, to znamená být jím na sto procent, bez možnosti vzít to zpátky. A proč ne? To je mi v mé roli tak dobře? Opravdu?“
To se buď lekneme a utečeme od toho, nebo to sneseme a připoutanost k naší roli ještě víc povolí. Když se to podaří, to už je nám hodně volně a svobodně a chce se nám najednou létat a všechno rozdávat a všechny objímat…
A teď zkusíme vsadit všechno: A co udělat to jako Ježíš – hluboce milovat Otce a současně prožívat roli člověka, a přitom jasně a nepochybně vědět, že ten člověk je pouhá postava v Božím dramatu! Okamžik od okamžiku, den ode dne, bděle a jasně, nesmírně laskavě, stále si toho být vědom. I s ukřižováním, kdyby to tam patřilo… Co se pak stane? Proměna? Zázrak? Nebo také vůbec nic?
Na to se musíme ještě jednou vrátit na začátek, kdy nám volal kamarád, kde je Karlův most. Tam jsme naznačili, že v základní otázce "Kdo jsem?" se skrývá klíč ke každé odpovědi. Že i kdybychom mířili hodně vysoko, třeba "Kdo je Bůh?" tak i tam vede otázka "Kdo jsem?" a to dokonce nejkratší cestou.
Říká se žertem, že Mojžíš bloudil tak dlouho, protože zapomněl mapu a styděl se pak zeptat. Po více než třech tisících letech v našem přítomném dějství Božího dramatu my už ale tu mapu máme, dokonce skvělou, a zaslíbenou zemi toho, kdo má jméno "Já jsem", stojí za to aspoň spatřit, nebo možná i být v ní doma.
Tak zkusíme první krok: "Kdo je Bůh?" Ale vždyť jsme to již mezitím prozradili! Je to jediný autor, jediný režisér i jediný herec Božího dramatu a jmenuje se "Já jsem".
