ČTYŘI VNORY

Míla Tomášová: Milí přátelé, mohli bychom začít hlubokou meditací, ale takovou bleskovou, jako když je to střelná motlitba. Děkuji.

Taková meditace - to je vlastně první stupeň pohroužení, kterého se jednou - a třeba i dnes - budeme snažit docílit. Meditace, koncentrace mysli, kontemplace a hluboké pohroužení. Čím se člověk pohrouží hlouběji, tím také všechno lépe chápe. Tady už začíná užitečnost tohoto pohroužení.

Člověk je součást, či spíše sounáležitost vesmíru - univerzálního bytí, a jako tato sounáležitost má také dvě fáze: základní, statickou, nezrozenou, věčnou, a fázi pohybu - věčně proměnlivou, podléhající neustálé změně.

V této proměnlivé fázi jsme se našli, v té ponejvíce žijeme - plni tužeb a chtění. Toto nás dělá nešťastnými, neboť nemůžeme na této úrovni nestálosti vytvořit něco, po čem tak toužíme, co bychom chtěli ve štěstí zažívat, co bychom chtěli žít trvale.

Správně toužíme po něčem trvalém, co v sobě tušíme, že opravdu existuje, ale hledáme to zevně v úrovni, ve které se převážně uvědomujeme. Vědomí trvalé základní podstaty k nám jen prosvítá jako neurčitá touha po něčem krásném, dokonalém. Zapomněli jsme však tuto základní dokonalost vědomě žít, a proto se snažíme znovu ji najít.

Po marných snahách hledání zevně v jiných vlnách - když si vezmeme to naše staré přirovnání bytí k moři a vlnám, které se nám zdají být oddělené, ačkoliv nejsou - zapomněli jsme, že musíme hledat také v hlubině.

Když hledáme jen v těch vlnách, díváme se na oddělené vlny - na ostatní bytosti a zdáme se tedy sami sobě i těm druhým vlnám odcizení.

Když se ponoříme trochu víc do hloubky, poznáváme, že tomu tak není, že už je tady nějaká spojitost, že už si lépe rozumíme s těmi lidmi, kteří jsou také tak uvnitřněni a že ta povrchová fáze byla opravdu jen povrchová. Že nám toho tolik neříkala a nedávala, i když jsme si to třeba dlouho mysleli.

Když se tedy konečně obrátíme do hlubiny svého nitra (protože naše nitro, ta základna v něm, je identická se základnou celého vesmíru), stále více a více se přibližujeme božské podstatě - té jednolité, nezrozené, ze které jsme vzešli. Jak říká Buddha - je něco nezrozeného, nesloženého, nepočatého a kdyby toto nebylo, nebylo by ani zrozené, složené a počaté. Takže ono je to vlastně pořád Jedno - jenže z jiné strany.

Představme si dordže. Co znamená takové dordže? Když někdo, nějaký láma toto dordže drží, tak ono mu představuje svět zevní a svět vnitřní. Ale když to dordže obrátí - zase je to to samé.

Vzpomínám si na svého přítele Fráňu Drtikola. Jednou jsme pili kávu a on říkal: „ Podívej se - káva v klidu nebo nějaká tekutina, například voda, to je nirvána, a když se tím zamíchá, tak v té vibraci pohybu je to samsára. A náš cíl života je poznat sám sebe, to znamená poznat se v té hlubině, abychom nežili jen tu povrchovost svou i těch ostatních, i všech věcí, ale abychom zároveň poznávali i tu hloubku. Víte, mám na to jednu takovou malou básničku:

Tak jako hravé vlny na moři

myšlenky tiše hovoří.

Já vodou jsem, já mořem jsem i jeho hrou,

když klesá vlna za vlnou.

Když poznáš, že nejsi jenom vlnou již,

v hlubině moře pak jsi blíž.

Pak mořem jsi i jeho hrou.

když klesá vlna za vlnou.

Když nám utichnou myšlenky, když uléhají, poznáváme i my. Takže co je náš cíl? Poznat sám sebe! A jak na to? Předpisů a nauk je mnoho, ale nejjednodušší cesta je osamostatnit myšlenku „já“, protože to je základní myšlenka, ze které ty ostatní vznikají. A tak je zapotřebí, abychom ji v sobě osamostatnili.

Takže myšlenky pozorujeme - a vidíte, toto není jenom v buddhismu, ale ve všech velkých naukách. Například nauka Maharišiho, nebo i Ježíš říkal: „ Když se chceš modlit, nečiň mnoho slov.“ Vejděte do komůrky srdce svého a nečiňte mnoho slov. Čili uvnitřněte se a utište mysl.

Ale jak tu mysl utišit, když ona je tolik rozvětvená, tolik rozháraná - tu si zase musíme vzít na pomoc ty naše staré dobré předpisy, kde se říká, jak tu mysl očistit. Musíme pěstovat charakter, bez toho by to nešlo.

Když budeme myslet třeba jen na nějakou maličkost, například: řekl jsem někomu nějaké špatné slovíčko a podobně, a ono nás to bude mrzet, už budeme mysl rozvíjet. My se musíme vystříhat všeho, co nám tu mysl zaplňuje, rozvětvuje a zakaluje - to je pěstování charakteru, protože mysl musí být čistá. Ale jen samotný charakter nepomůže, musíme se i my sami přičinit a to na vícero bojištích, musíme být udatní a bojovat nejenom s charakterem, ale také dělat ještě něco dobrého navíc pro druhé. Teď odbočím od buddhismu, dělat např. nějakou karmajógu, nemyslet jenom na sebe, být pospěšní i pro ty druhé, neubližovat, pracovat nezištně a také se hlavně vzdělávat - čili pěstovat správný názor.

Například v buddhismu máte - nejsem tělem, nejsem těmito šlachami, nejsem myslí atd. Já říkám, nejsme jenom tělem, nejsme jenom tímto zevním projevem. Až se jednou prozřete, poznáte, že jste vším, tudíž nakonec i tím tělem. Protože nejsou čtyři vnory, ale je jich pět. Ale o tom si povíme dál.

A tak, když tyto podmínky splníme - a ono je jich hodně, každý si může vybrat podle své potřeby tu pro něj nejlepší a jemu nejmilejší. A to proto, že u každého je ta cesta individuální.

Když si toto člověk všechno ujasní a začne provádět, potřebuje k tomu také velikou lásku k cíli, velikou opravdovost. V jedné knížečce jsem napsala (je to Průzračný svět), že opravdovost je ten klíč, který otvírá zamčené brány. Opravdovost a láska k cíli!

A ještě malé odbočení z další knížky: Kdysi, když táta Eduard psal Milarepu, tak se v té době do toho dal s velikou opravdovostí. Byl už v penzi, a tak mu nic nepřekáželo. Já jsem byla tehdy zaměstnaná v Krči, dělala jsem si svých 200 nebo aspoň 150 pacientů denně, samozřejmě ve zkumavkách. Pak jsem přišla domů, obsloužila jsem dítě a aspoň trochu svou domácnost, něco jsem uvařila a pak jsem byla tak unavená, že jsem únavou padala. Ale teprve v té době nastal čas na upravování toho, co Eduard napsal. Probírali jsme to spolu, upravovali a vkládali vlastní společné duchovní zkušenosti, protože v tom základním Milarepovi těch zkušeností tolik nebylo. Ale všichni duchovní lidé mají tyto zkušenosti stejné, tak jsme si mohli dovolit, dát tam ty svoje.

Ta kniha měla velký úspěch a víte proč? Protože byla psána s velkou opravdovostí a že se dělalo ještě něco navíc. Jak říkám, když už jsem padala únavou, tak jsme teprve upravovali texty a vkládali do nich duchovní pravdy. Někdy se stalo, že jsem okamžitě usnula, ale ráno jsem se vzbudila asi kolem čtvrté hodiny a ta duchovní Pravda tu stála ve vědomí jako něco naprosto jasného, protože hluboká intuice to tady předvedla. A to proto, že jsme byli obráceni s velkou pokorou a úctou k tváři osvíceného Buddhy - ne k tomu historickému, ale k tomu věčnému, jak je to napsáno v Milarepovi na konci předmluvy. Také jsme však předtím hodně studovali Tajné nauky Tibetu a Jógu velkého symbolu - to jsou výborné nauky.

Ještě jsem chtěla říci k té opravdovosti, že každý z nás, i sebemenší člověk, když začne a pokračuje v této opravdovosti, vždycky se mu musí ozvat to, co je první emanací z toho nezrozeného - láska a osvícení. Musí se mu ozvat, protože nic jiného tu není možné - tady totiž také platí zákon akce a reakce. Jakou vyvineme akci, taková je reakce. Vždycky, když se hodně ponoříme, vyneseme z nitra něco dobrého nejen pro sebe, ale i pro ty druhé. A vzdáleně lze říci, že pro všechny bytosti.

Víte, že všechna krásná umělecká díla a jiné dobré a význačné věci, ty všechny vznikly z hluboké opravdovosti, z hlubokého ponoření těch, co hledají, co opravdu touží a co také takto nalézají.

Toto je důvod, proč máme pěstovat pohroužení a jaký to má význam pro denní život. Kdybychom neměli nic jiného, než jen svou nejobyčejnější práci a zároveň pěstovali pohroužení do té pravé Skutečnosti, tak vždy to bude lepší, posilující i snadnější jak pro nás, tak i pro ty druhé lidi. Protože když se toto Světlo vynese „na povrch“, tak vždycky svítí do nějaké vzdálenosti. A jak? V každém z nás je ten paprsek toho nezrozeného, nestvořeného, toho Božského základu, i když v buddhismu se to všechno jmenuje jinak, ale ono je to pořád to samé. Pořád je to o Jednom, jenže z různých stran. Všechna velká náboženství i filozofické systémy mají základy v tom jediném základu.

Představme si velký nekonečný kruh, který má uprostřed bod a my se máme dostat do tohoto bodu. Po obvodu kruhu chodí všechny ty církve, společnosti a skupiny, všechny ty -ismy. Některé se daleko nedostanou, ale některé se dostanou opravdu hluboko a tak se stane, že v tom neměnném Středu se sejde představitel jednoho systému s představitelem druhého systému.

Jednou jsem četla v knize Rudolfa Dvořáka, který byl universitním profesorem a vyučoval buddhismus, něco v tom smyslu, že Ježíš byl největší osobností na světě a že například Lao-tse (který je malován na černém buvolu v taoistických chrámech), nežil 500 - 600 let před Kristem, jak někteří historici vyzkoumali, ale že podle jeho názoru žil v době Krista nebo těsně po něm a že na tom buvolu cestoval až do Palestiny. Tam se seznámil s učením Ježíše, které prý na tom buvolu zase převezl až do své vlasti.

Tak to je názor sice vzdělaného člověka, který však trochu straní té své duchovní společnosti. A ve skutečnosti tomu tak vůbec nemuselo být a ani jistě nebylo. Lao-tse je malován na černém buvolu proto, že zvládl svou mysl a tím zvládl svoje ego. On se dostal do středu kruhu - tam, kde je i Ježíš a kam se dostal v poslední době například i Maháriši a jiní. A v buddhismu nejenom Buddha, i další - například rádi čteme Nágardžunu a podobně.

Všichni se tam scházejí a v tom promítnutí do času a prostoru to nic neznamená. V tom Středu - neměnném bodě - je to božské Teď pořád stejné.

Jak tedy na to? To asi všichni většinou víte, že nejdříve osamostatníme myšlenku „já“. Pak budeme pozorovat svou mysl a tím ji zředíme. Později se nám to určitě povede - tak, jak jsme to poradili jednomu slepému chlapci Jarkovi. On totiž nevěděl, co má dělat, a tak jsme mu poradili: pozoruj své myšlenky a pak se zeptej, kdo je pozoruje?

Zeptal se a vyšlo mu „já“. Samozřejmě, že „já“. A když se soustředil na toto já , tak se skutečně ocitl (byť zábleskem) v tom velkém Já. To sice není ještě konec snažení, ale je to už pěkný mezník. Dokonce dva buddhistické vnory jdou s tímto velkým Já.

A ještě si povíme něco o těch vnorech: Musí se také podat návod, jak se tam dostat. To nejde jenom říci - otevřu ve svém nitru vědomí prvního vnoru, i když jsou tady někteří, kteří to také zažili.

Ten první vnor přijde po dlouhém snažení, po dlouhé přípravě, ponořování, očišťování, pěstování charakteru a správného názoru atd. Vždycky tu však musí být ústřední myšlenka veliké čistoty mysli, lásky k Pravdě, velice pokorné obrácení se k Buddhovi osvícenému nebo k Božství ve vás. Vždycky tu však musí být veliká čistota mysli - jedině tak může bódhisattva (nebo mahásattva, jak je psáno v Pradžnaparamitě) vycházet k všepoznání. Jinak ne. Protože kdyby mu tam překážela nějaká sebemenší myšlenka, tak to není ono.

První vnor se tedy jmenuje „nekonečný je prostor“. Příprava na něj a začátek se bude jevit tak, že se uvolňuje vaše myšlenkové tělo. Někteří mi píší, že mají přímé zážitky při meditaci i po ní. Ty zážitky nemusí při meditaci být, i když meditace i koncentrace tu přípravu k tomu dělají. Takže se uvolňují, vyciťují se rozšířeně. A dá se na to také cvičit.

V buddhismu jsou na to taková cvičení - že vědomí je rozprostřeno jako ta místnost, město, jako celá země. I cvičení Čitra nádí, které například Eduard velice rád cvičí. Vždycky říká - rozšiřte tu čitru do celého města, země a třeba i vesmíru. Takže vy najednou pozorujete, že se do tohoto prostoru rozšiřujete a poznáte, že jste tímto prostorem.

Ještě pořád je tu však jakési pozorování, i když velice čisté a jemné. Nekonečný je prostor, ale vy to pozorujete. Vy jste tímto prostorem a to stačí na pozorování. Až když to hledající velmi dobře zažívá (protože ono to nepřijde hned), tak najednou poznává, že celý tento prostor je naplněný vědomím.

Nekonečný je prostor a nekonečné je vědomí ... on zažívá nekonečné vědomí - je třeba ve stromu a v pejskovi, patníku atd. - zažívá nekonečné vědomí. A kdyby pokračoval dál, tak poznává, že on to vědomí zažívá, že by chtěl opakovaně zažívat třeba samádhi, například savikalpa samádhi. Zaznamenává, že on je čistý, svatý a nekonečný.

Několikrát u nás byla jedna dáma ze Švýcarska - ještě s jedním Indem má malý ášram v Indii na úpatí hory Arunáčaly a zkoušela u nás jednoho chlapce:

„Řekni mi - můžeš být v tom stromě?“ A ten chlapec odpověděl:

„Musel bych se podívat! Ano, můžu být v tom stromě.“

On se nemusel podívat, ale on se podíval. Toto musí být jemně chápáno, ne že by se musel podívat, aby se tam uvědomil. A na druhé straně – ano, musel se podívat, aby se tam uvědomil, protože normálně to nedělal. Dávno už mu na tom přestalo záležet.

Druhý vnor tedy je „on je tím nekonečným vědomím“ a to je velice krásné. Odtud se málokomu chce pokračovat dál, protože to je taková krásná, svatá a blažená jistota - plno krásných přívlastků byste tam mohli dát. A přece jednou se i toto musí překročit!

Vzpomínám si, jak mi tehdy Fráňa Drtikol docela hrubě řekl: „Nakopni to!“ A dobře udělal. Jednou se to tedy musí překročit. Vzdát se tohoto vnímání - nekonečně krásného, blaženého, šťastného, svatého a vědoucího. To největší pokušení je vědomí – „já vím“ – „já“ - ještě pořád je tam to maličké, byť svaté a čisté já.

Pak přichází třetí vnor - „položit já k nohám Vševědomí“ - je to řečeno obrazně, kdyby to Vševědomí mělo nějaké nohy.

Položit - je to napsáno i v jedné básni: Veliká pokora je potřeba k vzdávání se i lásky Boží, protože v tom druhém vnoru je obrovská láska Boží. A tak se vzdát i toho, to zažívat.

Proč tomu tak je? Protože jestliže je tu malé, svaté, čisté já - pořád z té Jednoty nějak vyčnívá, překáží, jakoby tu jednotu zdánlivě omezovalo. Svým způsobem nic tuto jednotu nemůže omezit, všechno v ní je - i ta nejhorší „já“ jsou v Jednotě. Ono je jenom jedno Já, a i to nejtemnější tam je.

Četla jsem v jedné knize, že největší hrůza je, když se má toto „já“ odložit (napsal to Kapleau) - není to pravda! Pro někoho určitě ano, ale jsou lidé pokorní, čistí, kteří toto „já“ pokládají Božství pokorně, z lásky.

Ještě vám řeknu jednu básničku, není milostná, i když tak vypadá:

Na srdci svém mne spočinouti nech,

mou hlavu vezmi do svých světlých dlaní.

V polibku tvém chci ztratit lidský dech -

jen smrtí změříš moje milování.

Vypadá to jako personifikace Božství, ale není tomu tak. Jestliže se člověk k Bohu takto obrátí, s takovou láskou, že i svůj život pokládá, tak pokládá i to poslední svoje já, ten poslední záblesk, poslední jiskru. Jak je psáno v Aštavakragítě - utopí lodičku i s kapitánem - jiskrou života, nechá ji utopit mocí nekonečného bytí.

Když se tento stav opravdu přejde, nastává čtvrtý vnor, jenže ono se to hned tak každému nepovede. Od tohoto mezníku mnozí utečou a víckrát utečou! Raději se vrátí do nekonečného vědomí, protože je tam všechno tak svaté, slastné a překrásné. Vystopovali byste to i na mnohých světových spisovatelích - něco opěvují, ale vlastně se vrátili.

Když se tedy absolvuje ten třetí vnor (a jednou ho absolvuje každý), tak nastává čtvrtý, který se jmenuje „rozkvetl červenými květy“. Je to popsáno v Cestě posvátného býka - je to také nekonečné vědomí, ale není nevědomé, jak by si někdo myslil. Například někdo si myslí, že savikalpa je lepší než nirvikalpa, že on to zažívá, že on o tom ví. Ne! Nekonečné vědomí je vědomé samo o sobě!

Víte jaký je rozdíl mezi druhým a čtvrtým vnorem? Velice malý - není tam to já. Ono to jen je. Nekonečné vědomí je, ale je samo v sobě vědoucí. Vždyť všechno vědomí z něho povstává!

V buddhismu je ale celkem pět vnorů. Když se tedy toto všechno prožije, je ten pátý vnor označen jako „toto tělo zde“.

Ovšem v buddhismu je kája tělo, což znamená nejen tělo lidské, ale celou úroveň, například tělo blaženosti – sambhóga kája, dále nirmána kája, dharma kája - to znamená celou úroveň našeho lidského života.

A proč je tady toto tělo? Nemůžeme je opustit jen tak, abychom si řekli - nebudu žít, všechno je „rovno.“

To zažil nedávno jeden přítel. Říkal: „Přečetl jsem si znovu Aštavakragítu, ovšem velice uvnitřněně a padl jsem do takového samadhi, které trvalo tři dny.“

Pracoval přitom - je to architekt , a tak dělal výpočty, kreslil atd. Ale potom si řekl - všechno je rovno, udělal malou nepřístojnost a ono ho to samozřejmě opustilo. Proč? Protože nebyl ještě tak „kovaný“, aby mohl dělat, co chce. A i kdyby byl tak kovaný, nebude dělat co chce, protože první emanace z Nestvořeného je láska a dobro. A tak nebude dělat něco, co by pohoršovalo druhé lidi.

I když tady bude jako nástroj - ne sebe, on nebude dělat za sebe, on bude dělat, že tak má být děláno. Je psáno - že je jako suchý list, který vane po větru. On bude plnit své povinnosti, protože když tady byl postaven, ty povinnosti tu byly pro něco také. Bude pracovat dokonce lépe než předtím, ale nebude si přivlastňovat výsledky této práce. Bude jako ten suchý list a bude šťastný, ale tím tichým štěstím, které prozařuje z nitra navenek. Nebude si brát zásluhu, že dělá dobře, to není jeho věc.

Toto je tedy pátý vnor. Je to znázorněno na Cestě posvátného býka, jak ten Číňan jde s rancem předávat do světa to, co vydobyl. Předávat druhým - . ale jenom jako nástroj Božské vesmírné harmonie.

Petr Pavlík: Toto všechno zde bylo řečeno z pozice někoho, kdo už to dávno poznal. Je to postoj nesmírně vzácný a většinou to takhle ani v buddhistických knihách vůbec nenajdete. Což člověka zarazí - jak to má vlastně dokázat, když to ani nikdo nedokázal pořádně popsat?

Ty vnory se tam totiž často chápou docela mechanicky, pouze jako výsledek nějakého cvičení. Mnozí si pak řeknou: budu-li dělat to a to, tak automaticky zažiji to a to. Pak je tu jemnější názor: když se tedy mysl hodně soustředí, potom teprve dosáhnu toho a toho.

Proto bych se tedy rád zeptal: Je na to potřeba mít stoprocentní koncentraci, úplně zastavenou mysl, anebo je možné tu samou kvalitu zažít i jinak?

Míla Tomášová: Jsou na to různé metody. Například máte někoho moc rádi, velice moc rádi a myslíte jen na něho. A ona se ta mysl často i zastaví, protože se ponoříte do takové kontemplace. Je to možné, ale ne úplně, ono to jde jinou cestou, i když je to o jednom.

Nebo se podíváte na nějaké pěkné dílo, třeba překrásný obraz - mysl se zvedne a stojí. Nač byste ji koncentrovali, když stojí? Nebo se dívejte do dálky a ta mysl se také sama zastaví.

Pamatuji si, že náš tatínek se velice rád díval do dálky a pořád měl tu mysl nějak zastavenou. My jsme si spolu rozuměli, ale matka ho často hubovala: “Kam to zase koukáš, do blba?“

A přesto jsme si my dva velice pěkně rozuměli. Tak „do blba“ třeba neřekla, protože u nás se nesměla používat neslušná slova. Postupně jak člověk stárne, tak je nějak akceptuje.

A tak mohou být různé cesty - např. karma jóga. Když se karma jógini useberou do své práce, tak je vůbec nenajdete. Sedí třeba na zemi, nebo za stolem, pracují... a člověk, když tam přijde, tak se musí ptát - kam ta Helenka šla? Ona tam však je, tiše sedí a pracuje... zapomene se v té práci.

Karma jógini, to je skupina lidí, kteří jsou na tom dobře, protože nezištná práce pro druhé je vyvádí z toho zevního, zapomenou na své ego. Takže při práci pro druhé je tam bhakti jóga, a také džnana jóga, protože vědí, že nemají dělat jen pro sebe.

A skutečně mne občas některý z nich překvapí, třeba Luboš, Jarda nebo nějaký jiný přítel, že mi řekne takovou moudrost, která mu přišla „z ničeho nic.“

Tohle je také cesta, jenže my si myslíme, že je to jiná cesta. Ona má také tuto zákonitost, jenomže není tak zjevná a je někdy také pomalejší. Když na to jdete se správným poučením, správným názorem a správnou technikou, tak se tam dostanete asi rychleji.

Ale všechno vzniká od podmínek, jak je psáno v jedné pěkné knize, která se jmenuje Nauka o Prázdnu. Podmínky jsou vnější a vnitřní. Například jsme se zrodili jako lidé, takže máme celkem velmi dobré podmínky. A tak si toho važme a snažme se udržet na tomto stupni, abychom byli spíš lepší než horší. Tak půjdeme dopředu a naše vědomí se nebude vracet v příštím životě třeba do kocoura. I když kocour umí moc pěkně meditovat. To nekonečné je totiž ve všem, i v té kočce.

Jednou tu byla otázka, že se někdo bojí, aby příště nemusel být podle buddhismu tím prašivým psem. A tady přítel Petr na to říká: “Co máte proti psu, vždyť je takový krásný, chlupatý...“

Znáte tu příhodu s mrtvou kočkou? Jednou jel zase jiný přítel Petr (chodí k nám mnoho Petrů, Jirků, Pavlů) autem a protože jel „ve šňůře“, tak popojížděl velmi pomalu. A tu na pokraji silnice uviděl přejetou černou kočku. Byla ještě živá, i když moc života v sobě už neměla, už umírala.

Petrovi jí bylo velice líto, pojal k ní tak velký soucit, že se jeho vědomí spojilo s vědomím té kočky v jedno vědomí, které je základní. A on umíral v sobě ve svém nitru tak, jak umírala ta kočka. Nejdříve bojovala o záchranu - i on bojoval o záchranu. Všechny základní funkce byly už byly hodně porušené a tak v jednom okamžiku už to vzdal - a v té chvíli kočka umřela.

V tom okamžiku se Petrovi velice uvolnilo a ulevilo, že už nemusí zápasit o to bídné živobytí té kočky. Vždyť i kdyby se uzdravila, jaké by to s ní bylo. A v následujícím okamžiku se její i jeho vědomí rozšířilo do nekonečného vědomí, do nekonečného Bytí.

A tak Petr přišel a říkal: “Napište to paní Mílo, protože lidé se bojí smrti, ale to Nekonečné, Jediné, je i v té kočce stejné, tak ať se nebojí. Protože i z té kočky - to vědomí, které bylo vysláno jako paprsek do projeveného - se vrátilo do té své prapodstaty.

A tak vidíte, že to je i v té kočce. Mně by to bylo snad jedno, ať jsem čím jsem - třeba i v té kočce. Ale někdo by to ještě nechtěl a tak se nebojte. Když budete spíš lepší než horší, když si v tomto životě něco vypracujete, nic se vám neztratí. A v příštím životě - i když ono je to s těmi životy složitější, to je řečeno jen tak schematicky - příští život, ono to tak úplně není, ale jako by byl. Tak tedy v tom „příštím“ se objeví bytost zase s tím, co si tady jakási bytost vydobyla. Samozřejmě, že se tady z vás nemůže objevit znovu nic tělesného, dokonce i spodní - nižší část mysli se rozpadá. Ale přece něco tady zůstane. Tak jako vlna na moři se vzedme, ulehne a je vodou... a zase dá vznik nové vlně. Je to tatáž vlna? No není - ale vypadá, jako že je - něco se z ní přenese. To už jsme však trochu odbočili do minulých životů.

Ať se někdo na něco zeptá - mě se nejlíp mluví, když se někdo zeptá. Já sama otázky nemám, a tak je to pro mne dosti těžko připravovat nějaké přednášky. Mně se nejlíp mluví přímo s lidmi o tom, co oni potřebují. A když nemají otázku, tak se zaměřím na to, co potřebují, vnitřně.

Petr: Když tady člověk sedí a poslouchá, tak to vypadá úplně jednoduše. A už to jakoby skoro má. Ale pak odejde do běžného života - a najednou se ptá: Jak ono to vlastně bylo? A tak se musí začít sám dál prokousávat. Jako v té pohádce - na chvilku si půjčil boty a pak je musí vrátit.

Míla: Naprosto nic se nemůže ztratit. Nic není bez odezvy, ve všem platí zákon akce a reakce. Dokonce se není ani kam schovat.

Petr: I když je to pravda, ona to vlastně je i není pravda. Je to taková zvláštní hra... zvláštní, opravdu. A je to tak dlouho, dokud se v ni věří. Kdyby se v ni nevěřilo, tak je to jinak. Ale to nevadí.

Trošku jsem tu dokonalost úmyslně porušil, abych se dostal tam, kde se skoro každý ocitne - za dvě hodiny, za pět hodin, ... někdy. To přijdou na řadu docela obyčejné pochybnosti. Ono je to trošku ironie - kdyby člověk nepochyboval, tak je všechno v pořádku, ale pak zas nic neví...

Míla: Záleží na tom, že nic neví? No dlouho ano a pak je vám to tak jedno – víte, nevíte... Když potřebujete vědět, tak víte a když nepotřebujete, tak co byste se zatěžovali nějakým věděním.

Petr: Když se trošku podíváme do historie, tak se vnory tradičně vykládají ze dvou typických stanovisek, podle toho, odkud kdo vycházel:

Těm prvním záleželo spíš na tom, jak zabránit zbytečnému utrpení, jak se osvobodit, jak nebýt připoutaný.

Těm druhým naopak zase šlo víc o to, poznat jak to je, kdo jsem já, co je víc, co je všechno.

A tak v té prvé stupnici vnorů najdete hlavně pociťování, zažívání: klidu, štěstí, radosti, vděčnosti... to pořád postupuje dál, zjemňuje se to a ztrácí se to, až nastoupí naprostá vnitřní vyrovnanost, ve které mizí jakékoli utrpení.

Naopak v té druhé stupnici bude spíš poznávání, uvědomování: prostoru, sounáležitosti, nicoty, jemnosti rozlišování... až na konci již není co dalšího poznávat.

Buddhisté to nazývají tělesnými a netělesnými vnory – ty tělesné mají blíž k cestě soustředění, samathá, a ty netělesné k cestě pozorování – vipassaná.

Míla: Máš sice pravdu až do třetího vnoru, ale ve čtvrtém není žádné pociťování. Asi jdu tou druhou cestou.

Petr: Minule jsme si tu trochu říkali, jak na to. Jeden způsob jsme nazvali „vyprazdˇnování mysli“ a druhý „stírání hranic“. V něm šlo o to, odpustit všemu, přijmout to v celistvosti, obejmout to všechno. Tím se nakonec dospěje k vědomí jednoty všeho, bez hranic, bez omezení. Jednou se ale musí dojít k místu, kde i tato představa, toto chápání jednoty je podmíněné, je umělé. Přijde se k bodu, kdy se již buďto vůbec nepoznává nebo se zjistí, že cokoliv se poznává, nemá smysl – že je to nedůležité, bezvýznamné.

Míla: Nejlépe se to pochopí, když se člověk hodně uvnitřní, pak to chápe víc. Slova jsou jen slova, jsou to takové perličky navlékané na nit mysli.

Ale když se ponoříme a budeme se snažit chápat hlubokou intuicí, pak tato hluboká intuice jde ze stejného zdroje jako vhled. Mohli bychom říci moudrost Ducha svatého, ale po té moudrosti nám nic není - ta jde sama. A když budete uvnitřnění, budete tomu rozumět opravdu mnohem víc.

Můžeme totiž povídat cokoliv, někdo to začne rozebírat - ten řekl to, ta zase ono - ne, to prosím nedělejte! Začali jsme meditací, kontemplací, ponořením, tak, jak kdo umí a všechno tedy chápejme z hlediska tohoto ponoření, kam se kdo až uměl dostat. Vidíte - pořád je tu ta snaha, dostat se někam do hlubiny. Ale tato snaha má jednou mez - přestává! Tato mez by se mohla vyjádřit jako „nechat být“ - nechtít zažívat, nechtít ani to nechtění… nechat být.

Nedávno se mne ptal jeden přítel: “A proč to nežiji trvale? Vždyť jsem často v nějakém samádhi.“ No právě proto, že to chce nějak zažívat, zaznamenávat. On to chce zažívat a tak se vlastně z té jednoty vyděluje a zdá se mu těžké to takto nedělat.

Ale není to těžké pro toho, kdo má velkou lásku k Pravdě, kdo se umí vzdát, umí se vzdát sebe sama. Tohle budou určitě znát ti, kteří měli někoho opravdu hodně moc rádi, že až na sebe zapomněli, až na sebe přestali myslet. To je však jen odlesk skutečné Pravdy. Představte si, že by to bylo ještě mnohem hlubší: Nechat být... svolit k tomu, ať je jak je.

Na tuto situaci je pěkná povídka v knize Devět bran od J. Langera: Svatý Lublinský - to byl představitel chasidů, poslal jednou své žáky do Káleva v Maďarsku, aby tam s místním cadýkem oslavili jejich velikonoce. Tito žáci byli zvyklí modlit se své hagády, byli velice věrní a oddaní nauce i náboženství.

Když přišli do Káleva, byli však velice roztrpčeni. Tolik očekávaný svatý Kálevský přišel zrovna z pole, měl vysoké boty a bič v ruce a navíc to bylo v jejich významném dnu - v sobotu, a to se věrným lublinským žákům naprosto nelíbilo. Tohle má být nejvyšší představitel svatý cadýk? A jeho manželka měla na sobě úplně obyčejné šaty, nic upnutého ke krku. K večeři měli sice nějaké předepsané potraviny, to bylo v pořádku, ale jak tito manželé vypadali, to se těm žákům vůbec nelíbilo. A tak si v koutě našli nějakou tu knihu, četli si v ní a už se nestarali o ty neupravené světsky vypadající bezbožníky. Navíc ještě v noci přijel kočár, který k nim přivezl dva důstojníky a nějakou dámu, která na sobě měla lehké vzdušné šaty (podle nich však byla lehce oděná).

A tak se ráno ve velikém spěchu rozloučili a spěchali do Lublina. Když přicházeli, tak jim ten svatý Lublinský, kterému se také říkalo jasnovidec, řekl: “Vy bláhoví - kdybyste byli svolili, tak jste přivodili příchod Mesiáše ještě v tomto životě.“ Myslel tím v jejich životě. Oni však v sobě nesvolili k tomu - ať je jak je, měli své výhrady a představy, jak má všechno vypadat.

Tyto výhrady jsme kdysi měli všichni a mnozí ještě mají, myslí si, že všechno musí určitým způsobem vypadat, nějak být: Samádhi má být tak a tak, nějaký vnor má být tak a tak, poznání má být tak a tak... představa úplných začátečníků. Občas se tomu aspoň v duchu zasmějete. Co budete lidem vymlouvat, když oni si to tak myslí a nedají si hned napoprvé říct! Vaší povinností pak není moc radit, protože přemlouvat někoho, kdo nechce, to není moc dobré.

A ještě vám řeknu, jak jsem jednou přišla do jedné církve. Jednou jsem přijela po válce do Prahy na kurs. Bydlela jsem však ještě v Olomouci a tak mi jeden doktor říkal: “Mílo, v Praze byla před válkou Weinfurterova společnost. Běžte se podívat do lékařského domu, snad tam budou.

Protože jsem nikoho neměla a měla jsem velkou touhu seznámit se s duchovními lidmi, tak jsem tam šla. Za oknem byl určitý krásný obrázek, vešla jsem tedy dovnitř a měli tam zajímavou přednášku. Vystoupil tam nějaký člověk, který vždy přečetl odstavec z nějaké moudré knihy. A když jsem odcházela, tak se ke mně přidal. Ale jedna paní mne pak zastavila a říkala: “Líbilo se vám to?“ Odpověděla jsem: “Ano“. A ona dodala: “Příště k nám přijďte v tmavých upnutých šatech s dlouhými rukávy.“

Já jsem neměla špatné šaty, nebyla jsem lehce oděná, jak si mysleli žáci svatého Lublinského. Přesto je vidět, jak si někteří lidé staví veliké překážky ze svých představ - oni se přejí, že to tak má být.

A tak všichni ti duchovní učitelé (ať už jsou opravdoví nebo si jen tak říkají) by měli vypadat podle představ těchto lidí. Je to legrace, kam by ti učitelé došli - jedině do svých představ.

Petr: Jak jsme si minule povídali o stírání hranic, tak tohle přesně jsou ty hranice. Říkali jsme si, že se na to jde „od lesa“ - ten se mění v zemi, země v prostor atd…. Věci se tak spojují a tím zanikají jako jednotlivé, v mysli zbývá stále méně, přestože pojímá stále více.

Jenomže málokdo si uvědomí, co jsou ty opravdové hranice, kde vůbec v něm jsou – že jsou to naše názory, naše představy a ne něco vzdáleného,

Míla: Někdo má ty hranice pevné, protože si je takové dělá. Hranice jsou jenom v mysli, jinak žádné neexistují. Když si uděláme pomyslnou čáru mezi dvojností a jednotou a snažíme se do této jednoty nějak dojít nebo se do ní prozřít, pak zjistíme, že žádná hranice nebyla.

A také když se podíváme nazpátek, uvidíme, že nebylo nic jiného než Jednota., že všechno bylo jen v té naší mysli. Ale někdo si v této ohrádce rád lebedí. Znáte tu povídku o bohu Indrovi, jak vešel do prasete a nechtěl ven? Tak i mnoho lidí je ve své ohrádce a nechce ven - oni tam mají takovou svou falešnou jistotu.

Povím vám tedy příběh o Indrovi. Bůh Indra jednou spal a zdálo se mu, že je prasetem. On to tedy byl Pan prase, válel se v bahnitém rybníčku a byl v tom snu relativně šťastný. Ten sen byl tak hluboký, že se do něj úplně vžil, měl také svou milou prasnici a houf podsvinčátek. Ale druhým bohům už to bylo divné a taky hloupé, že ho v té iluzi tak dlouho nechávají, že by se měl z toho probudit!

Tak mu zabili jedno podsvinčátko, pak druhé, třetí, až byly všechny pryč. Potom mu zabili i jeho milou prasnici. Indra velice plakal a naříkal pro ta svoje podsvinčátka i pro tu prasnici, až se ho zželelo jednomu z bohů a šel ho probudit. Ten bůh se asi jmenoval Šiva, ono na jméně nezáleží, stejně je to taková symbolická povídka.

My jsme se také zabydleli v určitých mezích a moc se nám z nich nechce pryč. Každý má své meze jiné, všechny jsou přitom prázdné, ale zdají se nám velice plné. A nejpevnější jsou meze dogmatické - to je úplná klec. Jsou takoví, kteří si řeknou - toto je pravda jen v naší církvi, nebo já mám pravdu... to je opravdu pevná klec.

Ale i z ní jednou každý vyjde, protože vývoj života jde dopředu, i když má občas zastavení. Říkám tomu odpočinková doba. Když někdo jde dobře - ono vlastně není kam jít, to je jen takové smluvní povídání. Když se tedy prozírá dobře, stane se, že najednou toho má dost - přebral. Dostane zpětný náraz světla a spadne z této úrovně do nižší, nebo se tomu také říká, že padne na síto nižšího učitele (když to vezmeme z hlediska nějakých učitelů). On to nevydržel a tak vypadne.

Je to jako když prosíváte zrní. Jsou různá síta od nejhustšího až po nejřidší. Jen dobře vyzrálé zrno zůstane na tom nejvyšším sítu, malá zrníčka i ta nedozrálá padají dolů a každé síto představuje úroveň nějakého učitele. On také nemůže být jeden pro všechny, protože i lidé jsou na různém stupni duchovního vývoje, svého prozírání. Přeji vám, abyste byli těmi nejkrásnějšími zralými zrny a to je v moci každého, v té jeho opravdovosti!

Nedávejte si žádnou mez! Sice zpočátku ji musíte mít, abyste se o něco mohli opřít, i třeba o nějakého učitele. Je těžké, aby začátečník stál sám, ale má zase plno dobrých knih, besedy, přednášky - to je také působení učitele. A když se pak obrací , tak vždycky to má být k tomu pravému vnitřnímu učiteli, i kdyby měl sebelepšího učitele zevního. Když se však obrátí k vnitřnímu učiteli, který z tohoto člověka vyzařuje, pak je to dobré, je to v pořádku. A až bude mít zase pokročit, najde třeba lepšího, vyššího... ale kdyby se upnul k zevní postavě takového učitele nedojde nikdy dál, než došel takový učitel, a nemusí být vždycky nejlepší.

Petr: Je to otázka, zda to nechat být či o to usilovat, pamatovat na to. Připadla mi na mysl stará chasidská píseň, ve které se mluví o uvítání Božské nevěsty: „Vyprázdni své srdce, ať tam Ona může přijít…“

V těchto slovech je veliká síla, protože je tu ta část, kterou jakoby člověk udělá a druhá část, která přijde sama. To zpočátku nejde, nechat něco být v tom smyslu, že si člověk dá nohu přes nohu a dost. Musí pro tu Božskou nevěstu připravit cestu. Podobá se to tanci - partner tam má jednu úlohu, tu splní a zbytek už je tanec sám, pak už to tančí samo, pak už nevěsta sama přijde a nakonec je svatba...

Míla: Mluvili jsme o tom, co tu Petr tak hezky řekl: Nechat být. Ono to zpočátku opravdu jakousi snahu potřebuje, znamená to nepřivlastňovat si. Chceme to či ono, ale neprovedeme to - například mám na něco chuť a odřeknu si to - to je určitá snaha. To je ono nepřivlastňování, neuchvacování. A od určitého stadia vývoje necháme vše být, protože každá snaha je na překážku.

Otázka: Je dobré používat mantru?

Míla: Proč ne? Všechno je dobré. Na určitému stupni vývoje je vždy něco právě to nejlepší. Já sama jsem cvičila mantru sedm let, a to každý den. Ale nejen mantru, ale ještě asi deset jiných disciplin.

Poradím vám na to jedno pěkné cvičení - vemte si do kapsy třeba deset fazolek. Když se upamatujete, že máte být v nějakému duchovním zaměření a ponoření, tak vyšlete (i při práci) myšlenku do nitra (podobá se to intenzivní střelné motlitbě a stačí aspoň 1 - 2 vteřiny) a pak si přendáte fazolku z jedné kapsy do druhé. Večer uvidíte, kolikrát jste si na svůj duchovní proces prozírání přes den opravdu intenzivně vzpomněli, abyste pak nenašli jen dvě či tři fazolky!

Toto je jedno z velmi dobrých cvičení - připomínat si, upamatovávat se alespoň takto, pokud nejste bdělí po celý den, což je samozřejmě mnohem lepší. A jak dlouho můžete mantru používat, aby měla dobrý účinek? To poznáte sami. Mantra je jako dobrý kůň, donese vás až k domu, ale dovnitř nemůže. A také nezapomeňte, že mantra je jméno Boží.

Petr: Ještě něco k té mantře. Tady v Evropě byla krásná křesťanská tradice motliteb. Motlitba není nic jiného než dlouhá mantra a naopak, mantra je kratičká motlitba. Podle toho, v jakém jsme naladění, je můžeme používat. Je to odstupňované od té nejkratší mantry óm - někdy je lepší krátká mantra a někdy je třeba dát do hledání více citu a nálady a tak můžeme použít tu delší mantru - motlitbu. Vždycky je především důležitá kvalita a ne mechanické opakování.

Otázka: Jak ven z té nevědomosti?

Míla: Například někdo se už nechce znovu narodit. Takové přání je už určitým pokrokem, ale ještě to není úplně ono - musí mu to být jedno! Může být třeba i v té kočičce - je to jedno. Toto však nejde zvládnout najednou, ale přijde to postupně. To se ví, že i nechtít něco je chtění - a tak se vzdejte, opusťte i to nechtění...

Otázka: Co mám dělat, aby nepřišel zpětný náraz světla?

Míla: Být tak bdělý, aby nepřišel. A když přijde, rychle si to uvědomit. Když to přestane, pomodlit se, poprosit o pomoc. Obrátit se k Bohu nebo k Buddhovi osvícenému s velkou pokorou, s velikou láskou a prosbou, aby nás toto osvícení v sobě podrželo, aby nás nevyplivlo jako ta velká ryba Jonáše, protože zpětný náraz světla útočí sem tam na každého - když přebereme. A tak si odpočineme nebo i upadneme, ale zvedneme se a jdeme dál.

Otázka: Jak poznáme, že při meditaci, při zastavení mysli meditujeme správně nebo jsme takzvaně klesli na dno mysli?

Míla: Ono se to pozná. Člověk má v sobě takového kritika a když pokračuje dobře a je to k jeho duchovnímu prospěchu, tak má vždycky takový lahodný pocit, a to je dobré. A pokud má nejistý pocit, tak ať dělá raději něco jiného anebo je bdělejší.

Otázka: Prosím stručně zopakovat význam čtyř vnorů.

Míla: Jaký mají význam? Jsou to etapy člověka, mezníky při jeho „jakoby“ probuzení, osvícení. On to každý pozná. Tak, jak je psáno ve Zlaté květině: “A když se objeví Onen Zlatý, kdo by o tom mohl mít pochybnosti!“ Když je to pravé, není tam pochybnost. Když je tam pochybnost, tak to ještě není ono. A tak se snažte.

Petr: Ještě se vrátím k té pochybnosti. Ono je dobré prohlédnout si věci z různých stran. Setkal jsem se s pochybnostmi mnohokrát. Vlastně to byl můj tažný kůň a člověk se s nimi časem skamarádil. Sice spoustě lidí překážejí, jsou z toho nešťastní, ale netuší, že se tak vlastně v člověku otevírá prostor. Pokud budete mít v názorech předem úplnou jistotu, tak už dál nedojdete k ničemu - ta jistota musí být v srdci, pak je to správně. Tam nemají pochybnosti co dělat.

Ovšem pokud chcete žít, tak musíte jakousi nejistotu připustit. Ono se nedá jinak žít. To se jinak stane, že někdo opravdu dobře medituje a tím má tu správnou jistotu v srdci. Pak se z meditace probere, běhá po světě a tu svou jistotu přenáší i do tohoto světa. Zapomene ale, že tady už není úplně doma, že tady už to všude nejde, že tady už ta jistota vždycky neplatí! Dopadne pak často jako slon v porcelánu…Věci na světě přece neustále vznikají a zanikají, a tak vnucovat jim svou předem připravenou jistotu musí nutně bolet, to je násilí.

Takže jistotu na světě vám nezaručí žádná pojišťovna, žádné náboženství - nikdo opravdu najisto neví, ani co bude v dalším okamžiku, co vás čeká, a je to tak dobře.

Otázka: Proč vůbec vznikl pocit oddělenosti a izolace od ostatních a jaké má opodstatnění? Proč vůbec vzniklo ego a kde je ta původní věc, kvůli níž vznikla prvotní Pravda?

Petr: To je dobrá otázka. Možná, že je na ni škoda odpovědět. Patří totiž ke klíčovým otázkám, které když se sledují, tak si také samy odpovídají. Ale ne nějakým vysvětlováním, ono se na to nějak přijde vevnitř. Nastane stav: Je to tak, ví se to. To je pak v pořádku, otázka zmizí.

Ale zkusím na to i odpovědět slovy: Člověk si v sobě vytvořil jakýsi záchytný bod, ze kterého pak vždycky vychází, ze kterého pozoruje všechny věci. S každým pocitem, myšlenkou, postojem, citem - vždycky se o něj opře, vždycky vychází odtud, z tohoto pomocného bodu. Nakonec si natolik zvykne držet se toho bodu, že ho nedokáže ani pustit.

Míla: A tento stav trvá dlouho, protože pokud tady ještě něco je, tak je tu i něco opačného. Jsou tu ty protivy, rozpory od sebe hodně oddáleny a je to hodně vyznačeno. Ale když půjdeme víc do středu, začínají být protiklady sobě blíž. Např. nejistota a jistota už tu není tak tvrdě vyznačena.

A pak se stane, že protiklady i rozpory nějak splynou, ale člověk už to neposuzuje, on už jakoby vyvanul, že už nemá co posuzovat. To je však spíš až v budoucnu, protože ty rozpory trvají dlouho - například někteří svatí měli takové rozpory - hodně trpěli Ježíšovými ranami, ale přesto ten rozpor nebyl tak velký. Ony je ty rány tak moc nebolely - nebo spíše bolely, ale sladce, protože už splývaly do Jednoty. Když to splyne do Jednoty, tak rozpor není, ale není také pozorovatel.

Otázka: Jednou jste říkala - buďte bdělí. Prosím o podrobnosti.

Míla: My říkáme pořád buďte bdělí. Když se totiž budeme hlídat, nebudeme dělat nepřístojnosti nebo jich bude méně. A jak na tu bdělost? Nejlépe je myslet na něco tak, že vám to zabere celou mysl. Ale musí to být vznešený, svatý cíl - v křesťanství tedy myslet na Boha, v buddhismu na Buddhu - ne na Buddhu historického, ale na osvícení, až se s tím osvícením uvědomíte - nejenom spojíte, to je řečeno jenom povrchně. Tedy uvědomíte si, že není rozdílu mezi vámi a Buddhou, ale ne zevně! Zevně tam nemáte co dělat, ale vnitřně. Ale rozpory jsou dlouho, stačí jen trochu vyklouznout a hned jsou tady rozpory.

Když se vám stane, že zažijete nějakou nejistotu nebo zpětný náraz světla, vždycky se obracejte k božskému základu s velkou prosbou o osvícení. A když nevěříte na Boha, tak se obraťte třeba k Vesmírné moudrosti. Tak to osvícení vzývejte, ať vás opravdu osvítí, co máte dělat, nebo jak to vlastně je. Budete třeba něco číst a nebudete si jistí, zda je to tak správně, jak to ten spisovatel zažil. Vy jste to ještě nezažili a tak to jen přijmete vírou, ale ono to chce mít i vlastní zkušenosti. A tak se obracejte k tomu Nejvyššímu s velkou prosbou beze slov, s pokorou, bez klanění, s přečistou myslí, s čistým pohledem k vnitřnímu Kristu, k vnitřnímu Buddhovi, k Duchu svatému nebo Vesmírné moudrosti - a uvidíte, že to opravdu funguje.

Jeden náš přítel se například dvě léta trápil s nějakým problémem. Je to světově dost uznávaný matematik. Už několik let pracoval na nějakém projektu a prováděl ty nejsložitější výpočty už dva roky. Vždycky si myslel, že je to ono, ale nikdy to ono nebylo. Já jsem mu říkala: “Kamaráde drahý, tak popros Ducha svatého ať tě osvítí, vždyť už se s tím trápíš takovou dobu.“ On to udělal, no a ve chvíli, kdy už to chtěl opravdu vzdát, to přišlo. Pravda tu stála ve své čiré jednoduchosti, kdežto on to zkoumal tak složitě. Někdy je pravda opravdu jednoduchá.

Otázka: Můžete něco říci k tomu, že se má v blízké budoucnosti na Zemi objevit velká postava duchovního učitele, snad v Čechách nebo v Sýrii?

Míla: Velké postavy jsou různé, je tu plno velkých postav a určitě je to myšleno duchovně. A tak se skláním před tímto tazatelem, že je to myšleno duchovně. Velká duchovní postava je tady pořád - všudypřítomná! Ale jestliže je myšleno, že přijde v těle, tak k tomu řeknu jen tolik: Na minulé přednášce přišly tři dotazy, kde je inkarnace Ježíše Krista. Já vám řeknu kde - všude, ve vás všech, úplně všude! Ale ne toho zevního, jak bylo myšleno, protože to tělo se také rozpadlo, ale vnitřní poznání, osvícení - to je všude.

Ten božský paprsek kristovství nebo buddhovství vychází z neproměnné Podstaty do každého tvora. A právě tím, že Paprsek Jednoty vychází a vibruje do mnohosti, tak je tady pořád. Kdyby Božství tady nebylo, tak by nebylo všudypřítomné a Buddha by také tady pořád nebyl, protože by se tady chvilkama schovával.

Moji přátelé i já si myslíme, že se velká postava může objevit kdekoliv. Např. Sai Bába nebo Babadží a nevím kdo všechno je právě teď na světě. Sai Bába je na světě, Babadží umřel, ale to jeho vědomí je tu pořád. Ono se sice spojilo s univerzálním vědomím, ale je tady pořád. Ono není někde v nebíčku nebo v úrovni nějakého kristovství či buddhovství - ono je tady přítomno. Tady je právě nepohnutý pohyb zajedno.

Jeden náš přítel, který bohužel tady jen zazářil jako létavice a „odletěl“ až do Ameriky a už tam asi zůstane, ten napsal moc krásnou básničku, kde je to hezky řečeno:

...zároveň vibruje i nepohnutě stojí

Ono to ještě pokračuje, ale to podstatné z ní bylo řečeno - zároveň vibruje i nepohnutě stojí... Zároveň je tady neměnná podstata a zároveň je tady i projev té proměnlivosti. V té proměnlivé fázi je mnoho různých velkých mudrců, kteří mají v sobě otevřeno velké vědomí. Myslím si, že dnes už nestačí jen jeden mudrc, ať už v Sýrii nebo v Čechách, protože lidé jsou tak intelektuálně vyspělí, že by jim už jedno vyjádření nestačilo. To Světlo už je ve více učitelích a lidech a každý jakoby učitel vyhovuje jiné skupince lidí. Kdyby byl jen jeden pro všechny, bylo by to uniformní. A ani to není možné, protože každý člověk je na jiné úrovni a na svou akci hledání potřebuje správnou reakci. Někdo potřebuje Sai Bábu, někdo zase někoho jiného, třeba v té Sýrii. Ale neobracejme se k zevnímu učiteli, ale k tomu vnitřnímu, a pak vám odpoví třeba i v zevním těle a zrovna se s ním potkáte.

Petr: Ještě něco k tomu učiteli. Jeden velký vládce v Indii slyšel, že v jeho zemi existuje velmi moudrý muž. A tak se rozhodl, že by se tento mudrc mohl stát jeho učitelem. Jenomže také slyšel, prý je to koželuh, což je v Indii zaměstnání velice podřadné, dělají je jen lidé z nejhorší kasty.

A protože se styděl jít za ním ve dne, tak se tam vypravil v noci. Řekl mu co a jak, proč za ním vlastně přišel - že chce, aby mu vysvětlil, jak je to s tou moudrostí a osvícením. Koželuh se na něj chvíli díval a pak řekl:

„To je jednoduché, stačí když si tady z té kádě, kde se louhují kůže, trochu napiješ ... a moudrost přijde.“

Vládce se bál něco vypít, protože už jen zápach z té kádě byl strašný. A tak vylil obsah malé nádobky, kterou mu koželuh podal, tajně za košili. Ráno si zavolal svého dvorního práče a poručil mu, ať košili vypere. I pro toho ale páchla moc, a tak ji předal své dceři a ta se dala do díla. Pořádně košili vyprala a ejhle – najednou byla moudrá.

Pověst o tom se ihned roznesla, až se dostala ke sluchu vládce, který si tu práčovu dceru dal okamžitě zavolat. „Řekni mi přesně, cos dělala s mou košilí?“

„No co by - byl tam jeden takový divný flek, který za nic na světě nešel vyprat. A tak jsem tu látku, aby byla bělejší, strčila do pusy a trochu požvýkala...“

Otázka: Před nedávnem mne velice zaujala nová kniha Avataru „Procitni a chechtej se“. Její autor Pundža mne oslovil zejména svou zdravou normálností a vámi zmiňovanou opravdovostí, která mi právě ve všech pravidelných cvičeních a odvykání si závislostí schází. Výsledek je často spíše opačný. Jsem naopak více podrážděný a nevrlejší než když se o nic nesnažím. Lze mi tedy vůbec pomoci, když nebudu cvičit?

Míla: Když už nemusíte dělat vůbec nic, tak je to dobré. Pundža je žákem Mahárišiho a to, co on učil, je opravdu vznešená nauka a jde na kloub věci, na sám kořen. To jsem opravdu ráda, že vám to hodně dalo. Když se vám zdá, že nemusíte cvičit, tak necvičte. Až si zase usmyslíte, že si něco zacvičíte - dobrá, ale hlavně buďte svobodní. Je to heslo, které říkáme každému, kdo k nám přijde: „Hledejte svobodu ducha, nebuďte v nějakých mezích, ohrádkách nebo klecích fanatismu, dogmatismu a dělejte to, co vám na duchovní cestě nejvíce vyhovuje.“

Líbí se mi na Šivanandovi, že píše: někdy zpívejte, někdy cvičte mantru, někdy tancujte a někdy seďte a nedělejte nic. Protože všechno, co vám v té chvíli vnitřní učitel našeptá, v té chvíli je to nejlepší. To víte, že je vám pomoci. Když nebudete cvičit, za chvilku si rád zacvičíte. To je takové chvilkové upozornění Světla, že byste mohl být trošku „postrčený.“

Otázka: Jak poznám, že je moje intuice správná?

Míla: Už jsem to částečně zodpověděla, že každý má v sobě toho Pána. Vnitřní pocit vám to řekne, ale opravdový - ne pocit nějaké lenosti a podobně. Intuice je tehdy správná, když vede k nějakému produchovnění, k Poznání.

Otázka: Jak najdu cestu k Já?

Míla: Tak se podívejte, co to Já je. Ta cesta k němu není dlouhá, je velmi krátká, vždyť jsme to my. Já - nenechte si je zastírat myšlenkami, sněním... a poznáte co je Já. Já bych chtěl, já nechci, já musím.... to všechno nechte „plavat“ a zůstaňte jen v takovém bdělém pozorování já a pak poznáte, kdo koho pozoruje. Já pozoruje Já, takže to pozorování bude nakonec zbytečné.

Otázka: Četl jsem vaši knihu, pomohla, ale stále nemohu odstranit myšlení v mozku, aby pouze duchovní srdce vnímalo Já.

Míla: Duchovní srdce se hned neozve. To, co se vám většinou ozývá a kam se koncentrujete, je čtvrtá čakra. Ale duchovní srdce se ozve tehdy, až se spojí čtvrtá a šestá čakra, až se vám spojí cit a rozum. Pak se teprve rodí Světlo Poznání.

Tento cit a rozum bývá znázorněn trojúhelníky, čili určitým znamením - cit má špici nahoru a rozum dolů. A až se tyto dva principy, dva trojúhelníky spojí, symbolicky představují jesličky - teprve tehdy se rodí Kristus čili Světlo Poznání. A také až tehdy nám to začne v duchovním srdci líbezně hřát, rozvine se blažené teplo, ale není to hned. A zase na druhé straně není to za dlouhou dobu. I „hadí síla“ musí nahoru a pak sklouzne do duchovního srdce. Ono se předtím trochu ozve, ale ta síla to víc oživí. Tohle jsou docela jednoduché čáry a kouzla.

Tak už jsme snad všechno zodpověděli. Copak to tu ještě máme na kraji stolu? Prázdné lístečky na dotazy. Takže teď zodpovíme i ty prázdné lístečky chvilkou meditace.

Protože mnohý by se rád na něco zeptal, ale třeba pospíchá, nebo ani neví jak by se zeptal, a tak mu odpovíme tichostí.

Úplně se uvolníme a to proto, že nějaká síla existuje a opravdu „chodí“ po páteři - po sušumně. Budeme tedy sedět pokud možno rovně a uvolněně. Ale touto sílou už se nebudeme víc zabývat, necháme to začátečníkům nebo specialistům.

A teď svou mysl vezmeme velice jemně, ale pevně a obrátíme ji do té nejlepší úrovně, jaké jsme schopni. Do nejčistší, nejsvatější, nejvznešenější, nejláskyplnější úrovně.... a tam tu mysl necháme spočinout.... je to jednoduchá meditace... jenom tam zůstaneme bděle živí.