Neuspokojivost

Petr Pavlík a Vladimír Bláha

10. 11. 2014

Berlínská zeď

Petr:  Bylo teď výročí pádu berlínské zdi, dneska je to už 25 let a člověka zarazí, jak už je to dávno. Mně to připadá jako včera, tenkrát jsem v tom Berlíně náhodou byl, s tak se ze mě stal očitý svědek. To bylo neuvěřitelné, představte si to: Nalevo baráky, napravo úplně stejné baráky. Nalevo Němci, napravo ti samí Němci, a mezi nimi vysoká betonová zeď. Jedni nemohou k druhým, druzí nemohou k prvním. Nějaká babička tam má vnučku a za ty roky ji už nepozná. Nebo by se někdo rád podíval, kde si hrál jako kluk, ale nepustí ho tam. Metro nepokračuje dál, ve vchodech u stanic jsou řetězy a tunely jsou zazděné. Všude přerušení, rozdělení, oddělení…

A teď si představte, že je toho najednou konec. Navenek jakoby se nic nezměnilo – zase nalevo baráky, napravo baráky, nalevo Němci, napravo taky Němci - jenomže ta zbytečná zeď se konečně smí zbourat, nikdo už ji nepotřebuje, je tu navíc. A pak spatříte na vlastní oči, jak ti Němci tu zeď sami bourali, spousty lidí, třískali do toho kladivy a palicemi, a kdo nic neměl, tak třeba kamenem, mlátili do toho jako u vytržení. Taky jsem si bouchnul a dodnes mám doma na památku maličký úlomek toho betonu. Ta zeď postupně mizela před očima, až z ní na tom místě nic nezbylo.  Lidi pak běželi proti sobě a objímali se. Byla tam teď místo té zdi brána ke svobodě.

Neuspokojivost

Proč jsme začali zrovna berlínskou zdí? Dnes bude řeč o neuspokojivosti, a to je druhá buddhistická brána k probuzení. I tahle brána je ve zbytečné zdi, jako byla ta berlínská, jenže na rozdíl od ní je kdesi hluboko v nás. V jazyku pálí je pro neuspokojivost slovo dukkha, doslova to znamená hořký, a to jako opak slova sukha, sladký. Pro nejstarší buddhisty slovo dukkha znamenalo neuspokojivost, utrpení i bolest, příliš to nerozlišovali. Buddhovi hlavně vadilo, když ta bolest byla zbytečná, když celé to utrpení bylo marné. Vždyť i nám přijde líto, když nás něco bolí a šlo by to bez toho. To je příklad té berlínské zdi - ta od samého začátku až do konce způsobovala marné utrpení, protože zbytečně rozdělovala německé hlavní město.

Abychom nechodili moc daleko, začneme u malého dítěte. Proč pláče, když není blízko maminka?  Protože bolestivě pociťuje oddělenost, a to je cit, který člověka zasáhne nejhlouběji. I v dospělosti pak často pociťujeme jakousi základní oddělenost: přestože nám zrovna nic není a nikdo nám nic neudělal, tak nám stejně na světě pořád něco chybí. Dokud tu bude tohle prvotní oddělení, tak nás žádná věc na světě nemůže trvale uspokojit. Aby nám to nevadilo v přežití, máme to od přírody zamaskované, a můžeme se pak třeba tvářit jako šťastní lidé, dokud se nedostaneme hlouběji nebo dokud nám ta maska na chvíli nespadne. A to je právě ta druhá brána, odhalit tuto neuspokojivost a postupně zjistit, kam až vede.

Utrpení a bolest

Od té prvotní neuspokojivosti šel vývoj dál – i to, co už je oddělené, může ještě ztratit svoji individuální celistvost – poškodit se, rozbít se.  Kdysi dávno, když plavala první buňka v teplém moři, tak i ta si už musela hlídat, aby se jí neporušila membrána: „Já jsem to uvnitř a to za mojí membránou, to už nejsem já, to tak necítím.“ A když se třeba o něco píchla, tak nejlepší bylo, aby se o tu svou celistvost začala bát: „Mně tolik drahé, krásné symetrické tělo bude poškozeno, mohu dokonce zahynout, to se nesmí stát…“ A proto nejlepší bylo, aby jí to nějakým způsobem bolelo, aby i na té primitivní buněčné úrovni dostala nepříjemný signál, že může dojít k jejímu poškození. A od té chvíle až do dneška tu máme bolest – signál hrozícího utrpení.

My nějak vnímáme, alespoň intuitivně, že bolest je nezbytná, ale utrpení, to odmítáme, tak jsme udělaní. A to je vlastně úplný začátek Buddhova učení, od čeho sám začal. Buddhovi bylo strašně líto, že na světě jsou staří a nemocní lidé a že každý musí umřít, a šlo mu o to, zda je z toho cesta ven. A šlo mu ještě o víc, jak překonat i tu prvotní neuspokojivost a neutěšenost, způsobenou pocitem oddělenosti. To cítil bytostně, z toho začal, z toho pak našel cestu a to nakonec učil své žáky.

Lukáš: Tak, jak to říkáš, mi přijde, že nejlepší by bylo, kdyby tu vůbec žádné utrpení nebylo.

Petr: Takhle zdarma to zase smést se stolu nikdo nedokázal, to ani Buddha ne. Vždycky tu zbude nějaké utrpení, protože to je součástí světa, součástí našeho života - buddhisté by řekli součástí samsáry.  Přesto z utrpení cesta skutečně existuje, hlavně z té prvotní oddělenosti.

Strach ze zubaře

Začneme malou scénkou, jak má někdo jít k zubaři. Ráno se vzbudí a už při té vzpomínce ho poleje studený pot, žaludek se mu sevře, snídani nechá, jen do sebe hodí kafe a utíká na metro. Jak sedí v čekárně, tak slyší skrz dveře vrtačku dělat bzííí – bzííí, a to už mu naskakuje husí kůže. Hlavně, aby mu dal doktor injekci, raději pořádnou, a jak se toho bojí, rozbolí ho postupně celá hlava. Do ordinace vstoupí celý bledý, svalí se do křesla, otevře ústa a vytřeští oči do lampy nad sebou.  Zubař pár minut pátrá, škrábe po zubech – ta hrůza, který to bude – a nakonec řekne: „Máte to v pořádku, přijďte zase za půl roku.“

Bylo všechno to utrpení nutné? Z té faktické bolesti se vlastně nekonalo vůbec nic, přesto ten člověk pár hodin pořádně trpěl! Tady asi budete souhlasit, že by se Buddhova cesta k něčemu hodila.  Když si uvědomíme, kolik takových scén si sami připravíme, tak jich asi tak málo nebude. Pokud si to tedy aspoň připustíme.  Teď jde o to, co s tím dál.

Vláďa: (směje se) Třeba muset chodit jako já k zubaři dvakrát týdně… To uvidíte, že se přestanete bát. Bude to tak normální, jako když jdete k holiči, tam se taky nebojíte.

Před kamarádem se neschováme

Vláďa (pokračuje): Ale teď vážně k tomu utrpení.  Většinou nevíme, kde a jak v nás vzniklo, protože ten nejhlubší kořen má v nevědomí.  Vědomí, to je všecko, co si uvědomujeme, a pak tu máme nevědomí, to je ta část v člověku, která jeho chování ovlivňuje zásadním způsobem, přestože on to neví. On to vůbec netuší, a i kdyby mu třeba napověděl kamarád, který to vidí jako na dlani, proč co udělal, tak mu vůbec neuvěří, nepřipustí si to.  Nenapadne ho totiž, že ze sebe vždycky vidí jenom tu vědomou část. Naopak ten druhý, ten zase nevidí to svoje nevědomí, takže jsou na tom úplně stejně. Překonat se to dá jedině tak, že si oba ti kamarádi opravdu věří – Buddha to nazýval opravdovým přátelstvím a moc si toho cenil.

Takže samotný kořen utrpení leží kdesi hluboko v našem nevědomí.  Tam to vzniká, tam to trvá a tam to drží, tam nás to ovlivňuje a odtud se to šíří dál. Můžeme tomu třeba říkat odcizení, můžeme tomu říkat vyčlenění, může to mít všelijaké podoby citové i pocitové. Něco z toho vzniklo už hodně brzy, v dětském věku, hodně se toho stalo v dospívání, ale hlavně už teď nevíme, kde se to v nás bere. Nejvíc je toho z výchovy, která pro nás nebyla vhodná.

Víte, my máme v sobě takový mechanismus, který nám dovoluje přežít i v nevhodných podmínkách. Když se dítě ocitne v situaci, kde by se jinak rozsypalo, tak ty nepříjemné zážitky prostě potlačí. Nedělá to ani příliš vědomě, to se mu děje samo, zapadnou do nevědomí a jako by už nebyly. Ten jeho rodič mu sice ošklivě ublížil, ale protože ho to dítě má rádo a je na něm závislé, tak za čas jako by ten zážitek nebyl - jenže v podvědomí mu to stále přetrvává. Drží to tam jako pružina, která je přiklopena něčím těžkým, a právě to něco těžké, to je to odcizení. Takové dítě se zapře, ztvrdne, aby ho to nebolelo, ale ani to už neví, protože i to má v nevědomí.  Najednou je v pubertě a pak hned dospělý, a jednoho dne v nějaké mezní situaci to vyplave a pak se rozpláče nad tím, že mu tenkrát maminka nebo tatínek něco udělali.   To už je mu třeba třicet nebo čtyřicet, klidně i padesát, a přitom v tom okamžiku znovu prožívá život dvouletého dítěte. A to není ani nijak příliš schované vevnitř - každý kamarád na něm pak vidí, že v tu chvíli to není starší prošedivělý pán, ale kdysi odstrčené dítě.

Bohužel to není nic neobvyklého, tak to prostě je. Znám případ, kdy člověk plakal v osmdesáti, že mu tatínek něco udělal, ale to už je asi opravdu pozdě.  Proto o tom teď tady vlastně mluvíme a scházíme se tu, abychom se na to podívali a nakonec se od toho osvobodili.

Kde je zakopaný pes?

Petr: Proniknout v sobě až do dětství, to je nesmírně těžké. Někdy se to stane na meditačním retreatu, že po několika dnech sezení to v člověku povolí a vyplave to navrch, jenže to se každému hned nepodaří. Nic ale není ztracené! Ty situace z dětství, kde se to v nás zaseklo, ty se nám totiž znovu a znovu opakují v denních situacích, jenom je to už v dospělé podobě. Třeba nás někdy v dětství neprávem bili a my teď ve vzteku uhodíme hodného psa, příště zase, a pak znovu, nevydržíme to, než to v nás jednou povolí a než zjistíme, že vlastně ubližujeme sobě. Že je to jedno, kdo koho bije, kdo z toho jsme zrovna my a kdo je ten pes, že tím prostě vzniká utrpení, tou necitelností. A to už je Buddhova cesta jako z učebnice – všímat si a soucítit. Jenomže jen tak na papíře, bez toho chudáka psa, by to bohužel asi nešlo, když už nám nepomohla ta meditace.

Tak tedy co je to vlastně ta necitelnost? To není pouhá necitlivost, tupost! Je to takový rozdíl jako úmyslně zavírat oči oproti tomu být slepý, i když samotný výsledek je zdánlivě stejný. Zásadní rozdíl je v tom, že ta necitelnost je zpočátku vědomá, než se ztratí v nevědomí, že je to vědomé svolení k tomu, nechtít něco vidět. Dočteme se třeba, že okolo paláce tehdy ještě mladého Buddhy stála vysoká hradba, za kterou bylo úmyslně ukryto cokoli, co připomínalo stáří, nemoc a smrt – to je zřejmě pohádka, ale obsahuje symboly, jak je to v nás udělané, a ty jsou opravdové.

Ale prakticky: tady u nás, když třeba chlapovi uteče manželka – a to je velké utrpení, dokonce tam to rozdělení je až fyzické -  tak jde do hospody a pořádně se opije. Tedy pokud není západní buddhista, ale ani tam si nejsem tak jistý. Co se tím stane? Před jednu přehradu, která je teď v něm a nesnesitelně ho bolí, tím postaví druhou, ještě větší, aby to všechno necítil.  Podobně si za Buddhových dob malomocní pálili vředy, aby se zbavili bolesti, a Buddha pak ukazuje, že necitelnost není cesta, ale pravý opak – místo příčiny že se zahání následek.

„Fight or flight“ – uhodit nebo zmizet

Vláďa: Když pomineme tyhle tvrdé věci, jako jsou alkohol a drogy, tak bolavých věcí se obvykle snažíme zbavit dvěma způsoby:

První je, že se člověk chová arogantně. Je to odcizení zvednutím brady – „já s tím nechci mít nic společného, na mně je každý krátký.“ Nebo v méně průhledné podobě „já jsem přece buddhista, já budu ty emoce pouze pozorovat, když to jiní nedokážou, tak ať se v tom plácají sami.“

Ten druhý způsob je opačný, že člověk sám sebe prohlásí za nicotného, že nemá žádnou cenu. Protože se k němu tak chovali rodiče, tak on uteče tím, že jeho vlastní hodnota je nulová, a tím ho to jakoby nebolí.  Většinou se to na něm pak pozná podle falešné pokory – chodí se sehnutou hlavou a chce se každému zalíbit. Co kdyby se k němu ten rodič (když už nežije, tak kdokoli jiný) přece jen nakonec sklonil, zdvihl ho a objal…

To jsou dvě základní formy odcizení, které jsou reakcí na tu základní bolest, kterou člověk pociťuje uvnitř. Ovšem přes to se nikdo nedostane dál. To je něco, co musí překonat, překročit. Jak? K tomu se postupně dostaneme.

Pokus s připínáčkem

Petr: Teď si od těch tíživých věcí z dětství trochu odpočineme a zkusíme si malý myšlenkový pokus. Tady jsem přinesl předmět na demonstraci, vidíte ho všichni? Nelhat, správně (směje se), nevidíte ho všichni, protože je malý. Je velmi malý a špičatý a je to připínáček evropský, jeden kus. Tehdy za Buddhy se tomu říkalo trny, bylo to dřevěné a rostlo to. Dnes to je železné, vyrábí se to v továrně a prodává se to, ale ta funkce je stejná.

 A teď si představte, že nás tady v Lotusu přijde navštívit nějaký dobrý Buddhův žák, třeba ten sympatický Ánanda. Bude to starší pán, dožil se údajně sto dvaceti let, v nejlepších letech by byl tedy kolem osmdesátky. Dole se zarazí, koukne na zvonek, zvoní, zvoní, nic. Tak trpělivě čeká, minutu, pět minut, pokrčí rameny, nakonec to zabzučí a otevřou se mu domovní dveře. A pak už jde po schodech na těch svých starých nohou, krok za krokem, až do posledního patra. Co vidí, druhý zvonek, inu opět pokrčí rameny, začne zvonit, zase trpělivě čeká, až mu někdo otevře - výborně, dobrý to mnich.

Jde tedy dál, sundá si sandály a pokračuje podle nástěnky. Pod tou leží co? Přece ten připínáček, špičkou navrch, upadl tam. Nyní ten dobrý mnich (sice je pozorný, to je pravda, ale špatně už vidí) na ten připínáček šlápne.

A kdyby se teď zeptal Buddha: „A nyní tedy, mnichové, co učiní onen dobrý mnich?“

To není jen tak lehké. Co když vykřikne? Smí dobrý mnich vykřiknout, když stoupne na připínáček?

Posluchač: Ano, uleví si.

Petr: Nemusel by, kdyby ten vjem stačil včas zaregistrovat, ale prosím pěkně, ono to jde tak hrozně rychle, zvláště když je to rovnou skrz patu, že to nestihne. Na řadu tedy přijde spontánní reakce.  Smí pak vykřiknout? Ano, před mnichy by to sice bylo trapné, ale vykřiknout smí.

Tak dál. Smí začít nadávat? I ten dobrý Ánanda jistě znal z mládí tehdejší šťavnaté výrazy, něco bychom se tady aspoň dozvěděli (směje se). Správná odpověď (vzpomeneme si honem na pět pravidel!) ovšem zní, že dobrý mnich to udělat nesmí - navíc proto, že by tím tady v Lotusu dával nám laikům špatný příklad. Tak co s ním bude dál?

Posluchač: Sehne se a bude hmatat rukama po zemi, jestli tam nejsou další připínáčky.

Petr: Výborně, to je velmi chvályhodné, když při té své bolesti dokonce myslí i na druhé! Ánanda by to jistě udělal, ten určitě, býval tím pověstný.

Ale to všechno zatím nic nebylo, teď přijde ta hlavní, nejtěžší otázka. Co s tou bolestí udělá dál? Připínáček (za Buddhy to byl trn) mezitím vytáhl, příčina bolesti je tedy odstraněna (Buddha by měl radost), co tedy bude dál? Toho Ánandu to přece bude ještě dlouho pořádně bolet.  

Posluchač: Měl by být dál pozorný a všímat si toho.

Petr: Souhlasíme s tím všichni? Ano? … Buddhistické je to možná dost, ale i to má přece své meze! Čím víc se přece bolestí zabýváme, tím víc ji cítíme – to se sice může hodit, ale ten připínáček už je přece venku…  Co když se ten Ánanda se svou bolestí prostě smíří a nechá ji být? Ani se o ni příliš nezajímá, ani od ní neutíká k něčemu příjemnějšímu, ale normálně ji vydrží. To je přece hodno dobrého mnicha! A to je taky ta správná trefa do černého. Zkuste si tu situaci živě představit, nebo ještě lépe prožít – „ani se o tu bolest příliš nezajímá, ani od ní neutíká k něčemu příjemnějšímu, ale normálně ji vydrží.“ To je přesně ono.

K čemu tedy měl sloužit tenhle pokus s připínáčkem? Dneska už jsme totiž tak přecitlivělí, že budeme raději shánět nejstarší a nejpravější rukopisy a diskutovat o nich, případně shánět nejnovější a nejpokročilejší meditační techniky a zkoušet je, než abychom se s něčím pokorně smířili a vydrželi to.  Jenže právě tomu se za Buddhy říkalo vyrovnanost a bylo to považováno za velikou ctnost.

Život není bezbarvý

Vláďa: Je v samé podstatě věci, že i kdybychom se pokusili odstranit veškerou bolest, tak tady nebude ani radost. To přece vůbec nejde, to by pak byla šedá zóna k nepřežití! Nejspíš si asi dost dobře neuvědomujeme, jak je to v nás udělané - že radost se vždycky promítá na plátno bolesti a bolest se zase promítá na plátno radosti. To, co prožíváme, to není samo o sobě, ale vždycky je za tím ještě nějaké pozadí, na které se to promítá a od kterého se to odráží. Samotnou věc bychom ani nemohli zaznamenat, ani bychom si to nemohli uvědomit.

Takové přirozené výkyvy nahoru, dolů, radost, bolest – to je život a bez toho by to tu bylo k nesnesení. Kdyby existovala kancelář, kde by dávali razítka, že nikdy nezemřeme, tak by bylo lepší tam nejít, protože v tom okamžiku by náš život ztratil naprosto cenu, nikdo by si ho nevážil. Bylo by to tady k uzoufání, ztratilo by to hloubku, ztratilo by to smysl.

Umět správně nevidět

Petr: Ano, zlikvidovat bolest, to je taková nemoc příliš kritických lidí. Mít všecko čisté a dokonalé, sterilní a bez bolesti, a když to konečně mají, tak je všechno ještě bolavější než předtím. Ale nebylo by, vůbec ne, kdyby se naučili jednu praktickou věc.

Třeba Ánanda, kterého jsme sem dnes jakoby pozvali, ten to uměl výborně v životě, a v meditaci to zase dokázal jeho přítel Móggalána, ten kouzelník. Ani o tom sami nevěděli, tak jim to bylo samozřejmé. Co vlastně uměli? Tak jako první člen osmidílné stezky je o tom, jak správně vidět, tak ten osmý, správné samádhi, je naopak o tom, jak správně nevidět!  To je ta báječná věc, dokonce je to přímo cesta ke štěstí.

Jak se to cvičí? V životě na každém kroku: Takový mnich třeba odpustí spolunocležníkům, že za ně musel už zase umýt záchod. Příště, že mu při jídle pod nosem pouští větry, a pak zase, že neříkají všechno přesně podle Buddhy. Jindy, že ho urazil nějaký jiný mnich tím, že…

Vláďa: … ho předběhl na obědě.

Petr: Ano, o jedno místo ve frontě, protože kdysi náhodou ten samý den vstoupili do řádu a on má přece dojem, že vstoupil o pár minut dřív, a že má tedy od té doby přednost.

Všichni se diví, jak snadno tenhle dobrý mnich dokáže odpouštět, ale jsou na omylu. To by se musel moc přemáhat, a pak by to v něm stejně bouchlo. On totiž nikomu nic ani odpouštět nemusí, protože to prostě nevidí. Ne snad, že by o tom vůbec nevěděl – od toho má přece pronikavý pohled, to je ten první člen stezky. Ale dokáže to nevidět tak, aby to vevnitř nebolelo, a to je ten osmý člen, samádhi, sjednocení. Samozřejmě, kdyby došlo k nějakému bezpráví nebo byl někdo v nebezpečí, tak začne okamžitě jednat, ale co nemusí být po jeho, hlavně co by vadilo jenom jemu samému, to nechá, to už nevidí – jako by to pro něj neexistovalo. A tak v něm postupně roste vyrovnanost a spokojenost.

Časem dojde k tomu, že ti hodně pilní mniši a puntičkáři, co jim to pořád nejde, za ním začnou chodit a ptát se ho:

„Příteli, jak to děláš, že se ti ta meditace daří?“

„Hm, dneska je tak hezky, pojď si dát čaj na terasu.“

„Víš, to samádhi, jak se tam dostaneš?“

„Pojď, vyneseme si tam stoleček.“

A tím jsou karty rozdané a najednou ten poslední je ten první, a dokonce ho začnou uznávat, co jim zbývá. Protože ten mnich opravdu něco umí, něco moc důležitého. Dokonce i oproti těm opravdu pozorným, kteří dokážou bdít u všeho, co dělají. Třeba to má jako přirozený dar, třeba ho maminka víc hladila, kdo ví, ale něco umí - správně nevidět.

Je pár facek legrace?

Vláďa: Rád bych se tu přece jen zastal těch tvých pozorných mnichů, co neumějí tak snadno povolit. Připadá mi, že jsi je tím trochu odstrčil, a že si to opravdu nezaslouží. Pro každého přece není tak snadné honem se otevřít, nebo se někomu svěřit, případně někomu na místě odpustit to, co už volá do nebe.

Tyhle city bývají v člověku často potlačované, někdy až zamřížované. Jednou ho to bolelo, když byl malé dítě, a to až tak, že to nemohl vydržet, a tak se to tam raději zamklo, aby to příště nebylo ještě horší.  A teď by byl samozřejmě nejradši, aby se mu to na požádání otevřelo jako šampaňské, báječně to bouchlo a vyšumělo, a on od toho měl už navždycky pokoj. Jenomže to je opravdu jen pěkné přání! Jednak vůbec netuší, kde to v sobě nosí, protože to má hluboko v nevědomí, a i kdyby mu to někdo řekl, tak je to málo platné, protože jeho rozum tak hluboko nedosáhne.

 A právě tady se moc hodí cesta vhledu, cesta bdělé pozornosti. Když se nedá dostat vědomím do nevědomí, tak se dá aspoň hledat jeho odraz, zrcadlení, jeho projekce do vědomí. To není žádná teorie, uvedu příklad: Někdo se chová tak, že pořád špičkuje, z někoho si dělá v jednom kuse legraci. Ono je to trochu v módě, třeba jak v nějakém francouzském filmu jel vlak a někdo fackoval jednoho po druhém ty pasažéry, co se koukali z okna. Hrozná legrace! Jenomže pro ty fackované by to vůbec žádná zábava nebyla, ta legrace byla bohužel jednostranná.  Když se takhle divák vžije do člověka, který si vesele někoho fackuje, a cítí se u toho dobře, tak si tím cosi léčí, co má v nevědomí. Kdyby si toho jednou opravdu všiml, tak by se zamyslel:  Aha, proč si pořád z někoho utahuji? Proč pořád někoho snižuji? Proč mi to dělá radost, když někoho šikanuji? Aha! A začal by s tím něco dělat.

Takhle pomáhá bdělá pozornost, takhle by nám to radil udělat Buddha. A pak je tu ještě pomoc z druhé strany, z nevědomí, a to jsou třeba sny. Když už nejsme dost pozorní v situacích všedního dne, ukáže se nám to v noci. Jednou, podruhé, desetkrát, pořád podobný sen - člověče, všimni si toho, tohle děláš. Nebo zase umělec, ten se o tom dozví intuicí – namaluje vysoký tmavomodrý obraz, kde se dole v koutě krčí zbitý pes. Neví, proč to namaloval, byla to přece intuice, ale vevnitř v sobě to dávno věděl. Na tom obraze je on sám.

Když v té bdělé pozornosti pokročíme tak daleko, že naskočí vhled, tak to můžeme spatřit přímo. Do nevědomí sice pořád nevidíme, ale můžeme vidět, že takové věci už v nás nevznikají. Pokud ještě vznikají, tak včas řekneme, ne - ne, měl bych z toho sice radost, ale ne – ne - ne, to se nehodí!

Velké a malé křídlo

Vláďa: (pokračuje) Určitě bych se zastal těch, kteří se neusmívají, protože mnohým lidem nejde pořád se usmívat, když vevnitř mají smutek. Ti musí nejdřív přijít na příčinu, a pak tu příčinu odstranit. Jenže to jde, teprve až ta příčina z toho nevědomí vyleze. Pak už je to ale pro ně zase snadné. Je to pak, jako když je bubák ve tmě a posvítíte na něj baterkou, tak najednou zmizí. Dál už prostě není, protože žil jen z té tmy, tak jako ta příčina utrpení žila jenom z naší nevědomosti.

Jak mluvil předtím Petr o přijetí, odpuštění, smíření – a jistě dobře ví, proč to říká – vedoucí k samádhi, tak cesta vhledu je protikladem – ta je založená na trvalé pozornosti, sati (sedmý člen Buddhovy stazky): zachytit, prohlédnout, proniknout, odhalit. Je to taková spíš pánská cesta.

Petr: Tu si zřejmě víc oblíbili pozdější Buddhovi žáci (přestože Buddha zřejmě učil obojí), a proto jsou dnešní théravádový buddhismus a jeho meditační praxe vipassaná založené hlavně na pozorování. Jenže mnoho žáků vipassanových kurzů už zjistilo, že ke konečnému probuzení je nakonec potřeba obojí, sati i samádhi. Nedá se to ošidit, takzvaný suchý vhled je pořád ještě neuspokojivý, stále tam chybí to hluboké prožití, úplně až do hloubky těla, pořád je tam zavřená ta druhá brána, o které tu dneska mluvíme.

Vláďa: Toho by se mohl někdo leknout, ale tak ztracené to zase není. Když máme jedno křídlo malé, tak musíme mávat především tím velkým, než to malé zesílí. Pak už můžeme mávat oběma.

My lidé máme tři strategie přežití, to je chtivost, odpor a nevědomost. Čím z toho nejvíc žijeme, kde z toho jsme nejvíc doma, to je pak i naše strategie, jak dojít k probuzení.  Ti, kdo spíš natahují po všem ruce, ti jdou pak cestou přijetí, odpuštění, smíření, sjednocení.  Ti pak budou mluvit o naplnění, celistvosti, jak se jejich já stalo vším. Ti, kdo se spíš všemu brání a nic si nepustí k tělu, dokážou pak všechno snadno jen pozorovat - mají to před sebou jako na talíři. Dostanou se pak na ty kurzy vipassany a když v sobě nemají moc těch bubáků, tak jim to půjde a budou pak mluvit o naprostém prázdnu v mysli - jako dům, který má otevřené okenice a vítr tím domem provívá a okenice se pohybují sem a tam. A konečně kdo vůbec neví, co se s ním na tom světě děje, ale hrozně rád by se z toho dostal, tak se nakonec najde v nějakém týmu nebo společenství, kde bude představovat jeho stabilní a spolehlivou oporu, protože nad ničím ani nemudruje, ani se nenechá něčím unést, ale zato pořádně pracuje. Je mu nakonec dobře, ani neví jak, protože jednoduše nemyslí na sebe.

Tak to jsou ta naše dvě křídla a řekněme ještě podvozek, aby se s tím dalo nejen létat, ale i přistát na zemi. Co z toho máme, to máme, čím začneme, to je jedno, hlavně když konečně začneme. Dům hoří, říkal Buddha, ještě se dá stihnout vyběhnout. Jedno jak, třeba kulhat nebo i lézt po čtyřech, ale honem.

Dva rabíni

Petr: Jak jsem tady mluvil o tom správném vidění a správném nevidění, tak to jsou právě tahle dvě křídla. Jak už to kratší aspoň trochu doroste, tak v dané situaci udělá člověk to správné, co má: kde je potřeba, tam vidí, a kde je potřeba, tam zase nevidí. A znovu opakuji: nevidění je cesta k samádhi. A samádhi, sjednocení, je cesta ke štěstí.

Vláďa: To s tím neviděním, to prosím tě ještě víc vysvětli, to by se mohlo plést. O tom se v buddhismu zas tak často nepíše, a když už, tak docela jinými slovy.

Petr: Nejen v buddhismu. To se hádali dva rabíni, slavní talmudisté, jak se má soudit. Vlastně oni sami se asi nehádali, to až jejich následníci, oni byli docela moudří. Bylo to víc otázek, ale měly jednu věc společnou – jestli být přísný a vzít tóru doslova, nebo jestli se spíš přizpůsobit dané situaci. Pamatuji si z toho ten pověstný příklad s nevěstou: když se stane, že je ošklivá, zda smějí svatebčané říkat, že je vlastně hezká, nebo musí vždycky mluvit jen pravdu, že je skutečně ošklivá. Důvody jsou pádné pro i proti – jeden musí lhát, zatímco druhý pokazí svatbu.

Ti rabíni, Šamaj a Hilel, ti se samozřejmě nikdy nemohli dohodnout, a tak po nich dodnes zbyly dvě rabínské školy. Řečeno našimi slovy: jedna učí vidět, zatímco druhá učí nevidět.

Nakresli les

Co je to umět správně vidět, to bývá většinou zřejmé: být všímavý, nezaujatý, rychlý, vždy připravený – takový ten samurajský meč. Těžší je už vysvětlit (a to teď na mně chce Vláďa), co je to umět správně nevidět. Je to umění něco smazat, zahladit, zapomenout, rozptýlit, opustit. To je zase taková spíš dámská cesta.

Řeknu na to další příklad: Představte si, že malé dítě má namalovat les. Namaluje jeden strom, to ještě není les, pak druhý úplně stejný, to také není les, pak třetí, až na padesátém zlomí pastelku a pořád to ještě les není.  A pak přijde stejně velké dítě s talentem, namaluje vepředu dva nebo tři stromy pěkně, za nimi už pár stromů odbude a za těmi už udělá jen rozmazanou čáru. A každý vidí, tohle je les. To dítě, už takhle malé, umí vidět i nevidět – na těch stromech blízko ještě vidí všecko, dál už jenom něco a zbytek už je pouhé pozadí. Leonardo by mu zatleskal.

Koncert nebo kočičárna?

Lukáš: Jenže to nevidění může být pěkně nebezpečné, když se prostě vidět nechce. Lenost, neochota, výhody…

Petr: A pořád dokola. Ano, dokonce jak jsme na začátku mluvili o necitelnosti, sobecké nevidění by k ní okamžitě vedlo. Proto může být zrádná i cesta přes samádhi a vést pak k okouzlení sebou samým nebo k ulpění na příjemných pocitech. Musíme se naučit nevidět správně, úplně stejně jako se v buddhismu učíme správně vidět.

Kdy je to ale správně? Podle situace. Tak třeba jdeme na koncert a ono se ukáže, že je to tak moderní skladba, že už není k poslouchání (směje se). Jde s námi pár přátel, jeden z nich nás pozval a dostali jsme od něj volné lístky, a teď čeká pochvalu. Zdá se, že máme jen dvě možnosti, buď lhát, že je to fajn, nebo se přiznat, že je to kočičárna. (Aha, ještě jsem vynechal dělat mrtvého brouka a zarytě mlčet, takže tři možnosti.)

Je to ale opravdu všecko? Není! Ještě se dá tu disharmonii vůbec neslyšet, rozmazat to, odhlédnout od toho, nechat to jen tak znít. Třeba je tu ještě  krásná hudební síň a v ní dokonce i hezká houslistka, tak to je zase škoda nevidět. A je to. Vidět a slyšet právě jen to, co je potřeba, být pak spokojený, pochválit ten koncert a přitom nemuset lhát. Copak se nám to nelíbilo?

Protivné dítě

Vláďa: Učil jsem na základní škole na prvním stupni a do třídy přišly děti, které mi byly nesympatické. To je asi normální. Jenže stačilo, abych se jim věnoval, a ony přestaly být nesympatické. To vůbec nebylo v těch dětech, ani že by člověk nedával pozor, ale že to chtěl mít po svém. A jak tomu říká tady Petr, učil jsem se umět něco nevidět – to, co nebylo po mém, ale co vlastně jinak nikomu nevadilo.

Je to, jako když se to vidění pustí, nechá se být. Přitom to ale neznamená, že ten zbytek se nedá vidět normálně, třeba že to dítě si zrovna maluje pod lavicí. Je to schopnost člověka vidět a současně pustit to. Mně by se víc líbilo říkat spíš pustit nebo odpustit, než nevidět, aby to někoho nepletlo. Hlavně dokud se ještě nenaučil správně vidět.

Petr: Vzpomínám si, že paní Míla Tomášová tomu říkala rozlišovat a nerozlišovat. Hlavou vidět a srdcem nevidět, nebo zase obráceně, podle toho, co je potřeba. Dá se to třeba představit tak, že současně nějaké barvy vidíme a nějaké nevidíme, podle toho, jaký tam zrovna dáme filtr, jestli ten červený nebo ten modrý.

Křovinořez

Petr: Vrátíme se zase k začátku, k bolesti a utrpení. Tak další příklad. Koupil jsem si nový profesionální mikrofon a chtěl jsem nahrát nějaké věci na chatě. Čtyři hodiny odpoledne, víkend, prosím pěkně, sedmý den ani Hospodin nepracoval, a najednou bzííííí, bzííííí, křovinořez. Soused! Bohatě přes sto decibelů, to proleze naprosto vším. To už bzučí i v hlavě a ta za chvíli rozbolí. Marné zavírat okna, dokonce i ve sklepě je to slyšet.

Vláďa: Určitě to krásně znělo v tom tvém profesionálním mikrofonu.

Petr: To ohromně, jen bych to pak posluchačům těžko vysvětloval. Tak jsem si řekl, nechám nahrávání, zkusím meditovat. Nedalo se to zahnat. Tak kdy už toho nechá? Hm, co kdyby mu došel benzín… Aha, to se v meditaci nesmí, má se přát dobro všem bytostem (směje se).  A čím víc do toho člověk takhle dloube, tak bude pochopitelně víc trpět. A ten křovinořez vyje dál, než to člověk úplně vzdá a konečně se tomu pak dá říkat meditace.

To neříkám o sobě jako dobrý příklad, spíš špatný, jistě je hromada lidí, co dokážou vypnout mnohem dřív a neslyšet vůbec nic. Ty třeba neruší, ani když druhý chrápe. Ti pak snadno dosáhnou samádhi, umějí v sobě dobře povolit a umějí se včas vzdát. Tohle, prosím pěkně, jsou moc důležité věci, stejně potřebné jako ten pronikavý pohled, někdy možná i víc – „co je mi platné, že do všeho vidím, když mě dál všechno bolí“ (směje se).

Vyjít s tím, co máme

Vláďa: Když je někdo spíš ten srdcař, co věci spíš prožívá, než jen pozoruje, tak má řekněme tři čtvrtě srdce a k tomu čtvrtinu vhledu. Když to znázorníme, že srdce je červená barva a vhled modrá, tak výsledná barva bude fialová, barva moudrosti. Fialová, to je červená zabarvená do modra. A ten druhý, co věci spíš pozoruje, než prožívá, ten má zase třeba tři čtvrtě vhledu a čtvrtinu toho srdce. To je ale také fialová barva, jenže tentokrát je to spíš modrá zabarvená do červena. Jedna fialová a druhá taky fialová - budou to pak oba moudří lidé, jenom každý jinak laděný, podle toho, jak byl předtím udělaný.

Jsou i lidé, kteří to mají vyrovnané, a jde jim obojí stejně - jak vhled, tak samádhi, ale to bývá vzácné. Většinou bývá příroda lakomá a dá nám jenom něco – a teď se snaž! A tak první, co je potřeba zjistit, je jaké jsem zvíře a co žeru. A taky se smířit s tím, že kočka nebude nikdy pes, protože kočkopes by bylo divné zvíře. Komu se to podaří, tak je nakonec spokojený s tím, co má. Nekouká do cizího talíře, protože dostal to nejlepší jídlo právě pro něho, a lepší už tam nenajde.

Úplně až na dno

Petr: Vrátíme se teď ještě k Buddhovi. Co pro něho znamenalo nejvíc? Byl to ten nejhlubší a také nejskrytější pocit rozdělení či odcizení, a toho se pak dlouho marně snažil zbavit. Ten ho pálil jako oheň. Ať meditoval, jak chtěl, ať už později rozuměl, čemu chtěl (měl na to dva skvělé učitele), tak tenhle pocit – Vláďa to kdysi v mládí nazval „bolest z bytí“ – ten mu to všecko vytrvale kazil. Vlastně čím dál byl na cestě z utrpení, tím víc trpěl, protože tohle základní oddělení bylo stále zřetelnější a tím i bolavější.  (U nás mu říkají křesťané prvotní hřích a mystikové ten bolestivý stav nazývají temná noc duše.)

Jak na to? Vysvětlit se to dá snadno, udělat už těžko: Když je něco hluboko v člověku rozdělené – já a nejá – tak to tam vevnitř toužebně čeká, až se to zase spojí.  A spojení, to je samádhi, v buddhismu osmý člen stezky. K samádhi je potřeba to nejhlubší soustředění, a co je potřeba k soustředění? Dokázat nevidět všecko, mimo tu jednu věc.  Ano, dokázat správně nevidět to ostatní, všecko to pustit! A co je potřeba k tomu? Hluboké odevzdání a naprostá pokora.

Jak se k tomu nakonec Buddha dostal? Vzpomněl si, že už to jednou zažil, kdysi v dětství.  Tenkrát tatínek oral a malý Buddha seděl pod stromem a s láskou ho pozoroval. Celé hodiny se díval jenom na něho, jak kráčí za pluhem, jedná řádka, druhá… A najednou se to stalo, cosi se v něm rozplynulo a bylo mu dobře. To bylo všechno, ale když mu pak v dospělosti bylo nejhůř, vzpomněl si na to: Ano, utrpení může zaniknout. Nejen nebolet, ale úplně zmizet! A z toho se dalo konečně vyjít, tam se skrývala nesmrtelnost.

Je to tady a teď

Vláďa: Jak to teď Petr říkal o Buddhovi, tak utrpení, to je opravdu silný motor. Můžete jít bránou aničča, pomíjivosti, ale za chvíli na to zapomenete, můžete jít bránou anattá, ne-já, ale to vám také dlouho nevydrží, zato dukkha, utrpení, to se nedá zapomenout, to je tady pořád! To je motor, který vás žene a je vám všechno úplně jedno a jediné, co máte za cíl je, aby to utrpení přestalo, všechno ostatní o té cestě se už posbírá samo. A i kdybychom všechno zapomněli a měli jenom tu touhu (protože utrpení vytváří obrovskou touhu), tak není síla na světě, která by nás zastavila.

Petr: Ano, Buddha nakonec riskoval i smrt, aby se ukázalo, jak to opravdu je.

Ilja: Já když jsem začínal, tak jsem říkal, kde to utrpení je? Přijď, utrpení!

Petr: O utrpení si nikdo nemusí dvakrát říkat, dočká se… (smích) A i kdybychom neměli to svoje, tak se nevyhneme utrpení druhých. Jenom co se stalo za posledních sto let v Evropě, tak to je až moc. Co se dneska děje na světě, jak učí malé děti nenávidět a střílet, co z nich chudáků bude… To je tak strašné utrpení, a ještě se vrátí těm, kdo to způsobili.

Jak se aspoň trochu blížíme probuzení, nebo když se nám to dokonce tu a tam otevře, tak utrpení druhých vnímáme čím dál tím víc. Bolí to tebe nebo to bolí mě, jaký je v tom rozdíl? To je právě to sjednocení, to je to správné nevidění, když zmizí rozdíl mezi ty a já tam, kde to není nezbytné. Naštěstí je v tom sjednocení také hodně milosrdenství, že to neprožíváme úplně všechno a nezblázníme se z toho. Je to zase to staré známé nevidění, ale to už není tak úplně naše, to se děje samo.

Meditace procházení těla

Petr: Na závěr si zkusíme meditaci procházení těla, povede to Vláďa. Jednak se to hodí k tomu, abychom si své tělo víc uvědomili, hlavně tam, kde od něho utíkáme, a jednak abychom se naopak dokázali odpoutat a přejít vědomím k jiné části těla. Je to taková hra vědomí a nevědomí – cítím to více, cítím to méně, jsem v noze, nejsem v noze. Vidět a nevidět, soustředit se a odpoutat se, tady se to dobře učí, protože tělo snese daleko hrubší zacházení než city nebo mysl.

Vláďa: Nejdřív se zcela uvolníme, zapomeneme na všechno, co jsme si tady povídali, na to si můžeme vzpomenout později. Jedna dobrá věc je ta, že se pokusíme vnitřně i zevně usmívat, jako kdybychom se setkali s něčím krásným.

Teď si představíme, jako bychom dýchali nohama. Začneme u chodidel, zvolna nadechujeme chodidly až ke kotníkům a zase zvolna vydechujeme. Samozřejmě všechno v představě, jinak dýcháme normálně nosem a přitom se usmíváme. Můžeme to nadechování a vydechování spojit s představou čirého zářivého světla, velmi laskavého.

Nadechujeme a jemně vydechujeme a to usmívání nám pomáhá držet tu laskavou pozornost. S tím nadechováním a vydechováním pokročíme až ke kolenům, nadechujeme jemně až ke kolenům a zase vydechujeme opačným směrem.

Teď pokročíme až ke kyčlím, jemně a laskavě nadechujeme, jemně a laskavě vydechujeme.

Teď pokročíme a zahrneme do našeho dýchání celý hrudník až k začátku krční páteře, samozřejmě tam zahrneme i oblast, kterou jsme procházeli předtím, všechno tam patří, chodidla, kolena, kyčle, hrudník až k začátku krční páteře. Jemně a laskavě nadechujeme, jemně a laskavě vydechujeme a stále se usmíváme.

K tomu nadechování a vydechování přibereme i celé ruce. Přibereme i krk a celou hlavu, laskavě nadechujeme, jemně a laskavě vydechujeme a v představě táhneme dech až na vrchol hlavy a zpátky až k chodidlům, stále se usmíváme, jemně a laskavě nadechujeme a laskavě vydechujeme.

Teď si v sobě najdeme místo, kde se cítíme nejlépe, kde se cítíme doma, většinou uprostřed prsou a z toho bodu nadechujeme ze všech světových stran z celého vesmíru a zase vydechujeme do celého vesmíru klid, pokoj, porozumění a štěstí a laskavost.

A teď nadechujeme z vesmíru a vydechujeme z vesmíru. Teď jsme živým prázdnem, které nadechuje z vesmíru a vydechuje do vesmíru pochopení, porozumění, smíření a štěstí. Až otevřeme oči, tak z toho ještě nevycházejme, nechme pořád působit to kouzlo, i když třeba budeme chodit nebo mluvit, tak to necháme pořád působit.