První brána - Pomíjivost

Petr Pavlík a Vladimír Bláha

13. 10. 2014

Musí to přijít samo

Petr: Většina z nás, co tady dnes sedíme, má už za sebou mnoho hodin meditace. Někam se už dostal nebo dostala a teď by rád nebo ráda dál. Očekává nějaký další skok, těší se, kdy se konečně pohnou ledy. Kdo by si to nepřál? Jenže kdo je poctivý, tak zjistí, že sám nebo sama to udělat nemůže. To opravdu nejde! Karel Čapek má v knize roztomilou fotografii, jak sedí Dášenka v košíku a snaží se zvednout ten košík zuby za ucho. Samozřejmě, to by z toho košíku musela nejdřív vylézt… Nebo jiný příklad, jak udělat oheň – můžeme sice přinést dříví na podpal a škrtnout sirkami, ale oheň pak už musí hořet sám, to za něj už sami udělat nemůžeme.

Otázkou proto není, jak probuzení udělat, ale jak mu napomoci, jak pro to připravit podmínky. A právě odemknutí první brány k probuzení, pochopení pomíjivosti, o kterém tu dnes budeme s Vláďou mluvit, nám k tomu může být velkou pomocí. Pomůže nám dostat se do jiné úrovně myšlení a vidění věcí, a z toho pak i do jiné úrovně bytí.

Jiná úroveň… Jak se to pak ale pozná? Představte si, že člověk žije v ponorce. Už si zvykl na umělý vzduch a umělé světlo, stejně jako si tam na to zvykli všichni jeho kamarádi. Den a noc ztratily význam, strava je z konzervy, zábava podobně. Ale jednoho dne se ta ponorka vynoří, otevře se poklop – a najednou ten člověk cítí hřát sluneční paprsky, dýchá normální vzduch, vysoko nad mořem letí rackové a pod přídí tiše šplouchají vlny. Najednou je všechno jinak, je to docela jiná skutečnost, a když se ohlédne, tak nemá pochybnost, co z toho bylo vězení a co je svoboda. Tak takhle se to pak pozná – je to pak sice úplně normální, ten rozdíl je pouze v tom, že normální to nebylo předtím.

Jako osel kolem kůlu

Vláďa: Tak první je uvědomit si, a to opravdu vážně a hluboce, jak pomíjivou věcí je samotná cesta. A neleknout se toho! Buddhova cesta je sice krásná na počátku, krásná uprostřed a krásná na konci – a kdo po ní šel, tak nám to potvrdí – ale pořád je to jenom cesta, je to jenom nástroj, není to samotný cíl.  Je tedy stejně pomíjivá jako cokoli jiného.  Podobně je tomu i s jinými náboženstvími či duchovními směry - nic z toho není cílem, ale jen pouhým prostředkem. Buddhismus tady má jen drobnou výhodu, že se to smí veřejně přiznat.

Proč ale nemůžeme jít rovnou k tomu cíli? Protože to nedokážeme! Jsme natolik zaujati sebou samými, tak neskutečně okouzleni, že nedovedeme jít domů přímo přes ulici, ale musíme na to obejít celou zeměkouli.

Při vší úctě a vděčnosti i buddhismus je opravdu jen obcházení zeměkoule, stejně tak jako křesťanství a další cesty. To není špatně, to prostě přímější být nemůže! Je to celé jenom kvůli té naší sebestředné zamilovanosti do vlastního já, obrovské a nepochopitelné. Chodíme kolem dokola svého já jako osel kolem kůlu a ne a ne povolit, natožpak vzlétnout.

Co tedy dál? S tímhle vědomím si můžeme dokonce vážit Buddhovy cesty ještě víc, protože už dovedla k cíli (sice všemi těmi oklikami, ale přece) úplně stejně sebestředné a strašně zakomplexované lidi, a když se do toho pořádně dáme, dovede i nás. (úsměv) Můžeme se proto těšit, co nám nabídnou ty slibované tři brány k osvobození, vždyť už ten název zní lákavě, natožpak kam vedou… Jenom už od začátku by bylo dobré stále si připomínat, abychom si z toho nic nepřivlastnili, abychom se nenechali okouzlit sebou samými, jakou báječnou věc právě my teď držíme v ruce. To by nám v té ruce ztvrdla a ta její tolik vzácná pomíjivost by se rychle vytratila.  A když na tohle opravdu nezapomeneme, můžeme se spolehnout, že to bude fungovat.

Zbydou po nás valouny?

Petr: Když Vláďa vytáhl jako číslo jedna uvědomit si pomíjivost naší duchovní cesty, tak přidám jako číslo dva uvědomit si pomíjivost našeho života. To, že všechny věci na světě i náš život „normálně jsou“, to je tak silný pilíř naší sebestřednosti, že ho ani nemůžeme vidět, protože ho máme příliš blízko před očima. Nedokážeme totiž vůbec poodstoupit, jako to udělal Buddha, udělat ten správný krok dozadu.

Ale copak není pravda, že věci „normálně jsou“ a my tady „normálně žijeme“? Hm, vezmeme třeba kámen. Pěkný kulatý valoun, omletý za tisíce let ve vlnách Sázavy, mohl by vyprávět. To ale jen tak na pohled! Když z něj vyřízneme tenounký plátek a podíváme se dovnitř moderními přístroji, najdeme tam jenom molekuly a mezi nimi obrovské vzdálenosti. Když půjdeme ještě blíž, změní se i atomy v rozmazané šmouhy. A ještě blíž, to už jsou jenom matematické vztahy, vyjadřující podmínky, aby to celé drželo pohromadě. Zmizí barva, zmizí tvrdost, kulatý tvar, zmizí všecko, proč to byl kámen. Takže co? Říkat tomu kámen, to je pouze dohoda nás lidí, že to tak vnímáme. To je všecko!  Pojmenovali jsme jenom určité podmínky, jak něco drží pohromadě, a zvykli jsme si na to. Nikdy to žádný kámen nebyl, teď tomu tak chvíli říkáme a věříme tomu, a pak už to zase žádný kámen nebude. Uvědomujeme si to všichni? Ty krásné sázavské valouny, ty lidstvo nejspíš přežijí, jenom už to nebudou žádné valouny, protože tu nebudeme my. Zkuste si to prosím aspoň představit…

Dobře, dejme tomu, že je všechno vevnitř prázdné, ale co to má společného s Buddhovým probuzením? To, že na pevnosti a skutečnosti těch věcí úporně lpíme, a to až za hrob! Ten zvyk, že kámen je kámen, chleba je chleba a já jsem já, ten vytváří iluzi, že náš život je něco podobně jistého, pevného a opravdového jako ten kámen. A právě probudit se z téhle iluze, opravdu to prožít, ne jenom na to jen tak chvíli myslet, to se podařilo Buddhovi. 

Buddha ale tenkrát neznal kvantovou mechaniku, ten se v mládí zřejmě učil jen střílet z luku, házet oštěpem a krýt se štítem. Proto se také nemohl přesvědčit zblízka jako my, že věci jsou vevnitř úplně prázdné – přesto mu stačilo, že jsou vždycky z něčeho složené, že někdy vznikly a proto také jednou zaniknou. Místo toho, aby ten kámen rozřezal, tak se podíval zdálky na všechny možné kameny, a pak na všechny možné věci, a dopadlo to stejně: jedna věc působí na druhou, a ta zase na třetí, jenže ta zase taky na tu první, takže se to celé zašmodrchá a vznikne z toho iluze pevného světa a v něm iluze pevného života pro pevného člověka. Já jsem pan Tenhle nebo paní Tahle a hotovo! A z téhle pohádky o pravosti věcí a pravosti našeho života je potřeba se probudit, projít tou první buddhistickou bránou – pochopit pomíjivost, smířit se s ní a přijmout ji jako samozřejmost. Dokonce si ji i zamilovat – ona je to brána k vnímání úžasné krásy, když se jí podaří projít a rozhlédnout se pak kolem novýma očima.

Co když je brána zavřená

Vláďa: Možná někoho z vás zarazilo, co teď říkal Petr, jak je ta první brána, aničča, ta Buddhova pomíjivost, tak pevně zabouchnutá, že s tím ani nemusí jít hnout. Ano, pro někoho může platit až do konce života, že na to vůbec nemá – aby viděl do věcí a neuvěřil, že sladké lízátko je jenom hromádka vjemů a pocitů, že vůbec není červené nebo zelené, ani sladké, ani na dřevěné špejli. Dokonce i těch pět korun za něj že je pouhá dohoda o jeho ceně, protože ani peníze už dneska hmatatelně neexistují.  A i kdyby mu to ještě na chvíli šlo u toho lízátka, tak ve stresu a strachu o přežití už tomu všemu stejně uvěří a na Buddhu úplně zapomene. Takových kamarádů máme hodně, ale to vůbec neznamená, že když mají jednu bránu zavřenou, že nemohou zkusit zaklepat na ty dvě ostatní.

Kterou z těch tří bran se komu podaří projít, nebo spíš protáhnout se s odřenýma ušima - to by tam jinak dávno byl, kdyby to měl pěkně otevřené – to si většinou nevybíráme, to vznikne povahou a výchovou, hlavně tou nevhodnou výchovou.  Každý máme zablokovaného něco jiného, a buď si na to přijdeme sami, kde je aspoň malinká skulinka, nebo si necháme poradit od kamarádů nebo od dobrého učitele.

Petr: Dostat se tam přes pomíjivost, aničča, to je ta první brána, to se nejvíc daří kritickým lidem, kteří příliš nepodléhají svým emocím a nezabývají se tolik svým tělem. Ti pak mají šanci vycvičit si pronikavý pohled a všechnu tu iluzi najednou prokouknout.

Představte si to, jako byste měli po dlouhou dobu podezření, že kouzelník má jednu falešnou kartu, a dělali všecko pro to, abyste zjistili, která z nich to je. Konečně byste získali schopnost vidět mu do těch karet – a najednou byste strnuli v překvapení a úžasu: Kdepak, jedna falešná karta! Ty karty byly falešné všecky…

Vláďa: Ta druhá brána je neuspokojivost, v jazyku Pálí je to dukkha, nebo také bolest či utrpení. To je strašně silné palivo do obrovského motoru, protože všichni jsme cítící bytosti a nikdo z nás nechce trpět. Každý z nás by byl raději šťastný a měl se dobře, a tak usiluje, aby se tomu utrpení vyhnul. Když se tu životní bolest snaží přehlušit něčím příjemnějším, a pak ještě příjemnějším, tak může skončit až u alkoholu nebo drog. Když naopak, jak říká Buddha, „má jen málo prachu na očích“, a taky aspoň trochu vůle, tak bude hledat příčinu té neuspokojivosti vevnitř v sobě, a to je přesně Buddhova cesta. Nevadí přitom tolik, že žije hodně svým tělem a dá hodně na své pocity. Právě to mu pak umožňuje silnou koncentraci a tou druhou branou se spíš proláme, než protáhne. Má to samozřejmě i svůj háček, ale o tom bude celá další přednáška.

Petr: A pak je tu poslední brána, tu mám ve velké úctě, protože to je královská brána, vedoucí přímo do královského paláce, a to do nejzazších hlubin našeho srdce. Je to anattá, doslova ne-já, nebo spíš žádné trvalé já. Třetí přednášku, poslední z této série,  jsme nazvali Nesobeckost, protože to je to hlavní, o co tam jde.

A teď - komu z vás zrovna tohle může jít dobře, kdo z vás se na tu třetí bránu opováží zaklepat? Ten, kdo má velké srdce, kdo umí dávat, kdo umí být velkorysý, kdo umí odpouštět. Ale opravdu, každý den aspoň desetkrát (směje se). Jenže to není všechno!  Ona je to taková zkratka, něco jako horolezecká sedmička, odspoda až nahoru pořád kolmo po stěně. A na to je potřeba buď úplně se vzdát všeho svého, nebo dokázat strašně moc milovat. Nejlépe obojí. Ta brána se pak ani nemusí otevírat, ona jednoho dne dočista zmizí.

Tak ještě znovu stručně pro pořádek (ten mají buddhisté moc rádi): Tři brány, pomíjivost, neuspokojivost a nesobeckost, ty nám otevírají rozum, tělo a srdce. Pomíjivost, aničča, ta souvisí s pronikavým pohledem, sammá ditthi, o tom si tu povídáme dneska. Jde o to, překonat utkvělou představu o pevnosti věcí, života a člověka a zažít tu opravdovou prázdnotu. Neuspokojivost, dukkha, o té se mluví ve čtyřech Buddhových pravdách. Tam jde o to, že žádná věc na světě nemůže člověka trvale uspokojit - aby si to uvědomil, přestal se chytat příjemných pocitů a vytrval v samádhi, ve vnitřním míru a sjednocení. A konečně je tu nesobeckost, tak jsme tu uvedli anattá, doslova ne-já. Tam jde to, vzdát se všeho svého a zamilovat si celý svět, všechny bytosti a vůbec všechno, hlavně však ono Nestvořené, bez čeho by tu jinak vůbec nic nebylo, jak říká Buddha.

Jak přežít vypnutí televize

Vláďa: Všechny ty tři brány, jak je to v sútrách, začínají na ne-, něco se tam předem odmítá – pevnost věcí, příjemné pocity a dokonce i samotné ego.  Skočit do toho rovnýma nohama, to může leckoho vylekat, dokonce pak může zaujmout negativní postoj ke světu a k sobě. Jak přestane odkládat představu smrti, dolehne na něj úzkost. Když si uvědomí, že všechno pomine, může si přestat vážit věcí.  A z prázdnoty světa a neomezené svobody může povstat bezradnost, co vlastně dělat, když ho stejně nic neuspokojí.

Co s tím? Buď to dokáže nahradit něčím pozitivním - radostí z krásy světa, tichým štěstím v samádhi, obětavou službou druhým - nebo se s tím naučí žít, tak jak to je, prostě to přijme. Třeba si konečně uvědomí, jak utíká každý večer od nepříjemných věcí k televizi, a tak se rozhodne tu televizi vypnout. Jenže teď na něj místo slibované svobody dolehne nepřekonatelný pocit hladu, který předtím zaháněl tou televizí.

Co by mu poradil Buddha? Samozřejmě že ne, aby honem běžel do ledničky, nebo aby snědl nějaký prášek, po kterém není hlad. Nejdřív by ho upokojil, aby se nelekal, aby se tím nenechal vyvést z míry.  Po dobré večeři v osm hodin že ještě nikdo v deset hodin hlady neumřel, když mniši nevečeří vůbec.  Pak by mu poradil, ať se podívá na ten pocit hladu. Kde se bere, jak se nepříjemně projevuje a jak zmizí, když se mu nevěnuje pozornost. A nebude mu namlouvat, že je to lehké, nenechat se tím hladem strhnout. A když se do toho ten člověk poctivě dá, tak ten dlouhý večer nakonec přežije a druhý den už to má o hodně snazší. A taky bude mít radost, že mu konečně něco jde.

Víte, ono je to někdy až směšné, jak zbytečně se o sebe bojíme. Byl jsem jednou na školním výletě a tam jsme při odjezdu dostali svačinu na desátou hodinu. Autobus měl pak zpoždění, a když bylo dvanáct, tak učitelky celé vyděšené nařídily řidiči zastavit, že děti budou mít hlad, a utíkaly nakoupit, co se dalo. Dvě hodiny o hladu, dokážete si to srovnat s tím, co dnes prožije dítě třeba ve válce v Sýrii? 

Ta naše dnešní rozmazlenost je trestem za obrovskou sebestřednost, proti které se nic nedělá, dokonce se někdy považuje i za hodnotu. A sebestřednost je právě to, z čeho je ve výsledku nejvíc utrpení. Ať to vezmeme z kterékoli strany – v rozumu, v citech, v tělesných pocitech, dokonce až v nevědomí - tak tam tu sebestřednost nakonec najdeme, pokaždé jinak zamaskovanou.  A stejně tak - je to jedno, z které strany - každá z těch tří bran nám pomůže tu naši sebestřednost odbourat.

Na téhle přednášce mluvíme hlavně o té první bráně, o pomíjivosti. Skrz tu bránu se dostaneme nezaujatým pozorováním. To byl ten příklad s hladem – pozorovat, kde se bere, jak se nepříjemně projevuje a jak zmizí, když se mu nevěnuje pozornost. Najednou to všechno vidíme s odstupem, s nadhledem, odpoutaně a svobodně. Ta brána se nám tak aspoň na chvilku otevře.

Zlomený šíp

Petr: Tak teď dál, co s tou pomíjivostí.  Představte si, že se americký Indián ve dvacátých létech minulého století poprvé dostal do civilizace. V tmavé místnosti tam najednou vidí člověka na koni, jak se řítí někoho zabít. Nevydrží to, vytáhne šíp a vystřelí – jenže ten šíp se zlomí, odrazí se a spadne na zem. Indián se prodere zástupem diváků, chce ten šíp sebrat, hlavou vrazí do bílé zdi a nedůvěřivě ji ohmatává – všechno na ní je udělané jen ze světla, všechno se to jen tak zdá… Ano, ono je to opravdu marné po někom na té zdi střílet.

Samozřejmě, usmějeme se, ten Indián byl poprvé v kině, co je na tom zajímavého. Zatím nic, to teprve přijde. Dál má totiž dvě možnosti: Buď svraští čelo, otočí se a zasmušilým krokem vyjde ze sálu, sedne na koně a zmizí v prérii: „Uff, zase další podvod, to se dalo od těch bledých tváří čekat…“ Nebo se do toho svého čela plácne (třeba to Indiáni nedělali, ale co když), taky řekne uff, pobaveně se zasměje a se zájmem bude dál sledovat, jak ten film dopadne. 

Jestli je to moc vzdálený příklad, tak zkusíme bližší: Mám zetě, je to vědecký pracovník, pracuje v mezinárodním týmu a jeho kolega z Anglie si přivlastňuje jeho výsledky. Zneužívá toho, že zeť pracuje z Prahy a nemůže se dost bránit, zatímco on zná v Anglii celý ústav a je tam s kdekým zadobře. Můj zeť z toho byl otrávený, špatně spal, a čím zdravější jedl výživu, tím víc mu z ní bylo špatně. A to by o té buddhistické pomíjivosti mohl něco vědět, vždyť přežil náročný meditační týden v Amaravati a líbilo se mu tam moc. Jenže lidská závist a pocit křivdy, to jsou takové síly, že na ně jeden týden v Amaravati nestačí. Jakápak pomíjivost, jakápak iluze o vztazích ve výzkumném týmu, promítaná na bílou zeď. Tohle je přece jasné bezpráví. Bezpráví na mně, o to přece jde!

A je to. Jeho šíp dopadne na tu bílou zeď, zlomí se - první, druhý, tisící, miliontý. Ale ten týden v Amaravati (a to je opravdu výborný klášter) – ten v něm kdesi hluboko doutnal a ta pomíjivost se zřejmě nakonec prodrala na světlo. „No tak se pod to podepíše někdo jiný, co se stane?“ Mezi námi vůbec nic, až ten článek někdo bude číst, budou mu ta jména úplně jedno, ten bude šťastný, když se mu podaří aspoň přibližně pochopit, o čem ten článek je.

Tak když mu to opravdu dojde, že je to celé jen nepovedený televizní seriál, co udělá dál? To samé, co ten Indián. Zase má ty dvě možnosti. Podpálit tu promítačku a koukat, jak báječně hoří starý celuloidový film, to už dneska nemůže, tak co? Totéž v novém – vyhodit počítač z okna, pořídit si kozí farmu a mít na samotě od všech kolegů pokoj. Navíc od tchýně. (To by stejně neměl, ale věřil tomu.) Nebo je tu ta druhá možnost, která to byla?  Jak ten Indián v tom kině zůstane a ten film už nebere tak vážně. Naštěstí to se zetěm nakonec dopadlo takhle, nějak se s tím smířil, trochu ze sebe slevil, a tím mu zase stoupla energie a dal se do práce. Nakonec, když už pak o ten osobní úspěch tak křečovitě nestál, mohl všem předvést pěkné výsledky.

Život je drama

Petr: Tak si to s tou pomíjivostí zkusíme dát trochu dohromady. Že je život jenom prázdná hra, iluze nebo dokonce podvod, to je jeden extrém. Stejně tak je ale druhým extrémem, že kameny jsou kameny, úspěch je úspěch, život je mít se dobře a smrt je… hm, mít se pak pokud možno taky dobře. Iluze, to je moc prázdné, a realita, to je zase moc natvrdo. Obojímu vždycky něco chybí.

Existuje tedy něco nad oběma extrémy, nad iluzí a realitou, co by je oba zahrnovalo a zároveň převyšovalo? Existuje!  Staří Řekové to nazvali drama, a znali to dokonce už v Buddhově době. Sáriputta a Móggalana, než se stali Buddhovými žáky, byli na tržišti diváky jakéhosi představení o minulých a budoucích životech, a právě tam je ohromila pomíjivost všeho na světě.

Drama, to je zázrak, který v sobě spojuje iluzi hry i prožitek života tak, že hra se tím nekazí a život se dá pozorovat s odstupem. Traduje se, že Buddha byl zděšen, když se někteří mniši rozhodli ukončit svůj život, protože ho považovali za nicotný – tam jeho spásná cesta rozhodně končit nesměla!

To by přece nebylo žádné drama, kdyby se herec rozhodl v půlce představení, že toho nechá. On už sice ví dopředu, jak dopadne Hamlet, diváci to ze školy přece vědí také, tak proč by měl hrát dál Hamleta? To je ale špatně! Stejně tak druhý extrém by byl, kdyby se ten herec do role Hamleta vžil natolik, že by se v šatně ani nepřevlékl a ve středověkém kostýmu s mečem po boku pokračoval noční tramvají domů. Já jsem přece ten Hamlet… To je taky špatně! Ani to, ani to - správně je hrát to s láskou do konce představení a přitom nezapomínat, že je to hra. Pak je to skutečné drama.

Na tom vidíme moc pěkně, co nazýval Buddha střední cestou: není to ani jeden z extrémů, ani to není průměr z obou, ani to není vůbec nic, ale je to něco víc, co to všechno překračuje – náš život je strhující drama, kterému nechybí opravdovost a láska, ale stejně tak mu nechybí ani pomíjivost a prázdnota.

Hvězdy pod námi

Jack Konfield uvádí pěknou prožitkovou hru, dělali jsme to v létě se skauty. Ti se odeberou večer na louku u lesa (ti menší za odměnu), koukat se na hvězdičky na letní obloze:

„Položte se do trávy a zkuste se dívat nejdál, kam dohlédnete. Nad vámi je strašně vysoké nebe a dalo by se vyletět váš, a ještě výš, a ještě výš, a pořád by tam byly nějaké hvězdy, celé světy, a po nich další. Dohlédnete až tam? A teď se všichni chytněte rukama trsu trávy, aby se někdo z vás nelekl. Už se držíte? Tak teď si naráz uvědomte, že to celé nebe je pod vámi, že se držíte a koukáte se ze zeměkoule dolů a že vesmír pod vámi není strašně vysoký, ale strááášně hluboký. Držte se pořádně, abyste do té propasti nespadli…“   

Jú, jú, jéje, júúú - skauti začnou vykřikovat, jak najednou zjistí, že čemu věřili pořád, celý svůj krátký život, to že může být i obráceně. Jak si až moc pevně zvykli, že nahoru je nahoru a dolů je dolů, tak se najednou vylekají, že okno do vesmíru může být stejně dobře i pod nimi.

A to je ono. Nějakým způsobem, jedno jak, trošku pohnout tou pevností světa, lehce ji nabourat, lehce to všechno zpochybnit, jen to ale nepřehnat, aby hra zůstala hrou.

Náklaďák s klavírem

Vláďa:  Znovu tady připomenu, jak to říkal na začátku Petr s tou Dášenkou v košíku, že to, o co nám tady všem jde, Buddhovo probuzení, nemůžeme nikdy sami udělat. My to zvládneme jen připravit, a to ještě podle toho, jakou hřivnu jsme dostali - jakou máme zodpovědnost, jaký máme zájem, jaký máme tah na branku. To ostatní už se pak postará samo o sebe, tam už není, kdo by to dělal.

Kdysi se promítal film „Kdyby tisíc klarinetů“ a tam vezli na náklaďáku protiletadlový kanón. Když ten náklaďák přejel určitou hranici, tak se z toho kanónu stal klavír s odklopenou deskou. Z ničeho nic se tam stalo něco, s čím opravdu nikdo nepočítal! Stejně tak probuzení nikdo z nás nemůže udělat. Vždycky to bude něco jiného, než bychom si ve své bujné fantazii vysnili.

Petr:    Ale je potřeba nejdřív pohnout tím náklaďákem.

Vláďa: To určitě, ale i kdyby nás tady dneska drželi do půlnoci, stejně z nás nikdo nedostane, jak to potom vypadá, až ten náklaďák tu čáru přejede! A i kdyby to z nás po té půlnoci dostali (taky chceme domů), tak si to stejně každý představí po svém, a to je mu k ničemu, protože mu tam vadí právě to „po svém“.

Petr: Ale něco bychom přece jen prozradit mohli. Cvičení a postupné osvojení pomíjivosti jako způsobu myšlení nám změní pohled na svět, a to totálně.  Prostě všechno je pak jinak, i když to na pohled vypadá stejně. A také tím povolí lpění na životě, sice ne všechno, protože řada věcí je tělesných a zvykových, a proto se nedají jen tak snadno prohlédnout, ale i tak je to veliká úleva. Tak tudy vede tahle první brána, aspoň tohle málo se o ní říci dá. Ale kam vede, to je skutečně překvapení.

Jak na to prakticky

Vláďa: Když už jsi řekl, že je potřeba tím náklaďákem pohnout, tak aspoň prozraď posluchačům, jak.

Petr: Ano, co se dá, je připravit co největší množství příležitostí, při kterých se pak to probuzení - nebo aspoň jeho záblesk - může stát. Většinu těch příležitostí pak sice zkazíme, ale pár se jich může povést. Jak se to tedy připraví?  Je na to pořád ten samý recept: pozorností, všímavostí, bdělostí. Po celý den si co nejčastěji vzpomeneme na pomíjivost – velmi pronikavě, ale přitom s pokorou a úctou si uvědomíme, co z toho, co právě děláme, je tu jenom, aby tu bylo něco jiného. Proč je na světě práce, proč je tu zábava, proč máme sport nebo módu. Nejde ani tak o to, jestli je to dobře nebo špatně, ale jak to celé drží pohromadě.

Za Buddhových dob toho ještě tolik nebylo, svět mnichů byl o hodně jednodušší.  Módu zřejmě neznali, ale i tenkrát už se našli mniši, kteří chtěli mít parádnější roucho než druzí, nebo jiní zase naopak z ještě horších hadrů, to aby vypadali jako větší asketové. A Buddha jim trpělivě ukazoval, jak je to všechno pomíjivé, jaká chyba je chytat se toho a ulpět na tom. Situace od situace, den ode dne, a ono to povolí, ono se ukáže, jak je to vevnitř prázdné.

Ta bdělá pozornost postupně způsobí, že tu a tam něco zahlédneme: aha, ono vlastně mít a nemít titul, to zase tak o moc nejde. Nebo vždyť tak nevadí, když „naši“ prohráli to mistrovství, zase ho mohli vyhrát jiní. Nebo dostal jsem pokutu za parkování, hm, třeba za to zasadí na náměstí strom. Nebo nezasadí, hm, rozhodují o tom taky jenom lidi…

Neznamená to ale, že je člověku všecko jedno, nebo že by se snad zbavil zodpovědnosti, to ani náhodou! Ani aby začal kopat do hraček, že ho už nebaví. Jenom se pak křečovitě nedrží věcí, kterých nemusí. A nedrží se jich proto, že nějak, přímo nebo nepřímo, pochopil jejich pomíjivost.

Postupně tak zjistí, že to celé je jenom udělané, opravdu, už odmalička, od rodičů, od společnosti, od zaměstnání, od všeho, že to má tak udělané vevnitř v sobě. Takže ještě jednou - chodit, chodit, chodit a vzpomínat si. Chodit a koukat, připomínat si to a věřit, že to bude fungovat  - přece když to tenkrát Buddha říkal, tak na tom asi něco bude. I víra je tady potřebná, a to veliká.

Jemnost v meditaci

A teď jak to udělat v meditaci. Tam těch situací k rozpoznání pomíjivosti a smíření se s ní tolik není, nebo tolik nejsou vidět. Dokonce kdo jde cestou koncentrace, tak je nevidí záměrně, ten to nechává všecko být – myšlenka přijde, tak ať zase odejde, jedno jaká. To je v pořádku, dokud ta koncentrace má kam pokračovat, dokud neskončí v nějakém příjemném pocitu. Ale co pak dál?

Dál se hodí použít jemnější nástroj, schopný odhalit v mysli i nenápadné věci:

„Sedím tady, abych si všimnul toho, čeho jsem si ještě nevšimnul.“

Prosím vás, opakujte si to v duchu se mnou: „Sedím tady, abych si všimnul toho, čeho jsem si ještě nevšimnul.“ Nebo nevšimnula, milé dámy. To je celý princip meditace vhledu.  Tam to není otázkou síly, prorazit k cíli koncentrací, ale naopak otázkou úžasné jemnosti – všímat si, ptát se, pozorovat, nehodnotit předem – lehounce, nenásilně, s velkým zájmem a s velikou tichostí. Když už jsme tady měli toho Indiána, tak jako když se plíží Indián za neznámým zvukem v houští – může to být dikobraz, může to být mýval, ale taky to může být chřestýš. Teď se to ale neví, teď se jenom pátrá a naslouchá.

V tom tichu ta pomíjivost a složenost světa vystoupí daleko zřetelněji – někomu se pak bude třeba zdát, že je celý děravý, tak jak se postupně začnou objevovat trhliny ve zvycích a naučených způsobech jeho jednání. Nebo někomu jinému se zase bude všecko jevit jako průzračné, nadýchané, jinému zase jako jemný třpyt a záře, která vším proniká. To je podle osobnosti, ale hlavní je tu jedno, řekneme to do třetice: „Sedím tady, abych si všimnul toho, čeho jsem si ještě nevšimnul.“

Víra v pravost věcí

Vláďa: Možná, Petře, že s tou jemností už se moc vznášíš v nebi. Když se na to jde od země, tak stačí nezavírat oči před těmi nejkřiklavějšími případy našeho lpění na věcech. Přiznat si, co už máme předem naučené a připravené a vůbec se nad tím nezamyslíme, dokonce ani nechceme, abychom nepřišli o lákavou hru.

Třeba v Anglii se narodí princ a lidi jsou tam ochotni strávit v davu několik nocí, aby ho jenom zahlédli.  Přitom je to obyčejné dítě jako každé jiné, pokakává se jako každé jiné, jenom se tam věří, že je to něco výjimečného. Ani tady v Čechách spousta lidí nepochybuje o tom, že svatováclavská koruna je hrozně vzácná, a dokážou kvůli tomu stát dlouhé hodiny ve frontě. Přitom kdyby se nahradila věrnou kopií (a možná dokonce, že už to tak pro jistotu je), ti lidé by tam přišli podle toho, jestli by se jim to prozradilo nebo ne, a vůbec ne podle toho, jak vypadá ta koruna. Tohle je víra v pravost věcí, takhle to funguje.

Petr: Ano, a to dokonce i v buddhismu! Vždycky mě zarazí ty pevně zavřené oči, když nějaký buddhista předem odsouhlasí, že všechno je pomíjivé, to že je přece jasná věc, a pak se utíká podívat na nějaké vystavené ostatky, samozřejmě pravé.

Vláďa: Ona je ale za tím i hluboká víra a oddanost, a to jsou zase věci moc krásné a potřebné. Jenže je to smíchané dohromady s tou neochotou do toho vidět. Kdyby se to ale takovému nadšenému věřícímu moc zpochybnilo, měl by v tom jenom chaos, a to by byla určitě škoda.

Petr: Ale co ho to pak stojí, a co za to zaplatí ostatní… Kdyby ty oči otevřel moc nebo příliš brzy, tak by tím sice zkazil sobě i ostatním hru, jenže když si je nechá zase úplně zalepené, tak to může dotáhnout až na náboženského fanatika. Z bláta do louže! Přitom by nám všem stačilo otevírat ty oči jen tak akorát… Stačí jen tak malinko, lehounce tu pomíjivost prokouknout, a s úctou a pokorou se klanět dál, třeba i ostatkům. Samozřejmě, že bychom pak o žádnou hru nepřišli, ta síla světa zůstane pořád ještě obrovská, a to světové drama bude pořád ještě úžasné. 

Z čeho je mercedes

Vláďa:  V budhismu je oblíbené přirovnání, z čeho je složený vůz. To aby pak vyšlo najevo, že se to člověku jen zdá, jak pevná a zřejmá je to věc. Přitom říci šťastnému majiteli nového mercedesu, že to bylo původně pár nalakovaných plechů, trochu plastů, gumy, železa a oleje, teď že tomu chvíli říká „můj mercedes“, a za dvacet let na vrakovišti že to zase bude pár rezavých plechů, trochu plastů, gumy, železa a vyjetého oleje, tak mu přestane chutnat oběd. Vždyť to stálo takové peníze… „Ano, pane, ale víte, peníze, to je přece také jen pouhá dohoda bank o ceně věcí, reálné peníze už samozřejmě dávno neexistují…“

Nebo někdo jiný má hypotéku na domek se zahrádkou, tak co by říkal na to, že bude muset třicet let pracně vydělávat na trochu vypálené hlíny v podobě cihel a na pár natřených prkýnek? Bolí to, co? Ale to je správné, musí to bolet, když povolí nevědomost, pod kterou je schovaná druhá půlka pravdy. Něco za něco.

Ta pravda je skutečně obojí, ten mercedes je stejně tak kupa součástek, jako skvělé technické dílo, a ten domeček se zahrádkou je stejně tak pár cihel a prkýnek, jako útulný domov pro šťastnou rodinu. Vtip není v tom, že bychom měli pohrdat věcmi - proč by se nám nemohlo líbit, jak jsou hezky udělané? Ani to neznamená, že bychom si nemohli koupit krásné auto nebo postavit pěkný dům, tak to vůbec není!

Ta potíž je v tom, že ty součástky drží dohromady představa „můj opravdový mercedes“ a ty cihly a prkna představa „můj opravdový domek.“ Vůbec tady nejde o to, zpochybňovat jejich hodnotu, ale podívat se na to „můj“ a na to „opravdový“, kde to v nás drží a jak. Protože ať budeme tvrdit, jaká je to skvělá věc, nebo naopak, jaká je to marnost, tak je to v nás vevnitř pořád stejně pevně přišroubované, protože úplně nejhlouběji je to „moje“. A tam to pak bolí, kde drží tohle lpění, tam to nechceme pustit. Tam začneme sousedovi závidět ten jeho mercedes, když máme jenom starou škodovku, nebo tu jeho italskou vilu, když máme jenom řadový domek. Nějakou iluzi, tu ještě nikdo nikomu nezáviděl, závidět se dá jenom pořádně skutečná a opravdová věc.

Petr:  Málokomu z nás se asi podaří prožít noc na pohřebišti, jako se to dělalo za Buddhových časů, a meditovat tam o pomíjivosti. Ale i Buddhovi by se určitě líbilo, jaká máme krásná vrakoviště, a jak názorně se na nich ta pomíjivost dá prožít. Kdo to chce naplno, tak na skládce má i autentický zápach, ale pro začátek stačí i sběrný dvůr. Tam každý uvidí, jak dopadnou vytoužené věci, které stály hromadu peněz a odříkání.

Třeba barevná televize z devadesátých let, s velkou obrazovkou, to byl úžasný sen, mít to doma, soused to přece má a my koukáme jen na takovou malinkou černobílou blikačku… Jenomže po takovém pokladu dneska neštěkne ani pes, a ještě se to musí pracně recyklovat. Nebo kus kuchyňské linky ze sedmdesátých let, blýskavý modrý umakart, bílé porcelánové kohoutky… Takový sen každé hospodyňky, a dneska z toho upatlaného a rozpraskaného umakartu čouhají zohýbané trubky. Pomíjivost tiše pracovala…

K čemu je to ale potřeba, zastavit se na tom vrakovišti? Vždyť je to jasné, všecko musí skončit… Ale není to jasné! Lpění na hmotných věcech se těžko překoná jinak, než zase s pomocí hmotných věcí. Dá se to sice i jenom představovat, třeba o kolik méně věcí nám kdysi stačilo ve středověké domácnosti, ale to je stejně pouhé plavání na suchu.  Aby to člověk vzal vážně, musí si na to opravdu sáhnout rukama, a nejlépe, když ta věc patřila jemu.

Pomíjivost a krása

Petr:  Ale pomíjivost má i svou světlou stránku, odpoutání od věcí nemá končit beznadějí. Naopak, když opustíme lpění, tak se nám uvolní srdce a rozšíří pohled, a tím se nám otevře vnímání úžasné krásy. Třeba teď na podzim, když v lese opadá listí ze stromů a les se tím prosvětlí, to se probudí k životu mechy. Dokud bylo všechno zelené, nevšimli jsme si jich, ale na pozadí suchého listí teď u mechu vynikne mnoho odstínů zeleni, od žlutavé až po temnou. Můžete si pohladit rukou ty drobounké štětinky, můžete dýchnout na třpytivou kapku rosy na zeleném mechovém polštáři, a kdybyste se moc rozjásali, můžete udělat na mechu kotrmelec… Proč ne, a vůbec přitom nevadí, kdo z nás tu bude na světě o deset let méně nebo více, co je to proti mechu - ten takhle vypadal už před stovkami milionů let, a dokonce i ten tu jednou nebude.

A pokud jsou na světě zázraky, tak mech je jeden z nich. Srdíčko přitom zjihne a člověk by to vzal a přitiskl si to na prsa a cítí, že by to měl nějak chránit, má to rád, aby to nezahynulo, protože je to na světě stejně důležité jako on, a kdo ví, třeba i víc.

Za Buddhových časů byl sice život mnichů hodně tvrdý, přesto byl často velice radostný. První mniši po sobě zanechali pozoruhodné verše ve sbírce Théragatha, vystihující jejich prožitky. Mahá Kassapa, to byl ten, kdo pak převzal po Buddhovi misku a roucho, byl velice přísný v odříkání, přesto v mnoha verších popisuje, jak krásné dokážou být hory, řeky a vůbec celá příroda pro toho, komu nic na světě nepatří.

Jít tiše a pozorně po evropském lese, třeba v Posázaví, to může být velké překvapení, jak krásný je to svět. Byl tu ledovec, teď tu po něm jsou jen bludné balvany mezi obrovskými buky, a jednou tu zřejmě zase bude ledovec - je to podivuhodné drama, pestré, krásné a naplňující štěstím.

Vláďa: Vždyť je to celé tak prosté! Jak člověk konečně zvedne zrak od svého vlastního pupku, do kterého byl tak zahleděný, tak najednou uvidí spoustu krásných věcí. Ne snad, že by se ty věci před ním vyměnily, ty zůstanou pořád ty samé, protože to není věc fyzického zraku, ale toho vnitřního. Je to zvláštní milost, když ten vnitřní zrak není soustředěn jenom na sebe – pak se teprve odemkne ta brána.

Představte si, že nekonečným prostorem letí malé smítko, na kterém sedí malinká plíseň. Ta je zahleděná jen do sebe a teď přijde ten úžasný zázrak, že toho na okamžik nechá, zvedne ten zrak a vidí pak celý vesmír a všechnu tu krásu kolem – to je opravdu veliká milost. To bychom každému přáli.

Dát to hlavní navrch

Petr: Ano, stojí to za to, moc to stojí za to. Má smysl sedět a meditovat. Právě pro tohle. Taky má smysl chodit a meditovat. Buddha, ten to ohromně dal dohromady. A hlavně s tím nepraštit a pokaždé to nechat otevřené! Žádné „Já už to vím, já už to umím“, ale „Hm, jak by to vlastně mohlo být doopravdy? Kdo ví, třeba je to jinak, než jsem si zvykl nebo zvykla myslet. Třeba to Buddha říkal dobře a já jsem to pochopil nebo pochopila po svém. Co když mám ještě pořád nějaký utkvělý názor?“

A hlavně je potřeba dávat cíl cesty pořád navrch. Jde tady o probuzení, o osvobození, o poznání, jak to na světě opravdu je. To je cíl! Samozřejmě to ale neznamená, že když se ten cíl dá navrch, protože je nejdůležitější, tak že to pod tím je bezcenné. To není důvod k pohrdání, k nevšímavosti, to vůbec ne! Prostě to hlavní dát navrch, a dost. Když bych přitom třeba koukal svrchu na manželství, na rodinu, na děti, na práci, na cokoliv – to je špatně, to s tím nesouvisí. To všecko může být nebo nemusí, ale probudit se můžeme všude a vždycky, jen se na to nesmí trvale zapomínat. A proto to musí být pořád navrchu.

Pohrdat věcmi, za tím není pochopení jejich pomíjivosti, ale nafoukanost, ale to se nám stane raz dva: „Zatracený krám, vždyť to tu jen překáží…“ Krám? A zatracený? Jak to? Aha, protože já na tu věc koukám z výšky. Hm, budu asi muset tu hlavu trochu sklonit.

Sklonit se a nic víc

Vláďa:   To si třeba člověk může vyzkoušet v lese, to nás učil tady přítomný Míša. Sklonit se pěkně, ohnout se pro tu plechovku nebo láhev, a strčit si ji do batohu. Hlavně u toho neříkat „který blbec to tady zahodil.“ To vůbec ne, v tomto okamžiku je to pouhá plechovka nebo láhev, a to podstatné je, aby z lesa zmizela. A kdo ji tam po sobě nechal, to už je pouhá naše domněnka, to už je navíc. To už tu láhev neodnese, ani dál, ani nijak lépe. Prostě se ta láhev vezme, odnese se, kam patří, a víc není potřeba se tím zabývat. Ani někoho odsuzovat, ani si dělat čárky a počítat svoje zásluhy. Zkrátka les bude čistší a hotovo. 

To všechno navíc, to zbytečné, co kalí náš nepřipoutaný pohled, to je způsobeno jen a jen myšlením na sebe. On je blbec, protože já to musím sebrat. Kdo ví, třeba měl důvod to tam nechat… Vždyť ani nevím, kdo to byl! A že bude čistší les? Ale to bude přece zase hlavně pro mě, že se mi to tak líbí, a pro podobné lidi jako já. Třeba bezdomovcům, těm je to většinou jedno, a lesní zvěři zřejmě taky.

Petr:  A jak dokážeme dělat věci takhle s nadhledem, tak se odkudsi nepozorovaně vynoří taková tichá spokojenost. To je úplně jiné štěstí, než když člověka někdo pochválí a jeho hruď se nadme radostí. Nebo když na olympiádě vystoupí na stupně vítězů a celý se rozzáří. Kdepak, ta pravá spokojenost je víc, ta funguje úplně jinak! Často až tak nepozorovaně, že se člověk ohlédne až večer a teprve tehdy si uvědomí, že ten den byl vlastně šťastný. Jak to? Nic zvláštního, jenom se ohnul pro pár lahví po lese.

Tohle tiché štěstí bylo lidem známé odnepaměti. Třeba prorok Eliáš prožil bouři, ale tam Bůh nebyl, pak přišlo zemětřesení, ale tam také nebyl, až nakonec ucítil vánek tichý, jemný, a tam konečně byl. V každé kultuře to vyjadřovali jinak, ale zažívali to stejně, je to ta samá zkušenost.

Vláďa:   Hezky nám to tu dneska hoří, člověk jenom nesmí zapomenout přikládat.

Petr:   A nekouří.  

Vláďa:  A nekouří.

Petr: A i kdyby, stačí starat se o ten oheň, a kouř už se nějak vykouří.

Vláďa: Hlavně nenechat to vyhasnout. Když člověku připadá, že je v koncích, nic už neočekává, ani netuší, co by ještě mohlo přijít, tak právě tehdy se v něm může zrodit cosi nového, neotřelého.

Tak vám všem přejeme, aby vám to hezky hořelo, a kdyby ta brána nešla otevřít, tak to zkuste na druhou stranu, protože ty dveře se otevírají naopak, dovnitř – a ono to půjde!