Soumrak bohů

Podle Jóga Vásištha převyprávěl Petr Pavlík

Od nepaměti žili ve svých nebeských říších pokojní dévové a vášniví asurové.  Byli to bohové nesmírně velcí a mocní a jejich vliv sahal až k nám lidem na zemi - zatímco pokojní dévové se starali o přírodu, vášniví asurové  zasahovali do našich vztahů. Tak tomu bylo po bezpočet věků, než asury přemohla pýcha z jejich slávy. Ta dovolila, aby se v jejich srdcích nepozorovaně usídlily závist a nenávist. Nestačilo jim už, že mají ve své moci naše osudy, chtěli mít moc nad celým světem. To si však pokojní dévové vzít nenechali a přestože měli s asury kdysi společného praotce, teď se mezi nimi rozhořel nesmiřitelný boj.

Došlo to až tak daleko, že pokojným dévům musel pomoci nejvyšší bůh Višnu, který v podobě ženy se lví hlavou zabil asurům jejich zaslepeného krále, načež je rozprášil do všech koutů světa. Syn potupně zabitého krále, princ Prahláda, přestože si Višny vždy vážil a uctíval ho, tentokrát mu ve svém zoufalství a bezmezném hněvu přísahal tu nejstrašnější pomstu.

Nejvyšší bůh Višnu o tom věděl, ale nešťastnému Prahládovi to za zlé neměl. Dobře si pamatoval, kolik obětí mu Prahláda nanosil.  Čekal jen, až pomine jeho zaslepenost, protože Prahláda byl na rozdíl od svého otce nejen nezkrotně vášnivý, ale navíc zbožný a vnímavý, to po své matce. Konečně se Višnu jednoho rána vynořil z hlubin Mléčné dráhy, kde odpočíval a snil svůj sen o nesčetných světech, a zjevil se Prahládovi, který se právě probouzel z neklidného spánku:

"Prahládo, vím dobře, jak divoce mě teď nenávidíš. Chtěl bys mě zničit, ale ať ty děláš, co děláš, já jsem pro tebe stále bližší a živější.  Vždyť mě máš na dosah ruky, a stejně proti mně nic nezmůžeš! Ačkoli jsi teď svrchovaným vládcem říše asurů a tvá velikost zastiňuje i nejvyšší horu Meru, tady přede mnou jsi bezmocný jako malé dítě."

"Jsem v koncích, Pane," přiznával Prahláda. "A přesto bych rád splnil to, co jsem přísahal. Dal bych za to všecko na světě, jsem za to ochoten i padnout! Jenomže čím víc toužím po tvém konci, tím víc mi unikáš. Je to, jako bych zabíjel sebe sama. Když ti dám ránu, vzápětí ji ucítím ve své vlastní hrudi. Nemá to konce, celé dny chodím a trápím se, a přitom je mi tak podivuhodně sladce u srdce, jakoby se mi otevírala neznámá náruč." 

"Jen na mě stále mysli, Prahládo, vždyť děláš to nejlepší na světě, co můžeš! V mém jménu opakuj mantru Óm, můj oltář zdob čerstvými květinami, mně přinášej obětní dary, pro mě zapaluj vonné tyčinky, mně se svěřuj se vším, co máš na srdci. A když se mně jednou nadobro odevzdáš, splní se ti to, po čem tolik toužíš - já pro tebe nakonec zemřu. Pouze láskou toho dosáhneš, Prahládo, pouze nezměrnou láskou ke mně."

Stalo se tedy, že Prahládův hněv se postupně proměňoval v lásku k Višnovi. Dokonce i ostatní asurové se váhavě přidávali, odkládali meče a válečné sekery a skláněli se před oltářem - tolik je lákal ušlechtilý příklad jejich krále. V říši asurů tak počal vládnout pokoj a mír.

Zato v říši dévů, původně čisté a prozářené čirým světlem, se teď rodily obavy a nepokoj:

"Višnu, velký Pane, zdá se, že nastal konec světa! Ti vášniví asurové se teď všichni nakazili zbožností, přišlo to na ně jako prudký požár, který nakonec smete jejich říši. Nedovol prosím, aby to pokračovalo dál! Pokud tě budou všichni ti démoni milovat takovou silou, jaká je jim při jejich prudkých povahách vlastní, zakrátko dosáhnou osvobození a vymaní se z koloběhu životů. Jejich nebeské příbytky zůstanou prázdné, obydlené jen věčně se točícím větrem. A jak potom dopadneme my, dévové? Ztratíme své odvěké bojovné soupeře, náš klid a mír se stane tak obvyklým, že už ho nikdo nebude potřebovat.  Naše životy pak přestanou mít smysl a jediné, co každému z nás zbude, je skončit svou pouť vysvobozením z koloběhu životů. Jenže to není všechno, Pane! Co lidé na zemi, jak ti dopadnou? Koho tam pak budou uctívat? Jak potom rozeznají dobré od zlého, když všechno bude jen dobré? Vždyť tím padne celý světový řád! A nakonec, co ty sám? Budeš tu vůbec zapotřebí? Jen pomysli, k čemu je král, který se nemusí starat o říši!"

Taková a podobná slova zaznívala z říše dévů. Rodila se tam nejen ze strachu z nebytí, který zaslepoval jejich kdysi pokojná a moudrá srdce, ale také ze skryté lásky k asurům. Třebaže si to dévové  nikdy nechtěli sami připustit, měli své vášnivé soupeře vlastně rádi a báli se, že je o ně Višnu připraví. Ten jim však přísně odpověděl:

"Dévové! Kam se poděla vaše moudrost? K jakým zhoubným závěrům jste to ve svém strachu dospěli! To už mi vůbec nevěříte? Vždyť můj milovaný Prahláda dělá to nejlepší na světě, směřuje k osvobození, je ochoten vzdát se pro mě nakonec i sebe sama! Jak vás kdy mohlo napadnout, že z toho, co je nejlepší na světě, může povstat cokoli špatného? Jak by tím mohl padnout světový řád?  A i kdyby se vám zdálo, že padl - tak padne jen to, na čem lpíte a o co se sami bojíte, a všechno bude správně dál! Dokonce ani já sám, kdybych tu už nikdy neměl být - co na tom? Najdeme se spolu v dalším mém světě, a ten bude pro vás k nerozeznání od tohoto. Já tam budu zase, vždycky ten samý, který jsem, protože jiného není, vždyť na světě je jedno jediné Já. To si pamatujte a věřte mi."

Tím byli dévové uklidněni a jejich příbytky se opět zaplnily světlem. Višnu se tedy vrátil k Prahládovi - v jeho říši mezitím opět uplynulo bezpočet let - aby zjistil, jak Prahláda pokročil na své duchovní cestě. Zaslechl, jak ho Prahláda volá, a jak jeho hlas proniká všemi světy:

"Pane, ty, který jsi jako včela, sající sladký med z mého srdce, přijď ke mně ještě blíž. Klaním se ti, Pane, nejhlouběji, jak mohu - zbav mě tíhy tohoto světa, abych mohl být stále ve tvé slávě a blaženosti. Velký Pane, slituj se a dej mi zapomenout, že jsem vtělená bytost, dej mi okusit nektar tvé nesmrtelnosti."

Jenže podobně jako neušetřil spravedlivý Višnu ustrašené dévy, tak ani nepochválil roztouženého Prahládu:

"Prahládo, věřil jsem ti, že se mi bezvýhradně odevzdáš, ať pociťuješ mou přítomnost či nikoli, ať je pro tebe sladká či bolestivá, ať víš či nevíš, jak skončíš. To je ta pravá cesta lásky, a kdo to dokáže, ten již k osvobození nepotřebuje nic dalšího. Ty však stále ještě nedovedeš ustoupit ze své královské moci a slávy, cítíš se stále ještě mým velkým uctívačem. Prahládo, tohle ti zatím k nesmrtelnosti nestačí! Musíš teď sám pozorně pátrat, co ti překáží a čeho se musíš vzdát."

Prahláda se hluboce zamyslel a jeho duše byla teď tak tichá, jak to v životě nikdy nepoznal.  V jejích tajemných hlubinách pátral po tom, co tu ještě zbývá, co mu brání navždy splynout se svým milovaným:

"Kdo je vlastně ten, který miluje? Určitě to není mé obrovské tělo bojovného démona, to je teď tiché a spí. Není to ani nic, čím vidím, slyším, hmatám, čichám a chutnám, to tu teď také nepřekáží. I mé myšlenky už ustaly, všechna přání a touhy, všechny pocity a představy. Co tu tedy ještě zbývá?  Už tu není víc než vědomí, jediná myšlenka Já jsem. Ale kde je teď můj milovaný?"

To už nebyl schopen najít sám, a tak se v sobě tiše modlil s důvěrou, že se to stane samo:

"Klaním se tomu, kterým jsem odjakživa byl, v nejhlubší pokoře a úctě se odevzdávám tomu, který sám ze sebe povstal a není nikým jiným než sám sebou."

To byla poslední Prahládova myšlenka, než vstoupil do nejhlubšího samádhi. V tomto stavu pak prožil bez nejmenšího vyrušení další bezpočet let, než Višnu usoudil, že je potřeba opět obnovit vesmírný řád. Zatroubil proto na svou božskou lasturu tak mocně, až se hory otřásly a oceány se vylily z břehů:

"Buď pozdraven Prahládo! Buď vítán zpátky v tomto světě. Po tom, co jsi v sobě prožil, jsi teď za živa osvobozený.  Splnili jsme oba své sliby - já jsem pro tebe zemřel tak, jako ty jsi v sobě zemřel pro mne, a přesto tu můžeme být oba dál - dokonce nejen jako jeden jediný, ale jako dva zdánlivě samostatní.  Dokud neskončí tvá říše, vládni v ní dál svou mocnou paží všem asurům, ať opět pozvednou své hlavy a v jejich srdcích ať opět vzplane odvěká vášeň, na kterou se dévové tolik těší. Časem si všimneš, že je tu přece jen něco, co tu stále zbývá, a co tě drží na světě, a pro co tě vždycky mohu probudit k životu zvukem své božské lastury. Ale jednou se stane, že pomine i to, a pak už mou lasturu nikdy neuslyšíš."

Po těchto Višnových slovech se všechny nebeské bytosti nesmírně zaradovaly a jejich překrásné písně chvály neměly konce.