Sen snů

 

Podle Jóga Vasištha (dlouhá i zkrácená verze) převyprávěl Petr Pavlík

 

 

Za starých časů žil jistý žebravý mnich, a ten byl mistrem v hlubokém soustředění. Jeho mysl tím nabyla velké síly - na co se soustředil, to se také hned stalo. Došlo to někdy tak daleko, že se pak sám stal tím, na co pomyslel.

 

Jednou se mu přihodilo, že se zrovna probral z meditace a nemohl se nalézt – zapomněl totiž vůbec, kdo vlastně je. První, na koho si náhodou vzpomněl, byl jistý vesničan jménem Džívaka, který mu včera donesl jídlo. Ve starém mnichovi se tak probudila vděčnost a soucítění s dobrým vesničanem. Jak na něho hluboce myslel - a na nic dalšího - ztotožnil se s ním dokonale. Tak se stalo, že ještě napůl v meditaci, napůl v bdělém stavu začal prožívat vesničanův život.

 

Zdálo se mu, že jakožto Džívaka byl na bohaté hostině, kde ho obklopovaly krásné ženy a nabízely mu spoustu báječného jídla a pití.  Zmožen těmi dobrotami nakonec usnul a snil o tom, po čem celý život toužil – být jedním z vyšší kasty, žít vznešeným životem brahmína. Po čem zatoužil a na co se upnul, to se mu okamžitě vyplnilo: v tomto snu, který byl vnořen do snu předchozího, žil život váženého brahmína, který měl jen krok ke svatosti.

 

Jenže ani jako brahmín nebyl úplně spokojený, tajně totiž toužil po moci. Jeho snem bylo stát se králem, a tak se také do krále zasnil. Jak byl králem, zatoužil hned být mahárádžou, kterého musejí všichni králové poslouchat.  Tak mohl skvěle uspořádat říši a zbavit se nepřátel. Když už se mu zdálo, že je zcela šťasten, tak zjistil, že má přece jenom tajnou nesplněnou lásku. Byla to bohyně, kterou chodil uctívat do nedalekého lesíku, krásnou, s kotníky tak tenkými, že se dají obejmout prsty jedné ruky.

 

Jenže co měl rád a na co se upnul celou svou myslí, to se s ním vzápětí stalo – v dalším snu se stal překrásnou bohyní.  Jenže ani ta si nebyla zcela jista svou krásou: zdálo se jí, že jí stále chybí velké a hluboké oči, jako má laňka, a moc si přála je mít.

 

Ani bohyni to není nic platné - v okamžiku, kdy se jí splnilo mít oči laňky, byla najednou sama laňkou, pásla se v lese a celý den strávila tím, že si vybírala ty nejchutnější rostliny. Naneštěstí kromě jediné, na kterou nemohla dosáhnout – byla to vysoko rostoucí liána se zářivě bílými květy.

 

Tento sen snů pak pokračuje, jak se pak laňka promění ve vytouženou  liánu, ta zase touží po včele, která by usedla na její nádherný květ, a ta jako včela v dalším snu touží, aby letěla tak vysoko a daleko, jako létají labutě.  Z labutě se pak zase stane nejvyšší labuť, paramhamsa, a odtud je již jen krůček k tomu být samotným Šivou, pánem všech tvorů.

 

Tento Šiva nakonec zanechal svého tance, utišil svou mysl, a jakožto asketický Rudra se oddal meditaci, kde se konečně probudil a uvědomil si, že za všechno může sen jednoho starého žebravého mnicha.  Zmocnil se ho soucit a rozhodl se, že to tak nenechá. Shromáždil veškerou sílu své božské mysli a poručil mnichovi, aby se probudil. Tím, jak se tolik soustředil, se ovšem stalo, že vstoupil do jeho snu a na své probuzení zapomněl. V tomto zajetí pak musel opět putovat přes vesničana, bráhmana, krále a další životy, až byl zase Šivou Rudrou. Jenže sebou samým už nebyl, už tu byli dva, ten od minule a ten z nového snu. Oba dva se proto rozhodli probudit mnicha ještě naléhavěji. To se opakovalo, až se po nějaké době spatřilo bezpočet Rudrů, úplně stejných, kteří se lišili jen místem a časem. Všichni se tomu divili a smáli se tomu, jenom nevěděli, co s tím.

 

Konečně jednoho z nich napadlo jít ve snu nazpátek. Vzpomněl si, že byl nejvyšší labutí, ta se tím ve snu probudila a dožila svůj život jako probuzená labuť. Tím, jak si vzpomněla, že byla původně včelou, umožnila i té se probudit a dožít svůj život jako probuzená včela. Tak to šlo postupně nazpátek, až se dostalo i na vesničana Džívaku a konečně i na starého žebravého mnicha, který se poprvé probudil dočista. Od té doby už přestal snít, že je někým jiným.  Žil pak ještě dlouho sice obyčejným, přesto svým vlastním pravým životem, a měl mnoho žáků, kteří ho měli rádi a jiného nikdy nechtěli.