Pražské jaro

Petr Pavlík

Jaro roku 1968, později známé jako pražské jaro, bylo ve znamení naděje. Něco se už smělo a věřilo se, že časem to bude víc. Něco smět říct na veřejnosti, scházet se s přáteli beze strachu. A taky bylo opravdu krásné jaro, všechno kvetlo, nebo mi to tak jen připadalo v té naději – nevím, možná taky že študáci pořádali první nezakázaný majáles a byla v tom spousta optimismu.

Tenkrát, podobně jako to vyprávěl Vláďa o Eduardu Tomášovi, se dostala paní Míla Tomášová do Unitarie nahoru do patra do malého sálu, aby nám „unitářské mládeži“ (rozuměj tím tehdejší pražské jóginy) pověděla něco o svých duchovních zkušenostech.

Když tam přišla a posadila se normálně na židli, starší paní v obyčejné sukni, byla většina posluchačů zklamaná. Tohle na žádnou velkou jógu nevypadalo. A vůbec nikoho tam asi nenapadlo, že přišla rovnou z práce, kde se celý den dívala do mikroskopu. Měla tam před sebou narovnané hromádky misek s infekčním materiálem, a jak se její pracovní doba krátila, jedna hromádka se pomalu zmenšovala, zatímco ta druhá hromádka se zase zvětšovala. Každodenní riziko infekce, to tam bylo samozřejmostí. Byla to práce velice náročná na pozornost. A to už bylo pro nás úplnou hádankou, že právě tahle celodenní bdělost by mohla mít něco společného s jógou.

A kupodivu měla… To, co jsem v tom pražském jaře ucítil od paní Míly jako jemný svěží vánek, byla neuvěřitelná duchovní jemnost, kterou jsem tehdy ani v józe nehledal, ale kterou jsem si nějak v hloubce duše pamatoval z dětství, takhle nějak že to doopravdy je. Pro mě to bylo docela prosté a neměl jsem ani o čem pochybovat – co říkala, to mi mluvilo z duše, i když jsem nic takového neznal, nevěděl ani neuměl. Přesto jsem cítil, že právě tam jsem doma.

Paní Míla předtím příliš nemluvila o své duchovní cestě, ale tentokrát tomu bylo poprvé jinak. Přestala to na veřejnosti skrývat. Začala tím, že má výročí, že je to právě deset let, co kvetly ty růže a pivoňky. To ještě musím doplnit, paní Míla měla velmi jemný čich, pomáhalo jí to dokonce i v práci rozeznat od sebe baktérie, a vůně pro ni byly neodmyslitelnou součástí jejího života. A tak když o tom vyprávěla, bylo to tak působivé, jako bych ty růže a pivoňky taky sám cítil.

A pak to přišlo.  Začínalo mi pomalu docházet, čeho je to u ní vlastně výročí. Vyprávěla o jedné životní události, kterou o mnoho let později popsala v závěru eseje Holešovické largo: „Z této zkušenosti, vyvstalé za časného rána letního slunovratu před mnoha lety, již nikdy nic neubylo, ani k ní nepřibylo…“

V té Unitarii, kde to bylo vždycky cítit starými knihami a čalouněným nábytkem z první republiky, byl tenhle průvan čerstvého jarního vzduchu milým a nečekaným překvapením: „Tak jí se to podařilo celé! A už před deseti lety… celé až do konce!“  Byl to pak dlouho jediný člověk, kterého jsem v životě potkal, kdo se to opovážil o sobě říci.

Po mnoha letech jsem potkal ještě jednoho stařičkého buddhistu, ten to o sobě říkal taky, kouřil fajfku a pořád se malinko usmíval. Ostatní mniši ho prohlašovali za blázna a on se na ně usmíval dál. Buddhista o sobě nesmí říkat, čeho dosáhl, ale tomuhle to bylo srdečně jedno. Kdyby ho brali vážně, museli ho za to vyhodit z řádu, ale tak necitelní zase nebyli, a tak se usmívali také – mile, jen trochu svrchu.

Pamatuji se, jak jsem pak po té přednášce šel se schodů, jako bych se vznášel. Bylo to veliké okouzlení. Paní Míla se pro mě stala skutečným vzorem k následování, a to právě tím, že se to může podařit až do konce člověku, který osm hodin kouká do mikroskopu a pak ještě musí nakoupit a starat se o dítě. „Jde to, ono to jde!“ to jsem si pořád opakoval, a byl jsem šťastný.  A taky jsem ji v tu chvíli měl hrozně moc rád, takhle se mi to líbilo, tohle byl můj svět, tam někde jsem byl na dně své duše doma.

Byl tam se mnou ten kamarád, co pak za pár měsíců emigroval: „Hm, bylo to moc dlouhé, a pořád stejné, vlastně o ničem…“ Nad tím jsem vrtěl hlavou, každé to slovo bylo přece drahocenný skvost, a moc mě to od něj bolelo. Ale co se mu na to dalo říct? I na tvářích mnohých dalších jsem žádné překvapení nebo údiv neviděl, dokonce ani závist, jakoby tam úplně spali.

A tak jsem pak šel po Karlově mostě a díval se, jak se dole třpytí vlny. Byl to slavnostní večer, jakoby se zvedla opona a za ní se objevil nový svět.