Poznámky k povídkám z knihy Křišťálová koule

Petr Pavlík   

 „Artefakt" jsem napsal někdy kolem roku 1970. (V původní verzi půlka čtenářů neuhádla, co byl artefakt, zkusil jsem to proto udělat čitelnější.) Od té doby jsem vystřídal víc ředitelů, a žádnému bych se to neodvážil dát přečíst. Každý z nich by si jistě myslel, že je to o něm. Muzeum je v Kunratickém zámečku na jižním okraji Prahy. Ty košile pracovník muzea skutečně dostal, dnes již bohužel nežije. Nebyl to archeolog, ale entomolog. Ten mi také vyprávěl, jak geologové dali k narozeninám jejich řediteli zaschlý krém na boty, že je to neznámá hornina. Ten to okamžitě poznal, přesto nehnul brvou a ten dar přijal, že to přednese na konferenci. Všechny pak nechal trnout, kdy to na ně praskne.

„Inzerát" vznikl na vojně v roce 1975 a pak jsem ho ještě třikrát přepisoval. Byla to první povídka, která na čtenáře opravdu zabrala. Ta továrna stála, jak byla, ještě roku 1989 v Závišíně u Bělčic v Jižních Čechách. Když jsem byl malý kluk, vlezl jsem tam, protože pršelo. Jmenovala se Lopatárna. Ta díra s tou turbínou tam opravdu byla i s tou pravou hrůzou, ale ten mystický zážitek jsem měl u křížku na Pánově Hoře u Bělčic, když jsem tam hledal houby. Ten horolezec mi jednou uvařil čaj na Lomnickém štítě, pracoval tam jako meteorolog.

„Jablka a hrušky" přišly na svět krátce po roce 1976, kdy se nám narodil syn. Teprve po šesti letech jsem užasle zíral, jak je to ve škole doopravdy. Byla to na rozdíl od původního úsměvného příběhu skutečná hrůza. Nová verze je také víc narovnaná.

„Obchodní cestující" je z roku 1988. Je to nejméně pochopitelná povídka ze všech (přestože v nové verzi už hodně vysvětlená), ale kdo ví, co je Zen, ten se při čtení jen usmívá. Hajný Kořínek byl jeden horský vůdce z Vysokých Tater, který mě vedl v roce 1979 na Gerlach. Povrchový důl u Kynšperka nad Ohří už je hodně zarostlý.

„Kleopatra" (1989) dala nejvíc práce. Jsou tam už souběžné děje, a kdo není zvyklý psát, předělává a předělává. Frank a Pat žijí v Kalifornii. Vlastní jen malý domek a nechovají psa, ale velkého bílého králíka. Kirk se mnou bydlel půl roku na koleji v Kanadě. Vařil vynikající kari. Teď pracuje u jedné prosperující firmy a bere šesticiferný plat, zato už si nedovolí nosit ustřižené džíny jako na univerzitě. Manžele Chesterovy nikdy neznal a všichni se jmenují jinak. Obchůdek v Maripose tam stále je a přívěsek se zlatými zrnky nosí moje žena. Kopec s chřestýši je poblíž Niagarských vodopádů na kanadské straně. Kleopatra nebyla dobrman, ale ridgeback. Jmenovala se Elsa a auto opravdu nesnášela.

„Expedice" (1989) byl původně víc mýtus než sci-fi. Motiv je setkání člověka s cizí bytostí, třikrát zopakovaný s různými kulisami. Chtěl jsem ukázat, jak zdánlivě cizí návštěvník – dokonce až z vesmíru – naučí člověka, jak „přijít k sobě“ tím, že sám přijde až k němu. Moc se to tenkrát nepovedlo a nikdo z čtenářů v tom nepoznal tříkrálovou legendu. V nové verzi je to víc sci-fi, tři králové jsou astronauti a dokážou se přenášet časoprostorem. Je to víc po lopatě za tu cenu, že čtenáři se zmenšil prostor pro vlastní objevování. Baltazara jsem potkal v Torontu, dělal na ulici živou reklamu. Měl fantastické pohybové nadání, až jsem na něm mohl oči nechat. S Melicharem jsem se seznámil až po napsání povídky. Je to tibetský láma židovského původu s doktorátem z Harvardu. Podobně astronoma Pobudu jsem potkal dokonce až za deset let. Nosil silné brýle a byl to moc hodný člověk.