Jablko nepadne daleko od stromu

(Příběh o Sukovi)

Podle Jóga Vasištha volně převyprávěl Petr Pavlík

Přijít na svět v rodině velkého mudrce, to nemusí být zrovna lehké. Suka byl synem slavného Vjásy, kterému Indové připisují ta nejstarší svatá písma. A tak se samozřejmě počítalo s tím, že jednou bude umět to, co jeho tatínek, a možná ještě víc. Jenže malý Suka byl kluk jako ostatní, a toho ze všeho nejvíc zajímalo, co by kde chytil nebo snědl, a moudré řeči dospělých, ty vůbec neslyšel.

"Suko, četl jsem ve hvězdách, že máš být riši, velký mudrc, tak proč po všem házíš ty kameny?" nemohl s ním vydržet Vjása. "Ti tví kamarádi tě nic dobrého nenaučí, poslechni si raději, jak vznikl svět."

"Ale tati, to už přece znám nazpaměť, ale teď bych se rád trefil támhle do toho manga, co je tak vysoko, a je tak báječně zralé a sladké. Ten svět nám tu mezitím vydrží, ne?"

Vjása si povzdechl. Suka znamená papoušek, a to jméno si ten kluk opravdu zaslouží. Dokáže mi přesně zopakovat i to, co jsem mu řekl před rokem! Co s ním, budu se raději dál věnovat védám. Jenže kdyby tomu všemu aspoň rozuměl… O to těžší to pak bude mít, až jednou vyroste.

Měl pravdu. Suka přerostl tatínka o půl hlavy, jeho kamarádi z dětství se rozutekli za lákadly dospělých a na něj teď padl temný mrak: Co mi vlastně chybí? Proč už to nejde, abych byl pořád tak bezstarostný a spokojený jako dřív? A kde jsem se tu vůbec vzal? Je to celé doopravdy, nebo se mi to jen zdá? A když to všechno jednou začalo, skončí to někdy? Vždyť na to znám spoustu odpovědí, tisíce veršů nazpaměť, jenže žádný z nich mě nedokáže přesvědčit! Zarazil se. Co když zná tatínek ještě něco navíc, čím se všechna ta jeho slova spojí? Budu muset za ním.

Znamenalo to dlouhou a namáhavou cestu, protože Vjása v té době pracoval na svém rozsáhlém díle v jeskyni vysoko v horách. Ten se pak zaradoval, že svého syna konečně vidí:

"Milý Suko, tak ty jsi přece jen přišel pro tu pravou odpověď, která dokáže člověka znovu sjednotit? Vždyť je to tak prosté: Všechno to pochází z rozdělení mysli, a skončí to, až to rozdělení zmizí," přivítal ho nadšeně a objal ho.

"Ale tati, to už jsem od tebe slyšel tolikrát, všechno je mysl, a pak zase mysl, a pořád mysl, ale jak to, že jsem z toho tak nešťastný, místo aby to skončilo?" stěžoval si mu Suka.

Vjása pokrčil rameny a zahleděl se do jeskynní tmy. Před očima teď viděl své vlastní mládí, jak to měl tehdy těžké, dozvědět se od sebejistých obětníků aspoň nepatrný kousek moudrosti. Kolik všelijakých kouzel a pověr musel tenkrát projít, než se konečně dostal k samotnému jádru pravdy! Přitom jeho syn to všechno zná nazpaměť, a přesto jsou to pro něj pouhá slova…  Taková škoda!

Vzhlédl zarmouceně, ale v tom dostal nápad: "Suko, slyšel jsi, co se říká o králi Džanakovi? Ten také prozřel, až když musel poslechnout svého učitele a zastavit se právě v okamžiku, kdy slézal s koně a měl jednu nohu v třmenu. V té chvíli mu to došlo, jako když udeří blesk. Teď je nejenom králem, ale i za živa osvobozeným člověkem. Vydej se za ním, pro toho to určitě nejsou jen pouhá slova!"

Suka se tedy odebral do královského paláce s doporučením od slavného tatínka. Tlačila se tam spousta lidí, až se mu konečně podařilo přesvědčit dveřníka, kdo je a co od krále chce. Ten mu slíbil, že to králi vyřídí.

Nadešla noc a nic se nedělo. Suka smutně sledoval zavřenou bránu, všichni už mezitím odešli.

"Přece o mně král ví, tak proč si mě nepozval? Vždyť se s mým tatínkem tak dobře znali!"

Nevěděl, co má dělat, a tak se posadil u brány a zkoušel se modlit a meditovat, jak to u nich doma bylo denně zvykem. Bylo mu u toho docela dobře, až se tomu divil.

Ráno ho dveřník ujistil, že král o něm ví, ale teď že ho přijmout nemůže, a ptal se, zda je ochoten dál čekat. Suka jen přikývl, že to zkusí, a opět se posadil k té bráně. Tak se to opakovalo den za dnem.

Po sedmi dnech na něj dveřník konečně kývl, aby šel za ním. Uvedl ho do nádherné místnosti, kde uprostřed bylo prostřeno pro dva. Byla tam vzácná jídla, o jakých se Sukovi ani nezdálo, a mnoho pohárů vína a dalších dobrých věcí. Pro Suku to bylo velké pokušení, protože už dlouho nejedl, přesto však trpělivě čekal, až přijde král, aby pak mohli jíst společně. Čekal tak celý den, ale zase marně.

Večer přišla místo krále krásná tanečnice, usedla těsně k němu a krmila ho těmi nejlepšími pochoutkami. Suka byl vděčný, že se konečně dosyta nají, ale hlavně byl zvědav, kde je král.

"Král je stále zaneprázdněn, možná dnes přijde, možná ne, ale mezitím můžeš odejít se mnou do mé komnaty. A kdybych ti nestačila, tanečnic jako já má král ještě víc," usmála se na něj a zaklonila přitom hlavu.

"Řekl jsem dveřníkovi, že čekám na krále, a to platí. Potřebuji jeho pomoc. Vždyť sem může přijít každou chvíli! Jak bych mohl být hoden toho, nechat ho čekat jen okamžik? Proti člověku, který je za živa osvobozený, jsem já holé nic."

Tanečnice jen pohodila dlouhými rozpuštěnými vlasy, obrátila se k němu obnaženými zády a pak rychle kamsi zmizela. Bylo opět ticho.

Podobně to pokračovalo i v dalších dnech. Dveřník ho vodil po překrásných zahradách a palácových komnatách, kde mu bylo všechno dovoleno, jenže místo potěšení z královského lesku a nádhery sílila v Sukovi touha setkat se s králem samotným, s tím jediným a s nikým jiným.

Konečně byl uveden do poslední malé komnaty, kde na prosté rohožce seděl opravdový král Džanaka.

"Vítej, synu Vjásův, vím toho o tobě dost i bez otcova doporučení, a také tuším, co ti řekl, než tě poslal za mnou.  Pozdravuj ho ode mne ve veliké úctě! Ale co s tebou? Věřím, že už jsem tu pro tebe udělal dost, co bys tu ještě chtěl?"

"Přece… vznešený mahárádžo… vy prý víte…"

"Jistě, vím."

"A směl bych se to dozvědět?"

"Když jinak nedáš…  Tak si pamatuj: Všechno to pochází z rozdělení mysli, a skončí to, až to rozdělení zmizí."

Do Suky jako když uhodí hrom: "Aha, vždyť právě tohle je ono! Vždyť je to jasné, a odjakživa to tak bylo!" Suka v tom okamžiku prozřel. Chvíli jen stál a nevěděl, kde zrovna je, a pak se začal od srdce hlasitě smát. To by sice nebylo před králem zdvořilé, jenže ani král to nevydržel a rozesmál se také, a tak se smáli oba, až jim slzy tekly z očí.

Nakonec král zatleskal, sluhové přinesli jídlo a oba si pak dlouho vyprávěli o svých osudech, hlavně jak těžká byla pro každého z nich cesta k prohlédnutí.

Po nějaké době, když se ještě Suka ve svém poznání upevnil, šel zase navštívit svého otce do jeskyně v horách.

"Milý synu, na tvé chůzi vidím, že už jsi prohlédl. Prozraď mi, co ti moudrý Džanaka řekl?"

"Vlastně nic, jen to samé, co jsi říkal ty: Všechno to pochází z rozdělení mysli, a skončí to, až to rozdělení zmizí."

"A jak to, že jsi to nepochopil už ode mne?"

"Protože ty mě máš moc rád a byl jsi na mě s tou moudrostí až příliš štědrý. Pak to byla pro mě jen spousta slov. Naopak Džanaka, ten jednal vskutku královsky: Než abych to od něj dostal lacino, nechal mě dvakrát sedm dní čekat a trápit se v nejistotě. To všechno jen proto, abych o to nakonec opravdu stál! A taky aby on byl mou jedinou nadějí… Celou tu dobu jen čekal, až to přestanu chtít mít po svém, aspoň na krátký okamžik. A jak se do něj trefil, tak to pochopení přišlo úplně samo."

"Vždyť si to musel sám dobře pamatovat, jak se to stalo jemu, když tenkrát slézal s toho koně," smál se Vjása.

A tak se splnilo, že Suka se stal opravdu mudrcem, jak to jeho otec Vjása kdysi spatřil ve hvězdách. Dodnes je známý jako Sukadéva, hlavní vypravěč ve velkolepém díle Bhágavata Purána.