EXPEDICE

Petr Pavlík

PROLOG

Byla to docela jiná kosmická loď, než na jaké jsme zvyklí. Nevycházely z ní plameny, ani neměla lesklý kovový obal, dokonce ani nepřipomínala nic známého. Místo aby astronauti viděli vesmír okolo sebe, viděli ho celý zvenčí dovnitř. Bylo to, jako když se obrátí ponožka naruby: ta kosmická loď totiž obepínala celý vesmír. Ten tiše zářil v jejím nitru, se všemi galaxiemi, slunci a jejich planetami, v celé své nádheře a velebnosti. Naopak ze Země ta loď obepínala celé nebe, tak jak si ho lidé odedávna představovali: tam někde vysoko až za hvězdami, tam už jistě létají jenom andělé.

Jak se takovou lodí cestovalo? Princip byl docela snadný -  každé místo ve vesmíru je jeho středem. Jenže těch je nekonečně mnoho, a proto z nich bylo potřeba nejdřív nějaký vybrat, třeba město na planetě Zemi. Loď se pak řídila tak, aby měřicí přístroje ukázaly, že z každého místa lodě je k tomu městu stejně daleko. Byla na to potřeba obrovská koncentrace a přesné zaměření. Pak to byl ten správný střed a astronauti byli u cíle.

Cestování však mělo háček, a to jak se z lodi dostat ven. Vlastně dovnitř, protože ta ponožka by se na to musela zase obrátit na líc. Jenže to by způsobilo strašlivý výbuch a konec světa.  Bylo tu však ještě další řešení:

„Chlapi, já mám strach jako malý kluk. Vždycky, když se to vylodění nacvičovalo, tak jsem se hodil marod.“

„Vydrž, Kašpare, stane se to během momentu. Loď tu zůstane. Jenom ty najednou nebudeš a pak zase budeš jinde. Jako střih ve filmu.“

„To ale tady umřu a tam budu někdo jiný, Melichare?“

„Úplně jiný. Podle toho, do koho se tam nejlíp hodíš.“

Chvíli ticho.

„Baltazare, ty máš taky strach?“

„Nemám, já už to zažil víckrát. Ale Afričana jako minule jim tam dole dělat nechci. To radši krále.“

„Krále? To bychom si asi přáli všichni tři,“ rozesmál se Melichar. Jen aby se tobě nesplnilo obojí.“

Chvíli mlčeli a sbírali síly.

„Úkol máme jasný, jdeme do toho. Tak chlapi, po návratu zase tady.“ Podali si ruce.

Na mrazivém nočním nebi se krátce zablesklo a pak už jen tiše zářily hvězdy.  

1.

Dvě měděné kupole ďáblické hvězdárny byly ozdobou drobného skalnatého pahorku na okraji Prahy, lemovaného houštinou planých višní, trnek a dalšího křoví, jež bylo po léta ponecháváno soukromému bujení. Domorodci tvrdili, že 'páni astronomové' si nepřejí být rušeni.

Jak je známo, máme nepatrnou naději, že se někdo z nás stane astronomem. Ďáblice jsou malá vesnice, a tak na ně ten jejich astronom prostě nevyšel. Nikdy je však nenapadlo, aby toho litovali. Občas v noci zašilhali směrem k rozsvícenému oknu na kopci a s tichým obdivem si řekli: NAŠE hvězdárna. Neboť je sice pravda, že Ďáblice jsou jen malá vesnice těsně na okraji Prahy, zato mají alespoň svou hvězdárnu. A to už něco znamená.

'Pány astronomy' nejspíš nikdy nenapadlo, že o nich domorodci vědí. Měli svou stálou klientelu amatérských zájemců a s trpělivostí jim ukazovali Jupiterovy měsíce a mlhovinu v Orionu. Naopak vděčným zájemcům bylo jasné, že se bohužel nejedná o žádné 'pány astronomy', ale pouze o dobrovolné pracovníky naprosto prodělečného podniku veřejné osvěty.

Co se týká hvězdárny samotné, měla podezdívku z černých otesaných kamenů s malými kulatými okénky. Ta byla opatřena silnými mřížemi a zblízka působila dojmem nedobytnosti. Bylo to zapotřebí – některé dny v týdnu byla hvězdárna zcela opuštěná a v okolních předměstských lesících nebylo o vandaly nouze.

Noc ze 6. na 7. ledna 1990, ve které se stáváme svědky dále popisované události, označili meteorologové za neobyčejně jasnou. Navzdory tomu, že byl začátek ledna, neležel na polích sníh a od lesíka vanul čerstvý západní vítr. Pro malou hvězdárnu na okraji Prahy to byl ideální stav, kdy se městské osvětlení neodráží na obloze a dalekohledy vidí hvězdy tam, kde ještě včera svítila jen narůžovělá mlha. Domorodci z Ďáblic to komentovali prostěji: „Dneska je konečně zase normální tma, jako bývala, když jsme byli malí."

Kupole na západní věži hvězdárny byla rozevřená a občas se pootočila s tichým skřípěním. Znamenalo to, že se dnes pozoruje. Zdálky sem doléhal hluk tramvají z blízké konečné a na věži vzdáleného kostela za Vltavou odbíjely hodiny devátou.

Zdejší astronom, pan doktor Zachariáš Pobuda, odtáhl tvář od okuláru, sundal kožešinovou rukavici, protřel si unavené oko a opatrně slézal po štaflích na podlahu kupole. Ani nešel rozsvítit, měl všechny pohyby tisíckrát nacvičené.

„Tak dneska nám nikdo nepřišel, žádný návštěvník, dokonce ani penzista pan Trojánek, ani skauti z Kobyliského sídliště. Taková krásná noc," šeptal si pan doktor Pobuda pro sebe a jeho slova se odrážela od kulatých plechových stěn kupole, míchala se mezi sebou a štěrbinou okolo dalekohledu vystupovala vzhůru do mrazivé výšky.

„To musí být něco v televizi, přece jen doma v křesle se pozoruje pohodlněji a nezebe přitom nos," pokračoval v samomluvě. Huhňal a nebylo mu rozumět, protože si právě masíroval svůj urostlý bambulovatý nos. Nikdy nechápal, proč zrovna astronom musí mít na obličeji takovou divnou věc, která vytrvale překáží u dalekohledu a navíc od té doby, co se vrátil z expedice v Andách, pravidelně zimu co zimu omrzá.

„Bude to asi osud,“ uzavřel konečně úvahy a vydal se zamknout vchod. V zimě končí výklad pro veřejnost v devět hodin a pak může následovat soukromé pozorování. Dneska to však nebude skoro žádný rozdíl, až na ty zamčené dveře a jistotu, že sem do hvězdárny nikdo nevleze.

Pan doktor Pobuda došel po paměti k domovním dveřím a nahmatal klíč. Otočil jím, klaplo to a hvězdárna byla od této chvíle pouze pro něj. Vzpomínal, jak před mnoha lety (tehdy mu ještě nos neomrzal) udělal zkoušky a poprvé získal toto výsadní právo. Jaký to býval sladký pocit, odebrat se do kupole a být tam sám s hvězdami. Dnes však kupodivu cítil, že je mu nějak smutno. Rok co rok návštěvníků ubývá, a dneska už za celý večer nebylo komu co říci. A potom, co je to za soukromé pozorování s vyloučením veřejnosti, když široko daleko žádná veřejnost není! Komu teď taktně naznačit, že již nadešel čas opustit kupoli. Začal si připadat zbytečný.

Stále držel prsty na klíči, jakoby se od něj nechtěl odtrhnout. Ten klíč bylo vlastně to poslední, čeho se mohl držet. Až ho pustí z ruky, zbyde tu úplně sám. V tu chvíli se vzepřel sám v sobě a vzedmula se v něm touha, aby právě dnes někdo přišel. Aby dnešní noc neztratila smysl. Taková krásná, čistá noc, a zbývá tu jen pro něj. Toužil se o ni s někým rozdělit. Cítil, jak svírá klíč stále pevněji, až ztrácí cit v konečcích prstů.

Klíč se počal otáčet v zámku, jeho ruka ho přitom stále držela, zámek znovu klapl, pak sledoval, jak sám bere za kliku a otevírá dveře dokořán. Do vyhřáté chodby hvězdárny dýchla mrazivá zimní noc. V dálce probleskovala žlutá okna ďáblických domků a odkudsi ještě z větší dálky pravidelně štěkal pes.

Co kdyby dnes nechal ty dveře otevřené, říkal si. Ano, to je ono! Dnes vyhlásí NOC OTEVŘENÝCH DVEŘÍ. Začalo se mu to líbit. Vlastně proč ne, kupole otevřená do vesmíru a dveře hvězdárny otevřené do světa. Mezi těmi dvěma bránami dostala jeho nepatrná úloha dobrovolného pracovníka nový smysl.

„Dneska je po–zo–ro–vá–ní zdar–ma," zakřičel do noci. Jen tak, aby si potvrdil své rozhodnutí. „Dneska je vůbec všecko zdarma, dneska se rozdává," pokračoval již tiše a vydal se opět do kupole vylézt na štafle. Bylo mu najednou dobře.

Kometa v zorném poli dalekohledu byla jako utkána ze stříbrných nitek. Pan doktor Pobuda vyměnil okulár, aby si mohl podrobněji prohlédnout její ocas, jak mu mává vesmírem na pozdrav. Seděl přitom opět na štaflích, zachumlán ve svém polárním kožichu, který byl památkou na bývalé expedice.

„Dobrý večer," ozval se zezdola od podlahy slabý, přesto zcela jasný hlas.

„Dobrý večer," zamumlal doktor Pobuda, stále s okem přitisknutým k okuláru, zatímco pravou rukou jemně zaostřoval. Teprve pak se lekl. Někdo přece jen přišel. Počal být nesvůj podobně jako každý, kdo si uvědomí, že pozdravil automaticky a neuvědomil si přitom koho. Přidržel se druhou rukou tubusu dalekohledu a ohlédl se pod sebe do kupole. Mnoho vidět nebylo, přesto však jeho zrak, cvičený vidět potmě, rozeznal drobnou postavu na konci schůdků, vedoucích z přízemí do kupole.

„Jste doktor Pobuda? Ten světoznámý astronom?" ozvalo se zezdola ze tmy. Pobuda se posadil na štafle a nevěděl, co si myslet. Jednak se přestal bát, protože vandalové mívají obvykle jiné starosti, na druhé straně byla tahle otázka krajně nepříjemná. Pravda, cosi publikoval, přesto když sbíral ohlasy na svou doktorskou obhajobu, bylo jich tenkrát žalostně málo.

„Hm. Vy to vlastně asi nevíte. Kde vás všude čtou. Nikdo není doma prorokem. Ale o to nejde. V posledním článku jste se dopustil několika nepřesností. Předpovídal jste devět planet. Jenže Sirius jich má jedenáct," pokračoval návštěvník ze tmy.

Tak tohle už bylo příliš! Někdo si přijde, navíc mimo hodiny pro veřejnost, a chce tu poučovat. Navíc o článku, který vyšel někdy před patnácti lety, a nebyl proto poslední. Nechtělo se mu pouštět se do diskuse. Přitiskl opět oko k okuláru a znovu spatřil kometu. Byla ještě půvabnější. Taková krásná noc, a někdo ji chce kazit kvůli zbytečnému vědeckému článku.

„Kdo vás sem poslal?“ neudržel se nakonec a opět se zadíval směrem k podlaze.

„Jsem tu více méně služebně. V Praze. A tady nahoře na hvězdárně vlastně náhodou. Jak jste volal z těch dveří. Slyšel jsem to až k sobě. Byl jste dobrý astronom. V tu chvíli. Byl jste skoro náš.“

Pan doktor Pobuda seděl na štaflích a poslouchal ty zvláštní věty. Nic proti češtině, ta byla perfektní, zato ta logika. Slyšel jsem to až k sobě. Takhle se přece nemluví! Vlastně, proč ne. Když někdo může přijít k sobě, a to se přece říká, taky odnikud nikam nechodí. Byl zvědavý, co přijde dál. Kradmo se ještě mrkl na kometu, byla tam stále.

„Byl jste to vy, kdo přišel k sobě. V tu chvíli. Byl jste skoro náš," opakoval návštěvník s malou obměnou své poslední věty. A také nějak postřehl jeho vlastní myšlenku, napadlo Pobudu. To nebude hlupák. Že by těch planet opravdu bylo jedenáct?

„… více méně služebně. Ale zastesklo se mi. Jak jsem vás slyšel. Až k sobě. Až do sebe a ze sebe. Moc se mi zastesklo," dál odříkával neznámý své zvláštní věty a jeho dokonale spisovná česká výslovnost byla o mnoho měkčí a Pobudovi nějak bližší.

„Po kom se vám tak stýská?" neudržel se Pobuda, kterého začal návštěvník zajímat.

„Po kamarádech z pomocné školy. Takových jako vy," zazněla neočekávaná odpověď.

Pan doktor Pobuda zaťal ruce v pěst. Malér. Tohle není hlupák. Ani není zlý. Přitom ho uráží. Systematicky.

Přistihl se, že už sám také myslí v krátkých větách jako tamten. Bude to nejspíš nakažlivé.

Opatrně se přidržel štaflí a začal slézat. Musí to dát do pořádku. Hlavně ve své hlavě. Karlova univerzita přece není pomocná škola. Škoda, z pozorování komety už nic nebude. Nakonec, za pár urážek to stojí. Nedá se popřít, že tohle je zajímavý návštěvník.

„Mám v pracovně ještě trochu kafe," pokusil se navázat smířlivý rozhovor. „Držte se za mnou, a dejte pozor, ať nezakopnete o práh, vy jistě nebudete zdejší," pokračoval, zatímco scházel s věže do přízemí. Za ním následovaly tiché drobné kroky.

„Je to dlouhá služební cesta. Moc dlouhá. To se pak stýská. Po kamarádech z pomocné školy. Jako jste vy. Po astronomech. Jako kolegové si můžeme tykat. Kašpar."

Pan doktor Pobuda se otočil a natáhl ruku za sebe do tmy.

„Zachariáš," zabručel a hmátl do prázdna, pak ještě jednou o něco níže, až se setkal s drobnou dlaní, kterou sevřel svou rukou. Jako dětská, napadlo ho. Možná, že je to chovanec z nedalekého bohnického ústavu. Někteří prý bývají geniální. Nebezpečný není, to vycítil zcela jistě ze stisku ruky. Otevřel dveře pracovny, vešel a rozsvítil. „Pojďte dál," pozval návštěvníka a sehnul se k vařiči, aby zjistil, kolik kávy ještě zbylo a zda by se neměla ohřát.

„Raději prosím slabší," ozvalo se těsně za Pobudovými zády. Otočil se a lžička se mu roztřásla v ruce. Před ním stál pravý ufon. Něco přes metr vysoký, lehce nazelenalý, krátká masitá tykadélka, docela sympatická. Široká ústa přes celý obličej, drobné ruce jakoby bez kloubů.

„Kašpar," opakoval znovu ufon své jméno a lehce se uklonil.

„Zachariáš. How–do–you–do…?“ koktal odpověď a přendal si lžičku do druhé ruky v naději, že se nebude tolik třást. Co blbne s angličtinou, napadlo ho vzápětí, vždyť ten ufon umí perfektně česky. Nakonec jaký ufon, pro něj je to kolega Kašpar, astronom, a už si chvíli tykají. Lžička se přestala třást a konečně měl v hlavě pořádek.

„Ty jsi tam odtud?" pokusil se navázat rozhovor a ukázal rukou nahoru směrem ke kupoli.

„Hm. Sirius. Desátá planeta. Co ti chyběla v článku. Maličkost. To kafe se u vás míchá doprava nebo doleva?"

Zachariáš se navzdory staženému hrdlu rozesmál. „Počkej, nikdy jsem si nevšiml. Musím si to zkusit. Strčil do hrnku lžičku, kterou ještě stále držel v ruce, a chvíli zkoušel míchat střídavě na obě strany.

„Spíš doprava. Ale hlavně se nepolej. Je to horký," vysvětloval starostlivě a sledoval Kašparovy malé měkké ruce. Jenže ten v nich držel lžičku skvěle, asi bude učenlivý. Jenomže jak to potom souhlasí s tou pomocnou školou?

„IQ, to je problém. Všude na světě. Chytří a hloupí. Jedni chodí na univerzitu. Druzí do pomocné školy."

„Ty mi netvrď, že jako astronom…,"divil se Zachariáš.

„Podívej. Měřeno lidským IQ. Ty máš 140. Na člověka skvělé. Univerzita. Tituly."

Zachariáše to potěšilo. Koho by také nepotěšilo uznání od nepozemšťana (no konečně, po těch urážkách – asi to bude tím, že už si tykají), a pozorně poslouchal, co se z ufonovy logiky vyklube.

„A já mám 190. Na ufona bída. Pomocná škola. Astronom."

Zachariáš svraštil obočí, jak namáhal mozek, co má co dělat pomocná škola s astronomií. S jeho královskou vědou!

„Nechápeš. Tvých 140 na to tedy nestačí. Potřebuješ podrobnější vysvětlení. Podívej. Nezvyk. Nic než nezvyk. Kdybys ty měl 80. Čím bys byl?"

Zachariáš chtěl říci politikem, vzápětí si však uvědomil, že by Kašpar navzdory svému IQ 190 nemusel pochopit domácí poměry, a tak odpověděl:

„No třeba metařem, nebo tak…"

„A kdybys měl 190?"

„To bych asi popsal ty nové kosmologické zákony, co se mi o nich tuhle zdálo…" povzdechl si Zachariáš, „a ráno jsem je všecky zase zapomněl."

„Tak vidíš. Byl bys astronom. 80 – metař. Ufoni nemají. 190 – astronom. Nekvalifikované povolání. Pomocná škola. Končí geometrií zakřiveného prostoru. Prošel s odřenými tykadly. Na základní škole mají průměrné IQ 250."

Zachariáš si oddechl. Jednak proto, že konečně pochopil, jak může mít kolegu z pomocné školy, a pak také proto, že chápat to jako urážku byla pouze otázka jeho vlastní neinformovanosti o poměrech na vzdálené planetě, a to už se dalo omluvit.

„Takže na zdraví, kolego," uzavřel Zachariáš problém a upil kávu z hrnku. Seděli proti sobě v křeslech, dívali se na sebe a usmívali se. Taková dálka, a on ho přijede navštívit opravdový kolega. To je víc, než kdyby sem zavítala delegace z observatoře na Mount Palomaru, sem na amatérskou hvězdárnu. Zachariáš sledoval, jak Kašpar mění výraz tváře a odpovídá na jeho úvahy:

„Služební cesta. Dlouhá. Moc práce. Zvláštní úkoly. Hledá se jakýsi Zachariáš. Mohl bys to být ty.  Jsme kolegové. Slyšel jsem tě až k sobě. "

„Co je to až k sobě?"

„Víš to. Zapomeň na slova."

„Myslíš jako k srdci?"

„Přibližně. Víš to. Otevřel jsi svou bránu. Zapomeň na slova."

V tom okamžiku, kdy ufon pronesl „otevřel jsi svou bránu“, Zachariáš zjistil, že zase přišel k sobě. Seděl v křesle a bylo mu dobře. Seděli oba a nepotřebovali si nic říkat. Na nebi nad hvězdárnou svítila kdesi v dálce kometa a bylo už jistě po půlnoci.

„Ty bys znal ten kosmologický zákon, jak se mi o něm zdálo?" vzpomněl si po dlouhé chvíli Zachariáš.

„Nezavírej svou bránu," odpověděl mu ufon. „Bude nám zase smutno. Ještě na chvíli ji nech otevřenou."

Zachariáš se trochu provinile usmál a upil již podruhé vystydlou kávu. Všiml si přitom, že ufonův hrnek je stále plný. Asi tam pijí lepší věci. Ale je to od něj slušné, že jeho kávu neodmítl. Nejspíš se v té pomocné škole učí moc slušné způsoby. Pane, takovou pomocnou mít! To by se to publikovalo. Ten univerzální kosmologický zákon…

„Učí se ve čtvrté třídě," poznamenal smutně Kašpar. „Pěkná otrava. Škoda. Už jsi svou bránu zavřel. Ale stejně. Jsi dobrý astronom. Jsi náš. Byli jsme teď spolu."

„Umíš také normální česká souvětí?" nedalo Zachariášovi, aby se nezeptal. Už sice Kašparovi rozuměl, ale stejně to dá práci ten jeho telegrafický styl poslouchat.

„Samozřejmě že dá práci naslouchat krátkým větám, navíc když jsi na to nebyl nikdy zvyklý, ale myslel jsem, že už ti to nevadí. Schválně: hádej, proč je používám?"

Zachariáš se šibalsky usmál a zahrál si na ufonův styl:

„Podívej. Slovo. A pak další. Jdou k srdci. Brána je otevřená. Ne však dokořán. Slovo projde. Dlouhá věta uvázne. A další už nemůže. Mezi slovy je prázdno. To projde dokonce i zavřenou bránou. Tím si rozumíme."

„Výborně! Myslím, že budu muset opravovat své názory, stejně jako ty desátou a jedenáctou planetu," rozesmál se Kašpar. „Opravdu si rozumíme. Poslouchej. Opravuji. Tvé IQ stouplo na 146. Z původních 140. Úspěch! Pokračuj dál."

Teď se rozesmál i Zachariáš a smáli se dlouhou chvíli oba.

„Mám ještě diskrétní dotaz," řekl ufon.

„To jsem zvědav."

„Patří k té služební cestě. Nevíš o někom, kdo by znal jistou Marii N.?"

„Znal jsem ji osobně," odpověděl tiše Zachariáš, „pracuje teď na faře v Bělčicích u Blatné".

„To potřebujeme… A jak moc jsi ji znal?"

 „Bylo to moc krásné… a v duši moc hluboké. Zkusím ti to říct po vašem: Přišli jsme k sobě. Stačí?"

„Stačí. Jsi nejen dobrý astronom."

Zachariáš otáčel v ruce dopitým hrnkem a díval se, jak se na dně přelévá kávová sedlina. Rád by ještě chvíli vzpomínal, ale teď raději ne.

„Tak co, podíváme se ještě na kometu?" změnil téma hovoru.

„Můžeme," řekl ufon a zvedl se z křesla. Vyšli zase do kupole a ufon přitiskl oko k okuláru. Jestlipak ho taky zebe nos, napadlo Zachariáše.

„Nezebe," mimochodem poznamenal ufon a zaostřoval okulár. „Podívej. Jak se stáčí ocas komety. Máte tady pořádný sluneční vítr. Myslím, že to doma budu cítit v zádech. Každá expedice stojí něco na zdraví. Co se dá dělat."

„Co se dá dělat," přisvědčil Zachariáš a mnul si nos. Ano, byli kolegové. Měli si oba na co stěžovat a věděli, jaké to je, když druhého něco bolí.

„Kašpare," začal Zachariáš, „ty jsi tu asi jen na skok. My jsme tu spíš chudý podnik, ale rád bych pro tebe aspoň něco udělal. Máš nějaké splnitelné přání?"

„Mám. Podívat se domů."

„Ale to ti přece…," zarazil se Zachariáš. „…aha, vlastně můžu. Říkáš podívat se domů?"

„Aspoň tak, jak to teď myslíš," přikývl ufon.

Zachariáš spustil motor a kupole se začala se skřípěním otáčet. Nad hlavami jim míjela souhvězdí zimní oblohy, až se ukázaly Orion, Malý a Velký pes. Ufon natáhl ruku k tubusu.

„Moc na to nesahej, je to těžký krám a trochu to drhne, natočím to sám," vysvětloval Zachariáš. Zamířil na Siria a přistavil vyšší štafle, protože tubus byl teď skoro vodorovně. „Dosáhneš tam?" ptal se starostlivě.

Ufon vylezl na nejvyšší příčku a natáhl krk. „Je tam," radoval se. „Světlo z desáté planety. Pár fotonů, ale z domova. Třeba jsou od maminky. Je to ale dálka, takový kus světa. Díky, to stojí za to."

„Kašpare, a nešlo by tam u vás…"

„Myslíš jako menší stáž. Studijní pobyt. Na naší pomocné škole. Schválně: Zkus si to dát do osobního plánu. Zítra v Akademii. Jak se tam budou tvářit."

„No doslova bych to napsat nemohl. Ale povím ti to jinak. Než mě dostaly ty expediční následky, běhával jsem závodně. Největší radost jsem měl, když jsem byl první na okresním přeboru. Byl to královský pocit. Jenže pak následoval krajský přebor, a za ním celostátní, a pořád to šlo vyhrát. Stačilo jen víc běžet a ještě víc. Ale nikdy to už nebylo to první vítězství z okresního přeboru. Bylo to vlastně totéž, pouhá obměna. Znáš to?"

„Znám."

„Nakonec jsem se proběhal všemi těmi závody až na olympiádu. Uhádneš, kolikátý jsem tam byl?"

„Poslední."

„Tenkrát jsem koukal, jak na stupně vítězů vystupují jiní, a najednou to tu bylo zas."

„Ten královský pocit?"

„Přesně ten. Bylo to zvláštní. Být sice poslední, ale splnit své poslání. Někdo přece musí být poslední, aby mohli jiní vyhrát."

„Takže tím chceš říci: ufon s pomocnou školou je na Zemi sice králem, ale ve skutečnosti jen vítězem okresního přeboru…"

„… a ten samý je doma poslední na olympiádě."

„Dobrý příklad. Kdybys dál pilně cvičil svoje IQ, mohl bys to dotáhnout na nějakých 200. Pak bys dokonce nemusel být poslední ani u nás," vysvětloval ufon. „Byly by ale potíže s cestou. Neovládáš přímou transformaci. Zbývá jen nepřímá. A ta je zdlouhavá."

„Nepřímá?"

„Hm. Nepřímá. Nikomu se do toho nechce. Samozřejmě. Každý chce umřít co nejpozději. To jsou přece pravidla hry na život."

„Umřít a pak se narodit na desáté planetě Siria? To je ta nepřímá transformace?"

„Hm. Tam u nás. S možností dopadnout tam jako poslední na olympiádě."

„Tak zůstaň ty u nás, Kašpare. Tady budeš král."

„Dělat za Zemi krále? Chvíli možná, ale viděl jsi někdy, Zachariáši, že by bavilo i posledního na olympiádě běhat okresní přebor?"

„Dlouho asi ne. Stýskalo by se mu. Když už tam aspoň jednou byl, na té olympiádě, cítil by se doma tam."

„A je to."

„A je to," opakoval Zachariáš.

Vyšli spolu na skalnatý pahorek před hvězdárnou. Stojí tam kulatá kamenná mohyla, na jejímž vrcholku je vytesána větrná růžice. Kousek k východu, kde se pahorek začíná svažovat směrem k Čakovicím, stojí kříž na kamenném podstavci. V tuhle hodinu hluboko uprostřed noci byla nedaleká Praha nejklidnější. Zachariáš s Kašparem se rozhlíželi po krajině, ale po nějaké době zamířil zrak jednoho jak druhého ke hvězdám.

Stáli tam a Zachariáš uvažoval, co dál. Takovou dobu cestoval po téhle Zemi, a kolik na ní potkal lidí. Od pólu k pólu. A teď se stane, že si z ničeho nic nejlíp rozumějí s kolegou ze Siria, a ten je tu jen na skok. Co dál?

„Víš to. Sám jsi to říkal. O tom prázdnu mezi slovy. Podívej. Za sebou máš slovo. To už je pryč. A daleko před sebou máš další slovo. Nemusíš na něj pospíchat. Ono připluje samo. Mezi nimi přijdeš zas k sobě."

„A ty taky."

„A jsme u sebe."

Zachariáše napadlo, jak je ten svět vlastně nepatrný. Celý život měřil vesmír na světelné roky, a teď to není potřeba. Vejde se do srdce.

Ufon se zadíval na kamenný kříž. Pak sebou trhl, jakoby si na něco vzpomněl. Podíval se na Zachariáše.

„Zachariáši, jsem tu služebně. Povinnost. Jen málo vás umí přijít k sobě. Těch druhých je víc. Dívej se chvíli na ten kříž a neotáčej se. Pochopíš to. Otevři zase bránu. Sbohem."

Zachariáš se zadíval na kříž a nevěděl nic. Nebo to vlastně někde v sobě věděl, ale nechtěl s tím pospíchat. Až se za chvíli otočí, ufon bude pryč. Kvůli tady tomu kříži.

Zachariáš opravdu nepospíchal a stál dlouho, dokud ho nezačal zase zábst nos.

„Zatracený materiál, taky musí všecko kazit," bručel a třel si bolavý nos. Zábl zatraceně, zato tam vevnitř, někde u srdce, tam to zvláštně hřálo. Pomalými kroky se vracel ke hvězdárně. Dveře byly stále otevřené dokořán.

2.

Další události tohoto příběhu se odehrávají v Bělčicích u Blatné. Je to malé jihočeské městečko s nabílenými domky a uklizeným náměstím, kde v létě voní rozložité lípy. Ty však byly v lednu 1990 holé a za nimi prosvítala nabílená věž venkovského kostelíka. Ten je barokní, s kulatou klenbou a nadýchanou kazatelnou, jenom věž má vysokou a špičatou. Kupodivu to nepůsobí rušivě, natož aby někoho napadlo, že by to mělo být jinak.

Opodál kostelíka stojí dům s popisným číslem 1. Je to bělčická fara. Všichni místní kluci znají pátera Josefa a hlavně jeho farskou zahradu, kde mu rok co rok oberou všechny hrušky. Vědí, co pak bude následovat – květnatá slova o pekelných trestech. Zato jak pan páter Josef potká tatínka, najednou jakoby zapomněl, který kluk to vlastně byl, a že on vůbec kdy vlastnil jaké hrušky. A když se spolu rozloučí, tatínek si říká: Škoda, že je to katolický kněz. Tak starý zase není. Určitě by měl rád kluka…

Kázání pátera Josefa byla známá v celém okolí. Kupodivu, nechodilo na ně mnoho lidí. Spíš by se dalo říci, že se na nich střídali. „Už to zase není k vydržení, musím zajít v neděli do Bělčic," rozhodl se třeba vedoucí koloniálu z nedalekého Újezdce, a jeho žena se těšila, že v pondělí s ním bude zase řeč. Pokaždé se dočkala.

Kdyby se někdo díval z výšky, připadalo by mu, jakoby se lidé scházeli do bělčického kostelíka s kbelíky, konvemi a kanystry, a odnášeli si vodu. Než ji spotřebují. A nebyla to lecjaká voda, byla to živá voda jako z pohádky.

Jediný, kdo věděl o těch slavných kázáních pravdu, byl sám páter Josef. Šidil je. Schválně. Třeba si udělal z papíru kuličku a s tou si cvrnkal pod kazatelnou z ruky do ruky. Nebo mezerou po vypadlé barevné okenní tabulce jedním okem sledoval, jak venku vlaštovka krmí mladé, a vždycky když přiletěla, pozvedl trochu hlas. Páter Josef na kázání prostě zlobil jako malý kluk.

Proč to dělal, věděl také jen on sám. Doma na faře měl černé vyřezávané klekátko, a na něm se modlil doopravdy. Kdo pátera Josefa neznal, ten by si mohl myslet, že tu nahrazoval, co na kázání zanedbal. Měl a neměl by pravdu. Když se totiž páter Josef modlil doopravdy, hned po několika okamžicích mu vytryskly slzy a pak plakal celou dobu. Plakal radostí a žalostí najednou, a to je na jednoho člověka moc. A tak když chtěl lidem kázat, musel trochu slevit. Proto si vždycky malinko zazlobil. Nikdo to naštěstí nepoznal, protože té živé vody bylo i tak dost.

Oné lednové noci bychom nalezli pátera Josefa opět na jeho klekátku. Tentokrát k našemu překvapení s malou změnou. Neplakal. Dnes mu ty otčenáše prostě nešly. Ať dělal, co dělal, myšlenkami byl jinde. Čas od času se ohlédl, jakoby někdo stál za ním. Pak vstal a šel poopravit knot svíčky. Podíval se ještě, zda květiny ve váze na oltáři mají dost vody – měly – a zamířil zase ke klekátku.

Už si chtěl kleknout, zaslechl však v téměř naprostém tichu jakýsi zvuk. Šel se podívat k oknu. Ne, byl to omyl. Na náměstí se šklebila stará žulová kašna a široko daleko ani človíčka. Zadíval se na nebe, na kterém se třpytily hvězdy, a sledoval je až dolů, k obzoru. Aha, tamto dole, to už nejsou hvězdy, to jsou světla nedalekého Závišína. Dřív bývala žlutá, teď tam dali výbojky a svítí bíle. Ale co tamto světlo? To se pohybuje… Asi k nám někdo jede, kdopak to bude.

Světlo několikrát blesklo a pak zase zhaslo, to byly hrboly za starým mostem, a pak už byl slyšet zvuk motoru. Klidný a poměrně hluboký, to bude velké auto. Páter Josef auto sice neměl, přesto připouštěl, že si časem bude muset něco pořídit, aby stihl objet sousední farnosti. Něco menšího.

Tmu na náměstí prořízl kužel silných reflektorů, byl to velký černý mercedes. Počal zpomalovat, zamířil k faře a zastavil. Reflektory zhasly a klaply dveře.

„Kdopak to k nám přijel, dneska mu pomalu nemám co dát, hospodyně je pryč, to je nadělení," říkal si páter Josef a pospíchal ke dveřím. Mezitím třikrát dlouze zazvonil zvonek, ale to už byl páter Josef dole v průjezdu a otevíral těžká dubová vrata.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus."

„Až na věky, otče."

Takhle pěkně a tak samozřejmě už mu dlouho nikdo neodpověděl. Lidé se v dnešní době styděli a tak zabrblali něco jako 'brýden' (to bylo před farářem moc světské) nebo 'šnavěky' (to zase už nebylo jejich), aby měli pozdrav co nejrychleji za sebou. Zato tady ten návštěvník, to bude určitě dobrý katolík.

„Co tě k nám přivádí, synu?"

„Melichar, otče. Bejrút, Libanon."

Páter Josef si překvapeně prohlížel jeho zimník s bohatým kožešinovým límcem, pečlivě nažehlené kalhoty a lesknoucí se špičky polobotek. Vypadá jako král, napadlo ho. Melichar, to není obvyklé jméno. Přesto jednoho znal – kdysi – byl to sirotek, tatínek Žid, maminka naopak z katolické rodiny, tenkrát po válce spolu chodili do bělčické školy.

„Libanon? Odtamtud už je to přece kousek do Svaté Země!"

„Ano, do Jeruzaléma. Mám tam tetu."

Že by to přece jen byl on? Jestliže byl tatínek Žid, proč by dnes nemohl mít tetu v Izraeli. Pokusí se ho vyzkoušet, ale neprozradí mu, že se na něj pamatuje.

„Ta zatáčka okolo starého mostu, tam už se jich pár zabilo."

„Ano, otče. Jistě ses díval z okna, jezdím rychle. Snad ti to neudělalo starost. Jenže zbytky původního kamenného mostu jsou asi dvacet metrů vpravo a teď se jezdí přes nový betonový most. Zatáčka je mírnější."

Zná to, bude to on! Tohle by potmě neviděl. Co tu jenom po těch letech chce?

„Tak pojď dál, synu. Vlastně bratře, vždyť máš také svěcení. Přijmi u nás pohostinství."

Melichar si zul své lesklé polobotky a v bílých vlněných punčochách našlapoval na dubové stupně starého schodiště. Došli spolu do farářovy modlitebny.

„Hledá se, bratře, jakýsi Josef, a to bys mohl být ty," rozhovořil se Melichar. Ale vezmu to od začátku.  Jako teolog pracuji na novém katechismu, a o tobě jsem se doslechl, že dokonale kážeš. Máme tam jistý problém."

„Ale ten má s námi i náš milý Pán Bůh! Vždyť mu neustále kazíme Jeho dílo,“ odbyl ho žertem páter Josef.

Melichar byl ve střehu. Bude to oříšek, tenhle páter. Jeho obrana je dokonalá. Přesto pokračoval:

„Ten problém je, že většina křesťanů nechápe, proč by mělo být třikrát to, co stačí jen jedno. Boží trojice, ta tě nikdy netrápila?"

„Mně? Proč?  Když Trojice, tak začneme Bohem Otcem. Žádný otec by přece netrápil své nejmilejší dítky," pokračoval páter Josef ve svém laskavém tónu.

Vypadá to, jakoby žil stále v nebi, uvažoval Melichar. Sundal si velké brýle s tenkými obroučkami a zkusil na faráře přitlačit:

„A když jeho Syn trpěl na kříži, ten se netrápil?"

„Trápil, moc trápil, odpověděl páter Josef a do jeho očí vstoupily slzy.

Melichar hleděl očima bez brýlí do rozmazaného plamene svíčky a přemýšlel, jak dál, zatímco páter byl rád, že si může nenápadně osušit oči kapesníkem.

Ze sklepa vyťapkala po schodech kočka, protáhla se přivřenými dveřmi, skočila páteru Josefovi na klín, stočila se tam do klubíčka a začala příst. Páter ji hladil a sledoval návštěvníka.

„A kdybys ty sám byl otcem, a tvého syna ti ukřižovali, taky bys ho nechal trpět?"

„Nikdy jsem nesměl mít syna,…" odpověděl páter již klidným hlasem. V jeho hlase byla však slyšet vyčítavá touha po věcech, které jsou katolickému faráři navždy odepřeny. Zavřel oči a uviděl před sebou nezřetelný obraz malého kluka, jak v rozvázaných teniskách před ním utíká farskou zahradou. Šlápl si na tkaničku, zakopl a upadl. Muselo ho to tolik bolet, na tom tvrdém betonu okolo branky. Přesto se neohlédl, zvedl se a kulhal pryč. Proč jen se neotočil… Byl by spatřil jeho otevřenou náruč, která toužila toho kluka pevně obejmout, a jeho ústa, která šeptala: „To jsou tvoje hrušky…" Ano, nikdy nesměl mít syna.

„Protože sám nevěříš, že můžeš být otcem!" odpověděl Melichar s nemilosrdným chladem. Konečně. Tohle je ten přesný úder.

Páter Josef jakoby se proměnil. Iluze svatosti zmizela švihnutím proutku. Vyskočil a zakřičel:

„O co ti tady jde? Přišel ses mi posmívat? Můžu já za nápady Svaté církve?" Zapotácel se a opět usedl. Jeho tvář byla jako z kamene, zuby zaťaté, rty zkřivené bolestí. Kočka, kterou přitom shodil na zem, se lekla a utekla zpátky do sklepa.

Proměna však byla oboustranná. Z Melicharova hlasu najednou zmizela dřívější tvrdost a přísnost, jakoby do místnosti vstoupil někdo jiný:

„Bratře Josefe, vítám tě, právě jsi mi přišel naproti. Teprve teď jsi celý."

Páter Josef vstal, udělal několik vratkých kroků k oltáři a začal narovnávat bílý krajkový ubrus. Ruce se mu přitom třásly. Otočil se a hlasem školáka u tabule se ptal:

„Někde je chyba. Co jsem to teď udělal?"

„Totéž co kdykoli předtím, jenže tentokrát doopravdy."

„To je hrozné…"

„Není, Josefe, není. Je to jen nezvyk."

„Na co nezvyk?"

„Být otcem. Příliš dlouho jsi byl jen synem. Teď ses však na chvíli vzepřel. Přišel jsi k sobě. Jako kluk ve čtrnácti letech, když ho poprvé napadne, že na všechno už tátu nepotřebuje."

Ruce pátera Josefa se přestaly třást a začaly ubrus hladit. Pohlédl Melicharovi do očí. Zvláštní člověk, vypadá jako král, a také tak jedná. Tvrdě a laskavě zároveň. Třeba je to převlečený král! Tohle nikdy nečekal… On, páter Josef, který učil celý kraj, se teď bude muset učit sám.

„Být otcem? A komu?" osmělil se k otázce.

„Přece synovi."

„A kde se vezme?"

„Syn jsi ty."

„Říkal jsi před tím otec."

„Ano," přikývl Melichar a sepnul ruce, jakoby mlčky prosil o pomoc.

„Ty říkáš… abych si sám byl otcem…"

„Ano, sám."

„Pak budu ale strašně samotný, to se nedá vydržet!"

„Nedá," opět kývl Melichar a stále držel ruce sepnuté.

„A co se se mnou stane?"

„Zemřeš."

„Ne!" vykřikl páter Josef.

„Ale ano," klidně pokračoval Melichar, „jenže ne tak, jak ty jsi zvyklý. Doplní se jen to, co chybělo."

„Ano, něco mi strašně chybí v té samotě. Co je to?"

„To třetí. Tolikrát jsi o tom kázal. Nevzpomínáš si?"

„Ten třetí je Duch Svatý. To bylo vždycky těžké lidem vysvětlit."

„Protože to netrápilo ani tebe samotného."

„Tak proto jsi přišel s tou Trojicí…" ale to je přece Bůh sám, a ne nějaký člověk!"

„A kdo říkal „Já a můj otec jedno jsme?“ A na koho sestoupil Duch Svatý?  To nebyl člověk?"

„To byl přece Ježíš Kristus, a ten je Bůh."

„Nejen on, ale každý, kdo v sobě zemře a zrodí se z Boha, a to můžeš být i ty sám!"

„Dost, to je rouhání! Kristus byl přece jediný Syn Boží," bránil se zoufale páter Josef.

„A jak to víš, že právě tenhle člověk byl a bude jediný na zeměkouli? A v naší sluneční soustavě? A v ostatních galaxiích? Není právě tohle nejhorší rouhání?"

„Je to přece psáno."

„Ale vždyť ani Ježíš nic takového neříkal! A i kdyby to bylo tisíckrát psáno v těch nejsvatějších knihách, sám se můžeš přesvědčit, že se to dá chápat jinak."

„Ty říkáš, že se mám opovážit…?"

„Právě jsi začal. Budeš si Otcem i Synem a odevzdáš se Duchu Svatému. To je všechno a nic víc nepotřebuješ. Ani zrníčko. Dokonce i to je stále mnoho proti Boží prostotě. Sám cítíš, že ti jiná cesta nezbývá. Kdo pohlédl jednou pravdě v tvář, ten už se jí nezbaví."

„Pohlédl pravdě tváří v tvář…," páter Josef se posadil a zabořil tvář do dlaní. Vypadal, jako když z něj cosi odchází, jakoby se před očima zmenšoval. Dlouhé minuty utíkaly a nic se nepohnulo. Jen kočka se opět vkradla do místnosti a tentokrát si sedla na klín Melicharovi. Ten ji však lehce odstrčil a vstal.

„Musím už jít. Vidíš, nakonec se dostaneš jako příklad do toho našeho nového katechismu," zasmál se.

„To snad ani nestojí za to," vzhlédl otec Josef a opatrně se zasmál také. Šlo to. Vstal, a najednou to byl docela proměněný páter Josef. „Vlastně jsem jenom cosi přehlédl," dodal a uloupl ze svíčky kousek vosku, který stekl po straně a zůstal tam jako ztuhlá slza. Uhnětl z vosku v prstech malou kuličku, ponořil ji do tekutého vosku poblíž hořícího knotu a sledoval, jak se rozpouští.

„Dobře, smažeme to," ustoupil Melichar. „Ale zodpovíš mi za to jednu docela nevinnou otázku. Máš hospodyni Marii N.?"

„Jistě, jenže teď je v Praze."

Melichar kývl hlavou. „Tak to bychom měli stopu, naše hvězda se blíží,“ říkal si pro sebe, a nahlas pokračoval:

„A měl s ní tady někdo něco, víš, co tím myslím?"

„Tak to mě raději dej do toho katechismu. Nic nevím… prostě… hospodyně na faře to nemá lehké."

„Začínáš se stavět na vlastní nohy, Josefe. Za to ti ten katechismus ušetřím. Ale teď už opravdu půjdu."

Sešli po schodech a páter Josef otevřel vrata. Pohlédl na kostel na náměstí a vzpomněl si přitom na své farníky. Nebude to od zítřka lehké, nebrat druhým to, co už sám překonal. Už si nestihne hrát při kázání, tohle ho bude vyžadovat celého. Těšil se na to. Vlastně je to celé skvělá hra. Dva tisíce let se vyvíjela její pravidla, až na hranici lidských možností, a vzniklo tím nádherné dílo ‑ barokní kostely, varhanní hudba, Michelangelovy obrazy. A on, páter Josef, je v té hře hercem, on si smí v tom úžasném dramatu zahrát kněze v malém kostelíku, a nemá proto důvod hrát si soukromě svou malou hru. Vtom dostal nápad:

„Také se tě na něco zeptám, Melichare. Věříš ty vůbec v Boha?"

„Král nepotřebuje věřit, že je králem, ten to ví."

„To pak hraje skutečně královskou hru… Přijď zase, jsi vítán."

„S Pánem Bohem, Josefe."

„S Pánem Bohem, Melichare."

Páter Josef zavřel bránu a zaposlouchal se. Čekal, jak mercedes nastartuje a jak se rozjede. Bylo ticho. Asi má vybitou baterii, říkal si. Po chvíli pootevřel vrata a vyhlédl ven. Nikde nic, náměstí už bylo prázdné.

„Zvláštní," mumlal si pro sebe, „takové drahé auto… Že by šetřil s kopce na benzínu?“

3.  

Třetí a poslední scéna našeho vypravování se odehrává opět v Praze. Tunelem ve vyšehradské skále projíždí tramvaj číslo 17 s několika ospalými nočními cestujícími, kteří si nepřejí nic jiného, než být rychle doma. Tramvaj pokračuje okolo dlouhé kamenné zdi, kterou je zpevněn svah, ztrácející se kdesi vysoko ve tmě. Ještě o něco výše září ostře do tmy velká okna ambulance a operačního sálu. Tady se nikdy nezhasíná, protože malí človíčkové si nevybírají, ve kterou denní či noční hodinu přijdou na svět. Zejména je nenapadne, že tentokrát to bude zde, v důstojném Ústavu pro péči o matku a dítě, stručněji v Podolské porodnici, a to právě v noci z 6. na 7. ledna 1990.

Kdyby si však novorozeňátko přece jen mohlo vybrat, kdo má mít službu, až přijde na svět, všechny malé ručičky by určitě hlasovaly pro sestru Martu. Ne, že by toho věděla z medicíny příliš. Hlavně těch pár latinských slovíček, která musí diplomovaná sestra znát, ta se jí vždycky pletla. Třeba menses a meniskus a meningitida … Vždyť to zní úplně stejně, a chudák pan primář pak sevře rty, slzí a chvíli se dívá do stropu. Nebyla ani přehnaně přesná, nějaký ten pozdní příchod se vždycky našel. Zkrátka, na nástěnku jako nejlepší pracovník neměla naději se dostat. Kdyby však někdo dělal statistiku (a tu si podvědomě každý doktor vedl), s překvapením by zjistil, že o službách sestry Marty nebyly maléry. Takové ty situace, kdy se honem telefonuje, něco chybí, všechno se plete, nic nejde. Když sloužila sestra Marta, přicházelo se na svět pokojně a beze spěchu, maminky si nestěžovaly, páni doktoři si stačili odskočit na cigárko, zatímco pan primář mohl klidně přednášet kdesi v Holandsku.

Ostatní sestry to řešily po svém. Marta měla přezdívku jepťule, a tím byly úlohy jasné. Nebyla sice řádová sestra a nikdy netvrdila, že by se jí kdy chtěla stát, stejně jí to však nikdo nevěřil. Znala podrobně životopis a noční život všech svých kolegyň – ne, že by o to stála, měla jen trpělivost vyslechnout je a hlavně je nepoučovat, jaké mají být. Postupně přišly všechny, jako ke zpovědi, a odříkaly jí i to, co by je jinak o sobě samých ani nenapadlo. Bylo jim pak líp, z Marty byla jepťule, a bylo to. Jediné, co je nenapadlo, a co jim Marta ani slovíčkem nepřipomněla, bylo, kdo a kdy vyslechne jí. Zkrátka byla to jepťule se vším všudy.

„Maminko, ještě to dlouho nebude, kdybyste tady takhle neležela naznak na tom tvrdým, tak bych vás pozvala vedle na čaj. Pan doktor by se ale zlobil, a to mu nemůžeme udělat, co myslíte, maminko? Takže já si odskočím sama, a vy jako se mnou v duchu, a bude to Pickwick se zelenou nálepkou, citrón a dvě kostky cukru, platí?" tiše šeptala a vycouvala ze dveří.  

Čaj nebyl zelený Pickwick, ale obyčejný nemocniční, a cukrem kdosi v kuchyni šetřil do vlastní kapsy. Marta to odhadla tak na půl kostky na jeden hrnek. To ještě jde, řekla si, a upila z hrnku. Dneska je dobrá služba, i zdřímnout možná půjde. Dobrých padesát minut, odhadovala to, než začne ta maminka křičet. Věděla, že i kdyby křičet nezačala, stejně se ona sama za tři čtvrtě hodiny vzbudí a půjde se na ni podívat. Stačilo se rozhodnout, a fungovalo to. Jen doma, to se jí z postele do světa nechtělo, ať se rozhodla nebo ne. A pak následoval zase ten nešťastný pozdní příchod.

Zaklonila se v křesle a zavřela oči. V ráji, říkaly o ní kolegyně, že si žije v ráji. Škoda, kdyby to tu maminku tak nebolelo, mohly být v tom ráji obě. Třeba teď s ní v duchu opravdu pije čaj, a navíc pořádný Pickwick. Se zelenou nálepkou a s tenkou, přesně ukrojenou půlkou kolečka citrónu.

Už tak tak usínala, když si všimla podivného zvuku. Jako kdyby někdo natahoval klíčkem staré pendlovky, ale strašně pomalu, nebo sypal písek sem a tam po plechu. Takový bzučivý, pravidelně se opakující zvuk. Vždycky to znělo blíž, a po chvilce zase dál. Zvláštní. Měla v uchu všechny zvuky nemocnice a dokázala včas rozeznat přes dvě patra vrzání bot přicházejícího pana primáře, jenže tohle tu ještě nebylo. Šlo to zezdola, odněkud z přízemí.

Marta otevřela oči, vstala a upravila si blůzu. Rozhodla se vydat se „na inspekci." Aby porodnice fungovala, musí se vědět o všem, křeslo nekřeslo. Vykoukla z kanceláře a vydala se okrouhlou chodbou ke schodišti. To vyplňovalo do výše celou honosnou halu se zdobeným stropem, takže když se vyklonila přes zábradlí, bylo vidět až do přízemí.

A tam to opravdu bylo. Čas od času se průzorem ve schodišti mihla postava, a pak zase s bzučením zmizela. Jediné, čeho si z té výšky dobře všimla, byly sytě černé vlasy, skoro lesklé, a jakýsi předmět, který ten člověk držel pod paží.

Sešla o dvě patra níž, poslední schody po špičkách, a vyhlédla škvírou mezi oběma křídly vysokých dveří se zabílenými skly. Konečně to viděla zblízka. Tak tohle tedy v porodnici ještě neměli.

Po hladkých dlaždicích vestibulu jezdil Afričan na kolečkových bruslích. Měl přivřené oči a našpulené rty, jakoby si tiše pískal. Byl neuvěřitelně tmavý, tak černého Afričana Marta ještě v životě neviděla. Takový ten typ, co žijí někde uprostřed Afriky, a zaručeně pravý. Na hlavě (aha, to byly ty leskle černé vlasy) měl malá oranžová sluchátka, a od nich vedl drát někam do kapsy. Asi tam má walkmana, a píská si podle toho. Asi podle toho jezdí, a ty brusle mu bzučí na celou porodnici. Jenže co tady chce?

V okamžiku, kdy ji to napadlo, Afričan jakoby zaslechl ve sluchátkách jinou melodii. Udělal ještě poslední rychlý krok, načež se zvolna a důstojně rozjel směrem ke dveřím, za kterými stála s okem přitisknutým ke škvíře. Jak je vysoký, říkala si, a takový rovný. Zastavil a bylo ticho. Marta tušila, že o ní nějak ví. Teď se však styděla ukázat, že byla schovaná, a že ho sledovala potají.

„Baltazar," pronesl jediné slovo, které zaznělo mramorovým vestibulem s mnohonásobnou ozvěnou, a neznatelně se uklonil směrem k ní.

Byla zvědava, co bude dál, ze svého úkrytu však přesto nevycházela. Když o ní ví, tak aťsi ji tu najde. Ten Afričan však (opět tak neznatelně, jak to jen dělá?) zavrtěl hlavou, dal ruce do kapes svých nádherných džínů (to koupil taky asi doma v té Africe?) na těch svých dlouhých nohou (rovněž nádherných, usoudila), a rozjel se opět kolem vestibulu.

Nebruslil, spíše tančil. Občas se dívala na krasobruslení, ale tohle bylo něco jiného. Byl v tom rytmus černé Afriky, a i když neslyšela melodii, mohla ji tušit: Vzdálené volání džungle, vznášející se v horkém vzduchu, pocit žízně a touha k pohybu, pronikající celým jejím tělem. Bruslemi přitom chrastil a přidupával, jakoby hrál na malé bubínky. Stále měl našpulenou pusu, ačkoli hvízdání nebylo slyšet, ani když minul těsně kolem jejích dveří.

Ne, nejsem asi žádná jepťule, napadlo ji, když sledovala jeho nohy. Mohla v té myšlence pokračovat, bylo to lákavé, zaujalo ji však cosi jiného: proč to ten černoch dělá? Nebo lépe – pro koho? Kdo je ten, komu je věnován tento nádherný tanec, pro koho tu bruslí? Zadívala se pozorněji na jeho tvář. On sám? Ne, nevypadalo to, že to dělá pro své potěšení. Jeho tvář, i když sotva znatelně, přece prozrazovala jakýsi záměr. Asi o ní ví, že by to dělal pro ni?

V tom okamžiku, kdy ji to napadlo, opět míjel kolem jejích dveří. Zvolnil, jemně přikývl, vyndal levou ruku z kapsy a ukázal na krabici, kterou měl pod pažím pravé ruky. Tu měl stále v kapse. Pak strčil do kapsy i levou ruku a vzdaloval se směrem k protějším zabíleným dveřím.

Krabice. Dlouhá bílá krabice, to bude asi jeho tajemství. Nese nějaký dárek. A protože také ona si v podvědomí dělala statistiku, jaké návštěvy přicházejí do porodnice, závěr jí vycházel jasný – v tom věku a při tomhle způsobu chování, ten Afričan tu má asi něco na svědomí. Spíš než něco, tak nějakou. Ještě přesněji nějakou maminku. A ona, sestra Marta, má právě službu. Tedy do toho, rozhodla se, nasadila nejpřísnější výraz, jaký uměla, rozevřela naráz obě křídla dveří a vstoupila do vestibulu. Teď nebyla žádná jepťule, ale přímo sama abatyše.

„Tatínku, kdo vás sem pustil?“ slyšela svůj hlas, jak se ostře rozléhá vestibulem. Afričan přijel k ní, tiše zastavil, zadíval se jí do tváře a smutně povzdechl. Sklopil oči, díval se na její bílé nemocniční boty, a jemným, trpělivým hlasem začal spisovnou češtinou:

„Nejsem tatínek. Baltazar, Kenja. Otec král, matka v domácnosti. Studuji národopis. Umění původních národů, zejména hudbu a tanec. Jsem tu služebně. Kvůli tady tomu," zabubnoval prsty po krabici, „a také, …“ odmlčel se, „a také kvůli vám," dodal rychle, vzhlédl – a usmál se na ni.

Baltazar měl krásné bílé zuby, jako vyřezané ze slonoviny, a měkký pohled. Takhle se nedívá provinilý tatínek, opravila svůj názor Marta.

„Ale raději bych vám to byl všechno řekl beze slov, pouhým tancem,“ pokračoval. „Teď je však řada na vás."

Usedl na schod, vyndal ruce z kapes, sundal si z hlavy sluchátka a začal oběma rukama tiše bubnovat na víko krabice, kterou si položil na klín.

„Na mně?“ divila se Marta a rozhlížela se kolem sebe, kdo jí poradí, co v téhle situaci říkají předpisy. Třeba na to chyběla na školení, nebo to zas bude jako s latinskými slovíčky pana primáře.

Baltazar však neodpovídal, pouze bubnoval o něco silněji. Tamtamy, napadlo ji. Něco jí vysílá tou jejich řečí. Musela to být krása, když se nad pralesem nesly tyhle rytmické zvuky, třásly se v horkém vzduchu a pronikaly až do hloubky člověka, až k jeho srdci. Možná, že od bití srdce signály tamtamů vzniky – prudkého, to se vyhlašovala válka, pomalého, to přišel hlad, křečovitého – to se někdo trápil. Zvláštní, říkala si, tohle ji přece nikdy nenapadá. Jako kdyby to bubnování myslelo za ni.

A nejen myslelo. Podívala se na své nohy a viděla, že pravá lehce podupává špičkou, jakoby už věděla, který úder tamtamu přijde, zatímco ona sama to ještě netuší. Baltazarovy prsty se míhaly nad krabicí a dopadaly na ni s velkou prudkostí, neobyčejně rychle, přesto však lehce. Obyčejná papírová krabice, a co s tím dokáže.

V té chvíli však Marta již tančila uprostřed vestibulu. Tančila neznámý černošský tanec, rychlý a strhující, který nikdy neznala jinak než svýma nohama a svým tělem, tančila celá, dokonale a přesně. Čas pro ni zmizel, už tu nebyla v pracovní době, ani to nebylo ve vestibulu, kam může každou chvíli někdo vejít, byla kdesi daleko na žhavém písku a tančila.

Jediná myšlenka jí však přece jen přišla, a byla to ta původní záhada, když uviděla Baltazara mezerou mezi dveřmi: Pro koho tančí? Pro sebe určitě ne, i když se už přestala stydět a bylo jí dobře, proč by to pro sebe dělala. Že by to bylo pro něj? Přiblížila se k němu několika krátkými kroky a pohlédla mu do tváře. Přikývl, a pak jakoby slabě zavrtěl hlavou. Ano, bylo to původně jakoby kvůli němu, ale pak už ne tak docela. Teď tu vlastně hráli oba, on bubnoval a ona tančila, oba trochu jeden pro druhého, ale hlavně pro cosi navíc. Pro to, co měli oba společného, a právě proto jí bylo teď tak dobře. Usmála se na něj, a on jí odpověděl několika prudkými údery palců do víka.

Rytmus se zrychloval a její nohy mu pravidelně a přesně odpovídaly, tak dokonale, že jakýkoli další pohyb navíc byl zbytečný. I myslet nebylo třeba, jen tančit. Bylo již téměř nemožné, aby se zrychlujícímu se rytmu dalo stačit. Baltazarovy ruce nespoutaně mlátily do krabice, ta však jakoby kouzlem zůstávala nepoškozena.

V okamžiku, kdy se zdálo, že již Marta musí upadnout, zvuk náhle utichl a rozhostilo se ticho. Černochův prst zůstal ve vzduchu, jako by již na krabici nedopadl, a pouze na ni ukazoval – tady. Tady to je.

Marta se rozhlédla kolem sebe, a připadalo jí, že přišla z jiného světa. Udělala několik kroků (jakoby i to ticho dokázalo její nohy vést) směrem k černochovi. Usedla k němu na schod a zdálo se jí, jakoby si spolu všechno řekli. Byl jí blízký, neuvěřitelně blízký, ale přitom od něj nic nechtěla. Naprosto nic, protože mu sama všechno dala. A on to věděl, a také nic neříkal. Stále však ukazoval prstem na krabici a čekal, až upoutá její pohled.

Trvalo jí to dlouho, a on pak jakoby pokračoval ve slovech, se kterými se na začátku představil:

„To, co jsme spolu dělali dosud, to bylo pro tebe, ale tohle je pro jinou. Jsem tu na služební cestě. Je to povinnost. Vážná věc. Leží tu Marie N.?"

„Ano, na devítce."

„Bez komplikací?"

„Měla jsem službu, vyšlo jí to zrovna na 25. prosince."

„Dobře, tohle jí předáš. Jsou tam tři menší krabice, dvě od kolegů a jedna ode mne. Nerozbaluj je, to nejsou dárky pro tebe, přinesly by ti neštěstí. Nelekni se, jedna krabice je těžká."

„A co s touhle prázdnou krabicí? Taková pěkná, tu přece nevyhodím."

„Ano. Tu si necháš na památku. Ta ti neštěstí nepřinese. Naopak. Až začneš zítra pochybovat, zda to všechno nebyl jen sen, uděláš takhle prsty po víku – tiše zabubnoval – a budeme zase spolu. Znáš už přece naši řeč."

„Ta je – od krále…" zašeptala Marta, a vzala krabici do ruky. U jednoho konce byla skutečně velmi těžká.

„Ještě minutu, a musíš k té dnešní mamince. Už ji to moc bolí. A pak půjdeš za Marií N. Musíš to stihnout do půlnoci. Teď se už na nic neptej. Budeme ještě chvíli spolu."

Seděli na studeném schodu, Afričan v modrých džínách a sestřička s krabicí na klíně, jakoby k sobě dávno patřili. Seděli a věděli to, ale jen tak náznakem, protože ani to nepotřebovali. Bylo to tak dobře.

Marta vstala, rozevřela zabílené dveře a vešla na schodiště. Udělala krok na první schod, pak se však otočila a ještě se naposledy podívala škvírou. Baltazar byl však již pryč. Jakoby uměl na těch bruslích lítat, říkala si. Stiskla pevněji krabici a vydala se vzhůru po schodech. Stejně jsem ale jepťule, říkala si. Mohla jsem ho aspoň pozvat na čaj. Na Pickwicka se dvěma kostkami a s citrónem. Mohla jsem… Aby zaplašila příval dohadů a přání, začala si zpívat:

„co ty černý, co ty vzadu

vystrkuješ na nás bradu.

My tři králové, jdeme k vám…“

Epilog

O dvanáct let později si přijel Zachariáš Pobuda (tehdy již profesor) do Stockholmu pro Nobelovu cenu za pokrok v astronomii. Jeho Unitární kosmologická teorie, útlá knížečka o třiceti stránkách, zcela převrátila dosavadní představy o vesmíru.

Cestou letadlem přemýšlel, co s odměnou. Sám si ji nenechá, sice to v podstatě vymyslel sám, jenže stejně nebyl první. Vždyť se to tam – vyhlédl z okénka letadla na noční jižní oblohu – vždyť se to u nich bere ve čtvrté třídě na pomocné škole! Prosebně se zadíval tím směrem. Teď mi, Kašpare, poraď, co s tím.

Na letišti se ho zmocnila letuška a táhla ho za rukáv kamsi do zasklené budky.

„Mr. Pobuda, máte tu urgentní telegram. Je to bez adresy odesilatele, nechápu, jak to sem mohlo dojít."

Zachariáš četl:

MOC SE OMLOUVAM.

SPLETL JSEM SE VE VYPOCTECH.

NEREKL JEM TI CELOU PRAVDU.

Z TE ASTRONOMIE JSEM TENKRAT PROPADL.

VSECHNY MOJE PREDPOKLADY SE POTVRDILY.

AZ NA TEN POSLEDNI.

BALTAZAR SI TOHO TAKY NEVSIML.

JOSEFA A MARII JSME SICE NASLI SPRAVNE.

ALE TO DETATKO MEL BYT SYN, A NE DCERA!

PATER JOSEF VCERA ZEMREL.

TY PENIZE ZA NOBELOVKU DAS MARII.

JED DO BELCIC NA FARU, CEKA TE.

TED BUDES DELAT JOSEFA TY.

MELICHAR TO SCHVALIL.

BUDES DOBRY TATINEK.

AHOJ KAMARADE.

KASPAR.

 „Ano, děkuji, to je skutečně na správné adrese," usmál se profesor Pobuda na letušku, pečlivě složil telegram a zastrčil si ho do kapsičky u košile.

„Tři králové, Josef a Marie, to už tu jednou bylo. Ale dcera, to je nový příběh! Třeba dá lidstvu víc než kluk. Teď jí bude dvanáct, až jí ukážeme hvězdárnu, třeba se jí ani domů chtít nebude. Stejně jako to bylo tenkrát v tom jeruzalémském chrámu,“ říkal si pro sebe a zase cítil tu radost, když „člověk přijde k sobě.“ Stane se z ní profesorka kosmologie? Proč ne. Možná, že tomu dneska lidé uvěří víc, než tenkrát zázrakům.

Uchopil kufr a vydal se pevným, lehkým krokem přes odbavovací halu směrem ke skleněným dveřím, za kterými viděl stát taxíky. Cestou si tiše pískal:

„…mají tvoje oči, Kristýnko…"