Everest

Petr Pavlík

 

Místo:

      Obchodní dům se sportovními potřebami.

 

Čas:

      Čtvrtek odpoledne.

 

Osoby:

1. Ramenáč, v přiléhavých kalhotách, s cyklistickou čepičkou na hlavě a v bílém tričku s velkým reklamním nápisem napříč.

2. Kořen, ve vytahaném dlouhém černém svetru a v odřených džínách.

(Pro ty, kteří trpí závratí nebo v horách jezdí raději lanovkou: Scénu lze přemístit kamkoli a osoby vyměnit – hory jsou tu jen jako kulisa. Ani absurdní nadsázky a podobenství si tu nečiní nárok na věcnou platnost. Jde tu jen o to, že dojít na vrchol je možné pro každého – a to ať v Himálaji, či na duchovní cestě.)

 

Ramenáč:  Ahoj, kamaráde, … tak jsem se doslechl, že i ty se zajímáš o horolezectví. Ty, a hory! Je to vůbec možné?

Kořen:  Ahoj.

Ramenáč:  To by do tebe člověk neřekl. Že i tebe to konečně zláká. Vždycky jsi od nás stál tak nějak stranou, nikdo do tebe moc neviděl. Poslechni, co ty si od toho vlastně slibuješ?

Kořen:  Hm.

Ramenáč:  To ty vlastně nejspíš ještě ani netušíš. Totiž, aby bylo jasno, my máme tradici. A přímo světového významu! Naše horolezecká škola, ta je nepřekonatelná. Stále výš. Metr po metru. Každý den znamená další pokrok. Není to fantastické?

Kořen:  Hm.

Ramenáč:  Protože my neustále posilujeme. V běhu, vsedě, vleže. Cokoli se hodí, naprosto cokoli. Zaťaté zuby, zaťaté pěsti. Makáme na své osobní kondici. Dřeme. Pot a slzy. A teprve když na to máme, tak lezeme. Nevěřil bys, jak už se těším. V neděli to přijde. A my opět zdoláme Říp.

Kořen:  Co prosím?

Ramenáč:  Horu Říp. Poprvé tam vystoupil roku 623 praotec Čech. První český horolezec! Tehdy ještě ovšem s početnou skupinou nosičů.

Představ si, Říp – plných čtyři sta šedesát metrů nad mořem! Dnes už ho ale zdoláme vlastní silou. Bez nosičů. Ti nejlepší z nás dokonce za čtyřicet minut. Bez kyslíku, rozumíš? Bez jediného hltu stlačeného kyslíku, a to za pouhých čtyřicet minut! A na vrcholu, tam zarazíme cepín s naší oddílovou vlajkou.

Kořen:  A pak? Nejspíš zase slezete dolů.

Ramenáč:  Samozřejmě. Jenže se slávou! A ta se bude každý týden opakovat a stále mohutnět! Chápeš ten pocit? My na to máme! Jen se podívej kolem sebe, no rozhlédni se. Třeba tady. (Ukáže do hlediště.) Kolik jich je. Kdo si na to troufne. Třeba vy, tam. Kdo se odhodlá udělat aspoň pár metrů do kopce. Ubožáci. Ba pravda, ještě je mnoho slabých. Jenže neboj se, i na ty myslíme. A nakonec, kamaráde, nakonec získáme i je. Jednou poleze každý. Nic neomlouvá, žádné výjimky. Každý uvěří. Každý pochopí to jediné a správné: vrchol. Jít a dojít. Jenže co ty? Nechceš půjčit stopky, abys mohl na Řípu změřit svůj osobní rekord?

Kořen:  Nějak ne. Ale jinak nic proti Řípu. Je to fajn hora.

Ramenáč:  No řekni, brání ti v tom něco?

Kořen:  Ani ne. Na podzim tam zraje spousta švestek. Jsou sladké a šťavnaté. Mají takový krásný jemný modrý povrch, když se ho dotkneš prstem, tak se to setře. A pod tím se blýská ta švestka. A voní šťávou a trochu stahuje jazyk. Říp, to je opravdu fajn hora. Je to nádhera.

Ramenáč:  Počkej, nepleť tam švestky, jde o to lezení. Čistá technika, jasný cíl. Přiznej, Kořene, tebe by to nebavilo?

Kořen:  Nevím.

Ramenáč:  Ale kdosi mi říkal, že přece jen lezeš.

Kořen:  Hm… (pauza). Od mládí.

Ramenáč:  Tak to ale musíš vědět, co to znamená posilovat. Každá škola má na to své metody. Při vší skromnosti: ta naše je samozřejmě ta nejlepší. Tak posiluješ, nebo ne?

Kořen:  Spíš až na místě. Pár výletů do okolí. Aklimatizace, ta se hodí.

Ramenáč:  A to je kde, to tvoje “na místě”?

Kořen:  No, jako… nějaká osmitisícovka.

Ramenáč:  Co, osmitisícovka?

Kořen:  Přece hora, co má přes osm tisíc metrů. Třeba Nanga Parbat. Nebo Makalu.

Ramenáč:  Co to pleteš? Tam přece nemůže člověk vylézt.

Kořen:  Jak to? Vylézt se dá dneska všude. Dokonce i na Everest, nejvyšší horu na světě. I tam.

Ramenáč:  To se ani neodvažuj vyslovit. To není v lidských silách. Tam nelze dojít během tohoto pozemského života. To prostě není člověku dáno!

Kořen:  Hm. “Není člověku dáno…” To nemáš ze sebe.

Ramenáč:  Kdyby to bylo člověku dáno, stálo by to v našem Průvodci. To je totiž jediná pravá Kniha. Té se musí věřit. Já mám dokonce vzácný výtisk. Vyšel ještě před válkou! Tam najdeš všecko. Kudy vede která pěšinka. Kdo kam kdy vystoupil. Všechno, a navíc perfektně vázané v kůži. Se zlatou ořízkou. Ale o Everestu, o tom ani zmínka. Proč? Přece Everest, tam byl jediný náš Mistr. Kdo jiný by se opovážil? To samozřejmě není v silách smrtelníka.

Kořen:  Předválečného Průvodce? Ale přece od té doby…

Ramenáč:  Od žádné doby. Tam jsou přece věčné pravdy! V tom našem Průvodci. V té naší Knize Knih. A když tam není Everest, tak tam taky nemá cenu lézt. Pokud ovšem nejsi Vyvolený.

Kořen:  Podívej, Ramenáči, to má asi na svědomí někdo, komu to samotnému nevyšlo. To se stává běžně, kdo tam chytí monzun. To pak opravdu nejde nic. Naprostá bezmoc. Den hrůzy. To se protrhne nebe a řádí to, mlátí to do stanu, všecko je zasypáno pod metry sněhu a je vůbec štěstí dostat se zpátky. Na vrcholový výstup, to se musíš dočkat jasné a čisté oblohy. Jinak tě to zmrazí a přibije k ledu, a ty se pak nehneš z místa. Ale jak se dočkáš bezvětří, tak to je veliký svátek, veliká milost. Pak přijde sama hora k až tobě.

Ramenáč:  Hele, jediný, kdo byl na Everestu, tak to byl zakladatel naší školy. Rozumíš. Ten a nikdo jiný! Náš Mistr. Byl k tomu vyvolen. A my, jeho žáci, my se mu chceme alespoň­ podobat. Už jsem říkal: denně trénujeme. Dáme do toho všech­no. Tak třeba já, teď mám v osobním plánu Říp za třicet šest minut. Přiznej, za kolik bys to udělal ty, kdyby ses obtěžoval lézt s námi?

Kořen:  Tak za hodinu. Musím být opatrný, tadyhle, na pravé koleno.

Ramenáč:  A jak potom můžeš vůbec tvrdit něco o Everestu? Ty?

Kořen:  Everest. Hm. Everest… Vždycky mě napadne „ever rest”, něco jako „stálé spočinutí“. Je to náhoda, pouhá shoda slov, ale vždycky jsem tam hledal právě tohle. Ale tvrdit o tom něco? … Nic… Nebo že tam byl strašný mráz. Šlo to až do kosti, úplně až dovnitř člověka. Nebylo kam se schovat… nikam. Vůbec nikam. Byl jasný den. A bylo daleko vidět, úžasně daleko. Vrcholy všech himálajských velehor zářily kdesi hluboko dole, a  za nimi pak další hřebeny a další a mezi nimi údolí s řekami… byl tam celý svět. Nechybělo tam nic. Nic ze světa a nic ze mne.

Ramenáč:  Aha, tak ty říkáš, že jsi viděl všecky vrcholy? Tak teď si tě ale vyzkouším. Teď tě dostanu. Co říkáš, nebylo to náhodou v neděli?

Kořen:  Taky. To byl třetí výstup. Tu neděli, to vůbec nefoukalo. Všude okolo bylo nebe. Jenom nebe. Do všech stran, nemělo to konec. Zářící, nezměrné nebe. A neuvěřitelné ticho, jako když stojíš sám v kostele. Stojíš a jsi tam.

Ramenáč:  Tak a mám tě. My totiž každou neděli lezeme na Říp. Pravidelně, v tom je ta síla. Nezapomněl jsi na to? A když říkáš, že jsi odtamtud viděl vrcholy všech hor, tak to jsi nás nutně musel vidět, jak všichni stojíme na Řípu, na samotném vrcholu a zarážíme tam cepín s naší oddílovou vlajkou!

Kořen:  A co ty, to jsi odtamtud, z Řípu, viděl na Everest?

Ramenáč:  Jistě že ne, jenže z té výšky, z té musí být přece vidět všechno. Z té nejvyšší hory na světě.

Kořen:  To… to vlastně máš pravdu. Fakticky tam není nic, co by ti překáželo ve výhledu, takže je nakonec vidět všechno. Jenže… kromě detailů. Hm. Tak je to. Detaily, ty se ztrácejí.

Ramenáč:  Tak moment! Náš oddíl, to přece není a nikdy nebyl žádný detail! My máme tradici. To bys nás nemohl přehlédnout. Přece jak tam stojíme. Na tom Řípu, s tím cepínem a s tou vlajkou. Dokonce bez kyslíku! Za pouhých čtyřicet minut!

Poslechni, tak mě teď napadlo, máš ty alespoň nějaký důkaz, že jsi na tom Everestu vůbec kdy byl?

Kořen:  Důkaz? Jaký důkaz?

Ramenáč:  No, dejme tomu vrcholový snímek. Nebo alespoň důvěryhodné svědectví další osoby. Víš přece, jak to chodí.

Kořen:  (Pokrčí rameny.) Mluvím pravdu. To ti musí stačit.

Ramenáč:  Takže nemáš. Nic nemáš! A kdo ti to pak má věřit?

Kořen:  Dostal jsem se tam sám. Dál už nebylo kam stoupat. Tam nahoře není potřeba žádný důkaz.

Ramenáč:  Ale tady ano! Tady dole! Musíš přece myslet na druhé, na ty obyčejné, pro ty je ten důkaz podstatný. Tak třeba zakladatel naší školy, náš Mistr, ten důkaz o svém vlastním (a jediném!) prvovýstupu podal, a to v podobě mnoha zázraků. Tak třeba dokázal slanit bez lana. Nebo procházel skrz ledovec. Tam a nazpátek. Představ si, že on dokázal nasytit celou expedici jediným balíčkem sušenek. A dokonce se mu podařilo přivolat vrtulník bez vysílačky. V mlze! Na dálku! Tomu já říkám důkazy.

Kořen:  Ještě jsi zapomněl přidat, jak rozmrazil jetiho. Samozřejmě rozbitým vařičem bez kapky benzínu, a ten jeti mu pak podal chlupatou ruku a děkoval mu tibetsky. A pak se objímali a plácali se po zádech, až jim slzy tekly, a chechtali se na celé kolo. Dejme tomu. Ale znáš někoho, kdo skutečně uvěřil těm jeho zázrakům? Tak, aby to po něm dokázal taky?

Ramenáč:  Vidíš, v tom byla ta tragédie. Ti, kdo by uvěřit měli, jako třeba ty, ti nikdy nevěřili a dodnes nevěří ničemu. Počkejte, jednou se budete všichni smažit v kráteru Fudži, když nebudete věřit našemu Průvodci. Tam už jich napadalo! A všichni jenom nevěřili. Jenom. A mají to.

Kořen:  Jistě. A ti, kteří uvěřili?

Ramenáč:  Právě. To bylo moc i na mně. Moc silné kafe. Protože ti, co byli tenkrát u toho – ti zase věřili až moc. Ti to spolkli i s chlupama.

Kořen:  To je normální. Co bys chtěl víc?

Ramenáč:  Normální! Podívej, kamaráde, nech si to pro sebe, ale mně to přijde líto. Neříkej to dál. Víš, dneska je to už těžké posoudit, ale tenkrát to byla jasně jejich vina, na to jsem horolezec a mám ruce a nohy, abych to v nich cítil.

Kořen:  Kdy tenkrát?

Ramenáč:  Když se to stalo.

Kořen:  Myslíš s tím vaším Mistrem?

Ramenáč:  Jak to … ty to víš, jak to doopravdy bylo?

Kořen:  Tak, tuším to. Rád bys to řekl, aby ses toho zbavil. To je normální. Člověk přece nemůže lézt na vrchol a vláčet s sebou ranec svědomí. Tak to tu vysyp, a máš to.

Ramenáč:  Žere mě to. Chápeš, on dělal zázraky, úžasné věci. V jednom kuse. Všichni ho zbožňovali. Byl absolutní jednička. Jenže nakonec to s ním dopadlo špatně. Byl to strašný den. On tam zůstal viset za roztažené ruce na dvou skobách. Visel tam a ostatní jen přihlíželi. Víš proč? Zvykli si, pohodlíčko. Spali si jak v peřince. Byl to přece Mistr. Už natolik spoléhali na jeho zázračné schopnosti, že ho vůbec přestali jistit.

Kořen: A to si toho sám nevšiml? Když byl ta jednička?

Ramenáč:  Na beton to věděl. Ve čtvrtek večer, před tím. U toho posledního táboráku. Jak se loučil se všemi a rozdával jim svoje konzervy. A taky tu poslední láhev s vínem. Prý jednou, na zapití prvovýstupu. Říkal “na mou památku”. Ale oni to nebrali vážně.

Kořen: Jak to? Vždyť si ho vážili. A měli ho rádi.

Ramenáč:  Právě. Nechápu to. Musel to být strašný pohled, jak tam pak visel, každou ruku na jedné skobě, hlavu svěšenou, nohy natažené, a oni tam stáli dole bezmocní. A přitom stačilo předtím držet lano. Jenom to. A když se jim ho konečně podařilo snést do tábora, tak to už nejevil známky života. Tak to bylo.

Pak ještě nějakou dobu lezl, asi čtyřicet dní, ale už to nikdy nebyl on. A tak když se nevracel ze svého posledního sólového výstupu – to bylo právě na Everest – tak nikoho ani nenapadlo, aby ho šli hledat. Stačila jim pouhá sláva z jeho jména. Ale On, ten opravdový mistr, ten se jim ztratil. Navždycky.

Kořen:  To se dalo čekat. A ty myslíš, že to tenkrát byla z jejich strany pouhá nepozornost nebo dokonce hrubá nedbalost?

Ramenáč:  To je dneska těžké posoudit, ale jejich vina to byla, to každopádně, ať už to sváděli, na koho chtěli, oni to prostě zaspali. Dvanáct viníků! Žili si jak ve snu a nechali se vodit za ruku. Neměl bych říkat jména… ale byl to Peter Simon, ano, ten, kdo měl tenkrát držet to lano, a kdo to pak všechno třikrát popřel! Vidíš, a přesto ho nechali vést další výpravy. Kdo by to předtím čekal! Určitě ho znáš, bývá často na prvních stránkách, s tou svojí bílou kapucí. Původem obyčejný rybář, až z Aljašky, jenže dneska vlastní obrovskou ovčí farmu. Pasení ve velkém. Mechanizace. Každá ovce řízená vysílačkou z jediného centra. A všichni mu věří a on si vede další a další expedice. Jako by se to nebylo stalo! Prostě na to nemají lepšího, není z koho vybírat…

Kořen:  To vypadá, jako kdyby s tím už nic nešlo.

Ramenáč:  To zase ne! Jak ti pořád opakuji: Trénink. Forma. Kondice. Dřít, rozumíš, dřít. Jak mezek, v jednom kuse. Tohle ti nikdo nesebere. Na tom to jednou uděláme.

(Udělá pár kliků a v půlce se zarazí.)

Nebudeš mi věřit, ale slyšel jsem to. Tajné poselství. Už ko­likrát, večer u ohně. Šeptá se to. Že On se jednou vrátí. A my jediní budeme připraveni. My, kteří jsme to nevzdali!

Kořene, vrátí se! Dovedeš si to představit? Náš Mistr! On se nám vrátí!

Kořen:  Kéž by, přál bych vám to. A ty, Ramenáči, kdybys ho náhodou potkal, poznal bys ho?

Ramenáč:  Určitě. Na sto procent. Na beton.

Kořen:  Vážně? Myslím, kdyby tady stál, třeba jako teď já před tebou, podívej, takhle, normální živý člověk, a ty sis na něho mohl sáhnout, docela obyčejně natáhnout ruku, a přesvědčit se. A on by řekl jakoby nic: “Stál jsem na Everestu”. Kliďánko česky, a takhle by mrkl okem.

Ramenáč:  Počkej, počkej – nehraj si tu na Mistra. Zrovna ty, co nečteš Průvodce! Co si to tu dovoluješ? Náš Mistr! Nikdy jsem ho sice na vlastní oči nespatřil, ale musel to být Někdo s velkým N. To se nedá splést. To je vyloučené.

Kořen:  Hm… Jak ti to jen ukázat… (Zamyslí se.) Víš, jak jsi říkal, myslet na druhé, na tom opravdu něco je. Tak co kdyby třeba někdo myslel na tebe: Ty, jako Ramenáč, ty bys potřeboval ten důkaz?

Ramenáč:  Samozřejmě.

Kořen:  Ale vždyť jsi přece horolezec!

Ramenáč:  No právě proto.

Kořen: Právě proto? PRÁVĚ PROTO bys měl na ten Everest vylézt sám, TY a nikdo jiný, to by byl pro tebe ten nejlepší důkaz. Pro začátek, co bys takhle říkal chytit se nějaké větší expedice? Dole jim trochu pomoci s taháním materiálu – kondici na to máš, to je vidět – a pak už se nikoho moc neptat. Hlavně ne pod vrcholem.

Ramenáč:  To myslíš jako… na vlastní pěst?

Kořen:  Proč ne. Je a není to jen tvoje pěst. Prostě jen jdeš a jdeš. Nejdřív myslíš na to, že ty vylezeš na Everest. Potom už myslíš jenom na ten Everest, a to, že tam lezeš ty, to je samozřejmost, to by ti překáželo na to myslet. A nakonec, tam nahoře, tam už tě ani sama hora nezajímá, tam je ti úplně jedno, která hora to je, soustředíš se jen na jedno: vrchol. Nevíš vůbec o ničem, jenom o tom, že je tam třeba dojít za každou cenu. Ubývá ti kyslíku, a proto jakákoli myšlenka, jakákoli pochybnost, to by pro tebe znamenalo ztrátu vůle. Nedošel bys. Máš přesně jen na to, dojít na vrchol, ani kapku navíc. A najednou to přijde, a ty tam stojíš. Ani se nedivíš. Prostě to muselo přijít. Everest, konečná stanice. Cíl.

Ramenáč:  Neblázni. Možná až udělám Říp za dvacet minut, tak se teprve pokusím o něco pořádného.

Kořen:  O Milešovku? Osm set třicet metrů! O plných tři sta sedmdesát metrů výš než Říp! Prvovýstup povedeš nejspíš jižním hřebenem. Ten je prý mírnější, to budeš moci využít rozběh už z dálky. Ale na podzim tam padají laviny, spousta ořechů, tak si nezapomeň vzít helmu. A pěkně si ji narazit do čela, až to začne bubnovat o ten plech.

Ramenáč:  Počkej. Nedělej si zbytečnou legraci. Ono to není všechno tak naivní, jak se ti zdá. Vůbec ne. Musím se ti totiž k něčemu přiznat. Ale nevykecáš to, slib mi to!

Kořen:  To je to takové tajemství?

Ramenáč:  Je. Možná, že pro tebe to nic neznamená, jenže pro kamarády z oddílu ano. Pro ty určitě. Já se dostal na Gerlach. Tajně, rozumíš. Na Gerlach v Tatrách. Dva tisíce šest set! Tohle se oni nesmí dozvědět. V žádném případě.

Kořen:  Ty jsi tam byl sám? A nikomu jsi nic neřekl?

Ramenáč:  Jinak to nešlo. Strašně by mi záviděli. Pro ně je ten Říp děsná výška. A jsou to fajn kluci, ohromná parta, tu nemohu rozbít. A navíc to nebyl žádný slavný výstup. Vytáhl mě tam jeden penzista, bývalý horský vůdce. On mě tam vedl jako nemluvně.

Kořen:  A za kolik minut by ten vyběhl na Říp?

Ramenáč:  Neblbni. Říkal jsem, nedělej si zbytečnou legraci. Ten děda tak tak mohl a dolů jsem mu dokonce nesl batoh. Ono mu to přišlo líto, říkal, že je to poprvé v životě, co mu klient musí pomáhat. Ale ta hora, s tou si rozuměl, tam byl doma. V tom to bylo. Byl by se na ten vrchol snad i doplazil, i kdyby už vůbec nemohl. Jako kdyby ho tam táhl nějaký magnet, vlastní silou. Ta hora šla za něho, ona věděla, že ten děda už nemá sílu. Věříš tomu?

Kořen:  Jistě. Vždyť tu horu miloval. Vlastně… teď mě napadlo … kolik je vás v oddílu?

Ramenáč:  Dvanáct, samozřejmě, to už je tradice.

Kořen:  Tušil jsem. Přesně jako apoštolů. Nějak se celá ta historie opakuje, pořád dokolečka. Dokud to i ten poslední nepochopí. (Odmlčí se.)

Podívej – zkus to snést ­– (povzdechne si) celá ta tvoje horolezecká škola, vždyť to je až ne­uvěři­tel­ná shoda náhod. Dva tisíce let po Kristu a vy necháte ukřižovat svého Mistra. Pardon, jenom jste ho zapomněli jistit na laně. Ten večer před tím už to ale tušil. A loučil se. A říkal “na mou památku”. Nic ti to nepřipomíná? Potom ten Peter Simon, co má teď tu ovčí farmu a vede nové expedice. “Pas beránky mé!” Nic? Pořád ty samé situace.

Vy svého Mistra následujete, máte ho strašně rádi, ale kdyby se vám opravdu ukázal, tak ho ZASE NECHÁTE VISET! Dneska jako tenkrát! Čtyřicet dní, říkal jsi, celých čtyřicet dní ho pak ještě viděli, ale jakoby to už nebyl on. Nikdo mu neřekl: “Kamaráde, radši bych tam na té hoře zůstal viset místo tebe, než tu teď stát v hanbě.” A pak už ani to ne, pak už jste z něho znali jen to jméno, a i to ještě stačilo na pozdější slavnou horolezeckou školu. Myslíš, že je důležitější než on sám?

A kam jste to dopracovali dneska? Čtete si jen svého Průvodce a věříte mu do posledního slova, dokonce i tomu, co tam ani není. Jako modlitbu máte posilování a v neděli místo do kostela běháte společně na Říp. Ta obrovská víra. Co ta by mohla přinést! Ta neuvěřitelná naděje, a přitom si rukou zakrýváte oči, co kdyby se náhodou splnila už zítra.

Ramenáč:  Děláme, co umíme. Toho se prostě nedá nechat. Je to horší než prokletí nebo droga nebo stesk po ztraceném domově. Proč se leze na hory? Protože jsou tady!

Kořen:  Zaplať Pán Bůh za to. Protože tahle láska, to je motor, který vás tam jednou dostrká, dotluče, domlátí nebo snad i dokope! A toho by si na vás měl každý vážit, moc vážit. Té víry, té naděje, té lásky, té zoufalé touhy dojít na vrchol. Jenže ne na nějaký Říp, ale na ten vůbec nejvyšší vrchol! Tam!

Dřeli jste. Obětovali jste kdeco. A najednou už máte na to, zdolat velehory, i když si ještě hrajete na nedělní výlet mateřské školky – a všichni už to moc dobře víte. Jeden jako druhý. Všichni. (Odmlčí se.)

Promiň, nechtěl jsem tě urazit. Ale víš, nemohu se zbavit dojmu, že kdybych se těch tvých zbylých jedenácti kamarádů po straně zeptal, tak budou mít taky své tajemství. Dokonce každý z nich. Našly by se mezi nimi určitě alespoň dva Gerlachy, nějaká ta severní stěna Eigeru a možná i dobře utajená Jungfrau.

Ramenáč:  Ty myslíš…?

Kořen:  Právě to. Říkal jsi, jací jste dobří kamarádi. A nikdo přece nezahanbí ostatní. Ale stejně někde byl. BYL TAM! To by byl jinak samozřejmě konec s vašimi společnými výstupy na Říp.

Ramenáč:  Vidíš. Konečně to chápeš. Ale trvalo ti to. Právě tohle, to si vzít nenecháme! Dovedeš si vůbec představit tu radost, s jakou my běžíme? To nadšení? Jaképak velehory, tohle je odmalička naše hora, na té jsme vyrostli a tu máme rádi.

Kořen:  Samozřejmě. Děláte dobrou práci. Masový sport. A máš taky jedenáct skvělých kamarádů. Když si je představím všechny najednou na Everestu… S tím rozběhem…

Ramenáč:  Na jakém Everestu? Tam přece vystoupil pouze zakladatel naší školy. Ten jediný a nikdo jiný …

Kořen:  Jistě, jistě. Ale kdyby to přece někdo z tvého oddílu zkusil. Aspoň jeden. Tak jim vyřiď: Na vrcholku se neutíká. Tam je hlavní jenom být.

Ramenáč:  Jak … neutíká?

Kořen:  Není kam. Ani se už neposiluje, ani se netrénuje – přece na co, když jsi tam!

Ramenáč:  Jenže tuhle neděli přece …

Kořen:  Ty a tvůj oddíl lezete na Říp. Zatím za čtyřicet minut. Nakonec… S tou svou hodinou jsem to přehnal. Kdybych si to koleno trochu zavázal, udělal bych to možná za slabých padesát minut.

Ramenáč:  Ty bys vážně taky… ? Ty… ?

Kořen:  Hm, taky. Proč ne.

Ramenáč:  Ale říkal jsi něco o těch osmitisícovkách…

Kořen:  Víš co, zapomeneme teď na ně. Je to přece jen drahý podnik. Neuvědomil jsem si, že na to každý nemá.

Ramenáč:  A vezmeš si s sebou cepín a mačky a péřovou bundu a taky krosnu …?

Kořen:  Jo. A v ní čtyřicet kilo zásob, lano a skoby.

Ramenáč:  Tak vážně, v osm pod Řípem?

Kořen:  V půl deváté, to stačí.

Ramenáč:  A promiň, mně to nedá, proč vlastně? Přece jak jsi říkal, ty tvoje osmitisícovky…

Kořen:  Říp, to je tvoje hora. Ty se na ni přece těšíš. Přijde tam celý tvůj oddíl. A navíc… ona je to fajn hora.

Ramenáč:  Že jo? Vždyť to bylo jasné už od začátku.

Kořen:  Tak v neděli.

Ramenáč:  V půl deváté.

…

(Oba chvíli stojí a nevědí, jak se rozloučit.)

…

Kořen:  (Zvolna pokračuje.) Ramenáči, teď mě napadlo… Třináctý a navíc cizí, nebude vám to vadit? Třináctka přece přináší odjakživa smůlu.

Ramenáč:  Ale vůbec ne. Proč by to vadilo. Když to spočítám: Tak tři jsou teď na vojně. Jeden mívá noční, toho taky nepočítej.

Kořen:  Ale ti ostatní, ti přijdou určitě.

Ramenáč:  Slíbit to nemohu. Ještě čtyři další, ti jsou teď na dlouhodobém kursu.

Kořen:  On se teď pořádá nějaký kurs? Stojí aspoň za to?

Ramenáč:  No, pssst (dá si prst na pusu) … on je to kurs arabštiny. Expedice slibují v ceně, spousta adrenalínu.

Kořen:  Aha. Konkurence. Tam už musí číst jiného průvodce. (povzdechne si) Takže kromě tebe už zbývají jenom tři? To by nakonec stačilo.

Ramenáč:  Z těch zbylých tří, tak dva jsou ženatí a jeden staví chalupu. Už dlouho se v oddílu neukázali.

Kořen:  Takže?

Ramenáč:  Takže se vlastně sejdeme jenom my dva.

Kořen:  To tedy přijdeš sám… A to jsi dělal všechno jenom kvůli nim! A oni tě v tom nakonec nechají. Klobouk dolů. To jsi opravdu kamarád.

Ramenáč:  Houby kamarád… přece tradice. Když se něco začne. Když lezu, tak lezu. Máme Průvodce, Knihu knih. A Mistra, Zakladatele.

Kořen:  Dobře, nic jsem neřekl. Tak dejme tomu, že tam dorazíme v deset. Tam na ten Říp. S těmi batohy. Na nohou mačky a v ruce cepín.

Ramenáč:  V tom vedru. Čtyři sta šedesát metrů nad mořem.

Kořen:  A každý čtyřicet kilo zásob.

Ramenáč:  Hlavně, že bez umělého kyslíku… (Dřepne si na bobek a podepře si bradu.)

Kořene, neměl ses mě raději ptát. Takhle se nikdy nedopočítáme. Místo třinácti dva, to není ono. A navíc mě to nějak přestává bavit. Teď, tady jak dřepím, tak mám dojem, jako bych v tu neděli na tom Řípu už vlastně byl. Jako bych to měl už za sebou. Ale co pak? V té bundě a s těmi zásobami, co potom?

Kořen:  Přece ten radostný pocit. Sám jsi to tvrdil.

Ramenáč:  Radostný pocit! Vždyť bych se za něj styděl! A ty sám bys mi to taky nevěřil.

Kořen:  To se ví, že nevěřil. Protože už je ti naprosto jasné, že máš na víc. Už dlouho. A že tomu neutečeš. Že už nestrčíš hlavu do písku. Dokonce ani do tak velké hromady, jako je Říp.

Ramenáč:  A co tedy dál?

Kořen:  Everest.

Ramenáč:  Hned po Řípu?

Kořen:  Život je přece krátký. Tak to riskni, dokud jsi ve formě.

Ramenáč:  Ale přece jediný zakladatel naší školy…

Kořen:  Aha, už zase… Na, vezmi si tu obálku.

Ramenáč:  Kátmandú… to je zájezd? Příští týden? Jak jsi mohl vědět, že já…?

Kořen:  Takový malý zázrak. Na počkání. Říkal jsi pořád, že jsou potřeba ty důkazy.

Ramenáč:  Ty snad umíš dělat…

Kořen:  Zázraky? To by se ti hodilo… (směje se.) Bohužel ne. Měl jsem jet původně já.  Jenom se tam zase podívat do základního tábora. Dal mi to jeden Švýcar. Má v Lungern malou továrnu na batohy, moc hodný člověk. Jenže… to koleno se stejně hlásilo už minule. Jak jsme se teď bavili, tak jsem si to uvědomil. Ty máš teď určitě lepší formu. Tak jsi na řadě.

Ramenáč:  (Obrací v ruce obálku.) To bych tam jel já sám?

Kořen:  Víš teď snad o někom lepším?

Ramenáč:  Přece… kdyby On se vrátil.

Kořen:  Najdeš ho tam. On se vracet nemusí. Vrátíš se ty.

Ramenáč:  Kam?

Kořen:  Tam, kde ty jsi doma. Na tvůj Everest.

Ramenáč:  Hm.

Kořen:  Hm.   ( … dlouho je trapné ticho.)

Ramenáč:  To nepůjde. To by ode mě nebylo fair.

Kořen:  Co zas, Ramenáči? Chybí ti to snad v Průvodci?

Ramenáč:  Ale ne. Fakt by to asi nebylo fair. Ale to bych se musel ještě jednou přiznat. Do třetice. A to se mi zatraceně nechce.

Kořen:  Tak mi tu obálku zase vrať. Nikdo tě nenutil.

Ramenáč:  Počkej, takový srab zase nejsem. Žádný hrdina, to ne, ale nikdy jsem necouvl. Třeba to pochopíš. Jako ten malér, jak jsme nejistili Mistra. A pak ten Gerlach, s tím penzistou. To jsi mě chápal. V obojím. To je divné, pomalu ti začínám věřit. A to ani nečteš Průvodce. Ale říkal jsem, do třetice. Tak ti to povím. Bylo to v noci. Z čínské strany.

Kořen:  Co…? Co bylo v jaké noci?

Ramenáč:  Tma jako v pytli. Jinak nádherně jasno. Hvězdy svítily jako lampičky, spousty, miliony hvězd, i ty nejmenší, strašně jasně, odněkud z vesmíru, z děsné dálky, a všecky tam svítily jenom pro mě. Byl jsem tam sám. Nádherná noc. Byla tma, laskavá a milosrdná. A sníh úplně tvrdý, fantastické stupy, šlo se jako po schodech. Úplně samo. Jako kdyby to předtím někdo prošel. A taky právě pro mě. Nádherná noc. To se nedá zapomenout.

Kořen:  Říkal jsi z čínské strany?

Ramenáč:  Jo. Z Tibetu. Tvrdili to – že severní strana je mírnější. Mně je to blbý říkat. Nejsem hrdina. To ne. Ale zkusil jsem to. Před chvílí jsi to řekl… Že je život krátký. Zatraceně krátký. Pořád číst jen Průvodce… Předválečné vydání. V kůži! Tak mi ruply nervy. Že bych to zkusil aspoň z té Číny. Aspoň se pod tu horu podívat. Udělat pár kroků k vrcho­lu. Ta hora je přece svatá. Čomoloungma. Bohyně Matka Země. Matka… Maminka! Aspoň se jí dotknout. Pohladit ji. Těmahle rukama.

A tak jsem se protáhl do Tibetu. Jenže tam hlídali čínští vojáci. Mají dlouhé dalekohledy. A střílejí zatraceně přesně.

Kořen:  Tak netvrď, že nejsi žádný hrdina. Už jenom tohle je pěkný kousek, pomalu do filmu.

Ramenáč:  Houby. Bylo to všechno v noci. Jinak celý den v záhrabu, jako polární liška. Každý den. Připadal jsem si jako slepec, jenže místo bílé hole jsem držel v ruce cepín. Ale šel jsem. Pořád nahoru. Každou noc jeden Říp. Jako ten mezek. Ale šel. A pak už jen lezl. Metry po břiše a šmátral rukama. Všude tma. Pak už jsem jen brečel a myslel na maminku, aby mě tu nenechala chcípnout. Ale to posilování se zatraceně hodilo, jinak bych tu dneska nestál. A pořád jsem šel. Pořád nahoru.

Kořen:  Na Everest? Tak ty jsi šel Severní cestou? V kolikátém roce? To mohl být dokonce prvovýstup!

Ramenáč:  Na žádný Everest! Tam se dostal jenom náš Mistr!

Kořen:  Dobře, promiň. Na žádný Everest. Tak aspoň řekni, kam až jsi došel.

Ramenáč:  Já to přežil. Nezabili mě. Ta tma mě zachránila. Byla to úžasná noc. Ta poslední. Ty hvězdy. Zkus si to představit: hvězdné nebe ­– nad tebou, za tebou, vedle tebe, a dokonce… dokonce až pod obzorem! Na všech stranách! Ta velebnost a to ticho, nic víc než tma a hvězdy.

Kořen:  Ty říkáš, hvězdy až pod obzorem? A na všech stranách? A že jsi šel Severní cestou? Ramenáči, vždyť je to jasné! Kamaráde!

Ramenáč:  Co by bylo jasné! Nikdy jsem neměl a taky už nebudu mít žádný důkaz. V té tmě! Co když to byl nějaký vedlejší vrchol? Přece na Everest…

Kořen:  … se dostal jen tvůj Mistr. To už jsi říkal. Vlastně… možná, že máš pravdu. Jenže ji vidíme každý jinak. Ale teď jde o ty tvoje poslední kroky. Z té severní strany.

Ramenáč:  Co zas? Chceš si zase dělat legraci? Z čeho? Z našeho Průvodce? Nebo dokonce z mého Mistra? Tak já to sbalím. To okamžitě. Tak čau.

Kořen:  Počkej, vydrž ještě pár vteřin. Teď přijde to hlavní. Ty poslední kroky. Tvoje kroky. Ze severní strany. Je tam takový zářez – asi pět metrů – a potom tři skalnaté ostruhy, takové věžičky. Ta prostřední je menší, jako nalomená.

Ramenáč:  Jo. Taková fajfka. Drobí se to v ruce. A pak už není kam dál stoupat. Jenom ty hvězdy…

Kořen:  Tvoje hvězdy. A moje oblaka a slunce a hřebeny…

Ramenáč:  Everest! Tak my jsme tam stáli… Oba… Každý jindy, každý ze své strany… Ale bylo to ono. BYLO TO ONO!

Kořen:  Tak už tomu konečně věříš?

Ramenáč:  Ale nějak jinak. Tenkrát, to jsem o tom ještě nepochyboval. Tam jsem byl král. Tenkrát, tam na tom vrcholu­. To až potom… To až když jsme zase lezli na ten Říp… Tam už se tomu věřit nedalo! Že to tenkrát opravdu bylo ono! To až teď…

Kořene, to máme dneska skvělý den! Připadám si, že mám v sobě zameteno jako ve svátek. Takový generální úklid. To se teď poleze! To musíme spolu zopakovat, ne? Jenže ten zájezd, co jsi mi dal, ten je pro jednoho… A zázraky vážně neumím ani já …

Kořen:  Na Everest?  To tě čeká až příští týden. Teď je přece na řadě ta neděle. Teď už to zase půjde. Tak v půl deváté.

Ramenáč:  No jo vlastně, já to cítím, Kořene, v rukách a v nohách, teď už to zase půjde! Slavnostní výstup na Říp! A to jako… v teniskách?

Kořen:  Ani nápad! Pěkně péřovku a mačky a dva cepíny, do každé ruky jeden, na tvrdé lezení po ledu.

Ramenáč:  To bude něco! A krosnu a v ní čtyřicet kilo konzerv a smím si přibalit vysílačku?

Kořen:  Dejme tomu. Ale jen když mi dovolíš, abych si přibalil jeden kus Průvodce. Mám sice jenom školní vydání, v odřených kartonových deskách. Zato má velká písmena, snadno se to čte.

Ramenáč:  Aha, Průvodce, no jo. A všechno si tam předem podtrhni! Červenou tužkou. Vidíš… mám dojem, že když ještě zavolám kamarádům…

Kořen:  Tak to uhádnou z tvého hlasu. Nebudou vědět co, ale přijdou. Všech jedenáct. Tuší to… Nikdy to nepřiznají. Ale zase polezou! Určitě to bývala dobrá parta.

Ramenáč:  A zase bude!

Kořen:  Ona ta třináctka je vlastně parádní číslo.

Ramenáč:  Jaká třináctka? Nás lezlo odjakživa dvanáct. Říkal jsi přece, jako těch apoštolů.

Kořen:  Taky skvělá parta. Hlavně s tím třináctým, co o něj přišli. Jenže… nakonec i takový by se našel.

Ramenáč:  No ne… Ty bys to vzal? Žádné další sólo? Že ty jsi nakonec přece jen ten …

Kořen:  Ramenáči, zůstaň ještě chvíli na tom vrcho­lu. Nemusíš hned dolů. Zkus se rozhlídnout. Cožpak jsi ty kamarády vždycky nevedl? Věřili ti. Máš perfektní formu. A byl jsi TAM potmě a za týden se ti to ukáže i za světla! Kde by našli lepšího? A taky to moje koleno… Až tam zase začne píchat, uvařím vám dole v táboře čaj. Litry čaje a pořádně horkého! K tomu báječné sušenky. A nech všem hádat, na čí to bude památku …

Ramenáč:  Tak… tě vítám mezi námi, teď už třinácti, no a… jdeme do toho. JDEME DO TOHO! Hory jsou tu dál…

Kořen:  Tak jo. V půl deváté pod Řípem.

Ramenáč:  Tak ahoj.

Kořen:  Tak ahoj, kamaráde.