TAJEMSTVÍ OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO

Petr Pavlík

 „Zen je jako noční rychlík: Přežene se tmou, aniž bys někoho vevnitř rozpoznal. Zbydou z něj v dálce jen červené lampy na posledním vagónu.“

Když někdo vystoupil toho srpnového večera roku 1988 na kopec na levém břehu Ohře blízko Kynšperka, možná, že zahlédl hořet malý oheň v mělké rokli po opuštěném povrchovém dole. Bylo to odepsané místo, které se hojilo vlastní silou – nejdřív břízy a ostružiny, pak trsy tvrdé trávy a nakonec hustý porost rostlin, které se spokojí s málem: stačí jim, když je nechají být.

U ohně seděli dva trempové. Jeden přikládal malé kousky dřeva, které posbíral na dně rokle, zatímco druhý si při svíčce cosi zapisoval do ohmataného zápisníku. Oba s ničím nepospíchali. Bylo vidět, že u toho ohně sedávají často a že co nebude dnes, bude třeba příště, nebo vůbec ne. Ten, co psal, sledoval koutkem oka plamen svíčky. Když se pohnuly koruny stromů a do rokle proniklo trochu vánku, oddálil svíčku od zápisníku, zadíval se do ohně a zpravidla ho něco napadlo. Pak zas sklonil hlavu a psal dál.

Po nějaké chvíli si začal mnout oči, schoval zápisník, zhasl svíčku a posunul se blíž k ohni. Druhý si mezitím připravil hraničku zásobního dříví, o tu se teď opřel a zeptal se:

„Tak co, Karle, hnulo se to?"

„Víš, Roberte, je to běh na dlouhou trať. Dávám to dohromady jako křížovku. Vždycky kousek napíšu, podívám se, co to udělalo, a ono se to kousek posune."

„Měl jsem podobný pocit, jak jsem přikládal do ohně,“ poznamenal Robert. „Také vždycky kousek dřeva, plameny si najdou cestu a čekají na další přiložení. Zato támhlety rudé uhlíky, ty už jenom žhnou, ať přikládáš nebo ne."

Postrkoval přitom nedohořelé klacíky do středu ohniště, aby ke každému mohly plameny ze všech stran. Oheň se zase rozhořel. Plameny ozářily skupinu nízkých bříz, jejichž kmeny se rozsvítily jako bílé sloupy v tmavé rokli.

 „A do čeho ses to vlastně, Karle, pustil?“

„Je to příběh… jednoho člověka. Budu mu říkat obchodní cestující, i když jím tak moc nebyl, nikdy na ničem nevydělal. Na duchovního byl zase příliš světský, na pojišťováka poctivý a na agenta nápadný. Co vůbec uměl? Nabízel jakási semena – v tom se všichni svědkové shodují. Říkal jim semena Zlaté květiny.

„To začíná nějak záhadně.“

„Ano, záhadně. Nikdo z těch svědků neřekl, odkud ten člověk byl, a nenašli se dva, aby se shodli na tom, jak vlastně vypadal.  Všichni jen říkali, že jezdil vždycky vlakem. První, kdo mi o něm vyprávěl, byl zástupce jedné velké zahradnické firmy, dneska už na penzi. Budu mu říkat zahradník. Ten obchodní cestující ho tenkrát oslovil:

„Vidím, pane, že je ve vás velikost. Vy byste si asi rozuměl s květinami, co říkáte?“

„Samozřejmě, dělám v tom celý život.“

„A slyšel jste někdy o zlaté květině?“

„Myslíte žluté chryzantémy?“

„Kdepak, něco mnohem vzácnějšího. Uspokojila vás někdy vaše práce opravdu hluboce?“

„Přiznám se vám, že nikdy úplně. A to jsem do toho dal všecko. Často jsem musel riskovat. Pořád čekám na nějaký opravdu cenný druh.“

„Nabízím vám deset vagónů semen Zlaté květiny,“ řekl s úsměvem obchodní cestující a napsal na malý papírek dva čínské znaky a vedle cenu.

Zahradník zbledl:  „Ale to nás zruinuje, to je vyloučené!“

„Lituji, přišel jste o první šanci. Tak další:  Nabízím vám jediné semeno Zlaté květiny.“

„Děkuji moc, to je od vás laskavé, a kolik mě to bude stát?“

„Zaplatíte za to jediné semeno stejně jako za těch deset vagónů, řekl obchodní cestující a lehce se uklonil.

„Ale to je vyloučené, co když mi to jediné semeno zajde!“ zděsil se zahradník.

Zhroutil se na lavičku v nádražní čekárně a zabořil hlavu do dlaní. Zmocnila se ho nejprve hluboká tesknota a potom zvláštní, mírný, nepopsatelný klid. Připadalo mu, jakoby jeho vlak dojel do cílové stanice a už nikdy dál nemusel. Bylo mu tak zvláštně dobře… Muselo to trvat hodně dlouho, protože když se narovnal a rozhlédl, obchodní cestující byl pryč.

„Riskovat je jedna věc a důvěra je druhá věc. A při takových pravidlech se obchodovat nedá," stěžoval si pak smutně ten zahradník," pokračoval Karel.

„Vyptával se pak lidí po nádražích, jestli toho obchodního cestujícího nepotkali, až narazil na jakéhosi romského dělníka. Ten seděl na lavičce vedle výdejny jízdenek, díval se na své tmavé mozolnaté ruce se špinavými nehty, vyčuhující ze zářivě bleděmodrého saka se zlatými knoflíky, a byl zrovna sdílný, jakoby se chtěl s něčím svěřit. Mluvil rychle a tiše, a co bylo zarážející, vyjadřoval se spisovně:

„Pane, s tím obchodním cestujícím, to byla otázka několika minut. Měl jsem to. Nebylo nejmenší pochyby, že bych o to mohl někdy přijít. To nejvzácnější, co jsem si kdy dokázal představit, a snad ani to ne. Tenkrát v noci na nádraží v Liptovském Mikuláši, on cestoval opačným směrem. Ptáte se, co to stálo? Ani mě to tenkrát nenapadlo, on za to nic nechtěl. Sledoval jsem pak ještě jeho tvář za okénkem v osvětleném kupé, když se jeho vlak rozjížděl. Jeho tvář se mi postupně ztrácela, až už zbyla jen dvě červená světla na posledním vagóně. A když zmizela i ta dvě světla, šel jsem do hospody, a tam mě poprvé napadlo, že vlastně já, Pišta Lakatoš, mám víc než náš baron, a zítra zase budu kopat příkop a budu to pořád mít, a dal jsem si ještě jednu, a když zavírali, tak jsem se chtěl přesvědčit, jestli zase nejsem ten Pišta jako dřív, no a přesvědčil jsem se. Bylo to pryč."

Zahradník měl pak do Liptovského Mikuláše cestu, a tam se vyptával pokladní v okénku. Ta si vzpomněla, jak ve frontě na ranní vlak nápadně čistě oblečený romský dělník všechny zdržoval a s pláčem se jednomu cestujícímu po druhém svěřoval, že přišel o jakousi zlatou květinu.

„Kdo se ale stará po ránu, kde zapomněl opilý cikán nějakou kytku,“ omluvně dodala pokladní. Bylo však vidět, že to neříká od srdce, a že ji přesvědčivost, s jakou si stěžoval, musela dojmout.

„Jak by si to také po roce pamatovala," omlouval ji zahradník. Byl to vždycky znalec lidí a bystrý pozorovatel, a nikdy mu neušlo jemné cuknutí koutku nebo svraštění obočí".

„Říkáš všímavý a pozorný,“ přemítal Robert, „jenom nedokázal uvěřit, že jedno semeno stačí? To je mi ho líto! A jak tam pak seděl na té lavičce, vždyť už nikam dál nemusel… Byl ještě někdo takový?"

„Byl, Roberte, jeden hajný v Krkonoších. Nevím, jak se jmenoval, ale říkalo se mu Kořínek. Nějak se dozvěděl, že by ta zlatá květina v těch nadmořských výškách měla dobře růst. Byl to fanda do lesních školek. Na jeho zahrádce jsi tak tak prošel mezi ostrůvky protěže a hořců, a když mu nestačila zahrádka, sázel po kopcích, kudy chodil.

Odmalička si přál vypadat jako Krakonoš, ale v tom měl smůlu: Fousy mu narostly řídké a zrzavé a vzhledem byl sušinka, zkrátka Kořínek. A tak nosil raději tyrolský klobouček a krátké kožené kalhotky s laclem s alpskou protěží, a taky někdy jódloval. Po válce s tím měl chudák problémy, že to bylo německy, ale nějak se z toho dostal, místní lidi ho měli rádi a nenechali na něho dopustit.

A tak se stalo, že spolu jednou na podzim kráčeli po horské cestičce, vpředu hajný Kořínek a za ním ten obchodní cestující. Kdo viděl, jak chodíval Kořínek, ten na to nikdy nezapomene – z kožených plandavých kalhotek vyčuhovala ta jeho dvě pokroucená lýtka a ztrácela se v ohromných botách na tlustých podrážkách s traktorovým profilem. Zato ta chůze! Ty boty nešly, ty se vznášely. Bez jakékoli námahy, jeden krok jako druhý, tak chodíval Kořínek stejnou rychlostí po rovině jako do nejprudšího svahu, naprosto dokonalý stroj. Nikdy nešlápl na kámen nebo na kopeček mechu, ten snad těma nohama přímo myslel.

Tak jdou, ten cestující si otírá pot, ale drží se za Kořínkem statečně, a také dává pozor, kam šlape, jdou a mlčí. Vydrželo jim to až pod Vysoké kolo, tak dobře si v tom šlapání rozuměli. Tam už ale Kořínek nevydržel, obrátil se, chytil se rukou orientační tyče a vyzvídal:

„Máte to jistě s sebou?"

„Samozřejmě,“ usmál se ten cestující, „je to tu stále. Nemusíte se bát".

Kořínek chtěl zase vykročit dopředu, pak se znovu obrátil na cestujícího a rozčílením začal koktat:

„Říka–kali, že č–čím výš, tím se tomu daří lépe. Tady je hranice lesa kolem dvanácti set metrů. Jsou to ty nejlepší podmínky?"

Cestující na něho pohlédl a trochu posmutněl. Bylo vidět, že se mu do odpovědi příliš nechce.

„Jestli je to pro vás důležité… Nejlepší podmínky bývají v Himalájích, tam to pěstují hned za klášterní zdí.“

„Opravdu za klášterní zdí?“

„Záleží, ze které strany se díváte.  Ale vy jste šel tak krásně tady tím úbočím, už jen za to jste to mohl dostat zdarma. Víte, kolik vás to takhle bude stát? Půjdeme raději dál."

Pokračovali dál po staré pašerácké stezce, kde se za podzimních mlh od nepaměti pašovalo z Polska, často i s celým vozem, taženým koňmi. Hajný Kořínek několikrát zakopl a jednou dokonce šlápl na lišejník. To se mu ještě nikdy nestalo. Pak odbočili strmě vzhůru.

Došli až na Vysoké kolo a před nimi se rozprostřely hradby mírných lesnatých hřebenů, táhnoucí se do nedozírné mlhavé dálky. Kořínkovi se třásla kolena a usedl na jeden z vrcholových balvanů, ten cestující vedle něj. Dívali se spolu na celou tu velkolepou podívanou a Kořínkovi vstoupily slzy do očí:

„Taková krása, ale říkal jste v Himalájích… Tam už to musí být úplně jako v nebi. To tady asi budou přece jen horší podmínky. Co kdyby se to tu neujalo! Nikdy bych už nešel na hřebeny, navždycky bych proklel tahle úbočí. Kam bych se podíval, musel bych si říkat: neujalo se to. Víte co, necháme to, jak to je. Nechte si tu svou květinu. Mně už to tady do smrti musí stačit, jak to je."

S tou smrtí si ale hajný musel ještě dvě desítky let počkat, měl pěkně tuhý kořínek. Říkali o něm, že byl k stáří podivín, chodil prý po cestičkách a místo sázení stavěl malé hromádky kamení a na špičku vždycky zarazil větvičku. Také o něm říkali, že po večerech vyřezává nějaké válečky, snad modlicí mlýnky, ale lidé vidí ze všeho jen to, co vidět chtějí. Zbyly po něm ty bavorské koženky s laclem a halda toho dřevěného harampádí. Všecko to pak spálili, nikdo to po něm nechtěl."

„Škoda," začal po chvíli Robert, „jak jsi říkal, Karle, že už byli skoro na tom Vysokém kole, kdyby tenkrát nešlápl na ten lišejník, mohl celý jeho život vypadat jinak.  A jak to bylo dál s tím obchodním cestujícím? Přijal někdo jeho nabídku? Vyrostla někomu, jak jsi to říkal…?"

„… zlatá květina. Tak se tomu říkalo ve staré Číně," pokračoval v jeho slovech Karel.

„Snad jsem jednoho znal," začal nové vyprávění. Odkašlal si od kouře z ohně. „Byl to pilot nadzvukových letadel. Uměl přistávat…"

„…na pár centimetrů od čáry na betonu, a pokaždé se tomu věnoval se stejnou opravdovostí. Uhodl jsem?" s úsměvem pokračoval v Karlových slovech Robert a zadíval se mu do očí.

Karel se také usmál: „Hádáš dobře. Kolika úžasným lidem ten obchodní cestující nabídl semeno zlaté květiny v naději, že jim vyklíčí: „Stojí o to? Má na to? Ať mu tedy kvete! A když ne jemu, tak dalšímu.“ Nabízel to vlídně, přesto nesmlouvavě. Možná tušil, kde narazí, ale vždycky to zkusil. Jenže zahradník, ten mu nedokázal uvěřit. Romský dělník, ten to přijal, ale pak to utopil v alkoholu. A hajný Kořínek? Ten se zase odmítl vzdát své staré lásky… A za nimi stojí ve frontě další a další, spousta osudů všech věčně hledajících.“

Karel se natáhl na záda a díval se vzhůru na hvězdy. Po chvíli si povzdechl: „Dá se to vůbec říct lidem, co byla ta jeho zlatá květina? Co vlastně bylo to tajemství obchodního cestujícího?“

Oba mlčeli. Oheň už dohoříval a Robert shraboval poslední kousky nespálených uhlíků na společnou hromádku, jeden po druhém. Každý uhlík měl své místo v červeném žáru, vycházejícím z popela. Naposledy ještě vyšlehl drobný žlutý plamen, a pak už jen žhnul temně rudý popel.

„Tohle," řekl Robert a ukázal klackem na ohniště, „vždyť nám tady kvetla celý večer."