Káthmandu, 5. září 1972

Přijela jsem do Nepálu s jednou nahodilou známostí z cesty, je to jeden velmi příjemný Američan. Cítím se skutečně jako na dobrodružné cestě, také protože mé peníze jsou skoro fuč. Okamžitě si najdeme pokoj v jednom velkém domě poblíž Káthmandu. Je obydlen převážně Američany, kteří tu v Nepálu již dlouho žijí. Je to pěkné čisté místo, s velikou zahradou v malé vesničce Svayambhu a jsou tu restaurace a tibetské domy.

Na vrcholu kopce jsou chrámy, jak pro hinduisty tak pro buddhisty, ve kterých obě náboženství smířlivě existují vedle sebe. Ve dne v noci zvoní zvonky, všude jsou zapálené votivní lampy a voní to po kadidle. Houfy opic skákají z jednoho chrámu do druhého. Na kopec se vystupuje po kamenných bílých schodech, je to jako dlouhá poutní cesta. Navíc je tu zvyk obcházet dokola kolem chrámu a uklánět se. I já se pokloním vždy před soškami Buddhů minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

15. září 1972

To nepálské dobrodružství mne fascinuje. Američané, kteří žijí v našem domě, jsou vykutálené orientální lišky, odborníci na všechno. Našli si učení nejrůznějších Mistrů, ať už indických nebo tibetských, tak, aby se jim hodilo. Umějí si žít, zařídili si tu obchody s koberci a jinými věcmi. Mají peníze a daří se jim skvěle. Jsou to luxusní hipíci a v Nepálu si žijí jako boháči.

V Bílém domě, jak to místo nazývají, organizují často velké párty, na které přicházejí mnozí zápaďáci, kteří žijí ve městě. V oběhu je spousta hašiše, po kterém jste trochu v neskutečnu, ale velmi mystičtí. Někteří z těch lidí jsou velice krásní, intenzivní a já na ně pohlížím plna obdivu. Vůči nim se cítím jako malé děvče, jako začátečník. Ale oni mne přijímají do svého kruhu. Přes den jím v malých tibetských lokálech tady poblíž. Cítím se tu jako doma. Tibeťané jsou vždy přátelští a laskaví. Objevuji přítomnost velké italské kolonie, někteří jsou přátelé přátel, na rozdíl od Američanů jsou to chvastouni, bez peněz a někteří jsou závislí na tvrdých drogách.

20. září 1972

Zkouším všechno. Poprvé, co jsem na cestách, se cítím se jako v kouzelné jeskyni. Zde je skutečně všechno a já se do toho dala. Každé ráno brzy vstanu, pamětliva učení Babadžího, a vystupuji po příkrých schodech nahoru k chrámu na vrcholu hory. Tady seshora se naskýtá výhled na spící Káthmandu zahalené do růžového mlžného závoje. Je krásné a působivé. Potom snídám s přáteli v jedné zdejší restauraci a jdu pěknou procházkou dolů k městu.

Káthmandu je přitažlivé, je to brána několika civilizací, setkávají se tu Indie, Nepál a Tibet. Nepálané jsou klidní, usmívající se, nádherně barvití. I zde stojí vedle sebe v míru hinduistické a buddhistické chrámy. Navštěvuji je všechny, běhám ulicemi, bazarem, jdu na oběd tam, kde právě jsem. Je tu hromada lokálů a jsou opravdu pěkné. Večer jsem spolu s americkými přáteli a pokouším se taky něco z té kultury do sebe vstřebat. Jsou snobští a namyšlení, oni přece byli první, kdo objevili Orient a našli cestu, jak tu dělat výnosné kšefty. Vypadá to, jakoby odjakživa všechno věděli.

Někdy jdeme tančit do diskotéky ve městě. Je to taková směs západního a východního, hudba Rolling Stones a tibetské trumpety. Raduji se, je mi legračně, kouřím hašiš, tančím zcela uvolněná a cítím se svobodná.

25. září 1972

Poslední noc jsem příliš kouřila a je mi zle. Musím dávat pozor, abych to nepřeháněla, protože pak už to není žádná zábava. Šla jsem na indické velvyslanectví zažádat o nové vízum, ale neměli pražádný úmysl mi ho dát. Napsali do New Delhi a požádali o zprávy o mně.

Abdullah, jeden marokánský chlapec, herec v "Living Theater", se mi dvoří. Ale on se mi nelíbí, mám z něj dokonce trochu strach. Obléká se celý do černého a kouká svýma nesmírnýma očima. Je fascinující, protože je jako kočka, má styl baletního tanečníka, je ohebný, čarovně mistrný. Onehda večer jsem se obdivně dívala, jak tančí. Ale nemám žádnou chuť na sex. Často se dívám na foto Babadžího, které stojí vedle mé postele, čistý, bílý, zářící - říkám si, jak ráda bych se stala taky brahmačárí jako on. V těchto chvílích nepociťuji žádnou potřebu tělesných vztahů.

2. října 1972

Nemám už žádné peníze a to je teď pro mne opravdové dobrodružství. Často jsem se ptala sama sebe, jak to dělají lidé ze západu, kteří mají tu odvahu se do tohoto rizika vrhnout: jezdí jak to jde, často někde visí bez groše. A teď se to stalo i mně.

Cítím, že je to zkouška mé důvěry v cestu, kterou jsem započala a kterou musím vydržet. Je mi proti srsti prosit rodiče o peníze, protože nejsou s mým rozhodnutím srozuměni a taky se mi to nezdá správné. Dnes nemám v kapse ani groš a čas oběda se blíží. Zcela náhodou mne někdo pozval. Jsem černý pasažér, jela jsem autobusem bez jízdenky a panu domácímu musím zaplatit činži. Konečně jsem někoho našla, kdo mi něco půjčil.

25. října 1972

Je za mnou dlouhá doba, kdy jsem na cestě. Kouřím hašiš a hovořím se všemi. Jsem unavena.

Včera večer jsem se cítila polekaně. Když jsem přišla domů, bylo v mém pokoji světlo. Piero seděl na mé posteli, oholený a s lesknoucíma se očima. Prosila jsem ho, aby mne vzal s sebou pryč z tohoto města, k tibetským lámům. Řekla jsem mu, že jsem se rozhodla stát se mniškou.