Vrindávan, 29. července 1972

Vrátila jsem se do Vrindávanu, aniž bych věděla, že je dnes Guru Purnima, červencový úplněk, který je po celé Indii věnován guruovi. Dnes večer mne nechává Babadží celou dobu tančit ve slavnostně vyzdobeném chrámu. Pokaždé, když se na něho podívám, vidím ho obklopeného velikým světlem. Pokynul jednomu Dánovi, aby tančil se mnou. Ten se mne pokouší uchopit, ale já mu stále znovu uhýbám: Počínám se cítit volná, zcela lehká.

Když jsem se poklonila před Babadžím, uvědomila jsem si tentokrát, že on je skutečně a jedině můj guru, a že už není potřeba jít kamkoli jinam.

4. srpna 1972

Babadží vzal s sebou na cestu mne a mnoho Indů. Jeli jsme do Ambadží ve státě Gudžarát, abychom navštívili jeden prastarý slavný chrám, zasvěcený božské Matce. Neuvěřitelná lidská tlačenice panuje po celou dobu, stovky lidí stojí ve frontě, aby mohli před Babadžímu padnout na zem.

Hodiny sedíme, zpíváme a hledíme na Babadžího. Ptám se, jak je to možné, že zůstává jednoduše sedět, sledujeme ho celou dobu a on pouze pozoruje. Je to zvláštní přitažlivá síla, magnetická, těžko to popsat. Ale mnoho věcí se odehrává v jeho přítomnosti uvnitř, jako by byl obrovský katalyzátor nahromaděné energie. Jeho gesta, jeho pohyby, jeho postava, to vše vyjadřuje harmonii a okouzlující dokonalost. Duch se dostává do jiné dimenze, do stavu klidu a vnitřního pozorování.

Indové ho zřejmě uctívají jako Boha na Zemi, s celou duší, pokorou, prosbami a nadějemi se vrhají k jeho nohám. Tolik si přeji být jako oni. Méně myslící a jednodušší, čistší. Pokaždé, když se před Babadžím pokloním, rozpoutá se v mé mysli pekelný hluk, ve které se prohánějí absurdní a protismyslné myšlenky, někdy i surové a nepříjemné. Ráda bych měla více míru.

Ambadží, 10. srpna 1972

Dnes nás Babadží zavedl do Kotešváru, prastarého chrámu uprostřed džungle. Budova je z bílého mramoru s mnoha mušlemi a sochami, které jsou vytesány do kamene. Babadží bydlí v malé podzemní místnosti.

Večer mně nechává před stovkou lidí tančit, Indové se baví. Většina přichází z okolo ležících vesnic a jsou to prostí, primitivní lidé. Mnozí z nich do dneška neviděli člověka ze západu. Pozorují mne, dotýkají se mne, padají přede mnou na zem. Musím si dát pozor na své ego.

Datha, 20. srpna 1972

Jsme dnes ubytováni v paláci nějakého maharadži, je to opravdová pevnost. Uvnitř jsou velké, tygřími kůžemi ozdobené místnosti.

Co na mne nejvíc působí, jsou ženy: žijí v odloučení, nevidí žádné muže kromě svého manžela. Stulené se drží všechny ve svých pokojích a na verandách. Vypadá to jako scéna ze středověku.

Vrindavan, 25. srpna 1972

Když jsem se vrátila do Vrindávanu, našla mne policie. Moje vízum propadlo. Nikdy jsem se o to nestarala, z anarchistického impulsu jsem si tu pěkně užívala již šest měsíců bez papírů. Musím do tří dnů opustit Indii. Běžím do chrámu k Babadžímu.

Ptá se mne, co bych chtěla dělat, a já mu říkám, že bych ráda odjela do Nepálu k těm tibetským lámům. Usmívá se a vezme mne do svého pokoje a říká, že mu teď smím položit otázky. Je to poprvé. Ptám se ho, jestli se vrátím zpět do Itálie. Odpovídá: "Ty zůstaneš celý život v Indii u mých nohou." Ptám se ho, co jsem byla ve svých dřívějších životech. Říká, že jsem byla Indka z Almory, měla jsem rodinu, děti a ještě předtím jsem byla tibetská královna a žákyně Šivy. Říká, že si nemám dělat žádné starosti, protože se k němu do Indie vrátím.