Delhi, 5. července 1972

Sotva jsem dojela, potkala jsem Sitárama, jednoho z obou Američanů, kteří byli se Šantim v Almoře. Upnula jsem se na něho, protože tentokrát v Delhi nikdo nebyl a já jsem se cítila ztracená. A tak se stalo něco bláznivého. Začali jsme si s milostnou zápletkou. Nevím ani vlastně, jak se to vůbec stalo, ale teď jedeme spolu, abychom si našli v horách dům.

Simla, 7. července 1972

Jsme v Simle, nahoře v horách a nepřetržitě prší. Běháme kolem s velkými deštníky a bosi. Hledáme dům, ve kterém bychom mohli přežít dobu dešťů. Dnes jsme viděli krásné místo na břehu řeky uprostřed zeleně.

11. července 1972

Několik dnů a jsme v novém domě zařízení, meditujeme, vaříme, chodíme se koupat dolů k řece. Sitáram má vždy celý chrám a obrazy všech indických světců s sebou v zavazadle, když cestujeme. Poznal nejrůznější mistry a ví toho spoustu, taky mě učí anglicky. Rozumíme si dobře, ale já nemohu zapomenout na Babadžího.

Vrindávan, 22. července 1972

Tak jsem přece jen tady ve Vrindávanu, abych se poklonila před Babadžím. Tentokrát mne bere velmi vážně na stranu a říká, že teď už nesmím bez jeho dovolení odejít. Protestuji, ukazuji mu Sitáramovu fotku, vyprávím mu o našem domě.

Říká, že on je můj muž, že toto není můj dům, že v budoucnosti bude můj domov jen v Haidakhánu a v Almoře. Věc se mně velice dotýká a přemýšlím pak o tom půlku noci. Jenže moje zavazadlo je v Simle a proto odjíždím zpět, ale se slibem, že se vrátím.

Simla, 25. července 1972

Znovu jsem v Simle. Kupodivu už nic nefunguje. Obrázek, který mi daroval Babadží, se mi stal posedlostí. Namaloval ho sám, představuje chrám v Haidakhánu. Je milý, naivní - znovu a znovu si ho prohlížím.