Mussouri, 1. června 1972

Dnes jsme dojeli z Rišikéše do Mussouri, které leží vysoko v horách. Piero, Claudio a já. Chceme žít v Happy Valley, malé tibetské vesničce. Ti dva se sem rozhodli přijít, aby přijali od Sakya Trinzina zasvěcení. Má být jedním ze čtyř dalajlámů a oni svolili, abych u toho byla. Mně je jasné, že je to velice vážná záležitost. Řekli mi, že se musím zeptat osobně lámy o povolení, abych také obdržela zasvěcení. Mezitím nás ubytovali všechny tři v malém pokojíku, kde jsme se rozložili se svými slaměnými rohožemi. Žijí tu jen Tibeťané a moc se mi tu líbí. Jejich orientální obličeje mě přitahují se svými silnými lícními kostmi a mandlovýma očima, které jsou vždy veselé. Muži mají často dlouhé copy a jsou velmi milí. Někteří něco pletou, mnozí se neustále modlí se svými růženci. Nemají takovou vzrušující a pronikavou, hlasitou energii jako Indové. Jsou mírní, úctu vzbuzující, klidní. Usmívají se neustále, mrknou na vás, cítíte se u nich v bezpečí. Jdeme jíst do malé restaurace a je to strava, která je nám Italům blízká, zeleninová polévka, nudle - člověk hned cítí pohlazení domova. V dáli vidíme sněhem pokrytá horská pásma Himálají. Jednou jsme byli jíst i ve městě v luxusní restauraci, ale dlohodobě dávám přednost malým tibetským lokálům, ve kterých to voní po zelenině. Jejich chléb, momo, je bílý a měkký, lehký. Pořád pijí čaj, často slaný s máslem. Ženy jsou elegantní ve svých tradičních dlouhých oděvech, mnohé nosí starodávné šperky ze stříbra, korálů a tyrkysů.

3. června 1972

Dnes jsme navštívili Jeho Svátost Sakya Trinzina v tibetském klášteře. Každý z nás směl vstoupit jednotlivě a promluvit s ním. Jsem rozčilená, také pro mé nedostatky v angličtině. Láma mě zarazil: Je mladý, tlustý a spíše mateřský. Má široký a kulatý obličej a nosí velké náušnice s tyrkysy. Je perfektním obrazem integrace mužské a ženské energie v lidské podobě. Má velké zelené oči, jasné, láskyplné, klidné. Poklonila jsem se před ním a on položil lehce svou ruku na mou hlavu. Jeho ruce jsou malé, půvabné a on se mírně usmívá a povzbuzuje mne. Moje úzkost přešla.

Říká "Dio" italsky a hovoří o Mariovi, prvním Italovi, který před několika léty pronikl k tibetským lámům. Ptá se mne, jestli se chci dát cestou dharmy. Koktám, že jsem asi víc přitahována hinduismem. Přisvědčuje. Ale přesto prosím, mohu-li příští den spolu s Claudiem a Pierem přijmout buddhistické zasvěcení. Svoluje a já jsem z toho šťastná. Toto setkání mne potěšilo a posílilo.

4. června 1972

Dnes budeme zasvěceni velkým lámou, učitelem Sakya Trinzina. Je to veliké požehnání, říkají mi. Vskutku jsem si vědoma, že se mi dějí věci, jedna za druhou, jakoby mě vedla celou cestou nějaká neviditelná ruka.

Při zasvěcování jsme byli ze západu jen my tři, ostatní byli tibetští mnichové a lámové, ve žlutém a tmavě červeném oděvu. Ceremonie trvala osm hodin, celý den. Bylo velmi těžké to vydržet, mít trpělivost sedět se ztuhlými klouby na zemi, a to aniž bych rozuměla jedinému slovu té řeči anebo věděla cokoli o všech rituálech, které se prováděly. Byla jsem ohlušená zvoněním a silnou vůní tyčinek.

Tibeťané zpívají zvláštním způsobem, hlubokými a vysoce znějícími tóny, které tvoří dokonalou harmonii. Poslední chvíle zasvěcování mi zůstává vrytá ve vzpomínkách, když Mistr přišel ke každému z nás a položil mu kolem krku červenou šňůru jako pečeť rituálu. Jsem dojatá úsměvem, kterým nás láma obdarovává, moudrým, mrkajícím, smějícím se, jako když nás zná a přijímá nás už odedávna. Vycházím naplněna čímsi novým, nepopsatelnou sílou. Teď musíme podle pokynů cvičit a meditovat čtrnáct dnů. Mezitím můžeme vyhledat Lámu Sakya Trinzina, když budeme chtít něco vysvětlit nebo pro nové pokyny. Cítím se poctěná.

Ode dneška jsme se stáhli všichni tři do našeho pokoje. Meditace je složitá, sestává se z dlouhého vyjmenovávání různých symbolů Buddhova obrazu, které se pokaždé musí předčítat, a z dlouhé mantry, která se recituje s pomocí růžence, zvaného mála.

6. června 1972

Největší potíž je v tom, zůstat sedět. Claudio mne učí, jak držet vzpřímenou páteř, jak zkřížit nohy, aby se neusnulo. Naše západní tělo zvyklé na postele a židle se musí namáhat, aby vydrželo sedět na zemi. Všechny svaly bolí. Indové jsou naopak velmi pohybliví, ohební, ať už muži či ženy. Od nepaměti jsou zvyklí žít v dotyku se zemí. Chodí bosí, jedí rukama, spí na zemi, vaří a čistí vše stále přikrčeni u země.

Druhý obrovský problém je zřejmý, ovládnout mysl. Statečně se o to pokouším...

Znovu jsme viděli lámu. Ptala jsem se ho, jak to, že Buddha vždy medituje v lotosové poloze. Lotosový květ, odpověděl, je symbolem naší duše: podobně jako rozevírá své okvětní plátky, když pluje na vodní hladině - často v temných a stojících vodách - stejně se může naše duše otevřít světlem moudrosti a povznést se nad temnotu a nevědomost.

Delhi, 20. června 1972

Zase jsem zpátky v Delhi a potkali jsme se s celou partou. Najdeme se vždycky náhodně, ale stejně to vypadá, jako bychom se předem domluvili.

Vlastně jsme se měli vrátit do Mussouri pro další zasvěcení, ale já začínám zase myslet na Babadžího. Stále je pro mě problémem. Nemluví, nedává mi žádné pokyny, nevede mne k meditaci. Zdá se, jako by to bylo něco, co má za základ Nic. A přesto představuje Babadží nepopsatelnou magickou přitažlivou sílu. Pokaždé, když se podívám na jeho fotografii, vnímám intenzivní světlo, určitě je to halucinace.

22. června 1972

Dostala jsem vysokou horečku a nemohu odcestovat s Claudiem a Pierem. Ten druhý mi daroval figurku Šivy. Je to bůh jógy, třeba je jím Babadží také.

Vrindávan, 27. června 1972

Vrátila jsem se k Babadžímu a zažila silnou emoci. Tentokrát mne zavolal k sobě a hovořil se mnou na prahu chrámu. Dotkl se mých náramků a ptal se mne, proč všechny ty ozdoby nosím. Večer mne nechal tančit před Indy a řekl jim, že jsem hippie. Potom pozoroval mé tetování na ruce v podobě malého ÓM a řekl jen: "velká síla!"

Delhi, 30. června 1972

Nevím proč, ale musím se vrátit do Delhi. Jsem neklidná a život v chrámu je pro mne příliš těžký. Pravděpodobně nejsem připravená, schází mi přátelé a volnější, lépe řečeno pohodlnější život.