Haldwani, 4. května 1972

Čekám na vlak, který mne má dovézt do Vrindávanu. Je to poprvé, co jsem v Inidii sama na cestách, ale vidím, že Indové jsou přátelští a ochotní pomoci. Dnes ráno, když jsem odjela z Almory, jsem se viděla, jak kráčím po silnici lemované piniemi, bosá, v bílém, na hlavě malý plátěný kufřík, vše co mi zůstalo. Nemám už téměř žádné peníze a žádnou zpáteční jízdenku. Poprvé jsem skutečně sama "na ulici" v Indii a jsem na cestě ke svému učiteli. Připadá mi to jako sen.

6. května 1972

Jsem ve Vrindávanu a zdá se mi, že žiji sen. Včera ráno jsem dojela vlakem, který zastavoval všude. Rikšou jsem pak jela těmi starými ulicemi, město mi připadalo jako rajské místo, znovuvybudované, mně známé "už jsem tu jednou byla". Každý z těch domů je historický, prastarý, byly vzájemně umělecky propletené, ulice jsou velmi úzké a plné řemeslnických krámků. Ovoce, sladkosti, barvy. Indové jsou vždy veselí a radostní, zdraví mne širokým úsměvem. Všude kolem: tisícileté chrámy, zpěvy, svaté modlitby, sádhuové, světci a mnoho bíle oděných žen. Všichni ve městě se modlí. Je to, jako by se tu zastavil čas.

Jsem v chrámu Babadžího, vstupuji a hned ho vidím. Sedí na svém vyvýšeném sedátku, jako vždy v bílém, překrásný, zářící, neskutečný. Zavolal hned jednoho Inda, který mne doprovodil na bazar. Tam jsem vypila spoustu mléka z terakotového poháru. Jsem z tohoto kouzelného snu jako zmámená, ale strach už vůbec nemám. Poprvé se cítím jako zahalená do zvláštního bezpečí, které vychází z Babadžího srdečného tepla a lásky, a také z osob po jeho stranách. Když se pak večer usadím v chrámu, přicházejí ke mně indické ženy a děti, zvědavě si mně prohlížejí, dotýkají se mě a hladí mě, obdivují se mi. Jsem cizinka s bílou kůží a oni mi dávají najevo, že jsem krásná.

Babadží mě volá a říká mi, že mé jméno je Kálí, černá válečnice. Ale pak se na mne láskyplně podívá a říká: "Ne, tvé jméno bude Góra Dévi", což znamená Bílá bohyně, jak mi vysvětluje. Jsem dojatá. Hudbou i zpěvy, leskem Babadžího a oddanosti Indů. Tvoří dlouhou řadu, v ruce květinové věnce, aby se mohli na chvíli před ním poklonit, předat mu věnec na krk a vysloužit si od něj gesto, úsměv, slovo, nebo prašád, požehnané jídlo.

I já se stavím do řady. Už jenom blížit se k němu, nevím proč, je jedinečné. Vychází z něj velmi silná energie a pak přijde vždycky neuvěřitelný pocit, že čte každou myšlenku. Jeho oči jsou jako magnety, brilianty plné lásky, proudí z nich vědění a síla. Nemohu ho přestat pozorovat a vidím, že i ostatním se to děje stejně. Zůstává sedět, téměř nehybně, po dvě nebo tři hodiny, nemluví, nic nedělá, nechá lidi na sebe zírat, nechává se obdivovat a dává daršan, zření božského, jak mi vysvětlují. Při tom všem se v nitru něco děje, mohu to vidět na obličejích každého jednotlivce, a také podle energie, která v chrámu roste. Neustále se zpívá. Někdy Babadžího mantra - OM NAMAH ŠIVAJA, někdy i jiné písně až do pozdního večera.

V noci spíme na terase malé budovy v blízkosti chrámu na slaměné rohoži, často ve společnosti opic. Ve čtyři ráno se vstává, ve tmě, zatímco ze všech chrámů začínají znít první zbožné písně. Sprchujeme se a trochu meditujeme, každý přímo na svém místě, pak jdeme do chrámu na arati, modlitbu. Napjatá očekávám Babadžího. Přichází ze své místnosti a skromně usedá na sedadle pro něj určeném. Chrám je čistý, nablýskaný, plný květin a voní po kadidle. Chybí snídaně i večeře, podává se jen oběd a sladkosti a ovoce, což se rozděluje během dne. Ráno se dlouho se zpívá, zatímco někteří hovoří s Babadžím, trochu se pracuje, pomáhá se při uklízení a vaření, nosí se voda ze studny na náměstí v blízkosti chrámu.

Poměrně brzy, ve dvanáct hodin, začíná odpolední klid a v pět hodin se znovu scházíme v chrámu, abychom pomohli při úklidu a připravili vše na večer. Odpoledne se jdeme vykoupat se do Jamuny, svaté řeky Kršnovy. Při západu slunce se v chrámu znovu zpívá arati a jiné písně. Je to velmi přesná a pevná disciplína a trochu mne to unavuje. Je velice horko, květen je jeden z nejteplejších měsíců v Indii a často to ani nemohu vydržet. Utíkám na bazar, abych se něčeho napila.

15. května 1972

Začíná mi být zatěžko tu zůstat. Rutina je tak monotónní, indičtí muži se mnou špatně zacházejí. Babadží je stále kouzelný, ale vzdálený, nepřístupný a nedosažitelný. Mimo to se mi těžko daří s někým se dorozumět. Neustále mám žízeň kvůli vedru, voda ze studny je vlažná, mírně slaná, nic čím bych utišila žízeň. Když jdu k řece, abych se vykoupala, je to zvláštní: je kalná a bahnitá, nevím vlastně, jestli se myji anebo špiním. Ráno musím vystát frontu, abych se dostala do hostince a osprchovala se. Večer v přeplněném chrámu po mně tečou potoky potu, teplota se drží na 40 stupních. Babadží se proti tomu zdá být imunní.

Ve městě je spousta vdov, všechny jsou bíle oděny a žijí namačkány v různých chrámech. Modlí se ustavičně za doprovodu cimbálků a jiných nástrojů. Některé jsou velmi chudé, mají obnošená, zašedlá sárí. Připadá mi jako bych viděla scénu z Dantova Očistce. Dozvídám se, že když ženy v Indii ovdoví, tak se nemohou znovu vdát. Musí se vzdát světa a zbytek života trávit v modlitbách. Připadá mi to hrozné, plna ironie si vzpomínám na naše západní hnutí žen. Počínám pociťovat stesk po domově, po přátelích, kteří jsou v New Delhi a ptám se Babadžího, jestli mohu za nimi. Babadží mně nechává odjet.