Bombay, 7. března 1972

Almora, 3. dubna 1972

Dnes ráno jsme po dlouhém putování dorazili do Almory. Je to horské městečko ve výšce asi 1800 metrů, ale není tu tak chladno jako u nás v horách. Bazar je špinavý, hotel se rozpadá, radši piji cestou v malých restauracích, ve kterých také jíme. Nečekala jsem, že uvidím tak ubohé domy, ze zpuchřelého dřeva. Hotel je plný blech - strašné. Ráno je zima, voda ve sprše je ledová. Jsem překvapená, protože tuhle vesnici popisují jako idylické místo.

5. dubna 1972

Jsme ve venkovském domě uprostřed údolí, který si pronajal Šanti a jeho skupina cikánů duhy. Je tu krásně a už se cítím lépe.

Ale přece jen je to nepohodlné. Nejsou tu žádné záchody, chybí elektrické světlo i vodovod. Přebírám vaření a mytí hrnců a nádobí. Cítím, že mi to dělá dobře. Dávám si záležet, abych prováděla věci v dřepu, a obdivuji Indy, kteří všechno dělají tímhle způsobem. Mají pohyblivé a ohebné tělo. Cítím se nemotorná a nešikovná ve srovnání s nimi, ale cítím také, že tu práci musím dělat, abych sloužila druhým.

Ve skupině jsou velice krásní lidé. Oba Kaliforňané jsou tu se svými ženami, je tu i Rosa, italské děvče: ráno provádí elegantní jógová cvičení. Jíme všichni pohromadě, sedíme na zemi před obrovskou mísou zeleniny a rýže.

Šanti mi pomáhá: překládá mi, s velkou trpělivostí mi věci vysvětluje a objasňuje mi indické tradice. Vodí mne kolem. I on, cítím, je teď mým Mistrem. Mladí lidé zpívají při kytaře překrásné písně. Především píseň, kterou zpíval Daniel, mne hluboce dojímá: "My jsme zajedno pro vesmír lásky".

Pomalu se přizpůsobuji novému dennímu rytmu, který je zaměřen na jednoduché, praktické věci: vaření, mytí, uklízení, sezení a pozorování majestátní krásy údolí - zeleně hor a sněhem pokrytých vrcholků Himálají v dáli. V noci je zima a tak spíme blízko sebe, namačkaní na podlaze v jediném pokoji. Šanti mne zavedl ke svým přátelům v Almoře a s doporučením mne představil svým indickým přátelům. Vysvětlil jim, že jsem promovala z filosofie a že moje matka je členem italského parlamentu. Zdá se, že tyhle věci tu mají velikou váhu.

Když se dívám na vesničanky, jak kráčejí ulicí ve svých širokých zelených sukních s koši zeleniny na hlavě, mám pocit jako bych viděla něco velmi blízkého, známého, akoby už jednou prožitého.

10. dubna 1972

Šanti mně dnes seznámil s Tara Dévi, starší americkou dámou, která žije už 20 let v Almoře. Pozvala nás, abychom zašli do města na setkání s indickým světcem, Babadžím. Tvrdila, že je to inkarnace starého proslulého jógina, který byl nazýván Haidakhanský Baba.

Vypravuje se prý, že omladil své tělo a aniž by prošel smrtí, objevil se teď jako dvacetiletý mladík, i když je mu ve skutečnosti 130 let. Žije, aniž by jedl a spal. Jestlipak to je pravda? Říká nám taky, že jí Babadží dal úkol, aby pozvala všechny lidi ze západu, které zná z Almory, protože mezi nimi hledá osobu, která je jeho žákyní z minulých životů.

Šanti mi řekl se smíchem, že jsem to třeba já. Včera mi četl z ruky a soudil, že mám čáry jógina, osoby, která bude žít dlouho v Indii. Jsou to kupodivu tytéž čáry, které má i on, to jest tři spojené linky, které značí jednotu ducha i srdce.

15. dubna 1972

Byli jsme ve městě, v Almoře, abychom uviděli Babadžího. Sešli se tu všichni lidé ze západu, kteří v okolí žijí, dokonce i vážení mistři Šunja Baba a Guru Lama z Tibetu.

Sotva jsem vstoupila do přeplněné místnosti, ihned jsem zpozorovala Babadžího. Seděl na vysokém sedadle, bíle oděný. Očarovaná jsem ho pozorovala. Byl překrásný, zářící, jako Kristus z dávných dob, vážný, přísný. Má pohled plný síly a všepronikající tmavé oči. Dívala jsem se mu dlouho do očí a dostala jsem strach před jeho mocí, ale pak jsem uviděla, jak se jeho pohled snížil, a já jsem pocítila neuvěřitelné teplo a něhu. Byla jsem zmagnetizovná a celé dvě nebo tři hodiny jsem se na něj nepřestala dívat.

Lidé kolem neustále pokračovali ve zpěvu a tvořili řadu, aby se mohli poklonit přímo před ním. Pokaždé, když se mu někdo uklonil, pozvedl ruku, aby mu požehnal a podíval se na něj pohledem plným soucitu. Nebyla jsem schopná jít k němu a poklonit se, a tak jsem jen pokračovala v obdivování. Byla jsem fascinována jeho krásou a dokonalostí forem, byl podoben soše. Zdálo se, že ani nedýchá, nehýbe se, ale přesto se každému dívá do očí. Mám divný pocit, že vnímá myšlenky, že čte v mé mysli a že je mezi mnou a jím jasné telepatické spojení. Vnitřně jsem ho prosila: "Dej mi, prosím, pravdu."

Později Babadží vstal, aby odešel z místnosti. Pohybuje se kouzelným způsobem, mrštně, přesně jako kočka, má hnědé štíhlé nohy a chodí bos.

Šantiho a mne zavolali do jeho místnosti a poprvé jsem se trochu zdráhavě před ním sklonila. Ptá se, ze které země přicházím, a obdaruje mně zářícím úsměvem. Uvědomuji si to jako elektrickou ránu a cítím, jak mne zalévá vlna světla. Nějaký hlas mi říká, že ho znovu uvidím.

Pod silným dojmem z tohoto setkání se vracíme se Šantim domů. I Šanti, který již viděl spoustu guruů, poznamenal, že si všiml mimořádné krásy a čistoty této bytosti.

16. dubna 1972

Dnes jsem měla sen. Byla jsem v hustém temném lese. Náhle se objevil Babadží, obklopený intenzívním světlem a obstoupený svými žáky. Opíraje se o hůl, řekl mi: "Jsem guruem tvého života."

"Co mne budeš učit?" ptala jsem se a on odpověděl. "Dobře mýt talíře". Celá rozrušená jsem procitla. Poselství je zcela jasné: Mýt talíře znamená přijmout i tu nejnižší práci, která slouží druhým. Jak často jsem v naší komuně v Miláně zažila, jak vznikly problémy jen tím, že jsme nebyli schopni plnit tyto jednoduché a základní povinnosti, ať už z lenosti anebo z pýchy. Již dlouho vím, že se na tom musí pracovat. Vyprávěla jsem Šantimu o svém snu. I on je zaražen a myslí si, že budeme asi muset jet za Babádžim do Haidakhanu, k té svatyni, kde teď žije. Šanti si o tom promluví s Tara Dévi.

23. dubna 1972

Ptali jsme se Tara Dévi, zda můžeme do Haidakhánu jet. Prohlíží si mně odshora dolů a říká, že bych se měla lépe obléci, ne tyto hippie šaty - a bosá, že neví, jestli jsou ženy vůbec Babadžím vítány, protože on je "brahmačarí", což znamená cudný.

To mě udivuje, protože sex je vážně to poslední, co by mi tu přišlo na mysl ve vztahu k někomu takovému, jako je Babadží.

Haidakhán, 26. dubna 1972

A tak jsme došli do Haidakhánu. Včera, po dlouhém pochodu. Jsem unavena. Vyšlo nás pět, Šanti, já, jeden Dán, jeden Američan a Tara Dévi se svým indickým kuchařem. Někde cesta odbočila a šlo se dále pěšky lesem. Nekonečná cesta, více než šest hodin, na boso, po horkých kamenech se zavazadlem na hlavě. Myslila jsem, že to nesvedu. Kvůli svému strachu před chladem jsem si dokonce ještě přidala na hlavu prošívanou pokrývku. Džungle je báječná a voda v řece čistá a průhledná. Může se pít. Na jednom místě už jsme zahlédli bílý chrám, přitisknutý ke svahu. Haidakhán působí jako pohádková země. Když se blížíme k chrámu, vidíme Babadžího: oděný do bílého přichází po schodech dolů k nám. S ostychem zjišťuji, že jsem první v řadě. Šel předem před námi až k chrámu a nechal rozeznít všechny zvony, zatímco jsme chrám obcházeli v kruhu. Bylo mi, jako bych zažívala dávno zapomenutý starý rituál. Přes Šantiho, který překládal, se mne zeptal, jestli jsem hippie a jestli kouřím hašiš. Hrdě jsem odpověděla - ano. Řekl mi, že tady je to zakázáno. Po nějaké době mne přece jen nechal starý Bába, zvaný Prém Bába, abych si zakouřila. Sedla jsem si na zídku a pozorovala údolí. Bylo to nádherné místo, archaická, prastará krajina. Kopce jsou utvářeny do zelených teras a hory jsou ve svých výběžcích pokryté piniemi. Řeka dole teče v milém hudebním rytmu. Jsem okouzlená. Majestátní strom Bodhi doplňuje obraz krajiny. Všichni žijí volně pod stromy: je tu jen chrám a malá na všechny strany otevřená chatrč s ohništěm uprostřed, kde žije Babadží. Zatímco ještě sedím na zdi ponořená do svého pozorování, přiblíží se Babadží, sedne si ke mně, zvedne kámen, narýsuje jím obrysy chrámu a k tomu řekne: "Bůh". Trochu mne uvedl do rozpaků. Je to koncept, který je mi ještě stále těžké přijmout. Později mne k sobě zavolal, měla jsem se posadit u ohniště v jeho chatě. Tam řekl ke mně anglicky: "Love is Good - God is Love!" Má zářící, planoucí oči. Dal mi pomeranč a sušené ovoce. Večer jsme dostali něco k jídlu, spoustu sladkého pečiva a halvu.

Včera odpoledne chtěli někteří Indové připravit čaj, ale on jim vyhuboval a řekl, že v chrámu není čaj dovolen. Potom, když jsme seděli u ohně, přišly ženy z vesnice, hýřící barvami, se svými dlouhými zelenými sukněmi, jakou nosím i já. Smály se, když mě uviděly a Babadží jim řekl, že se jmenuji Lalli, což znamená asi tolik jako malé děvče. Ptal se mne, kolik je mi let, a když jsem odpověděla, že 26, tak řekl, že vypadám na patnáct.

Večerní ceremonií v chrámu jsem byla velmi dojatá. Babadží zůstal sedět zcela nehybně, bíle oděný, jako dokonalá socha. Jeden Ind zpívá a přivívá oheň k jeho obličeji, což mu dodává mystického zjevu. Muž je dojat, začíná plakat, zatímco se modlí. Cítím, že vnímá přítomnost Božského. Vidím, že i Šanti je dojat, i když mi řekl, že bych se neměla dát těmito rituály příliš okouzlit. Starý sádhu, Prém Bába, nám vykazuje místo u druhého ohně a všichni zpívají mantru Om Namah Šivaja. Šanti se směje, když vidí, jak tomu kouzlu zcela propadám. Ženy pečou na improvizovaném ohni chléb, placky čapati. Vše je jednoduché, původní, čisté. Večer se ukládáme ke spánku pod sloupy chrámu.

Ve čtyři ráno nás vzbudili, prakticky uprostřed noci a já jsem pospíchala dolů k řece, abych se umyla. Na schodech jsem potkala Babadžího, který se již vracel z koupele. Ponořila jsem se do čerstvé vody pod hvězdami. Ve vodě myslím na to, jak ráda bych pokračovala v této kouzelné historii a jak bych chtěla následovat Babadžího. Ale asi se neodvážím zeptat se ho na to. Několik minut na to mne volá Babadží a ptá se, jestli ho chci doprovázet při jeho cestě do Vrindávanu, města Krišnova. Šťastně odpovím, že ano, i když je to strašné opustit Šantiho a ostatní přátele. Ale cítím, že musím pokračovat v cestě. I sama. Musím zpět do Almory, abych si vyzvedla peníze a pas: Šanti je trochu udiven mým nadšením, ale Babadží mne přitahuje velmi silně. A co když to tedy je pravda? Co když je můj guru?