8. února 1984

Začíná se hra o moc, která mne velmi ruší, a to jak mezi Indy, tak mezi západními. Starají se o to, kdo teď bude rozhodovat, kdo je důležitější, kdo poroučí. Začínáme se přít s Indy o stavbě Babadžího hrobu, o tom, jak má být vybudován. Je to divadlo, ze kterého je mi špatně. Na druhé straně chtějí teď někteří ze západu převzít úlohu gurua, naparují se, vklouzávají do role božské autority. Ráda bych se od toho všeho držela stranou. Jsem z toho velmi smutná, připadá mi zbytečné pokračovat v organizování čehokoliv, ani ašram už není k ničemu bez přítomnosti Babadžího.

Onehdy přišel Munirádží, vytýkal mi moje chování, říkal, že Babadží se během několika let vrátí, dokonce ve stejném fyzickém těle. Ale já se bojím, že mne chce jen utěšovat. Podíval se na mne s láskou a řekl: "Bůh je pořád zde, kam myslíš, že odešel?"

4. března 1984

Italové představují soudržnou skupinu, všichni v černém. Babadží jim tu barvu kdysi přidělil. Teď se mi zdá, že chápu proč, je to barva smutku. Ve vzduchu je jakási zvláštní vzrušená aura, se kterou nechci mít nic společného, zase kouří hašiš, organizují noční zábavy, zdá se, že jsou skoro spokojeni, že si teď mohou dělat co chtějí, cítí se volní. Já cítím ke všem odpor, jsem stále ve svém pokoji, nejsem schopna se zúčastňovat společných obřadů, hala mi připadá bez Babadžího tak smutná a já musím plakat pokaždé, když tam vstoupím.

Dokonce jógini z dhuni mi připadají jako blázniví mistři. Uvažuji o tom, že se na neurčitou dobu stáhnu a budu meditovat, ale vlastně ani není možné, abych se soustředila, nebo si myslím, že přestanu jíst a zemřu, a pak mě Babadží vezme k sobě. Na každý pád staví Babadží před nás velikou úlohu, strašnou spirituální úlohu oddanosti, aby bylo patrné, zda jsme schopni poznávat Božské povzneseni nad jakoukoliv formu. Vím, že je to skok, který musím dokázat, jestliže chci skutečně přerůst dualitu a realizovat se. Ale něco ve mně rebeluje, protože mi připadá nemožné jít svou cestou bez Mistra, bez jeho citelné lásky.

25. března 1984

Dnes jsem seděla celý den pod stromem před jeho místností a zírala do prázdna. Počala jsem cítit, jak se ta prázdnota začíná plnit jemnou přítomností, kterou bych skoro mohla odmítnout. Slzy mi začaly téci, tak ráda bych s ním hovořila, viděla ho i když vím, že se stal mezitím každou buňkou mé bytosti a že dýchá se mnou... Nedaří se mi už používat jakoukoliv mantru, jakoukoliv formuli, cítím se ve stavu nebytí, do kterého ho nechám vstoupit, nechám ho jednat. Vím, že tu teď musím zůstat, na tomto místě, které je součástí jeho rozšířeného těla, které zahrnuje i okolní přírodu a hory. Cítím, že musím čekat, jak dlouho, to nevím.

Šastridží vzal onehdy mou ruku a zpíval mi píseň: "Pozoruji čáry ve své dlani a ptám se, kolik let mne ještě dělí od tebe, můj Pane, jak dlouho musím ještě čekat, než tě budu moci uvidět."

Je to velká výzva Božského a kdo ví, zda tentokrát tu zkoušku vydržím, ta poslední je ta nejtěžší. Cítím se jako sirotek.

15. Duben 1984

Včera jsem v noci ve snu viděla Babadžího, díval se mi intenzivně do očí a já jsem se ho zeptala, jak nás mohl opustit a způsobit nám tak velkou bolest. Odpověděl mi, že je nutné, aby každý z nás prožil tuto zkušenost. Ptala jsem se, jestli by se vrátil, a on řekl, že může znovu přijít, ale jen když si to zasloužíme. Pak mne objal velmi pevně a řekl, že se mi ukázal, protože jsem ho potřebovala. Vzbudila jsem se s ulehčením, že jsem ho zase viděla.

Vím, že Babadží je Šiva, že se může manifestovat ve fyzickém těle, kdykoliv a kdekoliv se mu zachce, vím, že ještě stále může pro nás ten zázrak vykonat. Možná, že doba jeho nepřítomnosti je pro nás nutný trénink.

6. května 1984

Ašram je se prázdní, je horko a mnozí se vracejí jako tažní ptáci zpátky na západ. Ale někteří jógini a jóginky zůstávají, odhodláni pokračovat v experimentu ašramu. Je mi jasné, že nepřítomnost Babadžího nás nutí zrát, vyrovnat se s hloubkou našeho Já. Jeho přítomnost byla příliš snadnou a průhlednou kontrolou, před ním jsme se všichni ovládali. Teď se náhle v některých z nás vzedmuly mnohé negativní věci, které byly před tím zasuty. Ale je důležité, aby se přemohly.

Mechanismus ega a hra s mocí jsou dvě hlavní potíže. Původně to byl Babadží, kdo byl pro všechny neotřesitelnou autoritou, ale teď vznikl problém, kdo bude společenství organizovat a jak rozhodovat společně. Poznávám tu stará schémata každé lidské společnosti. Indové si myslí, že oni mají více práva než ti ze západu, ti se zas cítí nadřazeni pro svou kulturu, staří chtějí udávat pravidla, muži chtějí ovládat ženy, černí jógini bojují s oranžovými, kdo byl delší dobu s Babadžím, ten si myslí, že ví všechno.

I já už se nacházím v této hře, to by se mi dřív nikdy nepřihodilo, i já bych chtěla soudit pole svého. Když je pravdou, jak se píše ve starých spisech, že ego - důležitost, kterou si přikládáme a kterou měříme svá mínění, je hlavní příčinou veškeré iluze, tak jsme teď s tím navzájem konfrontováni.

Vzpomínám si na proslov Babadžího, ve kterém řekl, že Haidakhán bude příkladem jiné lidské společnosti, počátkem nové epochy, a že my jsme pionýry této proměny. Musíme změnit svá srdce a zvládnout společný život a společnou práci jako skuteční bratři, abychom uskutečnili Boží plán na Zemi.

7. června 1984

Dá mi velkou námahu začít opět se svou sádhanou, vím, že nemám žádnou alternativu, musím se ovládat. Bohužel je Haidakhánu silněji než kdekoliv jinde cítit Babadžího nepřítomnost, protože tady jsme si zvykli pohybovat se s ním, dýchat s ním.

Před několika dny přišel na návštěvu Munirádží, který se teď stal gurudžím, a řekl, že všichni, kdo silně viseli na fyzické úrovni na Babadžím, trpí tou ztrátou nejvíce. Ale jeho Šakti, energie, je tu stále, teď je dokonce silnější než dříve, i když jsou jen málokteří, kteří to dovedou vnímat. Zachmuřeně jsem něho pohlédla, vím, že on je jeden z těch mála, ale u sebe si nejsem jistá.

10. srpna 1984

Všichni jsme onemocněli, je to nějaká virová horečka, která se objevila během posledního monzunu. Je nás málo, jsme zmateni, zesláblí, Munirádží jel šířit poselství Babadžího do Ameriky a do Evropy, aby tam udržel na nohou vybudovaná centra. Velice ho obdivuji, jeho víru a sílu.

Zde se šíří velká deprese a znovu se probouzí starý nepřítel: lenost. Ašram je zanedbaný, neošetřovaný, v nepořádku, pracovní rytmus se náhle zpomalil, nikdo neběhá pln nadšení, nikdo se nesnaží, dělá se jen to nejnutnější.

Mnoho lidí se stáhlo na svoje malé privátní místečko, aniž by se zajímali o společný projekt. Vše je to pro mne velice deprimující a cítím, že jsem zase na dně skutečnosti, poté co jsem byla chycená tušením ráje na zemi a mohla jsem to vychutnávat. Ale utéci nemohu, něco mne tu pevně drží.

Munirádží mi řekl, jestli s ním nechci cestovat na západ, odmítla jsem to. Není mi v tom okamžiku tak, abych sdílela jakékoli kolektivní nadšení.

20. října 1984

V Ranikhetu byl velký festival na počest Božské Matky a přišlo hodně lidí z každého koutu světa.

V Haidakhánu se zase probudil život a znovu jsem zapletena do kancelářských prací a organizačních úkolů. Je tu mnoho nedorozumění a těžkostí, skupina černých Italů dráždí ostatní Italy, někteří Indové jsou na nás žárliví a staví se proti nám, jiní nechtějí přijmout Munirádžího jako nového duchovního vůdce. Osoby, které se tu usazují, se chovají jako by byly na dovolené a nedělají vůbec nic, další si chtějí hrát na šéfy a poroučet. Jsme tu konfrontováni s lidskými situacemi, které existují odjakživa, s typickými konflikty každé sociální jednotky, každé společnosti. Proti mé vůli mne zase Babadží zaplétá do této práce, ze které se nemohu vyvléci.

Před několika dny jsem chtěla na chvíli odejít. Munirádží mně zadržel slovy, že nemohu odtud odejít dřív, než se Babadží vrátí, že je to má úloha čekat tady na něho.

10. listopadu 1984

Teď se mi často zdá o Babadžím, vždycky když ho potřebuji, jeho vedení. Mluví se mnou a dává mi rady.

Na druhý den jdu do jeho místnosti a nabírám do sebe ticho, mír tohoto údolí, místa, které on miloval.

Mnohdy se jdu sama projít, voda je tu nejčistší na světě, voda, která se dá pít, zářící, průzračná.

Myslím na knihu, kterou jsem kdysi četla, byl to "Siddhartha" od Hermanna Hesse. Poutník v této knize se octne po všech svých dobrodružstvích a zážitcích, kdy hledaje svůj střed, jako převozník na řece. Je chudý, pokorný a žije ze dne na den, zestárne, aniž by už cokoliv hledal. Zvuk řeky, šploucháni vody je pro něj symbolem harmonie a stane se kosmickým zvukem života, mystickým ÓM.

Kdo může říci, kdo stvořil vítr, oheň, vodu, slunce a hvězdy, kdo může říci, kdy mají počátek? Příroda je prostá a dokonalá ve svém mystériu a život může být také takový, když se přizpůsobíme jejímu rytmu. Lidské bytosti mohou být dokonalé, tak dokonalé, jako byl Babadží, nesmrtelný příklad božských možností v nás všech.