4. února 1980

Je tu teď spousta lidí ze západu: přišli jako by je přivála smršť. Babadží svolává lidi ze všech částí světa.

Jejich přítomnost mne trochu ruší, i toto místo míru teď zaplavila energie západu s jejími neurózami a temnou spletitostí mysli. Sobecky se vrhají se na Babadžího se svými osobními prosbami a frustracemi a představují si, že jim bude dělat psychoanalytika. Teď jsem hlavně zaměstnaná tím, že pro Babadžího překládám. Otázky těch osob mě rozčilují: očekávají od Babadžího zázraky, že jim bude předpovídat budoucnost jako nějaký věštec, nebo chtějí pomoci od svých ekonomických problémů a nemocí. Jen málo se jich ptá na pravdu a jak jí dosáhnout. Ve většině případů u nich stojí v popředí přání, aby se jim vyřešily jejich osobní, lidské problémy, případně aby se jim vyplnila nějaká přání. Babadží mi jednou řekl: "Dávám všechno, ale málokdo se ptá, co jsem vlastně přišel dávat."

Vím, že jsem namyšlená, když vyjadřuji tyto myšlenky. Chápu, že guru pomáhá na každé úrovni, protože má soucit. Někdy mi připadá, jako bych měla v sobě málo lásky.

5. března 1980

Teď mám málo času k meditování. I mne stáhnul proud příchozích. Musím Babadžímu pomáhat, kromě korespondence se musím starat o jeho záležitosti, o bezpočet darů a předmětů, které přicházejí. Občas se mi stýská po prostém dřívějším životě. Každý den je něco jako vánoce. Babadží se často zabývá tím, že třídí šaty a daruje je dál, stejně jako všechny ty sladkosti, pera, hodinky, klenoty, tašky, boty, knihy, fotky... Do Himálají vtáhl bazar života.

Přicházejí i bohatí Indové, i tuláci, kteří cestují po Indii, duchovní dobrodruzi, blázni hledající pomoc, frustrované ženy shánějící manžela, narkomani a nemocní. Mezi nimi jsou i praví hledající, jógini a žáci Babadžího, ale jsou v menšině. Babadží přejímá roli cirkusového ředitele: dělá, jakoby byl jedním z nás, aby nám pomohl. Podle jeho plánu mi připadla role přísné vestálky, strážkyně chrámu, pro mnohé nesympatická. Mně je ale jasné, že Babadží potřebuje pomoc. Ne snad on osobně, ale jeho práce, činnost Božského ve světě. Mnohý z nás, jeho žáků, si musí vyhrnout rukávy. Čtyři nebo pět ze západu zůstalo, aby žili v Haidakhánu; jsou to jógini, meditují, cvičí se v sádhaně. Zvláště jeden, Har Góvinda, Švýcar, je odhodlán jako já zůstat tu navěky. Jsme celý den u toho, jak všechno zorganizovat. Kancelář se se zvětšila, budov je teď více, lidé potřebují potravu, deky, matrace. Už jsou tu i tekoucí voda a elektrické světlo a také záchody.

15. března 1980

Babadží teď hovoří na veřejnosti. Je to opravdová novota. Mluví jasně, klidně, jistě, silně, ironicky a vehementně: "Celý svět překoná krizi, přijdou války a zkáza, ale ten, kdo bude opakovat Boží jméno, se zachrání. Mantra je silnější než atomová bomba."

4. dubna 1980

Doslova lítám po celý den, abych obsloužila indické hosty ve svém pokoji. Pomáhám Babadžímu se vším možným - pohovořit s lidmi ze Západu, ubytovat je, utěšit je.

Babadží je příkrý a nevypočitatelný, často posílá lidi pryč hned v den příchodu. Když se ptají proč, odmítá jim odpovědět. Jako splašený psychiatr všechny provokuje a večer předvádí na svém "trůnu" divadlo - hraje na kytaru od nějakého Itala, žertuje s dětmi, pak s indickými ženami a dámami, hraje vtipálka, kosmického šaška, božského, neuchopitelného.

Četla jsem knihu o Šivově tanci. Tančí se světem a tvorbou, tvoří, udržuje a ničí vesmíry v rytmu svých kroků. Jeho tanec je občas milý, jindy divoký. V jedné ruce drží oheň a jeho nohy šlapou po vysíleném těle démona-trpaslíka, který je symbolem našeho ega. Je tam mnoho, co dává podnět k ohromení.

20. dubna 1980

Čajové dýchánky s Babadžím a hosty v mé malé místnosti jsou stále více navštěvované. V indii je Matka symbolem původní lásky a je zde zvykem jí jako znamení náklonnosti nabídnout jídlo a potravu. Indický dům nenavštívíme, aniž bychom nebyli donuceni něco vypít nebo sníst. Napadá mne, jak Babadží umí dávat, podle sociální vrstvy osob, podle jejich potřeb. On ví vždy, co je pro koho ten správný dar. I já jsem náhle zahrnována dary, sladkostmi, šatstvem... Musím být elegantní, musím se učit, jak hrát dobře svou roli v tomto divadle. Jedná se mnou jako s jakousi spirituální manželkou. Nedávno mi řekl: "Kdy se konečně ke mně vrátíš, čekám na tebe už dlouho."

Bůh nás stále volá k sobě, to jen naše nevědomost, zaslepení že jsme něco jiného, to nás od něho dělí a naše duše nenajde tak dlouho klidu, dokud se s ním znovu nespojíme.

Toto dobrodružství s Božským je patrně jediná opravdová zkušenost lásky. Také v naší touze po lidské lásce je to, co vlastně hledáme, vždy a jedině to Božské, spojení s původní jednotou vědomí.

3. května 1980

Trávíme teď s Babadžím úmorné dny v tom letním horku. Je stále hodně práce, ale v tom vedru nám dopřává, abychom s ním strávili dlouhé přestávky. Odpoledne nás vodí ke koupání nebo na procházky po oblázkovém řečišti řeky. Namydlíme ho, umyjeme, navoníme a namasírujeme. Naše hra s božskou loutkou pokračuje. Každé gesto, každou situaci použije Babadží k tomu, aby nás prostřednictvím toho psychodramatu něco naučil. Chce, aby naše mysl byla pozorná, soustředěná, čistá, bez nadbytečných myšlenek. Vznikla tak nová meditace, cvičení se v akrobacii rovnováhy. Člověk musí zvládat všechny světské činnosti bez osobních přání, a to denně, s tím, že se učí sloužit božskému plánu, vnášet světlo do temnot. Pravdu tam, kde je nevědomost, lásku tam, kde jsou konflikty, kde vládne agrese.

Babadží pracuje se všemi našimi emocemi a lidskými úzkostmi. Sám se často snaží vytvářet paradoxní situace, aby nás donutil vycházet s druhými i se sebou samými. Uvolňuje v lidech soupeření, žárlivost, výbuchy ega a pýchy. Často se mu podaří nafouknout je jako balóny, aby je pak propíchl jako jehlou. Vyhledává si postavy pro svůj magický film a nechá je hrát takovou roli, která nejlépe poslouží tomu, aby se přiblížily k pravdě.

Společenský život je perfektním jevištěm pro takové představení. Často, pozorováno z dálky, se Babadží podobá bláznu - Mistr, kterému schází vážnost, žádný svatý: hraje si s tradicemi, organizuje pro zábavu svatby mezi lidmi, uvádí všechny do rozpaků. Pak je zase velice vážný, soustředěný, přísný, přesný a dokonalý v rituálech. Jedno je jisté: vyžaduje maximum soustředění od každého z nás. Všechno je Lila, božská hra, ale je to hra opravdová, je to škola.

4. června 1980

Ve svých promluvách hovoří Babadží často o karmajóze, józe činnosti, práci zasvěcené Bohu. Říká, že nastal čas změn ve světě a čas velikého nebezpečí, dokonce pro celou civilizaci.

Nemůžeme zůstat pasívní, stahovat se do sebe, měli bychom se všichni účastnit té velké revoluce. Je velmi určitý: jedná se nejen o duchovní přeměnu, nýbrž i o proměnu naší planety také politicky, globálně. Přijdou války a musíme se učit být silní. Navrhuje nám opravdovou, celkovou jógu ve světě. Je načase, aby se jógini a jóginky stali bojovníky. Přede dveřmi stojí nový svět, nové duchovní období. Ale přechod ze starého do nového bude plný konfliktů a všichni se na ně musí připravit.

Pro mne jsou jeho slova nektarem. Už jako dítě jsem měla revoluci lidstva za svůj ideál života, byla to tato síla, která mne sem dovedla.

3. července 1980

Déšť všechno přerušil, trénink se teď koná ve velké hale. Babadží se nechává houpat v křesle. Vypadá, jako by nic nedělal, a přece neustále pracuje s každým z nás. V jeho přítomnosti je naše mysl neustále konfrontována se sebou samou. Babadžímu nic neujde, žádný pocit nebo myšlenka jednotlivých lidí.

Často bere Šástridžího a mne s sebou k odpolední koupeli. V době monzunů je voda v řece bahnitá a tak děláme dlouhé procházky, abychom našli jezírko s čistou vodou, napájené spodními prameny. Se Šástridžím, velkým mudrcem, zpívá Babadží sanskrtské sloky, recitují starodávná rčení a příběhy z mytologie. Je to taková soutěž v moudrosti.

Často s námi hovoří v příslovích a ve verších a zpívá si v nějaké prastaré neznámé řeči. Je to pohoda být s ním, jako by člověk se ocitl v rajské zahradě, žádné další přání - ani trhat ovoce, ani rozlišovat mezi dobrem a zlem. S Babadžím jste zase děckem, jakýkoliv druh posuzování je v jeho rukou, jediná věc o kterou musíte usilovat je vyprázdnit se, být zase nevinný. Babadží se houpe na větvi velkého stromu, slunce zapadá a on se směje hlasem přicházejícím hluboko ze srdce a zve nás k té nejjednodušší a přece nejtěžší věci na světě: být šťasten.

9. srpna 1980

Postavili novou místnost, velkou a kýčovitou, celou z lesklých dlaždiček. Babadží ji pojmenoval zrcadlový zámek, pro velká zrcadla po jedné stěně. Esoterický význam je hlubší: v našem odrážení se v něm. Jeho duch je prázdný a tak do něj můžeme promítat své fantazie a požadavky.

Jeho práce s námi, den ze dnem, je nesmírná. Od čtyř ráno až do pozdního večera se nepřetržitě zaměstnává vším až do nejmenších detailů, od kamenů, které jsou zapotřebí na stavbu, až po nervovou krizi amerického děvčete, které právě přišlo. Služba po jeho boku je namáhavá, mne si vyžaduje celou. Vím, že mi mnozí závidí, ale není to vždy jen potěšení.

Babadžímu není nic dost dokonalé. Často na mne křičí, musím dávat pozor na každé jeho gesto, na každou myšlenku. Ráj na Zemi je pro něho božská mandala, kruh harmonie a dokonalosti, je to tvorba krásy.

3. října 1980

Je tu teď mnoho Italů. Rozčilují mne. Přicházejí sem aniž by zanechali za sebou své zvyky, se špagetami, "trávou", sluncem a láskou. Babadží je skoro všechny posílá na druhou stranu řeky, kde jsou natlačeni ve všelijakých chatičkách. Tam si mohou dělat, co chtějí. Jednoho dne, když jsem s ním vystupovala po schodech k novým svatyním, řekl: "Tohle je cesta temnoty." Ještě dnes přesně nevím, co tím chtěl říci. Energie těch nově příchozích unavují. Babadží je ale schopen člověka během několika dnů proměnit, očistit. Cítím, že má naspěch, často se ptám sama sebe, jak dlouho ještě zůstane mezi námi. Přátelím se s Leticií, krásným mladým děvčetem z Milána, která má v obličeji tibetské rysy. Je klidná a milá.

I s ostatními navazuji přátelské vztahy. Radhé Shyam, americký penzista, se teď ujal práce v kanceláři a vede ji. Další mu pomáhají s organizací. Babadží požaduje činorodost a aby společenství dobře fungovalo. Vím, že nám ukazuje životní styl pro budoucnost: učí nás spojovat se s Indy, aby se odstranily jakékoliv rozdíly. Říká, že tu bude jednou velká mezinárodní organizace.

30. prosince 1980

Letos jsme slavili vánoce a my ze západu jsme připravili velké divadelní představení. Tance, andělské zpěvy, rozdávají se dárky. Babadží se šťastně směje a hovoří o jednotě všech náboženství. Říká nám, že velká světová krize již všude začíná, mocnosti připravují atomové zbraně, přesto se Bůh snaží ještě pořád totální katastrofě zabránit. Kdo věří v Boha, bude zachráněn a po veliké revoluci budou všichni budovat nový svět, založený na náboženských hodnotách. Indické duchovní nauky a védská moudrost budou znamenat nové vedení lidstva. Všichni vládci světa se spojí, aby se ta proměna mohla uskutečnit. Říká, že my ze západu jsme v minulosti byli jóginy a indickými světci, že jsme se však znovu narodili na západě hnáni touhou po materiálním životě. Naší úlohou je teď přinést poselství indické duchovnosti zpět do našich zemí.

5. ledna 1981

Babadží je překrásný, když hovoří na veřejnosti, jakási směs Che Guevary a archanděla Gabriela. Předává poselství všech starých proroků lidstva: lidské bytosti musí být bojovníky světla, duchovna, pravdy.

20. ledna 1981

Babadží chce, aby se lidé organizovali. Jsme rozděleni do různých pracovních skupin. Američané se starají o administrativu, Němci o pořádek a kázeň, Italové pracují při výstavbě a jsou pověřeni praktickými pracemi u řeky, Indové se starají o chrámy a kuchyň. Já se zabývám jím samým a prožívám obrovskou radost, mohu-li sloužit jeho fyzickému tělu. Cítím se jako matka a ráda bych mu byla užitečná.

Je stále obklopen lidmi, každý okamžik. Všichni ho chtějí následovat, když běží, dotýkat se ho, podívat se na něho. Jeden pohled od něho, třeba jen na okamžik, má moc proměnit srdce člověka. Ví se, že jeho dotek může léčit, a on rozdává plnýma rukama. Občas jsem vyčerpána a mám stále méně času meditovat. Chvíle meditace a tiché pozornosti nalézám u jeho nohou, při krátkých přestávkách, v zahradě nebo na terase. Okamžiky spojení, ticha, míru.

3. února 1981

Před několika dny byl Babadží na mne rozzuřený, protože jsem mu tvrdohlavě dala špatnou odpověď, a on mi řekl, že mám odejít domů a dal mi pár pohlavků. Nemohla jsem tomu uvěřit, plakala jsem celou noc. Druhého rána stále ještě trval na tom, že musím odejít. Pršelo. Dostala jsem pochodeň a deku a vydala jsem se na cestu, bosa směrem na vrchol hory Kailas.

Dorazila jsem uřícená na vrchol, mokrá, napůl zmrzlá, deštěm vylekaná, protože na hoře není kam se schovat. Ale náhle vysvitlo slunce a vše uschlo. Noc jsem strávila opřena zády o zídku, abych se chránila před větrem. V krátkých přestávkách jsem viděla ve snu Babadžího. Vysvětloval mi, proč byl tak rozzuřený. Rozuměla jsem a prosila ho o odpuštění.

Další dny jsem neměla tu odvahu vrátit se do údolí, našla jsem si chýši se slámou na spaní a udržovala jsem si malý oheň, bez jídla a pití.

Na konci třetího dne jsem se dovlekla dolů k chrámu, musela jsem se namáhat, abych se udržela na nohou. Celá rozechvělá jsem se přiblížila k Babadžímu, vyděšená myšlenkou, že by mě mohl zase poslat pryč. Ale on mne k sobě laskavě zavolal a řekl, že jsem teď pochopila a navíc v horách dělala pokání a že mohu zůstat. Dodal, že mi musil poslat do hor slunce, aby mne ochránil.

Začalo mi být jasné, že představa, že bych nemohla zůstat u Babadžího, je pro mne strašlivá. Každý den, každou vteřinu teď prožívám v jeho přítomnosti a moji jedinou radostí je, když mu mohu sloužit. Mám strach z této obrovské závislosti a ptám se, jestli se z toho jednoho dne budu umět osvobodit.

4. dubna 1981

Každý den odpoledne budím Babadžího tím, že mu přinesu nápoj, a pak si s ním na chvíli sama sednu pod vysoký strom. Pozorujeme údolí, řeku, která se vine v zákrutech, zelenou horu Kailas. Chce, abych tu seděla u něho, bez pohnutí a s otevřenýma očima, tiše. Pozoruji svou mysl: zřídkakdy jí táhnou myšlenky, bezvýznamné, neruší mne již. Slyším šumění řeky, rytmické, melodické, často se stává, že je vše zahaleno do intenzivního bílého světla, i tělo Babadžího se v tom světle rozpouští, mizí a já s ním, obrysy fyzického těla se rozptylují. Někdy je to světlo tak silné, že mne až pálí oči. Včera přijel z Haldwani Munirádží, také on je starý Mistr, sedí vedle Babadžího, já uprostřed, rozpouštíme se ve světle prázdnoty, ve zvuku ticha, zatímco řeka zpívá svou píseň.

30. dubna 1981

Letní noci pulsují životem džungle, hlasy mužů z vesnice, štěkot psů, hlasy šakalů v dáli, dobytek bučí, protože vnímá pach levharta, zvuk větru. Tropické hvězdy se zdají blízké na dosah. Včera byla na zahradě velikánská kobra. Jeden Ind ji chytil a bleskurychle usmrtil.

Babadží sedí na nové terase, jeho tělo září a vydechuje do temnoty intenzivní vůni, celá jeho pleť tak ji má v sobě a zůstává lpět i na jeho šatech. Často si uvědomuji, že to je právě ta vůně, která nás k sobě přitahuje. Pomalu a jemně mu masíruji nohy jako akt sjednocení - tak často jsem to už dělala.

Moci se ho dotýkat mne plní mírem a dává mi radost, znovu den co den zažívat zázrak jeho přítomnosti.

3. května 1981

Babadží nás nechává všechny bez přestání pracovat, teď v létě někdy až do osmi večer, a všechno osobně kontroluje. Několikrát nás nechal pracovat celou noc při světle luceren, aby se mohly dokončit práce na střeše, a také spousta místností, nemocnice, škola, nové chrámy, všechny zasvěcené nějakým indickým božstvům. Říká, že do údolí Gautama Gangy přijdou jednou miliony lidí.

S ženami stále ještě tropí ty svoje hrátky, představuje roli božského milence, tak jako to dělal bůh Krišna s pastýřkami, které byly do něho zamilovány. Podle indické tradice jsou vlastně všechny duše věčnými milenci a milenkami Pána, se kterým touží splynout. Toto spojení je čisté a duchovní, přesto musí Babadží nejprve prolomit naši hrubou fyzickou slupku. Nedávno mi řekl: "Jsou jen dvě věci, které nás poutají k tělesnému životu: Jídlo a sex."

7. června 1981

Horko je spalující a všichni ze Západu onemocněli. Kdo sem přijde, prodělává intenzivní, často i bolestnou očistu. Babadží chce, aby si všichni oholili vlasy a oblékali se podle staré indické tradice. Ženy musí odložit svou marnivost, hippies přestat být pyšní na své dlouhé vlasy a všichni opustit představy, které si o sobě vybudovali. Ego je pod ustavičným tlakem, lidé musí poslouchat pokyny Babadžího, podrobit se i těm nejnižším a zcela ponižujícím službám. Jestliže někdo začne s někým soupeřit nebo vznikne žárlivost, poníží ho Babadží záměrně na veřejnosti. Nedopřeje nám ani trochu klidu.

8. července 1981

Nový monzun, nové klidné a vítězné období. Každý den přicházejí sedláci s velikými koši manga a kukuřice, máme všeho dost. Mnohdy si nechává Babadží přinést na terasu můj malý vařič a vaří veliké hrnce plné rýže a zeleniny, vše, co se ráno z vesnice přineslo. Pokryje to pak máslem a bylinkami a rozděluje na banánové listy. Učí nás tak užívat přebytku, úrody, darů Božského. Zatímco v minulých letech obsahovalo jeho učení spíš přísné lekce, dnes nám naopak ukazuje jinou situaci, ve které nám jsou nadělovány mnohé materiální dary. Učí nás vzít si z nich svůj díl a tím uvádí energii do oběhu, rozděluje ji, aby se dostalo i druhým. Pro sebe si nenechává nic.

15. srpna 1981

Babadží nás nechal postavit nové dhuni, místo pro posvátný oheň, v zahradě na břehu řeky pod skalami. Sám ho vlastnoručně navrhl a nakreslil, velký kruh uprostřed osmistěnu, podle osmi rukou Božské Matky. Říkal, že to bude místem bohyně Šakti, představující božskou energii. Oheň musí pořád hořet a denně ráno i večer se konají obřady. Har Góvinda má zde stále bydlet a stát se jóginem.

Babadží mu udělil zvláštní zasvěcení, také některým dalším mužům a ženám, kteří chtějí v Haidakhánu zůstat. Dal jim přesná pravidla: musí se modlit ráno i večer, meditovat a odříci se světa. Musí nosit oranžový plášť, smějí bydlet jen v chrámech nebo v ašramech. Mohou se ženit, ale smějí vykonávat jen práce duchovního rázu, nikdy za peníze. Jsou to noví jógini a jóginky Haidakhánu. Někdy zůstávají po celou noc vzhůru a zpívají u ohně mantry.

Místo je prosté a velice krásné, vzdálené několik metrů od vody, kolem je velká zahrada s mangovými a banánovými stromy.

23. srpna 1981

Často to stojí velkou námahu, zůstat v Babadžího blízkosti tak jak to on chce, s otevřenýma očima, dostatečně pozorně, jen světlo přitom proudí jakoby odnikud.

Babadží mi teď řekl, že už není čas zavírat oči. Chce bojovné jóginy, kteří se vrhají do akce. Připomíná mi to japonská bojová umění: vítězí ten bojovník, který se nenechá vyrušit, který je v sobě prázdný, jedině takový dovede využít sílu úderu protivníka. Tady se však jedná pouze o duchovní bitvy, o boj proti všemu, co je v nás negativní a zlé. Ale Babadží nás varuje: budeme muset bojovat i ve světě, nezůstaneme stále jen tady, někteří se budou muset vrátit na západ. Politické revoluce se spojí duchovními, aby mohly nastat globální změny. Když Babadží mluví veřejně, je čím dále odhodlanější, dokonce připouští, že je proti myšlence nenásilí. Je třeba, říká, mít odvahu.

Já si myslím, že musím zůstat tady u něho, ale onehdy se mi zdálo cosi podivného: vešla jsem do Babadžího místnosti a on tam už nebyl. Venku před jeho dveřmi jsem zoufale plakala. Kdo ví, jak dlouho ještě Babadží zůstane na Zemi.

3. září 1981

Údolím se táhne silná energie jógy. Mnozí meditují, někdy celé noci, postí se, nehovoří, modlí se. Babadžího žáci přicházejí z celého světa, z Ameriky, Itálie, Švýcarska, Německa, Švédska, Kanady a Austrálie. Každý může vyprávět svoji vlastní historku o tom, jak byl Babadžím přivolán, magicky, z takové dálky až sem. Toto je historický moment integrace západních a východních hodnot. Indie může nabídnout světu vědu jógy, věčnou moudrost véd, duchovní cestu, aby se člověk mohl pozvednout na božskou úroveň svého Bytí.

Babadží teď běžně hovoří anglicky, zatímco dříve dělal, že to neumí. Také zjišťuji, že hovoří i nepálsky, tibetsky, bengálsky a řečí Assamu. Nikdo netuší, kde se to všechno naučil, odkud přichází jeho fyzické tělo, on sám o tom nikdy nehovoří a nikdo ho dříve neviděl. Jeho příchod je neustále zahalen tajemstvím, jediné jisté je, že jeho tělo není jako naše: spí velice málo a nikdy není unaven, jí neúměrně malá množství jídla a zdá se, že necítí zimu ani horko. Když občas jdeme do hor, má jeho tělo neuvěřitelnou energii, šplhá jako jelen, doslova letí přes špičaté kameny po svahu. Nemá žádné osobní požadavky, nikdy nežádá cokoli pro své pohodlí, vše co mu lidé darují, pokládá za hračky. Dává nám hodně lásky, ale nikomu nedává výrazněji přednost. Nikdy se nehněvá, přestože dokáže být přísný, jenže normální lidské emoce jakoby se ho nedotýkaly. Jeho energie je nekonečná a on ji rozdává plnýma rukama. Kdo se mu přiblíží, je to jako by se nořil do vlny energie, míru, dobra. Jeho fyzický zjev je silným magnetem, který neodolatelně přitahuje. Občas mi v jeho přítomnosti připadá, že jsme jako mouchy, které bláznivě obletují lampu, ochotné si z lásky k němu spálit křídla, ochotné z lásky zemřít.

Pod vedením Babadžího funguje ašram perfektně. Daří se mu udržet pohromadě nejrůznější síly - rasy ze všech konců světa, jóginy, rodiny, děti, bohaté i chudé. Každý má nějakou úlohu, kterou má splnit, a určitou funkci v harmonickém celku, který se tak postupně skládá dohromady jako model malé vesnice, jako experiment utopické společnosti. Mně je jasné, že je to všechno možné pouze díky jeho silné autoritě.

Babadží se stále více stává mistrem života. Učí nás, co znamenají láska a pravda v převedené do praxe, do činností každodenního života.

6. listopadu 1981

Dnes je tu hodně návštěvníků. Babadží vypadá unaveně, podrážděně, mnohé posílá pryč. I mně připadá ta atmosféru dost tísnivá. Je to chaos energií, který se musí dát do pořádku, vyčistit, vytříbit. Lidé, kteří sem přišli, doufají, že Babadží vyřeší jejich životní problémy. Ve všech cítím velkou bolest ve všech, připadá mi nepřekonatelná.

Během dvou tří hodin Babadží ty nitky rozuzlil: všichni jsou pobízeni k práci, dostávají různé úkoly. Není čas na meditaci ani k přílišnému přemítání o vlastních problémech, je třeba se hýbat, jednat, jejich vlastní mysl se musí s činností sama vypořádat. Večer jsou všichni nesmírně unaveni a Babadží se vesele směje. Teď rozum povolil a on může začít svou práci. Působí na ně přímo energií srdce, bez shovívavosti nebo polovičatosti. Je třeba uvidět své pocity, vypořádat se s nimi, s tím co je skryto v hloubce i s tím, co nejvíc bolí. Slibuje nám hodně radosti, jestliže se poddáme, povolíme, takové radosti, která se odráží v jeho očích, v každém z jehož gest a pohybů: sebejistý, dokonalý, bez vady, plný síly, pružný, proměnlivý, zcela volný a spontánní, absolutní.

15. listopadu 1981

Přišlo mladé tmavé děvče. Vedle ní vypadá Babadží překrásný, v jeho obličeji se najdou rysy snad každé rasy na světě, má v sobě esenci každé civilizace. Dnes večer měl na veřejnosti ohnivý referát o rovnosti všech ras. Dojal mne tak, že jsem musela plakat. Říká, že jediné pravé náboženství je takové, které je vybudováno na lidských hodnotách.

Teď mu musím každé ráno po uctívání ohně donést nápoj a chvilku s ním posedět. Mám trochu strach, je velmi těžké být s ním tiše v úplné samotě. Moje mysl není nikdy dost čistá, mám stále ještě nepotřebné negativní myšlenky. Pokouší se mi pomoci, dát mi volný prostor: nechává mne číst dopis, odstranit nějaký kus oděvu, něco poskládat. Vím, jak je těžké být uvolněná, bez záměru, otevřená, schopná přijímat, taková, jakou by mě chtěl mít.

25. listopadu 1981

Každý den zažívám nádherné východy slunce u nohou Babadžího, před jeho pokojem, pozoruji rytmus svého srdce, který bije v souladu se zvukem větru, a nořím se do jeho nezměrnosti. Připadá mi, jako bych dýchala s ním, zatímco on hledí klidně do dálky, ponořen do svých vizí. Jak bych si přála být jedno s jeho myslí, vědět a vidět, co se v něm děje. Babadží zůstává stále bezedným tajemstvím, ze kterého nám může ukázat jen fragmenty, kdykoli jsme připraveni je přijmout. Jsem velice vděčná za tyto ranní chvíle, za toto společenství. Dělá ze mne spoluhráčku jeho hry, musím zařizovat jeho věci, každá z nich je kouskem z našeho světa, symbol našich lidských potřeb. V okamžicích ticha se ta skutečnost kolem nás proměňuje v dvůr plný neskutečného světla, ve kterém se nalézám jako jeho část, jako díl božského vědomí.

Teď se už na něho nedívám, když jsem s ním, jeho tělo je stále více jen symbolem té nekonečné přítomnosti, která je všude a ve všem.

Zahaluje mne nekonečně sladkou láskou, volá mne často jménem s takovou něhou, že mne to dojímá, skoro jakoby mou službu opravdu potřeboval. Teď se cítím plně přijata a je mi jasné, že jsem potřebovala tolik let, než jsem dospěla k tomuto bodu, kdy jsem konečně připravena přijímat jeho energii. Jsou to vibrace hlubokého míru, síly.

3. prosince 1981

Často musím Babadžímu překládat, jsem jako nárazník mezi ním a těmi druhými, když je jeho přímá přítomnost pro některé z nich příliš silná. A tak jsem svědkem toho, co učí a zprostředkovává, nesčetných lidských zápletek, které se pokouší rozluštit. Je to cenný dar a já jsem za něj vděčná.

Mezi mnou a jím používá někdy Šástridžího jako filtr, toho starého mudrce, který ho všude doprovází. V jeho přítomnosti vypráví spoustu historek, trylkuje si písně a prastaré legendy, dává mi možnost účastnit se té miliony let staré moudrosti Indie. Vypráví historky velkých jóginů z minulosti, z nichž každý musel přinést velké oběti, musel se vzdát jakékoliv připoutanosti, aby mohl uskutečnit pravdu. Cesta k božské realizaci, říká Babadží, je tou nejtěžší úlohou na světě. Je to jako ulice, kterou je tak těžké překročit, jako kdybychom museli jít po ostří břitvy. Dodává, že v současném temném období, zvaném Kali juga, padají všichni jógini za oběť té či oné překážce a dokonce i mnohý sádhu nedokáže úspěšně dokončit svá duchovní cvičení. Polekaně se na něho dívám - kdo ví jak to bude se mnou, i já sama pochybuji, jestli se mi to kdy podaří dodělat. Právě teď je to pouze jeho milost, která mi dovoluje jít tápavě vpřed. Nevím, co se stane, až mne jednoho dne opustí.

Onehdy mi v zahradě, když jsem ho u řeky masírovala, řekl: "Jsem unavený, odejdu do Himálají." Zeptala jsem se ho, jestli mě tam vezme s sebou, ale on s úsměvem odpověděl, že je tam na mě příliš velká zima.

27. prosince 1981

Sešly se tu o vánocích stovky lidí. Babadží dal zbudovat na druhé straně řeky ohromný stan, aby se tam všichni vešli. Říká, že to je historická oslava vánoc, mezinárodní, poprvé se oslavuje narození Krista na úpatí Himálají.

Ty stovky lidí se nám podaří ubytovat, ke spaní klademe na zem matrace a slamníky, těsně vedle sebe. Jídla je dost pro všechny, každý má svůj koutek, sladkostí ke na kila. Ovoce, co kdo s sebou přinesl. Pro Babadžího přicházejí odevšad dárky, nikdo už neví, kam s nimi.

Pořádá se velká slavnost ohně: přinášíme ohni požehnané potraviny, kadidlo, květy, mléko a vonící esence, za doprovodu posvátných manter z véd. Je to společná modlitba u ohně jako symbolu kosmické energie, té jemné esence, která spaluje hmotu a uvolňuje ji očištěnou a proměněnou ve světlo.

Je to Babadžího láska, která nás všechny drží pohromadě, těsně namačkané na podlaze místnosti. Večer zase jíme stlačení v obrovském stanu se zkříženýma nohama na zemi a místo talířů máme listy. Musí se stát nejmíň hodinu, aby se kdokoli dostal až k Babadžímu a mohl se před ním poklonit. Všichni pracují s nadšením, organizují, připravují. Některé z Indek vaří celou noc, zpívají přitom u ohně. Až do odpoledne měli muži plné ruce práce, aby rozdělili plné hrnce jídla.

I z okolních vesnic přišly stovky lidí, hodně dětí. Postavili jsme vánoční strom a připravili skoro pro všechny nějaký dárek. Babadží nás nechal otevřít na břehu řeky stánek s čajovnou a italskou restauraci. Chce, abychom vydávali tři dny čaj a jídlo zdarma. Máme podarovat Indy, národ, který nám poskytuje přístřeší v tomto mateřském údolí, který nám dovolí, abychom zažili tuto nezapomenutelnou zkušenost.

Včera jsem plakala, když jsem viděla tu dlouhou řadu poutníků, kteří přicházeli podél řeky s ruksaky, po dlouhé cestě, hledajíce odpověď, kterou jsme my sami nemohli najít ve své vlastní zemi. Hledali jsme tenkrát vedení, které nám chybělo, světlo, které jsme v zasmušilých a temných ulicích našich evropských měst nemohli vidět. Božské nás volá do Indie, do jedné z nejchudších zemí na světě, za Mistrem, který se ukazuje jako antický Kristus ve své pokoře a prostotě.

Jsem pohnuta. Babadží nás nechává zpívat na Štědrý večer Halelujah a naše tradiční koledy. Někteří tančí s velikými svícemi přestrojeni za anděly a on nás vyzývá, abychom to světlo podávali dál všem zúčastněným. Vidím, jak oči indických dětí svítí obdivem a údivem, všechny obličeje září. Plni extáze pozorujeme Babadžího, který se směje a je přepaden na svém sedadle skupinou dětí ze západu.

4. ledna 1982

Jako z čistého nebe řekl Babadží, že se Italové musí oblékat černě. Je mezi nimi mladý muž, kterého nazývá Kali Šani a ten se má stát jejich vůdcem. Kali znamená tmavý, Šani je planeta Saturn, která se v Indii pokládá za planetu zničení. Tato nová hra Babadžího mne trochu překvapuje, naštěstí nemusím nosit černé, naopak prosí jednu Indku, aby mi přinesla z Bombaye bílé sárí.

Je mi trochu divně při této historce - všechny ty černé postavy, kteří se v ašramu pohybují, jsou pro mne jakýmsi temným znamením. Šani je navíc vyzbrojen dlouhým železným trojzubcem, kolem kterého se vine plastikový had. Babadží mu v Bombayi udělil zvláštní zasvěcení, během kterého veřejně vyhlásil, že tento mladík byl již v minulosti zosobněním Saturna a že se teď narodil znovu, aby spolupracoval na velké revoluci, která přijde na svět. Ty Babadžího stálé narážky, co se týče budoucí světové krize, mi dělají starosti, a tak si začínám odkládat stranou některé věci v mé skříni. Babadží hovoří zvláště o osmdesátých letech jako o letech velké přeměny.

10. ledna 1982

Ta věc s těmi černými začíná být zajímavý teatrální úkaz. Je tu právě hodně Italů, asi padesát, a všichni, ženy i muži, běhají kolem jako bojovníci matky Kali. Zvláště ženy působí jako chmurné zjevy a když jsou blízko Babadžího, vypadají až znepokojivě.

Se smíchem říká, že je to Black Army, černé vojsko, znamená to tedy, že čas bojů už nadešel. Jogíni a jóginky se musí stát bojovníky Bhairá Baby, vojevůdce vojska Šivova, a on s nimi zvítězí nad armádou démonů.

V indické mytologii je Šiva bůh ničení, který se zjevuje v krizových momentech v zastoupení všech ostatních bohů, aby vymýtil síly zla a znovu nastolil ztracenou harmonii. Pro boj si povolává obě své Šakti, družky do boje, které jsou zosobněny jako Durga a Kali. Jsou to dva aspekty téže bohyně, jedna rudá, druhá černá. Mají moc vyhrát souboj s každým démonem.

Jsem Babadžího hrou vyděšena. Když se sejdou večer lidé ve velké hale, vypadá to, jakoby sem přišli statisté z Felliniho filmu: mladí lidé s holými lebkami, zahalení do černého, tu působí jako hrozní osobní strážci. Šani se svým trojzubcem mi připadá jako zmrtvýchvstalý Rasputin, mladé ženy pokryté temnými závoji připomínají jedovaté pavouky Černé vdovy nebo přestrojené čarodějnice.

I rytmus práce se zrychlil, jako by Babadží pospíchal. Noví vojáci musí celé dny vláčet kameny po schodech podle rozkazů indického majora, nesmírné masy kamenů z řeky. Dokonce i ženy nejsou z těchto těžkých prací vyjmuty. Babadží nechává připravovat další stavby připravovat pro zajištění do budoucna. Onehdy řekl k Har Góvindovi, že jednou založí v Haidakhánu švýcarské zahrady.

Vedle černých jsou tu oranžoví, jógini a jóginky, kteří se v této barvě oblékají a zdržují se u dhuni. Babadží si naproti tomu obléká různé barvy, nejčastěji ty nejkřiklavější a nejnápadnější a pohybuje se mezi námi jako kosmický šašek, který si buduje své živoucí divadlo, svou školu. Teď mi skutečně připadá jako tradiční tančící Šivu, velký bůh, který během svého kosmického tance ničí naši nevědomost, naše iluze, naše setrvávání v zajetí, naši vlastní mysl, vše co nás zdržuje od toho, abychom se stali božskými, zajedno s ním.

Před několika dny objednal z vesnice krejčího a nechal jednomu mladíkovi zhotovit kostým klauna. Má se skládat z pestrých pruhů různých barev. Každý večer si ho musí navléci a tančit na veřejnosti.

Jako neživé mátohy se kolem něho pohybují černě oděná děvčata, podivuhodná směs mystiky a západní rock-n-rollové smyslnosti. K tomu Indové se svým intenzivním rytmem, Indky s pohyby orientálního tance, divadlo je dokonalé. Préma, moje indická přítelkyně, elegantní a vzdělaná, se na mne zaraženě dívá a říká: "To je ale cirkus!" a ono to tak skutečně je.

15. ledna 1981

Pokusila jsem se Babadžího zeptat, proč vymyslel tu věc s černými. Podíval se na mne hrozivě a zeptal se, jestli se snad chci také navléci do černé. Okamžitě beru svou otázku zpět. V jedné z posledních nocí jsem měla sen, ve kterém jsem viděla Bhaira Babu, který mi řekl, že on je tmavý, protože jen černá barva má tu moc zničit temnotu a síly zla. Jen černá, použitá Božstvem, může být vyrovnávací barvou proti zlým silám.

Počínám vidět Šaniho, toho italského mladíka, teď z jiného hlediska, beru ho teď jako zjev síly a odvahy. Může hodiny vytrvat vedle Babadžího, stoje, aniž by mrknul okem, nehybný, soustředěný.

Ale část mne je vystrašená a často se ptám sama sebe, jestli Babadží ještě u nás dlouho zůstane, připadá mi to, jako by se chtěl zcela rozdat pro nás všechny. Hraje s námi s nekonečnou trpělivostí naše hry, bera na sebe naše výkyvy, naše problémy. Je oteklý, unavený, trochu nemotorný jako my. Často se ptá po léku, že prý mu není dobře.

Nevyhnutelně srovnávám s tím Babadžím, kterého jsem poznala před deseti lety, čistým a překrásným, andělem, který právě sestoupil z jiných úrovní. Nedokázali jsme vystoupit na jeho úroveň, a tak ho chceme stáhnout na úroveň naši, chceme, aby se účastnil naší lidské situace. To je dokonce možná i jeho cíl. Včera zavolal k sobě Šastridžího a mne a zpíval mi jednu píseň: "Tvůj milenec visí na kříži, to nevidíš, že tvůj milenec visí na kříži? A ty, jak bys ho mohla dosáhnout?" Byla jsem zděšená.

20. ledna 1982

Často pro mě hraje dítě, Božské dítě, které potřebuje péči a pomoc. Volá mne, abych dala do pořádku jeho věci, abych ho učesala, přinesla mu sklenici vody, připravila mu něco k jídlu. Poskytuje mi pocit, že jsem mu užitečná. Tím, že mu sloužím, dostávám možnost s ním komunikovat a cítit se akceptována - je to část jeho práce. Je to také způsob, jak mu vyjádřit vděčnost a nesmírné uznání všeho, co pro nás dělá a co nám dává svou přítomností na této Zemi, svým učením, svou prací na proměně, kterou v nás způsobuje, hluboko až v našich buňkách, aby nás připravil na to, že jsme živé organismy nového experimentu na Zemi, aby vnesl do vší té omezenosti a temnoty našeho těla světlo, aby očistil naše srdce. Tím nás přivádí k láskyplnému lidství, které žijeme s každým pohybem a každým gestem na naší cestě.

Jeho učení se vztahuje na každou situaci všedního dne, protože my musíme zasvětit celý svůj život, aby se stal obětí, aby se stal aktem uctívání té energie, která nás drží naživu, která je smyslem našeho života.

Babadží toho dosahuje tím, že nás učí, abychom byli ve všem, co děláme, přesní a důslední. Požaduje extrémní čistotu, běhá se svou holí po ašramu a kontroluje každý tmavý a nejzazší kout. Když přijde do mého pokoje a někde visí prach, nebo mé sárí je neupravené, křičí na mne. Nesmějí být žádné špinavé hrnce v kuchyni ani žádné suché listí na zahradě, žádné odpadky, ať už kdekoliv, nebo nevyprané šatstvo. Duchovní očista začíná právě u našeho těla a u elementu země, na kterou všichni klademe své nohy. I ve svém pokoji má neuvěřitelný pořádek, všechno ukládá čisté a s velkou pozorností.

Ničím neplýtvá, předvádí mi, jak se uschovají jehly, staré gumy, pytlíky, jak znovu použít papír na kornouty. Za každým z těchto předmětů stojí lidská energie, práce a námaha. Počítá bez milosti peníze, registruje je, dává dál opotřebované šatstvo, s velkou pokorou skládá barevný balicí papír z dárků a pak ho zase použije na zabalení příštích. Často daruje indickým pracovníkům nějakou sumu, ale i to opatrně, aby to nepřehnal, přestože umí dávat i cenné dary, pokud se jedná o správnou osobu. Předvádí nám model jiného budoucího světa ve kterém je třeba naučit se používat lidskou energii a využívat ji stejně jako energii země, přírody. Před pár dny mám řekl, že nová doba začne v Haidakhánu a že nás na to připravuje.

Všude v zahradě sází květiny, mangovníky, papáje, třešňové stromy, seje obilí. Nechává vyrovnávat půdu, kámen po kameni, veliký pozemek na břehu řeky, a ukazuje nám, jak se sází obilí, rýže, zelenina. Chce, abychom chovali koně a krávy. Krása a Božství mají ovlivňovat lidské okolí. Jogíni ze starých časů hledali božské jedině v sobě, tím, že meditovali o samotě. V této době proměny chce Babadží proměnit celou planetu. Doba Vodnáře je přede dveřmi.

Mnozí z nás přišli sem, protože následovali volání. Vydali jsme se na pouť cestami Orientu, hledajíce moudrost, kterou jsme nenalezli ve svých zemích, hledajíce vědomí, které dává životu smysl, hledajíce duchovní odpověď, kterou nám neuměl dát ani komunismus ani kapitalismus.

3. února 1982

Pracovní rytmus se zrychluje. Babadží nás nechává pracovat až do dvou hodin odpoledne, křičí, že má málo času. Někdy se velmi rozčiluje, zvlášť nad naší leností, pomalostí, posílá náhle lidi pryč, mávaje svou holí. Vyžaduje to krajní úsilí, protože vedle fyzické práce nás nechává vykonávat duchovní práci. Včera jsem byla šokována, když jsem viděla, jak bil mladou ženu holí. Hůl se rozbila, a on ji přinesl mně, abych ji spravila. V jednom okamžiku jsem se ho zeptala, jestli nemůže učit s láskou. Odpověděl, že láska šla do Himálají, a že když lidé nechápou učení lásky, musí se použít síla. I mně dal dvakrát nebo třikrát facku. Něco, co dříve nikdy neudělal, ale já vím, že to bylo kvůli mé paličatosti, někdy se ve mně něco vzpouzí, když před sebou vidím obtížné úkoly.

I já pracuji bez přestávky, lidí je čím dál tím víc a já mám na starost spoustu věcí: jednak je to moje malá přeplněná místnost, pak jeho pokoje, které se staly malým palácem, také korespondence, být po jeho boku při překládání a navíc vědět, kdy je zrovna pravá chvíle, abych nerušila nebo nebyla na obtíž. Mnozí mi tuto blízkost závidí, a tak jsem konfrontována se závistí a žárlivostí, zvláště ze strany žen. Na tuhle hru na konkurenci často skočím a pak jsem zuřivá. Babadží ode mne očekává, že v takových situacích zůstanu vyrovnaná a nestranná, a to není lehké.

Často se k němu chováme jako lovečtí psi ke své kořisti. Všichni by mu chtěli být fyzicky co nejblíže, aby se ho mohli dotknout, podívat se na něj, dostat od něho úsměv, něco sladkého, dárek, chtějí mu sloužit, chtějí ho masírovat. Dnes seděl v mém pokoji, ruce a nohy roztažené, zatímco ho masírovalo jedno orientální děvče. Náhle se ke mně otočil a řekl v hindi: "Jezte, berte, co je ještě k mání, vydlabejte mne úplně." Zasažená jsem se na něj podívala, já sama jsem se cítila náhle vinná, zato, co všechno mi dává, za všechnu tu jeho pozornost, kterou mi věnuje, aby mi pomohl změnit se.

Situace v ašramu se stala obtížnou, mnoho osob natlačených v místnostech a opravdu různorodých, indické rodiny, děti, vážené osobnosti, jiní zase strašně chudí, směs toho, co jsme sem přinesli ze západu. Krajní případy: mladí muži závislí na drogách, lidé duševně nemocní, kteří chycení v krizích, nebo těžce nemocní. Všichni doufají, že Babadží všechno nějak kouzelně vyřeší, že udělá zázrak, že vyléčí nevyléčitelné nemoci nebo šílenství, že vyřeší lidem jejich pracovní a manželské problémy, že jim vezme chudobu, že uspořádá všechny ty složité mezilidské vztahy nebo psychické problémy tolika lidí, případně že jim zjeví budoucnost, že jim nějak poradí, bude je mít rád a chránit. Mně je jasné, že všechno naše lidské utrpení je tak obrovské, snad nekonečné, a ptám se sama sebe, jestli Babadží skutečně pro nás může vůbec něco udělat a proč si Bůh všechnu tu bolest od nás nevezme sám.

Kladu Babadžímu otázku: Proč nezasáhne Božství, aby nám vždy pomohlo? Odpovídá, že Božská milost je vždy přítomná, ale že naše karma, kterou jsme si sami vyrobili, je tady větší než Bůh. Z tohoto důvodu může milost zasáhnout jen za určitých podmínek. Metoda, jak vyčistit mysl, je nepřetržité opakování božího jména.

Indická mystika obsahuje mnoho příběhů světců, kteří se stáhli do odloučení a tam trávili měsíce a roky, kdy jen opakovali mantru a tak došli k uskutečnění poslední pravdy. Babadží teď od nás žádá, abychom totéž dělali v činnosti, ve světském konání, což je snad lehčí, ale možná ještě příliš náročný požadavek.

Dozvídám se to tu v tomto improvizovaném Babylonu a ztrácím rovnováhu: když medituji, nemám už vůbec chuť hovořit s lidmi, naopak přicházím-li do styku s lidmi a zaměstnávám se jejich problémy, tak se mi zase nedaří soustředit se, abych mohla meditovat. Je mi jasné, že Babadží chce, abych se pohybovala tak, jako bych nic nedělala a přitom vyřizovala všechny věci, s vyprázdněnou myslí, otevřenou, jako malé dítě.

12. února 1982

Seznámila jsem se s překrásným italsko-africkým děvčetem. Babadží ji nechává také chodit v černém a dává jí jméno Kálí. Vidím její extatický úsměv a náhle pociťuji tu čerň jako energii síly, odvahy. Jsme tantričtí jógini Šivy a musíme se postavit světu, musíme to negativní pojmout do sebe a proměnit.

Babadží si zase začíná s ženami tu svou hru na kočku a myš. Musí se vystavit sexuální energii a očistit ji v jemnou psychickou energii, tak jako se v alchymistickém procesu používají různé kovy, aby se proměnily ve zlato, stejně tak se zjemní fyzické energie a přivedou se zpět ke světlu.

Tu a tam mne bere za paži, stiskne ji, až mne to bolí, bez nějakých romantických představ. Je to kontakt energie, lásky v určitém smyslu, ale to nemá s lidskou, fyzickou láskou nic společného. Mé tělo se teď zaměřilo zcela na meditaci, na kanál k vyššímu, k vědomí vzájemnosti našeho životního proudu a psychiky. Také můj život, to vím, je tomu jedině zasvěcen, výhradně duchovní práci.

Často jsem ještě vzrušená, když vidím, jak si Babadží hraje se ženami, jak se jich dotýká, provokuje je a celý ašram je proniknut touto vibrací. Ale mně je jasné, že je to energie, která dnes ve světě převládá. Sex je naše největší závislost na fyzické, materiální úrovni.

Babadží ji vnímá a očišťuje, stále ji pozvedá a proměňuje, je to pro něho velká oběť, kterou musel podstoupit každý guru. Všichni proroci a učitelé, kteří přišli k lidem na svět, museli nést břemeno a kříž.

Před několika dny nám Babadží řekl, že Kristovi se dostalo na kříži to čtvrté a poslední zasvěcení, kterým se stal s Bohem Jedno, tím že překonal tuto poslední překážku. Občas mám úzkost před tou neustálou obětí, kterou tu on ode mne žádá, bojím se, že to nevydržím, nejraději bych utekla. V zimě tu trpíme chladem, v létě tropickým vedrem, monzuny, nepohodlím, nedostatečnou stravou, ustavičným kontaktem s lidmi aniž by bychom měli své soukromí a dovolenou, uzavřeni do kruhu, odříznuti od vnějšího světa.

Dnes se dívám shora do údolí, kde se to hemží pohybujícími se postavičkami. Velká skupina černě oděných Italů přenáší kameny, jógini a jóginky v oranžovém perou v řece látky a připravují potřeby pro své ceremonie, Indové pracují roztroušeni v zahradách a na polích, jejich ženy sedí v pestrém kruhu a pečou na ohni chléb, děti se šplouchají ve vodě, starý Ind tu sedí jako dávný mudrc v meditaci, jakási žena tančí v extázi. Je to promíchaná, okouzlující společnost, která nachází to společné ve své mnohotvárnosti, druhým takovým spojujícím bodem je láska k Mistrovi a oddanost v hledání pravdy. Večer pozoruji v hale obličeje lidí, kteří se dívají na Babadžího. Extatické obličeje, šťastné, osvětlené jeho světlem tak jako hvězdy, které se točí kolem společného středu. Andělé zpívají o jeho slávě a Babadží je potěšen, předává nám čistou radost, lehkost, lásku a veliký mír. V noci mám krátké, do hloubky jdoucí sny. Nic mi neschází, mohu-li zůstat u jeho nohou.

3. dubna 1982

Začalo léto, už teď je velmi horko. Je Návarátrí, svátek k poctě Božské Matky, který se slaví po celé Indii. Do Haidakhánu přišli další návštěvníci a není již místo. Stanují všude, spí v každém koutku, na slamnících nebo pod stromy. Indové dokáží vyjít s málem, jejich fyzické tělo potřebuje jen málo místa, nemají téměř žádné nároky, kousek látky, aby se mohli převléci, deku na uložení, denně kousek chleba k jídlu. Pravděpodobně to budou oni, kteří budou zachráněni, kdyby přišla válka, jak prorokuje Babadží. Mohou žít bez elektřiny, benzínu a plynu, jsou vegetariány, vědí jak se ručně obdělává půda, jak se bleskově postaví chýše, kamenný most, jak se založí v lese ohniště, které jim slouží i jako přístřeší. Babadží nás to všechno učí. Především nás chce naučit, abychom byli trpěliví vůči sobě, abychom se snášeli. Pozoruji, že kdykoli jsou si dva lidé nesympatičtí, okamžitě je nechává spát v jednom pokoji. Je-li někdo závislý na soukromí, ihned je ubytován v největším a nejnepohodlnějším pokoji. Často nechá místnosti prázdné a nařizuje lidem, aby se natlačeni zdržovali na jednom místě. Bojuje proti našemu egoismu, našemu individualismu, proti naší nadřazenosti, pokouší se nás uchopit ze všech stran.

Tentokrát je slavnost úžasná. Do kasy přišlo hodně peněz a Babadží organizuje gigantické ohňové obřady, modlitby, zpěvy po celou noc. Podává se bhandara - slavnostní jídlo a obědy pro stovky lidí. Ustavičně se vaří až do ranního rozbřesku. Z Haldwani přicházejí koně a nákladní vozy naložené proviantem, náhle je přebytek všeho v této chudé zemi. Všechno je zdarma, peníze jsou spontánně nabízeny, a tak se vytváří ideální vyrovnání, kdo má, dává, chudí dostanou něco zdarma. Každý pracuje nepřetržitě a vydává ze sebe to nejlepší, aby posloužil, pomohl. Přemýšlím, jak by to bylo krásné, kdyby celé lidstvo se takto chovalo, pak by byly všechny problémy vyřešeny.

Šástridží měl včera přednášku a řekl, že Babadží nám teď v Kalijuze - době temna - chce ukázat předzvěst Satjajugy - zlatého věku pravdy.

10. dubna 1982

Slavnost skončila. Dnes mám narozeniny, ale neodvažuji se o tom mluvit. Babadží mi jednou řekl, že to nemohu slavit, protože moje narození, můj nový život začal toho dne, kdy jsem přišla, a tak si s potěšením říkám, že je mi teprve deset let. Jsem unavena, ale šťastná. Babadží mne nechal bez přerušení po svém boku. Denně se můj pokoj proměňoval v salón pro hosty. Babadží neustále poděloval ze svého křesla prašád, dary, úsměvy, moudré žerty, hraje si s námi jako s věčnými dětmi. Jsem u něho jákási kněžka během obřadů. Přesto říká, že on je králem a já královnou, a dodává, že vše co náleží jemu, náleží i mně. Položil všechny peníze do mé skříně a řekl, že si mohu vzít, co potřebuji. Vím, že si musím dát pozor, aby mi to nestouplo do hlavy.

2. května 1982

Dnes jsem překládala na veřejnosti řeč Babadžího a cítila jsem se při tom jako v kdysi Itálii, jako mladé děvče v době politických bojů. Mluví jako vojevůdce národa, situace ve světě je neodvratitelná. Kolektivní situace se zdá být pro něho to nejdůležitější. Říká, že musíme být lidští, prostě spolu dobře vycházet.

Věřím, že moudrost je skutečně tak jednoduchá, že se poslouchá až jako něco banálního, jsme to my, kteří vše komplikují a proto se nám nedaří moudrosti dosáhnout.

15. dubna 1982

Přišla jedna velmi stará italská dáma, která se Babadžím seznámila před několika lety. Jsme přítelkyně a spíme v jednom pokoji. Ona je bohatá a rozhodla se, že pro Babadžího vybuduje v Itálii chrám. Ale mně je jasné, že má ráda peníze, že na ně pořád myslí, a že je na nich velmi závislá. Babadží ji vytáhne z kapsy každý den peněženku a rozděluje peníze chudým Indům. Minulý měsíc ji poručil ve Vrindávanu, aby pozvala na oběd některé sádhuy, asi stovku lidí. Tolik se na to zlobila, že se mi svěřila, že by už nejraději svůj pytlík s penězi nikam s sebou nebrala ze strachu, že Babadží rozdělí její peníze, ale neodvažuje se. Babadží ji pozoruje potěšeně a ironicky, ale pokračuje v tréninku dál.

Je to jako před několika dny s homeopatem, který je velmi pyšný na svoji vědu. Babadží si od něho vyžádal několik lahviček s prášky, pak všechny pilulky vysypal, smíchal je a začal je rozdávat plnými hrstmi mezi přítomné. Mám za to, že nám tím chce naznačit, že máme překonat svou pýchu na ohraničené lidské vědění.

17. dubna 1982

Babadžímu se zase podařilo zorganizovat další Lila, božskou hříčku, svatbu, kterou osobně zorganizoval. Oženil Har Góvinda, švýcarského lékaře, s jednou Němkou. U svého ohně mu řekl, že teď najde mír. Ale mně je okamžitě jasné, že Babadží se právě rozhodl nastražit jednu ze svých pastí. Oba se velmi milují a to ještě s takovou silnou závislostí. Den po obřadu vidím, jak si Babadží něco začíná s Kamalatou, čerstvě vdanou manželkou. Bere ji na dlouhé procházky s sebou a vypadá, jako by se jí chtěl dvořit.

Har Góvinda vypadá zoufale, když spolu odcházejí, a svěří se mi, že je skoro šílený žárlivostí. A Babadží mu nedá pokoje: my oba víme, že tato hra jen tak brzy nepřejde. A to ještě není dost. Asi po deseti dnech Babadží oznámil přede všemi v kirtanové hale, že Har Góvinda je velký jógin a že si tedy může dovolit mít manželek více. On ho ještě ožení s jednou z Američanek. To zase namířil cvičení v žárlivosti na Kamalatu. Všichni jsme překvapeni, jak se může Babadží odvážit něco takového udělat.

Když se tedy ti dva ve formální ceremonii vzali, nechal je Babadží deset dní spát v jedné místnosti. Potom si je zavolal a vyčítal jim to na veřejnosti, přede všemi, jako by udělali něco nečistého, něco nepravého. Har Góvinda odpovídá, že jednal jen důsledně, když je Babadží spojil. Ale Babadží řekl, že to byl test, zkouška, kterou on nepoznal a neobstál v ní. A dodal, že Babadží, když se objeví na tomto světě, přichází, aby rozdával amritu, nektar nesmrtelnosti, jenže my se rozhodujeme pro jed.

Pozoruji tento film, který tvoří Babadží. Jako zkušený režisér určuje role a rozličné charaktery. Onehdy řekl: "Stydím se za to, že jsem známý a vážený."

10. května 1982

Často se mezi námi objeví žárlivost, hlavně mezi ženami, které jsou více závislé na pozornostech a důkazech lásky od Babadžího. Hraje si ustavičně s našimi city, chce, abychom se je učili je překonávat. Často nás to chytne kvůli maličkostem, když zjistíme, že dal Babadží někomu kousek ovoce nebo bonbón. Vzpomínám si na jednu cestu před dlouhou dobou: uprostřed houfu lidí náhle Babadží ohlásil, že kdo chce od něho bonbón, musí se mu přiblížit. Skoro všichni vstali, stovky lidí, kteří byli jako malé děti plné touhy po jeho pozornosti, aby od něho dostali tento nepatrný dárek.

Préma a Dévidží, dvě krásné a bohaté indické dámy, se často dostanou do sporu o Babadžího přízeň. Někdy s nimi jedná jako s královnami a okamžik na to na ně křičí, aby sbalily své kufry a navždy odešly. Jednoho večera je na veřejnosti odhalil, když udělal pohyb, jako když chce něco té jedné dát, a pak to dal té druhé. A tuto scénu několikrát opakoval.

I na mne je velmi přísný, když se dostanu do pasti konkurenčního myšlení. Jedna velmi agresívní Němka mi vytrhla z ruky věc, kterou jsem měla Babadžímu podat, a dala mu ji sama. Když bych byla naštvaná, vím, že Babadží by tuto situaci znova záměrně přivolal, musím se tedy držet v nestrannosti, vyrovnaně. Vím, že se tím mé ego nesmí dát strhnout.

Pak mne zase ochraňuje, když je někdo na mne žárlivý, ale jen když jsem v té situaci nevinně. Jednou poručil jedné mladé ženě, která mi velice záviděla, aby vyčistila všechny toalety, zatímco on a já jsme spolu romanticky seděli na terase. Malé scény tohoto druhu se pořád opakují, je to taková stálá psychoterapie. Musíme vyrůst nad svou ubohost, nad své sobecké hranice. Bez iluzí se dívám na ty scény, na lidi, kteří mu visí na v patách, aby mu byli fyzicky co nejblíže, na ženy, ochotné se navzájem roztrhat, která z nich ho bude masírovat, na muže, kteří strnule stojí po jeho boku jako vojenští generálové, jen aby se mohli cítit důležití. Je to takové divadélko, které odráží naše lidské slabosti, to věčně neuspokojené dítě hluboko v srdci, které potřebuje tolik pozornosti. Ale jak říkají Mistři, je to právě tato touha, kterou musíme přemoci, abychom se vrátili do stavu míru a jednoty s Božským.

Dnes bylo tak horko, že jsem musela plakat. Při běhu jsem se potácela. Vyčerpaná jsem usedla Babadžímu k nohám, před jeho pokojem. Hladil mě po hlavě a ukázal na velký strom Bodhi, pod kterým jsme seděli, a řekl, že tento strom musím milovat, zalévat ho a opatrovat, protože to je živá bytost, a ten mě za to bude vždycky chránit, i před horkem. Jako klimatizace, dodal. Skutečně se člověk pod tím stromem cítí ochraňován. Pozoruji Babadžího v jeho oranžovém oděvu, jeho kůže se skoro nepotí a vydává jemnou vůni. Vítr osvěžuje spálené údolí, řeka působí jako světlo a já mohu být u něho, věrná služebnice, říkám si, odměňována pouhou jeho blízkostí.

Napadá mi jedna indická píseň: "Pane, dovol mi, abych mohl sedět před tvou branou a čekat na tebe. Ať přijdeš nebo ne, já tu zůstanu stále a budu na tebe čekat, tak ať je to na věky."

Čas s Babadžím utíká: ranní rozbřesky a západy slunce, prožité s ním, spojené s jeho světlem, v jeho tichosti, to mne přenáší do jiné dimenze, kde je věčný strom Šivův, jeho věčná řeka, jeho věčné hory, kde věčně vede Mistr svého žáka za ruku, i ta cesta je věčná, je-li u cíle - věčnost, nekonečně přítomná.

Jsem tak štastná, že propadám panice při myšlence, že tohle vše ztratím, protože co je krásné, netrvá dlouho. Často stačí jen výčitka Babadžího, něco, co jsem udělala špatně, a já se na dlouho rozpláču. Cítím se tak křehká, vůbec ne dokonalá, nejsem ho hodna, mám strach, že vše zničím svojí nedostatečností, svojí nevyvážeností. Když Babadží cítí, že to ve mně probíhá, utěšuje mne, volá mne k sobě něžným hlasem, zmírňuje oddělení, které budu pociťovat tak dlouho, dokud nedosáhnu dokonalosti, dokud se nestanu s ním jedním. Babadží mi nic nevyčítá, stezka je dlouhá a těžká a nejdůležitější ctnost bude asi nejspíš trpělivost.

1. července 1982

Dnes jsme se spolu se Šástridžím koupali v řece. V době dešťů Babadží přibral, ukazuje se teď se svým břichem, které se během let nadmulo tak, že připomíná čínského Buddhu, je jako nafouklé, i když už jsem viděla mnoho jóginů vypadat také tak. Zdá se, že to souvisí s určitými dechovými praktikami. Se smíchem říká, že nosí v sobě dvě děti. Mydlíme ho a drhneme, umýváme mu vlasy - má pleť jako hedvábí, jako děcko, ale držení jakoby byl ze železa.

Jeho tělo je něžné, hladké, voňavé, neuvěřitelné. Uchopí mou a Šastridžího hlavu a tluče s nimi o sebe, říká, že jsme s ním stále od dob dřívějších životů, moudrý Ind a mladá žena ze západu.

Slunce zapadá, nebe se pokrývá červenými mraky, které jsou obklopeny obrovskou duhou, je to jako sen, pohádka z minulosti.

15. července 1982

Právě běží okolo Babadží v dešti, doprovázen několika mladými děvčaty, které mu drží nad hlavou velký deštník. Z hlouposti žárlím, jako by mi to vše, co mi dává, ještě nestačilo.

Během monzunu chce, abych zůstávala v místnosti a meditovala, ale to je namáhavé, jsem neklidná. Kdysi to bylo tak, že jsem chtěla neustále meditovat, a teď je mi jasné, že je to těžké sebrat se ještě po tolika letech.

Pozoruji Babadžího, jak běží venku podél řeky, často mne chytne zvláštní touha, nejraději bych byla pořád s ním, a pak, když s ním jsem, nestačí mi ani to. Pak bych chtěla být zajedno se jho duchem, vidět a poznat všechno to vědění Božského.

Babadží zesiluje moji bolest z oddělení od něho asi záměrně tím, že jsem nucena namáhat se očišťováním.

Je to těžké, nemít žádné nepotřebné myšlenky, mysl je rychlejší než vítr, řekl Babadží, a je tomu skutečně tak. Mimo to léta letoucí opakování mantry je už nudné. Člověk ztrácí důvěru, už tu není to začátečnické nadšení, když jsme začínali vychutnávat tu božskou energii. Někdy ztrácím odvahu.

25. srpna 1982

Oslavili jsme Krišnovo narození velkým divadelním představením. Děti z okolních vesnic pozorovaly potěšeně Babadžího a nás všechny, kteří pocházíme ze všech koutů světa.

Letos silně prší a džungle je bujná, čerstvá. Babadží dělá dlouhé procházky vesnicemi, chodí do domů chudých lidí a dlouho tam s nimi hovoří o jejich problémech. Nedávno řekl, že musíme něco udělat pro ty lidi i pro vývoj celého údolí, že se musíme učit sloužit lidstvu a všem, kdo trpí nouzí.

Ašram je teď dobře organizován americkou skupinou, píšou dopisy, publikují knihy. Babadží teď chce, abychom dělali reklamu, aby se jeho poselství šířilo do světa. Říká, že duchovní hnutí se bude šířit všude, že vůdci světa musí být sesazeni, aby se udělalo místo pro veliké změny. Budoucnost světa je náboženská, bude to nové pozitivní období pro lidské bytosti. Mezitím sestává naše práce z toho, že musíme měnit srdce lidí a Haidakhán je naše škola.

3. října 1982

Nový podzim, nový rok tréninku. Ašram je teď přeplněný. Každé ráno v pět si sedám k Babadžímu. Jsou to jediné okamžiky, ve kterých ještě mohu být s ním samotná. Čekám v nové malé místnůstce vedle jeho koupelny, mám pro něho termosku plnou lehké kávy, předčítám mu dopisy. Dívá se na zavřené obálky a říká mi, co mám odpovědět, zda ta osoba může nebo nemůže přijít, předem už ví, jaká je a co chce.

Ašram má teď mnoho místností, může se tu ubytovat asi 200 osob. Zčásti se tím vytratila romantická krása tohoto místa z dob, kdy to ještě býval jen malý útulek s ohništěm, ukrytý v džungli. Jenže Babadží se teď stává významný a jeho učení je zaměřeno na mnohé.

Přicházejí sem i děti. Babadží říká, že ony jsou budoucnost světa a že manželé mají mít mnoho dětí a přivést je sem do Haidahkhánu. Zachází s nimi sladce, tiskne je, hladí, hraje si s nimi, i když je k nim někdy přísný a dokáže je rozplakat. Mají z něho strach jako my a on se snaží ten uzel napětí uvolnit.

Ono je těžké nemít z Babadžího strach. I já ten strach často zažívám, ještě teď po tolika letech, z té nesmírně silné energie, která proniká i do nejzazších koutů naší duše. Je to jakýsi Boží soud, na který se musíme naučit přijít zcela průhlední. Mimoto se neustále bojíme, že nejsme milováni, že nejsme přijímáni, že ho nejsme hodni.

Babadží s naší úzkostí nepřetržitě pracuje: aby láska a oddanost mohly téci, musíme být před ním zcela prostí, nic neskrývat. To jediné, co neodpouští, je vyvyšování, ale vůči našim slabostem je shovívavý, když se nám podaří je přiznat. Naše ego reaguje na jeho přítomnost touhou cítit se velkými a důležitými. To je první impuls. Ženy se pokoušejí udělat se krásnými - jako ve světě. Je to tentýž mechanismus, jako když jim společnost diktuje nějaký styl: Babadží je všechny přiměje, aby si daly ostříhat vlasy, aby se oblékaly do sárí, aby se mu vrhaly k nohám, aby se naučily pokoře, aby poznaly svou tupost, uznaly své nedostatky, aby začaly se zdlouhavou prací sjednocování své osobnosti.

5. listopadu 1982

Energie v ašramu jsou velmi rozdílné a Babadží se v tom pohybuje jako divoká kočka, nevypočitatelně, jako zázračný léčitel duší. Uchopí naši mysl a nutí ji, aby se vypořádala sama se sebou. Nemůže nám dát žádnou duchovní potravu, dokud naše duše nepronikne do vnitřní hloubky. Západní mysl je zvláště neklidná, trvale za maskou svých přání, jakoby měla před sebou vlastní televizi, neustále si přepínala kanály a vžívala se přitom do nejrůznějších mentálních filmů, od nejsubtilnějších až po nejzvrácenější.

Babadží se nás pokouší přesvědčit, abychom tu televizi v naší mysli konečně vypnuli, abychom dosáhli aktu dobré vůle, schopného tomu sebeklamu říci "ne", a zvolili si pravdu místo fantazie, skutečnost místo snění. Jako terapii si vybral ustavičně proměnlivé divadlo, ve kterém přehrává naše navyklá schémata a naše stinné stránky, a to přehnaným a groteskním způsobem, aby zvlášť vynikla naše hloupost a její nesmyslnost. Používá nás jako postavy na jevišti a jako zkušený režisér od nás žádá, abychom svou roli zahráli dobře a uvolněně, s ironií, vědomi si efektu. V mikrokosmu tvoří drama života.

Nedávno vyzval jednoho Američana, aby byl trvale po jeho boku s mečem jako jeho ministr vnitra. Kali stojí na druhé straně s trojzubcem v obleku krále Italů. Myslím si, že tak budou muset ještě dlouho stát, než pochopí svou osobnost a překonají to. Některé ženy nechává hrát role královen, daruje jim hedvábné látky a ony musí stát vedle něho se slunečníky a vějíři jako převlečené Kleopatry. Občas začne křičet, že musí pryč, když to nechápou a berou se moc vážně. Stále častěji se ukazuje výhružně, mávaje holí, kterou používá podobně jako odvážný Mistr Zenu k šokové terapii, aby rychle prolomil naše duševní struktury a umožnil nám udělat skok kupředu. Často je vidět lidi zalité slzami, jak jdou sklíčení s ruksakem na zádech podél řeky cestou zpátky. Babadží je poslal pryč a oni nevědí, zda budou smět opět přijít. Někdy dojdou až do Delhi a vrátí se, když pochopili svou lekci, a těm pak Babadží dovolí zůstat.

29. prosince 1982

Letošní vánoce mne vyčerpaly. Bylo nesmírně mnoho lidí, všichni očekávali ohlášený dárek. Postavili jsme veliký stan a nejkrásnější bylo, že se stan v prudkém dešti - pravděpodobně jako žert Babadžího - zřítil. Všude, kam jsme se posadili nebo kde jsme chtěli jíst, byly potoky bahna. Improvizované kuchyně venku byly plné vody, ale přesto všechno klaplo. Stlačili jsme se ve velké hale a jedli mezi sloupovím. Babadží nám předvedl, že se nemáme nikdy vzdát, že se musíme překážkám postavit a přemáhat je jako bojovníci. Lidé se smáli, nerozčilovali se, je to Lila Babadžího, božská hra. Přichází mi myšlenka, jak by to bylo krásné, kdybychom se tak dokázali chovat v životě, bez dramatizování, když budeme na každou událost pohlížet jako na úkol, jako na svou zkoušku ve velkém divadle pravdy.

Babadží mne nechal pečlivě zabalit dárky pro důležité Indy, cenné předměty, vzdává se jich bez problému. Vedle toho dává mnoho i prostým lidem a je pozorný. Vidím, že s bohatými jedná se zvláštní úctou, že jim prokazuje zvláštní úctu, aniž by je privilegoval. Ukazuje nám, abychom respektovali rozdíly, protože to má své oprávnění, karmický význam.

Říká, že se vánoce jako tyto nebudou tak snadno na světě opakovat. Je to mírové setkání ras, kultur, náboženství, kolektivní snaha o duchovní práci při hledání Boha.

Teď máme v Haidakhánu elektrické světlo. Večer pozoruji shora se schodů údolí, nové chrámy nad jeskyní, oheň, který stále plápolá v zahradě, nepatrnou vesničku opodál, strom Babadžího, na který teď padá světlo z našich komfortních ložnic. V málo letech vybudoval Babadží malou experimentální obec - model, duchovní universitu, laboratoř ducha, kde se učí, že lidské bytí je možno vlastními silami přivést na vyšší stupeň.

5. ledna 1983

Je velmi studená zima, ale Babadží nám nabízí spoustu příjemností. Máme koupelny, teplou vodu pro toho, komu se nechce sejít dolů k řece, můžeme snídat v různých obchůdcích, spát v postelích, máme všechen soudobý luxus. A přece z toho nejsem šťastná, stýská se mi po kouzlu minulých let, kdy jsem se ještě nemusela starat o všechny ty materiální věci s kdy jsem mohla sedět v míru s Babadžím u ohně.

Školení pokračuje, ustavičně, vlečení kamenů neustává nikdy. Babadží dal mezitím mnoha mužům i ženám jógové zasvěcení. Učí je jak žít uprostřed světa a přesto pěstovat zřeknutí se, jak přemáhat touhy a závislost, připoutanost a jak pracovat podle plánu, který řídí vědomí. Říká, že teď mají všichni používat nový slogan: "Džai Mahá Mája!" Nechť zvítězí velká Mája, Matka Stvoření a rovněž kosmické iluze. Ničím se neodlišuje od Božského, neboť je jeho projevením. Musíme se učit tuto energii získávat, užívat ji, proměňovat, transformovat ji ve smyslu lásky a pravdy.

Babadží nám to všechno předvádí, pohybuje se mezi námi, hbitý jako tanečník, proměňuje gestem, pohledem každou maličkost, každou temnotu, všechno negativní je jeho světlem proměněné. Je mi jasné, že i pro něho zbývá velmi málo osobního volného místa, že je vlastně neustále s námi, bez přestávky.

Dělám si starosti, že ho to unavuje, že by nás mohl jednoho dne opustit, protože práce, kterou vykonává, je skutečně nesmírná.

25. února 1983

Vstávám teď ve tři hodiny ráno, abych stihla všechno včas vyřídit. Přes den skoro nic nejím, teprve večer, aby na mě nepřišla ospalost, nechci nepropásnout ani okamžik Babadžího přítomnosti. Při běhu se cítím tak lehká, že se bojím, že se neudržím nohama na zemi.

Když zavřu někde v tichém koutku oči, okamžitě se dostávám do transu, nic kolem nevnímám, jsem ponořená do jemných pocitů štěstí a vědomí. Stále více toužím po spojení s Babadžím, chtěla bych s ním vidět, cítit, vědět, pohybovat se. Někdy mám pocit, že se to na krátké okamžiky stává, zvlášť když ho obsluhuji a podaří se mi má gesta sladit s jeho. Pak mám pocit, jakoby mé ruce a nohy patřily opravdu jemu a on jimi pohyboval.

Ráno se posadí na terasu na slunce, aby přijímal lidi, a klade své nohy do mého klína. Už nemám chuť mu je masírovat, líbí se mi ale tento kontakt, to vnímání sounáležitosti. Večer, když se před ním v hale ukloním, položí ruku na mou hlavu. Často se stává, že když se pak potáceje se posadím, že cítím na hlavě strašně silnou energii, která mne chce přetáhnout na druhou stranu.

4. března 1983

Služba pro Babadžího se ustálila, musím dbát na každé jeho gesto, posbírat všechno, co nechal cestou ležet, upravit mu místo k sezení, kdekoliv se posadí, pečlivě překládat každé jeho slovo ostatním. Ptám se sama sebe, jestli ty služby skutečně potřebuje, jestli se ho tím spíš nedomáháme, zda to nedělá jen kvůli nám, aby nám dal možnost se cítit mu tak blízko, abychom se mohli lépe soustředit na Boha.

Myslím, že v mém případě je to určitý záměr, umožnit mi tento druh pobožnosti, když zjistil, že běžné rituály příliš nemám ráda. Zato v případě živoucí sochy, která se mnou mluví, která se na mě dívá, tam je to pro mě přijatelnější.

5. dubna 1983

Letní odpoledne teď je stále častěji pro sebe zabere nějaká osoba. Babadží už chce, aby někdo držel přede dveřmi stráž, která mu návštěvníky ohlásí a musí u něho dostat povolení, aby je vpustila. Já smím dovnitř neohlášena, abych na všechno dohlédla.

Sedáme pod strom a Babadží nabízí všem velkodušně nápoje, sladkosti a sušené ovoce. Všichni jsou ale nejvíc odměněni tím, že smějí být jeho přítomnosti. Vlny míru, radosti, plnosti z něho ustavičně vycházejí. Často s ním sedíme dlouho v tichu nabitém energií, které je naplněno zvuky horského světa a proniknuté jemnou extází. U jeho nohou se naše mysl soustředí, konečně se uklidní. Je ke mně velmi přísný, očekává dokonalost ve všem, co dělám, je to těžké vydržet. Čas od času mi dá pohlavek, ale pak mně láskyplně volá k sobě a žertovně říká, že v Indii je zvykem tu a tam plácnout vlastní ženu - tak jako v Itálii, dodává, tak abych si z toho nedělala starosti.

Chce, aby každé moje gesto bylo přesné a vědomě provedené, ani příliš rychlé, ani příliš pomalé, a při tom jsem pozorovala svou mysl. Mně je jasné, že se mi podaří, abych tak fungovala, vše dělala bezděčně, vedená vnější silou, když budu schopná nemyslet na nic dalšího.

Přijímáme od něho v každém okamžiku Šakti, čistou energii, když dokážeme být prázdní, když se uvnitř vypneme. Je to těžké, zvláště nám ze západu, odpoutat se od vlastní individuální vůle. A přece - to jsou pravidla Božského, protože Jeho vůle se má dít.

Nedávno během odpolední koupele o tom Babadží mluvil. Dévidží plakala protože musí odcestovat a opustit ho. Řekl jí: "Toto tělo není nic, přijde a zase odejde. To jediné, co v celém vesmíru existuje, je vůle Boží."

10. května 1983

Každý večer při západu slunce ho koupáme v počtu pěti nebo šesti lidí na novém místě, které nechal zbudovat. Sedí dlouho s námi, hovoří s námi, učí nás.

Vždycky je s námi Šástridží, starý mudrc, který zná zpaměti všechny legendy z véd a indické eposy. Často nám vypráví nějakou historku.

Babadží hovořil dnes o Boží moci. Říkal, že toho dne, kdy se v nás usídlí, budeme schopni udělat všechno a dosáhnout všeho, inspirováni nadřazeným vědomím.

Ptala jsem se ho, jak tohoto stavu dosáhnout. Odpověděl, že nemám nikdy upustit od jména Pána, to ono mne povede.

10. června 1983

Včera mi zpíval smutnou píseň: "Loď mého života je stará a zničená a potápí se. Můj guru, prosím Tě, měj slitování, doveď ji na druhou stranu řeky, pomoz mi tam přeplout."

15. června 1983

Préma, moje indická přítelkyně je zoufalá. Babadží ji nepřetržitě psychicky mučí: nejdřív ji k sobě zavolá a pak jí náhle řekne přede všemi, aby šla. Je to velká dáma, pochází z jedné z nejbohatších a nejvznešenějších rodin, a snášet takové jednání je pro ni velice ponižující. Je velice hrdá a velice visí na tělesném zjevu Babadžího a on si s tím hraje. Někdy ho opravdu pronásleduje v parku a on si dělá legraci a schovává se za květiny.

Babadžího hrátky s ženami mně ještě stále vzrušují. Ale je to už jen pouhá ozvěna toho, co se přihodilo mně samé. Od fyzické touhy po muži jsem už zcela upustila, zatímco kdysi byly pro italské děvče milostné románky hlavní věcí v životě.

Indičtí guruové někdy používají sexuální energii a určité drogy, dílem k tomu, aby dosáhli extatických stavů, dílem ke zrušení závislostí, které se po ovládnutí využijí. Píše se, že Šiva pozřel jed žádostivosti, aby ho proměnil a zjemnil. Na jedné straně je tu cesta asketického odříkání, na druhé je to tantrická cesta proměny.

Sexuální žádost je u lidí jednou z nejvitálnějších a nejmocnějších a všichni z ní pocházíme. Jestliže dokážeme nad touto žádostí zvítězit nebo ji ovládnout, promění se v čistou, spirituální energii, Kundaliní - bohyni jógy. Proto má dodržování celibátu, brahmačárja, na všech duchovních cestách tak obrovský význam.

25. června 1983

Pozoruji Babadžího, jak se vzdaluje s jedním velmi mladým indickým děvčetem, drže ho za ruku. Vypadá to jako romantická scéna, docela opravdická, ale já vím, že je to jen tak.

V legendě o Krišnovi se vypráví, jak gópi, jeho žákyně pastýřky, utíkaly v noci ze svých domovů, aby naslouchaly jeho hře na flétnu na břehu řeky Jamuny. Za měsíčných nocí tančil Krišna s každou z nich, aby je učinil šťastnými, a v nocích, které plnila jeho hudba, přitahoval jejich duše k sobě, aby se zamilovaly do Boha. Legenda dále vypráví, že je Krišna v určitém bodě opustil, aby je naučil pravé oddanosti pro to neviditelné Duchovní. Ony pak dlouho plakaly, zoufalé, ale právě toto utrpení bylo jejich cestou, jak se obrátit k Božskému a uskutečnit je.

10. července 1983

Předevčírem se udělalo Babadžímu moc špatně, v jednu v noci volal mne a Svámidžího do svého pokoje. Měl veliké bolesti na prsou a skoro nemohl dýchat. Lekla jsem se. Dnes se mu vede lépe, rozhodl se, že odjede do Ranikhetu, protože tam je osobně přítomen guvernér Severní Indie, aby ho odvezl vrtulníkem. Velice pozorně jsme připravili vše pro hosty, úředníky i vojáky. Někdy mne ruší všechny ty formality, které se musí zachovávat, ale Babadží chce, abychom dodržovali přesně pravidla života a abychom je respektovali. Již jako děvče jsem se vzpouzela proti všemu formálnímu, hlavně proti měšťáctví, ale zde s učením Babadžího je to něco jiného. Když vše, co existuje, je hra, musíme se tohoto představení zúčastnit jako dokonalí herci.

Psychodrama má vždy jak didaktický, tak terapeutický význam, abychom se nakonec oprostili od všech schémat a pronikli k pravdě.

25. července 1983

Babadží se vrátil ze své cesty do Vrindávanu. Já jsem s ním nejela, zůstala jsem tady, abych na začátku dešťového období meditovala.

Nemám pro sebe moc času. Ale teď to jde lehce se soustředěním, hned - několik minut mi stačí a už to zvládám - dojít k vnitřnímu klidu, nehybnosti, rozšíření vědomí. I s otevřenýma očima, stačí se jen koncentrovat na jeden bod přede mnou a již jsem zahalená do proudu světla, který vše kolem uzavře a promění realitu.

Za dlouhých deštivých odpolední si sedám si s Babadžím pod stříšku před jeho pokoj. Také jeho tělo ztrácí fyzické obrysy a to, co zůstane, je pouhá přítomnost, aura síly a světla.

V těchto momentech jsme jedno, už ne guru a žákyně, nýbrž účastníci jedné a téže skutečnosti. V žertu řekl Babadží, že jsem jeho manželka, a teď už významu té věty rozumím.

15. srpna 1983

Babadží nastavuje jóginům, ženám i mužům, kteří chodí v oranžovém a kterým dal zasvěcení, různé pasti, když se stávají příliš pyšnými a cítí se bezpeční ve svém odřeknutí se všeho světského. Babadží je zaplétá do všelijakých pokušení, hezké děvče, dobře vyhlížející muž, peníze, moc. Před časem řekl jednou jednomu Američanovi, že na něj přenese všechny důležité administrativní úkoly v kanceláři, načež ho o pár dní později veřejně seřval, že není ničím jiným než špiónem CIA a že musí ihned opustit ašram.

Jindy zavolá jednoho mladého muže, který triumfuje svou novou meditační technikou. Vyzve ho, aby ji ukázal lidem v Haidakhánu, jak to dělá. Nato všechny zasvěcené k sobě zavolá a vynadá jim, že se nechali napálit.

Včera zpohlavkoval Sitarám, jednu ženu ze západu, protože nabídla peníze jedné Indce, kterou považuje za božskou. Babadží na ni křičel, že i kdyby bohové a bohyně sestoupili z nebe, nesmíme nikomu věřit, dokud to on nepotvrdí. Co se víry v něho týče, ta je nepodlomitelná. Buď lidé dokážou dojít až k stavu naprosté víry, nebo tu nesmějí zůstat.

17. srpna 1983

Učím se teď velice málo jíst, někdy za celý den nic. Cítím, že jsem průběžně živena nějakým druhem jemné energie. Pracuji hodně, ale bývám jen zřídka unavena, když mne Babadží zavolá, běžím, místo abych šla. Jsem velmi tenká, ale cítím se silná. Prašád od Babadžího, kousek něčeho, co pochází z jeho ruky, mi stačí, abych se cítila regenerována. Jako by mi skrze ty malé věci dával celou esenci z potravy, ze Země, ze slunce, odkud to pochází.

Dnes mne volal k sobě brzy odpoledne. Protože bylo horko, měla jsem ho na terase osprchovat. Jsem pohnutá, musím ho namydlit, masírovat, učesat. Vím, že to nejsou důležité věci, ale pro mne to je zkouška čistoty. Čím víc si hraje s těmi ženami, tím víc mne zkouší. Dává mi důkladný trénink vzdání se, asi je to příprava na budoucí úlohu.

Nedávno se ukázal zcela nahý před jednou mladou Indkou, lhostejný, ironický, já jsem stála vedle něho jako nemocniční sestra vedle lékaře. Děvče zbledlo, ale i ona se učí nedat se ovlivnit fyzickým tělem a jeho různými tabu.

Babadží je revoluční Mistr, přímý, bez polovičatosti, určený k tomu, aby nás konfrontoval s každým stínem naší psychiky.

25. srpna 1983

Večer jsem tak unavená, že často v hale v sedě usnu, je to zrovna pod oknem Babadžího; občas mi hodí na hlavu jablko nebo banán, aby mne probral. Jindy se tak dám do soustředění, vypnu své myšlenky, že ztrácím veškerý smysl pro praktické věci a musím se namáhat zůstat s nohama na Zemi, ale zdá se, jakoby mne chtěl Babadží dovést do nebe.

Jsem teď osvobozená od účasti na rituálech a mohu se v ranních i večerních hodinách věnovat meditaci. Babadží řekl, že si mám ve svém pokoji zapálit vonnou tyčinku, to prý stačí. Jsem potěšena, protože se cítím Bohu blízko, jen když mohu v osamocení zavřít oči a vnímat tu neuvěřitelnou energii. Božské už není otázkou víry v něco mimo mne, nýbrž je to realita, která žije v každé buňce mého těla, v každém hnutí mysli, v každém dechu. Jednou mi zpíval Babadží píseň, kterou mi říkal, že Bůh je povznesen nad všechna jména, nad všechny tvary.

27. srpna 1983

Někdo se ptal Babadžího, co si myslí o Kristu. Odpověděl, že Ježíš byl jako mladý v Indii a Tibetu, kde obdržel všechny nejvyšší zasvěcení jógy, byl i v Benáresu jako žák Babadžího, a v tomto městě, vypráví nám, si poprvé oholil vlasy. Ježíš je stále mezi námi, doplnil, ve svém nehmotném těle.

29. srpna 1983

Dnes mne Babadží lehce objal a přitiskl svůj obličej k mému. Cítím jeho pleť, jako pleť dítěte, sametovou, udělal toto gesto s dětskou nevinností, andělsky, aby na mne přenesl tuto energii. Již jako děvče to byly pro mne nejkrásnější okamžiky s přáteli, když jsem se s nimi mohla podělit o objetí nebo kontakt v takovém dětském, bratrském způsobu, který byl povznesen nad veškerou sexualitou. Babadží je veliký božský přítel, dokonalý, a jeho láska je jen energie jemného spojení, vědomí. Obešla mne velká něha, ze které mám skoro strach, protože se musím všeho vzdát, musím obrousit všech tvrdých hran svého myšlení, abych dosáhla stavu totální víry. Láska se někdy blíží strachu ze smrti, protože božská láska znamená i přijetí tohoto posledního, konečného.

3. září 1983

Včera byl Babadží na mne zuřivý, protože jsem byla žárlivá, a řekl mi, že mám odcestovat, jít pryč. V noci jsem nemohla spát a okolo půlnoci jsem šla k Babadžího dveřím, celá zoufalá. Sedla jsem si tam ve tmě, docela potichu, abych nedělala hluk a počala jsem ho v duchu prosit, aby mne vyslechl, aby mi odpustil. Asi po půl hodině se dveře otevřely - Babadží uslyšel mou prosbu, mrzutě mne okřikl, ale odpustil mi, poslal mne zpět do pokoje, abych šla spát, a předtím mě pohladil po hlavě.

Teď vím, že mne slyší, vždycky mne vyslyší. Když mne poslal pryč, moje srdce se pořádně zlomilo, je pro mne nepředstavitelné, že bych mohla být od něho odloučená. Každý den je tak cenný, jeho učení je neustálé, on vyplňuje každý okamžik dne, cítím, že se jen skrze něho pohybuji a jednám.

5. září 1983

Velice obdivuji Dévidží. Je tak krásná, něžná, přátelská. Má k Babadžímu intenzívní vztah. Výjimečně na ni nejsem ani trochu žárlivá, protože mne nechá, abych se toho účastnila a něco se od ní naučila, především namísto abychom si byly konkurencí, abychom si vybudovaly vztah spolupráce, jakési kamarádství, co se Babadžího týče. Podporujeme se navzájem, abychom získaly jeho pozornost a blízkost, trochu si ho zabavíme pro sebe. On nás obě nechává často u sebe, jako dvě sestry, zve Dévidží do mého pokoje a prosí nás, abychom organizovaly malé oslavy, pro které připravujeme jídlo a dárky. Masírujeme jeho nohy, vějířem mu obstaráváme čerstvý vánek. Připadá mi, jako bychom byly v paláci nějakého indického maharádži s jeho královnami anebo kurtizánami. Nechá nás hrát tuto hru, hovoří s námi, žertuje. Je cítit, že Dévidží, na rozdíl od jiných žen, je ve vztahu k Babadžímu mnohem čistší. Pro ni je Bůh, ne muž, je živoucí sochou, které se slouží, kterou se uctívá a modlí se k ní. Večer v kirtanové hale mu připravujeme dokonalou pudžu, při které mu vše rituálně s velkou pozorností a dokonalostí nabízí. Často spolu dlouho hovoří, s takovou spontánností, že jí závidím. Obdivuji ji Kvůli této schopnosti, kterou nacházím i u jiných Indek, je to virtuozní krása, grácie a síla současně, veselost a přátelskost.

Napadá mi, že Babadží má k Indům zvláštní vztah, založený na respektu a uznání. Religiózní osoby v této zemi se řídí ve svém životě Dharmou, cestou morálních pravidel. V tomto smyslu je pro ně rodina, manželství, zodpovědnost za děti, ale i čestnost ve světských záležitostech velmi důležitá. Také mají cit pro službu a ochotu k sebeobětování. K tomu se řadí jejich vrozené vědomí Boha a schopnost vzdát se, což není rezignace, nýbrž pokora před božským plánem, vědomí, že celý život je jím řízený.

I jejich vztah k Babadžímu je zvláštní. Je pro ně normální, že on je Bůh, který se inkarnoval zde na Zemi, je docela přirozené ho poslouchat, zcela se mu oddat, a to způsobuje jejich naprostou a úplnou oddanost. Pozoruji, jak Babadžího uctívají jako věčné děti.

Zjišťuji, že my ze západu od něho pořád něco chceme, co by uspokojilo naší mysl. Naopak Indové ho ctí a dávají mu lásku, spokojeni, že mohou být u něho, že ho smějí pozorovat a zůstat v jeho objetí, být s ním společně. Babadží s nimi zachází jako velký přítel, bez ohledu na to, že je Mistr, směje se, je potěšený, dává jim pocit, že jsou s ním jedno.

Vybudoval okolo sebe jakýsi druh dvorní gardy, ve které má každý svou roli a symbolickou funkci. V jeho duchovním plánu jsou zahrnuty různé úrovně blízkosti božskému vědomí, aby nás po krocích zavedly k očištění, přes všechny osobitosti jednotlivců. Mezitím nám toto divadlo slouží, abychom se z něho poučili.

Vždy znovu zažívám Haidakhán jako obrovskou alchymistickou laboratoř, ve které Babadží jako zkušený mág míchá elementy a proměňuje je, aby z nich formoval filosofické stavební kameny. V den, kdy mi dal pohlavek, mi řekl s velkým soucitem, že mne bije jako zlatník, který tak dlouho zpracovává kov, až nakonec získá ryzí zlato.

7. září 1983

Dnes se někdo ptal Babadžího, jestli učí krijajógu, vědu dechu, o níž se hovoří v Jóganadově knize. Babadží na něho hlasitě zakřičel, že je to pokrytecké mluvit o nějaké krijajóze, protože všechno je krija, akce, jednání, cokoliv, jídlem počínaje, práce, vše je krijajóga, když jsme schopni nabídnout každé naše gesto a čin Bohu.

Je třeba mnoho organizovat a Babadží si začíná hrát s egem mnohých, netrpělivý v jednání, rozhodování, rozkazech šéfovský syndrom, jak to někteří žertovně nazývají. Pozoruji, že Babadží vyhledává záměrně ty osoby, které chtějí poroučet druhým, a říká jim, že mohou organizovat vše, co je napadne. Vyzvedne je do odpovědných pozic a sotva se jejich mechanismus ega dal do pohybu, posílá na druhé straně další osobu, která má dávat rozkazy. Současně říká všem, že nemají poslouchat, a tím vytváří paradoxní situace.

Všem je ta hra jasná, jen ne těm zúčastněným, ale Babadží nechává pomalu to negativní vystoupit, aby mohlo být překonáno. Pozoruji zvlášť jednu robustní Američanku, která má generálské vystupování. Čím více se namáhá udělovat rozkazy, tím méně ji někdo poslouchá. Babadží pozoruje scénu s potěšením.

12. září 1983

Italové kouří stále hašiš, jsou líní, neukáznění. Dnes mi Babadží vyčítal, že je to všechno moje vina, že jsem ty lidi sem přivedla. Současně cítím, že je má moc rád, tak nějak zvláštně, protože jako Indové dokážou otevřít svá srdce.

Vznikla tu italská subkultura, vytvořená nepořádnými a namyšlenými vagabundy, kteří užívají často drogy jako rituál kolektivní jednoty. Jako děvče jsem si to taky užila, ale teď mi to připadá překonané, staré. Kdo jednou našel duchovní cestu, ten po ní musí jít vlastníma nohama, bez postrkování, i když by člověk po marné námaze nejraději hledal útočiště ve slabosti. Babadží říká, že musím Italy dovést k tomu, aby už s tím hašišem přestali, což je pěkně nevděčná úloha, protože vím, že nemají nejmenší chuť mě vůbec slyšet. Babadží je posílá spát na druhou stranu řeky a dává jim tak určitou volnost. nechá je, aby svou cestu zažili až do hloubky. Jinak je italská energie jedna z nejteplejších, nejspontánnějších, nejvelkorysejších. Ale cítím se teď mezi nimi trochu cize, protože neustálá blízkost Babadžího mne navždy poznamenala a já se už začínám cítit více jako Indka než Italka. V šivaistické józe se všechny elementy usadí a promění. Indičtí sádhuové kouří často hašiš, protože uklidňuje mysl, zastavuje myšlenky a pomáhá, i když pouze v hrubé formě, zažít transcendentní stavy.

V tantrické praxi hraje tělo velkou roli jako manifestace Šakti, tvůrčí energie, která se používá v józe. Hathajóga, půst a různé asketické praktiky slouží k probuzení jemné skryté energie. Objev jemných energetických center v lidském těle, to je velký přínos, který může nabídnout indická jóga západnímu světu. Velká bohyně Kundaliní,v esoterickém smyslu reprezentovaná zlatavým hadem, je energií světla, které nás vede přímo do našeho nitra, kde odhalujeme existenci jiné skutečnosti. Šivaističtí jógini nemají pravidla a neznají se ani k védské tradici, i když ji respektují, ve své praxi musí sledovat přesnou sebedisciplínu, která je ale pro každého odlišná a přenáší se z gurua na žáka podle osobních dispozic. Pouze jediný požadavek má všeobecnou platnost, a to totální oběť sama sebe ohni jógy.

25. září 1983

Poznávám, že nás Babadží přivádí k hluboké vnitřní revoluci. Uvědomuji si, že se můj život kompletně změnil a že duchovní cvičení se stalo jeho cílem. Od prvního okamžiku, když ráno vstanu, až do okamžiku než usnu, je moje mysl zaměřená na něho, na Babadžího, na Boha, pravdu, a je úplně jedno, které jméno dávám této formě vědomí, kterou se pokouším v sobě realizovat. Každá práce, každé gesto v mém denním životě se stalo cvičením, nástrojem, abych mohla více chápat a dosahovala další očisty. Můj život má teď jen jeden účel: uskutečnění pravdy v sobě samé a i v druhých. Babadží vzal na sebe lidskou formu, aby nám poskytoval neustálý příklad, jak má lidská bytost žít a čeho má dosáhnout.

5. října 1983

Já nevím, co se děje, Babadží chce, abych byla celou dobu u něho. Jsem pod neustálou kontrolou. Někdy uniknu, abych s někým promluvila, abych se cítila lidštější. Teď jsou i někteří evropští jógini stále v Babadžího blízkosti, jsou jeho osobní stráž, obsluhují ho. To vytváří neproniknutelný kruh, je to trochu stísňující, každý se na něj doslova lepí a často se zaplétají do konkurence a žárlivosti, kdo je o centimetr blíže k němu, kdo mu má něco podat nebo kdo si od něj smí vzít nějaký dárek. Babadží pracuje se všemi, zostřuje tu žárlivost, až ji překonají, anebo naši povýšenost nafukuje jako balón, a pak do něj ve správném okamžiku píchne. Každým krokem nás učí pokoře, protože naše touha po osobní přízni, naše ego, je příčinou našich iluzí, našeho utrpení. Jsme odděleni od Božského tak jako padlí andělé, jen tou svou představou, že jsme samostatné bytosti.

13. října 1983

Dnes jsem se ptala Babadžího, jestli existuje Mája, kosmická energie. Odpověděl, že vše, co je, je projekce, kterou překrýváme skutečnost. Sen tu existuje, ale je to úmyslný sen. Potom to doplní písničkou, že Bůh a Mája jsou ta samá věc.

Šástridží mi vysvětluje, že vše, cokoli existuje, nemůže pocházet odjinud než od Boha, i ty ošklivě vypadající věci. Iluzorní naproti tomu je naše zaslepenost a připoutanost.

Touha je počátkem rozdělení a utrpení. V křesťanském náboženství je to symbolizováno dědičným hříchem: ať už chceme tomu proslulému jablku připisovat jakýkoliv význam, je to symbol touhy a neposlušnosti ve vztahu k Bohu.

14. říjen 1983

Guvernér se vrátil doprovázen stovkami lidí, mezi nimi policie, vojáci, různí úředníci. Babadží se mezi nimi pohybuje jako ve svém živlu, jako král ceremonie. Srovnávám to s tím asketickým mladíkem, jak jsem ho před léty poznala. Dnes je mistrem etikety a volí spolu se mnou to nejkrásnější oblečení, které si chce k této příležitosti obléci.

Hovoří s guvernérem o veliké politické krizi, která se brzy objeví ve světě, o všech těch velkých změnách, které jsou před námi, i co se týká válek, ničení a přírodních katastrof. To se stalo v poslední době stálým tématem. Říká nám, že se budoucnost již ohlašuje a on nás na to připravuje. Guvernér je teď osmdesátiletý a byl žákem významných indických Mistrů. Je v Indii velmi proslulý a známý, ale před Babadžím vypadá jako malé dítě před velikým otcem ve věku mladíka. To, co na Babadžím lidi ohromuje, je jeho jistota, jeho zvládnutí každé situace, jeho dokonalost.

10. listopadu 1983

Podzim je čerstvý, křišťálově jasný a ráno při svítání se na Babadžího terase cítím jako v ráji. Údolí zbarvené do růžova prvními slunečními paprsky, řeka dole jako světelný pás, zurčení vody je neustálá mantra, příroda se modlí a zpívá o kráse stvoření. Včera v noci byl úplněk a údolí bylo čarovné, obývané elfy a stíny, proniklé zpěvem lidí, kteří přišli z celého světa do tohoto koutku v indické džungli za velikým Mistrem.

Kolikrát mám strach, že Babadžího ztratíme. Jeho přítomnost mezi námi je překrásná pohádka, tak krásná, že nemůže navždy vydržet. Každé ráno, když vychází ze své místnosti, pozoruji plná vděku jeho nohy, každý den mu děkuji za opakování zázraku jeho lidské formy na Zemi.

Ta ranní chvilka s Babadžím se stále víc prodlužuje. Chce, abych vedle něho meditovala s očima otevřenýma, soustředěná na nějaký bod do prázdna. Bílé světlo, které obvykle vídám, se teď proměňuje ve zlaté a stává se intenzivnějším. A uvnitř sluším ten zvuk ticha, jako všepronikající elektrické bzučení, srovnatelné s jemnou melodií. Těch pár slov, která někdy říká, to kouzlo skoro ruší.

Včera mi řekl, že je unaven. Nechává mne rozprostřít na zemi deku a chce, abych se na ni s ním položila. Leknu se, ale Babadží mě vezme jen lehce do náruče, jednu ruku položí na mé srdce a druhou na hlavu. Takto objatí, nehybní zůstáváme ležet asi půlhodinu. Vše, co si uvědomuji, je můj dech souznějící s jeho dechem, klidný a pravidelný, a jak mnou pocit toho míru a plnosti stále silněji prolíná. Ztratila jsem vědomí těla a už jen vnímám jednotu mezi dvěma energiemi, lehce, stále subtilněji. Babadží vedle mne byl jako anděl, měkké a laskavé teplo, které uklidňuje. Když vstal, dlouho jsem se dotýkala jeho nohou v hluboké úctě, cítíc se částí velkého božského spojení, neočekávané milosti. Babadží se na mne podíval jiskřivýma očima dítěte a já jsem pocítila tu úplnou čistotu, kterou na mne přenesl. Musela jsem plakat. Utíral mi slzy dekou.

23. prosince 1983

Připravujeme vánoce. Včera se najednou Babadží rozčílil nad skupinou Američanů. Prohlásil, že vydali moc peněz, že to přehnali. Nechce žádné materiální vánoce a řekl, že to je to vánoční poslední svátek vánoční, který bude slavit. Skoro vztekle si natáhl najednou na sebe tři bundy, které mu právě darovali. Cítím s ním v té komedii, která se od něj každý den vyžaduje.

Lidé, to si uvědomuji, ho většinou prosí o laskavosti osobního rázu, jednají s ním jako s kouzelníkem, který může vše vyřešit mávnutím své hůlky. Málo jich přichází hledat pravdu.

Někdy mě rozčiluje, že musím překládat všechny ty žádosti o peníze, o zdraví, štěstí v lásce, o úspěch, zřídka slyším od těch osob touhu po Bohu. Jen minimum žáků cvičí sádhanu a svolí k oběti pro svou duchovní praxi.

Tu a tam je Babadží zvláště zuřivý na Italy, křičí na ně, že by jen spali, jsou líní, berou drogy, ženou se za sexem, i když se včera do mne zavěsil a řekl, že Italové jsou jeho nejlepší žáci.

4. ledna 1984

Oslavovali jsme celou noc vánoce s tanci a písněmi z celého světa. Na Nový rok nás zavolal Babadží na břeh řeky a měl dlouhou řeč. Oznámil nám, že nový svět je přede dveřmi, ale my pro to musíme hodně pracovat. Karmajóga, jóga činnosti, to je praxe těchto dnů.

10. ledna 1984

Když přišel do Haidakhánu Munirádží, chtěl Babadží, abychom mu prokazovali zvláštní úctu, jako opravdovému guruovi, světci. Museli jsme s ním jít podél řeky naproti, poklonit se před ním, zřídit mu zvláštní místo k sezení a vykonat pudžu pro něho v hale. Já speciálně jsem musela pokaždé udělat malé pohoštění v mém pokoji, připravit pro něho jídlo a obsluhovat ho.

Poznávám, že Babadží chce navázat mezi ním a mnou vztah, jakoby byl mým Mistrem. A konečně, říkám si, vždyť on jím i je z dřívějších životů. Jistě je zvláštní bytost, s tím svým krásným orientálním obličejem, milý a klidný; v jeho přítomnosti člověk cítí velký mír, velký klid. Hovoří velice málo, jakoby jeho mysl byla zcela prázdná. Je pokorný, nikdy se nepokouší prosazovat nebo přehrávat, je stále připraven sloužit Babadžímu i nám všem; je pro nás velkým příkladem.

Mnohdy, když je Babadží ke mně příliš tvrdý, přichází a laskavě mě utěšuje. Jeho dům v Haldwani je vždy otevřený a on mne zve k sobě. Dává mi najíst s nechá mne tam spát, jako tatínek. Je to muž, který žije vprostřed světského života a pracuje jako obchodník, má rodinu a děti, ale zdá se, že má od všeho veliký odstup, přestože se tím zabývá. Babadží nám řekl, že se narodil znovu jako otec rodiny, aby ukázal, že se dá současně žít ve světě a být svatým. Jistě je to vynikající příklad. Je Babadžímu oddán celým svým bytím, stará se o všechno a všechny, posílá zboží potřebné do ašramu v Haidakhánu, vždy to, co je potřeba, dá se k němu zajít a jste vždy přijati s úsměvem.

Babadží řekl, že Munirádží bude jednoho dne plnit pro něho velkou úlohu. Ustaraně jsem se zeptala sama sebe, zda snad Babadží v brzké době zmizí, tak jako se zjevil, tajemně, v nekonečnosti kosmického vědomí. S úsměvem se v tom okamžiku na sebe Babadží a Munirádží podívali, stejný pohled u obou: zářící, láskyplný, ponořený, výraz vědomí velké pravdy.

13. ledna 1984

Se starostí se ptám sama sebe, jak to Babadží zvládne, mít v ašramu všechny ty pomíchané energie, nepřetržitý kolotoč osob a situací. Zaměstnává se osobně s každým třeba i malinkatým problémem. Cítím kolem to utrpení, tolik proseb o pomoc, ale to jsou zkrátka ty lidské trampoty. Vidím Babadžího, jak na sebe nakládá tyto problémy, jak stále tloustne, je často nemocný, cítím ten jeho nekonečný soucit, jak se pokouší ukázat východisko, protože náš život je jako očistec, do kterého jsme byli vrženi, abychom přinesli určité oběti, abychom se osvobodili od naší nevědomosti, která se nahromadila v dřívějších dobách. Babadží nám může ukázat jen cestu, jak se osvobodit z tohoto stavu. Prochází to s námi, ale nemůže jít za nás, třebaže nás drží za ruku.

Přemýšlím, jak dlouho mezi námi zůstane, teď když je nás stále víc a času je stále méně. Mně samotnou to vyčerpává, že musím být stále po jeho boku. Jednou řekl: "Pojď domů, moje královno, čekám už na tebe tak dlouho." Ptala jsem se ho, co tím chce říci, a tu dodal: "Ano, ty jsi má královna, ale ne pozemská, nýbrž v ráji."

Cesta člověka je ta, která vede k dokonalosti. Všechna náboženství o tom hovoří, ale často jsou odmítána, protože jsou příliš mocná a vládnoucí, příliš vzdálená od opravdového života. Indická cesta jógy vede k vnitřní seberealizaci a je těžké ji vyložit, protože je nutné ji prožít osobně. Jóga je velká věda ducha, je výzvou k transcendentní zkušenosti.

14. ledna 1984

Babadží teď chce, abych s ním cítila jednotu, bez ohledu na mou nevědomost, na mou nevyrovnanost, protože i já vím, že má vyšší část už s ním jedno je, a že on je jen vnější, symbolická projekce mého božského Já. Proto nám v tomto smyslu nemůže dát všechno, protože si myslíme, že žijeme ještě částečně v temnotě, takže musíme ještě setrvat v pokoře.

Teď mě přede všemi nechává sedět vedle sebe, někdy nosí šaty ve stejné barvě jako já, nechává mne jít vedle sebe jako přítele, důvěrně se mnou hovoří. Já vím, že musím udržet rovnováhu a je to těžké, pokaždé když jsem namyšlená nebo když chci druhým předvádět, co mi dává, sebere mi všechno jedinou ranou. Když jsem ale prázdná, nestarám se o nic a o nikoho, jaksi ani neexistuji, zcela ponořená do něho, pak mne zahaluje svou láskou, dává mi pocítit, že už jsem díl ztraceného a znovunalezeného bytí, že jsem opravdová část velkého celku.

On je jako ženich z té prastaré pohádky, on je vždy ten Pán, se kterým se chceme spojit, vše co nám v životě schází, je vždy a jedině on. Nebo je to ona? Velká matka, jak se píše ve spisech, pramen všech věcí, původní energie, pramen a pramatka všech věcí, Božské, velká moudrost a moc. Velký Bůh a jeho Šakti, věčné Jedno, mužský a ženský princip, Jin a Jang, plné a prázdné, stav a tvoření: Božské je dualita v jednotě, vše a nic, ale existuje, jsme to my, naše vlastní vědomí.

Babadží mne volá s nepřetržitými důkazy lásky, často mám strach a uzavírám se, když je láska příliš silná, bojím se, že budu musit trpět, když ho jednoho dne ztratím. Často se mi dívá intenzivně do očí, až jsem v rozpacích. Chtěla bych se do něho ponořit, ale mám strach, že při tom zemřu. Odtahuji se, když mne obejme, protože se bojím lidské závislosti, byla bych ráda čistá, tak čistá, jako pouhé světlo, které by se do něj vlévalo bez formy a bez hranic.

15. ledna 1984

V běhu mého dne není odpočinku. Babadží chce, abych s ním a Šástridžím jedla i v poledne na druhé straně řeky. Lichotí mi, ale mne to moc unavuje.

Mladý Ind Gaurhari pro něho vaří. Sedáme si do malé místnosti nad jeskyní. Gaurhari masíruje s láskou Babadžího nohy, zatímco on jí, slouží mu jako matka. Babadží mi dává něco ze svého talíře, křičí na mne, že dost nejím. Po jeho boku bych mohla žít jen ze vzduchu. Po obědě jdeme zpět do ašramu. Zatím co běžíme podél řeky, drží mne za paži. Cítím jeho ruku, tak měkkou, vonící, mateřskou. Jsem trochu v rozpacích, ale on mi vypráví pořád nějaké historky, aby mne rozesmál.

Není lehké být v jeho přítomnosti uvolněná, to jen jeho láska to dokáže přemostit.

25. ledna 1984

Teď musím nosit ráno elektrická kamínka do jeho pokoje. Rozmazluji ho, připravuji mu teplou vodu na ruce, přináším šál, který si dá na ramena, pestré šátky. Zapíná často rádio, velmi vážně poslouchá zprávy, často i písně. Onehdy mi řekl, že v budoucích letech bude velká válka a on že zachrání Indii a Rusko. K tomu dodává, že se utvoří strana Babadžího, velké mezinárodní hnutí pro globální proměnu planety. Slibuje, že nás všechny bude vždy ochraňovat. Už dlouho nečtu žádné noviny, nestarám se o nic, jsem jen zaujatá jeho přítomností a tímto obtížným tréninkem. Jeden mladý muž se ho zeptal, jaká to revoluce má být a on odpověděl: "Zelená revoluce."

30. ledna 1984

Je chladno a zůstáváme ráno často déle u Babadžího, sedíme před jeho místností, abychom se na slunci trochu rozehřáli. Zima v tropech je vlažná, sedíme na kobercích u jeho nohou, dvě, tři osoby, které často drží ve své blízkosti, někdy i nějací Indové z vesnice. Z Babadžího prýští prastará moudrost, jeho hlas je drsný, hluboký, zvláštní, a je v protikladu k jeho mladému tělu. Hovoří v přirovnáních, má smysl pro humor, je schopen obrátit mechanismy tohoto světa v žert. Něco se ve mně uvolňuje, jako starý uzel v srdci, oddávám se mírnému teplu slunce a jistotě jeho přítomnosti. Myšlenky letí bez námahy, míchají se s mumláním života kolem, s harmonií vnitřní písně. Cítím velký mír, vím, že jsem v jednosměrce, ale neváhám: možná, že je tato cesta obtížná, ale je to velká cesta a zmocnila se mne navždy.

Mahasamadhi

2. února 1984

Už několik dnů vypadá Babadží divně. Cítí se unavený a všechny cesty na jaře odřekl. Tráví hodně času na své terase, kde leží na dece. Není mu dobře, někdy se ráno při koupeli hroutí. Mám starosti. Ptám se, co mu je, ale on se vyhýbá odpovědi. Cítím u něho takovou něhu, že mne to dojímá, drží mne u sebe jako stín. Cítím, že pracuje bez oddechu, aby pomohl lidem, a že je stále méně prostoru a času pro všechny.

Dnes ráno jsem šla ve stavu hluboké extáze z jeho pokoje. Podívala jsem se na hodinky, seděla jsem vedle něho více než hodinu, aniž bych si byla vědoma, že čas utíká, byla jsem soustředěná na zlatý bod na jeho nohou. Nebylo již co hledat, cítila jsem, že vše přichází v pravý moment samo.

10. února 1984

Babadží je nemocen, má horečku, je oteklý. V posledních měsících se mu to již několikrát přihodilo. Zdržuje ve teď své místnosti a někdy v zahradě. Ukazoval mi mapu světa, pomalu s ní točil rukou a řekl, že teď je ve světě jen utrpení, a dodal, že i já jsem k němu přišla, protože jsem nebyla štastná. S bolestným výrazem otevřel knihu o atomové katastrofě v Hirošimě, kterou mu právě někdo daroval.

11. února 1984

Nevím, co se děje, mám starosti, protože Babadžímu je špatně. Je to jako již před několika měsíci, Babadží mě volal do svého pokoje a naříkal si na silnou bolest na prsou. Dnes přišel lékař z Haldwani a diagnostikoval bronchitidu. Babadží nemůže skoro dýchat. Přesto přijímal osoby, ale pohyboval se s velkou únavou.

12. února 1984

Babadžímu se vede stále hůře. Dnes odpoledne k sobě zavolal Šástridžího, mne a několik jóginů, aby ho naposled umyli v jeho koupelně. Zpíval píseň, ve které se říká, že má jen jediné srdce, ale v něm milion ran od nožů. Na okamžik se na mne zadíval dlouhým pohledem a řekl na závěr: "Zbavil jsem mnohé nemocí, teď přešly na mne."

Měl kazetu s hudbou, kterou jsem mu darovala. Vložil ji do magnetofonu. Jsou ti písně Mirabai, protože on v žertu říká, že já jsem ona: opakuje ta nejkrásnější a nejsmutnější slova, která zpívala Bohu Krišnovi:

"Pane, proč tě nemohu spatřit, proč s tebou nemohu hovořit, mé oči jsou zarudlé od pláče a skoro se topím ve svých slzách, proč mi nic neřekneš, alespoň jednou ve snu." "Pane, poslední noc jsem tě viděla ve snu, ty jsi mne objal, byl jsi překrásný, ozdobený pavím pérem a flétnou, na okamžik jsi se mne dotkl a to mi stačí."

Chtěl, abych ta slova přeložila pro všechny z hindštiny a já jsem se na něho zarmouceně podívala, v srdci úzkost, že ho ztratím, že jednoho dne tu zůstanu od něj oddělená.

13. února 1984

Dělám si o Babadžího starosti. Dnes odpoledne byl celý čas se mnou a s Gaurharim, tím mladým indickým pudžarim, který mu masíroval nohy. Má stále horečku, silné bolesti v hrudi a výraz v jeho očích se změnil. Jsou unavené a těžké. Dlouho jsme byli mlčky spolu. Vidět ho trpět mi vhání slzy do očí.

Nikdo nemůže pochopit, co mu je. K večeru jsme se jako vždy shromáždili v jeho koupelně a on chtěl, abychom mu položili na srdce symbol Božské Matky, který jsem mu rukama přitlačila, ale nerozumím tomu.

Sedla jsem si do jeho místnosti a pokoušela jsem se za něho modlit, ale koho jsem měla prosit, když ne jeho samého? Kupodivu se ozval můj instinkt, opakovat Ave Maria.

Měla jsem obavu, že budu svými myšlenkami rušit, pokouším se být vnitřně zcela tichá, dojímá mne, že mne hledá, volá jménem. Nesu mu aspirin, ale cítím se zcela marná.

15. února 1984

Včera Babadží opustil své tělo a mně scházejí slova, popsat to utrpení. Byla jsem na cestě k jeho pokoji, jen Munirádží seděl u něho a řekl, že se mám posadit. Ale já jsem vyběhla, utekla, protože Babadží tam ležel tak nehybně, trpící, a ve mně vyvstala myšlenka, že snad, bůhví, je právě na odchodu. Stáhla jsem se do jeho koupelny, abych se vyplakala.

Krátce na to mne zavolali, že Babadží už nedýchá. nemohla jsem tomu uvěřit a začala jsem křičet, že to není pravda. Čekali jsme asi dvě nebo tři hodiny, asi čtyři nebo pět lidí, ale on skutečně odešel. Babadží je teď vystaven pod velkým stromem a přicházejí sem stovky lidí z celé Indie. Usmívá se zvláštně, mile, ironicky, a já nemohu přestat plakat, chtěla bych zemřít, odejít s ním.

17. února 1984

Nemohu ani jíst ani spát, cítím takovou bolest, jako nikdy v životě. Ztratila jsem všechno, to jediné dokonalé, co jsem kdy na této Zemi viděla, a teď je zas kolem mne svět temný, plný utrpení, nevědomý. Dnes ráno jsem pozorovala sedláky, jak vyhánějí svůj dobytek na pastvu. Život bez něho mi připadal zbytečný, tak prázdný. Lidé jsou ohromeni, s pláčem se objímáme, cítíme se znovu osamělí v těžkém životě na Zemi. Včera večer jsem pozorovala množství lidí v hale, najednou vypadají tak šedě, bez světla, ztracení. Munirádží mne přitiskl na hruď, viděla jsem, že i on pláče.

Šli jsme společně po schodech nahoru k chrámu a já jsem se dívala do výšek, k horským vrcholům a uvědomila jsem si náhle přítomnost světla. Vím, že Babadží bude vždy, ale ten lidský kus ve mně trpí... Zase mne Munirádží k sobě přitáhl a řekl mi, ať si sednu vedle něho, a znovu jsem si uvědomovala to velké bílé světlo a cítila jsem Babadžího ve vzduchu, všude, ale stále mne to neuklidňuje. Chtěla bych slyšet jeho hlas, jak mne s láskou volá, chtěla bych hledět do jeho třpytivých očí, chtěla bych moci hladit jeho nohy, mluvit s ním.

Znovu se musím obrátit na neviditelného Boha, kterého vnímám tak těžce. Šla jsem do chrámu a nemohla se již modlit, obracet na ty hloupé sochy, na kameny. Připadá mi, jako bych byla opět v kostele, v muzeu přítomnosti bez života. Babadží byl božský život, esence.

20. února 1984

Už tři dny jsem zavřená v pokoji, nemohu se s tím vyrovnat, smířit se ztrátou Babadžího, utěšit se. Nemohu vydržet s někým se bavit, především nechci poslouchat ty utěšující fráze nebo slyšet sama sebe, jak říkám, že tu je neustále, v nás samých, ale kdo mi dá tu energii, tu jeho lásku? Každý okamžik s ním mi schází a celé údolí ztratilo pro mě svou krásu. Často se zamykám do jeho malého pokoje, zoufale pláču, dokonce i jeho vůně již vyprchala. To co zbylo, je taková dvojsmyslná přítomnost, neuchopitelná. V této bolesti zůstávám jako zkamenělá, bez myšlenek, je to tak intenzivní prázdnota, že mne přenáší do jiné dimenze, kamsi do blízkosti poslední Pravdy. Určitě už mě nezajímá nic z toho, co se na Zemi děje, chci jen sedět před jeho dveřmi, zavřít oči a čekat, až si mne odnese k sobě. Místo toho jsem ale smetená praktickými záležitostmi, které je třeba udělat, organizace ašramu, místní úřady, zmatené osoby.

Munirádží k nám mluvil na veřejnosti a řekl, že si nesmíme ani na okamžik myslet, že Babadží už není s námi, že se může brzy zase vrátil, dodává.

Upínáme se teď na Munirádžího jako na nového Mistra, ale i to mne ruší. V tomto okamžiku nesnesu nikoho jiného než Babadžího. Chtěla bych o něm snít, dostat od něho poselství, ale dokonce i mé sny jsou prázdné.

21. února 1984

Pohřbili jsme Babadžího. Zatímco nesli jeho tělo, mohla jsem spatřit jen jeho černé vlasy, jak vlály které ve větru. Vzpomněla jsem si na tanec Šivy, jak strašně divoce tančil, až se celé stvoření chvělo. To byla poslední vize, kterou jsem o něm měla.

Po pohřbu se strhla strašná bouře, řeka vystoupila vysoko z koryta, vítr bláznivě skučí, je zima, prší a padají kroupy. Musím myslet na předpovědi Babadžího o budoucnosti světa, že bude mnoho zkázy, a že možná na chvíli zmizel, aby nás na to připravil. Jsem tou myšlenkou jako posedlá, že máme vinu na Babadžího odchodu, protože pohltil naši karmu, naše prosby a utrpení. Bez něho už nemám touhu žít.

22. února 1984

Včera přijela z Itálie Luisa. Je to velká astroložka z Milána. Říká, že jí poslal Babadží, aby mi dal vědět, že přijde znovu za pár let, a že mám na něho čekat. Sedla jsem si k jeho hrobu, když ten nečas krátce přestal, pozorovala jsem mokrou zemi, která ho pokrývá, a přemýšlela jsem o poslední lekci, kterou nám udělil, o tom, jak je všechno tělesné nestálé. I jeho tělo mezi námi bylo relativní, přechodné - a přece tak cenné, říkám si. Tuto poslední lekci je nejtvrdší přijmout, nejobtížnější, protože vztah ke guruovi je nesmírně důležitý. Cítím se pateticky, nechtěla bych se stát smutnou a osamělou svatou.

Har Góvinda šel kolem, jak jsem tu seděla, a pokusil se mne utěšit. Řekl, že všechny formy přijdou a odejdou, ale Babadžího práce ve světě pokračuje. V tomto okamžiku mne nezajímá nikdo a nic.