Bombay, 7. března 1972
Příchod sem do Bombaye je trochu moc. Nejraději bych utekla. Ty ubohé baráčky vedle letiště, zdrcující horko, hemžící se lidské masy, špína v hotelu, hippies z Goa, blázni, prokletí. Na ulici před hotelem žebráci, nedotknutelní, děti, které se mi vysmívaly a povykovaly "Hippie", Hare Kršna, Hare Ram. Cítím se strašně nemotorná se svými sukněmi, se svými neupravenými vlasy. Je to skutečně zcela jiný svět, neuvěřitelný, obrovský bazar, mám strach. Před hotelem stojí hippie s blond vousem, oděný do špinavého bílého šatu. I z něho mám strach. Bojím se, že by se mohl zmocnit mého ducha. Automaticky si opakuji mantru, kterou jsem se naučila od Piera: "Hari šaranam, Šiva šaranam, Ram šaranam, Prabhu Krišna šaranam" - utíkám se do ochrany Šivy, Rámy, Krišny...
Snažím se vydržet. Je horko. Všichni v pokoji kouří hašiš, nalévají se horkým čajem a mlékem, cpou se sladkostmi. Je mi špatně. Nemám ráda zdejší stravu, smažené, mastné a těžké, a hospody jsou navíc špinavé. Jen velké sklenice ovocné šťávy mne trochu posilují. Ale zase hned vedle stojí žebráci s nataženýma rukama, a tak i to je k ničemu. Bojím se vyjít sama na ulici, Piero a Claudio mne berou s sebou. Gianni již upadl do opiového a morfiového opojení.
Onehdy jsem viděla krotitele hadů. Co na mne zvlášť působí jsou oči žebráků a nuzáků, ironické, tak jako blažení, skoro všichni mají jemný úsměv na tváři. Jako by ti lidé tady věděli, že vše je relativní a skutečnost je trikem kejklířů. Vzpomínám si na napjaté, tvrdé a bledé obličeje lidí v Miláně, když cestují ráno tramvají, na jejich smutek a chlad.
11. března 1972
Dnes jsem poznala skupinu skvělých lidí. Mladí lidé z Kalifornie s dlouhými vlasy, s vousy, odění do bílého. Jsou již v Indii doma. Sebejistí. Potkávám taky Lillo, Italku, malou, kouzelnou vílu, která mne učí změnit své zvyky a oblékat se také do bílého. Potkávám cikány duhy, "Rainbow Gypsies". Přicházejí ze všech koutů světa, táhnou nazdařbůh ulicemi a vždy najdou někoho, kdo je pohostí a pomůže jim. Jsou obestřeni tajemstvím a okouzlují mne.
Rosa, italské děvče, běhá kolem s obnaženými ňadry, s malou opičkou v náručí, která cucá její prs - a nic se jí přitom nestane. Dvěma Američany, Danielem a Sitáramem, se cítím být přitahována a mám dojem, že už to dlouho vědí. Chtěla bych být jako oni, odvážná, sebejistá. Ráda bych dosáhla vědění, které si myslím, že mají. Rozhoduji se, že si obarvím vlasy henou na červeno a že se nechám tetovat na ruce. Připadá mi to jako první gesto odvahy.
12. března 1972
Dnes ráno byli všichni ve světnici a v tom zazněl zvonek a přišel Carlo. Nechá si teď říkat Šanti. Šest let to je, co jsem ho neviděla a téměř jsem ho nepoznala. Má stále ještě svůj dětský úsměv, ale teď je smíchán s něčím prastarým, moudrým, je oděný po indicku, a to na mne dělá dojem. Byl jedním z prvních, kteří před několika lety odešli z Milána, aby pro sebe objevili Indii. Tehdy mu bylo šestnáct let a našel odvahu vyrazit prakticky bez peněz, stopem a pěšky přes Afghánistán a Pákistán. Mnozí to tak udělali a já se teď znovu ptám sama sebe, jak to dokázali, jak mohli přežít, a obdivuji jejich důvěru. Slyšela jsem, že Šanti byl v posledních šesti letech u mnoha indických guruů, a že se teď dokonce sám guruem stal. Mluví zvláštním způsobem, pomalu a laskavě. Okamžitě se na něj pověsím a cítím, že mně někam dovede.
V roce 1966 jsme spolu žili a získávali první zkušenosti s komunou ve starém vymrzlém podkroví v historické části Milána. On a jiní přátelé byli mezi prvními dlouhovlasými hippies té doby, kterým se posmívali lidé z ulice a pokřikovali na ně "Vousáči, běž pracovat!"
Kouřila jsem tenkrát první "kroucené" a snila své první sny o mystickém Orientu, když jsem potkala jeho a Gianniho v jedné restauraci v Brera a pozvala je na večeři. A tak jsme se začali setkávat. Všechno jsme si vyzkoušeli, různá vystoupení na ulici i v sále, a jednou nás i zavřeli. Gianni přistál na jeden a půl roku ve vězení v Santa Vittore, protože u něj objevili trochu hašiše. Carlo tehdy vyrazil stopem do Indie. I já jsem se od nich odtrhla, začala jsem studovat na univerzitě a v roce 1968 jsem se vrhla na politiku.
Na několik let jsem zapomněla na svůj indický sen. A teď je to právě Šanti, který mi ho asi nevyhnutelně připomene a způsobí, že na něj začnu zase věřit. Začal mně hned škádlit, protože jsem tu s Claudiem a Pierem, a oba jsou to buddhisté. Polemizuje a říká, že hinduismus je větší a má bezčasovou převahu, ale já to teď nejsem schopná chápat. Cítím jen, že Šanti je pro mne záchranná kotva. Piero a Claudio jsou o své věci přesvědčeni, úplně se v tom vyžívají a já zjišťuji, že nejsou určeni k tomu, aby mně přetáhli na svou cestu. Zatím jsem se nenaučila vůbec anglicky a cítím se ztracená. Přesto jsem se rozhodla zúčastnit se s Claudiem a Pierem jednoho meditačního kurzu ve středu Bombaye. Vysvětlují mi, že se jedná o meditační kurz vipasány, a že to vede Goenka, velký a uznávaný mistr. I Gianni se rozhodne, že přestane s tím morfiem, a že se také zúčastní.
15. března 1972
Dnes kurz začíná. Je to poprvé, co získávám takovou zkušenost, a jsem z toho vzrušená. Vše je velmi spořádané, dobře organizované a čisté. Je tu směs lidí ze západu a z Indie. Indové jsou zdejší, mají pěkné vyzařování, chodí převážně v bílém a velice dbají na disciplínu.
Je mi jasné, že každé gesto denního života berou jako rituál, od jídla až po koupání. Trochu mě to leká, poprvé potkávám Mistra - gurua.
17. března 1972
Už jsem tu dva dny a moc se snažím. Je horko. Vstává se ráno o páté, vysprchuji se a začínáme tiše meditovat. Musíme se zkoncentrovat na dech, což mi připadá jako zhola nemožné počínání - sedět na zemi se zkříženýma nohama a přestat myslet. Přesto se o to ale pokouším. Ve stanovenou dobu ráno a odpoledne se všichni shromáždíme ve velké aule před Mistrem.
Šrí Goenka je muž asi padesátiletý, podsaditý, silný, s bříškem jako Buddha. Vyzařuje z něj klidná energie, míruplná, dobrá a silná. Lidé zpívají společně píseň s velmi pěknou melodií. Ke konci sezení slyšíme hlas Mistra, který hovoří anglicky: "Láska, nekonečná láska ke všem bytostem, Láska, nekonečná láska ke všemu živému". To je jeho učení, každý den. A pak každému věnuje několik minut, kdy mohou před ním sedět a být s ním sami. Je to okamžik bezprostředního setkání. Znovu se mně zmocní úzkost. Sednu si před něj a mám strach o svou duši. Bojím se, že budu mít negativní, agresivní myšlenky, a on že to pozná. Cítím se jako před zrcadlem. Je mi jasné, že mám v sobě ještě mnoho co čistit.
24. března 1972
Dnes ten kurz končí a já jsem ráda, že jsem ho absolvovala. Jsme zpátky v hotelu a musíme se rozhodnout, zda budeme cestovat dále. Znovu potkávám Šantiho a rovnou se ho ptám, jestli s ním mohu zůstat dál. Piero a Claudio chtějí pokračovat do Nepálu, ale já cítím, že bych měla zůstat v Indii a naučit se mnoho věcí. Říkám Šantimu, že bych ráda potkala gurua, a on mě zve, abych s ním jela do Almory, kde si pronajal dům spolu s několika přáteli, cikány duhy. Říká, že je v té krajině mnoho mistrů a světců, kteří žijí v indických horách. Jsem šťastná, že mohu jet s ním.
25. března 1972
Jdeme v Bombayi na bazar. Je přeplněn lidmi, barvami, lidským životem. Je tam velké, vitální pulzování a energie lásky a tepla. Ženy jsou překrásné, nikdy se neunavím je pozorovat. Jsou dokonalý vzor ženskosti, plné harmonie, grácie, ale takové, které vnímám jako třpytivou a cudnou. Ta jejich pestrá sárí jsou nádhera. Indie mne začíná přijímat a přitahovat. Teď se rozhoduji jít za dobrodružstvím.
Dnes cestuji s Giannim a Šantim do Radžastánu. Než dojedeme do Almory, zastavíme se u jednoho gurua Šantiho, který bydlí blízko Džaipuru, u Hariho Puriho.
New Delhi, 27. března 1972
Letadlem jsme se dostali do Delhi. Je zde menší horko než v Bombayi a zdá se to tu trochu civilizovanější. Jsme ubytováni v příjemném hostinci a posilujeme se na ulici tropickým ovocem, které se podává s ledovými kostkami. Je to prý nebezpečné, jíst na ulici, jak mi bylo řečeno, ale já cítím, že mi to dává sílu, která mně chrání, a také cítím, že nesmím být choulostivá. Musím se do svého příběhu vrhnout bez předsudků, rovnou do hloubky.
Džaipur, 29. března 1972
Tak jsme tady, v Džaipuru, v Radžastánu, přijeli jsme vlakem. Vlaky jsou přeplněné, pomalé a špinavé, zaprášené, mají v kupé dřevěné lavice. Naštěstí jsem se trochu poučila při svých cestách do Maroka.
Jedeme rikšou do džungle k Mistru Šantiho. Je to místo uprostřed divočiny, plné sádhuů, stejně divoce vyhlížejících. Mají velmi dlouhé vlasy, zauzlené, které si nečešou. Těla mají jako divoké kočky. Celou dobu kouří hašiš. Vypravují mi historky, třeba jak je potkal tygr a oni ho holýma rukama přemohli a tak podobně. Nerozumím ani slovo z toho, co povídají, ale oni pokračují a zcela bez rozpaků se mnou hovoří. Položím se vedle Gianniho, abych si odpočinula, a jeden z nich mi zvedá sukni, aby se podíval, mám-li spodní kalhotky. Dávají mi kouřit hašiš a omamují mne.
Dovolují mi, abych se setkala s Mistrem. Je nemocný, velmi hubený, oholený do hola a sedí na své posteli. Má slabé oči, ale proudí z nich neuvěřitelná láska. Ráda bych mu něco darovala, a tak mu dám mu svůj stříbrný náramek, jedinou cennou věc, kterou mám. Ani s ním nemůžeme o ničem důležitějším hovořit. Je to jen výměna těchto láskyplných vln. Nejspíš brzy zemře, nedokáží ho vyléčit.
2. dubna 1972
Byli jsme na bazaru, kde jsme nakoupili látky. Obchody jsou místa, kde se můžete posadit, vypít si čaj, trochu se tu povídá, vyprávějí se příhody ze skutečného života. A pak tě vytáhnou ven, ukáží ti téměř celý trh a možná, že něco koupíš. Muži (ženy v obchodech nejsou) sedí v krejčovském posedu nebo jsou nataženi na vrlkých bílých postelích, jako by se čas zastavil a oni tam nebyli proto, aby očekávali zákazníka, nýbrž prostě jen tak, aby žili, skoro meditovali.
Potom jdeme do luxusní restaurace na jídlo, téměř ve stylu maharádžů. Jsme obsluhováni jako velcí pánové. Ta lidskost při indickém obsluhování je neuvěřitelná, zcela se do toho servírování vžijí. Je to až zahanbující, při všem tom privilegování se cítíte skoro jako kolonialista. Cítím hned, že je mi milejší přebývat u chudých Indů v jejich nuzných domech.