Haidakhán, 5. ledna 1978

Vrátila jsem se do Haidakhánu k Babadžímu po téměř ročním pobytu v Itálii. Prožívám nezměrnou radost. Doba v Itálii byla důležitá, byla to doba nutného zrání, integrace všech učení, která jsem dostala. Všechno se poddalo: místo, na kterém mohu zůstat, práce, přátelé, nové vízum a štěstí moci pracovat pro Babadžího, upevňovat kontakty a být zprostředkovatkou jeho práce pro svět.

V Itálii žije jedna žena, Lisetta, se kterou jsem se seznámila v Nepálu a která mým prostřednictvím poznala Babadžího. Chce v Itálii zbudovat centrum pro Babadžího, v Apulii, kde má dům. I Farua a Faruli, které jsem potkala v Almoře, mají kousek pozemku na stejném místě, v Cisternino, a chtějí tam vybudovat malý chrám zasvěcený Šivovi. V Miláně jsem potkala Federiku, dámu, která již dlouho hledá Boha, a ta okamžitě odjela do Indie, aby navštívila Babadžího.

Jsem s Paolem, Settimem a Filippem na cestě. V Haldwani potkáváme v hotelu Leonarda Orra s první americkou skupinou. Spolu s nimi se odvážíme vydat se pěšky na dlouhý pochod podél řeky.

Před jeskyní sedí Babadží a očekává nás. Zažívám nezapomenutelnou emoci, snad jednu z nejsilnějších v mém životě - dokázala jsem se k němu vrátit. Babadží mě odaruje svým zářícím úsměvem, žertuje s mými italskými přáteli a ptá se mne, zda jsem přivedla i ostatní hippie. Spím se Settimem v malé jeskyni, která byla právě vysekána do skály. Babadží se trochu změnil, přibral. Je tu teď mnoho lidí, někteří ze západu, a také mnoho nových staveb.

Přivezla jsem kufr plný dárků, které Babadží o večeru Tří králů s potěšením rozbaluje. Fillipo mu dává zlato, kadidlo a myrrhu. Jsem tak šťastná, že se stahuji do kouta a radostí skáču do výše. Teď si už od života nepřeji nic jiného, než být u něho.

10. ledna 1978

Je mi jasné, že se tu po dobu mé nepřítomnosti mnohé změnilo. Babadží jde k řece zavěšen do mne a říká: "Babadží je teď mezinárodní."

I on je jiný, žertuje, konverzuje v angličtině, vydal se na naši úroveň. Často se ptá, zda mu někdo namasíruje nohy, už to není ta bývalá nedostižná figura jako dřív.

Dávám se znovu do sádhany, v Itálii jsem ji trochu zanedbávala, ale teď se mi líbí ponořit se ráno do studené řeky. Začínám opět meditovat.

15.ledna 1978

Babadží mne zahaluje láskou, drží mne blízko sebe, to dříve nedělal. Chce, abych se znovu začala učit hindštinu a nechává mne, abych mu překládala, když hovoří s někým ze západu. Mám dojem, že nejtvrdší část mé karmické očisty je za mnou a že mne teď jednoduše vedle sebe akceptuje. Dělá mi před jinými poklony, říká jim, že jsem jeho pravá žákyně. Cítím, že jsem v Itálii obstála v jedné zkoušce: nenechala jsem se svést ničím z minulosti, závislostmi na materiálním světě, na pohodlí, neupadla jsem v pokušení. Babadží se mne hned zeptal, jestli jsem se stýkala s nějakým mužem, a já jsem mu řekla ne a on řekl, že teď náležím jen jemu.

25. ledna 1978

Babadží mne často volá jménem, často mne uvádí do rozpaků, rozmazluje mne a dává mi dary. Jsem teď něco jako jeho prostředník s lidmi ze západu, musím k nim hovořit, vyprávět jim historky o Babadžím a také o mých zkušenostech. Říká, že mám dát pozor na Italy, co se mnou přišli. Zlobí se na ně, když si vezmou datura, to je silná indická droga. Říká jim, že budou muset odejít, ale pak jim to znovu odpustí.

Dělím se o místnost s mladou Američankou, která se zřejmě do Babadžího zamilovala. I jí musím vysvětlovat, že to nemá žádný smysl, protože láska k Babadžímu je na úplně jiném stupni, je to božská láska. Ostatní členové americké skupinu jsou v jeho přítomnosti u vytržení a líčí mi, jak se fyzicky objevil v Americe v místnosti jednoho z nich, Leonarda, a jak pak dostali tuto adresu.

Babadží začíná stavět chrám na druhé straně řeky a dává tam umístit štít: "Mezinárodní chrám Haidakhán Višva Mahadham, velké centrum univerza."

Bojím se že zpychnu všemi těmi pozornostmi, které mi věnuje, i když vím přesně, že mé ego není moc rozvinuté. Na druhé straně jsem tak šťastná jako nikdy v mém životě, velký sen se stal skutečností.

30.ledna 1978

Dnes ráno jsem se dívala do zimního nebe, čistého a azurově modrého, a na Babadžího, který šel dole podél řeky následován svými stoupenci, jóginy a pionýry z různých koutů světa.

Pohybuje se silný, obratný, sebejistý, ale sladký, jako velký světec, bos. Často je zahalen do deky, s dlouhými černými vlasy a pastýřskou holí. Přibližuje se k nám, aby nám pomohl, hovoří s námi naším způsobem, dělá naše vtipy, žertuje, dívá se nám s velikou láskou do očí, přenáší své světlo na nás. Už jen hledět mu do očí je zkušenost, která se zmocňuje každé nitky našeho bytí, cítíš se zcela proniknut pravdou.

3. dubna 1978

Byli jsme s Babadžím na dlouhé cestě Radžastánem, on uprostřed obrovského množství lidí. Byl to karneval a já jsem se odvážila vychrstnout na něj kýbl barevné vody. Přála jsem si, abych mohla zmenšit odstup a abych ho zažila jako velkého přítele.

Teď jsme opět v Haidakhánu, je tu Malti z Německa. Zveřejnila knihu o Babadžím "Poselství z Himálají" a přichází první německá skupina.

Na Malti jsem trochu žárlivá, zdá se, že stojí Babadžímu tak blízko, i Bohu. Její krása je jako včerejší, uvolněná a osvobozená, daří se jí být u Babadžího ve velkém klidu a mírnosti. Babadží maluje často akvarely a nechává Malti ve své blízkosti, pozorovat ho, podávat mu štětce. Jeho obrazy jsou jednoduché a naivní, ale dokonalé, znázorňují vodu, nebe, hory jako jeden celek. Jen barvy se mění, jsou neskutečné, zlaté, plápolající.

10. dubna 1978

Dnes Babadží hovořil na veřejnosti, to je také velká novinka. Říkal, že svět je ve veliké krizi, bude spousta válek a katastrof a lidstvo je v nebezpečí. Radí nám, abychom se očistili, modlili se, zpívali mantry, abychom se připravili. Říká, že mantra "Om Namah Šivaja", mantra k Šivovi, je silnější než jakékoliv neštěstí, že je to božská moc.

Teď nastal okamžik, kdy se má všude šířit duchovní poselství, aby se zachránilo lidstvo.

12. dubna 1978

Malti vypravuje o Findhornu, společenství ve Skotsku, kde pracovala se svým otcem jako učitelka posvátných tanců. Je to společenství New Age, založené v padesátých létech. Lidé se tam učili hovořit s anděly a s elfy rostlin, uskutečňovat zázraky, obcovat s Bohem, naslouchat jeho hlasu. Malti říká, že poznala Babadžího okamžitě, když zahlédla v Londýně jeho fotografii, a že letěla prvním letadlem do Indie.

20. dubna 1978

Přišly dvě elegantní Indky, Préma a Dévidží. Pocházejí z bohatých, vznešených rodin. Babadží se v jejich přítomnosti chová jako indický maharádža, jako zkušený herec, a mne to skoro ruší. S námi ze západu si zase nasazuje výraz, jako by byl hippie. Onehdy se vůči jedné mladé Indce choval jako zamilovaný, nemohla jsem tomu uvěřit, i když bylo zřejmé, že to ona se mu dvořila, ale on, proč hraje tu hru? Pak si vzpomenu jak se v první době choval ke mně, před léty, a vím, že každá z těch her byla učením, ale přesto jsem rozladěná. Hovořím o tom s Malti, ale ona trvá na tom, že Babadží dává jen lásku, ale já cítím, že jeho učení je širší a že i toto je lekce, jak vše pustit. Vrchol ale je, že se dokonce i lišácky usmívá na matku toho děvčete.

3. května 1978

Jsem si vědoma toho, že kolem Babadžího krouží i mnoho dalších žen a děvčat, zvláště německých. Vše se ve mně bouří, zkouším jim vysvětlit, že nemůžeme s Babadžím jednat jako s obyčejným člověkem, ale kdo ví, jestli tomu rozumějí. Dívají se na mně nedůvěřivě, jako bych byla frustrovaná mniška a já cítím, že mé uctívání Babadžího nesdílejí. Zdá se mi, že jim chybí úcta. Vidím, že i Babadžímu je to trapné, dělá, jako by s nimi spolu hrál, a to se mi nelíbí. Poznal mé roztrpčení a onehdy mi řekl: "Zeptej se těch žen - přicházejí z takové dálky - co vlastně ode mne chtějí?"

Náhle je celý ašram proniknutý tou erotickou energií, je to stísňující, přeji si, aby Babadží poslal ty ženy pryč. Ale vím, že to nemůže udělat, musí jim pomoci. Dnes mi jedna z nich vyprávěla, jak se ji Babadží zmocnil. Pro mne by to bylo ponížení, ale ona je na to hrdá. Babadží používá i mne k tomu, aby porozuměly, ale všecko se mi to už přestává líbit.

15. května 1978

Indové se mi říkají, že to, co dělá Babadží, je Lila, hra Boha se světem, citují příběhy Rámy a Krišny a já počínám chápat, že nás Babadží neustále učí, svými žerty nám ujasňuje, že my a náš svět vlastně nejsme tak důležití. Co se mi na tom všem nelíbí je, že přitom musí trpět bytosti. Copak nemohou být jednoduše šťastné? Zdá se, že je to nemožné. Před pár dny se někdo ptal Babadžího, proč Bůh připouští existenci Máji, a on odpověděl, že Bůh si chce hrát. Dává nám osobní příklad, proměňuje se jako cirkusový klaun a hraje si s naší připoutaností jako kočka s myší.

25. května 1978

Vše je teď v Haidakhánu pohodlnější a Babadží je shovívavější, přizpůsobuje se požadavkům nových příchozích. Pijeme čaj, jíme i večer, máme pokoje a matrace. Babadží chce, abych nosila sárí a byla pro hosty elegantní.

Ukládá mi, abych dělala hostitelku a přijímala nové příchozí ze západu. Mají se učit karmajóze a já ji mám zadávat všechny příležitostné lehčí práce v ašramu. Často se přistihuji, že jsem v té roli autoritativní, nesympatická a namyšlená. I já mám ještě hodně na sobě samé co napravovat, co se týče svého vztahu k druhým. Vedoucí úloha je těžká.

1. června 1978

Přijela Frederica z Milána, bydlíme spolu v jednom pokoji a pracujeme na zvláštním sedadle pro Babadžího. Často nás navštěvuje, hraje si s našimi věcmi jako dítě, s tužkami, pytlíky, s veškerým tím harampádím, ale také nás učí, jak správně používat všechny předměty s větší pozorností. Vidím, že i Malti je osoba velmi západně orientovaná, je hodně připoutaná k světu a rozhodnutá si ho užít, přesto není méně blízká Bohu. Po té asketické fázi nám teď ukazuje Babadží, jak zacházet s hmotnými věcmi.

Federica je žákyní Aurobinda a klade velký důraz právě na tento bod: není třeba zříci se světa, ale musíme vědět, jak ho duchovně proměnit, vnést do hmoty světlo. Musíme vědět, jak se přinese ráj na Zemi. Já jsem tvrdší, jsem kalvinistka a mám s tím potíže.

15. června 1978

Okouzlená pozoruji, jak je Babadží měkký, jak ví, jak se přizpůsobit každému a nejrůznějším okolnostem. Když hovoří s chudými z vesnice, je prostý, jakoby byl jedním z nich, tam z hor, a hovoří o kamení, o bramborách, o jejich problémech, učí je především pravdu. Když ale jedná s komplikovanějšími lidmi z města, proměňuje se v orientálního knížete, krásného, jemného a pěstěného. Před jejich ženami se naparuje jako páv, zatímco pro nás ze západu je přísný láskyplný Mistr. Pro děti je zase postava maminka-tatínek, nevyslovitelně něžný.

Fascinovaně pozoruji tento kaleidoskopický proces, jeho magickou schopnost proměny. Používá každý aspekt, aby nám pomohl, sejde na naši úroveň, aby nás nechal vystoupit, byť by to měl být pouhý jeden stupínek k vyšší pravdě. Zpívají mu slova ze starých sanskrtských modliteb: "Zvláštní a tajemná je Tvá hra v lidské podobě." Most, který staví, je nepřestávající, neuvěřitelná láska.

2. července 1978

Malti odjela a Surja, Švýcarka, přijela. Počalo období dešťů a Babadží tráví většinu času v houpacím křesle v hale a nechává se houpat Surjou. Takové divadélko vyvolává naše roztrpčené reakce a nechává je vystoupit na světlo: povzbudivě se k ní obrací, usmívá se na ni, hladí ji po hlavě, zatímco ona ho houpe. Co se z toho máme naučit? Asi prostě jen to, že si stále ještě udržujeme svou stínovou hru, co se týká role muž-žena, a to je naše největší Mája.

Na počátku vystoupila má žárlivost, ale ta hra je příliš groteskní, než aby mne mohla déle klamat. Zrovna teď jsem začala pilně meditovat a to si nenechám vzít.

Včera přišla Surja plačíc do místnosti, Babadží ji brutálně chytil a ona se cítí uražená. Jásám a vysvětluji ji, že Babadží nám jen odhaluje naše stinné stránky, ona se mnou souhlasí. Krátce nato přichází do naší místnosti i Babadží a nařizuje jí dlouhou meditaci, při které nesmí mluvit ani jíst.

5. července 1978

Babadží mne už nenechává dělat žádné těžké manuální práce. Moje úloha se teď změnila. Musím pro něj celý den vyřizovat korespondenci, která se teď hromadí, a postavit na nohy malou kancelář. Jsem teď jeho sekretářkou, na což jsem velmi hrdá, zdá se, že až příliš.

Od té doby, co mne Babadží nechává tak blízko sebe, musím bojovat se svým egem, se svou ješitností, se svou pýchou vůči druhým.

12. října 1978

Doba dešťů končí a blíží se nový tropický podzim, zelený a jasný, druhé jaro každého roku. Haidakhánská zahrada je plná růží a sedláci připravují svá rýžová pole po sklizni k nové setbě. Jako vždy v tuto dobu začíná školní rok. Nacházím svou vlastní vyrovnanost a harmonii ve svých cvičeních, daří se mi ráno dlouho meditovat a pak celý den v ašramu pracovat.

Babadží se teď po koupeli při západu slunce posadí s námi v zahradě a chce, abych mu každý den masírovala nohy vonnými oleji. Stává se to denním rituálem, musím mu připravit posez, jeho deku a šál. Cítím se jako kněžka a hrozím se toho, že jsem si na tyto tělesné služby příliš zvykla. Trochu mi to působí úzkost.

2. listopadu 1978

Nedávno jsme byli s Babadžím na vrcholu Kailasu. Večer před tím, asi v polovině výstupu, jsme přenocovali v domě jednoho sedláka. Po večeři jsme si sedli k obrovskému ohni. On chtěl, abych mu dlouho masírovala záda a já vím, že tento rituál musím považovat za něco posvátného, i kvůli druhým. Babadží je naše murti, náš živý předmět uctívání. Všechno konání pro něj je oběť, akt modlitby.

Po určité době jsme v malé skupině kolem něho upadli v mlčení. Náhle Babadží strčil ruku pod mou deku, srdce mi tlouklo až v hrdle. Tímto prostým gestem ve mně cosi vzbouřil, něco velmi intenzivního. Cítila jsem neuvěřitelnou energii, která se rozšířila v mém srdci, a byla jsem naplněna hlubokým pocitem blaha.

Babadží vstal, aby si šel odpočinout, a já jsem zůstala celou noc u ohně, aniž bych si lehla, přemožena extází. Moje mysl byla zcela klidná.

Tu a tam jsem si uvědomila v sobě zvuk ÓM, kosmický prazvuk. Ráno jsem vstala před ostatními, abych se přede dveřmi opláchla kýblem studené vody. Zatímco jsem se v temnotě hor znovu oblékala, znovu jsem zaslechla ten zvuk, naplňoval celé údolí a vibroval ve všem. Byl to elektrizující zvuk, téměř mne to omamovalo a přece to byl zvuk obrovského ticha.

15. listopadu 1978

Když teď vidím Babadžího, zažívám znovu ten pocit, který mne chytá přímo u srdce, náhlou extázi, která ochromuje mou mysl: je to spontánní prázdnota, zcela bez námahy.

Masírovat Babadžího při západu slunce je akt svazku, spojení s ním. Jeho nohy mne dojímají, jsou znakem jeho přítomnosti mezi námi, ale také jeho oběti. Jednou řekl: "Naložil jsem si tolik práce, abych přenesl nebe na zemi."

2. prosince 1978

První čerstvé zimní dny jsou tady. Ráno musím pro Babadžího roztáhnout velkou deku a on si s někým z nás sedne na sluníčko. V ašramu je teď Jógidží, mladý indický žák Babadžího, pro mne pravý bratr. Babadží nás často spolu volá k sobě a přitom si prozpěvuje píseň z prastaré knihy.

Je to historie krále Gopičhanda z doby před tisíci lety. Byl to bohatý a proslulý panovník a měl prý dva tisíce královen. Přesto opustil palác, aby se vzdal světa a pěstoval jógu. Potkal slavného gurua Góraknátha a přijal od něj učení. Babadží nám o něm vypravuje jako o příkladu úsilí a odříkání.

Před několika dny nás dovedl během jedné procházky po svazích Kailáse k dhuni zasvěcené Góraknáthovi. Podle tradice sem ženy nesmějí vstoupit, protože je zasvěcená Góraknáthovi, ktrý byl poslední brahmačarja. Babadží mne vyzval, abych se posadila těsně k dhuni a prohlásil, že teď jsem jóginí, nikoli již pouhá žena. Dodal, že je to dokonce víc než muž.

15. prosince 1978

Začínám číst různé knihy v hindi - jsou to knihy pojednávající o haidakhánském Babovi, starší formě Babadžího z let okolo roku 1800. Indická a šivaistická jógová tradice je stará miliony let, i tato malá vesnice, tento pahorek, jsou odedávna naplněny božskou energií Babadžího. Často mi připadá jako zázrak, že tu vůbec jsem, jako nezasloužená milost. Nemohu již myslit na nic jiného, ani na svůj život, ani na budoucnost, jediná touha, kterou mám, je být s ním jedno.

5. ledna 1979

Poprvé chtěl Babadží, abychom slavili vánoce a vzpomínal na Krista. Sestavili jsme divadelní představení. Babadží chce, abych představovala Madonu a jmenuje mne Maria - vyslovuje to italsky.

15. ledna 1979

Medituji hodně. Ve tři jdu k řece, dříve než ostatní, a posadím se pak až do devíti k meditaci - teď už to nikdy nebudu dělat jinak. Cítím, jakoby mým tělem neustále protékal elektrický proud. Když vyjdu z pokoje, potácím se. Babadží se směje, když mne tak vidí. Po několika hodinách meditace musím přestat kvůli únavě, jinak bych toho snad nenechala nikdy. Když si mysl zvykne na ticho, je naplněná oslňujícím světlem, blažená, nemám sice žádné vize, přesto je tu vědomí totální psychické moci. I spojení s Babadžím se mění: teď mám k němu přímý kontakt - nit, nepotřebujeme vůbec mluvit. Přijímá mé myšlenky a okamžitě odpovídá, přímo. Tento kontakt je teď stálý, i když ho nevidím. Sním o něm téměř každou noc a i ve snu mi dává pokyny.

30. ledna 1979

Babadží pro mě dal zbudovat malou místnost a museli jsme do ní postavit křeslo, na které usedá každý den. Dal mi skříň, ve které schraňuji peníze a některé z jeho věcí. Cítím, že mi důvěřuje. Často zve vzácné hosty a já mám připravovat kávu a ovocné šťávy a přijímat spolu s ním hosty. Dávají mnoho dárků, i cenných a on je zas rozdává dál, udržuje vše ve stálém oběhu. Indové ho ctí, dívají se na něho, hladí ho a připravují pro něho zvláštní jídla. Indky ho rozmazlují jako velké zkušené matky a on si nechá se sebou hrát, s panenkou svého těla, nechává se oblékat, zdobit, nechává nás jednat.

Je mi jasné, že tím, že ho uctíváme, uctíváme jen symbol toho, kterým chce každý z nás být, naše vlastní božské Já. Babadží pracuje jako zručný mistr s našimi slabostmi, jako zkušený psycholog. Nechává nás chvilku si hrát, vyjádřit naše potřeby a závislosti, ale pak, v určitém bodě se odvrací, odtáhne se od nás a posílá nás zpět k sobě samým. Nezřídka vidíme, jak Babadží náhle někoho pošle pryč, zcela příkře. Připadá mi, že zvláště tvrdě jedná s námi ze západu, ne mnohým dovolí pobýt delší dobu zde u něho. Neočekávaně posílá lidi pryč, často dokonce s důrazem.

I Babadžího hrátky se ženami jsou učením, odráží to, co my v jeho přítomnosti pociťujeme, abychom se na sebe podívali a mohli se poznat. Ve druhém stádiu se pokouší nás změnit a pozvednout. Co se jeho podílu týká, dává se nám zcela bez podmínek.

2. února 1979

Mezitím se stalo, že jeden nosič ukradl něco z batohu jedné ženy ze západu. Byl odhalen a Babadží ho volá k sobě do haly, před všechny. Je k němu tvrdý, bije ho velice svou holí, až krvácí. Krádež a nepočestnost jsou pro něho to nejhorší, pro něho, který se pokouší lidem z okolních vesnic přinést něco z pravdy. Stanovil přesné ceny pro nosiče zavazadel, aby nepodváděli turisty. Často se zúčastňuje shromáždění mužů ve vesnici, poslouchá jejich volání po právu a pobízí je, aby si sami vládli. Jednou jim řekl, že se mají zmocnit jednoho kusu volné země, která ležela ladem a mají na ni hospodařit. Před několika dny mluvil na jednom veřejném projevu o revoluci, o velkých změnách, které nastanou na Zemi.

5. března 1979

Jaro začalo brzy. Babadží se právě vrátil z krátké cesty a přivedl z Delhi mladého zahradníka. Chce, aby v zahradě pěstoval jenom růže, zahrada by se měla stát Šivovým rájem. Cítím, že nás chce učit, jak proměňovat planetu Zemi.

Babadží se pomalu stává slavným. Přichází mnoho indických rodin, bohatí lidé, kteří hodně přispívají, a všude se pořád staví. Všichni pracují společně, Indové, Nepálané, lidé ze Západu, přenášejí se hromady, z písku dna řeky se vynášejí kameny. Jsem od těžké práce osvobozena, ale vnitřní práce jde ještě do větší hloubky. Toto kolektivní zaměstnání je dojemné. Babadží nám řekl, že každý kámen, který přesadíme, nás osvobozuje od karmického závaží a stává se zlomkem nového světa.

7. května 1979

Je velmi teplo, večer se Babadží usazuje venku pod hvězdnou oblohou. Lidé tiše zpívají o slávě Šivově, vypadá to, že i řeka stále šplouchající do dálky opakuje svou mantru, cikády cvrlikají, i džungle šumí, je to jako by se celé údolí přidávalo k modlitbě. V noci je vidět zvláštní světla na řece a na horách. Babadží nám vypráví, že skrytí v tajných jeskyních všude kolem žijí četní svatí, že scházejí jen v noci, aby se vykoupali v řece. Jsou to oni, kteří vyzařují to světlo. Žijí, řekl, bez jídla, živí se jen vzduchem a vodou. Jsou to velicí jógini, kteří ustavičně meditují. Někteří z nich jsou nesmrtelní.

3. července 1979

Prší prudce a není možno ani opustit dům. Je to nejlepší doba pro meditaci, pro soustředění, a také mnoho praktických prací v ašramu je přerušeno. Prosím Babadžího, aby mne naučil nějaké jógové techniky, jakoby mi nestačilo opakování mantry. Ale on neodpovídá, možná dokonce je tím rozzuřen, že jsem o to žádala, a dá mi pohlavek. Zřejmě si to nezasloužím.

27. července 1979

Včera ráno přišel Babadží do mého pokoje a řekl, že mi dá zasvěcení do jedné meditace. Jsem velmi vzrušená. Pohladil mě po hlavě a po čele a ukázal mi jednu dechovou techniku. Cítím, že mi přenesl velmi silnou energii. Krátce na to mne vzal k řece a tam mi vlastníma rukama oholil hlavu. Pak mi namaloval na hlavu kulatý kruh a od této chvíle jsem cítila pálivou, elektrickou energii na temeni hlavy. Vrávoravě jsem se vrátila do svého pokoje. Poručil mi 25 denní půst. V té době jsem neměla vycházet ze svého pokoje a taky s nikým mluvit. V prvním týdnu jsem se cítila velice nemocná a slabá. Pak se začalo mé tělo živit jemnou, odlišnou silou. Cítila jsem se lehkou a byla jsem schopná meditovat dlouhé časové úseky, pět i šest hodin v jednom kuse. Ve třetím týdnu jsem dostala silný hlad a nemohla jsem v noci spát. Musela jsem k vyrovnání celou tu dobu nepřetržitě sedět. Posledních pár dnů jsem se již cítila silná, ale éterická, extatická. Nemohla bych už více začít jíst, obtěžovat se hrubou stravou, materiální. Pociťovala jsem své tělo jako energii, jako opravdové světlo, mé vědomí uvolněné od myšlenek bylo jen čistá radost a moudrost. Během tohoto období chodil Babadží vždy ke mně, nechal mne několik minut dotýkat se jeho nohou, dal mi pár kousků ovoce, což bylo dostačující, aby mi to dodalo sílu. Celou tu dobu jsem cítila silné proudění na vrcholu hlavy, vitální proud, který se rozprostíral do volného prostoru, ponechával za sebou tělo a plynul do jiných dimenzí.

3. září 1979

Teď bych nejraději jen meditovala, ve dne v noci. Stále jen vyhledávám onu silnou a jemnou blaženost, která mnou proniká. Pozoruji přesně svou mysl - co je ještě možno odhalit za myšlenkami? Oceán neznámého vědění, dimenze, ve které se mysl s vizemi rozpouští, a to co zůstane, je energie srdce. Jako bych se spojovala s Nekonečnem, s kosmickým Duchem, dokonalým, všudypřítomným a vševědoucím, a to je vždy on jediný, Babadží.

29. září 1979

Spojení s Babadžím je teď velmi hluboké, bezprostřední. Nitka, která mne s ním spojuje, je tu neustále, nepřerušená, nerozvázatelná. Vím, že jsem díl Jeho, odjakživa a navždy. Často, když se díváme do očí, cítím se být jedno s jeho pohledem, jedno s jeho srdcem.

16. října 1979

Včera jsme se všichni vydali přes řeku, abychom oslavili v Ranikhetu vysvěcení nového chrámu, který dal Babadží zbudovat. Po monzunu řeka Gautama Ganga stoupla, voda byla tyrkysová, průhledná, jasné nebe vonělo a údolí bylo zalité šťavnatou zelení. Nosiči nám pomáhali, drželi nás za paže, tvoříce dlouhý řetěz. Babadží stále v první řadě, plný síly, sebevědomý: jako kočkovitý král džungle, věčně mladý.

16. října 1979

Babadží seděl dnes na slunci, za ním lesknoucí se horské štíty Himálají. Velcí jógini meditovali často ve oblasti věčného sněhu. Ty obrovské výšky, řídký vzduch, mír, ticho a osamění jakoby samy přenášely ducha do jiného prostoru.

Je to část jógických cvičení, snášet hlad, chlad a každý druh nepohodlí. Šiva je mistr asketů, učí jak se pozvednout nad hrubé, materiální vědomí.

3. listopadu 1979

Babadží bude tři měsíce pryč. Já s několika málo lidmi jsem zůstala. Mnoho lidí odešlo domů, jiní ho doprovázejí na cestě. Náhle nemusím dělat nic manuálního a mohu jen celou dobu meditovat. Každou noc naslouchám noční hlídce, jednomu velice chudému Indovi, který zpívá milou píseň, Chvalozpěv na Babadžího. Víra těchto prostých lidí mne dojímá, snad je to blízký kontakt s přírodou, s horami a s osamělostí údolí, že jsou čistší, schopni lépe vnímat přítomnost Božského. Naše pýcha, že jsme výše stojící bytosti nás přesvědčuje, že máme vědění, zatímco moudrost je v tom, kdo nic neví. Víra v Božské je především akt pokory před záhadou vesmíru.