Delhi, 7. srpna 1976

Letěla jsem k Babadžímu, který je přechodně v Delhi a on řekl, abych se nestarala a mluvila pouze pravdu, a to jak na policii, tak na italském velvyslanectví. A přesně to jsem udělala. Sebrala jsem se a vyprávěla jsem na velvyslanectví svou historii: Že jsem tu již dlouhou dobu bez papírů, že chci zůstat celý život tady v Indii u svého gurua a že jsem připravena jít třeba i do vězení. Řekla jsem, že je mi to jedno, že i ve vězení mohu opakovat svou mantru. Byli dojati a dali mi prozatímní doklady, abych mohla odejet z Indie, a letenku, kterou musím z Itálie zaplatit.

Znovu jsem utíkala zoufalá k Babadžímu, co bude teď, kdy a jak budu moci k němu zase přijít? Babadží mne uklidnil, že mám jeho požehnání a že se k němu vrátím s trvalým vízem. Zavolal mne do kouta a láskyplně mi řekl, že jsme spolu byli po mnoho minulých životů, že k němu náležím - já jsem to všechno zapomněla, ale on ne - a nic a nikdo mne nemůže v budoucnu od něho ani od Indie oddělit. Ptala jsem se ho, co budu dělat v Itálii, co se tam stane. Mírně odpověděl, že musím mít důvěru, a pak dodal: "Dělej vše jen pro mne, bez jakéhokoliv osobního zájmu a celý svět bude pro tebe už jen hrou." Povzbuzena jsem odjela s novou zkouškou své víry, kterou mám složit. Přesto odloučení od něho je velmi bolestné.

Miláno, 27. prosince 197

Už dva měsíce jsem v Itálii a trávím právě vánoce s mou rodinou a s dědou a babičkou. Zatímco všichni slavili, zapnula jsem televizi a dívala se na pastýřskou scénu z Indie a ihned jsem se roztesknila.

Po pěti letech v Indii konstatuji, že život zde v Itálii dostal zcela nové dimenze. Už se mi nedaří nadchnout se pro ty věci. Divadlo světa mi připadá smutné a bolestné; jedině existence Boží mu dává smysl. Nemohu najít smysl dřívějších činností: tlachat s přáteli o nedůležitých věcech, honit se za dobrodružstvím, chodit do kina a restaurací. Stala jsem se mezitím vegetariánkou a zápach masa a ryb mne ruší. Už se nezajímám o to, abych se dělala hezkou, kupovala si pořád nové šaty nebo vlastnila dům.

Naštěstí Piero a Claudio jsou v Miláně, chlapci, se kterými jsem poprvé jela do Indie. Otevřeli první centrum tibetského buddhismu. Utekla jsem se k nim a začínám jim pomáhal. Stali se mnichy a sledují podobnou cestu jako já. Žijeme jako sourozenci, pokoušíme se mnohé organizovat, především získat své staré přátele, kteří začali jako my jít duchovní cestou. Byli jsme generace pionýrů, badatelů, revolucionářů. Vidím, že někteří naši přátelé se dali na politiku, až k extrémistům, k teroristickým skupinám. Jiní se zapletli s drogami, další se zase vydali napříč Indií a našli tam svého Mistra a svou duchovní cestu.

Sešli jsme se, vyměnili si zkušenosti, jsme zase pohromadě, ale ve zcela jiné životní situaci. Je to povznášející vědět, že jsme našli odpověď na naše existenční hledání, že vidíme světlo, které se šíří v temnotě ducha tolika lidí v tom zmatku města.

15. července 1977

Připravujeme seminář o tibetském buddhismu v nové pobočce v Pomaia v Toskánsku. Lama Yeshe přijede z Nepálu a to je velká událost. Zdá se téměř nemožné, že ho jednou uvidím tady, po tolika letech za zcela jiných okolností.

Napadají mne jeho slova, která pronesl, když jsem opouštěla Nepál: "Mysli na to, že budeme vždy pospolu."

Místo, které jsme vyhledali, je překrásné, antická vila uprostřed zeleně. Pokusíme se zde vést život ve společenství, tentokrát vedeném zásadami duchovní disciplíny. Díky tomu bude snad náš experiment tentokrát fungovat.

Pomaia, 25. září 1977

Kurs Lámy Yeshe a Lámy Zopa měl veliký úspěch. Bylo to dojemné vidět, jak se lidé otvírají v přítomnosti lámů, jak přijímají energii jejich moudrosti a nepopsatelnou jemnou esenci, která z nich proudí.

Na zahájení jsem organizovala tanec se skupinou mladých děvčat před obrovskou sochou Buddhy, pozlacenou a dovezenou z Indie. S potěšením jsem vařila pro stovky přátel.

Jako zázrakem se mi podařilo dostat nové vízum, abych se mohla vrátit do Indie. Formálně jsem se vdala za jednoho Angličana, dostala jsem anglický pas a s tím mohu zůstat v Indii bez omezení. Stejného dne, kdy jsem obdržela ty doklady, přišel i dopis od Babadžího, ve kterém mi píše, že mne očekává: je to jedno z jeho kouzel.

Miláno, 30 prosince 1977

Odjíždím do Indie spolu se třemi Italy, Paolem, Settimem a Filipem. Jsme prvá italská skupina, která cestuje k Babadžímu. V této době, kdy jsem trávila čas v Itálii, jsem se navázala kontakt s mnoha lidmi a vyprávěla jim o Babadžím. Jsem šťastná, že jsem mu mohla dělat prostředníka, být jeho nástrojem. To je něco, co mne velmi těší. Cítím, že západ nutně potřebuje poselství indické jógy. Mistři Indie a Tibetu ukazují cestu k sebepoznání, což přináší jedinečnou příležitost uskutečnit pravý smysl života a změnit společnost. Jako děvče jsem vždy snila o revoluci, ale teď je mi jasné, že politický zvrat nemůže nastat, aniž by se před tím uskutečnila vnitřní revoluce v každém jednotlivci. Oba procesy běží paralelně a jsou stejně potřebné pro pozitivní, pravou a šťastnou formu života na této planetě.