Návrat do Haidakhánu
Haidakhán, 15. února 1976
V Haidakhánu je teď Malti, jedna Němka, která před nedávnem přišla a zdá se, že je odhodlána zde zůstat. A tak jsme tu teď dvě ze západu. Ona je spirituální a jemná, napsala knihu o posvátném tanci. Je krásná a vypadá trochu jako vlámská madona. Babadží se jí hodně věnuje a já najednou začínám žárlit. Připadá mi zralejší než jsem já, připravenější, bližší Bohu. Cítím se stále trochu dětinská, slabá a nezralá. Malti se chová, jako by byla na stejné úrovni s Babadžím, tak, jako by Mistr byl její nejlepší přítel, zatímco pro mne je pořád především přísným otcem.
25. února 1976
Dnes jsem zastihla na schodech Malti bledou a chvějící se. Babadží jí řekl bez okolků, že má odjet a vyhodil jí zavazadlo na břeh. Ptala jsem se proč, ale ona sama neví. Myslím, že byla asi příliš pyšná na pozornost, kterou jí Babadží věnoval, a na to, jak je důležitá. Dívám se, jak se plačíc vzdaluje.
Babadží je přísný guru, důsledný, bez polovičatosti. Připomíná mi zenové Mistry, kteří svým žákům zasazují rány holí, aby uvolnili něco, co v tu chvíli blokuje jejich mysl.
10. března 1976
Tentokrát byla zima lehčí a volnější. Měli jsme místnosti, které nás chránily. Babadží začal s velkými pracemi na stavbě a po celý čas byl zaměstnán tím, že vše kontroloval, každý kámen. Pozorovala jsem ho shora ze schodů v mírném odpoledním teple. Učí kreslit jednu Němku, která právě přišla. Stuleni sedí na jednom kousku země u řeky. Působí jako kouzelník, schopný proměnit energii situace pouze nepatrným gestem, jediným slůvkem. Pak zase křičí na indické dělníky a je z něho silný muž, autorita. Vyzná se v jejich práci, je schopný architekt, precizní, je perfekcionista.
Ranikhet, 16. dubna 1976
Pro Babadžího vybudovali v Ranikhetu ašram, vysoko v horách, 1800 metrů vysoko, na výběžcích Himálají. Byli jsme tam jako hosté při zasvěcení, pozval nás Munirádží, jeden z nejbližších žáků Babadžího.
Večer Babadží před všemi prohlásil, že Munirádží je velký světec z minulosti, guru, a že si přeje, abychom se od teď ukláněli i před ním.
Z Ranikhetu je široký rozhled až do Tibetu a Nepálu a je vidět nejdůležitější vrcholky Himálají, pokryté sněhem. Babadží se rozhodl, že i zde postaví velký chrám.
Rodiny horalů, které tu jsou usazeny, jsou krásní lidé, trochu jako Tibeťané, staří, tradiční, s velkým smyslem pro pohostinství. V jejich domovech se vždy najde místo pro každého. Host je v Indii ceněn jako světec, protože vždy může být poslán Bohem nebo sám být boží manifestace. V jejich domech jste přijati jako do mateřské náruči. Nejkrásnější jsou staré ženy, jsou moudré, jako například matka Munirádžího. Ženy z hor vědí, jako si poradit se životem, jak vychovat a uživit své děti. Ovládají umění léčivých bylin, vědí vše o potravě a přírodním léčitelství. Znají tajemství magie, vědí jak přijímat a proměňovat energii.
Cítím se zde milována a chráněna. Pro ně jsem Góra Dévi, jak mne nazývá Babadží, bílá bohyně.
Almora, 3. července 1976
Trávím léto a monzunové období u Tara Dévi v Almoře. Moje cvičení se už ustálila do pravidelné denní rutiny. Obnovil jsem kontakt s rodiči v Itálii, kteří mi teď pravidelně posílají peníze, také protože pochopili, že bych se jinak nevrátila.
1. srpen 1976
Dnes přišla policie, aby zkontrolovala mé papíry. Poprvé zjistili, že jsem tu čtyři roky bez pasu a víza. Chtějí mne zatknout a vyhostit ze země. Brečím, jsem zoufalá, protože myšlenka, že musím opustit Babadžího, je pro mne tragická. Prosím ho úpěnlivě, aby mi pomohl.