Benáres, 5. října 1975

Jsem v Benáresu, nejstarším a nejposvátnějším městě Indie a žiji pod stromem u Gangy, kde jsem se setkala se dvěma Italy. Babadží je na cestách a tak jsem vyrazila na pouť. Není mi dobře, dostala jsem píchavě bolestivý průjem. Jsem velmi zesláblá, každou chvíli utíkám na stranu. Vleču se uličkami až k místům, kde se u řeky spalují mrtvoly. V Indii je smrt přijímána veřejně, uprostřed ulice, před očima všech, ne jako u nás, tajná, schovaná za černými rakvemi a odporná. Smrt je částí zdejšího života a cyklu znovuzrození. Večer přichází mnoho sádhuů meditovat právě sem, kde se spalují těla, aby pozorovali pomíjivost. Někteří se posypávají popelem z hranice.

Do Benáresu putuje mnoho lidí ze všech částí Indie, aby tady umřeli, protože se říká, že kdo zemře v Benáresu, ten dosáhne osvobození. V malých ulicích, které vedou ke Ganze, se hroutí nemocní, zápach ze spalovaných mrtvol se mísí s vůní dřeva, tyčinek a koření. Lidé se koupají, aniž se starají o to, co kolem ve vodě plave, od ohořelých polen až po odpadky ze zvířat. Je mi mdlo, myslím na Dantův očistec. Tolik mě bolí břicho, že mám dojem, že snad i já umřu tady v Benáresu. Je mi všechno jedno. Pravděpodobně se opravdu stanu jedno s Babadžím.

Je mi líto, že jsem od něj oddělená. Ještě bolestivější je být od něj oddělená vnitřně, což je taky to, co mi uložil, abych přemohla meditací. Ale pro mě je to tak těžké. A přece je to jediné, co bych vlastně ráda, co mě opravdu zajímá, jediné, co má smysl. Vím, že pro pravdu musím být připravena zemřít v každém okamžiku.

Vrindávan, 10. ledna 1976

Babadží mne vzal na dlouhou cestu, až do Assamu na hranicích s Čínou. Řekla jsem mu, že bude pro mne těžké jít do pohraničního území bez víza a bez pasu. Jeho odpověď byla: "Babadží je nejvyšší vládce Indie" a skutečně šlo všechno dobře.

Assam, 16. ledna 1976

Tři dny jsme strávili cestou sem, natlačeni na dřevěné lavici v oddělení třetí třídy. Babadží a několik jiných se zařídili v trošku pohodlnějším oddělení.

Indie mně učí mít trpělivost. Kdekoliv se mohu posadit se zkříženýma nohama, opakovat si mantru, pozorovat svou mysl, tam nerušeně usednu, i když mne z toho bolí nohy.

Dívám se z okna na sluncem spálenou indickou zem, ohromné vzdálenosti, monotónní, všude lidé navzájem si podobní, jako mravenci, kteří bojují o svou denní existenci. Tato zem dobyla mé srdce, stala se rytmem mých myšlenek, pomalých, pozorujících, nostalgických.

Lidé v Assamu jsou velmi přátelští, jsou to již orientálci, zpívají pro Babadžího překrásné písně. Zase jednou jsem okouzlená grácií žen. Zvou mne do svých domovů jako zvlášť ceněného hosta. Všechny se mne ptají jak to, že jsem přišla z tak daleka sem k Babadžímu. Ráda bych jim odpověděla, že to sama nevím, snad jeho milostí, kterou mě k sobě zavolal a kterou jsem zachytila v ulicích světa.

Navštěvujeme starodávný chrám na břehu Brahmaputry, zasvěcený Velké Matce. Je to místo pod zemí s mnoha chodbami, v nichž je dusivý puch od kapajícího ghí z votivních lamp a suchých květin.

Pozoruji, že se zajímám jen o Babadžího, živoucího Boha, který ke mně hovoří, který mne učí. Víra těchto lidí však probudí k životu i kameny.