Haidakhán, 9. října 1973

Tak jsme zde, vrátili jsme se do Haidakhánu připraveni strávit zde zimu. Je nás málo a budeme muset spát venku, v té zimě. Babadží mi daruje velkou černou tibetskou deku, teplou a těžkou. Jsem dojatá.

V tomto okamžiku jsem jediná žena, která tu je nastálo, a jediná ze západu. Musím dělat všechny kuchyňské práce spolu s Džaimalem a Prém Bábou. Noci jsou již studené, ale my se hřejeme ráno a večer ve velké dhuni u Prém Báby. Babadžího dhuni už zrušili a zařídili mu malou světničku. Tam, kde bývalo jeho ohniště, vybudovali obrovskou halu pro zpívání kirtanů. Škoda, dhuni bylo romantičtější. Ale teď přichází stále více a více různých návštěvníků.

Je tu ještě jeden Ind nastálo, Džoší Bába. Je to inženýr z Almory, který se stal sádhuem, a Babadží mu dovoluje, aby tu zůstal zcela nahý. Je stále ve stavu hluboké meditace: dokonce i během jídla se noří do kontemplace, sousto napůl v puse, a musíme ho probrat. Sedíme spolu u ohně a já se ptám sama sebe, zda se mi někdy podaří zůstat ve stavu bez myšlenek. Na něm je vidět, že se o to statečně pokouší.

15. října 1973

Babadží teď každý večer hraje zábavnou hru: volá Džošidžího do haly, před všechny, a prosí ho, aby odložil ten kousek látky, kterým se obvykle ještě halí, a aby se před všemi obnažil. On jeho pokynu vyhoví s dětskou nevinností. Indické ženy a děvčata se stydlivě smějí, tak jak stojí ve skupinkách, a Babadží je pozoruje s výsměšným úsměvem. Tu si vzpomenu na svého dědu, nudistu, který naváděl celou rodinu, aby pobíhali po zahradě nazí, aby je naučil přirozenosti.

Džošidží si ze své strany skutečně není vědom svého těla. Často ho vidíme, jak se modlí, se sepjatýma rukama, nahý stoje ve vodě po celé hodiny. Mluví jen o Bohu. Hledá ho zoufale.

24. října 1973

Pozoruji světlo pochodní nad schody, něžnou mlhu noci. Koupel ve tmě je jako tajný rituál: pozorujeme Babadžího, který si ve vodě tiše zpívá.

Učí nás být silnými. Jeho tělo se noří z vody řeky a pozvedá se z temnoty. Září z něho aura síly a odvahy. Chce, abychom zvítězili nad přírodními elementy, které jsou nositeli mimořádné energie.

25. říjen 1973

Na podzim je Haidakhán zcela jiný. Po monzunu jsou hory smaragdově zelené, řeka je vystouplá z břehů a nebe je křišťálově jasné. Vzduch je velmi čistý, čerstvý a osvěžující, člověk se necítí tak unavený jako při letních vedrech. Je to teď skutečný život v horách, i když ráno trochu trpíme chladem.

Znovu se Babadží proměnil, je měkčí, volnější, blízký, cítím, že začal nový rok tréninku.

Musím i nadále dělat kuchyňské práce, ale i to se mi začíná líbit. Babadží mne začíná učit, jak být ženou a matkou, jak sloužit tím, že poskytuji potravu. On sám mne učí dělat čapati.

Myslím na svou minulost, na svou netrpělivost, na svou lenost a egoismus a cítím více než kdy jindy, že jsem tu proto, abych se očistila.

Babadží je schopný Mistr, ani jeden z našich vnitřních pochodů mu neujde, pracuje s každou jednotlivostí našeho denního života, aby učil naši mysl být soustředěnou a pozitivně naladěnou.

Je velmi odolný, a stejně jako necukl ani brvou, když bylo horko, je i teď se zimou zadobře. Obléká si jen vlněnou košili a jednu deku, žádný šál. Ráno v půl čtvrté se noří do studené vody Gautama Gangy a zůstává ve vodě chvíli sedět.

1. listopad 1973

Dnes přišel Babadží do kuchyně a začal dělat velký kulatý chléb, něco na způsob pizzy. Smíchal všechno dohromady: koření, žlutou kurkumu, něco báječného. Často má během jídla radost, jako velkorysá matka kvetoucí láskou rozdává rukama halvu, sladkost z krupice.

4. listopadu 1973

Byli jsme s Babadžím na vrcholu nejvyšší hory v této krajině, na Siddhéšvaru. Odpoledne jsme vyrazili a v noci jsme udělali přestávku, abychom přespali v jedné továrně. Leželi jsme všichni natlačeni kolem ohně, ale Babadží byl plný energie jako vždy, oči svítící a blýskající, nikdy ospalý. Stále rozdával radost, jako z nevyčerpatelné studnice. Udělali jsme celou cestu tam a zpět bosi přes špičaté kameny, ale vedle něho necítíš nic, ztrácíš zcela vědomí těla. Na vrcholu jsme byli celou noc kolem velkého ohně, částečně zahalení do dek, nespali jsme a Babadží mluvil a s každým trochu žertoval. Někdy, když na mne přímo pohlédl, jsem zažívala znovu scénu, kterou jsem prožila před tisíci léty: velký guru Babadží v lese se svými žáky. Připadá mi to jako sen.

15. listopad 1973

Zvykám si pomalu na poslušnost: Babadžímu musíš jednoduše vždycky říct ano, ať žádá cokoliv.

Může to být opravdu nebezpečné, myslím zde na Hitlera nebo na historii Mansona v Americe. I jejich příznivci věřili jejich osobnostem a slepě je následovali. Kdo se může uchránit před špatným vlivem? Je to těžké a je to otázka vlastního srdce, naučit se věřit tomu, co cítíme sami hluboko v sobě. Vzpomínám si na větu z evangelia: "Po jejich skutcích je poznáte..."

18. listopad 1973

Začínám vážně ráno i večer meditovat, i přes karmajógu, fyzickou práci. Do ledové lázně ráno se mi moc nechce, protože je chladno, ale hned potom, co se osuším, šíří se po celém mém těle velká energie. Hlasitě zpívám mantru a pozoruji hvězdy. Om Namah Šivaja, skláním se před Šivou, Pánem. Babadží, jsem v tvých rukou... Potom skočím ještě jednou do deky a posadím se k ohni k Prém Bábovi a hrstce ostatních. Mysl je ráno prázdná, čistá jako vítr v údolí. Soustředím se na oheň, na světlo, myslím na svou duši, na plamen oddanosti, který musíme nechat vstoupit do svého srdce.

Indové mluví neustále o oddanosti, o bhakti. Cesta, kterou nám ukazuje Babadží, spočívá na schopnostech srdce, vytoužit si to božské, aby ho bylo možné milovat. On se nám představuje v této krásné a půvabné lidské postavě, která v nás budí touhu a silně nás přitahuje: z lásky lidské se postupně stává láska k Bohu. Je to jako v procesu alchymistické transmutace. Teď si opakuji mantru neustále, při meditaci se zavřenýma očima, ale i když jdu, pracuji, jím a spím. Je to jako zaklínadlo, které se mne zmocňuje, je to energie, se kterou se ztotožňuji, je to duch Šivy, velkého Mistra jógy, gurua všech guruů, Babadžího.

1. prosince 1973

Žijeme teď hodně u ohně, protože je tu zima. Dokonce práce v kuchyni jsou příjemné poblíž plamenů. Přes den je tropické slunce velmi teplé, jako by už bylo jaro, ale v noci se klima prudce zvrátí a teplota citelně poklesne.

Haidakhán je pustý a připomíná mystické hory v Šangrilá, jak jsou popsány v tibetských písmech. Údolí je holé, stále tu protahuje vítr a pobíhají koně. Lidé z vesnic v okolí jsou horalé s těly vysušenými vzduchem a sluncem, hubení, vyschlí jako staré dřevo. Ženy, selky a chalupnice, jsou při práci jako matka Země, která se sama spotřebovává, ale jsou vždy plné lásky a harmonie. Matka Indie je jedním z nejubožejších koutků Země, ale také jedním z nejvelkorysejších.

Včera Babadží viděl, že spím venku v chladnu, a přišel, aby mi vybudoval ochranný přístřešek z kůlů a závěsů. Zbudoval mi ho vlastníma rukama, zručně a jednoduše jako hodný tatínek. Tady v Haidakhánu se vztah k němu velmi mění. Babadží už není vzdálená socha, která sedí na trůně, obdivována stoupenci a obávána: teď se podílí na našem denním životě s pokorou, která dojímá. Je nám blízký jako nejlepší přítel - Bůh, který se stal tělem, aby se s námi dělil o lidskou cestu a její nesnáze.

3. prosince 1973

V naší skupině jsou teď ještě další osobnosti, lidé prostí a plní oddanosti. Jeden z nich je Džaimal, chudý bráhman z Haldwani, blízkého městečka. Pracuje celý den, slouží všem a šťastně vykonává ty nejnižší práce, stále spokojen, veselý, uvolněný, aniž by měl sám jakékoli nároky. Je zima a Džaimal nenosí nic, ani vlněný šátek. Daruji mu vlněnou šálu, kterou si omotá okolo krku, aby se ochránil před větrem. Cítím, že lidé jako on jsou určeni pro to, aby pro Babadžího, pro Boha, skočili třebas do ohně, jsou na to každý okamžik připraveni. Ptám se sama sebe, odkud pramení víra takových lidí. V této souvislosti mne napadají slova evangelia: "Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské."

Je ironií osudu pro někoho jako já, že jsem vyrostla v ateistickém prostředí. Babadží sám mne upomíná stále na obraz Krista prostotou svého učení, ale i fyzickým zjevem, jeho poselstvím dobroty, denního obětování se pro nás. Slova, která mi dříve připadala velmi banální a která jsem zaháněla, mi teď připadají naopak pravdivá a blízká. Všechna náboženství si budou nejspíš podobná v jasnosti a jednoduchosti svých poselství, jenom my máme rádi komplikované a zfalšované teorie, tak jak je upravuje naše civilizace. Která civilizace? Ta slepého materialismu, násilí, válek? Zde v indickém lese je koutek, kde mezi lidmi vládnou mír a láska, opravdová, prožívaná, okamžik světla.

6. prosince 1973

Jíme jen v poledne a to je v zimě zvlášť tvrdé. Často mám strašný hlad, hlavně ráno, někdy se mi podlamují nohy slabostí. Dnes jsem o tom mluvila s Babadžím, řekla jsem mu, jak se cítím. Odpověděl, že je lepší, když se cítím slabá - tak alespoň nebudu neklidná a nepocítím chuť odejít. Věřím, že asi musím odložit všechny touhy. Daruje mi malou nádobku s medem. Když mám hlad, říká, mám si toho vzít lžičku. Je při tom jasno: když jím u Babadžího, stačí kolikrát jedno malé sousto, a už mne hlad přejde, i únava, vše. V jedné indické písni se zpívá o posvátných nohou guruových - že již pouhý pohled na ně osvobodí duši ode všech problémů a těžkostí, které ji znepokojují. Stačí utéci se k nohám gurua a všechno svěřit jemu.

10. prosince 1973

Dnes jsem měla strašnou touhu po jídle, Babadží mne zavolal k sobě a dal mi velký kornout plný bílých kostek cukru. Sedla jsem si na břeh a snědla je chtivě všechny najednou. Cítila jsem se jako malé zvířátko, hloupá a slabá, konfrontována v takových extremních situacích s naší ubohostí, našimi lidskými potřebami. Jsou často tak žalostné a přitom mají nad námi takovou moc.

Svámidží, jeden starý Ind, který se vzdal světa a žije v Haidakhánu, mne každý den učí hindi. Dělám pokroky, je to silná, zpěvná řeč, s podobnou výslovností jako italština. Svámidží má starý hlas, hrdelní a teplý.

Teď přicházejí někteří indičtí stoupenci pravidelně z Haldwani, jsou to Munírádži a Babadžího důvěrník, kněz Šastridží. Slouží Babadžímu bez ustání i v nejmenším, stále ho doprovázejí všude, běží mu upravit místo, když se chce posadit nebo se někde v koutku natáhnout, a také pro něj vaří. Babadží jí málo, jen ovoce a zeleninu, žádné obilí, jako to obvykle dělají indičtí jógini, nepije ani čaj ani kávu, jen mléko.

Večer, když se všichni sejdou ve velké hale, aby zpívali, smím si zalézt do jeho pokoje, abych tam mohla sama meditovat. Když se vrátí, stáhnu se k odpočinku a nějaký Ind ho masíruje vonícími esencemi, než nastane noc.

15. prosince 1973

Dnes ráno za úsvitu jsem pozorovala údolí: vůně zuhelnatělého dřeva, kterou s sebou přináší vítr, zvuky šplouchající vody ve vzduchu. Úplná čistota, jakoby se zde zastavil čas před tisíci či dvěma tisíci léty, znovu se vracející rituály, archaické modlitby, věčně stejné základní motivy. Babadží řekl, že jsem byla u něho již po mnoho dřívějších životů. Vyprávěl mi, že jsem v minulosti byla vždy s ním, v Indii a v Tibetu. Tentokrát jsem se narodila na západě, abych uspokojila určité materiální potřeby, ale on mne brzy zavolal domů.

Na Itálii jsem zapomněla, na své přátele, na svou rodinu, cítím se jako mrtvá a znovuzrozená v jiném životě - jak dlouho to bude trvat? Jednou večer mi Babadží řekl, že tu nebude navždycky, že jednou odejde do hlubokých lesů, že už nebude pro veřejnost viditelný. Kdo ví, jestli mne vezme sebou? Řekl nám také, že svět se bude zmítat brzo ve válkách a ničivých katastrofách a že on nás učí přežít, když nás učí žít s krajním minimem.

20. prosince 1973

Včera večer přišel Babadží, aby poseděl s Prém Bábou u ohně. Dal nám napít horké vody se zázvorem a k tomu velké kusy hnědého cukru, byla velká zima. Hovořil a žertoval, vypravoval nám o době, kdy byl v Tibetu a popisoval ten kraj do všech podrobností. Říkal, že Dalajláma je opravdové vtělení Buddhy na této Zemi.

A Babadží, odkud on přišel? Kdy se narodil? Nikdo o něm nic neví, nikdo ho předtím neviděl. Jednou se ho Tara Dévi ptala, kdo jsou jeho rodiče: Všechny živé bytosti jsou mi otcem a matkou, odpověděl. Říká se, že Babadží je nesmrtelný guru, jak o tom hovoří Jógananda ve své knize, kde je toho názoru, že Babadží je avatar, inkarnace Šivy, který dal slib, že zůstane vždy přítomen v lidském těle, aby pomáhal lidstvu.

Nepotřebuje se rodit z ženského těla, může své tělo kdykoliv a jak chce materializovat, měnit, může se manifestovat současně v několika tělech: Božské není ničím omezeno, má dokonalou moc nad hmotnými buňkami a atomy. Podle tohoto podání je to ten Babadží, který světu přinesl krijajógu, vědu o dýchání, aby dal jóginům možnost uskutečnit vyšší vědomí a stát se nesmrtelnými.

V knize od Jógánandy jsem četla historku jednoho žáka, který šel do hor, aby tam hledal Babadžího. Ale Babadží ho nejdřív podrobil zkoušce, než ho přijal. Poručil mu, aby se vrhnul ze skály. On to udělat, roztříštil se a zemřel. Babadží ho ihned probudil znovu k životu a řekl mu, že teprve teď ho může přijmout, protože mu podal důkaz víry a přemohl smrt. Krátce na to, když Babadží seděl na schodech chrámu, jsem se ho chtěla zeptat, jestli je on ten Babadží z Jógánandy. Ještě jsem neotevřela pusu, když na mne pohlédl a řekl, abych se vrhla ze zdi. Neměla jsem k tomu odvahu, ale porozuměla jsem, že četl mé myšlenky a že mi svou identitu potvrdil.

22. prosince 1973

Vánoce se blíží, ale zdá se, že v Indii nemá tento svátek nijaký význam. V chrámu se slaví jen svátky k poctě Šivy a Krišny. Babadží ale řekl k Tara Dévi, že on je jedno s Kristem. V "Autobiografii jógina" se mluví o Babadžím, legendárním Jógi-Kristu moderní Indie, který složil slib, že přinese své duchovní poselství na západ. V tuto dobu jsme Tara Dévi a já jediné ženy ze západu, ale Babadží řekl, že jednoho dne svolá mnoho lidí ze všech koutů světa a začne budovat Haidakhán. Zatím se to jeví dost nereálné.

26. prosince 1973

Znenadání přišli dva Švýcaři, muž a žena, s jejich malým synem. Babadží dává paní jméno Párvatí, bohyně hor. Staly jsme se přítelkyněmi. Ráno se chodíme spolu koupat a ona mi pomáhá při kuchyňských pracích.

Babadží jim vykazuje chatu mimo ves jako obydlí. Párvatí je krásná, silná, trpí méně chladem a ráno mne povzbuzuje, nikdy si nenaříká na málo jídla. Cítím, že se často schovávám za to malé italské děvče, rozmazlená jako jsem vždy byla. Zkouším se změnit, ale stojí mne to často nesmírnou námahu.

10. ledna 1974

Včera v noci se stalo něco neuvěřitelného. Šla jsem Párvatí a jejího muže navštívit v jejich chatě. Nabídli mi LSD a já jsem spolkla malou pilulku, aniž bych o tom přemýšlela. Látka byla silná a já jsem začala mít vize, světla a barvy. Náhle jsem měla pocit, zcela zřetelný, že mne k sobě Babadží volá, do svého pokoje. Podívala jsem se na hodinky, byla půlnoc, a tak jsem se vydala klopýtajíc na cestu, dolů pěšinou k vesnici. Přišla jsem k Babadžího pokoji, dveře byly otevřené, jakoby na mě čekal, a vstoupila jsem. Babadží seděl na své posteli v meditaci, zahalen do deky a obličej obrácený ke stěně. Tiše jsem se posadila na zem. Začala jsem meditovat a krátce na to jsem začala Babadžího vnitřně prosit, aby mi o sobě něco zjevil, o své identitě. Otevřela jsem oči a namísto těla Babadžího na posteli jsem uviděla obrovskou kruhovou duhu, svazek světelných paprsků. Duha božských bytostí, pomyslela jsem si, esence Babadžího. Ještě zaujatá tou vizí jsem viděla, jak jeho tělo znovu nabírá na sebe svou fyzickou formu. Vstal, broukal si krátkou melodii a chystal se přiložit do ohně dříví.

Také jeho hlas byl božský, plný lásky. Usmál se na mne a podíval se mi do očí pohledem plným světla a nekonečné lásky. Pak mi dal znamení, abych šla. Odešla jsem dolů k řece, pod hvězdami, zcela mimo sebe, v extázi.

15. ledna 1974

Včera ráno jsem žádala Babadžího, aby mi dal zasvěcení, osobní mantru, gurumantru. Zavolal mne do svého pokoje a dal mi je. Teď se cítím skutečně jeho žákyní, protože vím, že to je nerozdělitelné pouto mezi Mistrem a jeho žákem. Začínám teď intenzivně meditovat, vždy když mám čas, zvláště časně ráno. Od nedávna se mi daří zůstat sedět dlouho ve velkém vnitřním míru, s intervaly duševního ticha, bez myšlenek, aniž bych si byla vědoma svého těla nebo věcí kolem sebe. Jsem proniknutá stále příjemnějším pocitem, extatickým, jako by mnou pronikal jemný elektrický proud. Když vstanu a běžím, poté co jsem meditovala, je mi jako bych měla letět bez doteku země a musím se k tomu přímo nutit, abych dělala nějaké praktické věci. Snažím se o to, protože vím, že Babadží chce, abychom si byli plně vědomi okolního světa. Musíme se učit pracovat na obou úrovních. Proto nás taky hodně zaměstnává a požaduje ve všem přesnost. Chce taky, abychom si v sobě pěstovali lásku ke všem lidem, kteří jsou v naší blízkosti: skutečnou lásku, altruismus, službu. Lásku, jak jsem ji hledala, když jsem žila ještě na západě. Teď si myslím, že jsem ji našla. Vztah k Babadžímu není sice k pochopení, na jedné straně odstup, na druhé čistá láska, nikoli osobní, ale nesobecká láska k velké pravdě, pravdivosti, láska k Božskému.

1. únor 1974

Babadží pozval všechny k prvnímu velkému veřejnému ohňovému obřadu do Haidakhánu. Přišli lidé z celé Indie. Chybí místnosti k přenocování a tak se na břehu řeky staví vojenské stany. Vzniká obrovský tábor s kuchyněmi ve volné přírodě. Lidé přicházejí v celých houfech, i bohatí Indové, elegantní dámy, celé v hedvábí, a všichni se bez reptání zařizují ve stanech, šťastní, že mohou být s Babadžím.

Osobně se o všechno stará, o zásobování, o transport, o deky a o pohodlí všech. Velitelsky dává přesné pokyny a všichni kolem něho běhají a starají se, aby udělali všechno co nejlíp. Za úsměv nebo gesto lásky od Babadžího jsou připraveni učinit vše, ať je to cokoliv. Je to takové kolektivní usilování, nadšení, radost. A neustále se vyvolává "Džai" - vítězství, vítězství božství ve všech jeho formách.

Zbožnost Indů se večer projevuje v pocitech velikého štěstí: zpívají, extaticky tančí, chválí přítomnost Boha, který přišel k nim, stal se člověkem a Mistrem. Musím nevyhnutelně srovnávat s katolickou církví a jejím smutkem, s od života odtaženou uzavřeností našich kostelů. V Indii je náboženství součástí denního života, oslavy a radostné zbožňování - je to přítomnost, která se neustále nabízí k povšimnutí. Konec konců je přítomnost Boha v lidské podobě pro indický národ něco zcela normálního. Bylo tu už mnoho božských manifestací: Šiva, Krišna, Ráma, Višnu, Buddha. V Indii přichází božství na Zem, vmísí se mezi lidi, aby jim pomohlo, aby se vyvíjeli duchovně a našli vysvobození z cyklu života a smrti. Lidé se modlí k Babadžímu jako k Šivovi osobně, upadají před ním do extáze, jsou u jeho nohou se vším spokojeni a šťastni, že jsou součástí mystického společenství.

10. únor 1974

Slavnost je velkolepá, ale přitom jednoduchá: Na břehu řeky se rozdává jídlo na banánových listech, rýže, čočka, koření a byliny, sladký pudink z mouky a tmavý cukr. Jídlo je pro všechny zdarma. Z okolních vesnic přicházejí houfy dětí.

Babadží krmí všechny s nevyčerpatelnou láskou a lidé mu spontánně dávají dary na věci, které jsou potřebné. Teče energie výměny.

15. února 1974

Babadží se hodlá vypravit na dvou až tříměsíční cestu kolem Indie. Rozhodl se, že já s Prém Bábou a Džošidží, sádhuem z Almory, zde zůstaneme meditovat. Trochu jsem se polekala. Zvykla jsem si na jeho přítomnost a myšlenka, že teď budu sama, v izolaci, mne zneklidňuje, i když vím, že to je pro meditaci důležité. Nedávno jsem se ptala Babadžího, jestli mne nechá meditovat v jeho pokoji. Řekl ano, prý mám přijít ve dvě hodiny v noci.

Předtím jsem byla dole u řeky a koupala jsem se a pak jsem šla k němu. Babadží seděl stále na své posteli a meditoval, zdá se, že nikdy v noci nespí. Usmál se na mne k uvítání a ptal se mne hindsky, jestli se s ním chci milovat. Byla jsem překvapena - ty sexuální hry, myslela jsem si, jsou navždy pryč. Odpověděla jsem mu, že to není jeho tělo, které chci, nýbrž jeho duše. Cítila jsem, že je s mou odpovědí spokojen, že mne vlastně zkoušel. Nic se nestalo a on řekl, že bych měla zůstat meditovat ve svém pokojíčku, který mi dal právě postavit, jen pro mně samotnou. Vím, že i přání chtít meditovat před ním, před jeho fyzickým tělem, je určitá závislost. Vše, co hledám, je možno nalézt v sobě, v mé mysli, když zavřu oči. Jsem ale štastná, že jsem obstála v té sexuální zkoušce. Cítím se tím posílena, očištěna.

18. února 1974

Než odcestoval, ptala jsem se ještě jednou Babadžího, jak mám meditovat. Udělal na mé čelo znamení, pohladil mi ruku, pak položil jednu ruku na srdce a řekl: "Pomalu, pomalu, vše dojde k tvému srdci, patříš mně."

Než odcestoval, dotkla jsem se na břehu řeky jeho nohou, dříve jsem se ho neodvážila dotknout. Jeho nohy byly skoro dětské, měkké jako hedvábí, pevné a přece něžné. Vzpomínala jsem si na indickou píseň: "Nohy Pána jsou sladké jako květy lotosu a když je objevíme, najdeme konečně klid a konec cesty."

15. března 1974

Je mi těžko bez Babadžího, i když do Haidakhánu vtáhlo jaro, s květy a tropickým ptactvem, které mne ráno budí.

Poprvé mám pokoj pro sebe, mohu meditovat, ale musím se velmi namáhat, abych se soustředila. Moje mysl je náhle prostoupená minulostí a vším, co jsem zanechala, vzpomínkami na Itálii a přátele. Včera bylo Šivarátri, svatá noc Šivova, která se slaví po celé Indii půstem a zvláštními modlitbami. Já jsem ale chtivá a vlítla jsem na hnědý cukr. Jsem podrážděná, neklidná. Upokojit mysl, vyhnout se touhám je něco daleko těžšího, než by se chtělo věřit. Zdá se mi, že právě naše orální chutě jsou ty, které je nejtěžší přemoci. Je to jedna z posledních berliček, ke kterým se utíkám, když se všechno ostatní již odstranilo. Dokud byl Babadží přítomen, bylo to lehčí, s jeho láskou a s celou mou pozorností, která se na něho soustředila.

3. dubna 1974

Naštěstí se Babadží vrátil ze své cesty. Byla jsem trochu v rozpacích, když jsem ho viděla, vědoma si své viny, protože jsem nedodržela disciplínu a cvičení, nebyla jsem silná. A on se na mne podíval, jako když všechno ví.

Toto léto přichází mnoho lidí. Babadží začíná být známý.

Je tu mnoho mladých Indů, Babadží je bere za horkých dnů na dlouhé procházky podél řeky a chodí se s nimi koupat.

Někdy se mnou Indové jednají špatně, jako s nějakým vetřelcem, jako s někým nečistým, kdo nezná jejich pravidla a stojí mimo kastu. Někteří nechtějí, abych pracovala v kuchyni. Cítím se ponížená. Babadží mne chrání, to cítím, ale je taky na mne přísný. Nesmím na to reagovat, musím se s tím ponížením vyrovnat.

20. dubna 1974

Včera jsem měla krásné překvapení: Dinni přijela z Itálie, je to jedna z mých nejlepších přítelkyň. I ona teď dělá cestu napříč Indií a přišla sem, aby uviděla, co se mnou stalo. Úplným zázrakem, takovou zvláštní náhodou, se jí podařilo najít toto místo. Jsem šťastná, pohnutá a vzrušená, konečně přítelkyně, osoba, se kterou mohu hovořit, se kterou si mohu vyměnit tuto neuvěřitelnou historii, která mne zanesla až tak daleko. Babadží je k ní velice přátelský, nechá ji, aby přednesla veřejnou přednášku, nechává ji tančit. Hodiny hovoříme. V Miláně jsme byly spolu na univerzitě, shromažďovaly jsme první politické zkušenosti, byly jsme první v té naší komuně. I ona byla stejně jako já vždy ateistka a teď hledá jiné řešení, ale přestože je Babadžím fascinována, je touto mystickou historkou značně zděšená. Pokouší se mne přemluvit, abych se vrátila do Itálie a bojovala tam za změny ve světě. Ale já vím, že se především musím změnit sama, že musím jít do hloubky této zkušenosti vědomí. Přítelkyně, která s ní byla, prosila Babadžího, aby jí zodpověděl nějaké otázky. Řekl jí, že všechny odpovědi jsou v její mysli. Druhý den odcestovala.

1. květen 1974

Dinni taky odcestovala a já cítím náhle osamocení. Horko se vrací, a já ho vždycky tak těžko snáším. Babadží se zdá být najednou neúprosný, nechává mne dále mýt hrnce u řeky a nosit s indickými ženami kýble plné zeminy z lesa. Včera jsem si u něho postěžovala a řekla mu, že bych dala přednost, kdybych měla více času na meditaci. Podíval se na mne ironicky. Vím, že bych to byla neudělala, kdybych ten čas pro sebe měla.

Jsem netrpělivá, neklidná a často posedlá touhou po jídle, je to takový druh nervózy. Když jsem v tomto stavu, Babadží mne ignoruje a naparuje se před Indkami, ke kterým je velmi přátelský. Cítím, že se mnou jedná jako s poslední z posledních.