Delhi, 2. května 1973

Přicestovala jsem zase letadlem do Indie, za peníze, které k mému překvapení přišly z Itálie. Vízum mi nedali, jen transit. Ale já jsem si vzpomněla na slib Babadžího, že se k němu vrátím. Proto jsem dnes zapálila v hotelu před jeho obrázkem vonnou tyčinku a spálila jsem svůj pas. Chci být volná, osvobozená od nátlaků těchto hloupých zákonů. Chci zůstat u svého gurua v Indii a líbí se mi být odvážná. Revoluce v mém životě se musí uskutečnit teď, v každém dni.

Dnes hledám Babadžího ve Vrindávanu. Nevím, kde je, ale řekl, že ho tam najdu. Proto se rozhoduji to zkusit. Řekl mi též, že po mém pobytu v Nepálu s ním budu bez problémů s vízem... tak už ho nemám, ani pas.

Vrindavan, 8. května 1973

Tak jsem zde a setkání s Babadžím bylo velmi intenzivní. Přijal mne dokonce bez jakéhokoliv překvapení, jako kdyby mne čekal a hned se ptal po mém vízu. Když jsem mu řekla, že jsem všechny své dokumenty spálila, řekl: "Teď jsem já tvůj pas, tvé vízum." Usmívá se, když mne vidí v tibetských šatech s obrázkem Dalajlámy na krku. Posílá mne hned na bazar, abych si koupila bílé sárí a nechala si oholit vlasy. Dnes ráno vyšel také ze svého pokoje dohola oholený a má na sobě zlatý řetízek, který jsem mu před rokem darovala. Poprvé mi dává na čelo čandan, kapku pasty ze santálového dřeva, a říká: "Teď jsem tvůj guru."

Jsem moc vzrušená, v rozpacích. Ve dvou třech dnech pojedeme do Haidakhánu a já cítím, že teď začíná ta pravá cesta s ním. Potřebovala jsem rok a tolik bloudění, abych se konečně obrátila k Babadžímu a důvěřovala mu, musela jsem se vzdát tolika věcí a tolika přání nebo alespoň touhy, aby se vyplnily.