Kopan, 2. listopadu 1972
Jsme v Kopanu, abychom navštívili Lámu Yeshe, gurua Piera a Claudia. Cesta, která vede ke klášteru, je velmi krásná. Klikatí se mezi rýžovými poli a zelenými nepálskými kopci.
Sotva jsem vstoupila do malého pokoje, kde žije Láma Yeshe, bylo mi, jako bych viděla živoucího Buddhu. Kulatý, šťastný, zářící, sršící moudrostí - láska prýští ze všech pórů jeho pleti. Když nás uvidí, obdaruje nás širokým úsměvem, kosmickým úsměvem od srdce. Náhle sedím vedle něho a také se směji a nevím proč. Všechno je to jako setkání ve štěstí a v poznání. Vše je relativní, ale my jsme na stejné úrovni vědomí.
10. listopadu 1972
Rozhodla jsem se, že se na nějaký čas nastěhuji do Kopanu. Jeden přítel mi dává k dispozici dům. Když jsem šla k lámovi, abych s ním prvně hovořila, řekl mi: "Zde najdeš dharmu a klid. V městě je moc hluku." Opravdu se mi udělalo jasno, že už jsem se dostala za ten hnus, ty freaks, hašiš, bloudění v prázdnu, hrátky se sexem.
Nemám už žádné peníze, ale Piero souhlasí, že mi něco půjčí. Později mi přijde něco z Itálie. Piero a já se zařizujeme v novém domě, meditujeme spolu, vaříme, pereme své šatstvo. Rutina se podobá indickému ašramu. Vstáváme ve čtyři ráno, v pět jdeme k Lámovi Zopovi, mladšímu, abychom přijali učení nebo požehnání pro tento den. Je to pět životních pravidel, které představují základ tibetské dharmy: nezabíjet, nekrást, nelhat, nebrat žádné drogy, nepěstovat mimomanželské sexuální styky.
Žijeme s Pierem jako bratr se sestrou, i když se někdy jím a jeho silným vyzařováním cítím přitahována.
26. prosince 1972
Piero se rozhodl, že se odebere do Indie a stane se mnichem a já jsem se rozhodla k meditaci o samotě, která trvá tři měsíce. Včera jsme byli na vánoční oslavě v Káthmandu, v domě amerických přátel. Měla jsem pocit znechucení, moje časy freaks skončily. Tento způsob života nemá žádnou cenu. Přesně před šesti měsíci jsem v Miláně cítila, že jsem ve slepé uličce. Rekvizity jsou vždycky tytéž: hudba, kecy, sex, více nebo méně mystického fantazírování a podobné plýtvání časem a energií.
Schází mír, mysl je stále v rozptýleném stavu, zmatená, zamlžená, začouzená. Toužím po světle a moudrosti.
20. ledna 1973
Již skoro měsíc jsem v klauzuře a je to neuvěřitelná zkušenost. Zavřená v malé místnosti, kde je právě jen místo na spací pytel a na sezení... Získávám nové a nečekané zkušenosti. Zatím co hodiny opakuji mantru, dostávám se do stavu transu. V celém těle se šíří elektrická energie, kterou cítím zvláště vpředu a na vrcholu hlavy.
Po dvou, třech hodinách tohoto cvičení se vrací klid a ticho do mé mysli a vidím bílé průhledné světlo v sobě i mimo sebe. Mnohdy je má malá světnička zcela tímto světlem osvětlená. Když vycházím, abych se na chvíli odpoutala v blízkém okolí, běžím potácejíc se, vrávorajíc, nesená tou energií, jako bych se vznášela nad zemí.
V těch málo okamžicích, kdy se dívám z malého okna, jsem pohnutá krásou hřebenu Himálají, bílých sněhem v dáli a v pestrých barvách blíže.
22. ledna 1972
Dnes jsem napsala poetickou píseň pro Babadžího a Lámu Yeshe. Cítím je jako těla jediné moudrosti, jedno v indickém a druhé v tibetském těle. Přestavují archetyp velkého Mistra, obrovské moudrosti a Božského, ze kterého mám stále ještě trochu strach.
Lama Yeshe mne zasvětil do pravidel tibetského buddhismu a dal mi jméno Yeshe Wongmo, což znamená Zasvěcení do transcendentální moudrosti. A to obsahuje dodržování života v morálce a sebekontrole, přesně jako protipól mého životního stylu freaks, který jsem dosud vedla.
Snažím se přijmout tuto náboženskou úlohu, která mi připomíná katolické náboženství, k němuž jsem se vždycky stavěla odmítavě. Dokonce mi přichází na mysl stát se buddhistickou mniškou. Zřetelně pociťuji relativitu a nedokonalost tohoto světa. Božské ho transcendentuje a umisťuje na jinou rovinu skutečnosti, "na druhý břeh", jak se v tibetských textech říká, na břeh pravého vědomí.
15. března 1972
Jsem už třetí měsíc v klauzuře a vnitřní zkušenosti jsou stále silnější. Na mém oltáři stojí vedle Buddhy fotografie Babadžího, s jeho milým úsměvem, soucitným jako úsměv Krista. Mám velikou chuť ho znovu uvidět. Na pozadí zkušenosti, kterou právě získávám u lámy, teď rozumím mnohému z učení Babadžího, což jsem tehdy nebyla schopná přijmout. Největší problém je v tom, vzdát se všech různých přání a pokušení tohoto světa, abychom mohli nastoupit cestu duchovna. Stříhám si vlasy nakrátko a mám z toho legraci, když se oblékám do barev tibetských mnichů.
25. března 1973
Klausura končí a já hovořím s Lámou Yeshe o mých zkušenostech. Zdá se být spokojen s mými cvičeními a říká, že jsem zažila samadhi, stav transcendentálního vědomí, kdy je mysl v naprostém tichu a je připravena uvědomovat si jinou dimenzi. Bez pochyb se cítím zcela jiná po této meditaci myslím často na Babadžího, kterého teď vidím v jiné perspektivě. Dnes rozumím smyslu mnoha odříkání, které mi ukládal a proti kterému se část mého já vzpouzela. I on se mne pokusil učit odstupu vůči fyzickému pohodlí, dovést mě ke stavu čistého spirituálního vědomí. Celé jsoucno se jeví jako projekce filmu na obrovské plátno nebo jako sen. Zatímco náš duch získává zpět sílu a čistotu, očišťujeme ho ode všech iluzí a znovu ho zprůhledňujeme, jako zrcadlo, které může pak odrážet realitu v pravém slova smyslu. Jsou to naše závislost na stupni fyzického a materiálního a naše egoistická přání, co nám brání vidět doopravdy. Meditace pak spočívá v tom, že znovu uvedeme mysl do původního stavu a vyprázdníme ji ode všech nepotřebných myšlenek a fantazií.
Je to velice těžké počínání: mysl se vzpouzí, pořád chce jednat dále, myslit, přát si, chtít. Cítím se teď povolána k hledání pravdy, byla jsem taková vždy i v těch bouřlivých a dravých dobách jako děvče. Tibetské učení bylo pro mne velmi cenné, byla to škola pro mého ducha. Cítím, že je to Babadží, který mne sem záměrně poslal, aby mne připravil. Jeho metoda jen srdcem a oddaností mi nemohly vystačit. Mé západní myšlení potřebovalo také vysvětlení.
2. duben 1973
Po ukončení klauzury navštěvuji měsíční kurz u Lámy Zopy. Kopan je náhle naplněn stovkami lidí ze všech světových stran. Je to druhý kurz buddhistické dharmy, který lámové pořádají. I Láma Yeshe je u toho, ale jen příležitostně přednese jednu nebo dvě řeči, vždy poutavé.
Je zajímavé u toho být, i když jednotlivá sezení trvají dost dlouho, člověk musí vydržet. Láma vysvětluje velmi přesně a školským způsobem, co je mysl a její mechanismy, co zaamenají pojmy karma a dharma. Nechává cenné přestávky, kdy se společně medituje a debatuje. Rozhoduji se, že si o tom založím složku. Je to poprvé, kdy mám konečně do určité míry jasno a kdy moje mysl dostává duchovní potravu.
Káthmandu, 29. dubna 1973
Dnes, kdy jsem sešla po ukončení své klauzuru dolů do města, jsem dostala strašný záchvat žravosti, jakýsi druh revolty mé osobnosti proti všemu tomu přemáhání a sebekontrole. Vpadla jsem na ty mastné sladkosti, po kterých se mi udělalo děsně špatně. Připadla jsem si slabá a hloupá.