Čunda Sutta
SN 62:13, zkrátil Petr Pavlík
Stalo se to v době, kdy Vznešený prodléval v Džétově háji, v zahradách Anáthapindíkových. Tehdy se nalézal ctihodný Sáriputta v krajině magadhské, ve vesnici Nálaka, kde ho zastihla těžká nemoc s velkými bolestmi, a kde jistý novic Čunda byl tehdy jeho služebníkem. V důsledku oné nemoci tam ctihodný Sáriputta došel konečného vyhasnutí.
Onen novic Čunda tehdy vzal Sáriputtovu misku a jeho roucho a odebral se do Sávatthi, do zahrad Anáthapindíkových, aby tam vyhledal ctihodného Ánandu. Když tam dorazil, poklonil se mu a usedl po straně. Stranou tak sedě, oslovil ctihodného Ánandu:
„Ctihodný pane, stalo se, že ctihodný Sáriputta dosáhl konečného vyhasnutí. Zde odevzdávám jeho misku a roucho.
„Příteli Čundo, tahle zpráva je vážným důvodem zajít za Vznešeným. Pojďme, ohlásíme se u něho a svěříme se mu s tím.“
„Ano, ctihodný pane,“ odpověděl mu novic Čunda.
Ctihodný Ánanda a onen novic Čunda se tedy odebrali za Vznešeným, uklonili se mu a usedli po straně. Stranou tak sedě, ctihodný Ánanda ho oslovil:
„Pane, právě teď přišel tento novic Čunda se zprávou, že ctihodný Sáriputta dosáhl konečného vyhasnutí, a přinesl nám jeho misku a roucho. Bylo mi přitom, jakoby celé mé tělo bylo ochromeno. Přišla na mě závrať, nevěděl jsem, co je se mnou, když jsem to uslyšel.“
„Ale Ánando, když Sáriputta dosáhl konečného vyhasnutí, odnesl si tam s sebou svou dobrotu? Nebo snad svou opravdovost a svou moudrost, svůj skvělý pronikavý pohled, či dokonce svou laskavost a starostlivost?“
„Ovšem že ne, Pane, pokud dosáhl konečného vyhasnutí, Ctihodný Sáriputta si tam nemohl odnést s s sebou vůbec nic, to jistě ne... Ale vždyť to byl právě on, kdo mi vždycky se vším poradil, u koho jsem vždycky našel vyslyšení, kdo mě napomínal, domlouval mi, zvedal mě pokaždé na nohy a dával mi novou naději. Vždyť on byl tak neúnavný ve vyučování dharmě, v pomoci svým přátelům žít svatým životem! To je, co nám teď bude chybět, potrava z jeho dharmy, bohatství jeho dharmy, pomoc jeho dharmy.“
„Ale Ánando, co víc bys ještě čekal? To přece není možné zakázat, aby se nikdy nesmělo pokazit to, co je pouze zrozené, žijící, ztělesněné a zranitelné, a co je přesto tobě tak vzácné a drahé.
Představ si raději mohutný strom z nejtvrdšího dřeva, pevně stojící, ze kterého právě odpadne ta nejsilnější větev. Stejně tak došel Sáriputta konečného odpoutání od tohoto společenství mnichů, které však musí i nadále stát pevně, stejně jako onen mohutný strom z nejtvrdšího dřeva.
Proto by, Ánando, každý z vás měl zbýt jako ostrov bezpečí, jako útočiště, bez ničeho dalšího, k čemu se utíkat. Zůstávejte s dharmou jakožto bezpečným ostrovem, s dharmou jakožto útočištěm, bez ničeho dalšího, k čemu se utíkat.
A kterak, Ánando, zůstává mnich oním ostrovem, oním útočištěm, aniž by hledal něco dalšího, k čemu by se utíkal? Tak, že si poctivě, jasně a bděle uvědomuje své tělo, své pocity, veškerou svou mysl. Jen tak překoná smutek nad nesplněnými přáními, jen tak se mu podaří zůstávat s dharmou jakožto bezpečným ostrovem, s dharmou jakožto útočištěm, bez ničeho dalšího, k čemu se utíkat. Tak si počínají ti nejpokročilejší mniši, mající touhu po učení.