JAK SE ŘÍDÍ VLAK

Petr Pavlík
Na zklamání ze ztracené iluze svobody si vzpomínám z doby, než jsem začal chodit do školy. To bylo ještě málo aut a na prázdniny se vždycky jezdilo vlakem. Byla to malá rodinná slavnost, kdy maminka dlouho balila těžké kufry se spoustou hrnců. Ty se pak vozily na nádraží otevřenou tramvají, do které to krásně foukalo—prázdniny už byly ve vzduchu.

Konečně přišel ten slibovaný den a jelo se “mašinkou”. Vždycky to bylo na to samé místo, do Bělčic u Blatné.

Pokaždé jsem si říkal, jak důležitý je ten pan strojvůdce, který celou tu dlouhou “mašinku” se spoustou vagónů umí řídit, a jak je to od něho hezké, že se nikdy nesplete a vždycky do těch Bělčic trefí. A přál jsem si tenkrát, abych si i já směl taky u té “mašinky” zatočit volantem, abych si sám zkusil, jak se to řídí, třeba jen na stanici, aby se tomu nic nestalo. Býval jsem totiž hodný a poslušný chlapeček.

Až se mi to jednou splnilo. Pan strojvůdce mě zvedl a vysadil do černé zaolejované kabiny, kde to sálalo z kotle a kde byla spousta různých táhel a pák. Jenže ať jsem hledal jak chtěl, volant tam nikde nebyl.

“Pane strojvůdce”, ptal jsem se ho, “a jak to uděláte, aby to zahnulo?”

“No to se udělá samo, když tam jdou koleje. Jinak by se to přece vykolejilo. Lokomotiva ti jede sama, kam koleje vedou, a nikdo jí nemusí pomáhat do zatáčky.”

“A jak to, že pojedeme do Bělčic, a ne do Plzně?”

“Až přijdou Zdice, tak tam mi pan přednosta přehodí výhybky a mašina zase nebude moci nikam jinam, než do tvých Bělčic.”

Bylo mi tenkrát toho pana strojvůdce moc líto. Vždyť on tam vlastně vůbec nic neřídil! On směl ten vlak jenom rozjíždět a zastavovat. Vylezl jsem z mašinky, sedl si na bobeček a dal se do breku. Nikdy jsem pak už nechtěl být strojvůdcem