Tři rádci

Petr Pavlík
V jedné daleké zemi žil moudrý král, který příliš nevěřil šlechticům, a tak si vybíral své rádce mezi prostými lidmi. Dal po celý život na jejich rady a žil šťastným životem.

Jednou se mu však stalo neštěstí, kde byla každá rada drahá: zemřel mu jediný syn, který se měl stát jeho nástupcem. Král pak chodil celé dny jako tělo bez duše, až se nakonec přece jen odhodlal, že i tentokrát se zeptá svých oblíbených rádců:

„Milí přátelé, jistě víte, co se v královském paláci stalo. Nejsem už tím, kým jsem býval dřív, chybí mi kus duše a nevím, co si mám počít. Zkuste mi prosím něco poradit! Vždycky jsem si vašich rad vážil a tomu, kdo mi opravdu poradí, jsem ochoten odkázat svůj trůn.“

První se přihlásil zedník:

„Ctěný králi, já bych udělal to, co dělám vždycky. Když vidím dům a někde ho kus chybí, tak se to přece musí zazdít! A stejně tomu bude i s duší… tam, kde kus chybí, je třeba to něčím vyplnit – ať tedy Jeho Veličenstvo pořádá zábavy, jezdí na lov, přijímá vyslance ze zámoří a pilně se stará o dvorní dámy – a všechno bude zase v pořádku.“

To krále příliš nepovzbudilo, a tak se obrátil na krejčího. Ten řekl:

„Jasnosti, já bych udělal pravý opak. Totiž tak to také dělám vždycky: přece když je v šatech díra, tak se musí zašít, dát oba konce k sobě a stáhnout to! S Vaší královskou duší to bude jistě podobné – musíte se chovat tak, jakoby se nic nestalo, jakoby vám nikdy nic nechybělo – a ne všude ukazovat, co máte kde děravého! Když to vydržíte, každý si pak bude říkat, jaký jste šťastný člověk, a nakonec tomu uvěříte i vy sám.“

Král byl však ještě mrzutější. Byl to upřímný člověk a kdyby musel něco předstírat, to by ho zarmoutilo ještě víc. S poslední nadějí, že se něco dozví, se tedy obrátil na zahradníka. Ten ale mlčel a nic neříkal. Pokynul mu tedy, ať také něco řekne. Konečně zahradník začal:

„Milý králi, já toho moc neumím. Stejně jako moji přátelé bych musel dělat to, co dělám vždycky, na co jsem v životě zvyklý. Co bych tedy udělal? Nechal bych to zarůst!

Já jsem na zahradě jenom od toho, abych okopával a zaléval - ale jak pěkně mi to vyroste, v to mohu jenom doufat, to už je vůle Boží. Proto bych ti radil, můj milý králi, abys neztrácel naději a v důvěře čekal, třeba i tobě má vyrůst v duši něco krásného.“

Dál už toho o králi mnoho nevíme. Snad jenom to, že v té zemi pak po mnoho let vládli zahradníci. Byla to šťastná doba a země tenkrát vzkvétala.