Tajemství zlaté květiny

Petr Pavlík
Když jsem byl malý kluk, četl jsem v jednom dětském časopise krátkou čínskou pohádku o císaři, malém chlapci a květině. Tenkrát tam nějak proklouzla, dodnes nevím jak. Později v životě, vždycky když jsem ztratil víru a prohrál, tak jsem si na tu pohádku vzpomněl a přesvědčil se, že v ní skutečně byla velká moudrost. To už jsem ji vyprávěl svým přátelům—tolikrát, že od té doby se z ní stal příběh, o kterém sám nevím, co z něj vlastně původně v tom časopise bylo. Ale tak to bylo s pohádkami vždycky a proto se na mně nezlobte, pokud to nebude ta “pravá Čína”—raději si poslechněte, jak to tenkrát bylo:


Stalo se to prý kdysi dávno, ve staré Číně. Říkalo se jí tenkrát Říše Nebes a vládl tam císař s tak obrovskou mocí, že nikoho nenapadlo ani pochybovat o tom, že i samo nebe mu leží u nohou. Tak se ho všichni báli a tolik si ho vážili. Vzdálenosti byly tehdy tak nedozírné, že na pět denních pochodů od císařského paláce už málokterý poddaný věděl, jak jeho císař vlastně vypadá.

V zapadlých hornatých koutech, tam se už pouze proslýchalo, že ač je postrachem svým nepřátelům, přesto je velkorysý a spravedlivý.

Jen císař sám, ten věděl, jak se opravdu věci mají. Na svou podobu se mohl každý den podívat do zrcadla a přesvědčit se, kdo je onen obávaný “mocný muž”. I jeho samého vždycky překvapilo, že je pouhý drobný stařík, kterému již zešedivěly řídké vousy a jehož záda se zvolna začínají ohýbat pod tíhou prožitých let úspěšného panování. Pravda, země vzkvétala, a nepřátelé, těch se skutečně nikdy nebál. Přesto však nikomu nedal znát, jaká starost teď kalí jeho duši, když sedává za jasné noci na verandě paláce a dívá se přes tiše šumící vrcholky bambusového háje na zapadající měsíc: sám je už starý a nemá dědice.

Tak to bylo. Dvě císařovny měl, obě ho již opustily, a žádná mu nezanechala syna. Dynastie skončí, tradice bude přetrhána, dobré dílo bude ohroženo. Říše nebes, dosud hladce jdoucí jako dokonalý stroj, bude vydána na pospas nepřátelským nájezdníkům, ctižádostivým vojevůdcům, úplatným úředníkům a reptajícím zástupům hladových. Čínská nebeská říše, jež nemá na světě obdoby, vzor pořádku a spolehlivosti, ta teď vlastně závisí na smrti jediného člověka! Otřásl se při té představě, jak je vše pomíjivé, a obrátil svůj pohled k zářící noční obloze. Nebe... Ne, tomu přece on nikdy nevládl, nebe odjakživa vládlo jemu, a proto býval vždycky tak silný. Vždy mu jen propůjčilo svou moc.

Ať tedy ono i teď učiní, jak má být, jak káže právo, jak je psáno v zákonech nedozírné hvězdné říše. Zavřel oči a čekal. Ať tedy vládne nebe...

A v tu chvíli se v jeho mysli objevil plán, tak jasný a určitý, jakoby tam již odjakživa byl. Až se sám divil, jak si na něj tak dlouho nemohl vzpomenout. Byl to plán tajný, jehož smysl znal pouze on. Byl prostý, zato však účinný. Usmál se, vstal, hluboce se uklonil směrem k otevřenému nebi a tiše tak zůstal. Pak drobnými rychlými kroky odešel do své ložnice. Konečně po dlouhé době opět spokojeně usnul.

Druhý den byli všichni dvořané překvapeni, s jakou rozhodností začal ten starý muž udělovat rozkazy, a jeho nálada se brzy přenesla i na ně. Celý palác se dal do pohybu, jakoby se probudil ze snu, a brzy to v něm hučelo jako v úle. Poslové opouštěli bránu a jiní se ve spěchu vraceli, obtěžkáni jakýmisi neznámými pytli. Zvědavci byli odháněni pod přísnými tresty a brána paláce se nakonec na několik dní neprodyšně uzavřela. Po celé zemi se začala šířit zvěst, že císař cosi chystá. Ti opatrnější se honem vydali sklízet rýžová pole. Něco se totiž opravdu chystalo...

Konečně se všechny brány paláce naráz otevřely a do všech stran říše vyrazily karavany s těžkým nákladem, každá provázená jedním slavnostně oblečeným císařským úředníkem. V každém městě a v každé vesnici karavana zastavila a úředník začal z vyvýšeného místa předčítat silným hlasem císařův dopis:

Vážení synové a vážené dcery Nebeské říše:

Já, císař váš, jsem vůlí nebes dospěl k rozhodnutí, které vám dnes předkládám. Říše čínská potřebuje nového panovníka, jímž se může stát kterýkoli syn počestné matky, schopný udržet meč a štětec. Přítomný císařský úředník mu vydá jedno semeno, které si doma zasadí a bude je po tři měsíce pozorně a starostlivě opatrovat. Není však semeno jako semeno—mým nástupcem se stane pouze ten, jemuž vykvete Zlatá květina, nejkrásnější a nejvzácnější ze všeho, co kdy přišlo na svět. Zlatá květina v sobě skrývá tajemství, které je výzvou pro vás všechny.

Je též císařovou poslední nadějí—pokud někomu vykvete, dobrá tradice přetrvá a Nebeská říše bude zachována vašim synům a vnukům.


Posel domluvil a dav se k němu přiblížil. Lidé vrtěli nedůvěřivě hlavou: Takový mocný a moudrý panovník, jak mohl ponechat tak zásadní věc pouhé náhodě? Má vůbec někdo vliv na to, zda právě jemu vykvete ta nejkrásnější květina? Nebo snad má samo nebe určit, kdo bude císařovým nástupcem? A kdo vlastně potom bude mít právo stanovit, která květina je ta vítězná? Úředník se však tvářil sebejistě. Císařské slovo platilo, ať bylo jakékoli. Pomalu a váhavě sahali tedy chlapci do pytlů a v sevřené dlani si opatrně odnášeli každý jedno semínko, aby si ho doma zasadili. Tak tomu bylo v celé širé zemi, od úrodných nížin žlutých řek až po kamenitá políčka horských údolí.


A jak už tomu v pohádkách bývá, v nejzapadlejším koutku té širé země, daleko od císařského paláce, bydlela chudá vdova, která měla jediného syna. Jmenoval se Šan. I on si přinesl v sevřených rukou malé semínko a ukázal ho své mamince:

“Podívej, tohle si spolu zasadíme. Vyroste mi Zlatá květina a budu císař.

Kde máme nějaký květináč?”

“Proč bys zrovna ty měl být císař? Moc bych ti to přála, ale víš ty vůbec, kolik je v obrovské Číně takových chlapců jako ty?”

“Zdálo se mi to. Byl jsem ve velkém paláci a sledoval jsem, co všichni dělají. A když na okamžik zapomněli, že se starají o svou zemi, zasáhl jsem. Byl jsem přece císař.”

Matka mlčela a přinesla starý puklý porcelánový šálek bez ouška s obrázkem hory a dvou borovic. Dali do něj hlínu a semínko zasadili. Šan pak semínko každý den svědomitě zaléval. Často před květináčem sedával, díval se na povrch hlíny a čekal, kdy už z ní vyrazí první klíček. Někdy měl pokušení trochu odkrýt prstem hlínu a podívat se, ale vždycky se včas zarazil. Co kdyby květině ublížil, i kdyby jen trochu, pak už by nikdy nemohla být ta nejkrásnější.

Týdny plynuly a květina stále nerostla. Ani ostatní chlapci ze sousedství na tom prý nebyli lépe. Konečně jeden z nich prozradil, že mu začala růst žlutá kopretina. Když to řekl, zrudl při tom a díval se do země. Následující den jeho kamarád rozhlašoval, že mu klíčí žlutá chryzantéma, a pak už se chlubil další, že on má slunečnici, a to že určitě musí být ta Zlatá květina.

Šan se jen se díval na svůj prázdný květináč a plakal. Jeho květina mu nevyrostla, zapomněla na něho, zradila ho. Jednou chtěl šálek s hlínou rozbít, aby ho už nikdy neviděl a nemusel se s ním trápit, ale pak si vzpomněl, že zalévat semeno bylo přece přáním císaře.

“Třeba se mu také někdy stalo,” říkal si, “že mu nějaké semínko nevyrostlo, to by jinak netoužil po tolika květinách. A když uvidí můj prázdný květináč, tak pozná, že není na světě sám, a už mu nebude tak smutno.

Být císařem není přece lehké, zaslouží si to.”

I Šanova maminka měla starost, moc mu květinu přála, a prozradila mu, že sousedův chlapec měl původně velké kulaté semeno, a teď mu najednou z ničeho nic roste krásná slunečnice. “Jak je to možné,” divila se, “slunečnice mají přece plochá špičatá semena! To mu asi taky nic nerostlo a on si potají zasadil něco jiného. Není hloupý... Mám tu ještě jeden šálek, nezasadíš si také něco? Třeba jen tak pro radost, ani to císaři nemusíš ukazovat, přece nebudeš pořád koukat do prázdného květináče.”

Šan jen mlčky zavrtěl hlavou. Pod tou hlínou se přece skrývalo semínko jeho květiny, a tu nemohla nahradit žádná jiná, po takové době a takovém čekání. A také to byla povinnost, přesně a správně splnit daný úkol.

Konečně přišel slibovaný den a z bran paláce vyrazil císařský průvod. A všude, kam přijel, zahrnovali ctižádostiví synkové císaře spoustou květin—velkých i malých, vysokých, košatých, i docela malých skalniček, většinou žlutých, rezavých nebo okrových. Bylo to jako ve veliké zahradě. Císař se vždycky sklonil ke květináči, pohladil chlapce po hlavě, a když už ten k němu nedočkavě upřel své oči, zavrtěl smutně hlavou. “Ne,” říkal všude císař, “to není má zlatá květina, kterou hledám celý život. Ta kvete opravdu jinak.”

Až dorazil do poslední horské vesničky, kde bydleli Šan se svou matkou. Císař už byl unavený a zdálo se, že pomalu ztrácí naději, že svou květinu najde. Teď už jen zběžně přehlížel další a další žluté květy a mával rukou. Tu si všiml Šana, který stál opodál se svým prasklým šálkem v obou rukou a pozorně si císaře prohlížel. Tak tohle je ten císař, říkal si, vždyť je to docela stejný člověk jako já.

“Co ty tam stojíš, pojď sem blíž, ukaž, co tam máš v tom květináči, to bude asi nějaká zakrslá skalnička, přines to sem!”

Šan natáhl obě ruce, aby císař viděl do květináče. Císař tam nahlédl, vtom se však již neudržel, seskočil na zem, objal Šana a nečekanou silou ho zvedl do výše. Šálek přitom spadl na zem, rozbil se a v rozsypané hlíně tam leželo malé semínko, tak jak ho Šan kdysi dostal.

“Synu můj, tak jsem tě konečně našel,” volal císař přes celou vesnici. “Ty jsi jediný, komu vykvetla Zlatá květina, jediný, kdo má právo být novým císařem. Už jsem málem přestal doufat, že takového kdy najdu.”

“Jak to?”

“Ta semena jsem totiž nařídil všechna uvařit, a opravdu žádné z nich nemohlo nikdy vyklíčit. Byla to zkouška. Jenže ti nepoctiví, ti je potají vyměnili za to, co mysleli, že se nějak mé Zlaté květině podobá. Nejvíc mi nanosili slunečnic. Ti ostatní zase neměli víru: když jim nic nevyrostlo, buď semeno vyhodili nebo se ho neodvážili nakonec ukázat. A tak jsi zbyl jediný, který mou úlohu splnil.”

“A co Zlatá květina, ukážeš mi někdy, jak vypadá ta opravdová?”

“Nijak, synku, ta je tady, ta ti kvete ve tvé čisté duši,” odpověděl Šanovi císař a znovu ho pevně objal. Pak ho i s maminkou naložil a se slávou odvezl do paláce.

Šan potom moudře vládl po mnoho let veliké čínské říši a v jeho císařských zahradách vykvetla ještě spousta krásných květin za to jediné semínko, které mu tenkrát vyklíčit nesmělo. Byly to však zase jen obyčejné květiny, žádná z nich nebyla zlatá. Protože tu opravdovou Zlatou květinu, tu si musí každý pěstovat sám v sobě, ať už je mocný císař nebo chudý vesničan.