NEBLAHÝ KONEC KOUZELNÍKŮV
Petr Pavlík
To kdysi dávno, v opuštěné galaxii Ómega Té, zapadlé v chladných hlubinách vesmíru vzdálených od nás bezpočet světelných let, žil—byl jeden atomový mág, mocný kouzelník Autochron. Ve svém raném mládí, tehdy ještě jako čarodějnický učeň, se zabýval klasickou alchymií a vcelku si nevedl špatně.
Po několika prvých neúspěšných transmutacích, jejichž výsledky byly pouze kosmický žabinec a rotační povidla, zaznamenal Autochron nečekaný úspěch na poli těžkých kovů. K stáru pak s trpkým úsměškem vzpomínal, jak již prvé jeho tři baňky se zlatem způsobily planetární inflaci a v důsledku vedly k pádu Galaktické banky. To však byl pouhý začátek. Poté, co zlato přestalo být zajímavé, přesedlal se svými lineárními křivulemi na ty nejtěžší kovy, transurany.
Učarovaly mu jejich váha, lesk a nesmírná energie, v nich zakletá. Staly se jeho celoživotní tvůrčí i sběratelskou vášní a vynesly mu nedozírný věhlas.
Proč o něm vyprávíme? Jednalo se skutečně o mimořádný případ, zabírající řadu fasciklů trestního spisu v archivech Cosmopolu. Jeho zločiny začaly docela nevinně:
Mág Autochron měnil postupně lehčí prvky na těžší, jako třeba síru na rtuť, a ty na ještě těžší, jako je olovo, až skončil se svými transmutacemi u rádia, uranu a plutonia. Stal se tak opravdovým mistrem světa v těžké váze.
Žádný obyvatel galaxie Ómega Té nedovedl vyrobit takový štít, se kterým by se dokázal přiblížit k jeho obydlí, aniž by ho skrz naskrz provrtalo smrtící záření, a který by se pak—samozřejmě už transmutovaný - nedostal do jeho radioaktivní spižírny. Autochron byl totiž kouzelník nejen duchem, ale i tělem, o čemž svědčily jeho vyhlášené chlebíčky s pikantní izotopovou pomazánkou.
Jeho panství rostlo den ode dne. Po přeměně nejbližších planet na uran vztáhl Autochron svou chtivou ruku i na celou hvězdnou soustavu. Nic nemělo být ušetřeno. Navzdory časoprostorovým nesnázím už nezbyl v jeho dosahu ani jediný atom, který by odolal jeho sběratelské vášni. Svými nekalými kouzly postupně dohnal až na těžký kov i poslední špetku lehounkého vodíku.
Pak už mu zbývalo rozloučit se jen se svou kouzelnickou hůlkou—z té si nakrájel kadmiové tyče—a byl hotov.
Konečným výsledkem tohoto nehorázného rozkrádání kosmického majetku, jak to popisuje vyšetřovatel major Canis z Cosmopolu, byl kouzelníkův vlastní umělý svět: dokonalé prázdno a v něm dvě kompaktní uranové koule, obíhající jedna okolo druhé, udržované zabudovanými moderátory v těsně podkritickém stavu. A ten svět si žárlivě střežil.
“Byli jsme naprosto bezmocní,” líčí situaci major Canis, “kdokoli by se k němu přiblížil, byť v kosmickém kajaku či pouhé astrodžunce, o větších plavidlech ani nemluvě, způsobil by jakožto třetí těleso vzájemné gravitační přiblížení obou koulí, a tím okamžitou jadernou katastrofu. A to ten mág dobře věděl!”
Autochron byl opravdu nedostižný a místo z lineárního urychlovače si pravidelně vystřeloval ze všech berních úředníků. Nevymámili z toho lakoty ani jediný atom vzácného kovu, o povinné dani z vakua ani nemluvě.
Tolik snad k veřejnému životu Autochronově. Co však z policejních archivů dodnes nebylo zveřejněno, je sebemenší zmínka o mágově životě soukromém. A to je skutečně škoda, protože major Canis, známý mezi svými podřízenými pod přezdívkou Velký pes, úspěšně čenichal i v této oblasti. Dozvěděl se tak o jedné Autochronově slabůstce, jíž byla jeho touha po nesmrtelnosti. Věčnost, to bylo poslední, na co kouzelník soustředil své úsilí. Ve chvílích rozjímání o času rozdělil své vědomí rovným dílem mezi obě uranové koule a nechal je vzájemně komunikovat tak, že si vyměňovaly volné neutrony.
Předkládáme zde částečně dochovaný záznam posledního dialogu. Na prvním kotouči je naprosté ticho. Teprve až v polovině druhého kotouče lze v šumu rozluštit následující slova:
“A což takhle na věčnost pomyslet, má polovino?”
“Ba pracovali jsme na ní, pracovali. Abychom smrti ušli, zmaru, zničení, pevné útočiště jsme po věky dlouhé budovali.”
“A z čeho se nyní těšíme?”
“Ba z trvání se těšíme, má polovino, z trvání. Nás každý v bázni má, nás nikdo neohrozí. V širém okolí není zde nikoho, kdo by vyzradil našeho věčného života tajemství.”
“A jak dlouho to potrvá?”
“Arci tak dlouho, má polovino, jak jen pomyslíme, jak si jen představíme. Tolik, kolik dopředu v čase dohlédneme, tolik to potrvá.”
“A potom?”
“Potom opět pomyslíme.”
“A potom?”
“Opět pomyslíme a opět potrváme.”
“Ach, kde je pak ale jaká věčnost! Kdybychom jen na okamžik mysleti opomněli, čas by zmizel, a s ním i celá naše umělá věčnost! Co zde spatřuji, to je pouhé nastavování času, neustálé prodlužování něčeho, co stejně musí skončit.”
“Ba nemusí.”
“Ba jistě nemusí, pokud se vždy znovu a znovu prodlouží. Dokud bude tikat náš společný Stroj, velký Autochron!”
“A právě v tom spočívá jeho podstata, ten potrvá věčně.”
“Vpravdě věčně, ovšem jedině tím, ...”
“že vždy já, jedna polovina, tiknu...”
“pouhý jeden neutron...”
“a postrčím kyvadlo atomových hodin tobě...”
“to jest druhé polovině...”
“a já zas postrčím kyvadlo tobě ...”
“a já zas tobě...”
“bez ohledu na okolní svět...”
“pravidelně...”
“stále...”
“tik...”
“tak...”
“tik...”
“tak...”
“TIK...”
“TAK!!!”
....
V tomto místě záznam dialogu končí, neboť četnost volných neutronů, vyměňovaných stále rychleji a rychleji mezi oběma uranovými koulemi, začala nebezpečně narůstat. Odposlechové zařízení Cosmopolu, nechvalně známé jako “kosmická štěnice”, najednou zmlklo. Jeho Geigerova trubice se v té chvíli zcela zahltila. Proč?
Autochron, který měřil svou věčnost pouze vnitřními hodinami, ten už neměl v prázdném prostoru žádné srovnání, jež by ho zavčas varovalo, že se jeho čas neustále zrychluje!
Pak již dostaly události prudký spád. Překotně tikající volné neutrony způsobily řetězovou reakci, provázenou táhlým výbuchem, který se postupně rozrostl do nevídaných rozměrů. Spravedlivý to osud kouzelníkův, který chtěl všechno jen pro sebe, dokonce i vlastní čas!
Policejní materiály pak končí stručnou zmínkou:
“Exitus. Pozůstatky všemi prostředky nedostupné, neboť se vzdalují rychlostí světla. Tím končí v pořadí šestnáctý pokus obžalovaného Autochrona o věčný život. Přesto v pátrání i nadále pokračovat. C. Mj.”
Zda byla poslední písmena parafou majora Canise, to se lze jen domnívat. Celý zbytek života nosil totiž černé brýle a podepisoval se poslepu, protože za očité svědectví kouzelníkova konce si vysloužil nejen vyznamenání, ale i bílou hůl.
Mezi jeho kolegy z Cosmpolu se dodnes traduje jeho závěrečný výrok, ovšem pouze ústní, kterým osobně hrozil kouzelníkovi:
“Jen počkej, ničemo!
Až nám trochu pohasneš, však my si na tebe pěkně posvítíme.”