Nenasytná Karkatí

 

Podle Jóga Vásíštha převyprávěl Petr Pavlík

 

Pod sněhem věčně pokrytými vrcholky Himálájí žila příšera jménem Karkatí. Byla celá černá, obří postavy a hrůzostrašného vzezření. Měla obrovské břicho, které nikdy nedokázala naplnit, a proto den ze dne trpěla strašlivým hladem.

 

Nikdo si před ní nebyl jist svým životem. Himálájská údolí bývají chudá na vesničany i osamělé poutníky, a tak musela ve zlých dobách přepadat i poustevníky v oranžovém rouchu a živit se jejich masem. Jak ale praví Védy, ubližovat duchovně pokročilým osobám, to přináší nejhorší karmu se spoustou utrpení. Na druhé straně však ani svatost snědených obětí se nemohla nikde ztratit – ta je přece nezničitelná - a tak v ní chtě nechtě probudila palčivou duchovní touhu.  Tak to chodí, když se v nás smíchá dohromady dobro a zlo: Dobro nedovolí zlu, aby se schovalo, a zlo se pak vzteká a bolí nás.

 

„Kdybych již nikdy nemusela prolít ničí krev,“ stěžovala si Karkatí velkému Brahmovi stvořiteli. „Kdybych už nikdy neměla to věčně prázdné obrovské břicho, ve kterém stále pálí hladový oheň...“ prosila ho. „Kdybych byla konečně štíhlá, štíhlounká jako jehlička, udělala bych pro to všecko na světě, “ spínala k němu ruce a naříkala skučivým hlasem.

 

Říká se, že při tom stála v hlubokém sněhu na jedné noze po celých tisíc let, ošlehaná horskými větry, až se celá pokryla mechy a lišejníky tak, že její postava už nebyla k rozeznání od černé skály. Tak pevné bylo její odříkání a tak vytrvalé bylo její duchovní úsilí.

 

Po tisíci letech se slitoval velký Brahma stvořitel a rozhodl se ji potěšit:

 

„Milá Karkatí, právě sis odčinila první polovinu tvé zlé karmy. Máš teď dvě možnosti: Buď budeš ve svém odříkání pokračovat ještě dalších tisíc let bez jakéhokoli dalšího přání, a dosáhneš tak konečného osvobození již v tomto životě, nebo ti teď tvé přání splním – žel takové, jaká jsi - a budeš proto muset žít ještě dalším životem se vším zlým, co v sobě ještě nosíš.“

 

„Už to nevydržím,“ plakala Karkatí, „ať jsem už konečně štíhlá.“

 

Velký Brahma stvořitel si povzdechl a vynesl nad ní svůj soud:

 

„Dobrá tedy! Od této chvíle se staneš cholerou a budeš tak nepatrná, že tě žádné oko nespatří. Podle své karmy budeš škodit každému, kdo si libuje v nečistotě, kdo sní zkažené jídlo, kdo se napije stojaté vody, kdo se dotkne jídla levou rukou, kdo se neomyje, když vykoná svou potřebu - ty všechny přepadneš, vstoupíš do nich a budeš je smět požírat zevnitř. Tím budeš dokonale nasycená, aniž bys na ně musela vztáhnout svou ruku.“

 

Zpočátku se to Karkatí náramně líbilo – aniž byla nucena použít násilí, podlehly jí desítky, stovky, ba tisíce lidí, a konečně přestala trpět hladem. Lidé si pak oddechli, že rána cholery polevila, a dalo se zase žít. Když Karkatí znovu dostala hlad, lidé opět padali jako mouchy.

 

Po tisíci letech si však začala všímat, že s nečistými lidmi často postihne cholera i nevinné, a poznenáhlu jí začalo být jejích obětí líto. I tak nepatrné tělo, jaké nyní měla, jí začalo připadat těsné, a tak hořce vzpomínala:

 

„Ach, jak to bývalo krásné, dokud jsem mívala své ruce a nohy, dnes už bych s nimi žádnému moudrému a spravedlivému člověku neublížila... Vždyť mi má stará podoba, na kterou jsem si zvykla, byla vlastně milá, kéž by se mi mohla vrátit! Udělala bych pro to zase všechno na světě.“

 

A tak si uložila další přísné odříkání. Dala se do toho s takovým zápalem a vytrvalostí, až v celém kraji dočista zapomněli, co cholera dokáže. Studánky se samy vyčistily, mouchy kamsi odletěly a v řekách tekla jen průzračná voda. Lidé jedli jen pravou rukou a na svou potřebu používali jen tu druhou. A tak se stalo, co se nakonec stát muselo: Jednoho dne Karakatí odložila i ta poslední pouta, která ji vázala k životu. Dokonce i s věčným hladem se dokázala smířit, a tak se stala za živa osvobozenou.

 

Když se probrala z nejhlubšího vytržení, zjistila, že velký Brahma stvořitel jí její přání opět splnil. Měla zase původní hroznou podobu a bydlela v lese, kterým procházely karavany pocestných. Vybírala si z nich však již pouze ty, u kterých si byla bezpečně jista jejich špatnou karmou. Protože byla nyní nepřekonatelně moudrá, bylo pro ni hračkou připravit si pro své oběti záludné otázky, aby vyzkoušela jejich duchovní vyspělost. To kdyby náhodou vyspěli tak daleko, že už by to na jejich zevnějšku nebylo vůbec poznat... V takovém případě byla rozhodnuta, že raději vyhladoví, než aby na ně vztáhla ruku.

 

Stalo se, že tehdy projížděl lesem král se svým ministrem.

 

„Uvidíme, jak ti panáčkové uváznou v železné kleci mých záludných otázek,“ těšila se Karkatí. „Tihle šlechtici nemívají čisté ruce a tím ani mysl.“

 

„Co je prázdné a přesto tam nic nechybí?“ uhodila na ně.

 

„Prázdná je mysl, ve které není nic než čisté vědomí,“ usmál se na ni král.

„Samozřejmě, a jak by pak mohlo cokoli chybět?“ dodal ministr. Byli totiž také oba za živa osvobození.

 

Karkatí se před nimi uklonila hluboce až na zem a pravila:

 

„Vaše moudrost mě současně plní hlubokým zármutkem a ještě hlubším obdivem. Ten zármutek spočívá v tom, že zůstanu o hladu, a ten obdiv mám k vašemu prozření.

Nemohu se ubránit, abych vám nesplnila jakékoli přání.“

 

„Dobrá tedy,“ řekl rychle ministr, než si to Karkatí rozmyslí. “Nikdy už nikoho nesmíš zabít.“

Karkatí odevzdaně sklonila hlavu ještě víc a byla připravena trpělivě nést svůj úděl. Ničím jiným by se neuživila, a tak ji čekala pomalá smrt hladem.

 

„Naštěstí pro tebe máme v království dostatek vrahů, zlodějů a dalších ničemů“, pokračoval král, “a proto tě nyní srdečně zvu do svého hlavního města. Dávám ti královský slib, že tam pravidelně dostaneš po každé popravě vše, co tvá životospráva vyžaduje.“

 

Karkatí pak dlouho spokojeně žila v královském městě. Vždy když se nasytila, mohla si nerušeně užívat blaženost samádhi, která náleží všem za života osvobozeným, ať nosí tělo poustevníka, krále či lidožravé příšery.