Hřebíky
Petr Pavlík
Inu to bylo tak, že můj pradědek byl takové šetrné a shánčivé Moravák, byl to kovář v Uhřicich u Nesovic. Než ten aby něco ze své kapsy dal, to by si skutečně koleno vrtat nechal. Však mu také hospodářství kvetlo – pracovat, to on uměl.
Proto vždycky v neděli, když už tedy konečně musel nechat lopotění v kovárně a na gruntu, aby se svátečně ustrojil a vydal se do kostela na mši svatou, nebyl už od rána ve své kůži. Stavil se pak vždycky v kovárně a tajně cosi zastrčil do kapsy.
V kostele pak stával až vzadu a nepokojně podupával. Po očku vyhlížel, kdy už půjde kolem kostelník s ozdobným pytlíkem na dlouhé tyči. Do toho vybíral příspěvky na církev svatou a samozřejmě také i na své živobytí, takže v tom byl patřičně pilný. Vždyť ten kostelník byl nakonec také shánčivé Moravák, stejně jako můj pradědek.
Jak se tedy kostelník objevil, pradědek se opatrně schoval za sloup, žmoulal v ruce čepici a čekal, až kostelník zmizí. Jenomže kostelník, ten byl liška mazaná a tak obcházel sloup jednou zprava a jindy zleva a ještě se díval jakoby jinam, než naostro vyrazil k pradědkovi, aby mu zatřepal pytlíkem přímo pod nosem a zacinkal těmi několika málo mincemi, které se mu podařilo dostat ze štědřejších vesničanů.
Jenomže pradědek na to byl už od rána připravený a když už tedy vážně nebylo jiného vyhnutí, tak obřadně sáhl do kapsy, tam jakoby chvíli šmátral a přehraboval se, jako že zase není takový chudák, aby tam nosil připravený jediný krejcar, pak se širokým úsměvem vytáhl ruku sevřenou v pěst, vysoko ji zvedl a bleskurychle pustil kostelníkovi do nastaveného pytlíku hřebík, aby to tam pěkně cinklo a všichni slyšeli, jak on štědře přispívá. Měl zkrátka taky za ušima, šelma jedna vykutálená.
A tak plynuly roky, pradědek stárnul a kostelník také, oba postupně přežili tři faráře a pořád spolu hráli tu samou hru na schovávanou. O velkých svátcích, to si pradědek vždycky nechal záležet a pustil kostelníkovi do pytlíku pořádný kovářský hřeb, který pro něj sám ukoval, vesele zamrkal a život šel dál.
Už víme, že ten kostelník byl také šetrné a shánčivé Moravák a bylo by divu, kdyby snad ty vysloužené hřebíky nepoužil, nebo dokonce chraň ho Pán Bůh zahazoval. A tak ty menší přišly na opravy kůru a zvonice, zatímco ty větší si schovával na zlé časy – jednou se určitě budou hodit. A vždycky se přitom zadíval někam do dálky a vážně pokyvoval hlavou.
Až jednou se opravdu dočkal. Tenkrát přišlo to, kam každý z nás také jednou musí, že mého pradědka si zavolal k sobě náš milý Pán Bůh a v těch Uhřicích mu strojili slavný pohřeb. Když ho uložili do rakve v jeho nejlepších šatech, celá vesnice ho oplakala a zatloukali pak víko, tak tam přišly všechny ty jeho sváteční hřebíky, pěkně dokolečka jeden vedle druhého, aby si je po smrti pěkně užil, když už je s takovou láskou a péčí sám vyrobil a tak štědře daroval kostelu, jakož i naší slavné církvi svaté.
Ti dva se pak určitě spolu sešli tam nahoře na věčnosti a dlouho se tam smáli u skleničky slivovice a plácali se po zádech, jak se tenkrát tam dole v těch zapadlých Uhřicích navzájem pěkně doběhli.