JAK SE DĚLÁ DÉŠŤ

Petr Pavlík
To byl jeden domorodý kouzelník, jménem Bílý Buvol, a ten zrovna seděl na zemi a vyráběl amulet s řemínky a peříčky. Pěkný amulet, až ho někomu dá, přinese tomu lovci sílu a odvahu v boji. Jak tak vázal peříčka, občas vzhlédl k obloze, zamžoural proti slunci a svraštil obočí. Supi se slétají nad vesnici, to není dobré. Je hlad, je žízeň. Nepršelo. To není vůbec dobré. A jestli nezaprší, tak to bude moc zle.

“Bílý Buvole, přivolej déšť,” poklepal mu zezadu na rameno náčelník. “Naše děti pláčou. Vesnice potřebuje vodu. Země potřebuje vodu. Nebe má vody dost. Bílý Buvole, ty to umíš, vezmi vodu nebi.”

“Přines džbán,” odpověděl Bílý Buvol, aniž se ohlédl, a trpělivě dál vázal tenounké řemínky. Náčelník, ač nerad—taky si to ten kouzelník může přece přinést sám—se vrátil se džbánem. Bílý Buvol odložil amulet, uchopil džbán do obou rukou, postavil ho před sebe na zem a sklonil se nad něj. Slunce putovalo po rozpálené obloze, stíny se začaly natahovat, a Bílý Buvol stále hleděl do džbánu. Když slunce zapadlo, svolal celou vesnici:

“Vaše srdce byla tvrdá, lidé mého kmene. Nedávali jste nebesům, na obětech jste předem ujídali. Viděl jsem to ve džbánu, že nebesa nejsou nakloněna. Nemohu udělat déšť, potrestala by mě za to.”

Za týden se scéna opakovala. Opět přišel náčelník:

“Bílý Buvole, všichni lovci si pomazali tvář popelem. Litujeme svých činů. Přivolej déšť.” Podobně jako před tím, kouzelník večer oznámil, že nebesa stále ještě nejsou usmířena. Žádají víc. S obavami přitom sledoval narudlé nebe nízko nad rozpálenou stepí. Jak dlouho to ještě potrvá? Bude mít dost síly, aby nepodlehl pokušení dělat déšť, dokud si to nebesa nepřejí?

Za další týden přišel náčelník s průvodem všech lovců. V natažených rukou drželi oštěpy a jejich pomalované tváře prozrazovaly jediné: žízeň. Už necítili žádné provinění, žádné zábrany. Voda, to bylo teď jejich právo.

“Bílý Buvole, tohle je poslední výstraha. Uděláš déšť.”

Kouzelník se podíval na špičaté hroty oštěpů a povzdechl si. Není to zrovna lehké řemeslo, dělat kouzelníka. Například právě teď jde zřejmě o život.

“I já vám dávám svou poslední výstrahu,” odpověděl přesto statečně. “Nebuďte netrpěliví a počkejte alespoň do večera.” A sklonil se zase nad džbán. Přitom ucítil na levé tváři slabý závan větru. Slabounký, ale přece. Nebesa odpověděla. Nenápadně vzhlédl k obloze a jeho cvičenému oku neušel lehký opar. Zaradoval se a opět se sehnul. A pak už jenom hleděl do džbánu a tiše se modlil, aby to všechno dobře dopadlo.

Večer se oblékl do obřadního oděvu ze suché trávy, nasadil si hrozivě rozšklebenou masku a začal tančit s rukama vztaženýma k obloze. Lidé stáli okolo a tleskali. Aniž by co vysvětloval, každý to věděl: Bílý Buvol právě teď pro ně dělá déšť.

Třetí den se přihnala temná mračna s blesky a vyprahlá step dychtivě pila životodárnou vodu. Bílý Buvol se stal opět miláčkem svého kmene.