Má buddhismus dogmata?

Petr Pavlík

Dogma hraje v náboženství roli axiomu. Je to tvrzení, o kterém se nepochybuje, a ze kterého se pak přirozeně vychází či dokonce musí vycházet. Spor s některým výchozím článkem nauky by jinak znamenal rozkol, ten je nežádoucí a proto se trestá – verbálně, společensky, nebo dokonce fyzicky.

Axiomů – podobně i dogmat – by mělo být v myšlenkovém systému co nejméně. Musí však dostatečně vysvětlovat všechny další závěry a nesmí být vzájemně sporné. Jak systém žije, během času se postupně jeho axiomy zeslabují nebo i vypouštějí, pokud se ukážou jako přebytečné. V náboženství se to často děje nějakým vyšším pohledem na zastaralé dogma, kde se původní formulace sice ponechá, ale interpretuje se buď slaběji – „říci méně znamená víc“, nebo z vyššího pohledu.

Moderní spiritualita však tíhne k úplnému odmítnutí dogmat ve snaze neomezovat svobodu myšlení. Západnímu buddhistovi se tak nabízí pátrání, zda i buddhismus měl či dosud má nějaká dogmata. Formálně by to mělo jít tak, že nejprve vyhledá všechna tvrzení, považovaná za samozřejmá, pak z nich vynechá ta, která se dají vysvětlit z ostatních, a konečně u zbylých ověří, zda nejsou navzájem sporná a nevyžadují další nedokazatelná tvrzení. Jeho naděje, že si tím uklidí a získá přehled, však po několika prvních pokusech rychle pohasne – takhle zadarmo to pro něj zřejmě nebude.

„Je buddhismus založený na víře?“

Když se dá začátečník do vyptávání, čemu který buddhista vlastně věří, ke svému zklamání nedostane tu samou odpověď. Nejčastěji uslyší, že buddhismus není založený na víře, ale na zkušenosti, a přitom ho zarazí, že mu to tvrdí lidé upřímně a hluboce věřící. 

Jakožto začátečník si však nemůže dopředu ověřit, že je probuzení možné, a zda má tedy cenu vůbec začít. Než se tedy vydá na dlouhou a namáhavou Buddhovu cestu, kde bude muset spíš dávat než brát, tak musí uvěřit: „Probuzení možné je, a to dokonce plné probuzení!“ Nejlépe když uvěří co nejpevněji a nejhlouběji, celým svým srdcem.  A ještě hodně daleko po cestě musí mít velkou důvěru „v Buddhu, dharmu a  sanghu“, často až do samého konce. Někdo pak uvěří Buddhově nauce samé, někdo člověku, který je mu příkladem, někdo nejvíc spoléhá na sebe. Ale každý nějak věří, jinak by toho dávno nechal.

Říká-li si sám buddhista západní, i tehdy něčemu věřit musí, a to podle stupně svého pokroku. To je sice mnohem slabší požadavek oproti zjeveným náboženstvím, kde jsou články víry od začátku do konce pro každého stejné, na druhé straně by však ani neměl tvrdit „Buddhismus žádnou víru nepotřebuje“, to už je zase moc. To by sice možná některým začátečníkům vyhovovalo, ale ti pokročilejší, kteří už nějaké skutečné duchovní zkušenosti mají, ti dobře vědí, co pro ně jejich víra znamenala.

Můžeme tedy říci něco pozitivního, platného v západním buddhismu pro všechny?  Nestačilo by pouze, že „Buddhismus není založený na ničem nadpřirozeném“? Tím se sice nepopírá, že zde víra existuje, ale odmítají se další rekvizity, jako jsou zázraky, neznámé bytosti atd., přestože ty se hojně vyskytují již v pálijském kánonu.  Zda to pak někdo pokládá za ateismus, to už pak záleží na něm, kde udělá čáru mezi přirozeným a nadpřirozeným.

„Je utrpení opravdu nežádoucí?“

Pro Buddhu, který vychází z každodenní zkušenosti, znamená jakékoli utrpení bolestivé narušení jeho nejhlubší integrity, a tak bere předpoklad „Utrpení je nežádoucí“ jako samozřejmý. To pak rozšiřuje i na další bytosti, se kterými cítí. Při své pověstné důslednosti měl ovšem ještě druhou možnost, a to své i cizí utrpení zcela ignorovat a dělat si pak beztrestně, co chce. To však „přenechal“ Márovi, a stejně tak se to i v každé fungující kultuře považuje za patologické a sebezničující. Možná, že někomu Buddhův zamlčený předpoklad „Utrpení je nežádoucí“ připadá naprosto samozřejmý, přesto však „toto málo“ lze označit jako nejhlubší základ buddhismu s dalekosáhlým důsledkem přání dobra všem.

Buddhův postoj je od základu prožitkový, pocitový. Dnešní pohled na přírodu však vypadá jinak: objektivně se každý organismus pokutuje za neúspěšné jednání, nevedoucí k přežití, a tím má dojem, že trpí – zažívá nepříjemný stav. Může se samozřejmě mýlit a za neúspěšné jednání se odměňovat, ale to pak jemu nebo jeho druhu neumožní přežít, pokud se nedokáže sám pokutovat i za tyto omyly. Z  objektivního hlediska tedy okamžité utrpení může hrát pozitivní úlohu, přestože cílový stav není trpět.

Západní buddhista se snaží oba tyto pohledy sjednotit. Svět ho denně přesvědčuje o tom, že aktuální utrpení nemůže ani zničit, ani se mu vždy vyhnout, a proto se v souladu s Buddhovou naukou snaží spíš odstranit jeho příčiny. Kladně pak přijímá a je ochoten snášet takové utrpení, které zmenší nějaké další, větší utrpení, ať již vlastní nebo druhých. Takové utrpení má pro něj smysl, není zbytečné, není marné. To navíc souhlasí jak s principem oběti ve všech náboženstvích, tak i se strategií inteligentního organismu, který se sám úspěšně trestá, pokud za to bude později o to více odměněn.

Příklad ze života: Přestože v meditaci bolí záda – a někdy hrozně -  tak meditující věří, že to povede ke zmenšení většího utrpení, a při naprosté důslednosti až k odstranění příčiny jakéhokoli utrpení. Přejme mu ten optimismus, zaslouží si to.

„Musí být všecko pomíjivé?“

Dalším samozřejmým tvrzením v buddhismu je „Co začalo, to musí také skončit“. To se pak označí jako pomíjivé, nehodné zájmu atd. Přesto již za Buddhových dob se připouštělo, že existuje něco, co nikdy nezačalo, byla to nirvána (snad i prostor). V západním myšlení se však postupně objevovala řada dalších skutečností, o nichž nemá smysl říkat, že někdy začaly. Krásným příkladem je číslo π. Kdy začalo? Výpočtem jeho přesné hodnoty? Nebo jeho starověkým odhadem 22/7? Nebo tím, že člověk vyrobil první kulatý předmět? Nebo tím, že fungují zákony nebeské mechaniky? Nebo již kvantové mechaniky? Ale kdyby jinde nebo jindy vznikl jiný svět, bylo by tam to všudypřítomné π zase a mělo by přesně tu samou hodnotu! Tak tedy začalo nebo nezačalo? Podobně dobro a zlo, pravda a lež nemají důvod někde či někdy začínat nebo končit a kdykoli nebo kdekoli se znovu objeví, budou ty samé.

U tvrzení „Co začalo, to musí také skončit“ tedy stačí jen upozornit na opak, že pokud některé skutečnosti vůbec neměly důvod začít, nemají ani důvod skončit. Netvrdíme tím však, že by byly věčné ve smyslu neomezeného, neustále prodlužovaného trvání, to už by zase bylo moc.

„To tu nemohu být věčně?“

Nejtvrdším buddhistickým oříškem je odmítání věčného já, a to hlavně pokud se jedná o zamlčený předpoklad. Buddha se sice extrémním tvrzením vyhýbal, ale ani to moc nepomohlo. Dnes nejen že není moudré, aby o tom buddhista přesvědčoval někoho v Indii, ale i v západních kruzích to někdy vede k plamenným výpadům z obou stran.

Potíž je v tom, že málokdo důsledně pátrá po tom, co to „já“ vlastně je. Pokud má nějakou vlastnost, která je pomíjivá, protože někdy nějak začala, tak samozřejmě musí i skončit. Žádná taková část „já“ proto věčná být nemůže. Tento pohled funguje dobře a dá se podle něj i dobře meditovat.

Ale co kdyby „já“ nikdy nezačalo, podobně jako jsme to ukazovali u čísla π? Pak by ovšem bylo „já“ pro každého to samé, všem společné. Podobně jako číslo π, prožitek „já jsem“ byl, je a bude pro každého vždycky tentýž, a proto nemá smysl říkat, že vznikl nebo zanikne. Jenom by pak nikdo podle takového „já“ nepoznal, kdo je kdo!  Přesto i tenhle pohled funguje dobře a dá se podle něj také dobře meditovat, dokonce i dojít k probuzení.

Co s tím tedy? Nebát se připustit, že zatímco buddhista mluví o „já“ jako o konkrétní identitě, pro hinduistu je átman nadčasový, nadprostorový a nadosobní.  Mluví tedy každý o něčem jiném.

„To těm buddhistům Pán Bůh opravdu nepomůže?“

Často se dnes setkáváme s názorem, že velkou předností buddhismu oproti zjeveným náboženstvím je, že „Buddha dosáhl plného probuzení vlastním úsilím a moudrostí“. Bylo to tak ale doopravdy? Nepomohl mu skutečně nikdo?  Tak především tu byla lidská pomoc: Buddha měl dva vynikající učitele, kteří se propracovali k výšinám, o nichž naprostá většina dnešních buddhistů jen sní. Další lidská – a jistě i psychologická - pomoc mu přišla na konci cesty, kdy nejvíc „tlačil na pilu“, a to v podobě něžné a soucitné dívky, která mu darovala jídlo. A pak tu byla vyšší pomoc, ta je v legendách vyjádřena symbolicky: jak mu soucitní šnečkové pokryli hlavu, aby mu na ni nepálilo slunce, a jak ho hadí král ochránil svým tělem před deštěm a chladem. Po probuzení ho prý dokonce sám Brahma vyvedl z pochybností, zda má cenu jít pomáhat lidem! Tak jak je to s tou pomocí?

Kdysi jsem se učil tenis a byl jsem tak nešikovný, že se mnou nikdo nechtěl hrát. Dlouhé hodiny a dny jsem potom hrál sám proti zdi, často až do tmy. Kdo by se díval z dálky a neviděl tu zeď, tomu by mohlo připadat, že mě vyučoval jakýsi neznámý mistr, nadaný nadpřirozenou schopností neminout sám žádný míček a odpálit ho tak trpělivě a soucitně, abych ho neminul. Zato já jsem se mohl chlubit, že jsem těch opravdu skromných výsledků „dosáhl pouze vlastním úsilím.“

A teď se vrátíme k Buddhovi. Tomu pomáhala celá příroda, celý svět, protože sám také s celým světem cítil. Z tohoto hlediska tu pomoc byla, dokonce vyšší, protože ho přesahovala, jenom nebyla nadpřirozená, to by už bylo moc.  Stejně tak ale i tvrzení, že „Buddha dosáhl plného probuzení vlastním úsilím a moudrostí“, také dává smysl, i pro každého jeho následovníka. Ten by ale měl být velice pozorný, odkud se na to dívá. A také je namístě velká pokora - odmítat vyšší pomoc předem je přece jen škoda.

„A co věci poslední?“

Jak západní buddhista stárne, začíná pro něj být aktuální další tvrzení, se kterým byly problémy už na třetím buddhistickém koncilu. Dnešními slovy řečeno, zda Plné probuzení je nevratné. Prakticky to znamená, zda mrtvice, demence atd. nemohou vrátit buddhistu tam, kde začal. Bez omluvy, bez náhrady.

Pokud probuzení začalo, může tedy i skončit. Pak by ovšem nevratné být nemohlo. Jenže pokud tu probuzení bylo i předem, jenom se o něm nevědělo, kdo by pak o něj přišel? Tak by to ale měl vidět probuzený člověk, a pak pro něj tvrzení „Plné probuzení je nevratné“ opravdu platí! Ten prostě nemá, o co by přišel.  Přesto objektivně je mrtvice nebo demence věc smutná a utrpení přináší, probuzeným i neprobuzeným, a ještě i jejich blízkým.

A teď to nejlepší nakonec, minulé a budoucí životy. Ty byly za Buddhy součástí tehdejšího myšlení a pochybovalo o nich jen pár jeho oponentů. Dnes by to tvrzení znělo dejme tomu takto: Bez minulých a budoucích životů by buddhismus nefungoval (nebo by jen kulhal).

Budoucí životy, ty potíže nedělají, nikdo o nich nic neví, ale o těch minulých tu a tam někdo prohlásí, že si z nich pamatuje podrobnosti. Ať má pravdu nebo jen podvádí - bez detailů, třeba jak se kdo kdysi jmenoval a zda uměl čínsky, by přece buddhismus určitě fungoval! Tak k čemu ty minulé a budoucí životy v buddhismu dneska ještě jsou? Aby si milý západní buddhista uvědomil, že jeho život není jediný, ten nejdůležitější na světě, ale že je nedílnou součástí mnoha životů před ním i po něm, vlastních i cizích. Později už jenom vlastních, protože ty ostatní mu přestanou být cizí. Pak se nemusí bát prohlásit: Bez minulých a budoucích životů by buddhismus nefungoval, navíc ani bez současných. Nechť jsou tedy všechny bytosti šťastny - malé, velké, i docela nepatrné…