Hymnus stvoření – Rigvéda  X,129

Tenkrát nebylo, co je, ani co není.

Nebylo vzduchu ani nebe nad ním,

nebylo ani, kdo by nad vším panoval.

Byla jen nezměrná hlubina.

Nebylo smrti ani věčnosti,

nic nedělilo den a noc.

Jediný dýchal skrytým dechem,

jen ten tu byl a nikdo víc.

I tma byla ukrytá ve tmě,

nebylo co najít v hlubinách.

Život byl rozpuštěný v prázdnu,

než vzplála první jeho jiskra.

Tak v Jediném vzešla láska

a stala se jádrem všech duší.

Moudrý vždy hledá ve svém srdci

ten bod, kde bytí splývá s nebytím.

To ještě nebylo dole a nahoře,

jen úrodné duše a živoucí síla.

Touha pak vytryskla zdola

a milost se k ní sklonila shora.

Nikdo však nikdy nedohlédne

co bylo, než vznikl tento svět.

Vždyť i bohové přišli potom!

Co bylo předtím, kdo to ví?

Možná ten první, kdo se tu našel,

a jehož oko teď nad vším bdí,

možná ten ví, co bylo kdysi,

nebo to neví ani on sám.