Haidakhán, 1. července 1974

Léto končí, zdá se, že se ohlašuje monzun. Zítra vyrazíme do Vrindávanu, protože když prší, nemáme střechu nad hlavou.

Okhaldunga, 4. července 1974

Babadží si se mnou dovolil ošklivý žert: právě jsme běželi bosí lesem ve směru na Haldwani a měli jsme přestávku na poloviční cestě v Okhaldunga, malé vesnici v džungli, když mi náhle řekl, že tu mám zůstat na neurčitou dobu v malé chatě starat se o malý přilehlý chrámek, který už delší dobu nebyl nikým udržován. Chce, abych dělala sádhanu, spirituální cvičení.

A tak jsem tu, zcela sama. Chata je rozpadlá, dveře ani okna se nedají zavřít, ale já nemám žádný strach. Jsem pověřena, abych pokročila ve svém cvičení, i když je mi jasné, že upadám do nečinnosti, jakmile jsem ponechána sama sobě.

Malý chrámek je zasvěcen jedné bohyni, božské Matce Indie. Očišťuji ho každý den a zdobím květinami a tyčinkami.

15. července 1974

Jednou večer se na okně stočil velký had. Klidně jsem ho pozorovala a on zmizel. Když prší, voda kape všude škvírami dovnitř a já spím v mokru. Učím se zachycovat kapky deště do různých nádob a používat je. Prší silně, mohla bych se sprchovat, když vyjdu ze dveří. Tak jako v Dina Pani zásobuji se ve zdejším obchůdku rýží a bramborami. Je to velice chudá ves, nic jiného tam nemají. Trochu se utěšuji velkými kusy karamelového cukru.

Vrindávan, 5. srpna 1974

Už mám dost svého zajetí a rozjela jsem se do Vrindávanu k Babadžímu. Jenže on nepovoluje, chce, abych pokračovala ve svém cvičení a posílá mne na jiné velmi odloučené místo - do Mádhuvanu, nedaleko odsud. Je to starobylé místo, zasvěcené Krišnovi a jeho milé, pastýřce Rádze.

Místečko je kulaté, rozložené kolem velkého jezera, do kterého se schází po schodech. Lidé se tam koupou, myjí své děti a scházejí se na tlachání, děti si tam chodí hrát. Je to pastevecká obec, velice chudá, zaprášená, ale krásná. Je tu široká rovina, občas přerušená staletými stromy, hliněné chýše jsou nízké a několik malých starých chrámů je roztroušeno v hustém lese. I chrám zasvěcený Babadžímu je prastarý, stejně jako dhuni, ve kterém stále hoří oheň. Ráno pomáhám pudžarimu, sedláku ze vsi, uklidit chrám a pro zbytek dne mám k dispozici malou místnost, ve které mohu celý den sedět.

Mádhuvan, 15. srpna 1974

Jsme uprostřed monzunového období. Do té dříve sluncem spálené roviny se vrací život. Při západu slunce, který barví mraky do červena, pozoruji krávy a buvoly, jak se vracejí v dlouhých řadách domů, hnáni ženami. Zde čas nechce ubíhat, každý den tentýž život, tatáž gesta, stejné rituály, stejné hodnoty. Tyto věci mohou dát člověku pocit jistoty, věčnosti, ale jedna část ve mně zůstává neklidná a rozpolcená, doširoka se rozpínají ve mně vzpomínky na můj dřívější, tak aktivní život na západě. Měla bych myslet jen na Boha, vím to, měla bych opakovat mantru, ale co je se mnou jako člověkem? Asi i na to musím zapomenout, vzdát se toho. Vše, co je vnější v životě, je pouhá mája, iluze, závislost.

1. září 1974

Včera za mnou přišel Babadží doprovázený svámím Kapoorem, proslulým indickým hercem, aby si místo prohlédli.

Vždy když uvidím znovu Babadžího, jsem vzrušená. Jeho postava je opravdu podobná bohu, každé jeho gesto, způsob jak jde, jak mluví, vše vyjadřuje krásu, harmonii, dokonalost. Na rozloučenou dostává velký pytel prachového peří a pak už se jen vzdaluje jako Krišna z legendy: svůdný, záhadný, neuchopitelný. Mnohdy se cítím od něho velmi vzdálená, cítím nepřekonatelnou vzdálenost, trpím prudkou bolestí z toho oddělení od něčeho, co ještě nemohu ani poznat ani pochopit, s čím neumím zacházet. Je to opravdu lásky žal, ničivý, ohromný.

Dnes jdu do Almory, Babadží mne posílá do Dina Pani, abych tam meditovala. Musím ještě stále zůstat sama, bůhví na jak dlouho. Řekl, že odtamtud nesmím odejít nikam, ani do Haidakhánu, dokud mi nenapíše. Mám 24 hodin denně meditovat, nesmím nikomu psát, nic číst, a taky s nikým hovořit. Je to spirituální klauzura.

Dina Pani, 5. září 1974

Do Dina Pani jsem došla pěšky za tři denní pochody. Babadží mi ukázal na mapě, kudy mám jít. Vyšla jsem bosá s ruksakem na zádech. Večer před tím mne zavolal do svého pokoje a ptal se mě, jsem-li připravena jít na neurčitou dobu do lesa. Když ne, dodal, tak mohu jet zpátky do Itálie. Odpověděla jsem mu, že půjdu do džungle a budu tam dělat vše, abych mohla zůstat v Indii, v jeho blízkosti. Poslal mne pak do Almory pěšky jako poutníka.

První den jsem po mnohahodinovém pochodu dorazila do městečka a mohla spát v pořádném hotelu. Druhý den jsem pochodovala, aniž bych věděla, kam a kdy dojdu. Setmělo se a já jsem začala dostávat strach, ale nakonec jsem došla k domům, v nichž hořelo světlo. Jedna selská rodina mne nakonec přijala, dala mi najíst a místo ke spaní. Znali Haidakhánského Babu z vyprávění svých předků z minulého století. Třetí den mého putování mne zavedl vysoko do hor, až jsem mohla vidět hřeben Himálají, které se majestátně třpytily ve slunci. Pomalu jsem sestoupila do Almory, mezitím hrozně unavená, s naběhlýma a bolavýma nohama. Ale zvládla jsem to, cítila jsem se silná a odvážná - taková, jakou mne chce on mít.

25. listopadu 1974

Dva měsíce jsem zde a nemám žádnou chuť psát, použít papír a tužku. Několik hodin denně tiše sedím, přerušuji sezení jen v poledne, pokouším se opakovat mantru, dostat svou mysl pod kontrolu. Je to velmi těžké. Ráno vstávám v pět, rozdělám oheň v místnosti, osprchuji se pomocí vědra u malého pramene u domu a začínám meditovat. Dvě nebo tři hodiny se mi daří sedět bez pohybu, pak to přeruším, napiji se mléka a peru své šaty, uklízím, nebo jdu do lesa na dříví.

Sednu si ještě až do poledne, uvařím něco na ohni, stravu omezenou na minimum, čapati a červená čočka, denně totéž. Chci se osvobodit od touhy po jídle. Jím jenom jednou denně. Po obědě se na chvíli položím k odpočinku a brzy odpoledne se učím hindi z mluvnické příručky, kterou mám s sebou. Pro zbytek dne až do západu slunce zase medituji. Občas se projdu v lese nebo dojdu pro potraviny.

3. ledna 1975

Někdy jsem rozrušená, že si myslím, že se zblázním, jindy ve mně převládá zvláštní vnitřní klid. Všude dělám pořádek a ráno při svítání si sedám na práh chaty, pozoruji údolí pod sebou, kde se rozkládají křehké terasy, dívám se na veliké listy banánovníků, na opice, na sedláky, kteří zpívají nějakou melodii. Jak ráda bych byla jako oni, jednoduchá, bez komplikovaných myšlenek. Příroda je dokonalá, odráží víc než cokoliv jiného obrovské tajemství stvoření, zázrak životní energie. Často převáží pocit neočekávaného míru, jsem v rukou božích, duše, která se mu navždy svěřila a já vím, že musím udělat jen jeden čin odevzdání se, musím se zcela osvobodit, nemít žádná osobní přání.

Často se teď má meditace proměňuje v tento druh pozorování. Sedím na kameni a hledím do prázdna. Občas sedím tak tiše, že ještěrka běží po mé paži. Pozoruji svůj dech, toto jednoduché pulzování života, pozoruji svou mysl a slyším, jak zní píseň: je to píseň pro gurua, Pro Babadžího. echal mně zakusit samotu, aby mne posílil a učinil schopnou přijmout jeho přítomnost.

Onehdy se vynořil leopard, aby se napil z malé studánky před domem. Dívali jsme se do očí, neměla jsem žádný strach, i smrt je jen etapa na cestě. Když se procházím lesem, cítím, jak je mé tělo v souladu s trávami, piniemi, jak není žádného oddělení. Často vidím hady, jsou překrásní, patří sem.

4. března 1975

Už několik dnů medituji celé hodiny, tvrdohlavě, tak ráda bych něco uviděla, strhla dolů tu temnou zeď, ktera tu je i když zavřu oči. Chtěla bych vnímat velké tajemství ducha a poznat ho. Někdy se závoj protrhne a pak vidím oslepující světlo, které se kolem rozpouští v dokonalé barvy, slyším jemnou hudbu, požehnanou, uvnitřnělou, a hlas, který ke mně jasně hovoří. Jsem jedno s vědomím: on a já, Babadží, navždy zajedno, pokud se mi daří zůstat prázdnou, aby mne mohl plnit svou energií, svou vůlí.

Je to těžké, někdy drtivé. Je mi jasné, že jednou z největších překážek je lenost a moc nečinnosti, jako by ses vrátil do temnoty a do tepla spánku, těžkopádného, který se bouří proti světlu, proti pohybu, proti námaze. Teď chápu, proč nás Babadží nutí těžce fyzicky pracovat: aby zlomil náš odpor, kolotoč nečinnosti a strachu, který určuje, jací jsme.

Světlo je drahocenné, hmota musí shořet v plamenech, aby nám mohla darovat plameny tepla, energii a sílu světla. Duchovní praxe se v Indii nazývá tapas, což znamená cosi jako žár, spálit se v plamenu oddanosti, tak jako mýtický fénix: z popela může povstat nový život.

Haidakhán, 3. května 1975

Jsem opět v Haidakhánu u Babadžího po několika měsících samoty v mé chatě. Moje osamocení se skončilo, bylo to moc těžké, ale velice důležité.

Zde se právě slaví velký svátek a večer mne nechává Babadží tančit před množstvím lidí. Říkají, že budu tančit jako indická světice Mirabai, žákyně Krišny.

Cítím se lehká, ztracená; od teď existuje pro mne už jen on, jsem posedlá jeho přítomností.

Zachází se mnou jemněji, poddajněji, už nemusím tolik pracovat, protože je tu teď víc Indů, kteří všechno dělají, a jsou tu i ženy, které vykonávají kuchyňské práce. Pokouším se to od Indek naučit - jsou tak harmonické, mateřské, plné prosté spontánní lásky. Pro ně to není žádná námaha, být ženou a matkou, na rozdíl od nás ze západu. Domácí práce a děti, to je jejich způsob jak sloužit, je to jejich určení. Muž je posvátný, dokonce důležitější než guru. V dřívějších dobách se ženy upalovaly na pohřební hranici společně s mužem, když zemřel.

Almora, 6. července 1975

Trávím dlouhé monzunové období v Almoře u Tara Dévi. Trochu medituji ve své chýšce, trochu cestuji. Nejsem již tak stažena, potkávám lidi, čtu, studuji hindi a indickou kulturu. Docela pomalu se nořím do této civilizace, která se tolik odlišuje od západní. Životní rytmus je tu pomalý, oslazený malými věcmi všedního dne, stále stejnými, jakoby lidé, místo aby žili, stále na něco čekali. Ale na co? Na běh a zdokonalení vlastního osudu, odpovídajícího zrození, kastě, ve které žijí, jejich manželství, které je vždy určeno jejich rodiči. Vědí, že nejvyšší smysl jejich života není v hmotném životě na Zemi, který považují za cosi jako procházku nebo očišťování.

Zvykám si na to, být tak pomalá jako oni, docela jiná než jsem bývala dříve: uspěchaná, skoro frenetická, zaměstnaná politikou a vůbec vším, stále hledající nějaké romantické historky lásky. Teď se cítím spíše jako jeptiška, která se zřekla světa. Myšlenka na nějakého partnera je poslední, co by mi přišlo na mysl. Babadží je moje božská, duchovní láska.